Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Novináři

Z výpravy na Zem se Kryštof vrátil docela spokojený.

Ne že by se mu podařilo všechno, co si usmyslel, ale pro dnešek to stačilo. Při návratu do Oázy zavrčel, že nemusí hned pršet, stačí když trochu krápe. A hned zamířil do hospody, jak už někteří příchozí ze Země stačili přejmenovat bývalý kulturní dům.

„Adélo, máte pro mě u stolu místo?“ volal z dálky na bývalou redaktorku. Drbala tam se dvěma ďáblicemi a bývalou zdravotní sestrou Věrkou, kterou kdysi viděla vzkřísit spolu s dětmi, postřílenými a upálenými komandem smrti v Čechách.

„Pojď sem, pro tebe se vždycky místo najde!“ zvala Adélka srdečně svého bývalého šéfa. „Koho se ti podařilo ukecat?“ zeptala se ho z legrace.

„Přece jen mám aspoň pár kamarádů, kteří mají kus novinářské cti,“ ujistil ji, když si od baru nesl půllitr chlazeného zeleného mandragorského piva. „Nejsou všichni přišlápnutí k zemi, ačkoliv někteří... škoda slov...“

„Tak povídej!“ dychtila Adélka.

„Pár bývalých kamarádů se k novinám přece vrátilo a někteří se uchytili i u televize,“ tvrdil spokojeně, sotva si k dívkám přisedl i s půllitrem. „Pitomci majitelé si uvědomili, že to s novými zelenáči neutáhnou. Málo platný, novinářem se nestává, kdo vyjde ze školy, na novinařinu musí každý uzrát, něco prožít. A taky nesmí zlenivět. Měla bys sepsat, co jsi ve světě viděla, jestli se k nám chceš někdy vrátit.“

„Co teď všichni dělají?“ zeptala se ho, jako kdyby přeslechla jeho poslední větu.

„Samozřejmě je do vedení deníků nepustili, tak benevolentní zase nejsou,“ pokračoval Kryštof a pořádně se napil. „Ti nahoře si z nich obratem nadělali poradce. Pochopili, že staří machři přece jen něco znají a mladí se mají od nich čemu učit.“

Mandragorské pivo představovalo kompromis mezi pozemskými pivaři a požadavky na neškodnost. Neobsahovalo alkohol, ale výtažky z rostlin ze světa Mandragora, přinášelo euforii, ale ne opilost. Nemělo abstinenční příznaky, nebylo návykové a chobotnice z Xijtry dodávaly Oldovi z dávné přízně protilátku tuorcha, která umožňovala jeho účinky okamžitě zrušit. V hospodě na baru byly neustále vystavené ampulky, aby byly v případě potřeby po ruce. Dokud dodržovali pravidlo, že nikdo nesmí pod jeho vlivem pilotovat, bylo neškodné, takže mu propadla nejen většina pozemšťanů, ale i ďáblic.

„Dobře, ale co ty s nimi?“ dychtila Adélka.

„Největší výhrou byl pro mě Franta Desátý,“ vykládal Kryštof a pořádně se napil. Měl zřejmě velikou žízeň, protože účinky mandragorových výtažků se projevovaly rychle již při malém vypitém množství tohoto zeleného nápoje.

„Čím je Franta tak výjimečný?“ vyzvídala Adélka.

„Franta se uchytil v Četce, má nejblíž ke zprávám ze světa,“ pokračoval ve své chvále na dávného kamaráda. „Pokecali jsme spolu a slíbil, že nám bude ze světa dodávat všechny nejdůležitější zprávy.“

„Jak je k nám chceš ale dostávat?“ zajímalo Adélku.

„Pepkovy telepatické stroje to dokáží přenést,“ ujistil ji. „Víťa nacpal vysílač do malé krabičky a Pepek pro ni napsal ovládač. Stačí připojit k libovolnému počítači a ten se změní ve vysílač. Obráceným směrem to jde také, takže si můžeme vyměňovat texty, zvuk i filmy, co nás napadne. Na Okifeii je díky pochopení Chétezů nevelký server ve funkci automatické retranslační stanice a zprávy můžeme mít dřív než v naší původní redakci.“

„Pokud nám je Franta pošle,“ pokrčila rameny Adélka.

„Pepek to vymyslel báječně,“ vynesl další trumf Kryštof. „Nám to pošle kopii všeho, co přijde do Frantova počítače. Bez ohledu na to, jestli se tím on sám zabývá nebo ne.“

„Aha, takže ti osobně nic vybírat nebude,“ ochladla trochu Adélka.

„Proč by měl něco vybírat?“ zarazil se Kryštof. „Pošle mi zkrátka všechno!“

„Jaká je ale potom jeho úloha?“

„Holka zlatá, obrovská!“ rozzářil se opět Kryštof. „Už to, že se k něčemu takovému odhodlal! Vlastně byl jediný, kdo se odvážil něco vpašovat do podnikového komputeru. Jiní mě buď rovnou odmítli, nebo byli ochotni předávat mi podobné informace nezávazně, bez jakékoliv techniky a jen z očí do očí.“

„To se všichni tak bojí?“ zvedla hlavu Věrka.

„Jó, Velký Bratr bdí!“ napil se Kryštof zhluboka. A protože tím dopil půllitr, došel si hned k baru pro další.

„Co máš vlastně s tím Velkým Bratrem?“ nechápala pořád Věrka, když se vrátil.

„Velký Bratr, milá zlatá, to je všeobecné a obrovské sledování lidí pomocí počítačů,“ ujistil ji Kryštof. „Nedivím se těm, kdo se toho bojí. Tisíce sledovacích kamer ve městech, soustavné odposlechy všech telefonů... U počítačů to začíná operačním systémem. Týden po zakoupení sice funguje, ale do té doby musíš systém registrovat, to znamená připojit kamsi do sledovacího střediska. Systém přitom odešle všechno, co ve tvém počítači za ten týden volného provozu našel.“

„Co může najít na novém počítači?“ pokrčila rameny Adélka. „Nanejvýš může zjistit jeho konfiguraci, těžko tam najde něco jiného.“

„Přesto to udělá,“ přikývl redaktor. „To ještě nic neznamená. Horší je, že to pokračuje každým rokem znovu a znovu. Týden před koncem období systém každému oznámí, že musí obnovit registraci. Při ní odešle do sledovacího střediska všechno, co našel v počítači nového, zkontroluje, zda se majitel nezabývá něčím nelegálním a kdyby něco našel, obratem na něho pošle informační policii. Registrace trvá pět hodin, uživatel počítače napojeného na síť o ní ani neví, systém ho sleduje průběžně. Jen ten, kdo žádné trvalé připojení nemá, musí počítač aspoň jednou ročně do sledovacího střediska dopravit. Díky tomu se ví, že se tam něco nepřístojného děje.“

„Pak bych si dovnitř pořídila přinejmenším ještě jeden disk, který bych pokaždé před kontrolou vymontovala,“ snažila se Adélka ukázat své znalosti o počítačích.

„A měla bys natošup na krku informační policii,“ ujistil ji Kryštof. „Informační zákon to hodnotí jako nedovolené zatajování informací, neboť stát má právo na veškeré informace svých občanů. Myslíš si, že systém celý rok spí? Když změníš konfiguraci, je to hned někde v protokolech a můžeš si být jistá, že se to sledovací středisko při nejbližší kontrole dozví.“

„Odkdy má stát právo na informace svých občanů?“ zvedla obočí Adélka.

„To se divíš, co?“ přikývl Kryštof. „Přitom se vsadím, že žádný stát ty informace ani nedostane, to je dnes záležitostí WIC, světového informačního centra.“

„Pak by měli být ve výhodě majitelé starších počítačů se systémem, který špehování ještě nepodporuje,“ chytala se Adélka posledního stébla.

„Žádní takoví už nejsou,“ povzdychl si Kryštof. „Rozuměj, tenhle proces se táhne již dlouho. Staré počítače jsou dávno opotřebované, vyhozené a zničené. Nový systém mezitím ovládl svět. Měli jsme ho už jistě i my v pražské redakci, jen jsme netušili o poťouchlostech, které v něm byly ukryté. Až jednou nastal den, kdy všechny počítače na celém světě oznámily svým majitelům, že se musí povinně zaregistrovat, jinak...“

„Čili špehování, povýšené zákonem na povinnost,“ pokývala hlavou i Věrka.

„Kdo tohle vymyslel?“ zamračila se Adélka. „To přece jen tak nejde!“

„Prosadily to velké mocnosti světa,“ vzdychl si Kryštof. „Spojenými státy počínaje, Čínou, Ruskem a Indií konče. Je to prý významná součást boje proti terorizmu a navíc se tím dá odhalit i kriminalita. Informační zákon má větší váhu než ústavy a Parlamenty všech zemí ho ani neschvalovaly, jen vzaly na vědomí jako něco o čem se nediskutuje. Informační policie přitom nepodléhá vládám, ale WIC. Ta dnes drží nitky řízení světa.“

„A to se tomu nikdo nevzepře?“ vrtěla hlavou nesouhlasně Adélka.

„Jak nedávno prohlásil nový president Spojených států, kdyby se tomu některá země vzepřela, měla by do týdne ze všech počítačů hromady šrotu a obratem by se vrátila do doby kamenné,“ ujistil ji Kryštof. „Spojené státy jsou světovým garantem počítačových systémů a WIC pochopitelně sídlí na jejich území. Počítače bez nich prostě nemají cenu, žádná země si nedovolila vzdorovat. Jedinou výjimkou je ostrov Nové Německo, které bylo tak dlouho pod embargem, až si vyvinulo vlastní počítače i systémy. Ale je odříznuté od světa a nikdo pořádně neví, jak na tom je.“

„V tom případě se mi zdá, že nemístně hazardujete,“ řekla Adélka. „Kde máte jistotu, že ten systém nerozpozná váš vpašovaný software a nenabonzuje to výš?“

„To bys musela vědět, jak to ti kluci šikovní vymysleli!“ zašklebil se Kryštof. „Kluci zlatí nepašovali žádný software do ostře sledovaného počítače, kde systém rozpozná každou změnu, takže ihned vyvolává ostřejší sledování. Vypůjčili si obyčejný externí disk, jaký se používá buď k rozšíření počítače, nebo k zálohování dat. Podezíravý systém jej prověří, ale nepřijde na to, že neslouží k pouhému zrcadlení hlavního datového disku, jak se navenek tváří. O odesílání zálohovaných dat až do třetího vesmíru nemá potuchy. I kdyby si všiml, že tam nějaká data od nás přibyla, pochopí to tak, že byl disk na chvíli připojený k jinému počítači. Víťa s Pepkem to velice chytře vymysleli a zasluhují si za to všeobecný obdiv.“

„Dejme tomu,“ spokojila se s tím Adélka. „Máme tedy spojení se světem, navíc přímo do jednoho z mnoha center zpracování zpráv. Je to dobré, ale co dál?“

„Nestačí ti, že Četkou procházejí i informace, opatřené příznakem Nezveřejňovat!?“

„Je to jistě dobré,“ přikývla. „Ale vsadím se, že tam nebudou žádné informace o tom, jak se opevňují tajné úkryty ďáblů.“

„To tak jako tak nebude nikde,“ pokrčil rameny Kryštof. „Budeme dostávat jen méně utajované zprávy. Ale i to je víc než jsem doufal. Co je proti tomu pár fám, potají šeptaných někde v hospodském hluku, jak byli ochotní ti nejstatečnější z ostatních?“

„Neměli bychom si za tu vymoženost někoho podat?“ napadlo Adélku. „Řekla bych, že to bude pro Pepka lahůdka!“

„A koho si podá?“ obrátil se k ní Kryštof. „Presidentu Spojených států WIC oficiálně nepodléhá. Naopak, i Spojené státy úředně podléhají dozoru WIC, jako každý jiný stát. V čele WIC není oficiálně žádná konkrétní osoba. Je tam skoro tisícičlenná Rada pro dozor nad informacemi, ale ta má mít jen funkci pojistky proti případným mimořádným událostem a údajně se ani neschází. Oficiálně řídí WIC jen úředníci. A na těch si nic nevezmeš.“

„Vsadila bych se, že vím, odkud je to řízené,“ zavrčela Adélka.

„Nejspíš přímo ďábly, k tomu nepotřebuješ veliký důvtip,“ pokrčil rameny Kryštof.

„Takže mají opět v rukou vládu nad světem,“ opáčila nesouhlasně.

„Ďáblové to mají zkrátka dobře spočítané a pojištěné,“ řekl Kryštof. „V takové situaci jistě uznáš, že ze všech kamarádů je největší kanón Franta Desátý.“

„V tak hnusném světě mu to uznám,“ zavrčela Adélka. „Ale podle toho by to na Zemi bylo ještě horší, než když Učedníci s léčením lidí začínali.“

„Horší?“ napil se raději Kryštof. „To je slabé slovo. Svět se řítí do pekla, ďáblové drží kormidlo pevněji než dřív a přitahují lidem udidla. Kromě Nového Německa, které je na Zemi přece jen trochu krátce a navíc cizí, je už pod vlivem ďáblů všechno.“

„To bylo vždycky,“ vmísila se do debaty dosud mlčící Wirael. „Dnes je to postavené na jiném základě, ale v podstatě se to příliš nezměnilo. V době, kdy byla na Zemi Yazatap, vám naši krajané vládli ohněm a mečem, neboli hrubou silou. Řekněme, že si s ní vystačili zhruba do první světové války. Mezitím si to pojistili vládou peněz, ta trvá dodnes. Dnes se ukazuje, že ani peníze všechno nezvládnou, proto k nim přidali vládu řízených informací. Samozřejmě k tomu zůstává všechno to, co předtím. Peníze pořád ještě hodně zmohou a kde je to vhodné, pomůže i hrubá síla. Důležité je pro nás jedno: svět nepatří lidem, ale našim krajanům. Jenže tak tomu bylo vždycky, to není nic nového.“

„Jako vysvětlení bych to bral,“ souhlasil Kryštof. „Ale upřímně, štve mě to. Kdybyste nebyly dámy, řekl bych to jadrněji.“

„Ale protože jsme, musíš se krotit,“ usmála se Adélka. „To nic, bude ti to jen k dobru, chlapi mají sprostě klít jedině mezi sebou a i k tomu bych měla výhrady.“

„Dyť zas tak sprostě nekleju,“ ohradil se Kryštof. „Ale chce se mi, když vidím, kam se náš svět řítí...“

„Musíme proti tomu něco udělat,“ řekla zamyšleně druhá, dosud pilně naslouchající, ale mlčící ďáblice. „Jak je vidět, oni taky nesedí s rukama v klíně.“

„Něco proti nim jistě dělat budeme,“ ujistil ji Kryštof. „Zatím ale netuším, co to bude. Poslední dobou nám hodně zúžili prostor k manévrování.“

„Podle mě z toho koukají další špionážní výpravy mezi lidi,“ uvažovala Adélka. „Jen asi budou obtížnější. Velký Bratr je příliš nebezpečný, než abychom nad ním mohli jen tak mávnout rukou.“

„Máš pravdu,“ přikývl Kryštof. „Poslední dobou se možnosti fízlů znásobily. Nebude to tak snadné jako před rokem. Nejhorší je, že se lidé bojí promluvit a každý druhý Velkému Bratrovi sám všechno ochotně oznamuje.“

„Máš pravdu,“ řekla Adélka. „Kamery mi mohou být ukradené, když se po městě jen tak procházím a nedržím v ruce samopal. Žen a dívek chodí po městech tisíce. Odposlechy telefonů mi nevadí, když netelefonuji. Ale už minule mi vadilo, že nás každý druhý udal. Je to ale bída! Tak dokonalé špehování tu nikdy nebylo, nebo snad ano?“

„Špehování tady bylo vždycky,“ řekl Kryštof. „Špehovali již staří Římané, špehovala Inkvizice, Germáni zavedli po Evropě celou síť udavačů a Rusové to brali ještě důkladněji. Nejhorší je, že se to pořád zdokonaluje a rozšiřuje. Špehování je dnes vybavené prostředky, o jakých se Římanům, Inkvizici, fašistům ani komunistům nikdy ani nezdálo.“

„Proč to, prosím tě, odlišuješ?“ zasmála se trochu kysele Wirael. „Nemusíš jmenovat jeden po druhém všechny druhy hrůzovlády, když mají společného jmenovatele.“

„Já vím,“ přikývl Kryštof. „Ďábly. Je to jejich dílo, každé století jsou nebezpečnější. A podporuje je víc a víc lidí.“

„To je to nejhorší,“ dodala Adélka.


Po kvapném útěku před zatčením se utečenci z rodu Krolikowskich zabydleli v Oáze. Všichni si tu rychle našli užitečnou práci, ale senior rodu William Krolikowski se rozhodl ke kroku největšímu a nejméně očekávanému.

Požádal totiž o ruku ďáblici Wirael.

Ostatní členové rodu nevycházeli z údivu. Věděli sice, že Wirael s Adélkou zachránila tatínkovi, tchánovi a dědečkovi život a je samotné ušetřila zatčení a obvinění ze smyšleného zločinu, za který by ale byli téměř jistě nespravedlivě odsouzeni. Dívky z Oázy vyléčily již na Zemi pana Williama z ochrnutí, které ho po dlouhá léta připoutávalo na invalidní vozík. Přesto zažila rodina Krolikowskich ohromný otřes.

Největším problém byl, že byli všichni po polských předcích ortodoxní katolíci. Když se dozvěděli, že jedna z jejich zachránkyň je pravá ďáblice, nechtěli tomu uvěřit, ale smířili by se snad i s tím, kdyby jim senior rodu pan William Krolikowski slavnostně neoznámil, že si tu snědou ďábelskou dívku chce vzít za ženu. Vrcholem pak bylo, když vyšlo najevo, že si Wirael vezme i se čtyřmi dalšími ďáblicemi, tedy se širší rodinou, jak je v Oáze zvykem. Nikomu nebylo ani divné, že se k tomu odhodlal ve věku, kdy muži obvykle nepomýšlejí na ženění, ale spíš na parádní funus. Z posledních událostí se vzpamatoval nejdříve, všichni to uznali jako zázrak a návrat životních sil mu jenom přáli. Byl opět zdravý a očividně začal mládnout, což nebylo v Oáze nic nenormálního, naopak. Tady se vracela životní síla všem, kdo sem přišli. Kdyby si vybral pozemšťanku, nikoho by ani ve snu nenapadlo rozmlouvat mu to nebo ukazovat na věkový rozdíl mezi nimi.

Věkovými rozdíly se ostatně v Oáze nedalo argumentovat vůbec. Nejmladší ďáblice z těch pěti proti němu působila dojmem dívenky, ačkoliv jí bylo už přes osmdesát. Nejstarší, pilotce Wirael, bylo přes šest set let, ale vypadala sotva na čtyřicet, takže by ani to na Zemi žádný rozruch nezpůsobilo. Proti panu Williamovi působila mladě, ačkoliv rozdíl věku byl přesně naopak.

Všichni Krolikowští uznávali, že jim ďáblice Wirael pomohla. Ale říkejte si co chcete, byly to pravé ďáblice. Jeden po druhém tatínka, tchána a dědečka přemlouvali, aby ho od té strašlivé svatby odradili. Pan William se ale proti všem příbuzným postavil pevně, ať už ho přemlouvali jednotlivě nebo po dvojicích. Tvrdil, že tím nezaprodá duši peklu, naopak udělá dobrý skutek. Komu se podaří převést na správnou víru skutečné ďáblice? Právě tak těžko mohli něco namítat, když postavil do protikladu jednání Wirael proti udavačce z Útulku Křesťanské Nadace, která na ně bez rozpaků poslala FBI.

Všechno by mu snad uznali, ale proč hned pět? Vždyť je křesťan a ne musulman!

Pan William ale necouvl a způsobil tím hned několik přelomů v životě Oázy.

Jistěže ne tím, že by si vzal pět ďáblic najednou. Takových rodin byla v Oáze většina. Nebyl ani prvním katolíkem, který by si vzal pravou ďáblici, tady měl veliký vzor, zdejšího ředitele hudební školy Františka.

Vzal si ale celou rodinu bažiňaček, donedávna zájemci opomíjenou. To jim na svatbě zajistilo víc přihlížejících, než čekali. Chodili ho okukovat hlavně pozemšťané, většinou muži. Někteří ho po straně litovali, jiní si tím tak jistí nebyli. Bažiňačky byly totiž kočky, navíc byly sehrané a nezdálo se, že by toho měl pan William litovat. Tři ďábelské holčičky, které s nimi vyženil, se brzy skamarádily s jeho vnuky a vnučkami, ale proti dětem, i když pochybného původu, nikdo z Krolikowskich nic nenamítal.

Svatbě dodali lesku i Horákovi. Kryštof, který všechno znal od Adélky, totiž usoudil, že by měli panu Krolikowskému pomoci. A jak by to udělali lépe, než když mu šli na svatbu za svědky? Jméno Horáků mělo přece jen v Oáze velkou váhu.

Příklad pana Krolikowského zapůsobil natolik, že i další katolík František, již dlouho spořádaně ženatý s ďáblicí Qemuel, podlehl jejímu přemlouvání a brzy oslavili další svatbu, při níž přibrali do rodiny dvě kamarádky Qemuel, shodou okolností také bažiňačky.

Odpor k bažiňačkám vzal konečně za své.


Víťovy mapy podzemních center, modernizovaných obalem z mezohmoty, se ukázaly důležitější, než jim sám Víťa připisoval.

Pravdu měla totiž Yazatap. Ďáblové každou modernizaci ukončili hromadnou vraždou lidí, kteří se na utajovaných pracích podíleli. Špioni brzy zjistili, že každé středisko má připravenou past na duchy. Každá sousední vedla na jiný svět, což mimo jiné ukazovalo, na které světy mají ďáblové přístup. Měli konvertory i na měsících Jupitera a na Saturnovu Titanu, ale žádná past nevedla na venušské světy ani na světy planet počínaje Jupiterem, kde se jim konvertory nepodařilo postavit. Ukázalo se, že stejně jako jsou venušské, jupiterské, saturnské a neptunské světy nepřístupné pro ďábly, neboť nedokázali postavit na zmíněných planetách konvertory, jsou některé světy, především u jupiterských a saturnských měsíců, neprůchozí naopak pro Učedníky. Byly totiž nevlídné a nebezpečné. Panoval na nich mráz až přes mínus sedmdesát stupňů a na nejchladnějších byla i jezírka kapalného vzduchu. Bez speciálního odolného obleku by se tam nikdo neodvážil víc než opatrně nahlédnout. Neměly by vůbec žádný význam, kdyby za nimi obvykle nebyly světy přece jen vlídnější.

Ďáblové postavili konvertory všude kde to šlo, ačkoliv ledové světy nebyly přístupné ani jim. Vtip byl v tom, že samotné konvertory stavěli na měsících bez husté atmosféry, kde jim mráz nevadil. Konvertorem se pak dostali na další měsíc, kde obvykle postavili další konvertor a pokud vedl na příjemný svět, nebyla to marná práce. Ani Učedníci ale nemohli přes nebezpečné světy projít jinak než jako ďáblové, a sice vimaany ve velkých výškách.

Smrtonosné pasti v podobě rozsáhlých hal z mezohmoty ale stály na všech sousedních světech bez ohledu na okolní vražedné prostředí. Vývěvy v nich trvale udržovaly vakuum, ale kdyby je někdo použil jako ďáblové v New Yorku proti Oldovi, vhrkl by tam při náhlém otevření brány teplejší vzduch ze Země a paradoxně by byly jediným místem, kde by člověk aspoň pár minut vydržel. Olda se z podobné pasti dostal dřív, než vývěvy pozemský vzduch vyčerpaly, ale všichni si snadno představili, jak dopadnou lidé, kteří hvězdné brány otevírat nemohou. Mumie v pasti nad New Yorkem ani nepotřebovaly mluvit, aby všem sdělily, co tady každého čeká.

„Nevidím to dobře,“ vrtěl hlavou Víťa, když na další schůzce probírali šance na příští období. „Do pastí nad New Yorkem, Ženevou, Bagdádem a Pekingem bych dal neviditelné duchovité kamery s telepatickým přenosem. Sledování zvládne jeden člověk a možná by na to stačil i automat. Mezohmota je pevná, ale v nouzi do ní můžeme prorazit dostatečný otvor menší náložkou. Lidi bychom pak vyvedli a našimi branami zachránili.“

„Být já hlavní svině, házela bych tam ty lidi po částech,“ odvětila skepticky Yazatap. „Ručička tady, hlavička tamhle. Můžeš si je pak po kouskách zachraňovat.“

„To samozřejmě uvažuji jen v případě, že by chtěli použít pasti tím způsobem, jako je použili proti Oldovi,“ namítl Víťa.

„Dobře, je to jedna z možností,“ ustoupila Yazatap. „Proč by je jinak dělali, že?“

„Horší je, že jiné pasti jsou v nebezpečných světech, kde to tak dělat nejde,“ vzdychl si Víťa. „Do světa nad pevností Jeruzalém se dá nanejvýš krátce nahlédnout, ale člověk tam v mraze dlouho nevydrží. Tam už to nebude tak jednoduché.“

„Obávám se, že ty pevnosti nesmíme pustit z dohledu už ani na hodinu,“ přerušila ho netrpělivě Yazatap. „Nemusíš nikomu připomínat, že to nebude jednoduché, ale kamery tam podle mě nebudou stačit. Dala bych tam dobrovolníky ve formě duchů, aby byli schopní nás zavolat, kdyby se schylovalo k nějakému průšvihu.“

„To ale budou přímo v jámě lvové,“ namítl Olda. „A co kulky z mezohmoty? Jestli je někde budou mít přednostně, pak bezesporu tam!“

„Ten dobrovolník tam bude jen hlídat,“ ujistila ho Yazatap. „Nebude dělat diverzní akce. V nouzi zevnitř otevře bránu a přivolá pomoc, do té doby se o něm ďáblové nesmí dozvědět. Musí být trvale neviditelný, leda by se zdržoval na místě, kde ho nikdo neuvidí už z principu, třeba uvnitř nosných pilířů. Vybavíme ho zásobami na celý rok, díky nižšímu metabolismu to nebude problém, ale musí tam přežít, dokud se neukáže, co bude s dělníky.“

„To ovšem bude hodně tvrdá mise,“ uvažoval rychle, ale zamračeně Víťa.

„Bude,“ souhlasila s ním Yazatap. „Ale to není všechno, další podmínky nám výběr dobrovolníků ještě víc ztíží.“

„Ty to chceš ještě ztěžovat?“ vrtěla hlavou nevěřícně Adélka.

„Nechci,“ pokrčila rameny Yazatap. „Prostě to tak vychází. Na tuhle misi totiž smíme vyslat jen ďáblice s psí telepatií, aby se domluvily nejen na Zemi, ale kamkoliv.“

„To bych mohla i já,“ trochu se rozjasnila Adélka.

„Nemohla,“ zchladila ji Yazatap. „Neber to jako nedůvěru ani rasismus, ale můžeme tam poslat jen ďáblice. Budou potřebovat yvoro a schopnosti ovlivňovat psychiku lidí.“

„Proč zrovna tohle?“ zamračil se Olda.

„Protože si dovedu velice živě představit situaci, kdy to může spoustě lidí zachránit život,“ řekla Yazatap. „Představte si, že těm lidem otevřete bránu do záchrany, ale oni se jí zaleknou, začnou se zdráhat a nebudete mít čas přesvědčovat je logickými argumenty. Je to podobné situaci, kdy malé dítě capká k řece v místě, kde pod převislým břehem číhá veliký krokodýl. Zařvete na ně: Stůj!, ale když neposlechne a udělá ještě jediný krok, budete už jen bezmocně pozorovat jeho smrt. Není lepší zastavit je psychorezonančním příkazem?“

„Neslíbili jsme si psychorezonanci nepoužívat?“ opáčil dotčeně Olda.

„Slíbili,“ přikývla vážně Yazatap. „Ale říkej si co chceš, zachránit třeba nedovoleným způsobem malé dítě před krokodýlem není zločin.“

„A už jsi to tak někdy v životě použila?“ zeptala se jí trochu váhavě Adélka.

„Myslíš tenkrát na břehu Eufratu?“ zeptal se pro jistotu Olda, neboť o tom věděl víc.

„Jo,“ přikývla Yazatap. „Za tenhle příklad ze života se dodnes nestydím.“

„Ten jsem ti už uznal, ale zapomněl jsem na to,“ obrátil Olda. „Máš pravdu. Takže jsi mě zase ukecala. Dobrá, velíš nám.“


Oáza měla od počátku nedostatek mužů, ale převahu dobrovolnic, zejména ďáblic. Na nové špionky se nejrychleji přeorientovaly bažiňačky a pak už se s dobrovolnicemi netrhly dveře. Horákova rodina ovšem nemohla chybět. Potíž byla v tom, že psí telepatii měla sotva čtvrtina ďáblic a z rodiny Horákových jen Ramiel. Nově zvolená velitelka Yazatap musela proto většinu zájemkyň odmítat a nebyla příliš nadšená ani ze své spolumanželky.

„Kdybys nebyla takové třeštidlo jako jsi a kdyby ti bylo alespoň dvě stě let, bylo by to něco úplně jiného,“ plísnila ji.

„Někdo musí zachránit reputaci rodiny,“ trvala na svém Ramiel.

„To není potřeba. A máš se starat o Radečka,“ zpražila ji Yazatap.

„Opatrovnic má v rodině víc než dost,“ odpálila ji Ramiel.

„Tobě nedošlo, že to bude řehole, možná i na několik měsíců?“ zrazovala ji Yazatap.

„Došlo,“ přikývla klidně Ramiel. „Doufám, že si to po návratu vynahradím. Nebylo by špatné zavést pravidlo, že si mohu po návratu z takové akce přednostně vybrat všechno?“

„To víš!“ utrhla se na ni Yazatap. „To by se ti hodilo! Hlásíš se na tu akci přece sama.“

„Ano, ale za celou rodinu! Mám jako jediná všechny předpoklady!“

„Všechny?“ vyprskla smíchy Yazatap. „Až na tvoje ztřeštěné nápady!“

„Které?“

„Už to, že se na to hlásíš bez pořádných zkušeností!“

„Zkušenosti jsem si vytáhla od tebe, Pepka a Oldy,“ ujišťovala ji Ramiel. „Pepek jich má s duchovitým stavem bez nejmenších pochyb nejvíc.“

„Pepek je taky takové třeštidlo, jenže mu to dosud vycházelo,“ řekla Yazatap. „To mu řeknu kdykoliv i do očí, ostatně on už dávno ví, že si to o něm myslím.“

„Mysli si o něm i o mně co chceš, ale jsem tady a hlásím se,“ trvala na svém Ramiel. „Nemáš právo odmítat mě, to by ti neprošlo.“

„Právo?“ ušklíbla se Yazatap. „Kdybych tě nevzala s odkazem na to, jak jsi Pepkovi zničila počítač a málem ho tím zabila, nikdo by ani necekl, teda kromě tebe... Ale jak chceš, dám ti příležitost. Jen nečekej, že bych tě poslala na nejzávažnější místa. Moskva, Ženeva, New York ani Šanghaj to nebudou, tam budou potřeba naprosto chladné hlavy. Pošlu tě leda někam stranou. Líbilo by se ti víc v Tibetu nebo v Jeruzalémě?“

„V Tibetu?“ vyjekla Ramiel. „Není to náhodou v horách, kde žije sotva pár mnichů?“

„Vyber si tedy Jeruzalém, tam je lidí spousta,“ navrhla jí bezelstně Yazatap.

„No dobře, beztak se mezi lidi nedostanu,“ váhala Ramiel. „Nebylo by něco bližšího k Čechám? Tam to přece znám víc, vždycky jsem dychtila poznat je na vlastní oči a ne jen ze vzpomínek Pepka, Víti, Oldy nebo holek z Čech!“

„Vím, že jsi jim šmejdila po vědomí i podvědomí, ale musím tě zklamat,“ usmála se trochu pobaveně Yazatap. „Pod Čechami žádné ďábelské pevnosti neleží. Čechy byly pro ďábly vždycky zapadákov, kde se jich angažovalo jen málo. A taky tě musím upozornit, že dnešní pevnosti pozemských ďáblů jsou úplně jiné než pevnosti v Gehenně.“

„Poučovat mě nemusíš, od Oldy a Víti jsem si o nich něco vytáhla,“ řekla Ramiel.

„Tím lépe,“ naznačila Yazatap konec debaty. „Bereš tedy Jeruzalém? Můžu tě potěšit, je to poblíž míst, kde jsem kdysi na Zemi žila.“

„Královnou jsi přece byla trochu dál,“ odpálila ji Ramiel.

„Mám to tam procestované víc než si myslíš,“ usmála se Yazatap. „A královnou jsem byla všude, na cestách i v Jeruzalémě.“

„No dobře,“ přijala to Ramiel. „Tak tedy Jeruzalém... Nakonec, někdo musí hlídkovat i v těch zapadákovech, že?“

„Zapadákovy nejsou,“ ujistila ji Yazatap. „Tibet taky vypadá, jakoby se tam tisíce let nic nedělo a přitom tam má být podle Víti víc ďáblů než v Ženevě a v Římě. Navíc se zdá, že pevnost Jeruzalém bude dokončena první a podle ní uvidíme, jak to bude i v ostatních.“

„Já to tedy beru,“ řekla Ramiel. „Kdy tam mám vystartovat?“

„Počkej, třeštidlo!“ zarazila ji Yazatap. „Neukvapuj se! Večer bude poslední společná porada a na ní se ještě ledacos dozvíš. A nepůjdeš tam sama, někdo tě tam musí doprovodit. Kdyby nic jiného, zásoby na celý rok neuneseš, i když zvedneš očima autobus.“


Večerní porada v Oáze se trochu protáhla, ale byla důležitá.

Ukázalo se, že dobrovolnic je mnohem víc než ďábelských pevností, kde měly držet hlídky. Yazatap jim dala výběr: buď půjdou hlídkovat po dvojicích, nebo jich půjde na Zem jen část a ostatní zvýší počty špiónek mezi lidmi. Obě varianty měly svá pro i proti, výhody i nevýhody, ale dvojice nakonec převážily.

Do Jeruzaléma proto měla odejít spolu s Ramiel i Erniel z rodiny Krolikowski.

Wirael a Satqiel Krolikowské měly hlídkovat v pevnosti pod Bagdádem. Nebylo to daleko, ačkoliv pro telepatii bažiňaček nebyla přehnaně daleko ani Oáza, kde zůstaly zbytky jejich rodin, ale nemohly počítat s tím, že by se na Zemi setkávaly. Rodina Krolikowských se původně přihlásila vcelku, ale Yazatap odmítla pana Krolikowského, protože se podle ní ještě nestačil sžít s andělskými dary a navíc vyhlásila se souhlasem všech další dodatečnou podmínku, že vezme z každé rodiny, která vychovává děti, nanejvýš polovinu dospělých, i kdyby zbývající podmínky splňovali všichni.

Pan William Krolikowski sice cosi bručel o diskriminaci mužů, ale Eserchiel jen tak na okraj poznamenala, že se mu asi nechce starat o nevlastní děti. Vlastní děti mu na Zemi vychovala jeho paní, takže by se to musel na stará kolena učit. Tím pana Williama trochu pozlobila, ale aby podezření odvrátil, svolil tedy zůstat, ačkoliv mu nic jiného nezbývalo. Pokud nechtěl před příbuznými přiznat chybu, nezbylo mu než se do výchovy malých ďáblic zapojit. Měl sice připomínky, že si všechny bral kvůli Wirael, ale ta ho uklidňovala, že to nebude trvat dlouho a po svém návratu mu všechno vynahradí. Zbyly mu ostatně doma dvě mladší než ona, snad se s nimi nudit nebude.

Ramiel a Erniel se také chystaly na společný úkol proniknout do podzemní pevnosti ďáblů kdesi na Zemi. Obě se na budoucí spolupráci těšily. Rodina Horákových měla dobré vztahy s bažiňačkami už v dobách, kdy se na ně pozemšťané dívali skrz prsty, znaly se nejen z dětského hřiště, ale i z občasných návštěv. Ukázalo se, že to v Jeruzalémě nebude snadné jako jinde, kde se duchyně dostaly snadno dovnitř při střídání směn horníků. Pevnost Jeruzalém měla plášť z mezohmoty hotový, probíhaly tam poslední dokončovací úpravy, nicméně se občas našly okamžiky otevřených dveří, kdy se tam dalo vniknout, aniž by si jich v neviditelné podobě kdokoliv všiml.

Duchovité špiónky se uvnitř brzy zorientovaly a sestoupily do masivních pevnostních základů, kde se jim podařilo otevřít bránu. Na to čekala v Okifeii parta duchů, aby jim tam naskládala připravené zásoby. Pak se s nimi špiónky rozloučily, vesmírnou bránu uzavřely a oddělily se tak od okolního světa.

Na jak dlouho? To opravdu netušily.

Ramiel na místě navrhla, aby si obě pevnost prošly a seznámily se tak s její posádkou. Nebylo jejich úkolem žádného ďábla zajmout, dokonce měly od Yazatap přísně zakázáno předčasně se projevit, ale obě se shodly, že bude dobré zjistit si co nejdřív, co mohou od koho očekávat.

Musely vzít v úvahu i to, před čím všechny špiónky varoval Olda. Tvrdil, že ďáblové umí duchy odhalit. Jako příklad uváděl, jak ho Baal-Zeeb snadno zjistil v New Yorku i se Džinem a dodal, že Pepka zachycovaly kamery už dávno a od té doby je jistě zdokonalili. Nesměly to brát na lehkou váhu a proto raději nechodily středem chodeb, ale postupovaly převážně stěnami a jen občas z nich opatrně vyhlédly, ačkoliv to nebylo tak pohodlné.

Ale i tímto opatrným způsobem znaly pevnost brzy jako své boty a věděly, kde se co šustne. Věnovaly se nejvíc ďáblům, ale nevynechávaly z pozornosti ani jejich pomocníky a nic netušící lidské řemeslníky. Ti pracovali na dokončování pevnosti a pomocníci o tom své pány pravidelně zpravovali.

„Zdá se, že tady budou už brzy hotovi,“ varovaly obě svého zprostředkovatele v Oáze. Měly se obracet především na Kryštofa a Adélku, kteří měli soustřeďovat zprávy ode všech špiónek a předávat je Yazatap.

„Bereme na vědomí,“ potvrdil jim Kryštof, ale hned jim přidal zprávy získané jinými cestami, aby i ony byly v obraze.

„Hayliel Kovářová z Tibetské pevnosti tvrdí, že se tam její ďáblové hádají, zda mají nebo nemají jet na celosvětový kongres ďáblů. Pro nás to byla tak trochu novinka, Hayliel tedy na náš popud zjistila, že se tyto kongresy na Zemi odehrávaly již dřív, ale ne častěji než za deset let. Takové shromáždění by byla pro nás vítaná příležitost. Mít ďábly pohromadě, mohli bychom je odříznout od nouzových východů a než by se vzpamatovali, naházet je do bažin. Podle Yazatap by to bylo proveditelné, i kdyby jich bylo několik desítek tisíc.“

„Nádhera!“ rozzářila se Ramiel. „Toho musíme využít!“

„Zkuste zjistit, co o tom vědí vaši ďáblové,“ požádal je Kryštof. „Ale neměly byste se divit tomu, co se dozvíte. Hayliel tvrdí, že by se letošní kongres měl odehrát právě u vás, v Jeruzalémské pevnosti.“

„V tomhle zapadákově?“ podivila se Ramiel.

„Zapadákovy neexistují,“ ujistil ji Kryštof. „Pochybuješ, že by se do Jeruzalémské pevnosti vešlo pár desítek tisíc ďáblů?“

„No, prostory by tu byly,“ ustoupila trochu Ramiel.

„A možná by to vysvětlovalo, proč bude zrovna tahle pevnost dokončená jako první,“ přidala se Erniel. „Nemějte obav, podíváme se po tom.“

„Hlavně se neprozraďte!“ varoval je Kryštof. „Nebylo by chytré varovat je, mohli by ten kongres na poslední chvíli odvolat.“

„Dáme si pozor,“ slíbila Erniel.

 


Zpět Obsah Dále

12.08.2017 11:14