Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Společná mise

Pepek s Icym vyrazili brzy ráno, jakmile se trochu vyspali. Časové určení tady nehrálo roli, ráno to bylo jen podle místního času, kdoví, jak si nastavili čas Císařští. Pepkovi stačilo vědět, kde se nachází hlavní část ochromené Císařské flotily. Aby se k ní dostal, musel svůj let zahájit šikmo k obzoru. Jednodušší bylo vzletět kolmo a změnit směr až nad atmosférou.

„Proč chceš být neviditelný už tady?“ zeptal se s náznakem nelibosti Icy, když svět kolem nich náhle nepřirozeně změnil barvy. Icy už věděl, že to není způsobeno drogou, jako byla jeho oblíbená zaljóha, ale že Pepek současně s prvním skokem do prostoru přešel i do neviditelnosti.

„Císařští jistě pozorují Alyak všemi dalekohledy, které nemají otočené do vesmíru,“ dostal odpověď. „Neříkal jsi, že i ochromené lodě mohou ostřelovat své okolí? Kdo mi to tvrdil, že ani vyřazení hlavních reaktorů nezabrání posádkám nastřádat si dost energie, třeba pro jeden jediný osudový výstřel? Vzpomeň si, jak jsi mi říkal, nač mají mikrovlnné věže vlastní nouzové zdroje a baterie pohotovostních superkondenzátorů?“

„Ano, ale strefit se na takovou vzdálenost do pohyblivého cíle tak nepatrné velikosti není nic jednoduchého. Vždyť potrvá celou vteřinu, než světlo odsud doletí až k Císařským!“

„Nedáme jim raději ani tu malou šanci,“ odvětil Pepek.

„Taky by mohli vystřelit čistě naslepo!“ brblal Icy.

„Toho se neboj!“ ujistil ho Pepek. „V neviditelném stavu se ostřelování neobávám. Naše neviditelnost je jiná než neviditelnost vašich kosmických lodí.“

„To se neodvážím posuzovat,“ zařadil Icy zpátečku. „Neviditelnost jsem nikdy nepochopil. Vím jen, že stojí dost energie, ale zato nám neškodí lasery ani mikrovlnné kanony.“

„Vaši neviditelnost vytváří gravitační čočky,“ začal mu vysvětlovat Pepek. „Ohýbají se na nich světelné paprsky letící kolem a vnitřní světlo uzavírají do smyček, takže se zdálky zdá, že je prostor prázdný. Vychylování světla se ale dá přece jen vysledovat.“

„To vím už ze základního kurzu,“ přikývl Icy. „Vzniká přitom takové mihotání hvězd, že? Nepřítel může pochopit, že tam je něco cizího, naštěstí to neví přesně a laserové zbraně jsou mu úplně na nic, neboť to ohne i jejich světlo a nemůže nám škodit.“

„Ale dá se skrz tu oblast proletět,“ připomněl mu Pepek. „Když jsme k neviditelným lodím pronikli my, mohlo by se tam dostat i nějaké samonaváděcí torpédo. Zblízka se neviditelná kosmická loď znenadání objeví a po neviditelnosti je veta.“

„Právě proto nechápu, jak můžeme být neviditelní i my! Pohybovali jsme se přece jen na krok od lidí, kteří nás neviděli.“

„Naše neviditelnost je jiného druhu. Při ní světlo neviditelným objektem projde, aniž by změnilo směr. Prostě se nemá oč zachytit.“

„Kdyby se světlo nemohlo o nic zachytit, nic bychom neviděli!“ odsekl Icy.

„Správně!“ pochválil ho Pepek. „Ani naše neviditelnost není úplná. Naštěstí se při ní zachycuje jen nepatrná část. Naši hadi neviditelný objekt vnímají, snímají je i kamery citlivé na infračervené světlo. Ale těm se neviditelný objekt jeví jen jako nezřetelný stín. Na světle jsme proto velice snadno přehlédnutelní.“

„A co naše kamery? My takové nemáme?“

„Nejspíš máte,“ pokrčil Pepek rameny. „Ramiel prý natočila na zdejší kameru obstojné záběry i v neviditelnosti. Ale jak jsem říkal, jsme pouhý stín. Mikrovlnné věže nemají nejmenší šanci nás na dálku zpozorovat a zblízka bychom museli pózovat přímo před nimi.“

„To bych si strašně rychle rozmyslel!“ odfrkl si Icy.

„Já taky,“ přikývl Pepek.

To už byli od Alyaku daleko, planeta se změnila v kouli, nehybně před nimi visící v černém prostoru. Císařské loďstvo bylo ale ještě daleko.

„Hele, Pepku,“ začal trochu nesměle Icy. „Musím ti poděkovat, že ses mě zastal.“

„To nic,“ odtušil Pepek. „K té farmičce se ještě dostaneme. Nejde všechno najednou.“

„Já myslel včera,“ upřesňoval to Icy. „Víš, když mě Fókr nazval kolaborantem. Kolaborant se říká těm, kdo spolupracují s nepřítelem, ale to bys musel být nepřítelem, ne? Jak to cítíš ty?“

Pepek hned neodpověděl. Soustřeďoval se právě na skok černým prostorem a teprve když se planeta Alyak za nimi znatelně zmenšila a Pepek se vydýchal z nedostatku energie, obrátil se zase na Icyho.

„Kolaborant...“ vzdychl si. „Vy to slovo používáte nešťastně, ale nejen vy. Zřejmě je to pozůstatek tlupového uspořádání, o tisíce generací staršího než Císařství, z dob, kdy se po světě potulovaly nevelké tlupy lidí. Často se mezi sebou rvaly o potravu nebo o území, kde bylo více potravy a každá viděla v ostatních oprávněně nepřítele. Soudržnost s tlupou byla podmínkou přežití a kdo se jim zpronevěřil, toho ostatní chápali jako horšího než nepřítel. Ovšem oprávněně, neboť zrádce znal všechny slabiny tlupy.“

„No jo, to snad kdysi bylo, ale co dneska?“

„Dneska je to totéž, jen složitější,“ přikývl Pepek. „Tlupy se změnily v národy, leckde jsou to celé světy. Nebojuje se o potravu, ale i o zboží, případně o peníze. O pustiny a pouště zprvu nebyl zájem, ale když se tam našla bohatá ložiska užitečných surovin, chápe se i nadvláda nad pouštěmi jako důvod válek, krve a obětí.“

„Tak je to možná u nás, ale co vy?“ dorážel dál Icy.

„Je to i u nás, nemysli si,“ přiznal Pepek. „Rvaček pro získání výhod, potravy a území se ale nemusí účastnit všichni. Války škodí i nezúčastněným, leda by při nich bohatli na dodávkách zbraní, pokud možno oběma stranám. Výsledkem válek bývají často i hordy uprchlíků, které svou válečnou bídu roznášejí na všechny strany. Od dávnověku se proto vyskytují i lidé, kteří se snaží spory sousedů urovnávat, i kdyby tím sledovali jen svůj klid.“

„To mluvíš o vás, že?“ řekl Icy. „Uprchlíci nejsou žádní chudáci, proto jsou všude vítaní! Cestu u pašeráků a pobyt ve světě co nejdál od války si mohou dovolit zaplatit jen ti nejbohatší. Méně bohatí si staví aspoň hluboké kryty a ti chudší... ti prostě trpí.“

„V tom se může každý svět lišit,“ pokrčil rameny Pepek. „Nejste můj první válečný svět a nejspíš ani poslední a všude válka vypadala jinak. Skoro by se dalo zapomenout, že to všechno začalo tahanicemi tlup o kus žvance.“

„Proč se snažíte naší válce zabránit?“ chtěl vědět Icy. „Klid přece máte, hordy zbídačených uprchlíků vám nehrozí a i když uznávám vaši převahu, není to ani pro vás bez rizika. Někdy si říkám, že není možné, abyste po nás nic nechtěli. Je strašně neuvěřitelné, že chcete riskovat jen tak, pro nic za nic.“

„Ono to není pro nic za nic,“ odvětil Pepek, ale zase ho zaujal další skok prostorem, takže si Icy musel na dokončení věty chvíli počkat. Pepek pokračoval až po chvilce, kdy se změnil ve funící lokomotivu.

„Podívej se,“ oddychoval ještě jako po námaze, což ostatně nebyl jen dojem. „Není to tak jednoduché, jak si myslíš. Někde poblíž máme ve vesmíru civilizaci, která své sousedy spaluje na popel. Mohl bys tvrdit, že se nás to zatím netýká, jenže tady je asi podezíravost namístě. Když ji necháme být, bude v tom pokračovat, až spálí některý svět našich přátel. Útočník mívá většinou výhodu prvního úderu a když ten úder dokáže spálit celý svět, mohl by mít úspěch i u nás. A pak bychom si vyčítali, proč jsme to ničení už dávno nezastavili.“

„Takže je lepší tu civilizaci předejít,“ přikývl Icy spokojeně. „Tomu bych rozuměl.“

„Předejít ji musíme, ale nemusíme být stejné bestie a spálit ji na prach,“ namítl Pepek.

„Vždyť přiznáváš, že mohou být nebezpeční i vám!“

„Jakmile o nich budeme vědět, nebudou nám už nebezpeční,“ odvětil Pepek.

„Ale co když jsou ti spalovači světů silnější, než si myslíte?“ vyhrkl Icy. „Nám říkali, že každý konflikt mezi civilizacemi nutně skončí zničením jedné z nich, té slabší!“

„Vaše uvažování o nezvratnosti konfliktů mezi civilizacemi je pozůstatek tlupoidního uvažování,“ odfrkl si Pepek. „Kdysi opravdu platilo, dokud byla na dvě tlupy jedna kost, šlo do tuhého. Z více tlup mohla přežít jen nejsilnější a ostatním hrozila zkáza, ať už ve rvačce o kost, nebo hladem. Uvažování tlup bylo tedy jednoduché. Když se poblíž objeví jiná tlupa, musíme ji zničit, než ona zničí nás. Nejvýhodnější je napadnout ji zákeřně a v noci.“

„Dnes přece nejsou žádné tlupy!“

„Tím bych si tak jistý nebyl!“ ušklíbl se Pepek. „Pravda, dnes se nepotulují krajem, aby sbíraly kořínky a tu a tam ulovily zajíce. Dnes to jsou trusty, kartely, syndikáty a koncerny, parlamenty a bandy, či jak těm mafiím říkáte. Myšlení ale přetrvává. Když se na některou stranu nedostane kořisti, ať už jde o kost, naftu nebo peníze, dojde na pěsti, klacky, oštěpy a kameny, dnes až na atomová torpéda a kosmické bitevní lodě. Co mají na Alyaku na práci Císařští? Brání si před Aliancí svou tučnou kost. Aliance ji chce uchvátit pro sebe a lidé na Alyaku by tak jako tak trpěli, neboť tou tučnou kostí je jejich svět a na ně by zbyla až dočista ohryzaná.“

„A co tu děláte vy?“ naježil se Icy.

„My jsme nezúčastnění,“ řekl Pepek. „Jediní se na Alyak nedíváme jako na kost, kterou bychom chtěli ukrást ostatním a dočista ohryzat. Nechceme vládnout, ani vybírat daně. Nemáme zájem získat žádné jiné výhody než klid. Ovšem nejen pro sebe, ale pro všechny.“

„No právě! Proč nás tedy nenecháte být a neobejdete nás velkým obloukem?“

„Kdybychom vás nechali být, síla vašich kosmických armád poroste. Nakonec byste, na základě uvažování o nevyhnutelnosti konfliktů mezi civilizacemi, začali ničit okolní světy. Máte k tomu už dnes nebezpečně blízko, stačí si vzpomenout na Morzorty.“

„Tak vidíš!“ opáčil Icy. „Taky si to myslíš!“

„Připouštím, že by to bylo možné,“ opravil ho Pepek. „Netvrdím ale, že vyhlazovací válka je jediný možný druh kontaktu dvou civilizací. Je to jen jedna z mnoha možností, ani jediná, ani nevyhnutelná. Právě proto považuji za naši povinnost předejít jí, odtrhnout obě strany konfliktu od sebe, skoncovat s válkami a rozšířit oblast vesmíru bez válek.“

„A ty si myslíš, že se ti to povede?“

„Kdybych tomu nevěřil, nesnažil bych se,“ ujistil ho Pepek. „Kdybych vyznával vaši teorii o nevyhnutelnosti vyhlazovacích válek, neztrácel bych s tebou čas, ale připravoval bych proti vám vyhlazovací válku, nemyslíš?“

„To se pořád ještě nevylučuje,“ řekl Icy uraženě. „Můžeš být špionem vaší armády.“

„Nejsem špionem,“ odrazil ho Pepek. „Já s mými ženami jsem ta armáda, která vaše války zarazí. Ale ne abychom vás vyhladili. K tomu opravdu nemáme důvod ani chuť.“

„Takže vaším zájmem bude hlavně klid v naší oblasti, ano?“ okřál trochu Icy.

„Částečně klid zbraní, částečně klid v duši,“ souhlasil Pepek. „A poslyš, když už jsme nakousli tu kolaboraci. Mohl bys tak nazvat i nás. My tady s vámi kolaborujeme, ovšem pro klid naší duše a abychom měli všichni konečně klid. Vy se asi rádi osvobodíte od nadvlády Císařství i Aliance, beztak jsou jedni za osmnáct a druzí bez dvou za dvacet, my budeme mít spokojený pocit, že jsme k tomu dopomohli, ale vyděláme na tom všichni.“

„Možná...,“ vrtěl hlavou Icy. „Ale přece jen... není to divné, získat za tolik námahy jen spokojený pocit? Kdybyste od nás potřebovali aspoň něco! Třeba nějaké kovy, energii, potraviny nebo zboží! Ve vesmíru přece není nic zadarmo!“

„Ale je!“ usmál se Pepek.

„Kecáš!“

„Na všechny světy svítí zadarmo jejich slunce!“ přesvědčoval Icyho Pepek. „Udržuje na nich život, dává jim energii a taky za to nic nechce. Co byste nám mohli nabídnout? Kovy? Už přece víš, že mám všechno co potřebuji, kdykoliv si vzpomenu. Energii? Stíháme právě v kosmu Císařskou flotilu a budeme u ní rychleji než vaše nejrychlejší kurýrní letadla. Je na to potřeba víc energie, než si umíš představit, ale... já ji přece od vás nepotřebuji, mám svou. Zboží? Viděl jsi, jak mi pod rukama vznikne všechno co potřebuji, i ty potraviny. Proč byste nám měli něco dodávat, když máme všeho více než vy?“

„To měli Císařští také! A přece od nás odváželi všechno, co jim padlo pod ruku. Pak jsme spadli pod Alianci, ale daně se vůbec nezmenšily.“

„To vím i z jiné strany,“ usmál se trochu Pepek. „Císařští si zkrátka zvykli žít ze svých kolonií. Mají se nejlépe, protože berou ostatním. Aliance zase potřebuje peníze na armádu. Budeme muset naučit obě strany starat se o sebe poctivěji, jinak to nevidím.“

„Poslyš, jak je to vlastně u vás s prací?“ vyhrkl Icy. „Chápu, když jsi na výpravě, ačkoliv možná ne na válečné, zabýváš se převážně námi. Divné je, že nemáš žádné zásoby, všechno ti vzniká jen tak pod rukama. Taky jsem slyšel, že jsi hrozné mládě, alespoň proti mně. Přitom vím, že toho znáš víc než já. Co ale děláš doopravdy, když jsi doma?“

„Profesionálního napravovače!“ usmál se Pepek. „Napravuji světy už od svých deseti let. Ale teď vážně. V našem světě mám podíl na mnoha užitečných věcech. Projektoval jsem letadla, pomáhal při stavbách paláců, něco jsem navrhoval i sám. Kolonie Oáza je z větší části moje dílo. Nejenže jsem se její kolonizace účastnil, sám jsem ji založil! To víš, neseděl jsem desítky let zbytečně u torpédometů. Ale máš pravdu, všechno nám jen tak vzniká pod rukama. Využíváme zkrátka vymoženosti získané od jiných civilizací.“

„Hele... o té desítce let u torpédometů jsem se bavil se Salgiel. Jak to...“

„...že to vím?“ usmál se Pepek. „Zapomínáš, že se spolu bavíme telepaticky. Cokoli řekneš před někým z nás, to se ti druzí brzy dozvědí.“

„No jo...“ stáhl se hned Icy. „Já zapomněl...“

„To nic,“ usmíval se Pepek. „Na to si zvykneš. Kdybys měl zájem, můžeme ti věnovat tu telepatii časem také. A až si najdeš ženu, dáme to i jí. Nevěřil bys, jak je takové spojení i u dvou lidí zajímavé.“

„Já si to rozmyslím,“ ucouvl raději Icy. „Poslyš... a nemohli byste nám věnovat spíš nějaké jiné vymoženosti? Třeba, jak se vám všechno zázračně objevuje pod rukama?“

„Heleďse, Icy! Chtěl jsi snad farmařit, ne? Komu bys pak něco prodal, kdyby se všem objevovalo všechno jen tak pod rukama?“

„Takže... poslyš, máte vy u vás vůbec nějaké farmy?“ došlo náhle Icymu s hrůzou.

„Máme,“ ujistil ho Pepek. „Říkáme tomu individualizace. To, co nám vzniká jen tak pod rukama, je totiž vždycky stejné. Každé jablko ode mě, které ti tak chutná, je vždycky do poslední skvrnky stejné s tím předchozím. Ale co je horšího, je stejné i co do složení. Od sadaře dostaneš každé jablko jiné. Každé má jiný tvar, jinou chuť i jiné složení minerálů, vůní a vitaminů... promiň, jestli ti tyhle pojmy nejsou jasné, to by bylo na dlouhé povídání. Jenom to shrnu: máme u nás farmáře a jsou velice vážení.“

„Tím jsi mě opravdu potěšil,“ oddychl si Icy. „Ale tím spíš by mě zajímalo, proč byste nám nemohli věnovat aspoň něco?“

„Mohli bychom,“ vzdychl si trochu Pepek. „Ale obávám se, že to neuděláme, aspoň ne hned. Ne že bych vám ty dary nepřál, ale mohly by být pro vás nebezpečné. Setkali jsme se s pozůstatky civilizace, kterou to zničilo. Já sám pocházím ze světa zvaného Země a i když jsem tohle všechno zaváděl na novém světě Oáze, kde teď bydlíme, neodvážili bychom se to bez dlouhé přípravy věnovat ani lidem Země.“

„Co na tom může být tak zlého?“ zpozorněl trochu Icy.

„Jsou tu hned dvě nebezpečí,“ řekl Pepek vážně. „První, že si může každý opatřit zbraní, kolik se mu zachce. A kde je hodně zbraní, tam se vraždí. To je také hlavní důvod, proč to nemůžeme dát na Zem. Poslyš, nebylo u vás na Nuace příliš mnoho vražd jen proto, že tam chodí kdekdo ozbrojený?“

„Ale zase se každý může bránit, tím se to srovná!“ namítl Icy. „Každý se cítí jistější, když má po ruce spolehlivou zbraň.“

„Nic se nesrovná,“ trval na svém Pepek. „Útočník má vždycky výhodu první rány! Vždyť sis sám přál farmu jen tak malou, aby nikomu nestála za vraždu! Kdybys měl velkou farmu a k tomu hodně peněz, byl by sis jistý životem? I kdybys měl zbraň v ruce pořád? Ta by tě přece před ranou zezadu nezachránila!“

„Kdybych měl dost peněz, měl bych jistě i spolehlivou ochranku!“ namítal Icy.

„Nebyl by sis jistý ani tím, že tě nezastřelí někdo ze tvé ochranky!“ řekl Pepek tvrdě. „Už sama existence zbraní svádí k jejich použití! Jednou jsme se cítili v ohrožení i v Oáze. Všichni si mysleli, že to vyřeší zbraně. Pak se ukázalo, že ohrožení nebylo tak hrozné, jenže díky zbraním došlo k ještě většímu neštěstí. Do opravdu vyspělé civilizace zbraně nepatří!“

„Nevím,“ couvl raději Icy, když viděl Pepkův nesmlouvavý výraz. „Možná to nějaké nebezpečí je. Ale... co vidíš pod tím druhým nebezpečím?“

„Lenost,“ opáčil Pepek.

„Lenost?“ vytřeštil oči Icy. „Jak to myslíš?“

„Jednoduše,“ ušklíbl se Pepek. „Objevili jsme civilizaci, která měla úplně všechno. Na co si tam kdo vzpomněl, to dostal. Nikdo nemusel pohnout ani prstem, stačilo na něco si pomyslet a každý měl, co se mu zalíbilo.“

„To by se mi taky líbilo!“ olízl se Icy. „Například takové jablko...!“

„Tady máš další!“ podal mu okamžitě Pepek jablko. „Jenže ty si je zasloužíš, zato oni měli všechno bez nejmenší námahy. Až na tu lenost zemřeli.“

„To snad ne!“ vyhrkl Icy, ale do jablka se s chutí zakousl.

„Ale ano!“ ubezpečoval ho Pepek. „Starých Mrzoutů není škoda. Můžeme tě tam vzít, abys ten svět viděl na vlastní oči, ale teď už tam žijí jiní tvorové.“

Přerušil na okamžik řeč a opět poskočili vesmírem o další kus cesty.

„Dopovím ti to jindy, teď budeme mít jinou zábavu,“ řekl rychle Pepek.

Přímo před nimi visel v černé tmě obrovský, i když trochu potemnělý, těžký křižník Císařské Flotily...

 


Zpět Obsah Dále

13.08.2017 14:52