Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Ultimatum

Komodorka Zikehová stiskla tlačítko předem nastaveného volání, které do její kabiny přivolávalo její osobní stráž. Nic se ale nestalo. Velitelský můstek, odkud normálně bitevní loď řídila, osvětlovala jen nouzová fosforescenční svítidla. Mimo hlavního napájení vypadlo i záložní a to by se rozhodně stávat nemělo. Komodorka vztekle zaklela, něco ve smyslu, že se technici mají na co těšit. Za bitvy může takový výpadek znamenat zkázu lodi a u vlajkové lodi celé flotily by to bylo dvojitě fatální. Začala uvažovat o přesunu na záložní velitelský můstek, ale každé zdržení je nemilé, třeba to technici opraví dřív, než by se i s uplatněním svých pravomocí na záložní velín dostala.

Pro jistotu stiskla několik tlačítek, ale ani potvrzení se nedočkala. Můstek byl němý.

„Zbytečně se namáháte, komodorko,“ oslovil ji znenadání podivně tichým hlasem jakýsi neznámý chlap, který znenadání vyvstal mezi panely hlavního můstku a pancéřovými dveřmi na okružní chodbu. „Nejde vám proud, nikam se nedovoláte.“

„Co tu děláte?“ vyštěkla přísně, protože před ní stáli chlapi hned dva. Jeden v alianční uniformě, podle hodnostního štítku poručík, druhý měl na sobě jen jakousi podivnou bílou pěnu, nebo co to bylo. Ten určitě na loď nepatřil a nezřetelná, průhledná namodralá blána kolem nich už vůbec ne.

„Chci vám navrhnout jednoduchou malou dohodu,“ řekl chlap v bílém. „Když splníte naše podmínky, vrátíte se i s vaší flotilou v pořádku domů.“

„Na mé lodi mi nikdo nebude klást podmínky!“ odsekla Zikehová. „Na žádnou dohodu nepřistoupím. Kdo vlastně jste?“

„Záleží na jménu?“ usmál se chlap v bílém. „Ačkoliv, představit bych se mohl, bylo by to přinejmenším slušné. Oslovovat mě můžete Pepek Horák. Vaše jméno znám, ale jestli dovolíte, budu vás i nadále oslovovat hodností. Je to tak příznačnější.“

„Jakou máte vlastně hodnost vy, pane... Horák, takové jméno jsem nikdy neslyšela.“

„Nemám hodnost,“ ujistil ji Pepek. „Výjimečně budete muset vyjednávat s civilem.“

„To je nehorázné! A co ten druhý?“ ukázala Zikehová prstem na Icyho.

„Toho jsem si od vás vypůjčil jako tlumočníka,“ usmál se Pepek. „Ale protože byste ho považovali za zrádce, vzal jsem ho raději pod svou ochranu. Vyjednávat musíte se mnou.“

„Vy že chcete vyjednávat?“ vyprskla přezíravě komodorka. „Dejte oba pomalu ruce za hlavu a žádné hlouposti!“

Pistole se v její ruce objevila naprosto nečekaně, ale na příchozího neudělala kýžený dojem. Jen poručík se celý schoulil, jakoby už cítil několik kulek v břiše. Váhavě se pokusil zvednout ruce a splnit její příkaz, ale ruce se mu o to průhledné nic zarazily. Zmateně se podíval na chlapa v bílém, ale pak se uklidnil, dal ruce dolů a namířenou zbraň ignoroval. Jen komodorka nestihla rozpoznat, že se uklidnil až po Pepkově telepatickém uklidňování.

„Budu střílet!“ varovala je naposledy a pozdvihla pistoli výš. „Tohle je zbraň! Jestli to jako civil neznáte, ujišťuji vás, že se tím dá velice snadno zabíjet!“

„Jen si zastřílejte!“ ušklíbl se Pepek. „Nevidím něco takového poprvé. Čekal jsem, že na nás vystřelíte hned na úvod a nebudu vás muset dlouho a složitě přesvědčovat, že nám to neškodí. Jen si to zkuste! Ale pochybuji, že vás takové zjištění uklidní. Spíš naopak.“

„Máte na sobě něco jako osobní silový štít?“ zaváhala trochu.

Modravá bublina kolem nich ji mátla. Neměla tušení co to je, zkusila aspoň hádat.

„Silové štíty mají i naše bitevní lodě, ale o takhle malých jsem nikdy ani neslyšela.“

„To není štít, ale letadlo,“ vysvětloval jí Pepek. „Možná se vám zdá malé, ale uklidním vás, je jen na krátké lety, z Alyaku sem a zpět. Žádný štít nemáme, ani nepotřebujeme. Nebudeme kulky odrážet, necháme je prostě proletět skrz nás.“

„Přesně tak jsem to přece myslela!“ ušklíbla se Zikehová.

„Jenže si myslíte, že nám to bude vadit!“ vrátil jí Pepek úšklebek. „To je zásadní omyl. Kulka projde skrz nás bez nejmenší škody, poškodíte si leda dveře nebo stěnu za námi. Opravdu se nemohu dočkat, až si na mě vystřelíte!“

„Tu radost vám neudělám,“ řekla komodorka a sklonila pistoli. „Budu vám to věřit, to byste tady nestáli tak klidně.“

„Když nebudete střílet, můžeme pokračovat v rozhovoru, ne?“ chopil se toho Pepek. „Mé podmínky jsou jednoduché. Nařídíte svým lodím obrátit se a stejnou cestou se vrátíte domů. Pak vás nechám na pokoji a na důkaz uznání vám ponechám i vaše zbraně. Něco tak jednoduchého snad nemusím ani opakovat, jen dodám, co bude, když mě neposlechnete. V takovém případě přestoupíte do posledních dvou lodí schopných letu, které vám nechám, otočíte je, to už jistě ochotněji, a vrátíte se domů na nich. Budete se tam jen trochu víc mačkat. Je vám to jasné?“

„Nějak moc se chvástáte!“ zpražila ho.

„Nemluvím do větru, komodorko!“ odtušil klidně. „Výpadek elektřiny ve vašem můstku není žádná porucha. Je to moje dílo. Klidně tomu říkejte sabotáž. A není to jen tady na můstku.“

„Někde jste přeštípl kabely?“ zasmála se Zikehová. „Musel byste totéž udělat na všech záložních můstcích, ale já vám ručím za to, že se odsud daleko nedostanete.“

„Nějak moc se chvástáte!“ vrátil jí její vlastní slova. „Vám ještě nedošlo, s čím jste se právě setkala, že? Dobře, mám pro vás pochopení a pokusím se vám vysvětlit, co se na vás a vaše hvězdné koráby společně se mnou přihnalo. Určitě si dovedete představit podobnou poruchu, jako tady na můstku i na hlavních reaktorech lodi. Stejná porucha u všech šesti je krajně nepravděpodobná, ale není to porucha, ani přeštípané kabely. Vyvolám ji i na dalších lodích kdykoli si vzpomenu a co je pro vás horšího, neodstraníte ji. Jistě dobře víte, jak se dá řídit loď bez hlavních reaktorů - nijak. Současný kurs vaší flotily by skončil obrovským žbluňknutím do povrchu zdejší hvězdy. Lodi samozřejmě vzplanou dřív a na povrch hvězdy dopadnou jen vyhořelé vraky, ale o nepodstatné detaily se hádat nebudu. Budete mi vděční, když vám jako záchranné čluny ponechám dva menší letuschopné křižníky.“

„Diktujete mi a vyhrožujete, jako kdybyste na mě mířil vy a ne já na vás,“ zkusila mu opět jemně připomenout svoji pistoli.

„Hodně se spoléháte na tu směšnou zbraň?“ usmál se Pepek. „Myslel jsem si, že mi aspoň trochu věříte. Ale jestli tolik toužíte po důkazech, nezdržujte a stiskněte tu spoušť! Až se sama přesvědčíte, že nám to nevadí, můžeme se bavit dál. Vaším komunikátorem nikoho nepřivoláte. Když jsem řekl, že vám nejde proud, tak to platí i na stroječky, co máte na ruce a po kapsách. Ani to nezkoušejte, beztak by nám vaši pobočníci jen překáželi.“

Komodorka ztratila vteřinu omrknutím osobního komunikátoru v podobě hodinek na ruce. Místo přesného času viděla jen šedivou plochu vypnutého displeje. Komunikátor byl zřejmě mrtvý jako rozšlápnutý šváb. Proto nereagovalo tlačítko nouzového signálu, když je potají tiskla! Další tři vteřiny ztratila šťavnatým klením, ale pomohla tím jen k pobavenému úsměvu na tváři bledého vetřelce.

„Aha, máte na nás něco nového!“ vyhrkla vztekle. „Něco, co nečekáme, že?“

„Přesně tak, máme na vás něco, co nečekáte,“ souhlasil Pepek. „A doufám, že Velké radě Aliance předáte můj vzkaz přesně tak, jak jej teď řeknu. Nemusíte si nic zaznamenávat, beztak nemáte čím, bude to velice jednoduché. Přestanete zkrátka s válečnými výpravami proti Císařství. V zájmu spravedlnosti přestane Císařství podnikat odvetné trestné i loupežné výpravy proti vám, ale tím se nezabývejte, to nechte na nás. Války v této oblasti vesmíru skončí a nastane konečně mír.“

„To myslíte vážně? Opravdu doufáte, že něco tak absurdního přijmu?“

„Přijmete,“ přikývl Pepek. „Nic jiného vám nezbude, myslím to vážně. Císařské flotily jsou v této chvíli vyřazené, proto se vám nic nestaví do cesty. Jenom já, ale doporučím vám, berte mě hodně vážně. Sama vidíte, mám možnost zničit vás bez jediného výstřelu. Když vám vyřadím motory, jistě si spočtete, jak to dopadne. Nabízím vám už jen možnost čestně ustoupit. Radím vám, využijte mé nabídky, bude to i ve vašem vlastním zájmu.“

„Co vy víte o našich zájmech?“ vyštěkla na něho.

„Možná jste měli do této chvíle jiné. Možná je ještě máte, ale ujišťuji vás, že je brzy změníte. V nejbližších hodinách bude vaším nejpřednějším zájmem přežít, vyváznout se zdravou kůží. A jestli mě neposlechnete, nebudete to mít jednoduché.“

„Jste si tím tak jistý?“ ušklíbla se komodorka.

„Něco málo vám naznačím,“ odvětil klidně Pepek. „Jestli se domníváte, že nás někdo na vaší lodi zadrží, pusťte to z hlavy. Vaše slova svědčí o neznalosti stavu hmoty, ve kterém se my dva nacházíme. Nás nic hmotného nezadrží. Zavřete před námi pancéřové dveře, projdeme zavřenými. Nejenže je nepotřebujeme otevírat, ale nemusíme je ani vyhledávat. Procházíme tak kovovými stěnami i lidmi, kteří by se nám stavěli do cesty.“

„Nic hmotného vás nezadrží?“ opáčila komodorka. „Naštěstí máme i zbraně, které se za hmotné považovat nedají. Uznávám, má zbraň je čistě mechanická. Dosud mi na všechno stačila, ale budu si asi muset zvyknout na něco jiného. Třeba na eldyfy.“

„Ty vám nepomohou,“ ušklíbl se Pepek. „Máte zčásti pravdu, eldyfy nejsou hmotné, jenže na rozdíl od mechanických zbraní potřebují ke své činnosti elektřinu. V bezelektrické zóně prostě nefungují. Právě tak se nemůžete vymlouvat na přeštípané kabely u vašeho komunikátoru. Ten má přece vlastní baterie a taky je vám k ničemu. Eldyfu bych se ve vašich rukou bál stejně málo jako vaší pistolky.“

„Ale co na dálku?“ opáčila. „Abyste mohl splnit své hrozby, musel byste přeletět na další naše lodě. V kosmickém prostoru budete dobrým terčem.“

„Můžete si to myslet,“ usmál se Pepek. „Museli bychom být ovšem neprůhlední, jako třeba teď, kdy nás vidíte. Fotony se musí mít o co zastavit, aby se projevily jejich účinky. Průhledným terčem ale proletí skrz naskrz stejně neškodně jako kulka. A na neviditelný terč se navíc špatně míří. Hlavní potíž bude, že umíme svou průhlednost ovlivňovat.“

„Když jste ale nehmotní, jak můžete mít vliv na hmotu?“

„Paradox, co?“ ušklíbl se Pepek. „Máte pravdu, z našich hmotných projevů si nemusíte nic dělat, ale na některé vzájemné působení nemá druh hmoty vliv. Například na gravitaci, abych se držel toho, co znáte. Nebo na ovlivňování atomových vazeb, ty byste už také mohli znát, když máte atomové zbraně. Bezelektrická zóna je také takové narušení. Víc o tom nepotřebujete vědět, jen vás ujišťuji, že proti ní nemáte v současné době obranu. Už jsem vám naznačil, k čemu se dá použít, na vás zbývá přijetí mých podmínek. Neměli byste ale jejich mírnost považovat za slabost nebo za ústupky! Berte je radši jako výstrahu! Mohlo by být i hůř, mnohem hůř.“

„I kdybych vás poslechla, což by bylo poprvé, co důstojník Aliance ustoupil nějakému civilovi, co myslíte, že by se stalo?“ ušklíbla se komodorka. „Takový rozkaz by byl docela jistě můj poslední. Ihned poté bych ztratila velení Flotily. Máme tu dost jiných důstojníků, kteří by naši misi dokázali dovést k vítězství!“

„K vítězství?“ vrátil jí Pepek úšklebek. „Nepodceňujte mě, komodorko! Tady na vás žádné vítězství nečeká. Vím, co říkám. Tady můžete jedině přijít o všechny lodě i o životy!“

„Říkejte si co chcete, ale já jsem přísahala věrnost Alianci!“

„No dobře,“ pokrčil Pepek rameny. „Přesvědčovací akci se zřejmě nevyhneme, ale snad vám to umožní poslechnout mě a nepřijít o velení.“

„Chcete snad splnit své vyhrůžky?“ odvětila trochu kysele.

„Musím,“ vzdychl si. „Snad byste mě poslechla, vypadáte docela rozumně, ale chápu, že vás ohledy na vaše vojenské kolegy nutí moji nabídku nepřijmout. To znám, s tím jsem se setkal. Dobrá, z nabídky se stane slibovaná výstraha. Nutíte mě použít prostředků, které nerad používám, přece jen se jich trochu obávám.“

„Vašich prostředků?“ odvětila s odstínem zloby. „Budete snad do nás střílet?“

„Vyzkouším všechno, abych vás přesvědčil,“ usmál se také trochu kysele. „Na střílení snad nedojde. Už proto, že žádné střelné zbraně nemám.“

„My ale proti vám použijeme všechno!“ odsekla komodorka. „Všechno včetně střílení. Když nebudete střílet vy, my budeme! Máme čím!“

Aby dokázala, že to myslí vážně, zvedla ruku a její pistole začala ostře štěkat.

Poručík Icy se po prvním výstřelu schoulil, ale když jím dvě kulky neškodně prolétly a ani je nepocítil, zase se narovnal. Pepek stál klidně celou tu dobu. Nebylo to poprvé, co ho chtěl někdo jako ducha zastřelit.

Zbraň štěkla naposledy, zásobník byl prázdný. Zikehové přejel po zádech mráz. Až teď si uvědomila, že stojí proti vetřelci úplně bezbranná. Mířila pořád na oba, ale teď jen neškodnou zbraní, ze které si nic nedělal ani bázlivější poručík.

„Vidíte, přece jste si vystřelila!“ zasmál se Pepek výsměšně. „Dobrá, rozhodla jste se pro oboustrannou demonstraci síly. Protitah je teď na mně. Uvidíme se brzy!“

Nevyužil ale toho, že byla momentálně bezbranná. Couvl a strhl s sebou i poručíka, stále ještě ze střelby trochu nejistého. Zvolil si ale směr, který komodorka čekala ze všeho nejméně. Zacouval totiž pozadu přímo do kovové stěny hvězdné lodi. Ta pevná stěna ho ale nezadržela, prolnul jí skrz naskrz a zmizel...

Nemluvil zřejmě do větru...


Nouzové osvětlení svítilo v lodi strašidelně a hlasitý řev sirén poplachu to podtrhával. Vysadily i generátory umělé gravitace, takže se po lodi nedalo normálně chodit. Chodbami tam i sem proplouvaly oddíly vojáků, mezi nimi se opatrně a vyděšeně proplétali technici. Všichni ručkovali po léta nepoužívaných, špinavých, drsných a neohlazených madlech, část lidí přitom do pohotovostních sáčků z nezvyku zvracela. Nejhorší bylo, že naprosto stejný zmatek panoval bez výjimky po celé lodi. Jako by nebylo zasaženo jedno, dvě, nebo třeba pět oddílů. V takovém případě by záchranáři ze sousedních sekcí zachraňovali posádky poškozených částí, ale pořádek a disciplina by vládly aspoň v těch nedotčených.

Tady to ale vypadalo, že je loď poškozená po celé délce. A řev sirén to jen potvrzoval. Místo aby burcoval, plnil všechny strachem.

Bezpečně všichni věděli jen jedno. Loď je v nebezpečí!

Členové posádky, za normálních okolností uzavření v hlubinách lodi, přitom vypadali méně vyděšeně než ti, kdo měli větší přehled o kosmickém okolí. Proslýchalo se, že loď nic neohrožuje zvenčí, závada prý je čistě uvnitř. To vypadalo ještě hůř. V bitvě se s nějakým poškozením lodi počítá, všichni jsou na ně připraveni a měli by si vědět rady. Ale co si počít s fatálními a přitom nepravděpodobnými poruchami, vzniklými znenadání samy od sebe, bez přispění nepřítele?

Nebylo to nakonec jen nějaké nové cvičení na prověření souhry posádky?

Ba ne, cvičení za bojového letu nepřipadalo v úvahu! Nač dávat nepříteli šanci řešením fiktivního ohrožení, když může každým okamžikem nastat skutečné? To se nikdy nestalo!

A navíc tak nemožný námět! Plášť lodi bez jediného škrábnutí, bojové úseky netknuté, ale aby byly vyřazené všechny reaktory a skoro všechny velitelské můstky? Takové cvičení by mohl vymyslet jen naprostý magor!

Záhada ale nabývala stále větších rozměrů a získávala na tajemnu.

Proslýchalo se, že kolem nedalekého čtvrtého reaktoru je záhadná oblast, kde se děje cosi nevysvětlitelného. Přestávaly tam fungovat elektrické přístroje, zastavovaly se hodinky, mazaly se paměti komunikátorů. Kdosi se dušoval, že tam přestávají svítit i obyčejné svítilny, jako by je něco neviditelného zhasínalo. Pořádková stráž tam nikoho nepustila, ale fámy se rychle šířily dál.

Ze sekce radistů přišla zpráva, že se loď nemůže spoléhat na pomoc dalších lodí Flotily. Nikdo nechápal proč a vyvolalo to větší obavy než předchozí fámy. Na postižené vlajkové bitevní lodi Eremage byla přece i komodorka Zikehová! To se ji nikdo nepokoušel zachránit? Co se to vlastně děje?


Palmer řešil v torpédovém úseku dilema. Jeho spolubojovník Icy se při poplachu na stanoviště nedostavil a Palmer si nevěděl rady. Icyho zřejmě zaskočil náhlý poplach daleko od Alyaku. Nejspíš se předrogoval a Palmer s ním měl soucit. Zdrogovat se v nepřátelské planetární soustavě je kokotina, ale když Icyho podle předpisů nahlásí jako nepřítomného, předhodí ho tím vojenské policii a válečnému soudu. Dostat se před popravčí četu kvůli půlhodině blaženosti je kruté a vydat kamaráda do drápů vojenské policie sviňárna. Jenže když ho nenahlásí, riskuje tím spoluvinu a při nešťastné shodě okolností by mohli skončit před popravčí četou oba. Co teď?

Palmer se pokoušel kamaráda dovolat osobním komunikátorem, ale Icy se nehlásil. Zřejmě může za ztrátu spojení tajemná nebezpečná záhada v reaktorové sekci. Fáma přece tvrdila, že komunikátory poblíž selhávají. Ale sirény fungují, ta výmluva by neprošla. Ten trouba buď komunikátor vypnul, nebo je prostě tak ztvrdlej, že nereaguje.

Pitomec!

Kamarád, ale pitomec!

Jak to ale udělat? Neměl by risknout a doběhnout pro něho? Jenže to by bylo opuštění stanoviště a to by už vůbec nemohlo dopadnout dobře.

Zatímco si pohrával s mlčícím komunikátorem, čas neúprosně ubíhal.

Najednou se mu komunikátor ozval.

„To jsi ty, Palmere?“ ozval se tlumený hlas Icyho.

„Kde se zašíváš?“ vybuchl Palmer, ale pro jistotu také ztlumil hlas. „Ty nevíš, kde máš být? Je poplach!“

„Tys' to ještě nikam nehlásil?“ divil se Icy.

„Buď rád!“ odsekl Palmer. „A koukej pohnout kostrou, kmitej, ať už jsi tady!“

Ačkoliv s jistotou očekával, že Icy teď nasadí ostré tempo, Icy nějak nespěchal.

„Hele... Jestli to co nejdřív neohlásíš, budeš mít průšvih!“ upozorňoval ho zbytečně.

„To vím, sakrapes!“ zavrčel Palmer. „Ale kdybych tě nahlásil, budeš mít setsakra větší průser ty! Koukej všeho nechat a švihej!“

„Poslyš, už neváhej a ohlas, že jsem nedorazil!“ odpověděl mu Icy tak pevně, až Palmerovi povisla dolní čelist.

„Šílíš?“ zmohl se jen na jedno slovo.

„Nešílím,“ odvětil stejně lakonicky Icy. „Nemusíš se bát že bys mi ublížil, koukej krejt sám sebe. Já už tam nepřijdu, rozumíš?“

„Blázníš?“ vyjekl Palmer. „Neblbni, z toho kouká vojenský soud! Jsme ve válce!“

„Žádný soud nebude!“ odvětil Icy. „A válka taky ne. Dal jsem se k nepříteli.“

Větší překvapení to snad být ani nemohlo. Palmer stál chvíli jako socha.

„Ses zbláznil!“ vyhrkl po chvilce. „Jak to myslíš?“

„Jsem v letadle našeho nepřítele,“ vysvětloval mu rychle Icy. „Ten poplach je kvůli němu! Poslyš, Palmere, i když to tak ještě nevypadá, je to naprosté fiasko, neslavný konec našeho harcu, rozumíš? Zikehová proti němu nic nezmůže. Až dá rozkaz k ústupu, poletím raději s ním. Nabídl mi totiž azyl v jeho světě. Asi to nevíš, ale světů je ve vesmíru víc než známe. A že naše světy nejsou zrovna nejlepší, to snad víme oba. Jestli se vrátím domů, tak až s ním.“

„Kde máš jaké letadlo?“ vybuchl Palmer.

„To je právě ono!“ řekl vítězně Icy. „Jeho letadlo je neviditelné a přitom prochází hmotou. Takže s ním nepozorovaně vletěl do naší lodi a ochromil ji zevnitř. Tak důkladně, že to už nikdo nikdy nespraví.“

„A ty ses k němu přidal?“ nadechl se Palmer. „Šílíš? To bych do tebe nikdy neřekl! To teď budeme stát proti sobě?“

„Nebudeme,“ opáčil Icy. „On už své přece udělal. Loď je ochromená, nebojeschopná, střílet nemůže a jemu to stačí. Až tak vyřadí i ostatní, válka skončí. Zikehová bude ráda, když se dokáže s ochromenými loďmi vrátit a střílet se vůbec nebude. Pak bude jedno, jestli stojíme proti sobě, nemyslíš? Poslyš, nechtěl bys letět s námi? Jedno místo by v tomhle letadle snad ještě bylo, co kdybych ti je nabídl?“

„To nejde!“ odvětil Palmer po krátkém zaváhání.

„Ty si snad myslíš, že je naše válka spravedlivá?“

„Tak blbej nejsem,“ odvětil Palmer. „Žádná válka není spravedlivá, ale když už ses do ní dostal, nemáš jinou cestu.“

„Mám,“ odmítl Icy. „A právě ti ji nabízím. Eremage je v této chvíli neovladatelná, letí rovnou do hvězdy a budeš potřebovat děsnou kliku, abys to přežil! Poleť raději s námi!“

„Copak o tom můžeš rozhodovat i ty?“

„Samo sebou ne, ale náš nepřítel není proti. Jak říkám, jedno místo má ještě volné.“

„Asi to nevíš, ale mám doma rodinu,“ odvětil Palmer. „A ta zoufale čeká na peníze. Když zařvu, rodina lóvre dostane, ale kdybych se dal k nepříteli, všechny by zabili. Nezlob se na mě, ale já je v tom nenechám!“

Icy chvíli mlčel.

„Dobře,“ ozval se po chvilce. „Pepek ti to uznává. Náš nepřítel, víš? Uznává ti rodinu jako dobrý důvod zůstat. Možná se domů vrátíš a bude to pro tebe i pro tvou rodinu lepší. Já nikoho nemám, takže jdu. Řeknu ti jen jedno. V téhle válce Aliance nabeton nezvítězí.“

„Prosím tě, jak to můžeš tvrdit?“ pochyboval Palmer.

„Můžu,“ ujistil ho Icy. „Pepek, náš nepřítel, nevyřadil na lodi jeden reaktor, nebo dva, ale všech šest. Trvalo mu to pár minut, ale spravit to může jen on, nikdo jiný.“

„To myslíš vážně?“ znejistěl Palmer. „Co ty víš vůbec o reaktorech?“

„Myslím to naprosto vážně,“ trval na svém Icy. „Nejsem odborník na reaktory, ale nechal jsem si podrobně vysvětlit co dělá. A posoudit to můžu, úplnej blbec snad nejsem. Pro reaktorový techniky je to naprosto zabitý, opravit to nikdo z nich nedokáže.“

„Opravdu si to myslíš? Dyť to jsou fachmani!“

„Budou vedle všichni, dám za to krk. Pomohlo by vymontování reaktorů a instalování nových, ale to by šlo v doku, rozhodně ne tady. Vyřazené reaktory neuvedou do chodu ani jejich konstruktéři, to je prostě vyloučené. Tady by nic nevyřešily ani nové, Pepek by je vyřadil stejně snadno. Věř mi, je to tak! Sedíš v obrovským vraku bez lejzrkanonů, teoreticky můžete ještě odpalovat torpéda, ale prakticky jsou vám na prd.“

„Aha,“ polkl nasucho Palmer. „Proto nařídila komodorka ostatním lodím, aby se od nás co nejvíc vzdálily!“

„No vidíš! Měl bys mi víc věřit!“

„Já ti to věřím,“ odvětil Palmer. „Ale pochop, kdybych zdrhl, celá rodina mi zařve! To si na svědomí nevezmu!“

Chvíli bylo v komunikátoru ticho.

„Dobře,“ ozval se po chvilce Icy. „Uznáváme ti to oba, Pepek má taky pochopení. Ale teď už neztrácej čas a nahlas, že nejsem na stanovišti. Mně neuškodíš a teď jde o tebe. Třeba se ještě uvidíme. A kdyby ne, budu na tebe vzpomínat v dobrým.“

„Já na tebe taky,“ odtušil Palmer. „Kdybys nebyl takový pošuk se zaljóhou, byl bys ještě lepší, ale i tak to s tebou šlo. Budu ti aspoň přát, abys z toho vyvázl se zdravou kůží.“

„To ti přeju taky,“ odtušil Icy.

 


Zpět Obsah Dále

13.08.2017 13:34