Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Nový spojenec

Záchranná akce trvala celý den a pokračovala i v noci, až k ránu se zachránci z Oázy stáhli a vyklidili pole místním profesionálům. Sopka soptila stejnou silou, ale nejohroženější oblast byla vyklizená, lidé prchali organizovaněji a záchranáři si s tím začínali vědět rady.

Zůstali tam jen duchové. Pořád nacházeli pod troskami živé lidi, kteří by bez nich byli beznadějně odepsaní. Oldu a Máňu vystřídaly bažiňačky, měly se svou psí telepatií přece jen lepší synchronizaci, navíc převzaly brány do Bažin, na Okifeiu a do Raphaelova Arestu, kde se početné skupiny bažiňaček zredukovaly na pár ošetřovatelek.

Na mnoha místech ale zůstaly pod troskami jen mrtvoly a bažiňačky se po všeobecné telepatické poradě rozhodly ponechat je tam, kde je zastihla smrt. Sopka jim připravila hrob, jako kdysi obyvatelům Pompejí. Bažiňačky by snad některé dokázaly oživit, ale všechny by nevzkřísily a bylo lépe šetřit hvězdnou sílu pro živé než ji vyčerpat na mrtvé a pak se bezmocně dívat, jak umírají i ti, kdo měli víc naděje.

Na Jeruzalémském ostrově se postupně nashromáždilo přes dvacet tisíc lidí, hala pro ně nestačila, František jich nakonec postavil deset a všechny se naplnily.

Yazatap začala organizovat jejich evidenci, aby se rychle setkali příslušníci rozbitých rodin a omezila nářek, který ve všech halách panoval. Musela zorganizovat i zklidnění těch, kteří ani v této chvíli nedokázali překonat vzájemnou nenávist, od zbytečného obviňování až po rvačky. Vymínila si, aby k ní všechny rváče přivedli, že jim dá patřičné kapky. A brzy měla před sebou první.

„Pořád tvrdil, že za to můžeme my a že nás měli včas postřílet,“ hájil se vysoký chlap, oblečený do dlouhého, původně bílého arabského obleku, teď šedého od sopečného popílku, pokrytého mnoha skvrnami a na několika místech potrhaného. Přivedli ho, neboť sousedovi rozbil hlavu tácem, na jakých všichni dostávali jídlo a který se dal jako jediný použít v roli primitivní zbraně.

„Hanobil naši víru!“ hájil se napadený, honosící se původně světlým oblekem, teď už také značně špinavým. Ďáblice ho nejprve ošetřily, takže mu krev netekla, ale sako měl od ní pořádně zakrvácené. „A je to určitě terorista!“ dodal.

Yazatap se krátce zamyslela. Oba mluvili hebrejsky, ale to jí nevadilo, rozuměla jim bez potíží a mohla jim odpovídat jejich řečí i bez telepatie.

„Vážně si myslíte, že něčí víra ovlivnila přírodní katastrofu?“ zeptala se obou.

„Jistě!“ trval na svém napadený.

„Nějak moc si o sobě myslíte,“ řekla Yazatap. „Na přírodní jevy nemá člověk vliv.“

Jako jedna z mála tušila, že tentokrát to pravda není. Ta bomba to nejspíš začala. Tady to ale nemělo smysl řešit, ti nahoře, jedni jako druzí, za nic nemohli.

„Já taky říkám, že je to nesmysl!“ vykřikl chlap v arabském.

„Podejte si tedy ruce a požádejte jeden druhého o smír!“ nařídila jim Yazatap.

„Nikdy!“ vykřikl muž v obleku.

„To mu spíš vrazím ještě jednu!“ dodal druhý.

„Vám zřejmě nedošlo, že už nejste na Zemi, co?“ pokračovala klidně Yazatap. „Vaše pozemské spory a nenávist měly zůstat tam. Tady je jiný svět.“

„Co je to ale za svět?“ zeptal se opatrně muž ve špinavém obleku.

„Mohla bych vám to napovědět,“ řekla Yazatap. „Jsem totiž vaše královna.“

„My nejsme žádná monarchie, ženská!“ vykřikl chlap v obleku.

„Teď už ne, ale byli jste,“ přikývla klidně Yazatap. „Vládla jsem vám před třemi tisíci lety s králem Šalamounem. Nazývali jste mě Yazatap Sibyla Kumana, královna ze Sáby.“

Poslední větu doprovodila telepatií, která účinky slov značně zesílila.

Arab se přitom celý jakoby schoulil, ale chlap v obleku se zřejmě rozhodl vzdorovat.

„Dávno byste musela být vyschlá mumie!“ ušklíbl se.

„Být člověkem, byla bych dávno po smrti,“ souhlasila Yazatap, už zase hebrejsky, bez telepatie. „Nejsme ale na Zemi, já nejsem člověk a je mi opravdu tři a půl tisíce let. Odešla jsem od vás, ale královnou ze Sáby jsem nikdy nepřestala být.“

Pak opět přidala ke zvýšení dojmu telepatii a pokračovala:

„Titulu jsem se nikdy nevzdala a vaše země, ačkoliv dávno není monarchií, mě titulu nikdy nezbavila. Jsem tedy pořád vaší královnou.“

„Takže je to... onen svět?“ zeptal se opatrně chlap v obleku. „Ale jak to, že jsme se do nebe dostali v takových ...hadrech?“

„Tady přece není nebe,“ ujistila ho s milým úsměvem Yazatap.

„Ale přece... když jste tady vy...?“

„Kdo tvrdí, že jsme v nebi?“ usmála se pobaveně Yazatap. „My zdejší svět nazýváme prostě Oáza. Nejsem člověk, ale pravá ďáblice! Až na pár zanedbatelných desetiletí jsem svůj život prožila v Gehenně, ano, můj domov je pravé Peklo! Máte neskutečné štěstí, že se setkáváme tady, u nás by se vám vedlo hůř. Ale nejsme na Zemi ani v Pekle a buď okamžitě zapomenete na svou hloupou pozemskou nenávist, nebo vám pořád ještě mohu ukázat pravé Peklo zblízka! Silně pochybuji, že byste po něm toužili!“

Jak její hlas sílil, přidávala k němu i účinky telepatie, až před ní svorně couvali oba.

„Vy...?“

„Královna ze Sáby... a ďáblice?“ nechtěl tomu uvěřit chlap v obleku.

„Ano, jsem ďáblice,“ odvětila tvrdě. „A nejsem tady jediná! Je nás tu většina a když se o vás staráme i my, měli byste i vy skončit s vaší hloupou pozemskou nenávistí. Uvědomte si, na Zemi vás v této chvíli všechny považují za mrtvé!“

„My jsme mrtví?“ zaúpěl chlap v arabském hábitu. „A starají se o nás ďáblice? Nikdy jsem proti Koránu nic neudělal! Vždycky jsem dodržoval pravidla!“

„Před chvílí jsi tady tomu rozbil hlavu!“ připomněla mu Yazatap. „Nezapírej, ještě má hlavu od krve!“

„Ale on je nevěřící!“ protestoval Arab.

„A to má být omluva?“ odpálila ho Yazatap. „Poslyš, není součástí víry i kamenování ďáblů? Pravou ďáblici máš přímo před sebou, zvedni kámen a začni mě kamenovat! Stačí mi už jen málo, abych tě ztrestala jak se patří!“

„To bych si...“ zůstal zaraženě stát. „Nevěděli jsme, kdo nás zachraňuje!“

„Ty bys tam raději zůstal?“ ušklíbla se. „To by sis dal! Všichni byste na Zemi zemřeli v plamenech! Nebyly pekelné, ale oheň ze sopky je také žhavý a je zázrak, že nejste všichni mrtví. Ani my jsme nevěděli, jaké jste kdo víry, ale netahali jsme vás z ohně, abyste si tu sami rozbíjeli hlavy!“

„Vždyť říkám, je to terorista!“ přisadil si druhý.

„A kdo tady vybízel ke střílení?“ obrátila se na něho, až se pod tím pohledem roztřásl. „Střílení snad není násilí? Máš na hlavě kromě krve taky hodně másla!“

„Já jen... že nám byl teroristy čert dlužen!“ koktal.

„Nic vám nedlužíme!“ odpálila ho Yazatap. „Proč spolu nedokážete žít v míru? My ďáblice jsme bývaly kdysi kruté potvory a mohly jsme tak zůstat, ale smířily jsme se mezi sebou i s lidmi! A když to dokážeme my ďáblice, proč se mezi sebou neumíte usmířit i vy?“

„Protože... protože my jsme národ vyvolený a oni...“

„Jo ták, vy jste náš národ vyvolený...!“ ušklíbla se na něho jedovatě Yazatap. „To se ale máte čím chlubit!“

„Nejsme váš národ, ale národ Hospodinův!“ ohradil se spěšně.

„Ale ovšemže jste náš!“ opáčila nelítostně Yazatap. „Vládly jsme vám tisíce let, co si budeme nalhávat? Zrovna dnes se ve vašem městě konal celosvětový kongres ďáblů, proč si asi vybrali zrovna Jeruzalém?“

„To není možné! To nemůže Hospodin dopustit!“ zaúpěl chlap.

„Hospodin už toho dopustil!“ pokračovala tvrdě Yazatap. „Více než tušíš! Světové války, hromadné vyvražďování, ďáblové nedávno zničili i Andělský svět! Teď se to otočilo, většina ďáblů se doslova vypařila a my se staráme o vás. Ale nechce se nám plýtvat zázraky pro ty, kdo si jich neumí vážit.“

Střídala měkký tón s tvrdým, občas svá slova podbarvila telepatií a ti dva se před ní podle toho choulili nebo narovnávali. Celkově je ale setřela načisto na dvě doby a oba.

„To je katastrofa!“ chytal se za hlavu chlap v obleku. „Čeho jsme se to dočkali! Aby tak nakonec měli pravdu Japonci!“

„Japonci?“ zamračila se Yazatap v domnění, že se snaží jen uhnout od nepříjemného tématu. „O čem to mluvíš?“

„O tom japonském podvodu!“ vyhrkl chlap. „Bylo to velice věrohodně nafilmované, dala se tam prý poznat i skutečná místa v Jeruzalémě, ale na těch pravých místech se to dnes filmovat nedá! Museli na to použít dekorace, ale museli jich postavit tisíce a najmout tisíce statistů, jistě je to stálo strašné peníze! Kdyby je raději věnovali na něco užitečného! V naší televizi šly jen krátké ukázky, ale byl tam i král Šalamoun... a herečka, co hrála vás, se vám opravdu podobala... Ačkoliv - kdo ví!“

„Pravá Sibyla jsem já!“ trvala na svém Yazatap. „Ale o Japoncích nic nevím! O co tam vlastně šlo? Co to mělo být?“

„Přišli s tím nedávno!“ lamentoval dál. „Tvrdili, že to jsou autentické dokumentární obrázky z biblických dob, získali je prý od vás...“

„Ode mě určitě ne!“ vyhrkla Yazatap.

„Já věděl od začátku, že to je podvod!“ opáčil chlap. „Naše prapředky tam věrolomně poplivali, muslimům zase pohanili Mohameda, na žádném náboženství nenechali kámen na kameni...! Přitom to drze uváděli jako skutečné archivní dokumenty nějakých... Asbeelů!“

„Asbeelů?“ vybuchla Yazatap. „Ti přece byli dávno vyhubeni!“

„Vždyť říkám, byl to podvod!“ rozjasnil se chlap. „Soudnému člověku to bylo jasné od začátku! Jak by se mohly do dnešní doby uchovat tak dokonalé obrázky, když z těch lidí nezůstal ani prach? To je přece nesmysl!“

„Nebuď si tím tak jistý!“ okřikla ho Yazatap. „Obrázky se dají uchovávat déle než si myslíš. Dodnes mám schované obrázky z potopy světa! Japonci je určitě nemají ode mě, ale mohli je mít od některé kolegyně. Podívám se na ně k Japoncům a hned budu vědět, jestli jsou pravé nebo ne! A teď si koukejte rychle podat ruce a usmířit se, nebo mě dohřejete a donutíte mě ukázat vám pravé Peklo vašich praotců! Tak pravé, že vás jediný pohled bude strašit každou noc až do nejdelší smrti!“

Oba se na sebe úkosem podívali, ale do smiřování se nehrnuli, ačkoliv si předtím opět vypomáhala psychorezonancí, se kterou by žádný její manžel nesouhlasil.

„Podívejte se!“ přešla do mírnějšího tónu, ale jak už věděli, nemusela v něm vydržet dlouho. „Netahejte sem vaše malichernosti ze Země! Tady nejste doma. Oáza není váš svět, tady násilí trpět nebudeme. Co jste si navzájem navyváděli na Zemi, je tady odpuštěno a už nás to nezajímá, ale v našem světě se budete chovat jako nejlepší přátelé, rozumíte?“

„Přátelé?“ zvýšil nesouhlasně hlas Arab.

„Jste u nás na návštěvě, tak se podle toho chovejte!“ okřikla ho tak tvrdě, až se celý schoulil. „Buď s námi budete vycházet po dobrém, nebo po zlém, ale připravte se, po zlém byste toho strašlivě litovali!“

„S vámi snad nějak vyjdeme, ale...“

„Žádné ALE!“ zahřměla najednou Yazatap a vložila do toho všechno, až před ní oba poklesli v kolenou. „A podejte si ty ruce! V tomhle světě se staré účty vyřizovat nebudou!“

Měla sice proti sobě dva chlapy, z nichž ani jeden neměl daleko k fanatismu, ale tohle by mohl odmítnout jen japonský kamikaze, notně posilněný saké. Tak tvrdí přece jen nebyli. Váhavě k sobě natáhli ruce a vlažně si je stiskli.

„Pořádně!“ poručila jim Yazatap. „Ať to má váhu!“

Potřásli si tedy rukama víc. To už se jí líbilo, pokynula hlavou a dovolila jim odejít se sklopenými hlavami. Snad si z toho vezmou ponaučení i ostatní.

Ještě pár okamžiků je sledovala, ale duchem už byla jinde.

Snažila se telepaticky spojit s Kryštofem, aby mu sdělila, co se právě dozvěděla. Cože to slyšela o Japoncích a obrázcích od Asbeelů? Že by v tom měl nakonec prsty poslední člen kmenu Asbeelů Arael? Kde by ale přišel k těm dokumentům? Pepek ho přivedl jako zajatce s holýma rukama... ačkoliv kdoví, od koho je mohl získat. Její vimaan není jediný, kde by se mohly nějaké prastaré obrázky uchovat.

Bude to muset zjistit.


Kryštofa sehnala snadno, ale místo aby ho ohromila novinkami, ohromil on ji.

„O Japoncích jsem slyšel před chvílí aspoň desetkrát, mezi zachráněnými se to o nich povídá,“ přerušil ji, ani to nestačila dotelepatit. „Budeme to ale muset odložit, máme tu něco mnohem horšího.“

„Mnohem horšího?“ podivila se.

„Poslyš, ty jsi přece viděla bombu v tefirské pevnosti pod Jeruzalémem, přinejmenším očima jedné z těch dvou, nemýlím se?“

„Ano, viděla jsem ji.“

„Byla to opravdu vaše, tefirská bomba?“ zeptal se jí.

„Počkej!“ zarazila se. „To mě vlastně nenapadlo! Nebyla! Aspoň ne ve smyslu, jak je známe z Gehenny. Musela být pozemského původu, ale dopravil ji tam tefir, automaticky jsem ji tedy považovala za tefirskou... Pravda, neměla ten správný tvar, byla zbytečně velká a baňatá, naše jsou štíhlé a menší, ale kdo ví, jakými bombami disponují tefirové ze Země?“

„Vzpomeneš si ještě na emblém, který na té bombě byl?“

„Jistě,“ přikývla. „Prastará svastika Árjů! Přestali je používat před třemi tisíci lety, ale byla to ona, bezpečně jsem ji poznala!“

„Takže prastará svastika Árjů!“ opakoval Kryštof. „Od té doby ji ale používali i jiní!“

„Vím,“ souhlasila. „Od Árjů ji převzali lidé v Indii, považovali ji za šťastné znamení či co... šťastné sice pro ně nebylo, ale...“

„Naposledy je používali Germáni!“ ujistil ji Kryštof. „A není to tak dávno. Musím tě ujistit, že ta bomba nebyla vaše, tefirská. Byla to bomba lidí.“

„To není možné!“ nesouhlasila Yazatap. „Klasická bomba by neškodila duchům!“

„I lidé už mají atomové bomby,“ ujistil ji Kryštof. „A možná i silnější. Poslyš, tebe nenapadlo, že by měla být láva z té sopky příšerně radioaktivní, když protékala přes místo, kde ta bomba vybuchla?“

„Na záření jsme zapomněli, nevšímali jsme si toho,“ vzdychla si Yazatap. „Máš jistě pravdu, láva by měla svítit, ale všichni se od ní drželi dál už kvůli teplotě. A i kdyby někoho ozářila, dá se to snadno napravit, nebo ne?“

„Není třeba,“ ujistil ji Kryštof. „Žádná radioaktivita tam není. Některé bomby po sobě žádné záření nezanechávají a přitom jsou stejně silné jako vaše.“

„Neříkej!“ vyhrkla Yazatap. „Co je to za novinku?“

„Neslyšela jsi o Q-bombě, kterou Nové Německo nedávno odrazilo invazi Brazílie?“

„Slyšela!“ vzpomínala usilovně.

„Klasická trhavina to nebyla, když jediný výbuch smetl celé loďstvo,“ ujistil ji. „Měla sílu vašich nejnovějších kumulativních a přitom také nezanechávala radioaktivitu.“

„A ty si myslíš, že v Jeruzalémské pevnosti vybuchlo něco takového?“

„Všechno tomu nasvědčuje,“ řekl Kryštof. „Nediv se. A řeknu ti ještě něco. Vzpomeň si, prosím, na tefirku, co jste nedávno oživili přímo v Oáze a která se vám pak postavila.“

„Už vím...“ chytila se ďáblice za hlavu. „Tu s těmi malými usmrcenými tefirkami, zabitými v Čechách!“

„Odkud se na Zemi vzala? A nebyla to náhodou - Asbeelka?“

„Byla!“ vydechla Yazatap. „Poslyš, to může být stopa k Japoncům i k Novoněmcům! Kryštofe, asi jsme něco strašného prošvihli! Půjdu se na tu Asbeelku podívat a to hned!“

Obrátila se k nejbližšímu teleportu, ani nezrušila své spojení s Kryštofem.

„Taky by mě zajímala,“ souhlasil. „Ale prosím tě, nechoď za ní sama! Dej si pozor, aby z případného souboje nevyšla jako vítězka, mohla by mít silnější yvoro než ty!“

„Neboj se!“ ujistila ho. „Vpadneme na ni čtyři... Ramiel ještě není bojeschopná, ale vystačíme si i bez ní!“


Tefirka, probuzená svistem přilétajícího vimaanu, vyskočila a opustila domek kočičím skokem oknem na opačné straně. Zapadla do nejbližšího houští, ale nebylo jí to nic platné. Čtyři výsadkářky domek obešly a zamířily přímo k ní, schovávání nemělo smysl.

„Mír s tebou! Nepozveš nás raději do svého domu?“ oslovila ji nejstarší.

„Pěkný mír!“ udrtila tefirka mezi zuby, ale vyšla pomalu z křoví na cestičku. „Beztak je ten dům váš!“

„Jak se to vezme,“ usmál se na ni mladík, který vystoupil z vimaanu poslední. Trochu napadal na nohu a až teď domek obešel, aby se připojil k ostatním.

„Odkdy vám pilotuje člověk?“ ušklíbla se na něho tefirka.

„Ota Vávra také v případě potřeby pilotuje letadla,“ usmál se na ni opět mladík. „Máš dnes pro nás chvilku k rozhovoru?“

„My už jsme spolu přece hovořili!“ obrátila se tefirka na něho s nechutí. „Vyhnanství na tomhle ostrově jsi mi přece zařídil ty, Pepku Horáku! Dobře si tě pamatuji!“

„Nepopírám to,“ odvětil Pepek. „Zkus popřít, že s tebou nebyla řeč, Belial Vávrová!“

„My spolu ani nemůžeme jednat jinak než nepřátelsky!“ odvětila suše. „Mezi tebou a Otou Vávrou je nebetyčný rozdíl!“

„Bohužel máš pravdu!“ přikývl mladík. „Nejdeme bezohledně přes mrtvoly, jako jeho parta. Chceme se s ním setkat, aby těch mrtvol bylo méně.“

„Ota je už přece mrtvý!“ odsekla tefirka.

„Není. A ty to víš!“ zamračil se na ni Pepek náhle.

„Vím, že je mrtvý! Na vlastní oči jsem ho viděla umírat!“ vykřikla.

Xijtrané nám potvrdili, že ho vyléčili,“ řekl. „Co jsi viděla nebo neviděla, to teď není vůbec důležité a hlavně - není to pravda. Máme na to spolehlivější svědectví.“

„Chceš mi snad tvrdit, že ještě žije? Proč mě tedy nechává u vás v zajetí? Proč se mě nesnaží vysvobodit, nebo aspoň o mně s vámi jednat?“

„Protože tě považuje za mrtvou,“ řekl Pepek. „Na rozdíl od něho jsi přece byla mrtvá doopravdy, místní lékaři to zjistili beze všech pochybností.“

„Nejsem na mrtvou nějak moc živá?“ odvětila jízlivě Belial.

„To snad můžeš posoudit sama,“ přikývl. „Ano, jsi živá. Umíme oživovat mrtvé, jako jsi byla ty. Udělali jsme to, ale postavila ses proti nám a to vyhnanství sis způsobila vlastní tvrdohlavostí. Do dneška jsme na tebe neměli čas, ale nemůžeš nás obviňovat, že se ti dařilo špatně. Měla ses tu jako na rekreaci.“

„Pěkná rekreace! Sama na pustém ostrově, obklopeném žraloky!“ odfrkla si.

„Beztak jsi neměla kam odplout, nemělo smysl se o to pokoušet. Ale poslyš, tentokrát na tebe víc času máme a opravdu se chceme dohodnout. S tebou i s Otou.“

„Se mnou se bez Oty nikdy nedohodnete!“ řekla dvojsmyslně.

„Na to přistoupím, ta podmínka je docela logická,“ odtušil s klidem. „Ale požaduji od tebe příměří do doby, než Otu najdeme. To zase musíš uznat ty. Těžko ti ho sem přivlečeme bez jeho svolení.“

„To by mělo smysl jen kdyby byl naživu!“ podotkla.

„Je naživu, ale musíš tomu nejprve uvěřit,“ opáčil.

„Už v tomto bodě se zřejmě neshodneme,“ podotkla.

„Dobře, ale něco pro nás můžeš udělat i kdybys nevěřila, že je naživu,“ slevil trochu.

„Co by to mělo být?“ zpozorněla ještě víc. „Na nějaké kličky vám nenaletím!“

„Chceme, abys Otovi něco vzkázala,“ řekl. „Zdá se, že se nám vyhýbá a Xijtrané nám s tím nechtějí pomoci. Tvůj hlas by ho mohl přesvědčit, aby nás sám chtěl vyhledat.“

„A vy ho pak zabijete, co?“ odvětila prudce.

„Nejprve bys musela připustit, že žije,“ usmál se Pepek. „To ti ale říkáme od začátku, stejně jako že nepoužíváme násilí.“

„Lži, lži, samé lži!“ vyhrkla. „Když jste schopní tvrdit mi takové nehoráznosti, jako že umíte křísit mrtvé, proč bych vám měla věřit tohle?“

„My ale křísit mrtvé umíme!“ přikývl. „Chceš se o tom přesvědčit?“

„Jak?“ zavrčela.

„Jednoduše. Vzkřísíme před tebou někoho prokazatelně mrtvého,“ navrhl. „Včera se na Zemi odehrála těžká přírodní katastrofa. Hodně lidí jsme zachránili, ale dost mrtvých tam zůstalo. Někoho sem tedy vezmeme a vzkřísíme.“

„Proč ne všechny?“ vyhrkla podezřívavě.

„Můžeme to dělat jen výjimečně,“ přiznal. „Ale dnes jednu výjimku uděláme, bude potřebná nejen pro tebe. Poleť s námi a uvidíš.“

„Odpor beztak nemá smysl,“ řekla. „Tím jsem vám ale nic neslíbila. Museli byste mě hodně důkladně přesvědčit.“

„Přesvědčíme tě,“ ujistil ji. „Sama si rozhodneš, jestli ti to postačí.“

Místo k domku se obrátili rovnou k vimaanu. Eskorta čtyř výsadkářek je doprovázela bez původní ostražitosti, všem bylo zřejmé, že nebezpečí konfliktu pro tuto chvíli nehrozí.


Prostranství před velikou halou bylo zaplněné davy přihlížejících. Pepek nebyl proti, aby pokusu přihlíželi všichni lidé ze Země, kteří chtějí spatřit vzkříšení mrtvého a Yazatap se postarala, aby se ta zvěst co nejvíc roznesla.

Lidstvo se odjakživa dělí ve vztahu k málo pravděpodobným jevům na čtyři skupiny.

Jedni věří tomu, co sami viděli a zažili. Tato skupina je bezesporu nejpřirozenější.

Druhá skupina nevěří ničemu, co sami neviděli a nezažili. Také tato skupina se chová do jisté míry přirozeně, potíž je, že každý si sám všechno ověřit prostě nemůže. Chybami se člověk učí, ale někdy je to větší riziko - a nejen u pyrotechniků.

Třetí, nejpočetnější skupinou, jsou ti, kdo uvěří něčemu, co sami neviděli ani nezažili, ale spolehnou se na autoritu, která jim to k víře předkládá. Patří sem většina žáků, kteří věří školské vědomosti svým učitelům, ale především všechna náboženství, neboť zázraky prožil či na vlastní oči viděl jen málokdo.

Poslední skupinku tvoří lidé, kteří něco sami viděli nebo zažili a přece tomu neuvěřili. S těmi je nejtěžší pořízení, pařez zkrátka nepřesvědčíte.

Zázrakům věří spousta lidí, ale něco jiného je, když někdo prohlásí, že to svede také. Pak obvykle následuje jednoduchá žádost: „Dokaž to!“ Kříšení mrtvých je součástí většiny náboženství, ale aby to někdo předváděl veřejně a před zraky lidí, to se opravdu nestává tak často. Není divu, že se na tu podívanou seběhly desetitisíce.

Pepek přesvědčil všechny, na koho se obrátil, že to bude nutné a zázrak mohl začít.

Dvě ženy - ďáblice položily na veliký stůl měkkou matraci a opatrně na ni vysypaly obsah vaku z černé plastické hmoty, který jiná žena přinesla hvězdnou bránou. Z dálky se to podobalo hromádce uhlí, teprve zblízka bylo možné rozpoznat, jak ze spálené černé hmoty vyčnívají úlomky kostí.

„Dobře se všichni dívejte!“ oslovila davy Yazatap.

Vyslovily to hebrejsky, ale současně to doprovodila všesměrovou telepatií, takže její slova přicházela k lidem zesílená jako megafonem. Dav lidí se okamžitě ztišil, lidé napětím ani nedýchali.

Čtyři ďáblice se postavily do čtyř stran a soustředily se. Náhle se zaleskly, jako kdyby byly ze stříbra a na stole mezi nimi vzplálo oslnivě jasné světlo. Neplápolalo jako plameny, byla to jen ohnivá koule, roztahující se do všech stran. Současně se prostranstvím rozlehl podivně smutný, zesilující a vibrující tón, který všechny rozechvěl posvátnou hrůzou.

Koule ohně se chvíli roztahovala a vyčerpané ďáblice před ní opatrně ustupovaly. Pak tón zvolna slábl, ohnivá koule se zmenšovala, až to náhle prsklo a ohnivá koule zmizela.

Na ohněm nedotčené matraci se posadilo malé, úplně nahé roční dítě a dalo se ihned do hlasitého, zoufalého pláče. Čtyři ďáblice k němu přiskočily, jedna je vyzvedla do náruče a začala je utišovat, zatímco v davu se začal rozmáhat šum tisíců tlumeně diskutujících lidí.

„Kdo má oči, viděl zázrak vzkříšení,“ oznámila Yazatap konec nevšední podívané.

„To je přece moje dítě, můj Mostafa!“ ozval se náhle výkřik ženy, přihlížející v první řadě. „Vraťte mi mého chlapečka!“

Ačkoliv se ji několik rukou pokusilo zadržet, vytrhla se jim a vyběhla k ďáblicím. Za okamžik byla u nich, ale tam se přece jen zarazila a jen k nim tiše vztahovala ruce.

„Salgiel!“ obrátila se Yazatap na spolumanželku směrovanou telepatií, aby to nikdo nevnímal. „Jak rychle umíš otestovat, jestli to skutečně je nebo není její dítě?“

„Stačila by mi čtvrthodinka,“ odtušila stejně neslyšně Salgiel. „Ale je to zbytečné. To dítě leželo mezi pozůstatky svých pravých rodičů. V tom domě byla pohromadě celá rodina, tři dospělí a pět dětí, tohle bylo nejmenší. Dům se na ně zřítil a zalila je láva, ze všech zbylo jen to, co jsi viděla před chvílí. Nikdo to nepřežil.“

„Takže se o ně jeho praví rodiče zaručeně nepřihlásí, je to tak?“ opáčila Yazatap.

„Nepřihlásí,“ potvrdila Salgiel. „Leží na nich deset metrů tuhnoucí lávy.“

„Ta žena nejspíš přišla o dítě,“ odtušila Yazatap. „Myslím, že nemusíme mít výčitky svědomí, když jí je dáme. Bude se k němu určitě chovat jako ke svému.“

Salgiel na to neodpověděla, ale bylo vidět, že není proti.

„Jsi si jistá, že je to tvé dítě?“ obrátila se Yazatap nahlas arabsky na ženu. Odhadla ji na Arabku, ale svůj hlas zesílila telepatií, takže jí dobře rozuměli i ostatní lidé ze zástupu.

„Ano, zrovna tak vypadal můj malý Mostafa!“ trvala na svém žena.

„Je-li to tvé dítě, vezmi si je!“ podala jí je Yazatap. „A lépe si je opatruj, ať ti nezemře podruhé! Ani zázraky se nesmí přehánět!“

A zatímco si nešťastná a teď už opět šťastná matka odnášela svého znovu nalezeného chlapečka mezi ostatní lidi, kteří si vzkříšené dítě zblízka zvědavě a dopodrobna prohlíželi, obrátil se Pepek na tefirku Belial Vávrovou, která to všechno sledovala spolu s ním.

„Už nám věříš?“ zeptal se. „Také jsi vypadala jako to dítě před vzkříšením. Přivezli jsme tě s dalšími mrtvými dětmi z vašeho spáleného domu. Otu Vávru zachránili už předtím Xijtrané, obyvatelé sousedního světa. Vypadají jako chobotnice, ale žijí i na souši, jsou větší než my lidé a především, jsou inteligentní. Nevím proč, ale s Otou Vávrou jednají ochotněji než s námi. Pomůžeš nám i ty, nebo ne? Je to přece i ve tvém zájmu! Nebo se raději vrátíš na ostrov nesmyslně a hloupě trucovat?“

„Nedivte se,“ odvětila Belial zkroušeněji. Xijtrany znám, Ota mě s nimi seznámil, ale o kříšení mrtvých jsem nikdy neslyšela, neuměla jsem si to představit a nemohla jsem vám uvěřit ani to ostatní. Teprve teď jste mě přesvědčili. Jen mi není jasné, jak si moji pomoc představujete?“

„Chceme, abys namluvila svým hlasem vzkaz pro Otu Vávru,“ řekl Pepek. „Vzkážeš mu, aby nás zavolal pomocí Xijtranů. Budou mít roli nezúčastněných prostředníků a setkání můžeš navrhnout přímo u nich, aby ses o něho tak nebála. Proti pouhému vzkazu nemohou Xijtrané protestovat. Další zanecháme v Novém Německu u někoho, kdo ho tam dobře zná. Doufám, že Ota tvůj hlas pozná a zařídí se podle toho.“

„Ota Xijtranům věřil, budu jim tedy věřit i já,“ vzdychla si.

A Pepek ji měl tam, kde ji chtěl mít.

Sehnat diktafon nebyl problém. Za chvíli spolu seděli proti sobě v nevelké odpočívací místnosti, oddělené od hlučící haly. Belial se musela smířit s tím, že ji Ota asi po celou dobu považoval za mrtvou a přemýšlela, jak mu to má říci. Nepochybovala, že její hlas pozná, ale nechtěla ho příliš rozrušit. Brzy si ale všechno promyslela, po dvou pokusech na nečisto se rozhovořila a brzy vzkaz namluvila.

Netušila, jak brzy to - ztratí smysl.

 


Zpět Obsah Dále

12.08.2017 17:31