Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Kongres

Večerní válečné porady se už Ramiel účastnila, jako by se jí nic nestalo.

„Připojíš se k nám do diskusního klubu?“ vyzvala ji večer Yazatap.

„Netvrdila jsi, že je to pro velení hrob?“ opáčila Ramiel.

„Teď nerozhodujeme, co budeme dělat, ale hodnotíme ukončené akce ohledně chyb a úspěšnosti,“ ujistila ji Yazatap.

„Kdo všechno se klubu účastní?“ chtěla vědět Ramiel.

„Větší část naší rodiny a pár lidí zvenčí,“ řekla Yazatap.

Ramiel se tedy připojila a jen ji trochu překvapilo, kdo už připojený byl.

Větší částí Horákovy rodiny se rozuměli skoro všichni, až na nemocnou Hedviku a Soňu, která dnes držela službu u dětí. Zvenku se k nim připojili bývalý redaktor Kryštof, jeho také bývalá podřízená Adélka a k Ramielinu údivu i ředitel hudební školy pan František.

„Máme dnes mezi námi i poslední spolumanželku Ramiel,“ uvedla ji Yazatap. „Když si vydupala účast v akci, chtěla jsem jí přidělit nějaké místo, kde by toho moc nezkazila. Ať to vezmete zleva zprava, Ramiel na rozdíl od ostatních žádné válečné zkušenosti neměla.“

„Což v této chvíli není už tak docela pravda,“ usmál se šibalsky Pepek.

„Opravdu jsem netušila, když jsem ji posílala do Jeruzaléma, že se tam odehraje první velká akce,“ nedala se vyvést z míry Yazatap. „Jeruzalém si pamatuji, žila jsem tam dlouho, když tam ještě nebyla ani ta první podzemní pevnost. Na Zemi byla i živější místa. Jenže se ukázalo, že to začne právě tam a jak se zdá, mohlo by se tam všechno rozhodnout. Jakou radost by měl ten pitomec Šalamoun!“

„Proč pitomec?“ vskočila jí do myšlenek Marie.

„Protože si jako každý despota myslel, že je středem světa a jeho hlavní město musí být proto ve středu všech map,“ odtušila Yazatap.

„My říkáme: o mrtvých jen dobré,“ napomenula ji Marie.

„Dobře, dobře, tradovalo se o něm, že byl moudrý,“ přikývla jí Yazatap. „Víc o něm ani neceknu, máme jiné starosti.“

„Proč zrovna Jeruzalém?“ nadhodil raději Kryštof. „Nebude to prostě tím, že tamní nová pevnost byla těsně před dokončením? Spíš mi je podezřelé, že tam na všechno dohlížel jediný ďábel, jakýsi neznámý Guriel. Očekával bych, že se tam před takovou akcí budou ďáblové přímo hemžit.“

„To už náhodou vím,“ odpověděla mu Yazatap. „Naše špionka Erniel si vyposlechla pár jeho hovorů - ty dvě jsou opravdu na správném místě. Je to přesně naopak. Ďáblové se nejprve rozhodli, že Kongres bude tam a až potom urychlili výstavbu a vybavení pevnosti.“

„Ale proč?“ chtěl vědět Kryštof.

„Nesouvisí to nakonec s lidmi?“ nadhodil František. „Jeruzalém je přece náboženské středisko velkého významu.“

„Zapamatuj si už konečně, Franto, že náboženská hlediska mezi ďábly nerozhodují!“ zarazil ho Kryštof. „Prostě zapomeň, že nad těmi pevnostmi jsou nějací lidé.“

„Proč jsou tedy ty pevnosti svázané s městy?“ vyhrkl František. „Nad všemi je nějaké město, až na výjimku v Tibetu, kde je nad pevností alespoň hodně velký klášter.“

„Může to mít dvojí vysvětlení,“ uvažoval Kryštof. „První počítá s návratem andělů, pak jsou města nad pevnostmi živými štíty. Druhé, jednodušší a nejspíš pravdivé vysvětlení tvrdí, že ve městě je snadnější zamaskovat východy, aniž by si jich lidé všimli.“

„Těch vysvětlení může být víc, ale skutečný důvod se asi nedozvíme,“ řekla Yazatap. „Nevědí to ani ďáblové, které jsme zajali a vyzpovídali. A nebylo to tím, že by se jich na to bažiňačky zapomněly zeptat, oni to prostě nevědí. Když se o tom rozhodovalo, bylo na Zemi ďáblů méně než dnes a z těch původních nám ještě žádný do rukou nepadl.“

„A co Baal-Zeeb?“ nadhodila Adélka.

„Baal-Zeeb je známější na Zemi mezi lidmi,“ ujistila ji Yazatap. „Pamatuji si ho ještě z Gehenny, byl to kníže s hodností maršála, ale v posledních pěti tisíciletích se ho kněžny chtěly zbavit a nasazovaly ho do čím dál tím obtížnějších misí, až to pochopil. Z jedné akce se pak nevrátil a prohlásily ho za padlého. Komentátorky o něm ještě týden bájily válečnou propagandu o jeho úspěších, předhazovaly nám to a pořád nám ho dávaly za vzor, asi jako se dnes na Zemi otravuje s reklamou. Měly jsme ho vážně plné zuby a když na něho oslavné intrády přestaly, radovaly jsme se, že snad už konečně padl. Jenže on nepadl, ale jako mnozí jiní utekl na Zem.“

„Takže nepatřil k těm původním, kdo rozhodoval o umístění pevností?“ povzdychla si zklamaně Adélka.

„Zřejmě ne,“ usmál se jejímu zklamání Kryštof. „Ale mezi lidmi měl velký respekt. Můžeš být pyšná, že jsi byla u toho, když sám Belzebub díky tobě zahučel do bažin.“

„Dobře, ale co dál?“ dožadovala se Ramiel.

„Dál to necháme na velitelce Yazatap,“ usmál se Pepek. „My teď jen hodnotíme, co se nám do dneška povedlo a nepovedlo. A jak se zdá, povedlo se toho víc. Záchrana dělníků z pevnosti Jeruzalém proběhla úspěšně a dostali jsme tím větší elán i v ostatních podobných místech, i když možná jinde použijí něco jiného než oheň.“

„Přimlouvala bych se za přiživení toho ohně hitlernaftou,“ přerušila ho Ramiel.

„Ten nápad už tady byl,“ ujistil ji Víťa, který to přece navrhl první.

„Ale je dobrý!“ řekla Ramiel.

„Pak nech rozhodnutí na Yazatap,“ přidal se i Olda.

„Jste všichni proti mně,“ zavrčela nesouhlasně. „Proč?“

„Nejsme proti tobě,“ ujistil ji Olda. „Yazatap to vede dobře, máš snad něco proti ní?“

„Proti ní ne,“ stáhla se trochu Ramiel.

„Zatím to tam pořád hoří,“ řekl Olda. „Byl jsem tam a vím, že rozhodnutí bude podle mého odhadu aktuální až za pět až šest hodin. Yazatap to ví a my ostatní se jí do rozhodnutí nemícháme. Kdyby potřebovala poradit, zeptá se sama, koho uzná za vhodné.“

„Takhle to ale vypadá na čistě její záležitost,“ brblala Ramiel.

„To se pleteš,“ zamračil se Pepek. „Yazatap nám velí, protože jsme si ji zvolili za svou velitelku. Je to jen pro tuhle akci, ale Yazatap ji vede dobře. V každém případě je to ale věc nás všech. Ty jsi už svoji část udělala, na ostatní to teprve čeká.“

„Udělala?“ opáčila nesouhlasně Ramiel. „Vždyť jsem tam akorát schytala průstřel ramene, to bylo všechno!“

„Ba ne,“ namítal Olda. „Ten průstřel byla prostě smůla, ale i ten nám dal varování, na co si musíme dávat pozor. Šlo o to, že jste pomáhaly odhalit, co mohou ďáblové proti lidem použít. Nakonec to nebyl jed, ale oheň. Barachiel v New Yorku zase odhadla, že by tam mohli prostory pod hladinou moře zaplavit a lidi utopit. Musíme uvažovat všechno možné, něco z toho se nejspíš stane.“

„No dobře, necháme to tedy na Yazí...“ ustoupila Ramiel.

„Dobrá. Přijmu nápad s přiživením ohně pod Jeruzalémem hitlernaftou,“ doplnila spor svým rozhodnutím Yazatap. „Bylo by chybou, aby tefirové předčasně zjistili, jak to dopadlo s dělníky. Hlavně aby na poslední chvíli neodvolali Kongres! Když bude hořet v době jeho zahájení, nebude to nápadné. Ale musíme to udělat opatrně, aby na nic nepřišli. Výhodou je, že jejich kamery, pokud jim nějaké fungují, nevidí nic než hustý dým a že tam nemohou nikoho poslat přesvědčit se o stavu věcí. Takže dávám svolení k této poslední akci ve staré pevnosti, po níž se Uriel stáhne zpátky do Oázy. Dopravu hitlernafty zajistí Olda s Víťou, je to nakonec Víťův nápad. A můžete tam opatrně připustit trochu vzduchu z Oázy, aby to nezhaslo na vyčerpání kyslíku. Na to stačí malá branka, ať tam není zase vichr.“

„Jdeme na to,“ řekl Víťa.


Zvýšený příliv cestujících do Jeruzaléma očividně nikdo z lidí nezaznamenal. Přilétali soukromými tryskáči na blízká i vzdálenější letiště a pokračovali pancéřovými limuzínami do Jeruzaléma. V běžných místních hotelích nezaznamenali žádný nárůst, všechny privátní návštěvníky ubytoval jediný, zato nejluxusnější hotel. Také na jeho ploché střeše přistávaly jeden za druhým vrtulníky a ihned odlétaly, aby uvolnily místo dalším.

Kdo by přijíždějící boháče sledoval, asi by se divil, jak se všichni do toho velkého, ale ne nekonečného hotelu vejdou? Kdyby každý bydlel ve vlastním apartmánu, musel by mít hotel tisíckrát větší rozlohu a i kdyby se tam mačkali jako bezdomovci v útulku Armády Spásy, ani tím by se to nedalo vysvětlit. Hotel, pyšnící se několika stovkami pokojů, nemohl přece pobrat desetitisíce!

Kdo by ale sledoval přijíždějící boháče?

Luxusní limuzíny jezdily městem po celý den, ani v noci se jejich provoz nezastavil. Naštěstí byl ve městě běžný provoz, ve kterém se všechno ztrácelo. Helikoptéry také nebyly ničím neobvyklým, na střeše hotelu byl přece regulérní heliport a spousta boháčů si dopřává pohled na svět z ptačí perspektivy.

Uvnitř hotelu ale vypadalo všechno jinak.

Prvním nesouladem bylo, že všechen ten shon se neodehrával v prázdných hotelových pokojích. Veškerý provoz přepychového hotelu se omezoval na dva výtahy, které ale divné hosty nevyvážely nahoru do pokojů, ale naopak dolů, do podzemí.

Další nesoulad by mohl objevit jen trvalý návštěvník hotelu, kdyby tu nějaký takový v poslední době byl. Z chodeb zcela zmizeli obvyklí hoteloví zaměstnanci, nosiči zavazadel, uklízeči i údržbáři. Místo nich v chodbách hlídali zamračení hoši s útočnými puškami, odhodlaní ke střelbě na každého vetřelce, ačkoliv se sem žádný nemohl dostat přes vrátnici, střeženou jako kdyby sem měl zavítat prezident Spojených států. I na střeše bylo ozbrojenců víc než obvykle. Pečlivě kontrolovali každou přistávající helikoptéru, ale zřejmě poznávali své a zbytečně nikoho nezdržovali.

Jinou ze zvláštností bylo, že nikdo z přijíždějících a přilétajících neměl žádná osobní zavazadla. Všichni přilétali nalehko, sice bezvadně oblečení, ale nikdo neměl ani aktovku, ani jinou tašku.

A nebyla mezi nimi ani jediná žena, aby jednotvárný průvod mužů v černých oblecích svým zjevem zpestřila.

Nad Jeruzalémem vyvstávalo krásné ráno, nijak se neodlišující od tisíců takových rán v posledních letech. Mimo vyklizenou, uzavřenou a bedlivě střeženou oblast, rozkládající se bezprostředně kolem hotelu, šel život svým pokojným tempem, jako už celá tisíciletí.

Hluboko pod hotelem, kde byly spodní stanice výtahů, byla velká podzemní hala, ze které vedla také skvěle osvětlená, dlouhá a několikrát zalomená chodba. Dopravu zajišťoval pohyblivý pás, na který muži v černém nastupovali a dali se jím unášet. Opačným směrem nejel nikdo, to asi bylo normální. Někteří muži spolu začali tlumeně hovořit, jiní po celou dobu nepronesli slova, ale kdyby se někdo zaposlouchal do řeči, kterou se hovořilo, nejspíš by nikomu ani slova nerozuměl.

Chodba několikrát zatáčela, na několika místech byla odpočívadla se stoly plnými různého občerstvení, ale nikdo u nich nestál. Ačkoliv všichni na pohyblivém chodníku stáli a nikdo neudělal ani krok, všichni zřejmě spěchali na konec, do další veliké haly, stejně tak skvěle osvětlené. Zde museli projít podivným turniketem, kam je zřejmě místní pořadatelé vpouštěli po menších skupinkách. Podobalo se to trochu odbavení na letištích, jen tu chyběli strážní, kteří by procházející cestující kontrolovali. Za turniketem byla opět hala, již ne tak vydatně osvětlená, kde každý příchozí zamířil k některé volné obrazovce, která mu po vložení malé kartičky ukázala jeho další cestu.

Nikdo si v tlumenějším osvětlení nemohl všimnout dvou očí, které společně s nosem nepatrně vyčnívaly ze stěny stranou od vchodu. Oči i nos byly téměř úplně průsvitné a všiml by si jich asi jen ten, kdo by je na stěně, pokryté červenými ornamenty, hledal.

Erniel odpočítala další desítku příchozích a telepaticky požádala kamarádku Hayyoth, ať to za ni na chvíli vezme. Ze stěny se vynořil další průhledný nos s očima, zato Erniel se stáhla do masivního kamenného bloku, podpírajícího strop. Vzápětí se na Oázu, vzdálenou za dvojí vesmírnou branou, neslo její telepatické hlášení.

„Vážně ještě nejsou všichni? Vždyť už je jich mnohem víc než očekávaných dvacet tisíc! A jsou bez svých homunkulů, čistě jen samí tefirové!“

„Lailah nahoře tvrdí, že to tam končí,“ ujišťoval ji Kryštof. „Do hotelu přestaly létat helikoptéry a auta vozí poslední opozdilce. Máš ale pravdu, nečekali jsme jich tolik. Zřejmě to jsou úplně všichni tefirové na Zemi - tím lépe!“

„Neměli byste ještě víc posílit partu v Bažinách?“

„Beze spěchu,“ uklidňoval ji Kryštof. „Pěkně počkejte, až tam budou všichni a když pak otevřete bránu přímo přes jediný východ, nikdo vám nemůže uniknout.“

„Myslím, že se budou hodně divit,“ odvětila Erniel a šla opět vedle Hayyoth počítat příchozí ďábly.


Ramiel se ani v Oáze nenudila.

Kryštof ji zapojil do přenášení telepatie mezi Zemí a Oázou. Do Bažin odlétal autobus bažiňaček, aby byly na místě, až to začne. Další parta dokončovala kontrolu oblasti kolem Jeruzaléma v sousedním Raphaelově Arestu, aby tam nebyl žádný člověk. Yazatap nechtěla posílat k ďáblovým pomocníkům pravé ďábly, aby si na nich nechtěli zchladit vztek, až jim ta prohra dojde. Počítala, že druhou bránou přesunou pravé ďábly jako obvykle na Sibérii. Tam další skupina dobrovolníků připravovala městečko ze standardních domků, určených k ubytování zajatců. V Sibérii byl naštěstí klid, žádná sněhová bouře, v této oblasti nebylo ani příliš zima a stavba městečka pokračovala rychle.

Ramiel telepaticky rozmlouvala s kamarádkou Uriel, hlídkující poblíž hotelu. Tvrdila optimisticky, že příjezd delegátů Kongresu již končí, dojíždějí poslední opozdilci, takže její úloha v Jeruzalémě už podruhé skončí a bude se hned ucházet o další úkol. Byla pořád ve stavu duchovitém, takže by se do pevnosti nedostala, ale to nevadilo, mohla by se přesunout do Bažin smutku a počkat tam, až Erniel otevře bránu z pevnosti do Bažin. Touto cestou by mohla proniknout do pevnosti a pomoci vyhazovat ďábly.

„Jen tam ještě chvíli počkej!“ povzbuzovala ji Ramiel. „Ať nám některý neuteče jen tím, že by se opozdil!“

„Byla jsem se podívat tam, co tě postřelili,“ sdělovala jí Uriel jen tak mimochodem. „Kulky, co tě provrtaly, jsou pěkné svinstvo. Uvnitř je menší kulička z mezohmoty, plná trnů kolem dokola. Nemůžeš ji ani vzít do ruky, jak píchá. Několik kulek vězí v betonu, ale spíš se o ně pořežeš, než abys jednou jedinou pohnula.“

„Díky za informaci,“ otřásla se Ramiel. „Aspoň vím, o co jsem se tam pořezala.“

Převyprávěla jí pak, co si o těch kulkách myslela Marie.

„A víš, že má asi pravdu?“ souhlasila Uriel. „Musím s ní souhlasit, při vší smůle jsi měla neuvěřitelnou kliku.“

„V první chvíli se mi to jako klika nezdálo, ale je to pravda.“

„Hele, ještě jedna helikoptéra!“ ožila Uriel. „Nezlobila bych se, kdyby byla poslední.“

„Počkej chvilku, řeknu to Erniel,“ požádala ji Ramiel a odpojila se, aby se telepaticky spojila s druhou kamarádkou.

„Vypadá to, že přiletěl poslední opozdilec,“ hlásila jí vesele.

„Kéž by byl poslední!“ vzdychla si Erniel. „Je to pravda, tolik jsme jich nečekali, ale jestli to jsou všichni, bude to jen dobře.“

„Vydrž, jen co projdou hotelem a chodbou,“ povzbuzovala ji Ramiel. „Už to nebude trvat dlouho, všichni budou ve velké hale a pak to spustíme. Ti budou lítat!“

„Jsme na ně připraveni,“ odvětila Erniel.

„Dobře, jdu se zase bavit s Uriel, kdyby se objevil ještě některý, dám ti ihned vědět.“

„Radši nééé!“ vzdychla si Erniel.


Spor o to, kolik ďáblů ještě chybí, vyřešila šikovně Hayyoth. Zatímco Erniel počítala příchozí, Hayyoth se přitočila k ďábelským pomocníkům u vstupního turniketu a zaslechla tam větu, která povzbudila především napjatě čekající obyvatele Oázy.

„Ariel už je v hotelu. Letos mu to nějak nevyšlo, ještě nikdy nebyl poslední! Ale stihl to v termínu. Až projde, zavíráme vchod.“

Hayyoth to okamžitě sdělila Erniel a sama se hbitě protáhla spolu s několika ďábly do vnitřní části pevnosti. Až ďáblovi pomocníci uzavřou mezohmotové dveře, nedostane se už dovnitř ani duch, leda skrz hvězdnou bránu. Erniel to rychle sdělila Kryštofovi do Oázy a přerušila tím i debatu Ramiel s Uriel.

„No sláva!“ oddychla si Uriel. „Balím to tu a prchám do Bažin.“

„Ale neblokuj nám bránu!“ napomenula ji Hayyoth.

Vytvořit si bránu a přejít do Bažin smutku bylo pro Uriel otázkou okamžiku. Bránu za sebou ihned zrušila, ale nebyl spěch, poslední ďábel v této chvíli teprve sjížděl výtahem do podzemí hotelu. Až projde turniketem dovnitř pevnosti, Hayyoth nebo Erniel otevřou bránu na místě východu a nastane šrumec, jaký ďáblové za celé desítky tisíc let nepamatují!

Nad bahnisky čekaly nedočkavě i bažiňačky posílené dobrovolnicemi, pro které to měl být zácvik, který už nejspíš nebudou nikdy v životě potřebovat. Rozhodující chvíle by měla nastat právě dnes. Země se zbaví tisícileté nadvlády ďáblů, přinášející více zla než všechny přírodní pohromy, které kdy lidstvo postihly. Už proto, že většina těch pohrom byla tak jako tak jejich dílo.

Některé bažiňačky se nehybně vznášely nad kalnými stojatými vodami bahnisek, jiné nevydržely stát ve vzduchu na jednom místě a pořád se pohybovaly po velikých elipsách, osmičkách i složitějších náhodných dráhách. Nervozita stoupala. Bažiňačky musely počítat s tím, že budou z bažin zachraňovat i ozbrojené nepřátele, kteří nebudou váhat s použitím zbraní. Donedávna mívaly početní převahu, takže agresivní jedince vždycky bez problémů zpacifikovaly. Teď měl být počet zajatců větší, početní převahu by mohli mít oni a zatímco budou bažiňačky pacifikovat jedny, jiní by se mohli vzpamatovat a zahájit palbu.

Akci mělo proto podporovat i několik neviditelných duchyň, visících nad bažinami co nejblíž od brány. Měly usměrňovat vyhazované ďábly, aby nepadali na hlavy předchozím a hlavně bez milosti přimrazit každého, kdo by se chystal střílet. Mohlo by se pak stát, že by se přimražený nedočkal záchrany a utonul v bažině, ale duchyně se nesměly prozradit, byly ďáblům nejblíž a předpokládaly, že budou mít mezohmotové střelivo. Když ne všichni, pak určitě ti, kdo zbraně použijí. Někoho by mohlo napadnout střílet bez míření nad sebe a jak říkaly staré, ostřílené bojovnice, náhoda je blbec.

Uriel se připojila k ostatním, ale ne aby jim pomáhala. V krátké diskusi získala svolení Yazatap vletět po otevření brány dovnitř pevnosti a pomáhat Hayyoth a Erniel. Aby příliš neriskovala, měla se k ní připojit Lailah, aby se vzájemně jistily. Neměly se zabývat velkým sálem, který Hayyoth s Erniel dokáží vyklidit samy, ale zaměřit se na ďábly, rozprchnuté po pevnosti. Uriel je chtěla s parťačkou vyhledávat na svou pěst, podle potřeby otevírat bránu do Raphaelova Arestu a vyhazovat je do spárů další party. Yazatap rozhodla, že pro ten úkol budou nejvýhodnější dvojice. Víc by se jich neuplatnilo, už protože bránu mohla otevírat jen jedna, ostatní by si navzájem překážely aforxitou.

Yazatap vybídla Hayyoth a Erniel, aby po vyklizení velkého sálu stejně jako Urielina parta pročesávaly pevnost. Duchyně měly výhody v neviditelnosti a ve schopnosti procházet zdmi, jen se nesměly prozradit, aby se nestaly terčem mezohmotové munice.

Yazatap v této fázi udělala něco, co od ní nikdo nečekal. Obklopila se bažiňačkami, nechala je vytvořit diskusní klub, sama se k němu připojila v Oáze a prostřednictvím klubu se spojila s nejvíce exponovanými bojovnicemi. Samozřejmě především s Erniel, další byla Uriel a bažiňačky, čekající na místě, kde se měla otevřít brána. Diskusní klub žádné nebránil jednat, ale Yazatap získala skvělý přehled o všech důležitých místech jejího plánu.

„Zdá se, že poslední opozdilec už vchází,“ hlásila klubu Erniel.

Současně se všem účastnicím propojení mihl před očima obraz chodby přede dveřmi velkého sálu, kam právě vstupoval chlap v černém obleku, neodlišující se od jiných ďáblů. Jako ostatní měl tvrdé rysy obličeje a vystupoval stejně sebejistě.

Jeho obraz měl všem utkvět nesmazatelně v paměti. Hlavně pro to, co následovalo.

„Myslím, že můžeme začít,“ řekla Erniel.

Hayyoth byla připravena zablokovat otevřenou bránou hlavní vchod do sálu, když se stalo něco, co nikdo nečekal. Trvalo to necelou vteřinu, ale Erniel to natolik vyvedlo z míry, že mimoděk vyslala diskusnímu klubu telepaticky všechno, co sama viděla.

Postavu posledního ďábelského opozdilce znenadání obkroužila modrá elipsa hvězdné brány, kterou si nejspíš vytvořil on sám, protože současně s tím zmizel. Místo elegantního šviháka se tam ale objevilo něco, co všem vyrazilo dech. Nakrátko jakoby tam ve vzduchu visela obrovská šedivá letecká bomba s černým hákovým křížem na malých stabilizačních křidélkách. Vzápětí poslechla příkazu gravitace a ztěžka dopadla na rudý koberec.

V té chvíli všechny účastnice velitelského diskusního klubu zkroutila a srazila k zemi strašlivá, nervy drásající bolest. Klub se v okamžiku rozpadl, bažiňačky v Oáze se sesunuly bez vědomí ze židlí na podlahu, v Bažinách smutku se přestaly vznášet a stejně bezvládně napadaly do bažin. Kamarádky je rychle vytáhly, ale chvíli si s nimi nevěděly rady, hlavně si nedovedly vysvětlit to náhlé bezvědomí. A také to, že se chvíli nemohly s nikým spojit.

Omráčená Yazatap se v Oáze zvedla jako první. Zuby jí po otřesném zážitku jektaly, cítila se jako na omdlení, ale viděla kolem sebe jen bažiňačky, rozházené po celé místnosti jako po neuvěřitelném flámu. Když se ale trochu vzpamatovala, považovala za nejdůležitější zjistit, co se to stalo a co by se snad dalo zachránit.

„Kryštofe!“ zaměřila se telepaticky na svého nejbližšího pobočníka.

„Yazatap, stalo se něco neočekávaného,“ informoval ji poplašeně Kryštof. „Úplně mi zmizela Hayyoth, přímo uprostřed věty.“

„Vím dokonce proč,“ zahučela temně Yazatap. „Byla moc blízko.“

„Blízko čeho?“ dožadoval se Kryštof vysvětlení.

„V Jeruzalémské pevnosti vybuchla veliká letecká bomba,“ sdělila mu Yazatap jen na půl úst. „Erniel nám právě předávala své dojmy, ale zdá se, že ji to roztrhalo.“

„Vždyť byla duchem?“ divil se Kryštof. „Co by jí mohla nějaká bomba udělat?“

„No jo!“ zarazila se Yazatap. Na okamžik jí blesklo hlavou, že bude pořád pod vlivem právě zažitého otřesu, když ji nenapadlo něco tak jednoduchého, ale vzápětí jí došlo, že ani duch nemusí v takové blízkosti přežít explozi - atomové hlavice. Pepek atomový úder přežil, ale byl od centra výbuchu vzdálený pár stovek metrů, což ho uchránilo před účinky sálavého tepla a gama záření, které jediné může ublížit i duchům. Intenzita obojího naštěstí klesá se čtvercem vzdálenosti, ale gama záření by ho i tak spolehlivě zabilo, naštěstí ne okamžitě, takže se dočkal pomoci od Učedníků. Hayyoth a Erniel byly ale od bomby sotva deset metrů a to už je příliš blízko. Klasická bomba by jim neublížila, ale Yazatap dobře znala účinky atomových bomb a dokázala si je až příliš živě představit i ve vztahu s duchovitou hmotou. Jestli to skutečně byla atomová bomba, pak se obě bažiňačky žárem prostě vypařily.

„Kryštofe, ani duch nemusí přežít výbuch atomové bomby!“ ujistila o tom kolegu.

„Atomové?“ zděsil se Kryštof. „Jsi si tím jistá?“

„Nejsem,“ odvětila Yazatap. „Ale nic jiného nemohlo duchyním ublížit. A uvědom si, tu bombu tam přinesl ďábel!“

„No právě!“ vyskočil Kryštof. „Proč by to dělal?“

„Nevím!“ odvětila rychle Yazatap. „Neptej se mě na detaily, zkus zjistit, co se děje na Zemi. O ďábly nejde. Jestli je bomba zlikvidovala, neulovíme už ani jednoho, ale dovedeš si aspoň trochu představit podzemní nukleární výbuch pod Jeruzalémem?“

„Panebože!“ došlo i Kryštofovi. „To by byl megaprůser!“

Sám by se na místo dostal kdovíkdy, i kdyby použil teleport, ale naštěstí si věděl rady. Požádal první bažiňačku, netrpělivě čekající v Bažinách smutku, aby otevřela bránu na Zem a zjistila, co se tam děje. Za chvilku měl i její dojmy z prvního pohledu hvězdnou branou.

„Je to katastrofa horší než podzemní jaderný výbuch!“ hlásil ihned své velitelce. „Pod Jeruzalémem vybuchla sopka!“

„Sopka?“ nechápala Yazatap. „To snad ne! Očima Erniel jsem jasně viděla bombu, to přece bylo naprosto jisté!“

„To se nevylučuje!“ namítl Kryštof. „Mohlo to nastat současně!“

„To snad nemyslíš vážně!“ namítla Yazatap. „To je tak šíleně nepravděpodobné...“

„Nebudeme se přít, co je možné a co ne!“ opáčil Kryštof. „Poslal jsem tam bažiňačky a ostatní posílám k Chétezům, aby se postaraly o lidi, které se bažiňačkám podaří dostat ze Země na Okifeiu!“

„Co se tam tedy děje?“ dožadovala se zpráv Yazatap.

„Už jsem ti to řekl!“ opáčil Kryštof. „Mezi domy létá ze země žhavá láva a rozlévá se po městě. Kdo nestačí utéci, shoří! Zemětřesení pobořilo spoustu domů, lidé se nemohou dostat z trosek a žhavá láva je pohřbívá zaživa! Několika stovkám už nepomůžeme a umírají tam další. Navíc jsou tam jedovaté plyny, sopečný popel omezil viditelnost na minimum...“

„Tak na co ještě čekáš?“ vyjekla Yazatap. „Musíme jim pomoci!“

„Na nic jsem nečekal, poslal jsem tam bažiňačky,“ ujistil ji Kryštof. „Už se do toho pustily, vyhazují lidi současně čtyřmi branami. Okifeia a svět Liščí Hory jsou nejvhodnější, jsou tam široké pláně, kde se mohou lidé rozprchnout, takže neblokují bránu. V Bažinách je musí bažiňačky lovit z bažin, dávají je zatím na nejbližší sušší vršek. Nejhorší je Raphaelův Arest, tam je zima, lidi se sněhu zalekli a bojí se tam jít, takže je tam holky hází násilím.“

„Co tam budou dělat?“ vyhrkla Yazatap.

„Tam nic,“ podotkl Kryštof. „Další party je stěhují do Oázy. Na místě Jeruzaléma je v Oáze ostrov, provizorně mu říkáme Jeruzalémský, lidí se tam vejdou tisíce. František tam postavil dvě kopie hospody a teď to tam diriguje. Nabízí jim pití, jídlo, matrace a okifejské deky, aby se vzpamatovali ze šoku a shledali se, kdo ke komu patří. Bohužel, po dnešku asi nebude spousta rodin úplná, takže tam převažuje spíš nářek, ale za to už nemůžeme.“

„Hele, Kryštofe, ty tomu velíš beze mě!“ uvědomila si najednou Yazatap.

„Tady mám největší přehled a vím co dělat,“ odsekl Kryštof. „Ty jsi otřesená a tohle už přece dávno není pokračování tvé akce, tak se nezlob, že jsem převzal velení.“

„Jsi jako Pepek,“ vyčetla mu.

„Pepek je teď v Jeruzalémě,“ sděloval jí Kryštof. „Měl dobrý nápad. Vyletěl do výšky a trochu proti větru, takže je mimo oblak sopečného kouře, má přehled a radí bažiňačkám, co mají dělat dřív a co snese odklad. Holky bažiňačky se v tom kouři neorientují a kdyby zachraňovaly lidi podle toho, co samy vidí, spousta lidí by uhořela. Brána smí být otevřená jen jedna na každý svět, ale když se do uličky žene ze dvou stran žhavá láva a holky dvacet zaskočených lidí popadnou očima, zvednou je a přehodí přes domy stranou, poblíž otevřené brány, zachrání je také, i když na to vlastní bránu nemají.“

„Světů, použitelných k záchraně lidí, je snad víc!“ řekla Yazatap.

„Moc už jich není,“ ujistil ji Kryštof. „Ostatní dostupné světy nejsou vhodné. Jezerní svět a Xijtra mají na místě Jeruzaléma moře, Jezerní svět je navíc nebezpečný. Marsické se zase podobají peklu, lidi tam jen tak nedostaneš. Olda s Mančou je používají ke speciálním záchranným akcím.“

„Jak speciálním?“

„Změnili se s Mančou v duchy,“ vysvětloval jí rychle. „Nevadí jim jedovaté plyny, popel ani láva a navíc procházejí zdmi. Pročesávají trosky zřícených budov a kde najdou zasypané lidi, otevřou jim malou bránu na marsický svět. V Marsické Poušti i na Oarizuo na ně čekají ošetřovatelky, lidi vyprostí, na místě ošetří a dopraví do Oázy. Vytahují lidi i zpod trosek zalitých lávou, pokud se k nim ještě nedostala. Někdy je berou i bez nohou, však jim po našem ošetření dorostou. Jde jim to pomaleji, ne po desítkách, ale po jednom, zato z toho vydolují i ty, kdo by už neměli nejmenší šanci.“

„Dobře je to napadlo!“ uznala Yazatap. „Já jsem tady ale úplně zbytečná!“

„Nemáš poblíž sebe aspoň nějaké omdlelé?“ připomněl jí Kryštof.

„Mám, ale nebude jim nic víc než mně,“ odvětila. „Vzpamatují se brzy samy. Poslyš, už jsem si vzpomněla! Něco podobného se přece stalo v Itálii, když prostřelili Vesuv! Byla to už vyhaslá sopka, ale od té doby je nebezpečná. Tohle by mohlo být něco podobného.“

„To je možné, ale vysvětlovat to můžeme jindy,“ navrhl Kryštof. „Víš co? Jak říkám, na Zemi to přestala být tvoje akce, teď tomu velím já a jestli chceš být užitečnější, odleť nejbližším teleportem za Františkem, zdá se, že na to nestačí. Má tam strašný zmatek, měla bys mu pomoci organizovat to na místě, tobě to jde líp. A dávej pozor, někteří pitomci jsou ozbrojení, chtěli by střílet. Hoří jim koudel, ale místo aby zachraňovali děti, nenapadlo je nic lepšího než popadnout zbraně. Holky je odzbrojují už na Okifeii, v Raphaelově Arestu i v Bažinách, ale kdo jim proklouzne až do Oázy, musí být zpacifikovaný až tam. Běž to tam pomoci srovnat, než se něco stane!“

„Hleďme, nakonec to nebude záchranná, ale bojová akce!“ zavrčela na to Yazatap, ale nic víc už neřekla a vyběhla z místnosti. Na chodbě vlétla do dveří teleportu a za okamžik se zdravila s nešťastným Františkem, pro kterého to bylo úplně něco jiného než dirigovat sbor ukázněných zpěvaček. Nejhorší bylo, že těm lidem nerozuměl ani slovo a oni mu rozuměli jen díky telepatii.

„Jsem tu a jdu ti pomoci,“ mrkla na něho.

„Zaplať Pánbůh!“ oddychl si.

 


Zpět Obsah Dále

12.08.2017 15:29