Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Alexijev

Na cestu se vydali časně ráno.

Měla být dlouhá, ale měla je vést Bísíája, takže se nebáli. Bísíája ji předtím vykonala sama, kdežto teď se dohodli, že se budou v otvírání hvězdných bran střídat.

„Neříkal něco Přítel o tom, že je ta cesta nebezpečná?“ napadlo před jejich odchodem ještě starostlivou Jarču.

„Byla,“ souhlasila s úsměvem Bísíája. „Ale nedávno jsme při hledání všech možných i nemožných cest našli novou bezpečnou spojku do oblasti Země a Oázy. Je sice o šest bran delší a jeden vesmírný přehyb je na ní pohyblivý, ale Přítel tvrdí, že zůstane ještě nejméně šest tisíc let stabilní a do té doby jistě najdeme další cesty.“

„Tak tedy - jdeme, ne?“ pobídl všechny nedočkavě Pepek.

První bránu otevřela Bísíája, ale dříve než jí všichni prošli, otevřel další bránu podle jejího pokynu Pepek. Třetí bránu otevřel Olda, pak Yazatap a postupně se střídali. Cesta jim tak ubíhala skoro tak rychle, jako když tudy cestovala Bísíája sama. Přiznala, že ji to tak neunavuje. Musela je sice udržovat otevřené déle, aby stihli projít všichni, zato otevírala jen každou devátou a mezi nimi si mohla odpočinout.

Také Čert s nimi otevíral brány, aby se necítil diskriminovaný. Svěřovali mu ale jen každou dvacátou. I tak mu uznali, že toho je na něho dost.

V jednom světě otevřela Ramiel bránu přímo proti dvěma velikým šelmám. Vycenily na ni ostré šavlovité zuby, ale Ramiel se leknutím změnila v klubko modrého ohně, šelmy se polekaly ještě víc a plavným skokem zmizely s cesty. Bísíája klidně přikývla, že tohle je správné a někdy i jediné možné řešení.

Po třicátém osmém světě následovaly dva světy vodní, ale cestovatelům to nevadilo. Vznesli se a brány otevírali ve vzduchu nad mořem, dokud se na dalších světech pod nimi opět neobjevila pevná zem. Čerta zde z otevírání bran vynechali, měl co dělat, aby jim stačil v letu. Na jednom světě zahlédl Olda v dálce cosi plovoucího, podobalo se to snad lodi, ale neměli čas se tím zdržovat.

„Pět světů, kterými musíme projít, je obydlených,“ řekla jim Bísíája jen tak na okraj. „Na dvou jsou lidem podobné bytosti, na dalších inteligentní vodní tvorové, jeden osidlují ptakolidé. Někdy snad bude čas se sem vypravit.“

„Máme nedaleko od Země také pěkně záhadný svět,“ ujišťoval všechny Olda. „Našli jsme tam nějaké stavby, cosi jako silnici, ale také jámy plné mrtvol.“

„Přenechme to raději odborníkům,“ navrhla s úsměvem Bísíája a otevřela další bránu.

„Mám dojem, že brzy budeme největší odborníci na cizí světy my,“ zavrčel Čert a všichni se tomu zasmáli.

Ať tak či tak, cesta byla namáhavá. Neustálé otevírání hvězdných bran vyčerpávalo natolik, že krátce před polednem navrhla všem Bísíája krátkou přestávku.

„Tady jsem včera odpočívala, je to zhruba v půli cesty,“ ukázala jim na nevelký osamělý ostrov v modravě se lesknoucím moři. Stály tu košaté listnaté stromy, nepodobné všemu co kdy viděli, ale pod nimi byl stín, kde se dalo odpočívat. V kokonu Bísíáji se leželo nejlépe, ale ostatní vytáhli z batohů měkké okifeiské deky, rozložili si je na písek do stínu stromů a natáhli se na ně. Ačkoliv si to nechtěli jeden před druhým přiznat, unavení byli, ani Čert nebyl výjimkou. Nabízel sice, že bude držet hlídku, ale Bísíája ho ujistila, že tento svět je mimořádně bezpečný, raději ať se pohodlně natáhne s ostatními a třeba i na chvíli usne.

„Dobře, budu ti věřit,“ zabručel Čert a stočil se na dece v nohách u Oldy.

Zakrátko spali v lehkém chladivém vánku všichni a když je po hodince odpočinku Bísíája lehkým telepatickým dotykem budila, dívali se kolem značně udiveně.

„Vstávat!“ stavěla všechny na nohy Yazatap. „Polovinu máme ještě před sebou!“

„Nemůžeš to štěknout tak, že už máme polovinu za sebou?“ vrčel nesouhlasně Čert, ale byl na nohou dřív než kdokoliv jiný.

Zvedli se tedy, Bísíája určila směr a pak to šlo zase, brána za branou. Pepek se přistihl, že je celý nesvůj, když někdo porušil rytmus. Cesta jim ale ubíhala jako po másle a nebyl ještě večer, když Bísíája všechny slavnostně zarazila. Přestala určovat další směr, počkala, až všichni projdou její poslední branou, tu zrušila a v napjatém tichu oznámila:

„Tak vás všechny vítám u mě doma!“

A sama otevřela poslední bránu, která je ještě dělila od cíle...

Pepek kdoví proč očekával, že za modrou elipsou bude nějaké veliké, rušné město, ale Olda si představoval spíš pečlivě udržovaný lesopark a ukázalo se, že je pravdě blíž. Byl to správný odhad, nebo vzpomínka na chvíle na Zemi s Bísíájou, kdy mu krátce, jen prchavou myšlenkou ukázala svůj svět, aby se k tomu obrazu už nevrátila? Olda si v paměti ten obraz uchovával jako vzácnou relikvii, ale nedělal s ním tajnosti, měli jej před očima všichni, když se v telepatickém spojení směli probírat Oldovými vzpomínkami. A přece byl teď jediný, komu se správně vybavil před očima okamžik předtím, než Bísíája otevřela poslední bránu.

Byl to pohled z jiného místa, než jaký se před nimi otevřel, ale ráz krajiny byl týž.

Vstoupili všichni slavnostně na půdu Ogduromuru, domova Bísíáji.

Jediné, co se s Oldovou představou neshodovalo, byl neobyčejný sběh lidí, kteří tu na ně čekali. Zřejmě jim Bísíája dala směrovaně telepaticky najevo, že přicházejí. Pepek přejel očima shromážděný uvítací dav a odhadoval to na dvě stě lidí, ale okamžitě narazil na Oldovu myšlenku, aby si uvědomil, že to jednak nejsou lidé, ale andělé a za druhé, to množství znamenalo, že sem museli někteří doletět z veliké dálky. Hustota osídlení Ogduromuru je přece velice nízká, města tu nejsou a obyvatelé jsou více roztroušeni, než je zvykem v Evropě nebo v Oáze.

Bísíája zřejmě s někým hovořila telepaticky, neboť se po chvilce obrátila ke svým hostům, aby je pozvala na malé přivítání.

Ze zástupu Ogdurů jim vstříc jako první vykročila postava, kterou mohli očekávat, ale která všechny doslova přimrazila.

„Tak vás mezi námi také vítám,“ podával jako prvnímu Oldovi ruku.

Doktor Alexijev, který spolu s ostatními zahynul v Andělském světě. Tentokrát pravý, i když přeměněný.

„Čekal jsem vás, i když ne tak brzy,“ dodal, když si s Oldou potřásl rukou a obrátil se po řadě k ostatním.


Vítací ceremoniál byl krátký. Alexijev návštěvníky poprosil seřadit se do půlkruhu, kterým procházeli andělé a vítali příchozí. Každý se před každým návštěvníkem na okamžik zastavil, lehce se uklonil, asi jako to dělají Japonci, ale více se nikdo nezdržoval, takže se vystřídali poměrně rychle. Nakonec se každý uklonil jakoby všem, otočil se a odcházel. Pak - Oldou to poprvé trhlo, ačkoliv o zdejším světě věděl nejvíc a mohl by si na to vzpomenout - pak každý naprosto nečekaně zmizel.

Vdudegy, andělská obdoba teleportů. Až na to, že nepotřebují ani ty nevelké kabinky, jako veskrze technické výtvory Mrzoutů.

Zástup se v nich postupně vypařoval jako sníh hozený do letního horka, až před Bísíájou a návštěvníky stál jako poslední jen doktor Alexijev, o kterém ale všichni věděli, že už to není on sám. Ačkoliv rukou všem potřásl jako kdysi, když se jim něco povedlo, stisk jeho ruky byl stejně silný, dlaň měl teplou a nebylo znát, že už dávno - nežije.

A opět jedině Olda měl správnou představu, proč tomu tak je.

Doktor Alexijev je totiž Erduk, bytost podobná Příteli. Jeho lidské tělo, k nerozeznání podobné původnímu, je jen iluze. Olda věděl, že je v této chvíli i na stovce jiných míst a tady se jim věnuje jen zlomkem své současné hmotné i nehmotné kapacity. To tělo je jen kopie, kterou si kdykoliv vytvoří a až ji nebude potřebovat, rozplyne se v nic. Iluze znovu oživeného těla byla ale naprosto dokonalá a ani Olda se tím nezatěžoval.

„Jsme průzkumný oddíl,“ ujistil Alexijeva, když mu potřásl rukou. „Předvoj. Až to trochu obhlédneme, přijde nás víc.“

„Vím,“ přikývl s úsměvem Alexijev. „Bísíája si to nenechala pro sebe. I to, jak se Víťovi nechtělo zůstat. Nemějte obavy, tady se nejspíš vystřídáte všichni.“

„Mám malý technický problém,“ přihlásil se Pepek. „Bísíája žádala lidi se zkušeností pobytu v imaginární hmotě. My jí říkáme duchovitá nebo allohmota, více nám vyhovuje, když si to připodobníme k něčemu známému, ale mám otázku: jak podrobně jste zkoumali jupiterské světy, kde dochází k přechodu? My máme jen jeden poměrně blízko od Země, ale vracet se z větší dálky až k nám by bylo trochu nepraktické.“

„Aha!“ usmál se Alexijev. „Náš nejstarší duch se nemůže dočkat! Ale potěším tě, Pepku. Taky jsem dřív nevěděl, že to jde i jinak než přes jupiterské rozhraní. Budeš se asi divit, ale kdo je vybavený Ogdurským slýribem a může si otevírat hvězdné brány podle své libosti, nepotřebuje k přechodu mezi normální hmotou a allohmotou, jak vy jí říkáte, nic víc. Je to jen otázka cviku. Už jste si všimli, že při troše soustředění můžete otevřít najednou brány dvě, jednu do sousedního vesmíru a druhou i skrz ni do dalšího?“

„To jsme dělali jen když jsme na to byli dva,“ opáčil zaraženě Pepek.

„No ovšem,“ přikývl Alexijev. „Se slýribem umíte zacházet jen v základní rovině, jak to Přítel naučil Čerta. Ten orgán je ale složitější než si myslíte. Ale i nebezpečnější, hlavně pro toho, kdo s ním neumí zacházet. Proto vám ho Bísíája dát nesměla, ale Přítel to obešel. Kárat ho jistě nebudu, ve vašem případě to bylo správné, ale mohlo by to způsobit více zla než idarchon.“

„S tím jsme se už setkali,“ podotkl Pepek. „Není to ani tak dávno, co se chtělo pár příliš ctižádostivých a bojovných tefirek zmocnit slýribu a stát se vládkyněmi vesmíru. Dokázaly sice slýriby naklonovat, ale protože s nimi neuměly zacházet, nevhodně otevřené brány je na kusy roztrhaly. Teď tomu místu říkáme Jeskyně Hrůzy.“

„Otevírat hvězdné brány se musí každý učit a speciální způsob dvojnásob, ale nebojte se, naučím vás to rychleji, než učí František děti hře na hudební nástroje. Je tam ale jedna podmínka. Musíte být v naprostém pořádku, co se týče koordinace myšlenkových příkazů. Nikdy se proto nepokoušejte přejít do duchovitého stavu hmoty ve stavu nestřízlivém nebo zdrogovaném. Ani neškodnými flaškovníky nebo pivem z Mandragory, o pravém alkoholu nemluvě. Kdysi jsem vám to v Andělském světě trpěl, tady vám to musím zakázat. Jinak dopadnete jako řidič, který by se na venkovské silnici rozjel za volantem formule-1 s pěti promile alkoholu v krvi. Měli byste mít rozum a sami vědět, co se smí a co ne.“

„Dáme si pozor,“ slíbil Pepek i za ostatní.

„To doufám,“ přikývl vážně Alexijev. „Než vyrazíme, musíte se naučit ještě několik triků. Ještě nevíte všechno ani o xeriidarchonu a ode mne dostanete něco navíc. Pak už se můžete zapojit mezi ostatní pátrače.“

„Hoříme netrpělivostí!“ podtrhla to Yazatap.

„Netrpělivost tisícileté pekelné krásky?“ zadíval se na ni s úsměvem Alexijev. „A víte, že budete první tefirky mezi pátrači? Včera se vámi zabýval nejvyšší sněm Ogdurů a na Přítelovo i mé doporučení vás přijal. Uznali, že vás Pepkova převýchova převedla z barbarů mezi lidi.“

„Děkujeme,“ oplatila mu Yazatap úsměv.

„Poděkujte spíš Pepkovi a hlavně Salgiel!“ řekl Alexijev. „Ta dokázala překonat váš hřích dědičné nenávisti.“

„To není všechno,“ připojila rychle Salgiel. „Po odchodu Přítele jsme na tom dlouho s kolegyněmi bádaly. Měl pravdu, genových pastí tam je víc a pouhé odstranění nenávisti samo o sobě nestačí. Našly jsme tam ještě dva úseky, které by ji v další generaci obnovily. Ta nenávist měla opravdu hluboké kořeny! Náprava je dnes mnohem komplikovanější, zato bude trvalejší.“

„Výborně, vědkyně!“ pochválil ji Alexijev. „Takže vám stačilo napovědět... No, jestli jste s tím už začaly, bude to dnes možná komplikovanější, ale v dalších generacích se vám to bohatě vrátí. Hlavně si to nezkazte! Víte přece, že vás čeká náprava celého světa Firhoi?“

„Víme,“ přikývla vážně Salgiel. „A možná i dalších. Kdoví, kolik dalších civilizací to ještě bude mít?“

„Většina tefirských,“ ujistil ji Alexijev. Tefirských civilizací je po vesmírech rozeseto více než tušíte a právě podle té nenávisti k Ogdurům usuzujeme, že mají společné předky. Kdyby neměl Přítel zásadu nezasahovat bez opravdu nezvratných důvodů, možná by byly přetvořené všechny. Ale Přítelovy zásady posuzovat nemohu, na to nemám dost zkušeností. On mívá pravdu i tam, kde ho skoro všichni kritizují.“

„Dobře,“ skočil mu do řeči Pepek. „Kdy začneme?“

„Hned se dočkáš!“ usmál se Alexijev. „Jak mám očekávat trpělivost od vás, když ji nemá ani Yazatap? Tak pojďme na to!“

A náhle, aniž by pohnul rukou nebo udělal jiný pohyb, stáli všichni ve velkém stanu. Ne že by se někam přemístili, stan se prostě objevil kolem nich. Ale také pod nimi, protože náhle nestáli na trávě, ale na jakémsi koberci. Před Alexijevem se objevila truhlička, nejspíš by se dalo říci, že ze dřeva, kdyby to bylo pravé dřevo. Stranou stejně tak nečekaně vyvstalo nevysoké lůžko.

„Pomůžeš mi, Bísíájo, viď?“ obrátil se Alexijev na andělku. „Potřebuji, aby byli během přeměny naprosto nehybní. Obyčejná elektrolytická nevodivost, neboli přimrazení, jak tomu tihle říkají, na to nestačí, protože to na lidi s idarchony neúčinkuje. Umíš přece znehybnění i v tomhle případě, viď?“

„Umím,“ přikývla rychle Bísíája.

„Tady se jeden po druhém položte na lehátko,“ poučovala všechny. „Uvolněte se, ať se zbytečně nehýbete. A nedivte se, když se vám nepodaří ani pohnout.“

A jako prvního pozvala Oldu.

Protože Učedníci sami pracovali se zázraky, aspoň se ničemu nedivili. Pepek viděl jen jak se Olda položil na lehátko, uvolnil se a znehybněl. Ležel tak minutu a po celou tu dobu ani okem nemrkl. Pak náhle rychle zamrkal, spustil nohy na zem a posadil se.

„Týýý!“ vyhrkl jenom. „Pepku, teď pojď ty!“

Pepek ho tedy na pohovce vystřídal. Natáhl se, uvolnil a najednou pocítil, jako kdyby byl obalený vrstvou gumy, která mu znemožňovala jakýkoliv pohyb. Slyšel přitom jakousi podivnou hudbu, ale nebyla melodická, spíš jako když se magnetofon se záznamem řeči omylem přepne na vyšší rychlost. Upřímně řečeno, dnešní záznamníky to ani neumožňují, ale Pepek kdysi slyšel skutečný magnetofon, který díky nějaké poruše přehrával i při rychloposuvu. Tohle se s tím dalo co do výsledného dojmu srovnávat, jenže... jenže Pepek pochopil, že se mu s těmi zvuky hrnou do hlavy nové vědomosti. Tohle už přece jednou zažil, když ho Yazatap ve vesmíru učila svým strojkem řeč tefirů. Alexijev s Bísíájou, jeden z nich to přece musel dělat, na to ale nepotřebovali žádnou elektrickou čelenku.

„Hotovo!“ oznámil Alexijev směrovanou telepatií, ačkoliv se nikdo přitom nepohnul.

Pepek zamžikal očima. To jediné bylo nepříjemné, protože za tu dobu, co se nemohl ani hnout, mu oschly oči a musel je teď mrkáním víček svlažit. Teprve teď pochopil, k čemu je tu stan. Kdyby nemohl zavřít oči pod zdejším sluníčkem, bylo by to ještě nepříjemnější, stan ho účinně odstínil, i když to mohl Alexijev zařídit i jinak. Takhle to ale úplně stačilo.

„Teď vy, královno!“ vybídl doktor Alexijev Yazatap Sibyllu Horákovou, královnu ze Sáby. Řekl to s vážností, aby nepochybovala, že se jí neposmívá, ale skutečně to tak i myslí.

Pepek opustil rychle lůžko, na které po něm ulehla Yazatap. Ale víc než ta ho zaujal Olda. Vytvořil si bublinu velikosti člověka, do které zkoušel ulehnout. Pepka napadlo, že vypadá jako mumie v sarkofágu, ale hned si uvědomil, že si to má vyzkoušet také. Bísíájin kokon znal jen z Oldových vzpomínek, ale teď jej dostali také a byl to další andělský dar, který jim byl až dosud odepřen. Ne že by Bísíája byla lakomá, ale kokon vyžadoval zásah do lidského organizmu a ten tenkrát nepovažovala pro Oldovu předpokládanou lékařskou dráhu za nutný.

Kokon byl další dar, který stál za to. Nesloužil jen jako stan a spacák v jednom, i když by byl použitelný i pro trampování. Vodákům by nahradil kanoe, kajak či jiná plavidla, ale v případě potřeby i ponorku. Při létání umožňoval nejen dosahovat rychlost zvuku, ale dalo se s ním létat i mimo zemskou atmosféru, kde by úspěšně nahradil neohrabané pozemské kosmické skafandry. A kromě toho se na něm dalo třeba jen ležet na pláži a opalovat se. Pepek si vyzkoušel vytvořit kokon a musel uznat, že je to opravdu tak skvělá věc, jak si ji Olda pamatoval.

Při napodobování Oldy si všiml, že si Olda hraje s nějakým novým medailónkem. A hned si uvědomil, že má na krku na tenké šňůrce také takový.

„To je hiblag?“ zeptal se rychle Oldy.

„Ano,“ přikývl Olda. „Hmotová paměť. Ale lepší než můj původní, od Bísíáji.“

„V čem se liší?“ chtěl hned vědět Pepek.

„Tamten si mohl zapamatovat jen jeden obsah do hmotnosti kilogramu, tenhle si toho umí pamatovat víc. Tenhle je... asi jako obrovský kufr plný všeho možného. Máš ho už taky, co tam všechno máš?“

Pepek s Oldovým s hiblagem několikrát zacházel a věděl, že se ovládá telepaticky, ale ten původní měl jen jeden obsah. Naštěstí mu stačilo zapátrat v paměti, kde měl všechno připravené. Nový hiblag se řídil jako předchozí, ale mezi telepatickými příkazy přibyly dotazy na různé obsahy a jejich myšlenkové přepínání. Podíval se tam a nestačil se divit.

Část paměti hiblagu obsazovaly potraviny. Kdysi na Zemi vylepšoval Olda svým rodičům finanční situaci tím, že jim hiblagem množil nákup. Oldova maminka kupovala jen vzorky: jeden rohlík, jeden párek, jeden jogurt a Olda to rozmnožil pro všechny. Až teď ho napadlo, že nebyl ani zdaleka první. Dostalo se to přece až do dějin, jak Bísíájin bratříček nasytil chlebem a rybami tisícihlavé shromáždění, ačkoliv měl ryb i chleba původně do jedné hrsti. Zajímavé bylo i to, že samotný hiblag nevážil ani deset deka, ačkoliv v něm bylo jistě několik desítek kilogramů. Bylo to ale tím, že tam nebyla hmota, jen informace. Hmotu si hiblag podle potřeby vytvořil z okolní volné kosmické energie.

hiblagu Pepek objevil i další předměty. Homsob byl na první pohled fotoaparát. To by ovšem Pepek nesměl vědět, že ten foťák umí všechno, co nafotografuje, odeslat do centra, které zná polohy více hvězd, než jich je v několika desítkách galaxií, umí se podle fotografie hvězd na obloze orientovat a spočítat z nich polohu světa v klasickém prostoru. Bylo toho víc a jak se tím probírali, přidala se k nim Yazatap, po ní Máňa, Xapho a ostatní. Jako poslední zbyl Čert, ale i on dostal totéž co ostatní, jen v hiblagu toho měl méně. Alexijev mu to zdůvodnil tím, že by pro něho některé věci nebyly užitečné.

„Máš tam ale proti ostatním navíc syrová játra,“ utěšoval psíka, aby si po straně něco nevrčel o nepřípustné diskriminaci psů.

„Játra?“ zaleskla se Čertovi očička. „Opravdová? Ta jsem neměl, ani nepamatuju!“

Měl pravdu. Naposled mu je Olda koupil na Zemi, ale v Andělském světě se zabíjení zvířat na maso nepraktikovalo a v Oáze také ne. Játra tam tedy nebyla. Nutno přiznat, Čert si to bohatě vynahradil na jitrnicovnících a salámovnících. Ani masohrušky a špekovníky nebyly k zahození. Inteligentní hlavonožci z Xijtry pozměnili geneticky stromy a donutili je dělat místo jednodušších rostlinných bílkovin živočišné, takže se lidé ani pes nestali vegetariány, ačkoliv to tak na první pohled vypadalo. Syrová játra ale nikde na stromech nerostla a Alexijev se tím zavděčil psímu srdíčku rozhodně víc než obyčejnou jitrnicí.

Nicméně, jak praví správná psí tradice, pro Čerta byl pořád nejbližším Olda.

Přeměny skončily a stan se nad nimi rozpustil jen tak do vzduchu.

„Pojďte teď za mnou!“ vybídl je Alexijev. „Ke mně je to dál než na Zem, ale trochu si teď pomůžeme technikou.“

Vdudegy teď měli všichni, jen se s nimi museli naučit zacházet.

„Dejte si pozor,“ varovala je zpočátku Bísíája. Vdudegy nejsou určeny pro cesty na krátké vzdálenosti. Na vzdálenost od vás k obzoru počítejte s rozptylem několika metrů a musíte je tedy zaměřovat jen tam, kde nic nepřekáží. Další omezení je v tom, že cíl musí být dál než asi kilometr a musíte tam vidět. Cestování se pak rozloží do kratších skoků od deseti do sta kilometrů, ale skok probíhá okamžitě, takže se za několik minut přemístíte i na opačnou stranu světa. Někde jsem četla, že k obletu Země potřebují kosmonauti v družici osmdesát minut. Vdudegy jsou více než desetkrát rychlejší, v rychlosti se jim pozemská letadla nemohou vyrovnat.“

„Dalo by se tak letět třeba až na Měsíc?“ zajímal se Pepek.

„Kdybychom nějaký měli, ano,“ ujistila ho. „Ale na takovou vzdálenost by se rozptyl ještě zvětšil a navíc, Měsíc má nemalou oběžnou rychlost kolem Země. Mohli byste se objevit jen pár kilometrů nad měsíčním povrchem a nedokážete ubrzdit rozdíl mezi jeho a vaší rychlostí. Můžete to pak zachránit dalším skokem do prázdna, ale musíte mít čas si to aspoň uvědomit, jinak po vás zůstane jen nový kráter.“

„Myslíš, že by lidské tělo udělalo do měsíčního povrchu díru?“ pochyboval Pepek.

„Spočítej si to!“ vyzvala ho. „Určitě by ses tam rozpleskl, ale díru do skály tam udělá i gumový balon naplněný vodou. Jen si spočítej energii, která se při tom uvolní a odhadni, jestli to skála vydrží. Vyjde ti, že ne.“

„Asi bude lépe to nezkoušet,“ ustoupil raději Pepek.

„To jistě,“ souhlasila Bísíája. „Ale teď se shromážděte kolem mě a určete si pořadí, ve kterém poletíte. Já poletím první, Olda druhý a dál si to rozhodněte sami. Jakmile vám tu zmizím, Olda se zadívá za mnou, budu zhruba tímto směrem nad obzorem. Zaostří tam oči a jakmile mě uvidí, roztáhne ruce. Já se přemístím dál a jakmile zmizím, Olda po mně vyvolá příkaz a přemístí se na mé místo. Pak se rozhlédne, opět zhruba tím směrem a když mě spatří, zaměří se na mě. Ale pozor, než odletí dál, musí se ohlédnout, aby se ujistil, že ho ten další viděl. Jde to rychleji než to říkám, chce to jen trochu cviku.“

„A když se ztratíme?“ napadlo Pepka.

„Alexijev nešiky najde,“ ujistila ho Bísíája.

„Ale... kde je?“ rozhlížel se kolem Čert.

„Chystá nám přivítání,“ usmála se Bísíája.


Co následovalo, tomu později Pepek říkal nejfofrovatější fofr, jaký si člověk představí. Cestování pomocí vdudegů si opravdu nezadalo s rychlostí družic, i když se tady museli pořád ohlížet a naopak vyhlížet předchozího cestovatele. Pepek uchvátil pořadí hned za Oldou, za ním byla Yazatap. Pepek vyhlížel Oldu vpředu, Yazatap za sebou a když viděl, že Yazatap za ním roztáhla ruce na znamení připravenosti, udělal totéž, počkal, až mu Olda zmizí a pak se přenesl na jeho místo. Proběhlo to okamžitě, sotva se pokaždé stačil rozkoukat. Za minutu se přemístili odhadem o pět set kilometrů do předhůří vysokých hor.

„Sem udělej poslední skok a pak dolů! A vyřiď to dalším!“ upozornil ho Olda. Pak místo aby zmizel, začal padat dolů mezi skály.

Pepek přeskočil na jeho místo. Pod ním byl počátek rozsáhlé náhorní planiny, dole na velké šedomodré plošině spatřil Bísíáju a přistávajícího Oldu.

Telepaticky předal vzkaz Yazatap a zamířil dolů. Snesl se na čtvercovou plošinku velikosti fotbalového hřiště, pokrytou metrovými šedomodrými pláty s drsným matným povrchem. Uprostřed jedné strany stála dvacetimetrová krychle z hladkého černého skla - budova s plochou střechou bez oken. Vlastně to nebyla budova, spíš sokl nedokončeného pomníku, mimo oken totiž chyběl i sebemenší náznak vchodu. Před ní už čekala Bísíája, vedle ní přistával Olda a za Pepkem se ve výšce objevila Yazatap. Než přistál Pepek, klesaly už shora další postavy a do tří minut od začátku přemisťování stáli dole všichni i s Čertem.

„To byl tedy fofr!“ komentoval to Pepek.

„Ten nás teprve čeká,“ podotkla Bísíája. „Teď to vezmeme ještě rychleji.“

Záhadná kamenná budova vypadala zblízka ještě záhadněji. Měla stěny hladké, jen na stěně přivrácené k plošině vystupoval z povrchu od hrany k hraně reliéf černého mezikruží, širokého čtvrt metru a vystupujícího asi osm centimetrů. Celek budil dojem uměleckého díla obřího skláře.

Pepek už si ale vzpomněl na účel tohoto monstra. Byl to další druh teleportu, už třetí, se kterým se měl seznámit. Po kabinkových teleportech Mrzoutů a bioteleportech Ogdurů měl tento typ největší dosah. První dva byly vhodné jen v rámci jednoho světa, ačkoliv vdudegy by se teoreticky daly přemluvit i k cestám do blízkého kosmického okolí, jako ze Země na Měsíc. Teleporty terybtuk měly největší dosah, ale i spotřebu energie. Ta černá skleněná budova skrývala v podzemí obrovský zásobník energie, který bylo nutné po každém spojení dobít. Proto nemohly terybtuky vytvářet spojení aktivně po dlouhou dobu, ale jen pár minut a za každou vteřinu spojení musely zásobník energie skoro pět minut nabíjet. Pasivní strana už tak omezovaná nebyla, ale pojem kyvadlová doprava byl u tohoto dopravního prostředku opravdu nepoužitelný.

„Jsme všichni? Zdá se, že ano!“ obrátila se Bísíája na ostatní, když na šedomodrou desku před ní přistál jako poslední Čert. „Touto branou se prochází jako branami slýribů, jenže není vidět na druhou stranu. Proběhněte jí a nezastavujte se, ať uvolníte místo těm za vámi. A nezkoušejte létat, nebo na druhé straně upadnete, špatně se to snáší s antigravitací.“

„Vždyť už to víme,“ mávl rukou Pepek.

„Já vím, že to víte,“ opáčila Bísíája. „Ale víte to teoreticky a v kritické chvíli byste mohli na něco zapomenout. Až budete branou terybtuk procházet po desáté, nikdo vám nic opakovat nebude. Nemyslete si, taky jsem si to před prvním průchodem vyslechla.“

„Dobře, tak jedeme!“ přijal to sportovně Pepek.

„Tak pozor, tři - dva - jedna - teď!“

Všesměrový telepatický příkaz zachytili všichni, ale nikdo si nezapamatoval pojem, zastupující cíl. Nebyl ale čas na dotazy. Vystouplý kruhový reliéf se zarovnal neprůhlednou blánou, po níž se vlnily barevné vlnky jako na vodě znečištěné olejem.

„Nezdržovat, běžíme!“ zavelela Bísíája a rychle vběhla do barvami hrající blány.

Ostatní ji rychle následovali, blána byla zřejmě prostupná a museli spěchat. Za pár vteřin byli všichni na druhé straně, blána pak prskla a zmizela.

„Vítám vás ve světě Lazgů!“ vnímali všichni všesměrovou telepatii, ačkoliv v první chvíli nikdo neviděl, kdo je tu vítá a odkud.

Stáli před podobnou černou skleněnou krychlí, jen okolí se lišilo.

Místo na šedomodré plošině stáli na plošině sestavené ze světlezelených desek. Kolem nebyla kamenitá náhorní planina, ale neprostupná džungle. Stromy vysoké pateronásobek výšky černé krychle terybtuk, jejichž kmeny nebyly vidět za hustou sítí větví propletených liánami. Zelený povrch džungle pokrývaly velké květy všech možných barev, bylo tu horko, vlhko a dusno jako v tropech.

Pepek se, stejně jako ostatní, rychle rozhlédl. Právě včas, aby uprostřed zelené plošiny spatřil zhmotnit se známou postavu doktora Alexijeva.

„Vítám vás na základně Lazgů,“ opakoval telepaticky. Na tuto vzdálenost všesměrová telepatie nestačí, ale Alexijeva vnímali jasně, jako kdyby stál vedle nich.

„Ještě pár metrů a budete doma,“ sliboval jim. „Leťte za mnou!“

Při těch slovech se vznesl a zamířil přes ně nad prales. Poslechli ho a vznesli se také, jeden přes druhého. Za okamžik byli nad vrcholky stromů a spatřili to, čemu Alexijev říkal základna a co měl být jejich domov po tu dobu, co tu budou.

Vrcholky několika nejvyšších stromů byly spojené plošinou z modravé umělé hmoty, z jaké se na Zemi dělají bazény. Okraje plošiny byly trochu zvednuté a nad ní se rozprostíral stan ze světle zelené látky. Pokud to ovšem byla látka.

„Tady bude váš bezpečný přístav, kam se můžete vracet,“ ujistil je Alexijev.

„Dobrý!“ komentoval to Pepek.

 


Zpět Obsah Dále

12.08.2017 19:33