Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Dobrá mzda

Jeruzalémská pevnost měla proti ostatním pevnostem rozdílů víc. Jedním z nich bylo, že se přímo vedle ní nacházely další rozsáhlé podzemní prostory. Erniel se domýšlela, že tu kdysi byla menší pevnost, vedle níž časem do podložních skal vyrubali současnou, kterou teď ještě modernizovali.

Menší pevnost měla sotva setinu rozlohy té novější, ale i tak to byla rozsáhlá stavba, před níž bledly veškeré paláce a chrámové komplexy lidí. Bylo to ale pochopitelné. Zatímco Egypťané tesali kameny pyramid a chrámů v Luxoru či v Karnaku ručně, o úrovni ďáblů se jim ani nesnilo. Ve stavbách ďáblů zato scházela bohatá výzdoba, typická pro stavby lidí. Ale i to se dalo snadno pochopit. Jen lidé cítili potřebu naklonit si přízeň bohů. Věnovali jim proto rozsáhlé reliéfy a fresky s výjevy z bájí na stěnách chrámů, svěřených jejich ochraně. Ďáblové bohy neměli. Neměli komu skládat hold a už vůbec ne freskami a reliéfy, kterými se lidé vytrvale až zoufale, ale přitom marně snažili překlenout vlastní pomíjivost.

V současném Egyptě říkají: Všichni se bojí času, jen čas se bojí pyramid.

Ale i toto úsloví vzniklo díky lidské pomíjivosti, jak jinak. Většina pozemských ďáblů si pamatovala nejen stavbu pyramid, ale i dlouhou dobu předtím. Byli mezi nimi i svědkové potopy světa, kterou kdysi sami uměle vyvolali. Nepotřebovali si stavět sochy, žili déle než je životnost soch z nejtvrdšího kamene. Který člověčí tyran by si nechal stavět sochy z ledu? Vždyť i jejich záznamy byly trvanlivější než kamenné sochy a reliéfy! Asi proto byly stěny jejich sídel spartánsky prosté, v barvě přírodního kamene nebo v krvavě rudé, černé a bílé.

„Cítím se tady skoro jako doma v Pekle,“ sdělovala Ramiel své zkušenější parťačce směrovanou telepatií, aby se neprozradily.

Tefirové zde očividně napodobovali styl starých pevností Gehenny,“ souhlasila stejně tiše Erniel. „Možná v tom byla i trocha nostalgie.“

Stará pevnost, připomínající svými interiéry starodávné Peklo, posloužila novodobým lidským nevolníkům jako ubytovna. Přišli sem za sliby práce a dobrého výdělku, netušíc, že práce bude to poslední, kde ještě sliby nelžou. Ačkoliv si někteří v šatních skříňkách pečlivě zamykali své utěšeně tloustnoucí balíčky dolarů, netušili, že je dostali pouze na povzbuzení pracovního nadšení, ale k čekajícím rodinám už je nedonesou. Jakmile se za nimi uzavřela pancéřová vrata ďábelské výroby, která každý viděl otevřená poprvé v životě, netušíc, že je to i naposledy, byla naděje na dobrý výdělek jen chimérou. Zůstala jim tvrdá práce, zdánlivě dobře hodnocená, ale ve skutečnosti vedoucí ke smrti. Navíc v prostředí, které nefalšované Peklo nepřipomínalo jen náhodou, ale mělo s ním společného tolik, že by každému vstávaly hrůzou vlasy na hlavě, kdyby znal všechny souvislosti.

Ramiel zaujal anglicky napsaný nápis nad hlavním vchodem do noclehárny natolik, že Kryštofovi promítla jeho obraz telepaticky až do Oázy.

GOOD MONEY FOR GOOD WORK

„Pěkné!“ zhodnotil to Kryštof. „Dobrá odměna za dobrou práci! Jenže mi to připomíná něco hodně nepříjemného. Safra, holky, ještě že nemůžete vědět, co to bylo! Měli jsme to na Zemi jen pár let, ale...“

„Co je na tom špatného?“ nechápala Ramiel.

„Na tom samotném nápise nic...“ odtušil, ale i v telepatii bylo znát, jak ho to zaujalo. „Zeptám se ostatních, jestli tam nemají něco podobného.“

„Zajímalo by mě, proč je to anglicky?“ přidala se Erniel. „Hebrejsky nebo arabsky by to sem patřilo víc. Proč zrovna angličtina?“

„Protože je světovější,“ odvětil duchem nepřítomně Kryštof. „Počkejte, zkusím ještě kontaktovat ostatní, jestli tam nemají něco podobného... Zatím se tam porozhlédněte, ale jak říkám, pozor na předčasné prozrazení!“

Připomínal jim to pokaždé, už jim to trochu zevšednělo.

„Má ale pravdu,“ řekla Ramiel. „Tohle místo na mě nedělá povzbudivý dojem.“

„Taky nevím proč, ale nelíbí se mi to,“ přitakala jí Erniel. „Řekla bych, že za to může Yazatap. Pořád sýčkovala, že se těch lidí chtějí tefirové zbavit, až toho máme plnou hlavu a vidíme přízraky i tam, kde nejsou.“

Prohlédly si raději ubytovnu. Lidé byli za prací, bylo tu prázdno, měly tedy fůru času a klidu na prohlížení.

„Jsou všichni až neuvěřitelně skromní,“ komentovala strohost interiéru Erniel. „Moc toho nemají, každý jen matraci a skříňku na věci. Jsou tady už půl roku a přitom nemají ani nejzákladnější posilovny a dokonce ani umývárny.“

„Nejspíš je tu drží vidina dolarů,“ přemýšlela nahlas Ramiel. „Jestli celý den pracují, mají místo posiloven pracoviště a nepotřebují je.“

Až se hrdě vypjala, že ji to hned tak dobře napadlo.

„Ale vydržet půl roku ve špíně bych opravdu považovala za trest,“ dodala Erniel.

„Máš pravdu,“ zadívala se Ramiel, kam jí parťačka ukazovala. „Oni se nejspíš na noc nesvlékají, spí v pracovním obleku a matrace mají od bláta, jen to z nich odprýskává!“

Obě se nad nepříliš povzbudivým pohledem otřásly.

„Ty jsi ale byla na bláto z Bažin smutku zvyklá?“ obrátila se na kamarádku Ramiel.

„Vydržet se to dá,“ odvětila tiše Erniel. „Měly jsme v domku nejdůkladnější sprchy, mohly jsme se po návratu z Bažin vykoupat všechny naráz a nemusely jsme na sebe čekat.“

Obešly velkou halu a stály před jediným východem. Také zevnitř byl nade dveřmi ten velký bílý nápis s černým orámováním na krvavě rudé zdi.

„Právě jsem se zeptala Wirael,“ telepatovala kamarádce směrovaně Erniel. „Mají tam totéž co my, dokonce i se stejným nápisem. Wirael se tomu divila ještě víc, podle ní nemají místní lidé důvěru ani v dolary, ani v angličtinu a říká, že je tam drží strážní se zbraněmi. Už to ale hlásily Adélce a tím pádem i Yazatap.“

„Angličtina je mezinárodní řeč a dolar symbol pevné měny,“ pokrčila rameny Ramiel. „Co je špatného na hesle »za dobrou práci dobrou odměnu«?“

„Nevím,“ pokrčila rameny Erniel. „Kryštof se mi zdál k tomu heslu dost podezřívavý. Znám ho jen chvilku, ale mohlo by to něco znamenat. Tady to aspoň vypadá, že jsou ti lidé na práci dobrovolně, u Wirael pod Bagdádem je to očividně horší.“

„Pojďme raději zpátky do nové části,“ otřásla se Ramiel. „Nějak to na mě padlo jako balvan, kdo tu má vydržet?“


Projít do hlavní pevnosti nebylo nic příjemného, protože musely jít proti odcházejícím lidem. Ti o nich sice neměli ani potuchy, ale pro duchy nebylo příjemné jít proti valícímu se davu. Aniž by si co řekly, bylo jim jasné, že hlavní pevnost jen tak neopustí. Stará pevnost už pro ně vlastně nebyla zajímavá. Byla to pouhá ubytovna, co tam? Spěchaly teď obě, aby byly včas na raportu. Homunkulové, vědomí služebníci ďáblů, tam podávali svým pánům hlášení. Očekávaly, že to bude zajímavé, ale minule to prošvihly a ani teď nepřišly včas, aby to slyšely od začátku. Nejvíc je zdržovalo, že musely postupovat opatrně, aby je nezachytily nějaké citlivější kamery. Požadavek na utajení byl důležitější než rychlost.

„Ve staré chodbě na F-13-28 se utrhl strop,“ zaslechly, když se přiblížily natolik, aby slyšely, o čem je řeč. „Zůstali tam tři jelimani, ale ostatní je tam nenechali, dostali se k nim a stihli to dřív, než ti tři zaklepali bačkorama. Mají ale přelámané nohy.“

„Teď už nám to ani nevadí,“ odvětil ďábel. „Ošetřete je a nechte je ležet ve chlévě, ať si ostatní myslí, že se o ně ještě postaráme.“

„Nepůjdou rovnou do kotle?“ znejistěl homunkul.

„Vyhlásili jsme přece, že výtahy nefungují,“ pokáral ho ďábel. „Nemůžeme je jen tak odvézt, to by si ostatní domysleli, že buď lžeme s výtahy, nebo je nevozíme až nahoru.“

„Z těch by to nikoho nenapadlo,“ ušklíbl se homunkul.

„Napadlo je nenechat je v závalu,“ připomněl mu ďábel. „Nejsou jim úplně lhostejní. Vy lidi se často dokážete skamarádit už za čtvrt roku.“

„Skoro je mi jich líto,“ ušklíbl se opět homunkul. „A sebe ještě víc.“

Ďábel se na něho podíval trochu upřeněji než dosud.

„Nemusíš se tak litovat,“ řekl po chvilce. „Domyslel sis hned, jak to tady dopadne, jsi chytřejší než ostatní. Kdo by se zbavoval chytrého sluhy a zbytečně cepoval dalšího?“

„Na mně to beztak nezáleží,“ pokrčil rameny homunkul.

„Jistě, ale můžeš občas počítat s mou přirozenou leností,“ ujistil ho ďábel. „Vychovat si tě mi trvalo dost dlouho na to, abych tě teď hodil do kotle a začínal s někým novým.“

„I lenost může být k něčemu dobrá,“ přikývl skoro lhostejně homunkul.

„Jistě, ale pochopil jsi dost dávno, že není zdravé nejen překračovat jisté meze, ale ani se k nim vůbec přibližovat. A teď mazej!“

Homunkul se uklonil a pozpátku vycouval několik kroků, pak se otočil a normálním, byť trochu rychlejším krokem zamířil k východu z místnosti.

Raport skončil a obě ďáblice se otočily, aby se co nejdřív dostaly z ďáblovy pracovny. Stačilo jim sestoupit pár pater níž, kde byly stěny tlustší. Ramiel se ale po prvním průchodu stropem obrátila k Erniel.

„Slyšela's?“ zeptala se jí telepaticky. „Mají tam nějaké zraněné. Co jim je vyléčit?“

„Na to rychle zapomeň,“ pokárala ji Erniel. „To by nás okamžitě prozradilo.“

„Proč?“ namítala Ramiel. „Nikdo si nás tam nevšimne!“

„Prozradilo by nás, že by byli zdraví,“ opáčila Erniel. „Ty nevíš, že to na Zemi nikdo neumí? Kdybychom je uzdravily, to už bychom jim rovnou mohly nechat naši fotku.“

„Myslíš?“ znejistěla Ramiel.

„Jak dlouho jsi vdaná?“ zeptala se jí Erniel. „Nenapadlo tě zjistit si o Zemi, co se dá? My máme Williama pár týdnů a zdá se mi, že toho o Zemi vím víc než ty.“

„Nezapomeň, že naši kluci jsou z Evropy, kdežto váš William z úplně jiného konce světa. Sama Adélka přiznala, že to v Americe s Wirael moc nezvládaly.“

„Je to možné,“ ustoupila Erniel. „I na Zemi jsou různé kmeny, tak jako bývaly u nás. Dlouho nám trvalo, než jsme si na sebe v Oáze zvykly. Slyšela jsi Kryštofa, že je na Zemi tolik různých kmenů, že se nám o tom v Gehenně nezdálo! Ještě se tu nestačily vyvraždit, ačkoliv na tom některé již dlouho pilně pracují. Nu což, my musíme dávat pozor, co se děje tady, pod Jeruzalémem.“

„Slyšela jsem, že je to na pozemské poměry dost staré město,“ změnila téma Ramiel. „Docela by mě zajímalo projít se jen tak po něm, jestli to někdy bude možné...“

„A zrovna my dvě bychom tomu mohly dopomoci,“ ujistila ji Erniel. „Kdyby se nám podařilo překvapit chystaný kongres, naházet všechny tefiry někam, kde nebudou nikomu škodit, mohlo by se nám to všechno vyplnit. Přiznám se, trochu jsem tvým spolumanželkám záviděla, že se už jen tak procházely aspoň po Praze. A to je Praha zapadákov, nikdy pod ní nebyla ani pořádná pevnost tefirů. Jeruzalém, to je něco jiného! Tady bývala už dávno, dnes tu jsou hned dvě. Bude opravdu zajímavé procházet se ulicemi nahoře nad námi, poslouchat, co si tam lidé povídají...“

„Neumím ani hebrejsky, ani arabsky,“ posteskla si Ramiel. „Kryštof říkal, že si tady vystačíme se standardní angličtinou, ale tou tady nemluví všichni a hlavně tak nemluví mezi sebou. Bude to otrava jít městem a nerozumět lidem.“

„Vidíš!“ podívala se na ni pobaveně Erniel. „Až tady, jak doufám, úspěšně skončíme, skoč si za Yazatap, ať tě zdejší jazyky naučí. Yazatap má učební programy na tisíce jazyků světa, můžeš mi věřit. Pak se třeba po Jeruzalémě projdeme spolu, chceš?“

„Docela se na to těším,“ přikývla Ramiel.

Aniž by tušila, že se jim tohle nevinné přání nikdy nevyplní...

A už vůbec ne v Jeruzalémě.


Prospaly ve skále hluboko pod pevností první noc, ale hned po ránu je obě telepaticky vzbudil Kryštof.

„Holky, nevypadá to dobře,“ začal, sotva se mu ohlásily, že jsou vzhůru a poslouchají.

„Co je?“ prala se ho ještě rozespale Ramiel.

„Dějou se věci,“ ujistil je. „Poslyšte, posíláme za vámi za okamžik dvě další zkušené bažiňačky, Hayyoth a Uriel. Bylo by výhodné, pokud to ještě půjde, propašovat Hayyoth do pevnosti a jedna z vás by měla naopak vyjít ven a pomoci Uriel orientovat se v noclehárně pro lidské dělníky. Rozhodněte si samy, která kam půjde, ale obě budete muset co nejdřív ty nové zasvětit do všeho, co jste zatím zjistily.“

„Fí ha!“ odvětila Ramiel, jak to pochytila od Pepka. „Co se to na nás sype?“

„Může za to ten nápis,“ vysvětloval jí Kryštof. „Yazatap to vyhodnotila jako příznak první důležitosti a já se jí ani nedivím, my jsme ji k tomu vlastně dotlačili.“

„Co je špatného na heslu »Za dobrou práci dobrá odměna«?“ nechápala Ramiel.

„To vy dvě nemůžete tušit, ale řeknu ti to,“ ochotně pokračoval Kryštof. „Napadl nás totiž podobný nápis: ARBEIT MACHT FREI, práce osvobozuje. Zdobil brány německých koncentráků, včetně těch, kde byli lidé každodenně zabíjeni po tisících. Byl to stejně lživý nápis, jako u vás. Nejprve jsme se nad tím s Yazatap pohádali, ale dala se přesvědčit, že je to velice důležitý příznak.“

„Yazatap přece tvrdila od začátku, že to tak dopadne!“ upozornila Kryštofa Ramiel.

„Ano, ale domnívala se, že stačíme něco podniknout, až budou tefirové dělat přípravy k velkému vraždění. My jsme ji přesvědčili, že ty přípravy už jsou hotové a k zabíjení lidí dojde nejspíš bez viditelných předzvěstí. Možná to nechápete, ale při umístění všech lidí do jediné místnosti s jediným východem postačí uzavřít dveře a napustit tam jedovatý plyn, aby byli všichni během pár minut mrtví. Napadlo nás tisíc rychlých způsobů, například odstřelit nad nimi strop a nechat je zavalit tunami hornin, postřílet je, spálit hořlavinami, ale jedovatý plyn by byl nejjednodušší a na tu vraždu by stačil jediný ďábel. Vrata jsou tam pancéřovaná a nejspíš vzduchotěsná, nikdo by se ven nedostal.“

„Jak vás ale napadl ten plyn?“ zajímala se Erniel. „Přiznám se, mně by to napadlo až na posledním místě, spíš bych si představovala, že je někdo prostě postřílí eldyfem.“

„Možné je ovšem všechno,“ připustil Kryštof. „Ale právě ten nápis v nás vyvolal krátké spojení na nacistické vyhlazovací tábory.“

„Myslíš, že je to tak podobné?“ vyzvídala Ramiel.

„Až moc!“ vzdychl si Kryštof. „Rozumějte mi, řádění nacistů v Evropě bylo příšerné, jenže jsme si donedávna mysleli, že to byla záležitost dokonale zvlčilých a zfanatizovaných lidí. Vyjasněné to dodneška není a nikomu se k tomu nechce vracet, jenomže tím nápisem se všechno změnilo. Ani bych se nedivil, kdyby i v holocaustu měli prsty ďáblové. Máme mezi zajatci v Sibérii dost ďáblů z Evropy, aby to z nich bažiňačky i dodatečně vytáhly, už se na to chystáme, ale není to tak důležité, aby se to muselo stihnout ihned. Nebezpečí u vás je podle mého mínění bližší.“

„Jste si tak jistí, že by to mělo být plynem?“ zeptala se ho věcně Erniel. „Co třeba ta vakuová past nad Jeruzalémem?“

„Jistí si nejsme ničím, ale vakuová pevnost je použitelná pro pár obětí, nanejvýš pro desítku, ale ne pro stovky. Plyn by přitom byl nejhorší a je to dost logické. Kdyby se vám to povedlo nějak vyloučit, ostatní možnosti by zůstaly, ale dost bychom si oddychli.“

„Dobře, přijmeme to,“ ujistila Kryštofa Erniel. „Jak se máme rozdělit?“

„To si rozhodněte mezi sebou,“ řekl Kryštof. „Obě party budou stejně důležité. Jedna může zabránit hromadné vraždě, druhá by nám vydala do rukou celý tefirský kongres.“

„Dobře, čekáme je za chvilku,“ ukončila to Erniel.

„Jak se ale rozdělíme?“ obrátila se na ni ihned Ramiel.

„Jestli bude oboje stejně důležité, pak na tom nejspíš nesejde,“ uvažovala Erniel. „Jen když přiletí Hayyoth, byla bych nejraději s ní v nové pevnosti, známe se z Bažin. Tobě snad bude jedno, kde budeš, ne?“

„Aha,“ usmála se Ramiel. „Tím na mě vyšlo hlídání staré pevnosti, noclehárny, nebo taky chléva, jak tomu ten tefir říkal. Dobytek přece patří do chléva, že? Ale máš pravdu, když už se máme rozdělit, ať se aspoň setkáš se svou známou. Já znám obě jen od vidění.“

„Díky ti,“ podívala se na ni vděčně Erniel. „Ale pospěš si, Hayyoth už je v duchovité podobě v Okifeii. Měla bych jí otevřít bránu do pevnosti, ty bys zase měla propašovat Uriel do staré pevnosti.“

„Máš pravdu, už tam letím!“ řekla Ramiel.

Ani jedna netušila, že je to rozdělí více než obě čekaly...


Přivítání s Uriel se odbylo krátce, ale srdečně. Ramiel se podařilo opustit zónu nové pevnosti ještě dřív, než stačili Hayyothini pomocníci uložit do základů další zásoby. Zásob tam bylo pro dvě na celý rok, ale v Oáze toho využili, aby jim vylepšili možnosti.

Teprve potom mohla Ramiel otevřít podzemní hvězdnou bránu a přivítat se s Uriel. Nejprve ale musela ukázat jejímu doprovodu, kam uložit zásoby, protože od nynějška měly být obě skupinky na sobě nezávislé.

„Nemáme se raději ani navštěvovat,“ řekla Uriel. „Nejcitlivější kamery by mohly být právě v oblasti dveří a jestli je tam ještě nemají, tím lépe. Ale nikdy bych nepodceňovala naše protivníky a nespoléhala se jenom na štěstí.“

„Procházet těmi dveřmi není jednoduché,“ souhlasila Ramiel. „Jde to jen když je sami otevřou, ale to jimi procházejí i oni a když jdeme proti nim, není to zrovna příjemné.“

„Ukaž mi, jak to tady vypadá!“ požádala ji Uriel stroze.

„Už jsem slyšela, že jsi byla odbornice na pevnosti,“ řekla Ramiel. „Tak se tu pojďme rozhlédnout, ať jsi v obraze...“

Provázela pak Uriel po staré pevnosti.

„Velká hala,“ povzdychla si Uriel, když procházely noclehárnou. Vzadu na matracích leželi jen tři ranění. Nikdo u nich nebyl, nikdo je nehlídal, ale duchy zřejmě neviděli. Jeden trochu sténal bolestí, ale Ramiel si připomněla, že nesmí zasahovat.

„Velké haly jsou vždycky problémové,“ komentovala to Uriel, když došly na konec. Dál už bylo jen bludiště menších místností, všechny byly prázdné.

„Myslíš kvůli pevnosti stropů?“ zajímala se Ramiel.

„To taky,“ přikývla Uriel. „O tom dalším se ví málo, ale nehomogenity často zhoršují vlastnosti obranných polí. Proto je snahou každé konstruktérky pevností mít velkých hal co nejméně a umístit je co nejblíž středu pevnosti. Problém je s hangáry, které musí mít vchod až od povrchu. Jsou to přesně protichůdné požadavky. Vstupní části hangárů jsou na každý pád nejslabší místa obrany.“

„Tady žádné hangáry nejsou,“ ujistila ji Ramiel.

„Nejsou,“ přikývla Uriel. „Ale některé pevnosti na Zemi je mají! Prohlížela jsem si v Oáze plány, co opatřil Víťa Horák. Je to hrozně schopný kluk.“

„Mimochodem i můj manžel,“ usmála se Ramiel.

„Měl kliku, jaká se stává jednou za sto tisíc let,“ kývla uznale Uriel. „Takové plány se do nepovolaných rukou často nedostávají.“

„Ty jsi je všechny prostudovala?“ zajímala se Ramiel.

„Koho by to mělo víc zajímat?“ vzdychla si Uriel. „Ale poslyš, na této pevnosti mě víc zaujalo, co je zakreslené poblíž hlavního vchodu do haly. Nepodíváme se tam spolu?“

„Jak chceš!“ otočila se Ramiel k východu. „Přiznám se, s tebou mě to začalo zajímat. Do teďka se mi tahle pevnost nezdála ničím zvláštní, když vynechám ten anglický nápis nad vchodem, takové u nás v Pekle opravdu nebyly.“

„Bodejť by byly,“ odfrkla si Uriel. „Tam by ještě scházely!“

Prošly opět kolem sténajících raněných, kterým se nikdo nevěnoval.

„To je tady tak nechávají?“ nezdálo se to ani Uriel.

„Slyšela jsem, že už je chtěli zkotlovat,“ řekla Ramiel. „Máme od Yazatap zakázáno předčasně se prozradit, nesmíme jim ani pomáhat.“

„Chápu,“ přikývla Uriel. „I když mám cukání věnovat jim potají sílu. Ty ne?“

„Mně to Yazatap speciálně zakázala,“ usmála se trochu smutně Ramiel.

„To víš,“ utěšovala ji Uriel. „Nebylo by dobré kvůli třem lidem ohrozit několik tisíc jiných. To se prostě nedělá. Divím se jen, že se jim nevěnují oni.“

„Asi tu nemají lékaře,“ pokrčila rameny Ramiel.

„I tomu se divím,“ přidala Uriel. „Ale to je jejich starost i problém.“

Prošly branou, slibující dobrý výdělek. Za nepříliš dlouhou chodbou byla další vrata. Uriel ale zamířila doprava k velikým vratům v boční stěně, překrytým pevnou závorou a zámkem, vedle menších, zřejmě také zamčených dveří. Což pro duchyně nebyla překážka, prošly jimi jako kdyby tam žádné nebyly.

„Zajímavé,“ řekla Uriel, sotva se její kamarádka vynořila z kovových dveří.

Byli na kraji dlouhé místnosti. Přímo před nimi hlučel veliký a těžký dieselagregát na betonovém podstavci, přišroubovaný tlustými šrouby, obrovské palivové nádrže vyplňovaly celý zbytek místnosti. Řev motoru vnímaly duchyně slaběji, než jak by to slyšeli lidé, přesto to byl i pro ně nepříjemný strojový řev.

„Tohle přece není naše technologie,“ ukazovala Uriel na stroj. „Co tady má co dělat?“

„Možná ten stroj patří lidem,“ uvažovala Ramiel.

„Ale ovšemže je lidí,“ odvětila Uriel. „Kryštof mi tvrdí, že je to běžný stroj na výrobu elektřiny, ale proč nepoužívají normální reaktory? Vždyť je tu mají taky!“

„To opravdu nevím,“ nepomohla jí Ramiel. „Třeba té elektřiny potřebují víc.“

„To je ale blbost!“ zpražila ji Uriel. „Nenuť mě věřit, že by tohle zařízení bylo nutné, když reaktor o kus dál pracuje na setinu výkonu a i tak dodává určitě víc než tohle!“

„Jsi si tím jistá?“ chtěla namítat Ramiel.

„To bych řekla!“ zavrčela Uriel. „Kryštof má o možnostech lidské technologie určitě správné představy, já zase o naší a přepočítávat jednotky není vůbec složité.“

„Třeba je to kvůli lidem,“ napadlo Ramiel. „Všechna ta osvětlení tady musí něco krmit energií a když tu běží tohle, nikdo z lidí se nebude divit.“

„Možná máš pravdu,“ připustila Uriel. „Reaktory jsou tišší. Ačkoliv, být člověk, řekla bych si, že sem elektřinu táhnou kabelem odněkud zdálky. Bylo by to i jednodušší, než sem tahat vzduch a odvádět spaliny. Pro mě by tady to monstrum být nemuselo. Ale možná máš pravdu, je to tady, aby se lidi nedivili.“

V monotónním řevu ale nemělo smysl zůstávat déle než bylo nutné a obě se raději vrátily do haly. Ramiel provedla kamarádku všemi prostorami, o kterých věděla, ale pevnost už byla vyklizená a většina místností byla prázdná. Až na velkou halu, neboli noclehárnu. Či snad chlév, jak jí říkal tefir? Ten taky považoval všechny lidi za pouhý dobytek.

„Jako past je to dokonalé,“ řekla Uriel, když skončily v nejnižších místech pevnosti. Došly si dolů do základů, každá si vzala malou obloženou housku a daly si svačinku.

„To máš pravdu,“ souhlasila Ramiel. „Nechtěla bych být zavřená v podzemní kryptě, odkud je jeden jediný východ.“

„Původně jich bylo víc,“ připomněla jí Uriel. „Ale ostatní jsou zazděné. A není to jen tak ledajaká zeď, ale tlustá vrstva pevné hmoty, propletené kovovými dráty.“

„Kryštof jí říká železobeton,“ řekla Ramiel. „Tvrdí, že je velice odolný.“

„To by podepíralo podezření, že je to past,“ řekla Uriel. „Zazdít všechny východy až na jeden, to by tomu svědčilo. Jedno mi tu ale chybí. Nikde jsme neobjevily jedovatý plyn, o kterém byl Kryštof tak pevně přesvědčený.“

„Ten mohou přitáhnout až těsně předtím,“ nadhodila Ramiel.

„Jak?“ nevěřila jí Uriel. „Stará pevnost je rozsáhlá, jen klenba haly má dobrých třicet metrů výšky, připočti k tomu související místnosti, menší chodby, malá schodiště... Vyjde ti, že by toho plynu bylo zapotřebí strašně moc.“

„Stlačený v tlakových lahvích moc místa nezabere,“ krčila rameny Ramiel.

„S tím počítám,“ řekla Uriel. „Ale tlakové láhve tu nikde nejsou. Je tu menší skladiště stlačených plynů ke sváření, ale je až u nové pevnosti a těch lahví tam zas tak moc není.“

„Mohou použít některého potrubí, co vede odshora,“ napadlo Ramiel. „Momentálně sem přivádějí vzduch, ale to by mohli nahoře snadno přepojit.“

„To bych chápala,“ přikývla Uriel. „Náš hlavní úkol bude asi hlídat přívodní potrubí, vedoucí odshora. Budeme se ale muset střídat a hlídat i v noci.“

„Nejsem proti,“ řekla Ramiel. „Jak si to ale rozdělíme? My jsme s Erniel donedávna spaly, ale vy jste podle časového posunu vstávaly ještě v noci. Nechceš si teď dospat zbytek noci? Vzala bych si první hlídku.“

„Máš pravdu, vyburcovali nás pozdě večer a nespala jsem většinu noci,“ kývla Uriel. „Ale na druhou stranu se mi ani spát nechce. Navrhla bych to takhle: odpoledne půjdu spát a ty mě vzbudíš na noc. Do té doby budeme šmejdit po pevnosti a hledat. Kdybychom našly podezřelé skladiště tlakových lahví, bylo by to blíž k dosavadním předpokladům, a pro nás by to bylo paradoxně lepší. Známé nebezpečí - menší nebezpečí.“

„Tohle úsloví neznám, ale souhlasím s ním,“ broukla telepaticky Ramiel. „Dobrá, jde se na průzkum odlehlejších místností. Ještě že máme výhodu, že nás nezajímají zámky.“

„Zámky ne,“ souhlasila zamyšleně Uriel. „Ale ty jsou to nejmenší...“

„Uvidíme!“ řekla Ramiel.


Ubytovna se tentokrát naplnila až k večeru. Nejprve se rozdávaly balíčky studeného jídla, údajně nebylo možné kvůli poruše výtahů dovézt nic lepšího. Pravý stav věcí znali jen ďábel se svým pomocníkem, ostatní proto nereptali. Následovala výplata peněz. Pokladníci byli tři, ochranku tvořilo pět ozbrojenců a jak ďáblicím nemilosrdně odhalil Víťův indikátor, všichni patřili k ďábelským pomocníkům.

„Můžeš si jít lehnout,“ navrhla Ramiel kamarádce, když ji přistihla při zívání. „Dnes už se tady nic dít nebude.“

„Jak to můžeš vědět?“ zívla ještě jednou Uriel.

„Protože je tu hlavní ďáblův pomocník,“ ujistila ji Ramiel. „Nedávno jsem ho slyšela, jak si před svým pánem a šéfem posteskl, že jsou tady všichni beztak odsouzeni k smrti. Šéf ho ale ujistil, že nemusí mít obavy. Víceméně tím potvrdil, že ostatní skončí špatně, ale také řekl, že si přece nezabije svého sluhu, aby si nemusel dlouho připravovat jiného.“

„Ptala jsem se včera Kryštofa, jak to bylo s nacistickými koncentráky,“ opáčila na to ospale Uriel. „Vyprávěl mi jednu krátkou historku. Do vyhlazovacího koncentráku přivezli vojáky, Maďary. Byli to němečtí spojenci, někteří měli i nacistická válečná vyznamenání, ani ve snu by je nenapadlo, co se na ně chystá. Před koupelnami, ve skutečnosti plynovými komorami, je vrchní esesák ujišťoval, že jde skutečně jen o společnou koupel a žádal je, aby jako ukáznění spojenci pochopili, že se ve válečné době nedá vždy zajistit oddělená koupel důstojníků od mužstva, takže se budou muset vykoupat společně. Důstojníci to pochopili, ukázněně vstoupili s mužstvem do koupelen a za několik minut byly z ukázněných spojenců ještě ukázněnější mrtvoly...“

„Pěkný podraz!“ komentovala to Ramiel.

„Chtěla jsem ti jen naznačit, že utěšování toho ďáblova pomocníka může mít podobný účel. Jeho pomocník bude jistě horlivější, když bude doufat, že se vyhne osudu, chystanému jiným. Ani ty by ses neměla spoléhat na sliby, které dává tefir jelimanům.“

„Ani když vypadají pravděpodobně?“

„A co je pravděpodobné?“ opáčila Uriel. „Že tefir dodrží slovo dané pomocníkovi? Tomu bych věřila, kdyby byl pro něho opravdu nenahraditelný. Ale kdyby byl pro něho tak nenahraditelný, neschoval by si ho na jiném, klidnějším místě?“

„Myslíš, že je zabijí všechny?“

„To nevím,“ pokrčila rameny Uriel. „Ale nespoléhala bych se na čestná slova tefirů. Nejprve by museli nějakou čest mít.“

Jak se zdálo, výdej stravy i peněz proběhl v klidu. Pokladníci sklapli opancéřované kufříky a s ozbrojenou ochrankou odešli jediným východem. Dělníci si opatrně odemykali skříňky, aby k našetřeným balíčkům peněz přidali další vábně potištěné papírky a víceméně mlčky se pustili do studené večeře. Hned po ní se unaveně uložili ke spánku, krajní zhasl světlo a hala se ponořila do tmy a ticha, rušeného jen občasným chrápáním.

Uriel si tedy šla přece jen lehnout a Ramiel měla do půlnoci hlídat.

Co kdyby právě teď začal proudit z větracího potrubí jed? pomyslila si. Duch to zjistit nemůže, leda podle barvy, ale to by musel plyn nějakou mít. Jak to zjistit, dříve než část otrávených lidí zemře?

Aby zaplašila černé myšlenky násobené pocitem bezmoci, zkusila se telepaticky spojit s Erniel a přednesla jí své obavy.

„Nejsi první, koho to napadlo,“ ujistila ji kamarádka. „Kdyby ses zeptala Kryštofa, řekl by ti, že vám do rána donesou indikátory.“

„To jste stihli tak rychle vyvinout indikátor, aby rozpoznal všechny možné jedy?“

„Na něco takového nebyl čas,“ ujistila ji Erniel. „Dostanete klícky s myškami, budou v normální hmotě, ukryjete je poblíž ventilace a budete se na ně chodit dívat. Dokud budou naživu a v pohodě, máte klid i vy. Kdyby se začaly dusit, začnete okamžitě jednat.“

„Jistě. Ale kolik budeme mít času na případné jednání?“

„Mohu tě jenom ujistit, že málo. Ale to jsi musela vědět předem.“

„Já vím,“ vzdychla si Ramiel. „Ale to víš, každý má někde v koutku trochu naděje, že to není tak zlé, jak to vypadá.“

„Moc takové naději nevěř,“ poradila jí Erniel. „Aby tě realita nezaskočila víc, než si vůbec připouštíš!“


Noc ale uběhla v klidu, nic se nestalo. Ramiel po půlnoci vzbudila kamarádku, předala jí službu i s informací o chystaných změnách a šla také spát. Ráno, když se vzbudila, obešla s Uriel celou prostoru, ale všude byl klid, dělníci halu dávno předtím opustili.

„Děláme to špatně,“ napadlo Ramiel. „Věříme, že k masakru dojde tady v ubytovně, kde jsme trochu připravené jednat, ale stejně tak se to může stát jinde. Budeme muset chodit s nimi a ne tady na ně čekat.“

„Ale tady to vypadá nejpravděpodobněji,“ namítla Uriel.

„Dobře, přes den budeš tady a já se půjdu podívat za lidmi,“ navrhla Ramiel.

„To by nás tu muselo být sto,“ namítla Uriel, ale dala se přemluvit.

Ramiel tedy vyrazila za lidmi, ale brzy zjistila, že jsou rozmístěni na tolika místech, že nemůže být se všemi. Většina jich byla v nové pevnosti, kde starost o ně převzaly Hayyoth a Erniel. Nakonec si vybrala hlídání na jedné křižovatce chodeb, kde měla přehled alespoň o dvou partách, na které viděla, s tím, že se tudy bude většina ostatních vracet. Zaplula do stěny, takže byla venku jen obličejem, těžko by si jí někdo všiml.

Během hlídání se připojila na diskusní klub bažiňaček v Oáze. Diskusní klub vznikl telepatickým všesměrovým propojením několika bažiňaček na krátkou vzdálenost. Nebyl tak těsný jako při sdíleném sexu, přenášely se jen telepaticky vyslovené pojmy a obrazy, ale k tomuto jádru se postupně přidávaly směrovanou telepatií další, aniž by dělily směrování, jinak omezené na dva objekty. Ke každé účastnici se mohla připojit jen jedna další, ale když byla součástí jiného diskusního klubu, spojila oba kluby do jednoho. Víc než dva kluby se ale mezi sebou nespojovaly, pak už to přestávalo být zajímavé. Ideální klub míval od pěti do deseti diskutujících. Všechny se pak telepaticky bavily se všemi ostatními. Jádro dnešního klubu bylo v Oáze, ale pětice připojených špiónek měla přebytek čerstvých dojmů, o které se mohla dělit s ostatními. Dohromady pečlivě rozebíraly, co která viděla.

Idylku porušila až Eserchiel z pevnosti v Tibetu.

„Máme čerstvou zprávu!“ spojila se s Ramiel, ale tím se dostala do diskusního klubu, takže přerušila všechny. „Víme, kde a hlavně kdy bude tefirský Kongres. Má být v pevnosti u Jeruzaléma a to už pozítří. Mám vyřídit Ramiel, že mají do té doby očekávat akci, týkající se lidských dělníků v podzemí pevnosti.“

„To je pěkné!“ zabědovala Ramiel. „A co ten slíbený klecový indikátor jedů, co jsme měly ještě dnes dostat?“

„Už je na cestě,“ ujistila ji Eserchiel. „Kryštof to právě teď zařizoval přes Uriel.“

„Tomu říkám na poslední chvíli!“ komentovala to Ramiel, ale spíš s uspokojením než aby to vyznělo jako výčitka.

Odpojila se od diskusního klubu a zalovila v telepatii po Uriel. Dozvěděla se, že Olda uložil klícku se dvěma myškami do přívodního potrubí vzduchu k noclehárně a stačil se už vrátit z podzemních prostor pod Jeruzalémem na Okifeiu.

„Zůstaň tam co jsi a bav se dál, tady je to zatím v suchu,“ ujistila ji Uriel.

Ramiel se tedy opět připojila k diskusnímu klubu, doplnila ostatním informace o ty, co se sama právě dozvěděla a pochopitelně tím vyvolala změnu tématu diskuse, neboť všechny začaly rozebírat, jestli jsou myšky dostatečným indikátorem hrozícího nebezpečí.


Večer po návratu dělníků na ubytovnu nastal obvyklý ceremoniál s výdejem jídla, ale už bez výplaty. Vydávání jídla se jako každého dne účastnili všichni ďáblovi pomocníci, jen bez kufříčků s penězi. Vydávání jídla se proto odbylo rychle a ďábelští pomocníci se otočili k východu.

Za pancéřovými dveřmi se náhle ozvala silná, ocelovými dveřmi nepatrně ztlumená rána. Všichni se tam poděšeně ohlédli, ale nic se tam nedělo. A přece! Monotónní dunění dieselagregátu, které už nikdo ani nevnímal, začalo klesat do hlubší tóniny a současně s tím začínaly zhasínat stropní lampy. Diesel se nakonec zastavil a hala se ponořila do tmy, kterou se marně snažila rozptýlit jediná nouzová lampa nad vchodem.

„Klid!“ zvolal na celou halu hlavní ďáblův pomocník. „Zachovejte klid! Vysadila jen diesel-centrála, to nic není! Kdo máte oprávnění k manipulaci, vezměte si baterky a jděte se tam podívat. Ostatní zůstanou na svých místech!“

Tři chlapi vyzbrojení baterkami zamířili pod vedením ozbrojeného člena ochranky ke vratům, ostatní kupodivu zachovali klid. Taková všední závada nikoho z míry nevyvedla.

Dříve ale, než došli k vratům, ozvaly se za stěnou další dvě duté rány, betonová stěna vedle dveří praskla, prasklinou vystříkl ohnivý pramínek a za stálého prýštění se rozléval po podlaze do zvětšující se hořící kaluže.

„Tam hoří!“ vykřikl jeden z montérů a zastavil se.

To už Ramiel pochopila, že se něco děje a bleskově si s Uriel rozdělily úlohy. Ramiel letěla k vratům podívat se, co je za nimi, zatímco Uriel telepaticky přivolávala posily.

Než ale Ramiel doletěla k vratům, ozvala se za stěnou další rána, stěna povolila ještě víc a z tenkého pramínku se stal proud ohně, jako kdyby hasiči stříkali místo vody benzín. Kaluž ohně se na podlaze začala zvětšovat tak rychle, že by útěk nenapadl jedině sebevraha.

„Hoří!“ ozvalo se halou z mnoha hrdel.

Nejbližší vyskočili a dali se na útěk. I montéři pochopili, že tuhle poruchu příručním nářadím nezvládnou a přidali se k utíkajícím. Vpředu utíkali ozbrojenci ochranky.

„Stůjte!“ řval na všechny hlavní ďáblův pomocník. „Není kam utíkat, musíme hasit!“

„Ale čím?“ opáčil dělník, běžící kolem něho. „Matracemi? Ty budou hořet taky!“

Ďáblův pomocník se zarazil. Hasit neměli čím a jezero ohně, valící se proti nim, pořád víc a víc přiživovaly proudy ohně z prasklé stěny. Hořící nafta z obrovských nádrží paliva za stěnou teď proudila prasklinou do ubytovny.

„Musíme dozadu a po schodech výš!“ vykřikl jeden z pokladníků.

„To si nepomůžeme!“

„Tady to za chvilku zaplaví oheň!“ namítal pokladník. „Vzadu je pár místností o patro výš, tam to za námi nevystoupá, ale musíme se tam dostat!“

„Nevejdeme se tam!“

„Všichni zřejmě ne, ale my máme zbraně, na nás se místo dostane. Poběžme!“ otočil se pokladník a rozběhl se.

„Guriel mi slíbil, že se mi nic nestane!“ zavrtěl hlavou ďáblův pomocník.

„To mně taky,“ pokrčil rameny pokladník. „Ale jen protože mě považuje za chytrého. Není zrovna chytré zůstat tady a nechat se upéci. Jestli chceš, zůstaň si tu, já běžím!“

Vyběhli oba současně, ale před nimi byla většina dělníků. Úkryt ve výše položených místnostech nejspíš napadl každého. Oba ďáblovi poskoci běželi až na konci pelotonu, ale oba za běhu vytahovali zbraně, zřejmě byli odhodlaní cestu do úkrytů si prostřílet.

„Chtějí utéci po schodech nahoru, ale tam se všichni nevejdou!“ upozornila Ramiel telepaticky kamarádku.

„Nepomůže to nikomu, i kdyby se tam vešli,“ odtušila s klidem Uriel. „Koho neupeče oheň, otráví se kouřem, případně se udusí, až oheň spolyká všechen vzduch. Nasměruj je do chodby nad schody, otevírám tam bránu!“

Ramiel jediným pohledem zjistila, že to Uriel odhadla správně. Hořící nafta polykala kyslík ze vzduchu a měnila se v černý dým, který se nejprve hromadil pod stropem, ale pak začal klesat v černých kotoučích níže. Lidé kašlali, když se do nich na okamžik dostali, ale někteří už lapali po dechu i v nezasažené části haly. Ramiel to necítila, duchovitý vzduch to nezasáhlo, cítila jen sálající horko z plamenů.

V té chvíli zavanul z chodby svěží vzduch takovou silou, až některé zastavil. Vichr netrval dlouho, ale většina lidí se obrátila tím směrem už proto, že se tam dalo lépe dýchat.

Ramiel pochopila, že Uriel otevřela bránu a do prostory haly, kde už oheň strávil část kyslíku a vznikl tam podtlak, se nahrnul vzduch z Okifeie. Aspoň tam nebude třeba nikoho nahánět, poběží tam sami, napadlo ji. Sama je tu najednou cítila zbytečná, bránu do Okifeie otevřela Uriel a nikomu jinému to aforxita nedovolí. Jedna na to tedy musí stačit. Otevřít další brány do jiných světů by mělo smysl jen v nouzi nejvyšší. V Raphaelově Arestu je sníh a mráz, to by překonali jen zoufalci zahnaní do kouta, ale těžko by se tam chtělo někomu, kdo má na výběr něco lepšího.

Jestli chce být víc než pasivním divákem, měla by ukázat těm lidem směr k záchraně, napadlo ji. Vznesla se, přeletěla většinu utíkajících, zůstala ve výšce nad správnými dveřmi a zviditelnila se. Její zjev všechny překvapil, působila na ně jako bytost z jiného světa.

„Toto je cesta k záchraně!“ volala hlasem i telepatií na prchající dělníky nádherná dívka s dlouhými blond vlasy, celá v bílém, vznášející se nad otevřenými dveřmi, odkud před okamžikem zavanul do temné haly doušek čerstvého vzduchu. Správně odhadla, že ji většina těch lidí pochopí jako posla záchrany a poslechne ji.

Nebyl to ale nejlepší nápad, protože nepočítal s opačnou menšinou.

„Anděl!“ zařval vztekle jeden z ozbrojených ďábelských pomocníků. Ale nezůstal jen u křiku, pozvedl automatickou pušku, zamířil na Ramiel a stiskl spoušť.

Ozvala se dávka a Ramiel zaúpěla bolestí.

Střela s pláštěm ocelovým, ale s vnitřní vložkou z mezohmoty, projela jejím ramenem a odhodila ji dozadu. Zapadla do betonové stěny jako do bláta, ale něco ostrého jí rozřízlo rameno i zezadu. Ramiel chtěla uhnout stranou, ale i tady narazila na cosi ostrého. Naštěstí ji včas napadlo zneviditelnit se úplně a pak ještě couvnout hlouběji do betonu, mimo dosah jejich zbraní. Byla ale v šoku, krev jí crčela z roztříštěného ramene, stékala jí po kombinéze dolů, ačkoliv si ránu sevřela druhou rukou. Rychle dýchala a snažila se pochopit, co se stalo.

„Unikla ti!“ zavrčel druhý ozbrojenec.

„Ani bych neřekl!“ ukázal úspěšný střelec rozjařeně na krev, kapající z rámu dveří na podlahu, kde vytvářela zvětšující se kalužinku. Namočil si do ní triumfálně prst, ale krev mu na něm nezůstala.

„Krev anděla prsty nesmáčí!“ prohlásil vítězoslavně. „Brzy vykrvácí!“

Ramiel si to nemyslela, ale veselo jí nebylo. Šok neustupoval a bylo jí mdlo.

„Pozor, střílejí po nás!“ vnímala z nevelké dálky Urielinu všesměrovou telepatii, jak se kamarádka snažila někoho varovat.

„Ramiel, co je s tebou?“ obrátila se pak ostře a směrovaně na ni.

„Mám prostřelené rameno,“ nahlásila jí, co se stalo.

„To nic není,“ uklidňovala ji zkušenější Uriel, pro kterou bylo takové zranění pouhou prkotinou. „Zneviditelni se a proleť bránou na Okifeiu, už pro tebe spěchají!“

Už při jejích slovech si Ramiel uvědomila správný směr. Vynořila se z masivní stěny na druhé straně a neviditelná zamířila nad hlavami prchajících ke schodišti. V místě podesty byl veliký oválný otvor a za ním se táhla sluncem zalitá písčitá mořská pláž, končící na okraji tropického pralesa. Někteří dělníci před branou zděšeně přibrzdili, nenadálé světlo je oslnilo, ale ti za nimi se na ně zezadu tlačili, až se ti první odhodlali proskočit tím záhadným otvorem do sousedního světa. Mžourali tam jako sovy za dne, než se rozkoukali, ale dodali tím ostatním odvahy a když tam přilétla Ramiel, valila se na pláž šedivá lidská řeka.

„Ramiel, tady!“ krátce se nad ní zviditelnil létající minibus. Zamířila k němu, v létání jí rána nepřekážela. Těsně před ní se minibus opět objevil a z otevřených dveří se k ní natahovala Oldova pomocná ruka. Podala mu zdravou ruku a nechala se vtáhnout do kabiny.

„Ti tě zřídili!“ hvízdl od řízení Víťa.

Stačilo jí pohlédnout na své rameno, aby věděla, že si moc nevymýšlejí. Sněhobílou andělskou kombinézu měla celou od krve až na kolena a krev jí z ošklivě vyhlížející rány pořád tekla proudem. Střela jejím ramenem neprolétla hladce. Rána byla hrozivě roztřepená a vzadu, kudy střela vylétla, byla díra ještě větší. Střela vytrhla velké roztřepené kusy svalů a z rány čněly i roztříštěné kusy kostí.

„Dej tam autopilota, dáme jí sílu!“ navrhl Olda.

Víťa se otočil a jen na Oldu zavrčel.

„Postav se radši do kříže a nezdržuj, já jsem připoutaný.“

Olda sebou bez odporování trhl, zaujal správné místo a poslali na Ramiel kosmickou léčivou sílu. Pocítila teplo a úlevu od bolesti, kterou do této chvíle beztak díky šoku příliš nevnímala, ale která by ji zaskočila, až by se dostala z nejhoršího.

„Poletíme do Oázy!“ rozhodl Víťa. „Pro Uriel se pak vrátím.“

Zamířil ihned nejbližší modrou vesmírnou bránou do sousedního světa a chvíli potom prolétávali jednou branou po druhé, až skončili přistáním na kamenité půdě pod vysokou skálou, o níž se jako zapadlá chata opírala neveliká kabinka teleportu.

„Odveď ji k Pepkovi a vrať se!“ nabádal Oldu Víťa.

Olda s Ramiel vstoupili do kabiny, aby vzápětí vyšli přímo v jejich domku v Oáze.

„Povídejte, jaké to tam bylo?“ vítal je ve dveřích Pepek v čele zbývajících manželek. Trochu pajdal, ale už se na nové noze udržel, i když byla ještě znatelně menší než ta zdravá.

„Blbé,“ odvětil Olda. „Ramiel střelili mezohmotovým střelivem. Sílu jsme jí už dali, nechte ji pořádně umýt a uložte ji, nejlépe ať se z toho vyspí. Já se tam ještě vracím.“

Vystrčil Ramiel před sebe, otočil se a zmizel ve dveřích kabinky teleportu.

Teprve teď se všichni věnovali postřelené Ramiel.

„Poznáš, kdo na tebe střílel?“ obrátil se Pepek na manželku. „Pojď se zatím umýt, jsi celá bledá a od krve.“

„Toho syčáka určitě poznám,“ přikývla s bolestivým úsměvem. „Kdyby nic jiného, má cejch. Ale už se mi to zatáhlo.“

Měla asi pravdu, krev jí přestala téci a zřejmě byla z nejhoršího venku, ale starostlivá Yazatap ji hned vedla do koupelny, následovaná Pepkem, Jarčou a Marií.

„Už mi dali sílu Olda s Víťou!“ ujišťovala je Ramiel, ale tím je neodehnala.

„Jsi první postřelený duch,“ řekla Marie. „Musíme se na tebe podívat. Podívejme se, podle té rány to nejspíš byla střela dum-dum. Jsou na Zemi zakázané, ale syčáci to zřejmě sami nedodržují!“

Následovala Ramiel do sprchy a zatímco ze sebe smývala zbytky krve, prohlédla si odborně rány: nejen skoro zacelený průstřel, ale i rychle se hojící šrámy na zádech a rameni.

„Měla jsi při vší smůle i kus štěstí,“ zhodnotila to znalecky. „Kdyby ten syčák mířil lépe, měla bys tu díru v hlavě a než bys zemřela, trpěla bys jako zvíře. Nejspíš bychom ti pak věnovaly čtyřnásobnou dávku, ale byla bys na tom hůř.“

„Myslíš?“ zbledla opět Ramiel.

„To si piš!“ ujistila ji Marie. „Máš štěstí, že ti ta munice prolétla ramenem naskrz, i tak po ní zůstala strašlivá spoušť. Představ si ale, že by ti taková kulka uvízla v těle!“

„Taková mrňavá věc se snad dá vyndat,“ namítla Ramiel.

„Vyndat?“ podívala se na ni Marie. „Ještě teď bys tam visela, přišpendlená kulkou do betonu! Každá tam zůstala zapasovaná a nedá se s ní ani hnout. Další šrámy máš od těch, co se do tebe netrefily, ale zůstaly v betonu a chovaly se jako hřebíky vyčuhující z prkna, na které neopatrně šlápneš. Abychom je z tebe dostaly, musely bychom pohybovat tebou a to by sis teprve užila bolesti! Buď ráda, žes' dopadla aspoň takhle!“

„Ale Uriel tam je pořád a kluci se tam taky vrátili!“ vzpomněla si Ramiel.

„Tam už je to v pořádku,“ ujistila ji Marie. „Nezapomeň, že mě Kryštof informuje, jak si na tom stojíme. Už přišli i na to, proč se to střelivo chová tak destruktivně. V normální hmotě klasického tvaru je vložená kulička s trny z mezohmoty. Klasická střela by skrz tebe prolétla beze škody, ale ozubená kulička - málo platné, je to dum-dum. Ženevské konvence při nálezu takového střeliva opravňují postavit zajatce ke zdi a bez soudu odstřelit.“

„Jak to s těmi lidmi dopadlo?“ chtěla vědět Ramiel.

„Zatímco jsme se zabývali tebou, dostali je kluci ven,“ ujistila ji Marie. „Homunkuly museli nejprve přimrazit, aby nemohli střílet, a raněné museli vytahat, ostatní na ně při tom frmolu zapomněli, ale tomu se nedivím, všem šlo o krk.“

„Co s nimi bude dál?“

„Homunkulové jsou beze zbraní v Raphaelově Arestu, kde je vzali mezi sebe ostatní, obětovaní jsou v Oáze. Prozatím v nouzovém ubytování na ostrově Tegguah, než se ukáže, co s nimi. Raněné jsme ošetřili, ale vrátit je na Zem nemůžeme, to by nedopadlo dobře.“

„Jak to snášejí?“ zajímala se hned Ramiel.

„Tomu sama nějak nerozumím,“ znejistěla Marie. „Nikdo nepochybuje, že jsme je na poslední chvíli zachránili, ale oni nám teď strašně spílají.“

„Ale proč?“ divila se Ramiel.

„To nevím,“ odtušila Marie. „U homunkulů se nedivím, ti patří ďáblům, ale ostatní mě upřímně překvapili. Nechme je na starosti našim vyjednavačům, snad si s nimi poradí.“

To už se vrátily mezi zbytek party v Oáze, kde probíhala další diskuse.

„A co na ten oheň ďáblové?“ zajímala se Ramiel.

„Zatím jsou v blahém domnění, že se jejich zločin podařil,“ ušklíbla se Yazatap. „Jen ať si to klidně myslí dál. Hala noclehárny je plná ohně a hustého černého dýmu, nafta tam pořád ještě hoří, nemohou poznat, že jsme lidi dostali ven.“

„A jejich Kongres?“

„Možná počítají s tím, že nafta z nádrží brzy dohoří,“ odtušila Yazatap. „Víťa navrhl nasypat tam pár tun plodů hitlernafty, aby se oheň udržel až do začátků Kongresu a aby tak nikdo nezjistil, co se tam doopravdy stalo. Ale zdá se, že Kongres začne bez ohledu na to, jestli to tam hoří nebo ne.“

„Co Erniel a Hayyoth?“

„Měly do této chvíle pohotovost, aby zjistily případné reakce ďáblů,“ řekla Yazatap. „Ale před chvilkou ji ukončily. V nové pevnosti Jeruzalém je v současné době jediný ďábel, jakýsi Guriel. Odeslal kamsi hlášení o splněném úkolu a v současné době šel spát. Jen ať se mu zdá o pochvale za dobře odvedenou práci!“

„A naše holky?“

„Ty už touhle dobou určitě debatí v diskusním klubu bažiňaček od Tabriel,“ ujistila ji s úsměvem Yazatap.

„Poslyš, Yazí, proč sis tady nesestavila také takový diskusní klub? Měla bys zprávy ze všech stran a k tomu jistě i pár dobrých nápadů! Víc hlav víc ví!“

„Diskusní kluby jsou dobrá věc,“ přikývla Yazatap. „Jsou ale příliš demokratické, to je hrob pro skutečně účinné velení.“

Demokracie že je hrob?“

„Normálně ne a jsem ráda, že ji v Oáze máme,“ řekla Yazatap. „Ale ve válce, nebo při jakýchkoliv akcích tohoto druhu, to nic dobrého nepřináší. Na palubě vimaanu musí být jediná velitelka a ta nesmí ztrácet čas diskusemi o tom, co je dobré a co zlé.“

„To říkáš ty?“ nestačila se divit Ramiel. „Neříkala jsi, jak je dobré, že neválčíme?“

„Říkala,“ přikývla Yazatap. „Ale teď jsme v nezaviněné válce, kdy někdo velet musí. Každý, kdo velí, by si ale měl uvědomit, že až bude po všem, podrobíme jeho rozhodnutí kritice a zkoumání, zda bylo nutné. Jen tak se dá zabránit zvůli a zbytečným krutostem.“

„Tím jako chceš říci, že bys měla být po válce i ty postavena před nějaký soud?“

„Ano,“ přikývla Yazatap. „Já s tím dokonce počítám. A protože to dosud v zákonech nemáme, budu trvat na tom, aby to tam pan Ježek vložil. Zákon musí pamatovat nejen na vraždy, ale i na tak hnusné jevy, jako je válka.“

„Vražda není hnusná?“ otřásla se Ramiel.

„Je,“ přikývla Yazatap. „Ale válka je ještě horší. Buďme rádi, že jsme z ohnivé pasti dostali raněné i ty ďábelské zmetky, dokonce i toho, kdo po tobě střílel. Toho čeká soud za pokus o vraždu, ale kdyby ho tam nechaly, byla by to naše vina.“

„I když je musely vytahat násilím?“ zeptala se Jarča.

„I pak,“ přikývla Yazatap.

 


Zpět Obsah Dále

12.08.2017 11:14