Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Doslov

Jsem příliš líný prohrabat veškerou dokumentaci, abych našel pravou příčinu vzniku tohoto románu. Také by to mohlo být marné, dvakrát po sobě mi odešel hard-disk, nejprve hlavní a hned nato záložní, z pošty mi toho moc nezůstalo. Ale nepovažuji to ani za nutné. Byl to někdo z čtenářů, přispívající do Fóra nakladatelství Autobus. Začal tam hecovat, že autoři sci-fi nemají dost fantazie a odvahy vybočit ze starého, věky zaběhaného schématu, kterého je plná veškerá literatura, snad kromě technické.

Ano, jde o známou a všemi opěvovanou dvojici Ona a On, případně vylepšenou na trojúhelník, který je sice nelegální, zato skrývá vítané příležitosti k dějovým zápletkám.

Tato dvojice oprávněně kraluje v naší přízemní pozemské literatuře již několik tisíc let, vzpomeňme si třeba na biblické začátky. Ale co literatura science-fiction, která by měla být od přízemnosti vzdálená? Ani ta se nemůže toho zaběhnutého schématu zbavit.

Marně jsem scifisty hájil krásnou povídkou Venuše a sedmero pohlaví. Prý to nebyli lidé. Ano, nebyli. Ale jejich rozkošatělá manželství stála za to! Argumentoval jsem i tím, že jsem kdysi zkoušel psát scifi o inteligentních pavoukovitých bytostech Sizyadech, ale sám jsem uznal, že to nebylo ke čtení. Jejich starosti o kokony vajíček nikoho netáhly.

Nakonec jsem se naštval a tak vznikl tento román o společnosti lidských a přitom ne-lidských bytostí, kde je sice základem společnosti tak jako na Zemi rodina, ale jiná než naše tradiční. Kde naše dvojice Ona a On tvoří odstrkovanou menšinu. A protože by místně nebo časově příliš vzdálená společnost nebyla záživná, posadil jsem ji na dosah od naší pozemské skutečnosti a umístil tam i pár lidí ze Země. A koukejte se s nimi shodnout, nic jiného vám nezbývá, druhá alternativa by nejspíš byla zničující válka. A basta!

Základem tefirské společnosti je tedy rodina. Rozeznávají malou a velkou. Už to může být podezřelé, ale brzy se dozvíme naplno, že „malá“ rodina odpovídá našim starodávným pozemským harémům a „velká“ je ještě košatější. Na rozdíl od pozemských harémů ale tyto rodiny nevznikají uměle, tedy tím, že si nějaký chlap přisvojí (vybojuje, koupí, nebo sprostě uchvátí) několik žen či otrokyň. Tefirská rodina je nevyhnutelná a racionální, je vyžádaná genetickou odlišností, takže jinou možnost nemají. Typickou pozemskou rodinu ve složení otec, matka a děti, tam (pozor, plným právem!) považují za nemravnou a mají pro to velice pádné důvody. A basta!

Na rozdíl od pozemských harémů jsou tefirské rodiny symetričtější. Jejich základem je spravedlnost, proto v nich má na výběr nejen muž z několika žen, ale také ženy z několika mužů. Láska? Ano, ale až na druhém místě. Bez spravedlnosti je i láska nemravná. A basta!

Napsat román o takové společnosti a nenapsat pouhé porno je ale oříšek. Doufám, že to nikdo nebude jako porno chápat, tady opravdu nejde pouze o sex v nezvyklém exotickém harémovém prostředí. Úmyslně jsem si za hrdinu vybral nedospělého kluka na kraji puberty, který je sice na sex přirozeně zvědavý, ale protože cítí i jistou zodpovědnost, přece jen se toho lekne. Hlavním motivem ale je, že může jako jediný pomoci tisícům nešťastnic a právě proto jim pomoci musí. Nemůže od nich utéci, nemá cestu zpátky, ačkoliv je každému brzy jasné, že ho jen jako mimochodem uženou k svatbě. Také jemu to včas dojde, ale nenajde proti tomu odpovídající protitah, může to jen oddálit. Svatba proto není tradiční happy end na konci knihy, ale odehrává se uprostřed a žádný happy end to není, ty největší problémy totiž vyvstanou až pak.

Pepek se vrací domů z nebezpečné výpravy. Přišel o tři roky života a je rád, že zůstal naživu. Vrací se k rodině, kde ho dávno oplakali jako mrtvého, udiveně si prohlíží vlastní pomník, postavený vděčnými spoluobčany za jeho nepřítomnosti. Musí se přitom vyrovnat s něčím, co rozhodně nečekal. Jeho nejmilejší žena, co na tom, že mimozemšťanka, má dítě s jeho kamarádem. Co teď? Zákony Gubirufa, platné ve světě ďáblů, jim nabízejí řešení, které by na Zemi nebylo možné, ale tady může být pro všechny vysvobozením. Jde o to, zda je přijme nebo ne. Naštěstí Pepek není ztřeštěný puberťáček jako zpočátku a ledacos snese.

Román byl opět ve znamení experimentu, kdy jej čtenáři dostávali na pokračování na internetu a mohli jeho další děj ovlivňovat hlasováním. Některé otázky jsem vymýšlel sám, jiné poslali jako náměty do ankety sami čtenáři a nebyly to tak jednoduché otázky. Poslední byla klíčová. Dokázali by se lidé ze Země začlenit do společnosti úplně jiného typu, než je naše tradiční? Dokázali by překonat zaběhnuté předsudky a schémata myšlení? Byla by ta společnost pro ně (pro nás!) přínosem?

Uznávám, že jsem na takové řešení zprvu nepomyslel. Dost na tom, co bylo předtím.

Měl bych být ale za takovou otázku vděčný. A jsem, proč ne?

Tři kamarádi z minulých románů se tedy nakonec opět sešli. Trochu jinak, než se dalo čekat na začátku. Sešli se jako tři spolumanželé ve velké tefirské rodině, v situaci, kdy se do našeho pozemského prostředí vrátit nemohou. Když už musí žít ve společnosti jiného světa, musí se jí přizpůsobit. Je to jedno z možných řešení, ale sci-fi o mezních možnostech často pojednává a v jejich situaci by bylo přinejmenším logické přijmout to.

Tak tedy, proč ne?

Dalším klíčem románu je odvěký zápas Dobra se Zlem. Nejčastějším motivem tu bývá vítězné tažení silnějšího Zla, kdy si slabší strana Dobra někde vskrytu líže rány a připravuje se na drtivý závěrečný protiútok zakončený okázalým happy-endem.

Protipólem jsou naopak katastrofické scénáře, které ponechávají hrstku bezmocných lidí zcela napospas Zlu, obvykle s pokryteckou poznámkou, že svět už je prostě takový.

Učedníci svůj pobyt v Oáze, skryté před světem, zpočátku považují za dočasný ústup. Postupně ale zjišťují strašnou pravdu: jsou zahnáni do kouta, zatímco našemu světu vládnou železnou rukou darebáci. Závěrečný drtivý protiútok proti silám Zla se tak stále více mění v pouhé nereálné přání. Jaký má smysl stavět se proti zlu, když mu významná část lidí Země aktivně pomáhá a část, obvykle označovaná za mlčící většinu, se pod vlivem jednostranné propagandy staví proti Učedníkům jako proti domnělé příčině všeho neštěstí? Nebylo by lépe pohodlně se zařídit na tropických ostrovech ve světě podobném ráji a bezstarostně si tam užívat života?

Učedníci se ale nakonec přidrží zlatého Werichovského pravidla: nad lidskou blbostí se nedá zvítězit, ale nesmí se přestat proti ní bojovat.

Pohodlný život na Seychelách nebo Bahamách bývá výhodný pro zbohatlíky, stíhané policií za kolosální podvody. To ale případ Učedníků rozhodně není. Chtěli by se opět vrátit domů, i kdyby jen jako duchové.

Snad jim ten návrat vyjde i v hmotné podobě.

Nejsou přece proti Zlu sami.

 


Zpět Obsah Dále

12.08.2017 17:31