Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Naděje

Ačkoliv se dohoda se skupinou Oty Vávry dala očekávat, byla velice významná. Podle Yazatap ale bylo třeba co nejdřív se dohodnout i s Firhoi. Ota sice tvrdil, že to jsou spojenci, ale právě proto se s tím podle Yazatap nesmělo otálet. Ani dobří spojenci nevidí rádi, když se někdo za jejich zády dohaduje s nedávným nepřítelem.

Ota navrhl poslat zprávu synovi na Bykyle, aby přiletěl do Nového Berlína airbusem a odvezl všechny na Firhoi, ale Pepek ho zastavil s tím, že minibus z Oázy na odvoz postačí a než by to Ota vytelefonoval, budou dávno všichni na Bykyle.

„Tvrdíš, že je vaše telepatie rychlejší, co?“ usmál se pan Vávra.

„Nejen to,“ řekl Pepek. „Budeme rychlejší i na Firhoi. Poslední dobou jsme se naučili ovládat naše hvězdné brány tak rychle, jak se vám ani nezdá.“

„My jsme také něco pochytili,“ nedal se pan Ota. „Řídíme naše propusti tak jemně, že nás slíznou s podlahy, aniž by ji poničily.“

„Vážně?“ zarazil se trochu Pepek. „Pak bych vás asi trochu podcenil. Ale náš minibus už je tady, Víťa si nenechal ujít příležitost.“

„Vždyť ještě nevíte, kam máme namířeno!“ pochyboval pan Ota.

„Tvrdili jste, že Bykyle je jednu hvězdnou bránu od Země,“ nedal se Pepek. „Tím se to hodně zjednodušuje. Předpokládám, že neovládáte brány Venušské, Jupiterské, Saturnské a obecně všechny, kde nedokázaly postavit konvertor ďáblice z Gehenny. Nejbližší světy, Gehennu a Xijtru, můžeme vyloučit. Marsické světy a světy měsíců Jupitera a Saturna mají prostředí srovnatelné s pobřežím Antarktidy, tam bych nikdy kolonii nestavěl. Zbývají nám tak prakticky jen dva směry, měsíční nahoru nebo dolů. A protože jeden z těch dvou vede na svět obydlený, musí být vaše Bykyle světem, kterému my říkáme Svět Liščí hory.“

Vstupovali právě do výtahu, který je měl vyvézt do nejvyššího patra budovy. Yazatap mezitím upozornila Víťu, aby přistál na její ploché střeše. Dole překáželi zvědavci, mohl by jim nechtěně ublížit i kdyby je jen odstrčil antigravitací. Do výtahu se všichni naráz nevešli, takže tu byli jen Pepek s Yazatap, pan Ota a obě Belial.

„Výborně!“ neodpustil si pan Ota. „Poslyšte, říkáte svět Liščí hory... hora toho tvaru se tam skutečně nachází, kousek od naší osady Kogucu v místech, kde jsou na Zemi Čechy. Nebyli jste tam už před takovými... devíti lety?“

„Před devíti lety?“ uvažoval Pepek. „To mohl být jedině Olda, tenkrát ještě nikdo jiný do okolních světů nechodil. Toulal se tenkrát po okolních světech jen se svým psem Čertem. Takové objevitelské období jsme ostatně měli všichni a není čemu se divit.“

„A nenechal tenkrát na vrcholu té hory vlaječku?“ visel mu Ota na každém slově.

„Říká, že ano!“ odvětil po krátkém, ale snadno vysvětlitelném zaváhání Pepek, neboť se k vysvětlení dotazu musel obrátit na Oldu. „Vy jste ji tam našli?“

„Našli,“ přikývl pan Ota. „Ani nevíš, co bolení hlavy nám způsobila! Obávali jsme se, že to bylo dílo ďáblů, ale nehrálo nám, že to byla právě česká vlajka.“

„A jakou by tam mohl Olda zanechat, když je Čech jako my? Každý správný objevitel zarazí na nejvzdálenějším místě od domova svou vlajku, to se přece dělá, ne?“

Vystoupili z výtahu, který ihned sjel dolů pro další část party. Rozhodli se počkat na ostatní zdvořile tady a ne až na střeše. Ani si nevšimli, kdy si vlastně začali tykat.

„Rozuměj mi,“ pokračoval pan Ota. „Dostali jsme se na Bykyle obrovským úsilím, po postavení více než deseti konvertorů. A tam jsme najednou zjistili, že tam byl někdo dávno před námi. Někdo z Čech, krajan, na úplně pustém světě.“

„Jo ták...“ usmál se Pepek. „A kdybys věděl, že to byl jen dvanáctiletý kluk s malým psíkem, to bys teprve zíral, co?“

„Zírali jsme i tak,“ přiznal pan Ota. „Měl jsem na stole zteřelý kus bavlny, barvy se na něm daly stěží domyslet, ale nespali jsme kvůli tomu. Obrátili jsme se na Xijtrany, aby nám určili stáří a druh materiálu. Určili to správně, ale neřekli nám, kdo za tím stojí.“

„Možná je to ani nenapadlo,“ pokrčil rameny Pepek. „Anebo je to napadlo, ale neměli zájem vám to říct.“

„Opravdu spolehliví spojenci!“ vzdychl si pan Ota.

„Nebuď na ně tak přísný!“ zastal se jich Pepek. „Co o nich víme? Slyšel jsem, že měli s lidmi ze Země víc trampot a ztrát než užitku. Já jejich rezervované chování chápu, ačkoliv my jsme jim nic zlého neudělali. I tak nám dali nesrovnatelně víc než my jim.“

„My jsme jim nedávno slíbili celý svět!“ řekl Ota.

„Vážně?“ podivil se Pepek. „Který?“

„Postavil se nám tenkrát do cesty svět tak nevlídný až nebezpečný, že se tam dal těžko postavit konvertor,“ snažil se mu to vysvětlit pan Ota. „Pro nás to byl svět číslo Třináct, ale sami tefirové z Firhoi mu říkali Wuduhi, Nedostupný. Je na něm pár ostrovů a pořád jimi lomcuje zemětřesení, vybuchují tam sopky a řádí vlny tsunami.“

„Není to sousední svět od Bykyle?“ zajímal se Pepek. „Tomu jsme říkali Sulc, jak se tam všechno pořád třáslo.“

Xijtrané tvrdili, že jim to vadit nebude, jsou na ledacos zvyklí. V moři jim ty otřesy nevadí a hrozící výbuch sopky prý poznají včas, aby se stačili odklidit do bezpečí.“

„Dobře, ale i tak je to dar-nedar,“ řekl Pepek. „Volných a přitom příjemnějších světů je přece víc. Kolik vesmírů jste vlastně objevili?“

„Zatím jsme prošli celý prstenec šestnácti světů,“ řekl hrdě pan Ota. „Byli jsme krátce i na čtyřech měsíčních!“

„My jsme nešli vaším směrem,“ usmál se shovívavě Pepek. „Nás prstenec nelákal, navíc měli tyhle vazby zvládnuté ďáblové a o případné setkání s nimi jsme nestáli. Prošli jsme jedním směrem po Sulc, tedy vaše Wuduhi, druhou stranou k Loanebu, ale mnohem dál jsme pronikali venušskou vazbou do dalších prstenců. Kdysi jsem si psal do zápisníku, kde všude už jsem byl, ale když jsem měl těch světů přes šedesát, zápisník jsem na jednom z nich ztratil, takže je nemám ani pořádně spočítané. Pokud vím, ostatní kluci se taky toulali po vesmírech, když je nikdo nehlídal, všichni jsme prošli objevitelským obdobím. Je přece krásné, vzít si malé letadlo a proletět se po neznámém světě, kde žádný člověk ještě nikdy nebyl... Olda tam chodil s Čertem, tedy se psem, přece jen psí instinkty nejsou k zahození, ale Víťa na nějaké nebezpečí kašlal a já nakonec taky. Dokonce i holky se tam odvažovaly, ačkoliv ty spíš jen jako doprovod, asi si samy tolik nevěřily...“

„To jste se tam nebáli?“ vrtěl hlavou pan Ota, jako kdyby tomu nemohl uvěřit.

„Ani ne,“ pokrčil rameny Pepek. „Respekt jsme měli jedině z radioaktivity, té se prý báli i Ogdurové. To ale nebyl problém, kapesních dozimetrů jsme měli co hrdlo ráčí, stačilo do neznámého světa zamířit sondu a hned to bylo jasné... horší byly bakterie, ale i ty se daly včas zjistit a buď zpacifikovat, nebo takový svět raději obejít.“

„Ale co obydlené světy?“ vytáhl další argument pan Ota. „My jsme se ze dvou světů raději stáhli, když jsme na nich zjistili nepříjemné sousedy, sůvičky Hyriome.“

„Jo, Hyriome!“ usmál se Pepek. „S těmi jsme měli dohadování! Nafoukané byly, jako kdyby jim patřily všechny okolní vesmíry, ale to bylo všechno.“

„Vy jste ty potvory Hyriome ani nepovažovali za nebezpečné?“ vrtěl hlavou pan Ota, jako by nemohl pochopit Pepkovu neopatrnost.

„Nebezpečné?“ ušklíbl se Pepek. „Pravda, párkrát jsme se s nimi popadli. Vyzkoušely na nás své psychoútoky, ale když zjistily, že na nás nestačí, pokaždé pěkně zkrotly!“

„Na Firhoi nedávno vyvolaly válku a pobily tam tisíce tefirůtefirek!“

„Kde?“ zvážněl Pepek. „Nepotřebujete proti nim pomoc?“ dodal rychle.

„Teď už jsme je zvládli, ale... ty by sis na ně troufl?“ podíval se na Pepka zvědavě.

„Aby ne!“ opáčil Pepek suverénně. „Ty sůvičky mají v ruce prakticky jen dva trumfy. Teda, ony vlastně ruce nemají, ale to beztak říkám jen obrazně... Perfektně ovládají slabší jedince a úplně jim seberou vůli, takže jim některé bytosti doslova otročí...“

„To jsem zažil i na sobě,“ podotkl Ota. „Odolal jsem jim, ale nebylo to příjemné!“

„To vím,“ souhlasil Pepek. „Na mě to zkusily taky. Přimrazil jsem je a byly nahrané. Pak jsem je odmrazil, jen jsem je varoval, aby toho nechaly, nebo jim odvedu jejich otroky. To by je vyřídilo úplně, Hyriome totiž nemají ruce a pomoc jiných tvorů nutně potřebují. Měl jsi je vidět, jak slibovaly polepšení! Naštěstí je poslouchají jen primitivové, kterým se pod nimi daří lépe, než kdyby si vládli sami. Hyriome jim zvýšily životní úroveň, na druhé straně je nestydatě využívají. To je ale podobné i u nás na Zemi, srovnej si to se vztahy vyspělých a rozvojových národů!“

„Víme už o civilizaci, kterou Hyriome vyvraždily, když ty bytosti nedokázaly udržet v otroctví natrvalo,“ podotkl vážně Ota.

„Opravdu?“ podíval se na něho Pepek. „To by bylo něco jiného. Potom bych byl pro, abychom jim udělali menší zdvořilostní návštěvu a omezili je na svobodě, aby pochopily, jak to chutná jiným!“

„Vážně je považuješ za neškodné?“ podíval se Ota pátravě na Pepka. „Nevíš, že mají i atomové bomby?“

„Nevypadaly na to,“ zvážněl i Pepek. „Jejich největším technickým hitem jsou podle mě stroje na blokádu kovové vodivosti. Mají je velké, dokáží vytvořit oblast o průměru až několika kilometrů, ale to je asi tak všechno.“

„To se ti zdá málo?“ podíval se na něho Ota zkoumavě. „To přece vyřadí všechno, co má co činit s elektřinou! Jak vlastně víš, že to byla právě kovová nevodivost?“

„Abych ji nepoznal! My ji přece umíme způsobit taky,“ odvětil bezelstně Pepek.

„Taky jsme ji zvládli,“ usmál se shovívavě pan Ota. „Nejméně pro jednoho ďábla to bylo fatální překvapení! Ale zajímalo by mě, co by sis počal, kdyby to proti tobě použily?“

„Vždyť mi to jednou udělaly,“ přikývl Pepek. „Ale jen jednou. Pravda, vimaan je v té oblasti naprosto neovladatelný, ale při jeho rychlosti z ní rychle vyletí. Přiznám se, v první chvíli mě to vylekalo, ale zvládl jsem to, neskákal bych z havarovaného letadla poprvé. To už mi bylo jasné odkud vítr fouká a podruhé jsem tam vletěl schválně, ale pomaleji a těsně nad zemí, takže jsem akorát dosedl do písku.“

„Tím tě ale zneškodnily taky, nebo ne?“

Vimaan zmrtvěl, to je pravda,“ usmál se trochu Pepek. „Ale to bylo všechno, pořád jsem to bral sportovně, ještě nešlo o život. Kdyby to opravdu vypadalo hustě, stačil bych jim v okamžiku zmizet na druhé straně hvězdné brány. Byl jsem ale zvědavý, co proti mně ještě mohou použít. Dlouho jsem nečekal, poslaly na mě své pochopy kentaury, takové šestinohé koně. Představ si, vyzbrojené luky, šípy a meči! S tímhle šli proti vimaanům!“

„Říkal jsi ale, že byl neovladatelný!“ připomněl mu Ota. „Nebyl ti k ničemu?“

Vimaan ano, ale já ne,“ zasmál se Pepek. „Když už napínali luky, řekl jsem si, že by to mohlo stačit. Vy do mě kovovou nevodivostí? Dobře, já do vás elektrolytickou! My Češi jí říkáme přimražení, naštěstí ji neznali a naskládali se jeden přes druhého. Luky a šípy jsem rozsekal jejich vlastními sekyrami, sekery a meče jsem překoval na pluhy, aby si neublížili, umím to i bez ohně, holýma rukama.“

Xijtrané vám také dali quro?“ vyzvídal hned pan Ota.

„Ne, ale vím oč jde,“ odvětil Pepek. „Naše xeri je něco podobného, ale přece jen je jiné a nám se zdá výhodnější.“

„Já doma pomocí qura ovládám všechny vypínače,“ pochlubil se pan Ota.

„My je ovládáme telepaticky, to je ještě lepší, ani na ně nemusíme vidět. Vimaan nás telepaticky poslouchá a následuje nás jako cvičený psík. Ale to vám všechno dáme.“

„Jestli je to lepší, a jsem ochoten tomu uvěřit, budeme rádi.“

„No nic, vraťme se k sůvičkám! Šel jsem pátrat dál, čím vytvářejí tu nevodivost. My ji sice umíme, ale tak velká oblast nevodivosti je na nás trochu moc. Bylo to ale snadné, dělaly ji velikým strojem, kolem byla celá jejich banda. Přimrazil jsem je i s tím strojem. Vimaan ožil a přiletěl za mnou, jak říkám, umíme je řídit telepaticky. Než jsem odlétl, odmrazil jsem je, ale bez jejich stroje a nejprve jsem jim uštědřil pořádné kázání, že se tohle návštěvám nedělá a zejména ne těm, které přicházejí v míru.“

„Koukám, že bys je zpacifikoval úplně beze ztrát!“ vydechl obdivně pan Ota. „Nás to stálo víc trápení a hlavně mrtvých na obou stranách. Jen nevím, jak bys uspěl proti jejich atomovým bombám!“

„O těch jsem nevěděl - naštěstí pro ně!“ opáčil Pepek. „To bych se nespokojil kázáním! A kdyby vyváděli opravdu velká darebáctví, vtrhli bychom k nim jako duchové a nestačili by se divit! Možná k tomu jednou dojde, ale nejprve musíme udělat pořádek na Zemi. Nemá cenu rozvážet po vesmíru spravedlnost, když nám samotným chybí.“ 07

„Vždyť vy vlastně také rozvážíte spravedlnost, jenže z vaší Oázy na Zem, ne?“

„Ano,“ přiznal Pepek. „Ale to je něco jiného. Pojď se k nám podívat a sám zjistíš, že v Oáze spravedlnost nechybí a můžeme ji klidně i vyvážet!“

„To se tedy ceníš!“

„Není to moje zásluha,“ odmítl to Pepek. „To je dílo pana Ježka, našeho geniálního právníka. Zákony navrhl jednoduché, aby později neměl tolik práce. Jak říkám, bílá vrána mezi právníky, ostatní se spíš snaží zákony zašmodrchat, aby měli kšefty.“

„To mě začíná zajímat ještě víc!“ těšil se pan Ota.

V té chvíli ale přijel výtah se zbytkem zájemců o cestu na Bykyle a všichni se vydali na střechu budovy. Tam se ukázalo, že pozornosti reportérů jen tak neuniknou, neboť vedle Víťova letadla mezitím přistál i pohotovostní mikrobus Televize Nový Berlín. Paní Gerta se na své kolegy trochu hněvala, ale nemohla k nim být příliš nekolegiální a poskytla jim proto aspoň krátký rozhovor, samozřejmě německy, takže tomu Pepek nerozuměl.

Mezitím všichni nastoupili do mikrobusu, takže Gerta poslední slova říkala už jen ze zavírajících se dveří. Mikrobus se zvedl jen o pár metrů, pak kolem něho prolétlo modravé kolo vesmírné brány a reportéři začali balit nářadí, naštěstí aspoň trochu využité.

Málokdo z nich tušil, co se přímo před nimi odehrálo.


Bykyle všechny přivítala velmi srdečně. Přičinil se o to Alfréd Schmidke, zavolal tam vlastním mezivesmírným telefonem, aby nebyli nečekanou návštěvou překvapení. Krátce po příletu mikrobusu se tam objevili další návštěvníci, tentokrát z Oázy. Zařídila je Yazatap, nechtěla zůstat bez spojení s Oázou, když ona sama ani Pepek neměli psí telepatii. Na Zemi se jí o spojení staralo několik ochotných bažiňaček, ale na Bykyle žádné nebyly. Yazatap to ale vyřešila. Náhle se podruhé otevřela vesmírná brána a vletěl tudy velký airbus pilotovaný Oldou Horákem, plný zájemců o účast na jednáních. Ve velkém letadle nebylo místečko volné. Z Horákovy rodiny chyběla Hedvika, která nikomu nechtěla svěřit Honzíka a raději se ujala hlídání zbytku dětí.

Kogucu neměli Hospodu jako v Oáze. Svůj největší sál nazývali honosně divadlem, ačkoliv se tam kromě koncertů reprodukované hudby odehrálo jen pár kabaretů a krátké hudební pásmo, sestavené místními nadšenci. Yazatap měla ještě na Zemi, když naléhavě žádala Oldu o sestavení delegace, dobrý nápad. V letadle seděl i kompletní dívčí orchestr, vedený Františkem a jeho třemi ženami. Až na zpěvačky měli s sebou i nástroje a byly mezi nimi i houslistky Eiael a Malakim, nejstarší Horákovic dcery.

Do sálu se ale všichni zájemci vešli a jednání mohlo začít.

Úvodní slovo si vzal Ota Vávra, všemi uznávaný jako zakladatel osady. Nejprve všem krátce zopakoval události posledních dnů, ale zaměřil se hlavně na změny, které se mezitím staly. Největší nadšení vzbudilo oznámení, že původně uvažovaný počet třiceti tisíc obětí akce v Jeruzalémě se díky záchranné akci tefirek Oázy snížil na méně než třetinu. Osadníci Naděje se s katastrofou v Jeruzalémě smířili a považovali ji za přijatelnou daň za vítězství nad pozemskými ďábly, kterou zmírnit nebylo v lidských silách, ale zjištění, že to někdo jiný přece jen dokázal, přivítali s nadšením.

Rozpačitěji přijali zvěst, že osadu v Oáze tvoří převážně ďáblice z Gehenny. Zničení Gehenny znamenalo pro všechny velikou úlevu a teď zjistili, že z ní nezůstalo jen osmnáct posledních dětí, ke všemu postřílených kdesi v Čechách, ale celý svět plný dospělých ďáblic nedaleko od Bykyle. Když Ota všechny ujistil, že ďáblice z Oázy budou stejně přátelské jako obyvatelé Firhoi, bylo v sále chvíli ticho. Návštěvníci byli potichu, aby nerušili, ale místní se na ně dívali zaraženě a s nedůvěrou.

Bystré Yazatap to nemohlo uniknout a požádala o přestávku, po které ďáblice z Oázy vedené křesťanem Františkem zahrají, co se mezitím naučily. Neopomněla hlavně zdůraznit Františkovu víru, ačkoliv František už měl podle zvyků v Oáze tři ženy, ke všemu dříve tak obávané bažiňačky. Yazatap to nepovažovala za nutné rozvádět, v dobré víře, že než se to lidé v Bykyle dozvědí, budou mít o ďáblicích z Oázy jistě lepší mínění.

Orchestr se vyhrnul na jeviště a Pepek, Olda i Víťa věnovali více pozornosti dcerám, pro které to sice nebylo první vystoupení, ale první zájezd do úplně cizího prostředí.

Jen Yazatap použila koncert spíš jako prostředek k odstranění nedůvěry a místo aby sledovala přípravy na produkci, věnovala se raději Otovi Vávrovi a jeho dvěma tefirkám. Při nástupu hudebníků na podium se uklidili stranou a teď tam trochu zvědavě čekali.

„Musíte nás ještě dnes navštívit v Oáze!“ vemlouvala se do jejich přízně. „Uvidíte, že je to tam naprosto ideální. Máte nějaké děti? Naše dvě nejstarší jsou ty dvě houslistky zleva. Prý máte na Zemi syna, je to tak?“

„Měl jsem ho na Zemi,“ přikývl pan Vávra. „Ale jestli vás zajímá, sedí se svou ženou tady v sále ve druhé řadě.“

Nenápadně jim ho ukázal a Yazatap tím přidal další záminku k rozhovoru.

„Toho ale máte s nějakou pozemšťankou, jestli jsem dobře slyšela, ne?“

„Ano,“ přikývl pan Vávra. „Jenže mě opustila a našla si jiného, když jsem pomáhal ve světě Xijtra likvidovat tamější zlo, Hitlera a jeho gardu.“

„Slyšela jsem, že se to na Zemi stává,“ řekla trochu lehkomyslným tónem.

„Synové se ke mně v dospělém věku vrátili a spolu jsme pak objevovali jeden svět po druhém,“ pokračoval raději Ota.

„Synové?“ zpozorněla Yazatap. „Kde máte toho druhého?“

„Zahynul na Varvei, obydleném měsíci světa Firhoi,“ odvětil pan Ota chmurně. „Byl to omyl, ale velice tragický, stál mě syna.“

„Promiňte, to jsem nemohla vědět,“ omlouvala se hned Yazatap a také zvážněla. „Co se tam stalo?“

„Sestřelili ho s vimaanem,“ odvětil suše pan Vávra. „Zůstal po něm jen oblak dýmu.“

Bylo vidět, že se mu nechce tohle téma otvírat a Yazatap se raději omluvila a vzdálila. Tohle opravdu nechtěla, ačkoliv na tom neměla nejmenší vinu. Hudebníci se naštěstí již připravili a Yazatap byla ráda, že to snad pana Otu přivede na jiné myšlenky.

Kapelník František cítil, že to bude nejvýznamnější koncert jeho života. Světoznámé koncertní haly na Zemi ještě nezažily nic srovnatelného! Dirigovat první koncert, sledovaný lidmi čtyř různých světů! Poprvé se sešli lidé ze Země, Gehenny, Firhoi i z Oázy, narození pod čtyřmi různými slunci. Jeho svěřenkyně si to zřejmě nepřipouštěly, všechny přece byly tefirky, ale František měl snad poprvé opravdovou trému.

„Ukaž jim to, Františku!“ ucítil najednou úzce směrované telepatické volání. „Neboj se jich! Tři čtvrtiny těch lidí nejsou z Oázy a nikdy v životě neslyšeli andělský zpěv!“

František poznal Oldu a vděčně po něm zapátral očima v plném sále. Neviděl ho, ale byl rád, že si na něho zrovna v této chvíli vzpomněl. Olda má vlastně pravdu, opakoval si. Nikdo ze zdejších přece nic takového neslyšel, musí to mít úspěch!

Uklonil se do sálu, obrátil se k orchestru a povzbudivě všechny přelétl pohledem. Jeho orchestr byl jako jeho dítě, byl připraven a František věděl, že dobře. Ale přece jen, zkazit se dá všechno... Hlavně si neúspěch nesmí připouštět, nebo to ještě přivolá!

Tak holky, jdeme na to! povzbudil je slabou všesměrovou telepatií, aby nedosáhla až k divákům. Ukážeme jim, co je to ďábelská muzika!

Rozmáchl se - a začal...


Pepkovy dobře ukrývané obavy, že jim ztráta společného nepřítele znesnadní dohody, se naštěstí nevyplnily. Yazatap to odhadla správně. Hudba lidi povznesla a rozhovory potom pokračovaly v lepším duchu než po úvodním seznámení. Hodně zapůsobil andělský zpěv, kombinace hlasu a telepatie, který zdejší lidé neznali. Neznaly to ani obě tefirky z Firhoi, byly tím úplně uchvácené. Kdyby chudinky tušily, komu za tak krásný zážitek vděčí!

Pepek navrhl, aby orchestr zůstal na jevišti do další hudební přestávky. Dala se tedy čekat další porce hudby a pod tím dojmem se rychle ztrácely nepříjemné pocity vyvolané zjištěním, že obyvatelé Oázy jsou převážně jejich dosavadní úhlavní nepřítelky.

Po první části koncertu vyzval Pepek pana Otu, aby ďáblicím z Oázy přiblížil krátkou historii jejich dobývání vesmírů, včetně objevu světa Firhoi a založení osady Naděje. Vávra nebyl zřejmě velký řečník, ale brzy se rozhovořil. Začal, jak jinak, nedávnou historií Xijtry, kde začínal jako zajatec a skončil jako starosta celé pozemské enklávy, kdy za všechny lidi vyjednával s chobotnicovitými Xijtrany. Nevynechal ani klacky pod nohy, které mu házeli staří příznivci Hitlera a tuto etapu pobytu lidí ve světě Xijtra skončil grandiózním přesunem stokilometrové oblasti z Xijtry na Zem, známým jako vznik Nového Německa na mělkém Atlantickém šelfu poblíž břehů Brazílie. 08

Trochu nejistěji pokračoval svým působením na Zemi. Tady měl na krku něco, co mu právem či neprávem vyčítaly miliony lidí na Zemi. Necítil sice velkou vinu, když při obraně před invazí ze strany nepoměrně větší Brazílie použil proti lidem na Zemi obávanou torzní bombu, ale věděl, že mu to dodnes mnozí počítají za válečný zločin, i když se zkáza dotkla výhradně brazilských vojáků. Ještě větší obavy měl asi, když se pustil do svého líčení bitvy s posledními pekelnými obyvateli na Gehenně. Také tady útočil po úderu pekelných kněžen, ale výsledkem byla naprostá zkáza všech posledních obyvatel Gehenny. Satanisté to dodnes nazývají nepromlčitelným zločinem genocidy, což teprve mohl čekat od těch, proti komu to bylo přímo zamířeno? 09

Když skončil líčením, jak po zničení pevnosti Árj-Cuginoli opustil ukořistěný vimaan na invalidním vozíčku, protože nedokázal čekat na uzdravení, neboť byl vlastně jediným, kdo mohl proti ďáblům na Gehenně zasáhnout, Pepek Horák se přihlásil o slovo, aby k tomu něco dodal z druhé strany.

Podíval se na Pepka trochu udiveně, ale slovo mu přenechal a Pepek spustil.

„Prosím vás, lidi!“ začal. „Jistě se najdou rejpalové, co najdou chlup i na holé dlani. Mě taky kritizuje kdekdo, ale už si to ani neberu. Kdysi jsem pro zločince taky neviděl jiný trest než smrt. I když jsem vybíral jen ty nejhorší, dával jsem jim poslední šanci a snažil se, aby to bylo aspoň spravedlivé, vždycky se mi to nepovedlo. Uvažujte, prosím: když zaviníte něčí smrt, ale víc nevinných to prokazatelně zachrání, neomlouvejte se. Brazílie zahájila bez důvodu válku, přišla o část armády, ale ta bomba zachránila milion lidí, na které se ta hrůza valila. To bylo v pořádku, agresora ať nikdo nelituje! Baalové i Árjá začali vraždit na Zemi, dostalo se jim spravedlivé odvety, v tom fofru to nešlo jinak, i to musíme uznat. Američané přepadli Nové Německo, dostali na frak a dobře jim tak. Bomba pod Jeruzalémem možná nebyla stoprocentně nutná, zlikvidovali bychom ďábly i bez ní, ale to jste nevěděli, takže nám opět nezbylo než to uznat, ačkoliv s ďábly, které nelitujeme, zemřelo i plno nevinných, včetně našich dobrovolnic. Rozhoduje, že to ukončilo ďábelskou tyranii. Teď máme před sebou ještě úkol vyčistit Zemi od ďábelských pomocníků a ostatních darebáků. Nebude to snadné a darebáky opět nebude nikdo litovat. Ale jedno si neodpustím. Když jsme našli metodu zneškodňování ďáblů bez zabíjení, chtěl bych, aby už příště měla přednost.“

„Ani když si někteří darebáci smrt spravedlivě zaslouží?“ ozvalo se ze sálu.

Musel to být někdo z místních. Pepkova parta by jistě použila směrovanou telepatii.

„Ani když si to zaslouží,“ opakoval Pepek pevně. „Samozřejmě s výjimkou situace, kdy jedině okamžité zabití darebáka může zachránit někoho jiného, například rukojmí. Ale to jsou výjimečné případy.“

„Ale co potom s těmi grázly?“ zeptal se opět kdosi ze sálu.

„Dám vám příklad,“ navrhl Pepek. „Poznal jsem ďáblici, měla na svědomí životy tisíců jiných ďáblic. U vojaček to není nic nezvyklého, ale ta, co mám na mysli, zabíjela i na Zemi, vraždila nevinné lidi, nevadilo jí ani trhat na kusy nemluvňata matkám před očima. Podle pozemských soudů by si někde zasloužila trest smrti, jinde alespoň doživotní vězení. Když mě viděla poprvé, zkusila mě hned několika způsoby zabít a musím se přiznat, dlouho mi trvalo, než se mi z ní přestalo dělat špatně.“

„Co to bylo za zrůdu?“ ozvalo se ze sálu.

„K tomu se dostanu,“ odvětil Pepek. „Kdybych ji zabil, nikdo by mi to dnes nevyčítal. Dal jsem jí místo toho poslední šanci k nápravě. Pravda, nebylo to hned, ale dnes už se sama za své tehdejší chování stydí, má podíl na záchraně tisíců dětí, vychovává je, aby se za sebe nikdy stydět nemusely a je to jedna z nejaktivnějších organizátorek v Oáze. Nebyl to dobrý nápad, dát jí šanci? Myslím si, že vinen byl jejich tehdejší systém. Nerozhoduje, zda ji jen ovlivňoval, nebo se na něm i sama aktivně podílela, důležitý je jedině obrat k lepšímu. Kdo může vyloučit, že aspoň část dnešních darebáků nezmění časem přesvědčení?“

„Ale přece... kde potom zůstala spravedlnost?“

„Podle mě nepřišla zkrátka!“ trval na svém Pepek. „Raději uvedu podobný případ. Pane Vávro, jak hodně nenávidíte obyvatele Firhoi za to, že vám zabili syna?“

A obrátil se aby si vychutnal překvapení ve tváři osloveného. V sále bylo chvíli ticho jako v kostele, než se pan Ota vzpamatoval.

„Říkal jsem přece před chvílí vaší manželce, že to byl omyl!“ vyhrkl údivem, jak to někdo může nechápat. „Pro mě tragický, pro ostatní smutný, ale jen omyl.“

„Omyl?“ usmál se trochu Pepek. „Nepřipravovali se snad obyvatelé Firhoi, mezi námi také ďáblové, po několik tisíc let systematicky na nelítostnou válku?“

„Ano, ale vzdali se nenávisti, když jim nebezpečí z Gehenny přestalo hrozit.“

„Stejně se moje ďáblice vzdala nenávisti, když pochopila, že nemá smysl pokračovat v nesmyslné válce na Gehenně,“ navázal plynule Pepek. „Vezměte fanatikovi cíl a dejte mu jiný, lepší. Nebudete se stačit divit té proměně.“

Napadlo ho vyzvat Yazatap, aby se všem ukázala jako důkaz, ale nejprve se s ní chtěl domluvit, zda s tím bude souhlasit. Znal ji přece, věděl, že jí to nebude proti mysli, že se tím nedotkne její důstojnosti, sami mezi sebou si to přece tisíckrát vyjasnili. S údivem ale zjistil, že ji nemůže zachytit. Yazatap nebyla na Bykyle a když telepaticky přejel po svých ženách, zjistil, že kromě ní a Hedviky chybí i Ramiel. Až od Oldy se něco dozvěděl. Yazatap musela odletět, ale vzala si kvůli spojení Ramiel, ujistil Olda bez obav svého spolumanžela.

Pepek tedy nemohl předvést živoucí důkaz svého tvrzení, ale nebylo to nutné, uvěřili mu všichni. Nikoho ani nenapadlo, aby jim svou napravenou ďáblici ukázal. Snad si někteří představili, jak by jí mohlo být, kdyby měla před davy lidí předstoupit po té putně špíny, co na ni Pepek na počátku vychrstl. Netušili, že Yazatap není citlivka a sama na sebe prozradí i horší věci, zejména když je může dát do protikladu se současným stavem. Přesvědčovala tím úspěšně své bývalé spolubojovnice, před kterými si rozhodně nemohla hrát na světici, přesvědčila by i pochybovače tady.

Jenže tu nebyla. Kam ale šla? napadlo Pepka. Jak může opustit tak historické setkání?

Zmateně vrátil mikrofon Otovi, ale naštěstí si jeho zaváhání nikdo nepovšiml.

Ota Vávra pokračoval historií objevování prstence světů, začínajícího na Zemi, aby se jeho parta po objevení šestnácti světů vrátila druhou stranou zpátky. Pepek, který těch světů sám prošel aspoň pětkrát víc, ho ale nechal mluvit a dokonce ho začal trochu obdivovat.

Pepkovi stačilo mrknout a bránu měl otevřenou. Otova parta musela nejprve postavit obrovskou betonovou pevnost, zamontovat do ní dovezené stroje a ještě se dvakrát dívat, jak z jejich díla zůstaly po záblesku atomového ohně sutiny. Nejprve se jim to stalo v Gehenně, pak na Vorgyle. No, zkáza Andělského světa byla horší, zkusil to srovnat Pepek. Ale zaujalo ho to úžasné úsilí, které Vávrovci věnovali, aby prošli jednou jedinou bránou. Pro ně opravdu znamenal každý další svět úžasné vítězství!

Největším vítězstvím ale bylo, že se obě party, zpočátku ve svém odporu proti ďáblům beznadějně osamocené, přece jen sešly. I když má každá jiné výchozí předpoklady a každá si budoucnost představuje jinak, než ta druhá. Pepek se ale nemohl zbavit dojmu, že dosud ani zdaleka neřekl všechno, co měl na srdci. Ti druzí, Vávrovci, měli přece jen tvrdší názory na spravedlnost. Pepek se staral především o to, aby neubližoval nevinným, tihle si nedělali těžkou hlavu ani s dvaceti tisíci nevinných obětí, hlavně že se jim podařilo zlikvidovat své nejhorší protivníky. Bude ale správné vybavit je andělskými dary?

Na jednu stranu by to bylo spravedlivé, neměli by nechávat spojence v nevýhodě. Na druhé straně se zařekli, že andělské dary nesmí dostat nikdo, kdo by je mohl zneužít. Kdo se ale zaručí za tyhle?

Pepkovi se vybavilo, že už jednou, kdysi dávno, se takhle mučil myšlenkami a neuměl se rozhodnout, co je správné. Tenkrát mu bylo pouhých deset let, to ještě potřeboval, aby ho někdo postrčil správným směrem. Však to byl také fenomenální výsledek! Dítě s atomovým kufříkem, které aspoň na čas zbavilo svět válek. Ne všech a ne navěky, ale když se to zpětně a nezaujatě hodnotí, zachránil několik milionů životů. Přinejmenším.

Ano, ale byl u toho Přítel. Přítel andělů, bytost, která si tak sama říkala. První se s ním setkal Olda, ale to bylo jen takové nevinné oťukávání, kdy šlo více o vypůjčeného psa Čerta než o pomoc lidem. U Pepka to ale bylo jiné. Tomu Přítel nabídl elegantní řešení problému, na jaké by se Pepek, tenkrát ještě dítě, sám zaručeně nezmohl. 10

Pepek si na to vzpomněl, neboť by dnes opět potřeboval radu. Nikdo by jí nepohrdl, ale budou to muset opět zvládnout sami. Přítel zmizel, ani dalekonosná psí telepatie se s ním nedokázala spojit, i když je prý schopná kontaktu přes stovky vesmírných bariér.

Proč vlastně Přítel tak náhle zmizel?

Musel přece vědět, že děti, kterým trochu pomohl, nestačí na ďábelskou sebranku ani silou, ani vědomostmi. Olda přiměl celou kolonii Andělského světa k využívání andělských darů na léčení lidských neduhů, snad až na Pepka, který naopak díky vlastním zkušenostem pochopil, že nemoci nejsou na Zemi nejhorší zlo, horší je zoufalý nedostatek spravedlnosti. Přítel oběma pomohl, i když každému jinak. Oldovi umožnil získat, byť oklikou skrz Čerta, chybějící Ogdurské orgány, které se mu andělka neodvážila poskytnout. Pepkovi vnukl ještě bizarnější rady. Oba byli potom svým způsobem úspěšní, ale už i Olda dnes přiznává, že Pepkova snaha po spravedlnosti byla důležitější.

Olda si zvykl žít s vědomím, že v případě nouze stačí zavolat Přítele a ten jim svou nepředstavitelnou mocí pomůže z každé bryndy, ale bál se ho volat bezdůvodně, aby nebyl za zneužití té možnosti kárán. Pepek se spíše spoléhal na sebe. Když pak nastala katastrofa, ukázalo se, že Přítel ze Země prostě zmizel. Nepovažoval asi svou další přítomnost na Zemi za nutnou a vrátil se k Ogdurům. Kolonie Učedníků na Andělském světě jeho nezájem krutě odnesla a zbytek Učedníků to srazilo z nadoblačných výšin do prachu beznaděje.

Proč se vlastně spoléhali na tak nespolehlivou pomoc? Příteli nic vyčítat nemohou, nic jim neslíbil a neměli se nechat ukolébat falešným pocitem bezpečí v tak těsném sousedství ďáblů. Dobře věděli, že jsou jim trnem v oku. Od té doby to záleží jen na nich a také teď to budou muset zvládnout sami. Naštěstí už vědí, že se musí spoléhat především na sebe.

Ale na druhé straně, nějakou pomoc přece jen čekali. Čert tvrdil, že ji smí přivolat, jen kdyby šlo o život. Když pak pomoc nepřišla, zanechalo to ve všech trpkou pachuť - zrady.

Neslíbila Bísíája Oldovi, že se k němu vrátí? Pravda, nemělo to být hned, Alexijev asi správně počítal s návratem Ogdurů až v horizontu kolem dvou set let, ale kdyby Olda nebyl čirou náhodou spolu s ostatními v Oáze, vrátila by se Bísíája jen k radioaktivnímu popelu, který zbyl v Andělském světě ze všech ostatních.

Ogdurové tedy zanechali na Zemi Učedníky na pospas ďáblům. Varování od andělky nestačilo. Kdyby andělka po svém návratu domů správně vylíčila ostatním Ogdurům situaci na Zemi, snad by jejich příchod urychlila. Očividně to také podcenila, ale omlouvá ji, že byla sama dítě a zahlédla jen tu pověstnou špičku ledovce. Ale co Přítel? Ten přece zkoumal organizaci ďáblů dlouho, sám neviditelný, na mnoha místech současně, ten to musel správně pochopit! Proč je nechal bez pomoci?

Jestli se sem někdy vrátí a budu ještě naživu, pořádně si s ním popovídám, umiňoval si Pepek v bezmocném vědomí, že se toho rozhovoru nejspíš nedožije. Kdoví, jestli se aspoň Olda dočká Bísíáji. Až se Ogdurové na Zem po dvou stoletích vrátí, zbude tu nejspíš jen pár vzpomínek. Není možné, aby se vrhli do bitvy a všichni ji ve zdraví přežili. Navzdory torzní bombě, hozené do ďábelského Kongresu, ďáblové pořád vedou na počty mrtvých.

Ale přece jen je škoda, že se takový rozhovor neuskuteční! I kdyby neměl kladný efekt, aspoň by Pepkovi umožnil vykřičet se z pocitu marnosti. Marnosti, kterou v sobě od zkázy Andělského světa všichni marně potlačovali. Skupinka Oty Vávry na Bykyle nebyla velká. Každý spojenec může být užitečný, ale co když se někdo z nich jen tak tváří?

Najednou Pepek zpozorněl. Ota Vávra se dostal k objevu světa Firhoi, kde dodnes žijí rozumnější ďáblové Asbeelové po svém ústupu z nekonečné a nesmyslné války v Gehenně. Firhoi zbavila Oázu výjimečnosti jediného světa, kde ďáblové přežili. Objev mírumilovného světa ďáblů snad povede k lepšímu, samozřejmě pokud se nebude do Oázy příliš vměšovat.

Ota ale vykládal dál. Jak mezi sebe přijali Francouze Pierre Lavarédé, prověřeného Radou bezpečnosti OSN, aby jim nikdo nevyčítal, že ponechávají celé lidstvo stranou svých epochálních objevů. Francouz s pověřením OSN si zdánlivě nezúčastněně prohlédl všechny dosud objevené světy včetně Firhoi a odhadl, že obyvatelé Firhoi nebudou po zničení zbraní a zrušení svých armád schopni ubránit se invazi ze Země. Odcizil pak Vávrově partě jeden ze dvou vimaanů a postavil se do čela letecké armády, vyslané Američany k dobytí Firhoi. Takže i Vávrovci se stali obětí zrady. Přesně takový případ Pepek potřeboval! Nedá se dělat nic jiného, každý, kdo má dostat Ogdurské dary, musí projít bažiňačkami!

„Ta výprava naštěstí skončila naprostým fiaskem,“ pokračoval pan Vávra. „Zlobily nás tehdy ovladače konvertorů, ale díky jejich poruše zůstala celá invazní flotila trčet na Gehenně, uvízla tam a nemohla dál ani zpátky.“

„Jedno jejich letadlo jsme tam tenkrát zajali,“ neudržel se Pepek a vskočil panu Otovi do řeči. „Pak jsme ale měli naléhavější problémy a když jsme se na Gehennu vypravili pro zbytek, nikdo už tam nebyl.“

„My jsme je zneškodnili, zajali, odzbrojili a odvezli na Ribge,“ vysvětloval rychle pan Vávra s netajeným údivem nad tím, že parta z Oázy měla prsty i v americké letecké flotile na Gehenně, kde se přece nic podezřelého nešustlo. „Museli jsme spěchat, v radioaktivitě by dlouho nevydrželi. Skoro všichni skončili v zajateckém táboře na Ribge.“

„Nechceš k nim dát i naše zajatce?“ navrhl Pepek. „Třeba jim mezi ostatními nebude tak smutno, jako samotným.“

„Většinu jsme již vrátili na Zem,“ přiznal pan Vávra. „Neměli jsme důvod zadržovat je bez soudu. Soud jsme nad nimi uspořádat netroufali, osočili by nás ze zaujatosti. Předali jsme je tedy americké spravedlnosti. Až na vrahy, kteří v zajateckém táboře zabíjeli vlastní lidi, a velitele, které považujeme za zločince.“

„Vážně by mě zajímalo, jak to s tou spravedlností dopadlo!“ vyhrkl Pepek. „Hledat spravedlnost u Američanů? To považuji za trestuhodnou hloupost!“

„Americké soudy všechny propustily s tím, že se ničeho zlého nedopustili,“ vzdychl si pan Ota. „Nám to ale bylo jedno, důležité bylo, že nám už nebyli nebezpeční.“

„Takže jste ďáblům vrátili jejich věrné služebníky?“ ušklíbl se Pepek. „Tomu tedy říkám velkorysost!“

„Jak říkám, nebyli už nebezpeční!“ opakoval pan Ota.

„Nebyli nebezpeční vám,“ upřesnil to Pepek. „Vrátili jste je domů, aby mohli pořádat další hony na lidi.“

„O tom nevíme, ale co dělají doma, to je konec konců jejich problém,“ zarazil se pan Ota. „Nevrátili jsme hlavní velitele a pak ty, kdo vraždili v zajateckém táboře, ale i ty nám vyčítají a chtějí po nás, abychom je vrátili.“

„V tom se asi trochu neshodneme,“ řekl Pepek. „Nezabíjíme ani ďábly, ačkoliv jsou pravou příčinou zla na Zemi. Ale nezdá se mi spravedlivé pustit na svobodu žoldáky, kteří šli vědomě někoho zabíjet.“

„Ti lidé tam byli posláni rozkazem,“ omlouval je pan Ota. „Někteří ani nevěděli, kam mají zamířeno.“

„To jediné vám potvrdím,“ řekl Pepek. „Také jsme zajatce vyslechli, většina opravdu netušila, kde jsou a kam mají zamířeno, ale žádná neviňátka to nebyla. Kdo se dá najmout k vraždění, nedojme mě nářkem, že chtěl finančně zabezpečit hladovějící rodinu. Prakticky všichni věděli, že šlo o loupežnou výpravu. Nezadržujeme je jako zajatce, ale jako zločince. Stejně jako jejich presidenta, který zpytuje svědomí za vpád do Nového Německa.“

„Vidíte! A celý svět si myslí, že havaroval v letadle!“ vzdychl si pan Ota.

Pepkovi nezbylo než začít povídat, jak ty události vypadaly z pohledu obyvatel Oázy. Od nesmělých začátků dvanáctiletého kluka Oldy, pokoutně léčícího nemocné po pražských nemocnicích, setkání s primářem Alexijevem, který mu chtěl pomoci, ale společně narazili na příliš mocné a bezohledné ďábelské protivníky. Zkázu Andělského světa přežila jen malá skupinka v Oáze, ale ta pak pokračovala ve válce proti ďáblům úplně jinými prostředky, než si to dosavadní neomezení vládcové Země představovali.

Bylo toho ale příliš mnoho, než aby se to dalo odbýt za pár hodin.

„Kdybyste je nevyhodili do povětří, zlikvidovali bychom je my,“ končil Pepek.

„Nebylo přece jen lepší, že je Alfréd odstranil jednou provždy a naráz?“ nadhodil pan Ota Vávra. „Co teď budete s těmi zajatci dělat?“

„My?“ ušklíbl se Pepek a pokrčil rameny. „Řekl bych, že nic. Zneškodnili jsme je a to snad stačí. Stihli na Zemi napáchat tolik zločinů, že jejich osvobození by bylo nespravedlivé k jejich dosavadním obětem a kruté k těm budoucím. Podle mě je pořád možné, že některý z nich začne svých dosavadních krutostí litovat a chtěl by se napravit. Vyloučeno to není, i když to za současné situace nepovažujeme za pravděpodobné.“

„Slyšel jsem, že ani Sibérie, ani Raphaelův Arest nejsou světy oplývající životem a na pobyt příjemné,“ namítl kdosi ze sálu.

„Nejsou,“ připustil Pepek. „Podnebí je na nich příjemné možná pro Eskymáky, ale i ti by se tam těžko uživili, není tam co lovit. Nejsou tam ale ani velké šelmy a kromě mrazu je tam nic neohrožuje. Domky mají bezpečné, nedostatkem jídla netrpí. Chybí jim jen možnost návratu na Zem, ale tu jsme jim odepřeli právem, pochybuje snad o tom někdo?“

„A skutečně byli všichni vinní?“ zkusit pochybovat pan Ota.

„Nepoužívali jste ke zjišťování viny svých zajatců prostředků od tefirů z Firhoi?“

„Používali,“ přikývl pan Vávra. „Ale na některé jedince to nezabíralo. Část lidí je od přírody odolná, tefirové tomu říkají uturge. Sám jsem jedním z nich, takže ani ode mě ten zápis nezískáte.“

„Memozáznamy známe,“ kývl Pepek. „Na nás ale nefungují. Žádného podprahového působení se nebojíme, jenže to nemáme od přírody, ale uměle. Odolnost je totiž důležitá při setkání s ďábly anebo se sůvičkami Hyriome. Pomáhá nám i proti reklamám na Zemi.“

„Odolné lidi ale nemůžete zkoumat a zjišťovat jejich podíl na vině,“ namítl pan Ota. „Lidem to může pomáhat, ale bohužel, taky darebákům a těm snad ještě víc.“

„Psychorezonančního působení je více druhů,“ trochu se usmál Pepek. „Používáme jiné než vy, účinkuje i na lidi podle vašeho mínění odolné a naše bažiňačky vydolují pravdu z každého. Nikdo při tom nic neutají. Darebákům je to nepříjemné, pro nás je to normální součást našeho života. Denně se dobrovolně telepaticky spojujeme, můžeme si vstupovat až do podvědomí, ale když je to vzájemné, nevadí nám to. Chce to jen jedno: nemít co tajit.“

„No potěš pámbu!“ usmál se trochu pan Vávra. „Ukažte mi člověka, který nikdy nic před jinými lidmi netajil! Musíte mít přece i tajemství, která nesmíte vydat protivníkům, aby je nepoužili proti vám!“

„S takovými se nespojujeme, dokud je nemáme pevně v rukou,“ usmál se Pepek.

„Říkáš ale, že se spojujete denně!“ namítl Ota.

„Denně, ale jen v rodině,“ upřesnil s úsměvem Pepek. „U nás nemá soukromá tajemství nikdo, i když rodina jako celek před nepřáteli tajemství zachovává. Ze zkušenosti musím potvrdit, že to jde.“

„Jak dlouho už to tak máte?“ zajímalo pana Otu.

„Skoro od začátku,“ ujistil ho Pepek.

„Je to zajímavé,“ připustil pan Ota. „Ale nevím, jestli to bude vyhovovat všem.“

„Chce to trochu psychické průpravy,“ usmál se Pepek. „Zkuste o tom uvažovat! Taky jsem o tom dlouho přemýšlel, než jsme s tím začali, ale dnes ničeho nelitujeme.“

Chvíli pak musel upřesňovat podrobnosti o své rodině. Na zdejší nepřipravené lidi to asi působilo jako úder palicí do hlavy, ale Pepek to zvládal s klidem. Ano, na Zemi jsou jiná pravidla, ale jeho rodina tak jako tak na Zem nesmí, leda by tam přešla i se svými pravidly. To není výhrůžka, to je prostě genetický fakt.

„A nepřipadlo vám správnější něco proti tomu dělat?“ ozval se jeden z mnoha návrhů ze sálu. Tefirky z Firhoi jsou přece v genetice dál než my, nepomohly by vám?“

Tefirky z Firhoi žijí v podobném prostředí jako my,“ odpovídal s převahou Pepek. „Rodiny na Firhoi mají na jednoho muže tři ženy. Proč by nám tefirky pomáhaly měnit, co je pro ně samotné výhodné?“

„Výhodné?“ zděsil se občan z pléna. „Jim ty harémy nevadí?“

„Harém je nehezké pozemské slovo,“ odvětil Pepek. „Odpovídá muslimské praxi mít více žen a chovat se k nim jako majitel a despota. Tak tomu ani na Firhoi, ani v Oáze není. Nenazýváme to harémy, ale rodiny, kde mají všichni stejnou úroveň. Chlapi ani ženy nemají výsady a odlišnosti kromě biologických. Je to výhodné především pro ženy. Kde je jich víc než mužů, nemusí mít pro udržení rodu tolik porodů jako v monogamních rodinách.“

Argument, že ženy v Oáze nemusí mít tolik porodů, jako ženy na Zemi, by přivítaly spíš přítomné ženy než chlapi, ale Pepek diskusi ukončil tím, že je daná geneticky a nemá smysl se tím zabývat, zejména když tefirským bioložkám, které by to snad dokázaly změnit, se současný stav líbí víc než to, co je na Zemi.

„Země je v současné době v hrozném stavu,“ přidal se pan Ota Vávra. „Belial Ameata zjistila, že lidé mají od ďáblů umělý genetický defekt, zkracující život. Až se podaří tu past překonat, můžeme na Zemi očekávat obrovskou populační explozi. Přitom je už dnes Země přeplněná. Dá se to řešit kolonizací neobydlených světů, ale bude to obrovská práce.“

„S tím plně souhlasím,“ řekl Pepek. „Po technické stránce si velkou starost nedělám, to už dokážeme. Horší bude zanedbaná výchova lidí.“

„Já bych viděl problém už v té technické části,“ namítl pan Vávra. „Nemůžete lidi jen tak poslat do neznámého světa, musíte to předem připravit. Lidé potřebují alespoň nouzové domy a továrny, musí tam vzniknout odpovídající zemědělství, jinak z toho vznikne Divoký Západ a ten z lidí vychová sice velice odolné a houževnaté jedince, ale příšerné sobce. To je na Zemi již několikrát historicky prověřeno.“

„Proto říkám, výchova je důležitější,“ opakoval Pepek. „Díky možnostem civilizace Mrzoutů, které máme k dispozici, ustoupí technické problémy do pozadí. Každému zajatci v Sibérii i v Raphaelově Arestu jsme zajistili domek a dostatečné zásobování, aniž by hnuli prstem. Dokážeme to i ve větším měřítku. Jde o to, aby to naopak nevychovalo lidi změkčilé a navíc ještě větší sobce! Asi jako byli Mrzouti.“

„Vy jste zajatcům, které sami považujete za zločince, zajistili všechno pohodlí až pod nos, aniž by museli hnout prstem? Tomu neříkáte velkorysost?“ ozvalo se opět ze sálu.

„Ne,“ odtušil Pepek. „To je součást trestu.“

„Že dostanou všechno až pod nos, je součástí trestu? To bych si taky dal líbit!“

„Líbilo by se vám to možná prvních pět let,“ podotkl Pepek. „Pak byste pochopili, že je to trest. Není to tak, že nemusí nic dělat. Oni nic dělat nemohou a to je podstatný rozdíl.“

„My jsme největší zločince přesunuli do Pekla,“ řekl pan Vávra. „Zbyla tam prázdná pevnost Myeor, kdysi vyklizená a podminovaná kmenem Árjá a nechaná na pospas kmenu Baal jako léčka. Věděla jsem ale, jak ji zneškodnit a dnes nám slouží jako vězení. Upřímně řečeno, má mnohem blíž odstrašujícímu pojmu kriminál než vaše domečky, i když ve světě, kde lišky dávají dobrou noc.“06

„Mají tam nějakou práci?“ zajímal se Pepek.

„My přece nepotřebujeme, aby na nás vězňové pracovali,“ odvětil pan Ota.

„Nejde o to, že to nepotřebujete vy,“ odtušil Pepek. „Jde o to, jak brzy to bude chybět jim. Pak to totiž bude stejné jako u nás.“

„Až na to, že je musíme hlídat,“ přiznal pan Ota. „Kdybychom je ponechali osudu, mohli by se pevnosti zmocnit. Na Gehenně nemají proti komu válčit, ale nikdo nemůže ručit za to, že by nedokázali využít jejího technického a vojenského potenciálu, stejně jako jim nikdo nezabrání dostat se k případným ovladačům zapomenutých tefirských konvertorů. Pak ale nikdo neví, zda by se jim nepodařilo vyzbrojit se a proniknout znovu na Zem.“

„Nebylo by lepší, kdybyste své zajatce naopak svěřili nám?“ usmál se Pepek. „Klidně pro ně postavíme podle potřeby další domky, budou tam pěkně pohromadě, nikdo je nebude hlídat, jen utíkat nemají kam. Z Raphaelova Arestu se žádnými zapomenutými tefirskými branami nikam nedostanou, tefirové Saturnské světy nikdy neovládli. A jestli myslíte, že je to mírnější svět než Peklo, ani tím bych si moc jistý nebyl.“

„No, možné by to bylo,“ začal uvažovat pan Ota. „Ale vlastní domečky... všechno až pod nos... není to trochu měkký kriminál?“

„Teď možná je,“ souhlasil Pepek. „Za sto let už jim to tak příjemné připadat nebude.“

„Nu což, můžeme o tom uvažovat,“ připustil pan Ota. „Můžeme se ale spolehnout, že ve vašem světě, kde je nebude nikdo hlídat, nevyvinou vlastní technologie, se kterými se časem nedostanou až k nám?“

„Na to jim bude chybět pár set tisíc let,“ vyhrkl Pepek. „Jak dlouho by jim trvalo, než by vyvinuli něco takového, jako je... třeba xijtranské quro? Jakou by měli šanci?“

„To ale srovnáváš nesrovnatelné, nemyslíš?“

„Proč nesrovnatelné?“ usmál se Pepek. „Naopak, je to bližší, než myslíš.“

„Aha...“ pochopil pan Ota, ale k další diskusi už se nedostal.

Na pódium s hudebníky a diskutujícími se davem prodíraly Yazatap s Ramiel a vedly mezi sebou neuvěřitelně vychrtlého a strašně zarostlého chlapa, oblečeného do úplně zteřelé a plísní zelené kombinézy.

„Někoho jsme vám přivedly!“ hrnuly se k panu Oto Vávrovi.

„Ahoj, tati!“ dodal zarostlý vagabund.

„Ježíši Kriste!“ vykřikl pan Ota. „To není možné!“

„To mě tedy pěkně vítáš, tati!“ usmál se smutně příchozí. „Nebo už mě neznáš?“

„Ježíši Kriste, to není možné!“ opakoval jen zničeně, zato tím naléhavěji pan Ota.

„Panebože, Jirko!“ vztyčil se i v hledišti velice sebevědomě vyhlížející mladý muž.

„Aspoň brácha že mě poznal!“ oddychl si vagabund.

„Ty jsi naživu?“ vyjekl pan Ota. „Vždyť jsme tě všichni dávno obrečeli! Kde jsi celou tu dobu byl?“

„V říši duchů, tati,“ řekl vážně Jirka.

 


Zpět Obsah Dále

12.08.2017 15:29