Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Hledání civilizace zla

Alexijev odvedl každou skupinu do jiného okrajového světa.

„Můžete si vybrat podle libosti,“ ujistil Pepkovu partu. „Je tu osm bran, jednou ze dvou měsíčních jsme přišli, tu si odečteme. Zbývá vám sedm směrů, zvolte si první.“

Pepek si vyzkoušel vytvoření hmotového zrcadla z brány, odkud přišli, aby se všichni změnili v duchy. Jen Alexijev tím procesem neprošel, ale ani Pepka nepřekvapilo zjištění, že je Alexijev hmotný v obou dimenzích zároveň.

„Nejraději bych pokračoval měsíčním směrem,“ navrhl Pepek. „Mohli bychom projít celým měsíčním prstencem, tím se nám všechno pěkně rozvětví.“

„Proč ne?“ souhlasil Alexijev. „Jen nezapomeň: buď otevřít bránu v hloubce, nebo až nad stratosférou. A v každém případě použijte xeri, abyste nějaké bakterie nepřenesli na sobě. Vám by vadit nemusely, ale jinému světu ano.“

„Raději bych to zkusil vrchem,“ navrhl Pepek a když se nesetkal se žádnou námitkou, pokračoval:

„Vyletíme do stratosféry a projdeme bránou až tam. Aspoň si vyzkoušíme vdudegy. Následujte mě, ale pozor, ať se strefíte aspoň pár metrů stranou.“

Vyvolal si kokon, uzavřel se dovnitř a odpálil se vzhůru tak vysoko, až obloha kolem něho zčernala. Po chvilce se kilometr od něho a půl kilometru nad ním zhmotnila ve svém kokonu Xapho a jakmile se rozhlédla, hned k němu zamířila. Ramiel se naopak strefila níž a rozvážnější Yazatap se objevila nejdál, ale netrvalo dlouho a všichni se vznášeli ve svých bublinách ve stejné výšce na dosah od sebe. Neměli na sobě výškové obleky ani padáky, ale slabý lesk kokonu kolem nich dával tušit, že jsou pro pobyt ve vražedné mrazivé stratosféře dobře vybaveni. Alexijeva nikde neviděli, ale cítili poblíž jeho přítomnost a nepřipouštěli si žádné obavy. Sliboval jim přece, že na ně dohlédne, ale ne že bude celou dobu viditelný. Asi by na ně působil nezvykle, kdyby se tady v mrazivé stratosféře vznášel bez kokonu.

„Tak nejprve xeri!“ připomněl všem Pepek. Všichni na okamžik modře zažhnuli.

„Připraveni?“ zeptal se Pepek. „Jdeme tam!“

Otevřenou bránou prolétli jako vlaštovky.

„Moment, zaměřím hvězdy!“ vytáhl Pepek připravený homsob, namířil vzhůru na hvězdy a stiskl uzávěrku.

„Mám to, můžeme dolů!“ ujistil ostatní spokojeně.

Zamířili volným pádem dolů a podvědomě se drželi na dosah jako parta parašutistů. Na Zemi by ale vypadali nezvykle. Především letním oblečením, neměli padáky a nakonec i tím, že na nich při pádu nic nevlálo, dokonce ani vlasy. Kokon je chránil před mrazivým větrem lépe než masivní kosmické skafandry.

Nejvyšší vrstvou mraků proletěli rychlostí stíhaček, ale po dvou kilometrech volného pádu se ocitli nad nižší vrstvou mraků. Tady raději zpomalili a Pepek se na okamžik zneviditelnil, aby prohlédl skrz mraky v infračervené části spektra.

„Ještě jsme dost vysoko,“ ujišťoval ostatní a opět přestal brzdit pád.

„Věřím ti, ale dávej trochu pozor!“ napomenula ho Yazatap.

„Dole to bude horší, mraky sahají až na zem,“ povzdychl si Pepek, ale nezpomalil.

V mracích bylo vidět sotva na pár metrů, museli se držet pohromadě, aby se neztratili. Pepek se ještě dvakrát krátce zneviditelnil, aby se ujistil, kolik výšky jim zbývá. Podruhé byla země již blízko, proto zpomalil ještě víc. Tři parašutistky se ho držely jako klíšťata, ale věřily mu natolik, že se ani nezneviditelňovaly, aby se o výšce přesvědčily na vlastní oči.

„A teď pozor, jsme skoro dole,“ varoval Pepek ostatní a ještě více zpomalil.

Z mlhy pod nimi se vynořily pokroucené větve znetvořeného stromu, či spíš, co tu z něho zbývalo. Stál osaměle v bažině a jeho suché větve se jako pařáty natahovaly vzhůru. Mohlo to být i jinak, strom mohl budit dojem vyhaslého života, ale jako suchý jen vypadat. Kdoví, jaké jsou tváře života na tomto světě?

Pepkova parta se mu vyhnula, ale s přistáním to vábně nevypadalo. Kolem, kam až v mlze dohlédli, byla černá bažina, ze které na mnoha místech čas od času cosi vybublalo. V kokonech nic necítili, ale pouhý pohled na to bahno vyvolával živou představu něčeho nevábně smrdutého a ve slabších povahách dávivý reflex.

„Tady bych ani nepřistával,“ mínil Pepek, když se marně rozhlížel po suchém místečku, kde by se mohli postavit. „Je to tu jako v Bažinách smutku.“

„Bažiňačky v tom žily prakticky několik let,“ podotkla Xapho.

„Ba ne,“ vrtěla hlavou Ramiel. „V Bažinách smutku byly občas suché kopečky, kam se dal postavit letoun a tam mohly čekat na další akci docela v pohodě. Tady nic nevidím.“

„Možná tu nějaké suché místo taky najdeme,“ mínila Xapho. „Vzala bych to tak jako tak libovolným směrem vodorovně nad bažinou, dokud nenarazíme na nějakou vyvýšeninu. Mrzuté je, že je tu na rozdíl od Bažin strašná mlha. Není vidět ani na pár metrů.“

„Udělat to můžeme, ale klidně můžeme přistát přímo na tom bahně, ani se pod námi neprohne,“ mínil Pepek. „Co se nám jako duchům může stát?“

Aby šel příkladem, přistál oběma nohama na povrch bažiny. Měl pravdu, ani se pod ním neprohnula. Rychle opustil kokon a sbalil jej, stačilo na to pomyslet. Kokon zmizel a Pepek stál na černém bahně, jako když kdysi chodil po vodě v Praze na Vltavě.

Yazatap nemeškala a přistála vedle. Trochu jí to sice klouzalo, ale cítila se jistá.

„Vzduch je zatuchlý, ale nic víc,“ lákala váhající Xapho i Ramiel. „Do duchovitého vzduchu neproniknou ani vůně, ani zápachy.“

„Dobře, ale co tu budeme dělat?“ povzdychla si Xapho. Také přistála, postavila se na bažinu a uklidila kokon. Ramiel to rychle udělala také.

„Trochu se tu rozhlédneme,“ pokrčil rameny Pepek. „Mohou tu být i lepší místa. I na Zemi přece bývají bažiny, ale větší část zemského povrchu je veselejší. Počkáme tu na vyhodnocení polohy a pak poletíme jinam.“

„Na lepší místa bych se netěšila,“ odpálila ho Yazatap. „Bažiny smutku vypadají stejně kam se podíváš. Tisíce kilometrů stále stejných bažin. Jen tam není tolik mlhy.“

„I kdyby to tady vypadalo stejně, co by se stalo?“ pokrčil rameny Pepek. „Co nám brání trochu se tu porozhlédnout?“

V té chvíli se bahno pod ním zavlnilo, rozestoupilo a přímo pod jeho nohama se jako černá jáma rozevřela obrovská tlama, v průměru hodně přes metr, vybavená čtyřmi řadami ostrých bílých zubů. Pepek ztratil oporu pod nohama, spadl mezi strašlivé čelisti a zastavil se, až když se opřel nohama o zadní část vnitřku tlamy. To už v ní byl ale až po pás.

„Pepku, nahoru!“ vyjekla Xapho. Také Ramiel zděšeně vykřikla.

Pepek nestačil zareagovat, tlama scvakla dřív.

Nestalo se ovšem nic. Obluda, které čelisti patřily, se vzápětí potopila, Pepek se díky prohlubni vzniklého vodního víru na okamžik propadl ještě níž, než ho zalilo bahno. Rychle začal nohama »šlapat vodu« a ve chvilce byl zase nahoře.

„Dobrou chuť!“ popřál škodolibě netvorovi, ačkoliv se mu hlas třásl leknutím. „Ducha tak snadno nesežereš!“

„Fuj, to jsem se lekla!“ odplivla si pomyslně Yazatap.

„Ještě že jsme duchové!“ souhlasila ulehčeně i Ramiel. „Není to špatný způsob objevování neznámých světů! Za normálních okolností by to tak dobře nedopadlo!“

„Za normálních okolností bychom si dávali větší pozor,“ ujistila ji Yazatap.

„Oldu kdysi málem spolkla obří velryba, nebo co to vlastně bylo,“ připomněla jim Ramiel. „Nebýt Čerta a jeho varování...“

„Naštěstí má s sebou Čerta i teď,“ mínila Xapho. „Jestli by to vycítil i tady?“

„Kdoví,“ vzdychl si Pepek. „Psí instinkty bych nepodceňoval ani nepřeceňoval. Zdejší svět není stvořený k nedělním procházkám. Co se dá dělat, to nezměníme. Poletíme jinam?“

„A co Alexijev?“ napadlo Xapho. „Kde je? Slíbil...“

„Slíbil jsem vám doprovod a jsem tu s vámi,“ ozvalo se jim v hlavě telepaticky a před nimi se z mlhy vynořil jejich průvodce. Také šel jen tak po hladině, ale usmíval se.

„Tenhle svět je opravdu podobný Bažinám,“ potvrdil jim. „Mám proti vám výhodu, umím se rozprostřít do větší plochy. Vy teď vidíte okolí do deseti metrů, zatímco já už jsem prohlédl stokilometrový okruh. Je to tady všude skoro stejné, ale to bych vám neměl říkat. Až budete sami, musíte se rozhlédnout i beze mne.“

„Máš teď proti nám vůbec hodně výhod,“ přiznal Pepek.

„Mám,“ přikývl Alexijev. „Ale do nekonečna mi pořád hodně chybí a při pátrání na více světech mi dělení na malé části snižuje inteligenci. Ale všechno zlé může být k něčemu dobré, ne? Nebýt toho, vůbec byste se sem nedostali.“

Jestli to ve stokilometrovém okruhu vypadalo stejně, nemuseli se ani zdržovat dalším průzkumem, ale Pepka napadlo odtransportovat se vdudegem hodně daleko a zkusit to jinde. Alexijev mu to bez zaváhání schválil a Pepek vymýšlel další pokyny.

„Že tam nevidíme, nevadí,“ uvažoval. „Prostě to vezmeme, jako kdybychom se dívali rovně někam k obzoru.“

„Jenže co když se, vzhledem k zakřivení povrchu, objevíme někde ve výšce?“ namítla opatrně Xapho.

„S tím přece počítám,“ ujistil ji Pepek. „Musíme se tak jako tak dostat nad mraky, abychom se rychleji sešli. Kdo se objeví pod mraky, musí proto vzletět nad ně. Spolu se pak všichni spustíme dolů.“

Natáhl ruku směrem, kudy se zamýšlel odpálit. Xapho, Ramiel a Yazatap se postavily, aby ho mohly následovat a pak se postupně naslepo přemístili k neviditelnému horizontu.

Jak Pepek předpokládal, vynořili se nad mraky. Tentokrát měli rozptyl větší, ale nebyla to pro ně překážka. Díky telepatii se brzy shromáždili a Pepek jako prve vedl klesání k povrchu. Tam je ale čekalo zklamání. Bylo to tu k nerozeznání podobné bažinám na prvním místě.

„Je to všude stejné,“ rezignovala Ramiel.

„Na Zemi můžeš nad Sibiří proletět tisíce kilometrů a ráz krajiny zůstane pořád stejně pustý a nevlídný,“ namítal Pepek, ale i on byl neúspěchem zklamaný.

„Máme ještě výběr,“ uvažovala Xapho. „Můžeme se spokojit zjištěním souřadnic zdejšího světa, všechno ostatní je beztak navíc. Objevit nějakou neznámou civilizaci by bylo jistě pěkné, ale tenhle svět, tak jako Bažiny smutku, na žádnou nevypadá. Řekla bych, že už jen počkáme na potvrzení souřadnic a půjdeme dál. Můžeme se tu rozhlédnout pro uklidnění svědomí, že jsme tento svět nezanedbali víc než bylo nutné.“

„Máš pravdu,“ souhlasil Pepek. „A protože hlasuji pro klidné svědomí, navrhuji letět o sto kilometrů dál a v případě neúspěchu udělat stejným směrem řetězový let o dalších tisíc kilometrů. Co vy na to?“

Hlasování nebylo nutné, všichni byli pro. Jen Ramiel napadlo střídat se v roli prvního.

„Dobře, leť tedy jako první,“ mávl rukou Pepek.

Ramiel se nasměrovala zhruba v dosavadním kursu a odlétla. Jen to suše třasklo a slabě se zablesklo, v jednu chvíli tu ještě byla a vzápětí už ne.

„Leť za ní,“ pobídl Pepek Xapho.

„Nemusím být všude první,“ usmála se, ale nereptala a zmizela se suchým třeskem.

Pepek se nasměroval za Yazatap, ale nepatrně se odchýlil vzhůru. Objevil se nad nimi, ale spatřil je ihned, nebyly od něho dál než půl kilometru. Rozletěl se k nim a následoval je, i když Ramiel zamířila volným pádem dolů.

Za malou chvíli ale opět viseli v mlze nad skoro stejnou bažinou, jako předtím.

„Málo platné, jsou to druhé Bažiny smutku,“ vzdychla si Xapho.

„Poletíme dál, ne?“ navrhla hned Ramiel. „Teď jsi na řadě ty!“ obrátila se na Xapho.

„Jen si to klidně zopakuj, nemusím být všude první,“ usmála se na ni Xapho. „Když vidím tvé nadšení, přenechám ti ráda první místo.“

„Ale to by nebylo spravedlivé!“ zamračila se Ramiel.

„Proč ne?“ zastal se Xapho Pepek. „Asi se jí nechce. V sexu si přece taky předáváte pořadí každou chvilku a nikomu to nevadí.“

„Já jen... ale co, vždyť o nic nejde,“ ustoupila tentokrát Ramiel a odletěla.

Pepek opět letěl poslední. Tentokrát letěla jako druhá Yazatap a když zmizela i Xapho, nasměroval se za nimi. V cíli prvního skoku spatřil Yazatap a podle odchylky upravil kurs. Tentokrát se pronásledovali déle. Až po deseti skocích zůstala Ramiel viset ve výšce a když dorazil i Pepek, zamířili všichni čtyři dolů do mraků.

„Tentokrát pod námi bažiny nejsou!“ tvrdila vítězně Ramiel.

„Ty už jsi byla dole?“ nedůvěřoval jí Pepek.

„Ne, ale podívala jsem se dolů infračerveně,“ vysvětlovala mu ochotně. „Pod námi jsou tentokrát hory, žádné bažiny.“

„No príma, aspoň nějaká změna,“ odvětila spokojeně Yazatap, ačkoliv v její telepatii příliš mnoho nadšení nebylo.

Klesali proto ostražitěji, i když, jak si Pepek nahlas pomyslel, byla ta opatrnost zbytečná. I kdyby narazili plnou rychlostí do skal, duchům jako jim by to neublížilo.

„Jen by nám chvilku trvalo, než bychom se vyhrabali na povrch,“ dokončil myšlenku.

Ramiel ale brala roli navigátorky vážně a zodpovědně, takže jim dvakrát krátce zmizela, jak se převáděla do neviditelnosti. Podruhé už to nebylo nutné, mraky se dole rozestoupily a skalnaté horské štíty byly jasně viditelné.

Přistáli v klidu a pohodě, ale zdejší krajina je nezaujala víc než bažiny. Skály byly holé, bez nejmenší travičky.

„Dobrá,“ uzavřel to spokojeně Pepek. „Ze základny hlásí, že polohu zdejšího světa právě spočítali. Svědomí tedy máme čisté a můžeme letět jinam.“

„Ale kde je Alexijev?“ starala se Xapho.

„Někde poblíž,“ ujistil ji Pepek. „Slíbil nás na prvních světech doprovázet a pochybuji, že by to nesplnil. Poletíme tedy nahoru, ne?“

A protože se na tom shodli beze zbytečné diskuse, vzlétli raději všichni kolmo vzhůru a za minutu už nad stratosférou prolétali hvězdnou branou do dalšího světa...

Alexijev je jistě stačil sledovat.


Další svět je přivítal naprostým nedostatkem mraků.

Pepek za bránou pořídil povinný snímek černé hvězdné oblohy, ale dolů letěli s větším nadšením. Pod nimi byla poušť, ale zřejmě ne tak jednotvárná, jako minulé bažiny.

„Trochu doleva!“ ukazovala Ramiel na osamělou horu, trčící z písku. Blížil se večer, ale dole bylo ještě plno světla a hora vrhala neskutečně dlouhý stín.

Změnili nepatrně směr pádu. Padali ze stratosféry, obloha nad nimi rychle ztrácela černou barvu a získávala modrou.

„Ta hora je nějaká divná,“ porušil po chvilce mlčení Pepek.

„Proč?“ nechápala Ramiel.

„Vypadá příliš pravidelně,“ odtušil Pepek a dál všichni padali tím směrem. Teď už to viděli všichni, bylo to patrné i na stínu. Byl to dlouhý, čistý trojúhelník.

Na Pepkův návrh zastavili klesání poblíž hory, aby ji měli před očima šikmo shora.

„Je opravdu příliš pravidelná,“ připustila Ramiel. „Myslíš, že to není přírodní tvar?“

Ta otázka byla zbytečná, šikmo pod nimi stál totiž dokonalý kamenný kužel.

„Poleťme trochu blíž,“ navrhl Pepek pouhou myšlenkou.

Snesli se na úroveň vrcholu. Zblízka bylo ještě zřetelnější, že nejde o přírodní útvar. Hora měla patrné vrstvy a zblízka bylo vidět, že jsou seskládané z obrovských kamenných kvádrů. Až na kruhový půdorys jakoby z oka vypadla egyptským pyramidám. I velikostí by se mohla směle měřit s Chufeovou hrobkou v Gíze. Chyběla tu jen nedaleká sfinga - a pak ovšem i město Gíza.

„Tohle, nebo něco podobného, máme i na Zemi,“ řekl Pepek všesměrově telepaticky.

„Nikdy jsem na to ve tvých vzpomínkách nenarazila,“ odvětila Xapho.

„Nikdy jsem u pyramid nebyl,“ opáčil Pepek. „Musela bys je u mě hledat ve školních znalostech dějepisu a to vás přece moc nezajímalo.“

„Znám pozemské pyramidy a byla jsem u nich,“ řekla Yazatap. „Ty ale nemají tvar kužele. Na Zemi to vždycky byly jehlany.“

„Tahle stavba nemusí mít s pozemskými pyramidami nic společného,“ podotkl Pepek. „Od Země jsme kdovíjak daleko! Je ale umělá, to se nedá popřít. Kužel je ještě pravidelnější než jehlan.“

„Nemohli by tu být nějací domorodci?“ nadhodila Ramiel.

„Právě na ně myslím,“ řekl Pepek. „Nebylo by mi proti mysli objevit další obydlený svět, i kdyby tu nežili lidé jako my.“

„O umělém původu té stavby nepochybuji,“ přidala se Yazatap. „Žádné domorodce tu ale nevidím. Kolem je jen poušť.“

„Měli bychom se tu asi víc rozhlédnout,“ mínila Ramiel.

„Měli bychom prozkoumat tu stavbu,“ měla jiný návrh Xapho.

„Stihneme všechno,“ chlácholil je Pepek. „Začneme stavbou, průzkum záhadných budov je pro duchy hračka. A pak se rozhlédneme po okolí, i na to nám zbude čas.“

„Měli jsme si ale vzít na svícení eldyfy,“ zamrzela se Xapho.

„Nač?“ pokrčil rameny Pepek. „Na rozdíl od nás znají Ogdurové duchovitou hmotu tisíce let a co jsme nedávno metodou pokus-omyl pracně objevovali, mají oni v malíčku. K průzkumu zbraně nepotřebujeme. Vzpomeň si, co máš v hiblagu! S nasazenou čelenkou zydalchy můžeš do libovolného podzemního labyrintu vstoupit bez obav. Jako duch se nikde pod zemí neztratíš.“

Zrychlené předávání vědomostí pomocí andělských paměťových pih, xijtranských borůvek nebo učících strojů z Gehenny, umožňovalo proti starodávnému pozemskému biflování zvládnout neuvěřitelné množství učiva. Střední školu, včetně maturity, udělali Olda, Máňa i Jarča za necelý rok. Vysoká škola, kde bylo více praktických cvičení, trvala dva roky, Bísíája měla v patnácti letech vědomosti v rozsahu pěti pozemských univerzit. Mělo to jedinou nevýhodu. Po vstřebání paměťové pihy, případně xijtranské borůvky, měl člověk v hlavě obrovské množství informací, ale nevěděl o nich. Vybavovaly se mu, až když je potřeboval. Výuka se proto rozkládala do dvou fází: rychlého vstřebání paměťového média a druhé, delší a obtížnější fáze, kdy si studenti snadno získané vědomosti vybavovali a učili se je používat. Vstřebání učiva lékařské fakulty netrvalo ani dvacet minut, druhá fáze dva roky. Ale i jinak je ten způsob lepší. Nabiflované učivo si musí studenti opakovat, aby je nezapomněli. Vědomosti z paměťových médii jsou trvanlivější i přes tisíce let.

Ramiel, Xapho i Yazatap stačil okamžik k vybavení znalostí o svítilnách zydalchy, vysílající umělým diamantem světlo podobné záření eldyfů, jenže ne tak ničivé. Pepek měl pravdu. Jako čtyři duchové se snesli k úpatí kuželovité kamenné pyramidy a směle vstoupili přímo do jejího boku.

Pod mohutnými vrstvami kamene bylo velebné ticho. Odraz světla svítilen od horního okraje stavby byl jemně zubatý. Na rozdíl od pozemských pyramid neměla ta zdejší žádné vnitřní prostory, větrací šachty ani pohřební komoru. Pepek si přesto bůhvíproč připadal jako starověcí vykradači hrobek, ačkoliv jako duchové neporušili ani celistvost stavby, ani její ticho. Ve světle svítilen bylo ale dole v hloubce cosi vidět a Pepek tam i se svými stejně dychtivými manželkami nedočkavě zamířil.

„V pyramidách na Zemi jsem nikdy nebyl,“ pochvaloval si, „ale Ota Vávra tvrdil, že pod některými z nich jsou celá tisíciletí schované fungující ďábelské stroje. Jeden ďábel mu vykládal, že právě tam mají ukryté konvertory, kterými si otevírají hvězdné brány.“

„To by ale znamenalo, že i tady kdysi byli,“ odvětila neurčitě Xapho.

„To neznamená, že tady byli ďáblové z oblasti Země,“ opravil ji Pepek.

„Neznamená to nic víc, než že jsou pyramidy oblíbeným úkrytem starých tefirských strojů,“ připustila Yazatap.

„Na druhou stranu to svědčí o našem rozšíření po vesmíru,“ přidala jiný závěr Ramiel.

„Tak to přece je,“ přitakal jim Pepek. „Oboje je pravda.“

Sestoupili až do nejméně takové hloubky, jako byla výška nadzemní části. Ano, byla zde skrýše. Stroje, spočívající v nevelké dutině, vydlabané do skalního podkladu, vypadaly naprosto stejně strojově, jako jiné stroje v pozemských továrnách anebo v podzemních bunkrech Gehenny. Pepek tvrdil, že to jsou konvertory prostoru, ale mohl to tvrdit jen na základě informací z druhé ruky a případné podobnosti s podobnými stroji na Zemi. Mohlo to být i něco jiného a nepomohlo by, ani kdyby si stroje prohlédli zevnitř. Ani na jaderném reaktoru se toho uvnitř moc nehýbe a jediné co mohli spolehlivě vyloučit, byla podobnost s dobře známými stroji na Zemi. Rozhodně to nebyly Dieselovy motory, parní stroje, tkalcovské stavy ani zařízení pivovaru.

„Můžeme prokázat jen jedno,“ řekl Pepek po chvíli prohlížení. „Nikdo je neobsluhuje a zřejmě neudržuje. Nevede sem žádná chodba a není tu nic, co by údržbu umožňovalo. Nejspíš to funguje bez dozoru už hodně dlouho, už podle zvětralého povrchu pyramidy.“

„Pokud se dovnitř nedostávali jako my,“ podotkla Ramiel. „Proč by měli po celé tisíce let znát duchovitou hmotu jen Ogdurové?“

„Není tu nic, co by se podobalo ovládání,“ opakoval Pepek. „Žádná měřidla. Jak by to tady udržovali?“

Ramiel už neprotestovala a Pepek raději navrhl tuhle stavbu opustit.

„Rozhlédneme se raději kolem,“ řekl s ulehčením. „Živí obyvatelé nás zajímají víc.“

Nasměrovali se tedy šikmo vzhůru, aby podzemí pyramidy opustili.

„Musíme to nahlásit na základnu,“ rozhodl Pepek. „Možná je Alexijev s námi, ale bude asi lépe chovat se, jako kdyby tu nebyl. Takový objev už přece stojí za hlášení, ne?“

Když se vynořili z kamenů, navrhl Pepek prohlédnout si okolí z ptačí perspektivy. Rozumným návrhům se obvykle neodporuje a za chvíli se ze dvou kilometrů rozhlíželi po dalších místních pamětihodnostech. Jen Pepek dělil svou pozornost mezi okolí a telepatické rozhovory s Oldou. Pokoušel se vyvolat i Alexijeva, ale to se mu kupodivu nevedlo.

Možná to ale bylo dobře, protože Ramiel najednou ukázala šikmo do strany.

„Támhle něco je!“ snažila se obrátit tam pozornost ostatních.

Z výšky a dálky se to neuvěřitelně podobalo pozemským městům, jen to bylo příliš daleko, než aby byly znát podrobnosti. Naštěstí byl večer a v jednotvárné poušti byly dlouhé stíny budov i na dálku jasně zřetelné. Okamžitě změnili směr a přidali na rychlosti, až skoro leželi na proudu vzduchu. Duchovitý vzduch s mírně zatuchlým pachem byl ve zdejším slunci příjemně prohřátý. Po opuštění podzemí letěli zpočátku plážovým tempem, ale teď nemohli vyvinout větší rychlost.

„Neměli bychom vlézt do kokonů?“ nadhodila Xapho. „Nebo to vzít vdudegem?“

„Nestojí to za to,“ usoudil Pepek. „Ztratili bychom tím víc času než bychom ušetřili, vidíš sama, že tam už skoro budeme.“

Xapho to uznala a ještě chvíli letěli mlčky.

„To město je divné,“ nevydržela to Ramiel. „Vypadá jako hodně dávno zbořené.“

Na Zemi by měla pravdu, ale i když mohly být zdejší stavby odlišné od pozemských, vypadaly opravdu víc jako hromady sutin, než jako obydlí. Trojice se k nim přibližovala zvolna a čím blíž byli, tím letěli pomaleji. Ačkoliv jim jako duchům nehrozilo nebezpečí, podivný vzhled města je sám nabádal k opatrnosti.

Přilétali šikmo, takže k těm ruinám zvolna klesali.

„Nikde nikdo,“ špitla telepaticky Ramiel.

Pepka cosi napadlo, ale potřeboval volné ruce a za letu si vytvořil kolem sebe kokon.

„Co to děláš?“ zajímala se Ramiel.

„Moment,“ odpálil ji trochu nezdvořile. „Zkusím změřit kolem nás radiaci.“

„Jsme přece duchové!“ upozornila ho rychle Ramiel.

„Ale aspoň nepatrná část gama záření by na nás mohla účinkovat,“ namítl.

Vytvořil si hiblagem radiometr a chvíli s ním manipuloval, zatímco se blížili k ruinám dole před nimi.

„Tak co?“ chtěla vědět Xapho.

„Negativní,“ vzdychl si. „Ale aspoň že mě to napadlo.“

Trosky domů, či co to bylo, měli teď přímo před sebou. Zblízka byly ještě opuštěnější a rozbitější. A především byly pusté. Mezi ruinami ležely hromady na kámen ztvrdlé sutě, nikde nejmenší stopy po zdejších bytostech.

„Takhle na Zemi vypadala úplně vyvražděná města,“ řekla po chvíli zachmuřeně Yazatap. „Viděla jsem jich několik. Když ve městech zůstanou lidé, brzy si trosky znovu upraví k životu, ale dokonale vyvražděná města pohltí po odchodu dobyvatelů příroda. Kdyby nebyla kolem nás poušť, byly by tu taky už jen nezřetelné pahorky porostlé lesem.“

„A v poušti?“ zajímala se Xapho.

„Tady jsou všude kolem skály,“ namítala Yazatap. „Není tu pohyblivý písek, aby všechno přikryl. Mohlo by to tu takhle chátrat celá tisíciletí.“

„No dobře,“ pokrčila rameny Xapho. „Současná civilizace tu zřejmě není. Může být dál, ale tohle město je na první pohled mrtvé.“

„Měli bychom se tu pořádně rozhlédnout,“ uvažoval Pepek.

„I když je to tu mrtvé?“ namítala Xapho.

„Tady je to mrtvé,“ přikývl Pepek. „Ale můžeme se poohlédnout po vítězích.“

„Předpokládám, že odsud po vyvraždění města odtáhli,“ přikývla Yazatap. „Můžeme se za nimi podívat, pro nás teď přece není tisíc kilometrů žádná dálka.“

„Tisíc kilometrů opravdu není žádná velká dálka,“ zhmotnila se přímo před čtveřicí průzkumníků postava doktora Alexijeva.

„Pepku, můžete tento svět opustit,“ pokračoval, jen se stačili nadýchnout z překvapení. „Tady je všude mrtvo.“

„Ale... ale co vítězové...?“

„Pro ty je tisíc kilometrů směšná vzdálenost,“ vzdychl si Alexijev. „Vzdálenosti neměří na kilometry, ale na světelné roky.“

„Opravdu? Myslíš, že by byli z vesmíru?“ vydechl úžasem Pepek. „To bychom přece padli přímo na jejich stopu!“

„To se stalo,“ přikývl Alexijev. „Už jsem se tu rozhlížel a věř mi, umím to důkladně. Nikde tu nenajdete naživu ani myš. Nepatrné zbytky života se zachovaly v hlubinách zdejších oceánů, ale i to jsou jen primitivní formy. Nepřežily to ani ryby.“

„Myslíš, že tenhle svět někdo zničil?“

„Není co objevovat, všechny příznaky jsou stejné,“ přikývl Alexijev. „Pro nás je jedinou stopou reálná poloha tohoto světa. Sousedí totiž s jiným, také tak zničeným světem. Znamená to, že jsme opět blíž, ale zase jsme přišli pozdě.“

„Máme tedy jít dál?“ zamračil se Pepek.

„Ano,“ přikývl Alexijev. „Ale teď už je opravdu pozdě. Mohli byste přeletět na sluneční stranu a pokračovat v průzkumu dalších světů, ale bude lépe, když budete dodržovat rytmus dní a nocí. Tady vás nikdo neohrozí, utábořte se tu a vyspěte se, kokony jsou k tomu nejlepší. Ráno můžete vyrazit dál, ale - už beze mne.“

„Budeš tenhle svět nějak zkoumat?“ zajímal se Pepek.

„Nebudu,“ odvětil Alexijev. „Není tu nic, co neznáme z jiných zničených světů. Příští svět je v reálných souřadnicích hodně daleko odsud, tam na nic takového nenarazíte, ale na některém z dalších světů byste se mohli objevit zase o něco blíž.“

„Máme si tedy dávat pozor?“ chápal to tak Pepek.

„Ano,“ přikývl Alexijev. „Zdejší svět je podle všech příznaků zničený už dávno, ale brzy můžete narazit na světy, kterým zkáza teprve hrozí. A tomu chceme zabránit.“

„Dál tedy půjdeme sami?“ rozjasnila se Ramiel.

„Ano,“ usmál se na ni Alexijev. „Vidím, že se těšíš, jak budete platní, ale uvědomte si, že hledáme toho, kdo za sebou zanechává spoušť jako byla tady.“

„Já to pořád nechápu,“ posteskl si Pepek. „Nedivil bych se, kdyby nějakým kosmickým bestiím šlo o kořist, nedivil bych se, kdyby jim šlo o místo, kdyby vybíjeli sousedy, aby se mohli místo nich usídlit. Ale proč zabíjejí, když pak odletí?“

„To nechápeme ani my,“ vzdychl si Alexijev. „Až je najdeme, zeptáme se jich na to. A věř mi, nenecháme to jen tak. A možná k tomu přispějete i vy.“

Pak se náhle rozplynul a zanechal je na pokraji velkého, ale mrtvého města.

„To doufám,“ řekl Pepek.

 


Zpět Obsah Dále

12.08.2017 21:14