Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Vyzvědači

Mysleli si, že spát ve vyvražděném světě bude deprimující, ale usnuli všichni. Ráno se první vzbudila Xapho a hned do svých parťáků telepaticky ťukla, aby je vzbudila.

„Půjdeme dál!“ vyzvala je bez slitování.

„Až po snídani,“ odmlouvala Ramiel, ale také vylezla z kokonu a sbalila jej.

„Dám si jen něco na chuť,“ navrhl Pepek a hiblagem stvořil velikou broskev z Okifeie.

Tím strhl i ostatní, takže si všichni dali totéž. Zanechali by na místě jen tři pecky, ale Pepek nechtěl, aby po nich zůstávaly duchovité odpadky. Pecky proto vybral i od svých žen, vytvořil si hmotové zrcadlo a jako hmotný zaryl pecky do měkčího prachu mezi skalami.

„Nebude tu po nás zůstávat nerozložitelné smetí,“ řekl po svém návratu do duchovité podoby. Konverzi musel ihned zopakovat, aby nebyl proti svým ženám vnitřně obrácený.

„Mám nápad,“ navrhl, když byl konečně mezi nimi. „Nemusíme dnes přestupovat až někde nad stratosférou. Přejdeme do dalšího světa rovnou tady.“

„Ale co na to řekne Alexijev?“ namítla Ramiel.

„Přechod stratosférou děláme kvůli nebezpečí zamoření světů agresivním životem,“ nenechal se ovlivnit. „Tady žádný život není a kdyby se sem dostal život od sousedů, může to tomuhle světu jen prospět.“

„Nemyslím si, že by bylo dobré zanést sem cizí život,“ nedůvěřovala mu Xapho.

„Myslíš, že to tady má zůstat navždy mrtvé?“

„To ne,“ uznala Xapho. „Ale život by se tu měl vyvinout vlastní. Třeba z mořských živočichů nebo vímjá - i z vodních mikroorganizmů.“

„To by mohlo trvat taky pár milionů let,“ namítl Pepek.

„Ale byl by zdejší.“

„Poslyš, my přece osídlujeme Oázu,“ pokračoval Pepek v přesvědčování. „Někdo by nám vyčítal, že to děláme špatně, měli bychom pár milionů let počkat, až se v Oáze vyvinou vlastní obyvatelé. My to bereme jinak. V Oáze žádné rozumné bytosti nebyly, mohli jsme se tam bez výčitek svědomí nastěhovat. Když jsme ale zjistili rozumné bytosti na Okifeii, bylo to něco jiného a stáhli jsme se.“

„Ale co když se sem nějaký život dostane, ale neudrží se tu?“

„Lituješ pár bakterií?“ opáčil na to Pepek. „Řekl bych, že tu bude organické hmoty víc než dost a když sem vpustíme nějaké bakterie, budou tu mít posvícení.“

„A nebyl tady v normální hmotě nějaký... smrad?“ zajímala se Ramiel.

„Nebyl,“ odvětil Pepek. „Vzduch byl jakoby vydýchaný, ale bez zápachu a nebylo v něm nic vyloženě nepříjemného. Bez bakterií se organické zbytky nerozkládají a zápach je až produkt toho rozkladu, který tu tím pádem není.“

„Já jen, aby tu nebylo k zalknutí, až se budeme vracet,“ podotkla Ramiel.

„Toho se neboj,“ uklidňoval ji s úsměvem. „Neočekával bych, že to bakterie zmáknou dřív než za pár tisíc let a během té doby se může ledacos změnit.“

„Takové úvahy si snad necháme na potom,“ uťala je Yazatap. „Jdeme dál?“

„Jdeme,“ přidal se Pepek.

Bránu otevřeli na místě a aniž by použili xeri, vkročili do husté džungle. Pro duchy nebyla neprůchodná, ale po několika krocích vzletěli nahoru, aby se rozhlédli.

Stačilo ale vyletět sto metrů do výšky, aby přestali stoupat. Prales před nimi končil a za ním se na bažinaté ploše pohybovalo několik živočichů, ponořených větší částí těla pod hladinou, takže z nich mnoho vidět nebylo. Občas se nad hladinou objevilo jakési chapadlo, ale bylo z toho možné poznat jen to, že se pravděpodobně nejedná o humanoidní tvory.

„Připomínají mi trochu Xijtrany,“ šeptala telepaticky Ramiel.

„Možná,“ neprotestovala Xapho. „Až na to, že Xijtrané jsou inteligentní.“

„V tom bych se neukvapoval,“ zavrtěl hlavou Pepek. „Jejich políčka mi připomínají čínská rýžoviště. Všimněte si, je jich tu víc, každé je v jiné výšce, ale všechna jsou ohrazená nízkými hrázemi, jinak by z nich voda rychle odtekla do nejnižšího místa.“

„Podle hrází bych na inteligenci těch tvorů nesázela,“ potřásla hlavou Ramiel.

„Inteligence se projevuje různě,“ trval na svém Pepek. „Co uvidíš při pozorování naší pláže v Oáze? Spoustu nahatých bytostí, vyhřívajících se na sluníčku, nebo se bezstarostně cachtajících v moři. Na tom není nic inteligentního, tuleni a jiná mořská zvířata se chovají také tak. Ale stačí zvednout oči výš, spatříš domky, upravené cesty, dětská hřiště, to už přece inteligenci vyžaduje. Zdejší hráze nemají přírodní původ a nedá se jim a čínským políčkům upřít účelnost.“

„To jsou taky tvé školní vědomosti, že mi nic neříkají?“ zeptala se ho přímo Xapho.

„Ano,“ přikývl Pepek. „Ten způsob pěstování rýže je obvyklý v Číně, v Čechách se pěstuje místo rýže obilí a to nepotřebuje tolik vody.“

„To mohu potvrdit,“ přidala se k němu Yazatap. „Různé civilizace byly i na Zemi.“

„Takže si myslíš, že jsme opravdu objevili nějakou civilizaci?“ chtěla ujištění Ramiel.

„Jisté to není,“ couvl opatrně Pepek. „I na Zemi některá zvířata staví důmyslné stavby a přece nemají s inteligencí nic společného. Hráze si staví například bobři. Časem to jistě poznáme. Teď musíme zjistit polohu zdejšího světa a jak se zdá, výlet do stratosféry mě tak jako tak nemine. Počkejte tu na mě.“

Měl pravdu, nebylo nutné, aby nahoru letěli všichni. Nezdržel se tam dlouho, k cestě nad stratosféru použil vdudeg a zpátky to riskl stejnou cestou, jen se nasměroval o kilometr stranou, aby se nešťastnou náhodou nedostal do kolize se svými ženami. Nevadilo mu, že se ze stratosféry zhmotnil sto dvacet metrů pod zemí. Tam se rychle orientoval a za chvíli byl zase u nich.

„Ta políčka nejsou přírodní a nejsou jediná,“ začal, jakmile ho přivítaly. „Mám dojem, že kousek odtud najdeme nějaké větší sídliště. Poleťme se tam podívat!“

Viděl je předtím jen trochu stranou ze stratosférické výšky, ale brzy se dostali až na dohled a musely uznat, že to už není jen tak.

Město nebylo podobné pozemským, ale nepochybně to bylo mimořádné nahromadění tvorů v umělých stavbách. Na rozdíl od podzemních pevností Gehenny bylo na povrchu a zdejší domy měly bizarnější ráz než domy na Zemi i v Oáze. Podobaly se velikým hnízdům jiřiček, slepeným z bláta a nalepeným do velkých nepravidelných hroznů. Neměly nic společného ani s hrnčířským kruhem, jako by byly opravdu na místě uplácány z bláta, ale jejich povrch byl pokrytý lesklou glazurou, takže připomínaly keramické výtvory.

Mezi těmi stavbami se pohybovaly místní bytosti.

Tady nebyly ve vodě, takže si je konečně mohli prohlédnout, ale nepodobaly se lidem ani chobotnicím z Xijtry. Něco takového Pepek ani tefirky nikdy neviděly.

Lidé chodí po nohou, chobotnice z Xijtry mají k pohybu chapadla. Bečkovitá těla zdejších bytostí podpíraly čtveřice nohou, podobných vzhledem i neohrabaností sloním. Byly to prakticky jen sloupy a k rychlému běhu se zřejmě moc nehodily.

Na sudovitých tělech seděly nízké hlavy a jak mohli z dálky odhadnout, měly čtyři oči, takže se mohly dívat do všech stran. Lidé mají dvě ruce a Xijtrané devět chapadel. I tyhle bytosti měly zřejmě chapadla, ale jejich počet se nedal odhadnout. Vysouvaly si je podle potřeby jako šnečí růžky a zase je zatahovaly. Se zataženými chapadly to byly pouhé pochodující sudy, ale většinou měly kolem těla celé vějíře chapadel, na dálku připomínaly chodící hlavy Gorgony Medúzy.

„Mají nepochybně inteligenci,“ pochvaloval si Pepek. „Ty domy nejsou dílem náhody ani pouhého instinktu. Pokusíme se navázat kontakt?“

Ramiel nebyla proti, ale Xapho Pepkovi připomněla, že by je neměli vylekat.

„Možná vypadají příšerně,“ řekla opatrně. „Ale my můžeme z jejich pohledu vypadat ještě hůř. A kromě toho je nesmíme upozornit, že jsme tady.“

„Víš přece, jak to je,“ uklidňoval ji Pepek. „Přehyby vesmíru spojují v reálném prostoru místa obvykle hodně vzdálená. Tady můžeme být i v jiné galaxii, než ty vyvražďované světy. Až zase dalším přehybem se můžeme vrátit někam poblíž.“

„Opatrnost bych nepovažovala za zbytečnou,“ přidala se ke Xapho i Yazatap. „Zlé bytosti jsou rozeseté po mnoha světech vesmíru. Mohou být klidně i tady, i kdyby byly jiné než ty, které vraždí ve kdovíjak vzdálené galaxii.“

„Máš asi pravdu,“ přijal to Pepek. „Můžeme se k nim vydat neviditelní, i když nevím, jestli nás přece jen neuvidí. Co víme o spektrální citlivosti jejich očí?“

„Tak jako tak bychom se k nim měli přibližovat pomalu,“ řekla Yazatap.

Rozhodli se to vyzkoušet. Snesli se na pevnou zem a pozvolna se přibližovali ke stavbám. Zdálo se ale, že je ty bytosti nevnímají. Žádná panika, nezájem. Nejspíš viděly ve stejné části spektra jako lidé. Pepek si dodal odvahu a přiblížil se ještě víc. Jedna z bytostí si ho nevšimla a prošla jím zezadu, ale on sám byl jediný, kdo na to reagoval aspoň trhnutím.

„Nevidí nás,“ oddychl si.

Vstoupili tedy do města. Drželi se od místních obyvatel stranou, aby zbytečně nedocházelo ke kolizím, i když byly nepříjemné jen pro ně a jen psychicky, jinak byly neškodné. Chvíli místní bytosti pozorovali. Na první pohled bylo jasné, že nikdo nikam nespěchá. Chodící sudy se kolem klátily se sloní rozvážností. Pepek prošel stěnami do několika domů, ale byly prázdné, obyvatelé se zřejmě promenádovali na ulicích.

Konečně objevili jednoho z těch tvorů stojícího v koutě, kde se sbíhaly dva domy.

„Zkusím se na něho napojit,“ varoval Pepek Xapho a Ramiel. „Počkejte na mě.“

Podle Alexijevova návodu se prolnul do stojícího těla, aby byl hlavou uprostřed hlavy toho tvora. Musel přitom stát na špičkách, ty bytosti byly vyšší než člověk, hlavy měly dva metry vysoko. Nic přitom ale necítil. Že by bylo mozkové holografické pole těch bytostí tak odlišné od lidského? Pak by žádná rezonance neumožňovala napojit se na jejich mysl!

Vynořil se proto ze stojícího tvora a směrovaně telepaticky to sdělil Xapho a Ramiel.

„Hele, a co když mají mozek jinde?“ napadlo najednou Ramiel. „Já něco cítím, jenže odjinud.“

Využila toho, že Pepek už místního tvora opustil a sama do něho vstoupila, ale místo aby se natahovala, pomalu se skláněla níž.

„Mám to!“ zajásala po chvilce. „Mají mozek uprostřed břicha. Ale řeknu vám, je to šílené vnímat svět pěti očima kolem dokola. Aha, už to mám! Oni se všemi dívají málokdy, přebytečné mají zavřené. Zato se nemusejí ohlížet, když se chtějí podívat dozadu. Vlastně, po pravdě řečeno, ani se ohlížet nemohou, hlavu nemají otočnou a otáčet se celým tělem je na ně nepohodlné.“

Byla hrdá za svůj nápad a chvíli zkoumala svět prostřednictvím místního tvora, ale pak ji to přestalo bavit.

„Problém je, že oni na nic nemyslí,“ řekla trochu zklamaně, když se vynořila ven.

„Jak může někdo na nic nemyslet?“ divila se Xapho.

„No, myslel jen na nějaké jídlo, či co to mělo být,“ dodala Ramiel.

„To už zní lépe,“ usmál se Pepek. „Takových najdete dost i na Zemi. Měli bychom se poohlédnout po někom, kdo nemyslí jen na jídlo, ale i na něco jiného.“

„A prosím tě, jaké to je, vidět pěti očima?“ zajímala se Xapho.

„Docela zajímavé,“ usmála se Ramiel. „Vadilo mi, že vnímají jinak barvy a mají na ně jinou citlivost. Viděla jsem vás jen protože jsem se na vás soustředila. Jsou z vás vidět jen dvě tmavší tečky ve výšce očí, ale pro ně je máme trochu nízko, takže nás snadno přehlédnou.“

„Oči...“ zauvažoval Pepek. „I neviditelný musí vnímat světlo, jinak by byl slepý. Byl to kdysi pro Ogdury velký problém, ale vyřešili to přijatelně. Jako neviditelní vnímáme jen úzký zlomek infračerveného světla. Duchovitá hmota představuje podobný problém. Duch vnímá stejný rozsah světla jako dřív, vtip je v tom, že jím většina projde. Nejvýhodnější je kombinace, pak jsou z nás vidět nepatrně tmavší panenky očí.“

„...které se dají snadno přehlédnout,“ doplnila ho Xapho. „To teď neřešme, musíme najít někoho, kdo bude myslet na něco jiného než na jídlo.“

„...a protože tu nikoho neznáme, vezmeme to rovně za nosem napříč městem i budovami, dokud někoho takového neobjevíme,“ dodala Yazatap.

„Jo, souhlas,“ stvrdila to Xapho. „A kdo narazí na někoho takového, dá to ostatním najevo, platí?“

Návrh se líbil všem, proto se nepatrně rozestoupili a vydali se napříč městem, bez ohledu na ulice. Procházeli zdmi domů i ulicemi a kdekoliv narazili na stojící bytost, na okamžik se s ní pokusili mentálně spojit. Moc úspěšní ale nebyli.

„Tak nevím,“ vzdychla si Ramiel. „Myslí oni vůbec na něco jiného než na jídlo a sex? To už i ten Čert občas přemýšlí víc než oni!“

„Já vím,“ smál se s pochopením Pepek. „Čert myslí na žrádlo, na fenky a na smečku.“

„Možná, jenže za smečku považuje i nás,“ nedala se Ramiel. „Tedy přesněji, jeho smečka je tam, kde je Olda.“

„To asi bude tím, že Čert je inteligentní pes,“ zvážněl i Pepek. „Nepochybuji, že je Oldovi dobrým parťákem, ale Olda na něho také nedá dopustit a pomáhal mu i se štěňaty. Mimochodem, když už jsi nakousla sex, víte o tom, že jsou zdejší bytosti hermafroditi? Neboli obojpohlavní, takže je jen jeden druh?“

„Toho jsem si všimla,“ řekla Ramiel. „Dělají si děti navzájem a navíc snášejí vejce, mají to pěkně pomíchané.“

„V tom by si s nimi rozuměli Pegsdové,“ přikývla Yazatap. „Ti jsou něco podobného, také nerozeznávají pohlaví.“

„A já navrhuji změnu plánu,“ vmísil se mezi ně Pepek. „Právě jsem padl na prvního, kdo mi něco sdělil. Od teďka hledáme nějaký kopec. Je na něm větší hrozen obydlí a sídlí tam ti, kdo za zdejší město rozhodují.“

„Nějaká místní samospráva?“ dychtila Ramiel.

„Něco podobného,“ potvrdil to Pepek. „U nás vladaři také sídlili v hradech na kopcích.“

„Naše kněžny zase bydlely vždycky nejhloub,“ dodala Xapho.

„Obojí souvisí s bezpečím,“ doplnil to Pepek. „U vás bylo výhodnější bydlet hluboko, kde kněžny mohly při troše štěstí přežít i zkázu pevnosti. Naše hrady byly na kopcích, kde se nedaly snadno dobývat. Samozřejmě to platilo v dobách, kdy byly nejhorší zbraně meče a střílelo se luky a šípy. V éře letadel a bomb se potentáti přestěhovali do krytů jako pekelné kněžny. Jen ty hrady už nám z dřívějších dob zůstaly.“

„Tím chceš naznačit, že tady ještě nenastala éra letadel?“

„To ne,“ odvětil Pepek. „Například Ogdurové nemají ani hrady, ani podzemní kryty.“

Ogdurové přece mezi sebou neválčí,“ namítla Xapho.

„A víme, jak je to tady?“ opáčil Pepek. Ogdurové jsou pro nás živým důkazem, že se dá žít v míru i ve vesmíru. Uvítal bych, kdyby nebyli jediní.“

„Ale když zdejší vláda sídlí v nedobytném hradě, pak to s její mírumilovností není zas tak jisté,“ pokývala hlavou Yazatap.

„Ať je to jak chce, měli bychom se rozhlédnout,“ ukončila to Ramiel.

Vzlétla a ostatní ji po krátkém zaváhání následovali.


Prohlídkou zdejšího hradu pobyt v tomto světě úspěšně završili.

Hrad byla skupinka hnízd na dvacetimetrové skále. Vedla tam cesta nejprve po náspu, pak po nepříliš pevně vyhlížejícím mostu. Pepkova parta tam raději přistála přímo ze vzduchu. Uvnitř bylo několik desítek obyvatel, ale málo se jich pohybovalo, většina stála nehybně opřená o stěny. Každý z Pepkovy party si hbitě vyhlédl oběť, do níž vstoupil a jejíž myšlenky chtěl získat. Pepek se usmál, když ho napadlo, že do zdejších lidí vstupují ďáblice, ale na Zemi to úsloví mělo úplně jiný význam. Ďáblice zdejší lidi nesváděly ke hříchu ani ke zlu, prostě si jen zjistily, o čem zdejší bytosti přemýšlejí, pokud je to o něčem jiném než o jídle.

Po pravdě řečeno, o jídle tu přemýšleli nejvíc, ale měli k tomu důvod. Zdejší kraje postihla pohroma, plíseň na polích ničila úrodu a jídla bylo málo. Pepka napadlo pomoci domorodcům, například sem přitáhnout rychle rostoucí jedlé rostliny, ale to si mohl schovat jen jako námět do budoucna. Hlavním úkolem bylo najít civilizace, ohrožující sousední světy. A k tomu měli zdejší domorodci zatím hodně daleko.

Po půlhodině Pepek navrhl pobyt v tomto světě ukončit a pokračovat v průzkumu.

„Za normální situace by tento svět stál za delší pobyt a možná i za ovlivňování,“ řekl, když z hradu vzlétali do výšky. „Snad někdy taková chvíle nastane, ale raději bych počkal na vyjádření Ogdurů. Je to v jejich oblasti a my jsme tu na výpomoci. Důležité je teď to, že od nich nebezpečí vyvražďování celých světů nehrozí.“

„Jdeme tedy dál,“ vzdychla si Xapho.

„O tomhle světu ale ode dneška víme,“ ujišťoval ji Pepek. „Jednou se sem vrátíme.“

„Takových světů nejspíš je...“ opáčila Xapho.

„To už víme,“ souhlasil Pepek. „Tihle si žijí svým životem a nejsem si jistý, jestli by bylo dobré je příliš ovlivňovat, když nejsou nebezpeční. Aby jim to ovlivňování nepřineslo víc škody než užitku. Dějiny Země jsou takového ovlivňování plné.“

„Dobře, dobře,“ zastavila ho Xapho. „Teď to ale musíme vzít vrchem přes stratosféru a nezapomenout na xeri. Jdeme na to?“

„Tak jo,“ souhlasil Pepek a zmizel jim pomocí vdudegu.

„Jdeme na to,“ opakovala Yazatap, když jako poslední mířila nahoru do stratosféry. Svět slonochobotnic tak zůstal za nimi.

Snad se sem někdy vrátí...


Z výšky vypadal další svět jako ostatní, ale když se snesli dolů, zjistili, že bude jiný.

Vzali to dolů nejkratším možným způsobem, vdudegem. Xapho se sice zhmotnila pod zemí, ale nerozhodilo ji to a zakrátko se připojila k ostatním.

Ti už zatím obdivovali projevy místní civilizace. Vznášeli se sto metrů nad rozsáhlými poli místních plodin, sklízených jakýmisi stroji. Nebylo pochyb, že šlo o sklizeň. Za pohybujícími se stroji bylo pole zorané a plodiny mizely uvnitř. Nahoře se v hustých proudech pohybovaly létající stroje. Každý směr letěl v jiné výšce a proudy se tak křížily zásadně mimoúrovňově.

„Tomuhle říkám civilizace!“ vzdychla si obdivně Ramiel.

„Je tu dost husto,“ zhodnotil to Pepek. „Horší je, že tak vyvinutá civilizace nám dá víc práce. Ty chodící sudy nemohly okolní světy terorizovat, tihle nejspíš mohou.“

„Pokusíme se to tedy zjistit,“ vzdychla si trochu trpně Yazatap.

Nejprve se snesli ke sklízecím strojům, ale tam zjistili, že stroje nemají žádné kabiny, takže nejspíš pracují automaticky.

„Tady se nic nedozvíme,“ řekl Pepek. „Musíme najít místní obyvatele.“

„Vezmeme to podél jejich leteckého koridoru,“ navrhla Xapho. „Mohl by nás dovést do nějakého města.“

„Tak jo,“ souhlasil Pepek.

Vzletěli vzhůru a chvíli se věnovali letadlům této civilizace. Podobala se pozemským automobilům bez kol, jenže létajícím. Něco podobného ostatně měli v Oáze, ale tady se jich vznášelo vzduchem tolik, že to Pepkovi připomínalo pozemské dálnice v době nejhustších kolon. Letecký provoz byl ale organizovanější. Letadla byla do proudů zařazená spořádaně, všechna letěla stejně rychle a nikdo se nesnažil předjíždět, jak je pravidlem na pozemských silnicích.

V letadlech byli vidět jejich pasažéři. Ale tady všem třem průzkumníkům až zatrnulo, jak jim byly zdejší bytosti podobné. Znamenalo to, že narazili na další humanoidy. Když někdo vypadá jako člověk a jedná jako člověk, je opravdu těžké ho tak nenazývat.

„To jsou přece lidé!“ uvažovala Ramiel. „Budou nám příbuzní?“

„Nevylučoval bych to,“ řekl Pepek. „Vás tefirů je ve vesmíru spousta.“

„A co kdyby byli spíš vašeho typu?“ napadlo Xapho.

„O tom bych opravdu pochyboval,“ usmál se trochu Pepek. „Lidé ze Země nemají za sebou tak dlouhou dráhu. Před pětadvaceti tisíci lety, když se tam objevili vaši předkové, žili na Zemi Neandrtálci. Během jejich genetických pokusů Neandrtálci vyhynuli a jejich místo zaujali Homo Sapiens. Druh Homo Sapiens je tedy vývojově mladý a proto je krajně nepravděpodobné, aby se naši předkové vůbec někdy dostali mimo naši Zem.“

„To přece vím,“ odvětila Xapho. „Nemyslím tím zrovna vás, lidi ze Země. Stejně tak to určitě nebudou tefirovéGehenny.“

„To by se zaručeně poznalo podle chromozomů, ale vsadím se co chceš, že to budou spíš vaši krajané,“ trval na svém Pepek.

„Nebyla bych si tím jistá,“ vrtěla hlavou Yazatap. „Lišíme se od vás jedině v ženských, mužské chromozomy máme slučitelné. Váš typ chromozomů, tedy XX a XY, je jednodušší a na Zemi dokonce jediný. Znamená to, že by se mohl vyvinout i jinde. Naše chromozomy WX a WY jsou složitější. Salgiel říká, že jsou odolnější proti náhodným mutacím, na druhé straně se na Zemi vůbec nevyskytují. Možná si kdysi v dávnověku naši prapředkové geneticky zvýšili odolnost proti degeneraci, ale v přírodě něco takového zatím nevzniklo a vzniknout nemůže.“

„To vypadá rozumně,“ připustil Pepek. „Ve vesmíru jste ale rozšířenější. Rozšiřujete se už statisíce, ne-li miliony let. My jsme proti vám vlastně taková mláďátka.“

„Mláďátka? Bez vás by to s námi špatně dopadlo,“ připomněla mu Xapho. „Možná jsme v dostupném vesmíru rozšířenější, ale vaše kombinace chromozomů se v přírodě snadněji spontánně vyvine, takže byste tam měli být naopak častější vy.“

„Nechte těch sporů,“ zavrčela na oba Ramiel. „Máme tu další lidi a musíme zjistit, jak na tom jsou. Chromozomy počkají, hlavní je, jestli neničí okolní světy. Musíme někoho vyzpovídat, ale kvůli tomu musíme najít někoho, kdo se nepohybuje. Přiznám se, že mi nějak nejde spojit se s jejich myšlenkami. Přítel nám říkal, že budeme rozumět lidským myšlenkám lépe než dřív, ale mně se naopak zdá, že jsem tady tupější.“

„Jenže Přítel nás naladil na lidi Země,“ připomenul jí Olda. „Tohle ale lidé nejsou, tady to nebude fungovat. A když, tak slaběji.“

„Asi se s nimi budeme muset spojit na blízko,“ vzdychla si Ramiel.

„Letěl bych tedy s některým proudem až tam, kde přistávají,“ navrhl hned Pepek.

„Vzala bych to radši vdudegem,“ navrhla Ramiel.

„Nemyslel jsem to jinak,“ usmál se Pepek.

„Dobře, poletíme,“ souhlasila i Xapho. „Ale pozor, ať se nesrazíme.“

Skok k obzoru zvládli bez problémů, ale tam zjistili, že se proud letadel blíží k městu, kde klesá a drolí se na spoustu menších. To už ani nestálo za další skok, těch pár kilometrů mohli přeletět normálně.

„Letadel nad námi létá tisíce, ale jsou nám na nic,“ postěžovala si Xapho.

„Nemáš pravdu,“ ujistil ji Pepek. „Na Zemi jsem jako duch dopravními prostředky cestoval. Pasažéři se mohou dostat do relativního klidu vzhledem ke svému nejbližšímu okolí i v nich, takže bychom se s nimi mohli spojit.“

„Tak proč jsi to nenavrhl hned?“ podívala se na něho Xapho. „Proč se za nimi taháme až kdovíkam, když jsme to mohli vyřídit hned ve vzduchu?“

„Potřebujeme se spojit s lidmi, kteří o něčem důležitém přemýšlejí,“ vysvětloval jí Pepek. „V dopravním prostředku málokdo uvažuje o něčem jiném než o jídle nebo sexu.“

„Zřejmě máme úplně jiné zkušenosti,“ namítla Xapho. „Nemyslím si, že bych při nějaké cestě přemýšlela nad tak jednoduchými tématy. Já se při každé cestě těším na cíl.“

„Protože u nás je teď každá cesta výpravou do neznáma a za něčím novým,“ zkusil jí přesvědčit. „Určitě jsi nezažila každodenní dojíždění do práce. Při tom se člověk netěší na cíl, snaží se ten čas jen nějak přečkat. Při dlouhém cestování, když zrovna neřídí, lidé čtou, zabývají se luštěním křížovek a jinou jednoduchou zábavou, anebo dospávají.“

„Ty tedy zdejší dopravu považuješ za bližší dennímu dojíždění?“

„Připadalo mi to tak,“ přikývl.

„Vypadá to hodně pravděpodobně,“ přidala se k němu Yazatap.

„Dobře, beru to jako vysvětlení,“ snažila se to ukončit Xapho. „Teď ale jsme na okraji města a měli bychom se rozhodnout, co dál.“

„Začal bych, jak to navrhla Ramiel,“ odvětil Pepek. „Najít prvního zdejšího člověka, se kterým se dokážeme spojit. Dál bych se rozhodl až podle výsledku s tím prvním.“

„Dobře, jdeme na to,“ souhlasila i Ramiel.


Okrajové budovy města byly prázdné. Pro duchy nebyl problém vstoupit, jenže uvnitř zjistili, že tam nikdo není. Zřejmě to nebyly obytné budovy, ale automatické továrny. Byly zde stroje, ale pracovaly samy, bez dozoru lidí.

„Musíme se nalepit na jedno letadlo a zjistit, kam letí,“ navrhla rozmrzele Ramiel.

Vyslovila tím jen co cítili všichni. O chvíli poté svorně letěli za nejbližším letadlem. Letělo nízko a dalo se čekat, že brzy přistane, což se ani ne po dvou kilometrech stalo. Zpomalilo a ve výšce kolem dvaceti metrů vlétlo do otvoru v budově. Vrata se před ním otevřela a hned za ním zavřela, ale duchové prošli bez nejmenších problémů i zavřenými.

Budova byla plná letadel, prakticky nic jiného tu nebylo. Pepek ji ihned nazval záchytným parkovištěm. Vystoupili dva lidé ve stříbrných oblecích, zřejmě muž a žena, a zamířili ke dveřím, za nimiž byla nevelká kabina výtahu. Trojice duchů je sledovala s nadějí, že využije první vhodné zastávky ke kontaktu, ale nebylo to jednoduché. Výtah se rozjel dolů, ale byli v něm příliš krátce, než aby do nich stihli vstoupit. Dole vystoupili na dlouhém nástupišti, osvětleném namodralým světlem ze svítícího stropu. Pokračovali dál tunelem obdélníkového průřezu., kde se místo vozů podzemní dráhy pohybovalo různou rychlostí několik pohyblivých pásů, plných lidí v barevných oděvech. Většina postávala na nejvzdálenějším a nejrychlejším páse a za jízdy spolu debatovala, bližší, pomalejší pásy sloužily k nastupování a vystupování, teď ale byly prázdné. Nahoře blikaly různé nápisy. Neznali je, ani to písmo jim nebylo povědomé, ale na Pepka to působilo skoro pozemsky.

Pasažéři nastoupili na nejpomalejší pás, ale sotva s ním vyrovnali rychlost, přestoupili na druhý, rychlejší. Pohyblivý pás byl ale pro duchy problém. Klouzal jim pod nohama jako by byl z ledu a než s ním srovnali rychlost, dvojice ve stříbrném jim zmizela v davu.

„Nevadí,“ řekl Pepek. „Pojedeme s nimi a vydáme se za prvním, kdo naopak sestoupí.“

Už se ani nesnažili stát na pohyblivých pásech, jednodušší bylo vznášet se nad nimi. Letěli nad krajním a tedy nejpomalejším z nich, většinou prázdným. Občas někdo přistoupil, ale pomalý pás použil jen aby dosáhl těch rychlejších.

Konečně jeden z lidí opustil nejrychlejší pás a začal se davem propracovávat ke krajním, pomalejším. Zřejmě se chystal na nejbližším nástupišti vystoupit. Byl to chlap jako hora, na Zemi by se řeklo, že byl celý v černém přiléhavém sportovním obleku, pokud ovšem tady provozovali sport a měli pro tyto účely speciální obleky.

Chlap přešel na nejpomalejší pás a jako jediný sestoupil. Nástupiště bylo opuštěné, nikdo tu nestál, nenastupoval ani nevystupoval. Pepek oťukl telepaticky Xapho a Ramiel a zavěsili se za vyhlédnutou budoucí oběť.

Nepronásledovali chlapa dlouho. Vstoupil do úzké chodby, kde by se vedle sebe vešli sotva dva lidé, a asi po padesáti metrech si otevřel ve stěně dveře a vstoupil.

Místnost za dveřmi se podobala ubytovně. Také některé předměty se daly poznat, ačkoliv patřily do jiné civilizace. U humanoidů bude pohovka vypadat podobně, ať patří na Zem do doby starých Sumerů, nebo je součástí obytných kajut válečnic z Gehenny. Také stůl se dal zařadit jako stůl, židle vedle připomínala velký kámen, ale byla zřejmě měkká, neboť se pod chlapem hluboko prohnula, když na ni dosedl.

„Teď já!“ vymínil si Pepek.

Před chlapem se rozsvítila obrazovka, takže se dalo čekat, že ji bude sledovat a nebude se hýbat. Pepek se skrčil do sedu a z boku se nasunul na sedačku, kde seděl chlap a sledoval obraz. Tefirkám zbývalo sledovat dění na obrazovce, ale byli tam jen nějací lidé a protože nerozuměli jejich řeči, bylo jim to vlastně k ničemu.

Najednou Pepek vstal a vystoupil z chlapa.

„Potom vám všechno povím, teď budu volat Alexijeva,“ prohlásil vážně. „Pojďme na chodbu, tady už nemusíme být.“

„Co se děje?“ vyskočily obě.

„Snad jsme nenašli tu vraždící civilizaci?“ doplnila to Xapho.

„Tu ne,“ řekl Pepek. „Ale tahle bude vyžadovat zásah skoro stejně naléhavě...“

„Je snad také tak nebezpečná?“ vyjekla Xapho.

„Ne. Je v ohrožení,“ odvětil Pepek.

 


Zpět Obsah Dále

12.08.2017 22:07