Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Trosečníci

Proniknout do ztemnělé lodi nebylo pro Pepka těžké. Dva duchové se snadno prolnuli skrz silné kovové pláty, pokryté vrstvami zrcadlících jehlánků, které měly odrazit aspoň část energie při případném zásahu laserovým kanónem, pak vrstvou pancířů a olova zachycující nebezpečné záření a zastavili se až ve velké kajutě, kterou Icy označil za jídelnu pro oficíry. Soudil tak podle jejího luxusního vzhledu, ale brzy uznal omyl, když se sem přihasilo pár umouněných strojníků. Icy radši kajícně uznal, že jídelnu mají císařští maníci lepší než na lodích Aliance.

Tentokrát sem ale nepřišli, aby loď znehybnili. Tahle už to měla za sebou, dávno před nimi tu byl přece Alexijev. Pepkovi šlo o navázání kontaktu s někým z posádky. Strojníci by to ale být neměli, spíš někdo z pozorovatelů.

„To máš fuk,“ mínil Icy. „Kdyby se blížil nepřítel, vypukne poplach a v ten okamžik to bude vědět i poslední skladník od náhradních dílů.“

„Dobře, ale bylo by jistě lepší vědět víc, třeba odkud cizí loď přilétá,“ namítl Pepek.

Vypravili se proto dál do lodi a Icy vedl Pepka k pozorovatelnám. Loď, na kterou jako první narazili, byla lehký křižník. Nedala se v rozsáhlosti srovnávat s bitevní lodí Eremage, ale i po ní se dalo docela úspěšně bloudit.

„V okolí mikrovlnných věží na žádnou pozorovatelnu nenarazíš!“ zdůvodňoval Icy svou rozhodnost, jakou procházel touto částí lodi. „Proč nejsou paprsky vidět ze strany? Protože se ve vakuu nerozptylují. Ale v bitvě se občas stává, že věž vypálí zrovna v okamžiku, kdy je zasažena vlastní loď. To je nejhorší možný okamžik, neboť okolí lodi je zahalené do oblaku uvolněných plynů a trosek, který sice nevydrží pohromadě ani vteřinu a rychle se rozptýlí, jenže když věž zrovna v té osudové vteřině vystřelí, všechno se od toho odrazí. Nemá to už sílu vypálit člověku díru do hlavy, ale pro toho, kdo se tam dívá, v té chvíli válka skončí a nemá chuť gratulovat si, že to přežil. Na poslední výpravě jsem měl kámoše pozorovatele Libalta a zrovna tomu se to stalo, asi s dvacítkou dalších.“

„Pěkné štěstí!“ zavrčel Pepek. „Umí to vaši doktoři léčit úplně vypálené oči?“

„Slyšel jsem, že to je naprostý nesmysl,“ odvětil Icy. „Vypálené oči znamenají pro celý zbytek života šmytec, teda, pokud má dotyčný kliku, že ten zásah nerozlomí celou loď. Spálené oči nedokáže spravit nikdo.“

„My ano,“ odvětil Pepek.

Icy na okamžik strnul.

„To myslíš vážně?“

„Jo,“ odvětil ležérně Pepek. „Jestli to nevíš, oživujeme i mrtvé. Oživit tisíc let starou a už patřičně vyschlou mumii je mnohem horší než spravit spálené oči.“

„A to vy dovedete?“ pochyboval Icy.

„Jo, to jsem dělal už jako kluk,“ ujistil ho Pepek.

Měl pravdu. Byl z celé čtveřice nejmladší, i když ani nejstaršímu Oldovi nebylo třináct. Chtěli se oživováním pochlubit malým opičkovitým Chétezům, úspěch nečekali, ale mumii se jim oživit podařilo. Horší problém byl, co si počít s oživeným Mrzoutem. Nebyla s ním rozumná řeč, sotva se postavil, už by je chtěl zabíjet. Olda ho musel na poslední chvíli vyhodit do sousedního ledového světa, a možná to tak bylo lépe. Ostatní Mrzouti byli dávno mrtví a v jejich světě žili Chétezové. Co by dělali s posledním oživlým příslušníkem staré vyhynulé civilizace? Mrzouti byli nesnášenliví a na všechny jiné tvory se dívali jako na bezcenné a dobré jen jako pohyblivé terče pro jejich zbraně. Nebyla s nimi žádná řeč.

Oživovat mrtvé a spravit spálené oči? Na to Icy potřeboval delší chvíli přemýšlení.

„Měli jste přijít dřív!“ řekl rozmrzele. „Libalt si podřezal žíly. Nikdo se tomu nedivil, jakej by ho asi čekal život bez očí?“

„Jestli to neumíte léčit, tak asi nic moc,“ přiznal Pepek. „Ale my jsme k vám nepřišli léčit, co si sami způsobíte. To by nemělo smysl. Nejprve se musíte zbavit válek.“

„A když se vám to povede?“

„Pak by asi přišla na řadu druhá fáze. Ogdurové by některé z vás naučili léčit, abyste si vystačili sami.“

„Už aby to bylo!“ odfrkl si Icy. „Pozdě bylo už před dvěma roky.“

„Za tvého kamaráda nemohu,“ odvětil Pepek. „Připočti ho vaší a Císařské generalitě, dělí se o vinu rovným dílem.“

„Já vím,“ mávl rukou Icy. „Možná budeme jednou vděční pitomcům, co spalují světy, že vás k nám přivedli. Pozdě, ale přece.“

„To je docela dobře možné,“ připustil Pepek.

„No a jsme na místě,“ ukázal Icy na zavřené dveře, které jim stály v cestě.

Samozřejmě jimi bez problémů prošli, občas to přece brali skrz stěny. Místnost, kde se ocitli, byla na první pohled pozorovatelna. Vedle panelů se spoustou obrazovek tu bylo přes celou stěnu veliké skleněné okno a při něm stály stojany s dalekohledy. Na lodích Aliance bylo něco podobného, ale tehdy to Pepka nezajímalo. Teď se ale situace změnila.

„Zatím díky, nech mě jednat,“ požádal Icyho.


Vyjednávání s Císařskými nebylo jednoduché. Pepek a Icy se před nimi objevili příliš náhle a odneslo to několik rozstřílených obrazovek, pozorovatelé byli na stanovištích dobře ozbrojeni. Zběsilou střelbu ukončil nedostatek munice a až potom poslechli Pepkovu dobře míněnou radu, aby toho nechali.

„Jen si to tu všechno rozbijete!“ varoval je dobrácky Pepek. „Nechápu, k čemu máte ve vlastní lodi osobní zbraně! Tady je přece k ničemu nepotřebujete!“

„Bestie zákeřné!“ vybuchl tlustý důstojník, podle hodnostního štítku nejvyšší šarže. Také držel v ruce prázdnou pistoli a nenápadně tahal z opaskové brašničky plný zásobník.

„Kdo je větší bestie?“ ušklíbl se Pepek. „Podívejte se, co jste si nadělali za škody!“

Za Pepkem a Icym byla spoušť. Několik rozstřílených obrazovek a na podlaze skleněných střepin jako naseto.

„V boji se škody nepočítají!“ odrazil ho hněvivě důstojník.

„Nepočítejte je tedy!“ opáčil klidně Pepek. „Ale snad vám došlo, že si je děláte sami. Nám je, prosím, nepřipisujte.“

„Co tady máte co dělat?“ vybuchl na ně důstojník.

„A co vy?“ odvětil mu protiotázkou Pepek.

„Tady je naše území!“

Důstojníkovi se konečně podařilo zasunout do pistole plný zásobník, namířil ji na Pepka a i když nezačal hned střílet, aspoň se tím trochu uklidnil.

„Bylo to vaše území,“ opravil ho Pepek. „Teď už tady nevládnete, ale to je vedlejší. Chtěli bychom s vámi dohodnout příměří.“

„S námi?“ zahučel důstojník. „To jste na špatné adrese!“

„Proč?“

„Nemáme k tomu vůbec, ale vůbec žádné oprávnění,“ odsekl spatra důstojník. „Jednat můžete jedině na admirálském velitelském můstku!“

„S těmi ale není řeč,“ mávl rukou otráveně Pepek.

„S námi teprve ne!“ odsekl důstojník a hrdě se vypjal. „Dejte ruce pomalu za hlavu a žádné prudké pohyby, rozumíte?“

V místnosti se ozvalo několikeré cvaknutí natahovaných pistolí, i dalším vojákům se už podařilo vyměnit zásobníky.

„No tak si ještě vystřelte!“ potřásl hlavou Pepek. „Musíte být úplně slepí, když jste si nevšimli, že nám to nevadí.“

„Co po nás vlastně chcete?“ zavrčel důstojník, zklamaný chabým psychologickým účinkem své zbraně na vetřelce. Nestřílel, ale mířit na Pepka nepřestal.

„Jen takovou menší spolupráci proti společnému nepříteli,“ nabídl všem Pepek.

„Jakému společnému nepříteli?“ vyštěkl důstojník a ukázal na Icyho. „Tahle uniforma patří Alianci, chcete nám snad tvrdit, že ne? Vy jste naši nepřátelé! Pro nás jste důkazem, že se tu někde poblíž nalézá flotila Aliance. Jaký jiný nepřítel by to měl být?“

„Správný postřeh!“ přikývl souhlasně Pepek. „Flotila Aliance do hvězdné soustavy Alyaku skutečně dorazila. Ale uniformy tady nehrají roli, jakou jim mylně přisuzujete. Uniforma nemusí nutně znamenat nepřítele.“

„A koho tedy?“ vyprskl jedovatě důstojník.

„Možností je tu víc,“ pokrčil rameny Pepek. „Například zajatce.“

Mezi všemi vojáky v místnosti to zašumělo, ale nikdo další nepromluvil. Pepek musel směrovanou telepatií zarazit Icyho, aby pochopil, že se na něho nevztahuje zmínka o zajatci, ale víc možností, takže mlčel.

„Ale vy jste naši nepřátelé!“ vyštěkl důstojník jako jediný.

„Jsme,“ připustil Pepek. „Ale k Alianci nepatříme, Icyho uniforma vás jen mate. Máte pravdu, spojenci nejsme. Můžeme s vámi uzavřít jen příměří se spojenectvím proti Alianci.“

„Jak to myslíte?“ vyštěkl důstojník.

„Jednoduše,“ řekl Pepek. „Nechci, aby vás křižníky Aliance rozstřílely, až se dostanou na dostřel. Víme, že by s vámi měly snadnou práci. Reaktory vašich lodí nefungují a bez nich jsou vám laserové i mikrovlnné kanóny dobré leda na ozdobu.“

„To není pravda,“ zavrčel důstojník. „Jak vůbec můžete něco takového tvrdit?“

„Ty nefungující reaktory jsou přece naše práce,“ nenechal se ovlivnit Pepek. „Přesně tak jsem nedávno ochromil i většinu lodí Aliance. Jenže zbytek alianční Flotily mi unikl. A právě ten by mohl vám i Alyaku pěkně zatopit.“

„Mýlíte se!“ zkusil namítat důstojník. „Naše věže jsou schopné střelby.“

„To víme,“ odpálil ho Pepek. „Každý kanón dá jednu ránu a pak bude týden nabíjet. S tím se postavíte ještě tak dvěma lehkým křižníkům, ale ne bitevní lodi. Vám nepřednášeli na kadetce taktiku?“

„Jestli je to skutečně vaše dílo,“ zavrčel důstojník, „pak obdivuji vaši odvahu přihlásit se k tomu tak otevřeně a ke všemu přímo v naší lodi!“

„To není odvaha,“ opáčil klidně Pepek. „Odvaha by to byla, kdybyste nám to mohli spočítat. Jenže vy na nás nemůžete. Jsme pro vás nehmotní, takže se můžeme po vaší lodi beztrestně procházet, jak se nám zachce. Jaká je k tomu třeba odvaha?“

„Jo ták? Vy jste jen nějaký nehmotný obraz?“ rozzářil se důstojník, jakoby právě kápl na řešení hodně zapeklitého úkolu. „A my hlupáci do vás střílíme! A vono je to úplně jinak! Chlapi, dobře se dívejte, někde se tu zřejmě pohybuje malá dálkově řízená promítačka! Až ji rozstřílíme, tyhle zpupné obrázky zmizí!“

A sám se začal jako první bedlivě rozhlížet po všech koutech.

„Jste už druhý, kdo mě považuje za pitomou promítačku!“ odfrkl si Pepek. „Nemáte nic lepšího? Myslíte si, že jsme jen na dálku řízená sonda? Ta by těžko dokázala tohle!“

Natáhl ruku a kdo tím směrem pohlédl, spatřil, jak tam zhasnulo několik obrazovek.

„To by dokázala i sonda!“ oponoval mu obezřetně důstojník.

„Možná,“ připustil i Pepek. „My ale nepoužíváme sondy tak často jako vy. Člověk je přece jen inteligentnější než hromada elektroniky.“

„Dáváte tedy lidi i do atomových torpéd?“ rýpnul si důstojník.

„Ale jděte!“ zasmál se Pepek. „Nač atomová torpéda? Navštívíme své protivníky přímo v jejich kovových rakvích, změníme jim je v hromady starého železa a je po válce!“

„To ale není férový způsob boje!“ odfrkl si důstojník. „Používejte proti nám totéž co my, ne nějaké naprosto neznámé prostředky!“

„Byl snad někdy nějaký váš boj férový?“ ušklíbl se Pepek.

„Používáme výhradně férové prostředky!“ nedal se důstojník. „Jedině vyrovnanému boji se dá říkat fér! To je tak těžké pochopit?“

„Boje, ničení, války, nebo jak tu zkázu nazýváte, nemohou být nikdy férové! Vždycky musí jedna strana útočit!“ namítl Pepek. „Nezabili jsme jediného vašeho vojáka! Jenom jsme vám ochromili lodě, abyste nemohli používat vaše neférové prostředky proti Alyaku. Podle vás je snad férové posílat flotily bojových lodí proti neozbrojeným světům?“

„Nemluvím o boji flotil proti světům!“ odvětil hrdě důstojník. „Mluvím o vzájemných soubojích flotil. Světy bez flotil jsou pak právoplatnou kořistí vítězů!“

„Prima,“ přikývl Pepek. „Ale i světy se mohou bránit. Slyšel jsem příběh Morzortů, kteří odmítli stát se kořistí flotily Aliance.“

„To nebyla žádná obrana,“ namítl důstojník. „To byla prostě past, normální válečná lest. Místní sedláci do toho neměli co kecat, vždyť ani nevěděli, co tam chystáme. Myslíte, že by některý svět dokázal za pár let nastřádat tolik energie, aby podpálil vlastní slunce?“

„Takže má Morzorty na svědomí vaše Císařská flotila?“ došlo ohromenému Pepkovi, ačkoliv tomu pořád odmítal uvěřit. „A to snad podle vás bylo fér?“

„Jistě,“ přikývl důstojník. „Byl jsem u toho, když jsme k nim vozili nabité energetické zásobníky, ačkoliv jsme jich neměli dost ani pro bitevní lodě. Bylo to ale stokrát výhodnější než posilování bitevních lodí. V té pasti se potom vypařila mezihvězdná síla Aliance. Sice i s posádkami našich obětovaných vraků, které skutečný boj jen předstíraly, ale ty by se na účinnou obranu beztak nezmohly. Zato Alianci to stálo těžké ztráty! Kromě flotily jim pak na Hengtinu zařvalo několik miliard obyvatel. V celkových součtech jsme nikdy předtím ani potom neměli takový úspěch.“

„A vy jste u toho byl?“ zeptal se ho suše Pepek.

„Jistě,“ přikývl důstojník. „Však mám za to dodnes vyznamenání. Kdybych se tenkrát na Afisii nepohádal s tím pitomcem generálem Hablausem a neodpráskl ho, nebyl bych dneska tady, ale někde na štábu. I tak mi vyznamenání zachránilo krk. Odstřelit generála není jako odstřelit na lovu tygra, ale hrdinům se ledacos promine. Počet účastníků tehdejší akce se snižuje, hodně nás zařvalo v bitvě u Malypu, kde nás pro změnu zaskočila Aliance, ale tím líp pro nás, co jsme vydrželi až do dneška. Už jsem mohl být dávno v penzi, ale tam bych se ukousal nudou, mezi vojenskými kamarády je to lepší.“

„A ti spálení Morzortové vás ani v noci nestraší?“

„Ti sedláci?“ odfrkl si důstojník. „Ti si ani nestihli uvědomit, že se něco děje! Naše loď opouštěla jejich hvězdnou soustavu červí dírou jako poslední, pořizovali jsme ještě dokumentaci pro vyhodnocování, však to taky byly obrázky! Ještě sto třicet let to bylo prvotřídní vojenské tajemství, teprve nedávno odtajněné, jinak bych si před vámi radši ukousl jazyk, než abych vám řekl jediné slovo. Ale stálo to za to! Proletěli jsme chobotem na poslední chvíli, poté se zhroutil, ale předtím z něj vyšlehl plamen a spálil dvě naše strážné lodě, které mu včas neuhnuly. Tím větší vyznamenání nás pak čekalo!“

„Vy tedy té akci dodnes říkáte úspěch?“ zeptal se ještě jednou nevěřícně Pepek.

„Jistě!“ opáčil důstojník. „Jsem na to taky děsně hrdej, že jsem byl u toho!“

„My tomu říkáme válečný zločin,“ našel opět klid Pepek. „Podle nás to férové nebylo.“

„Aliance to na nás mohla použít taky,“ odsekl důstojník. „Možná neměli energetické zásobníky, nebo nechtěli obětovat nějaký nevýkonný svět, ale to už je jejich problém.“

„Aha,“ řekl Pepek. „Takže to umožnily vaše nové energetické zásobníky. Podrobnosti na věci nic nemění, rozhodující je, že jste úmyslně zničili obydlený svět i s jeho obyvateli. Nemohli jste je předtím někam odvézt?“

„Aby to přes pašeráky vykecali Alianci? Tůdle!“

Důstojník si k tomu pohrdlivě zaťukal na čelo. Tohle gesto bylo zřejmě univerzální po celé galaxii, ne-li ještě dál.

„Možná jste nám pomohli objasnit jeden problém,“ odvětil pomalu Pepek, jako by to gesto na něho neplatilo. „Pátráme po civilizaci, která spaluje světy. Donedávna jsme si neuměli ani představit, co k tomu ty bestie vede. Teď vidíme, že i takové chování může mít jakési racionální jádro. Zničit předem nastraženou pastí svět včetně dotírajícího nepřítele, to se dá aspoň pochopit, když už ne omluvit.“

„Co byste na tom chtěli omlouvat?“ tvářil se uraženě důstojník. „Víte, kolik našich vojáků to zachránilo? A kolik miliard mrtvol to stálo Alianci? Válka je naše povolání a tohle byla ta nejperfektnější akce za poslední tisíciletí!“

„Obětovat životy nezúčastněných lidí k záchraně životů profesionálních zabijáků, to si ti zabijáci dovedou omluvit vždycky,“ odvětil Pepek. „Máte ale smůlu, vojáku. Nepatřím k žádné armádě, jsem právě takový obyčejný obyvatel, jaké jste vy spalovali. Možná právě proto říkáme takovým perfektním akcím válečný zločin a každého, kdo má na nich podíl, nazýváme válečným zločincem. To jste pro mě i vy.“

„Zločin!“ vybuchl důstojník. „Slyšeli jste to? Pitomá promítačka mě chce nazývat zločincem! Není to k smíchu?“

Na tváři většiny vojáků se objevil úsměv. U některých upřímný, neboť si neuměli, ani nechtěli připustit, že by byl jejich velitel z čehokoli obviněn, u jiných servilní. Slušelo se zasmát se důstojníkovu vtipu, i kdyby si o něm voják myslel něco nelichotivého. Úsměvy ale všem na tvářích rychle zmrzly.

„Rád bych věřil, že se jen vychloubáte,“ řekl Pepek. „Já ale věřím, že tentokrát je to čistá pravda. My takové zločiny nepovažujeme ani za promlčitelné. Jste tedy vinen.“

„Vinen!“ rozesmál se důstojník. „To mi říká nějaký nehmotný obraz!“

„Omyl,“ odtušil suše Pepek. „Nejsem nehmotný, jsem jen v jiné dimenzi hmoty. Vy ji asi neznáte, ale to je podobné tomu, že Aliance nezná vaše energetické zásobníky. Máte tedy smůlu a dokonce dvojnásobnou. Jednak v tom, že mě nemůžete ztrestat, ale já vás ano. Za druhé v tom, že vás nemohu za trest vyhodit do některého sousedního vesmíru. Tam je všude v těchto místech vakuum a otevřít bránu, vycucla by všechny v této místnosti. Zbývá mi tedy poslední možnost. Vykonat spravedlnost na místě.“

Pokynul rukou, důstojník zhadrovatěl a sesunul se naznak na podlahu. Veselý výraz mu ze tváře zmizel, teď to byla pouhá tvář loutky. Ostatní vojáci na to udiveně hleděli, ale jejich obličeje se měnily pomaleji, podle toho, jak jim docházelo, co se vlastně stalo.

„Vy jste ho...“ vyhrkl nejbližší voják a podíval se na Pepka s děsem v očích.

„Je vinen aktivním podílem na genocidě Morzortů,“ opakoval Pepek. „V takové situaci je smrt přiměřeným trestem. Už ho neoživíte.“

Byla to poslední slova, určená vojákům. Vzápětí Pepek i s Icym zapluli do pancéřové stěny, ponechávaje osádku pozorovatelny jejich osudu.

Ani vřavu, kterou za sebou zanechali, už neslyšeli.

„Nechtěl jsem to říkat před nimi, ale po tomhle s nimi budeme o příměří jednat těžko,“ připomněl Pepkovi Icy, jakmile se oba ocitli v prázdné technické chodbě se stěnami pokrytými kabely a trubkami.

„Nebudeme s nimi jednat,“ řekl Pepek. „A před vojáky mi můžeš říkat cokoli, slyším tě jen já. Už sis mohl všimnout, že s nimi mluvím pomocí telepatie.“

„Já vím,“ přikývl Icy. „Ale nemohli by mi to třeba odezírat ze rtů?“

„Mohli, kdyby to uměli,“ přikývl vážně Pepek.

„Dobře, ale co dál? Uzavřít s nimi dohodu bude tím těžší, ne-li nemožný.“

„Ten úkol právě skončil,“ řekl Pepek. „Do dneška jsem považoval posádky Císařské flotily za trosečníky, kteří nám budou vděční, když jim dovolíme odletět domů. Je to ale horší než jsem si myslel. Ti ubozí trosečníci by nás mohli nepříjemně překvapit.“

„Čím?“ zamračil se trochu Icy, protože nechápal důvod Pepkových obav.

„Co víš o energetických zásobnících Císařských?“ zeptal se ho Pepek.

„Vlastně nic,“ přiznal Icy. „Poprvé jsem o nich slyšel, když se ten chlap chlubil, jak je kdysi použili u Morzortů. Měl pravdu, pro Alianci to tenkrát byla strašlivá prohra.“

„Ano, jenže od té doby uplynulo sto padesát let,“ pokračoval Pepek. „Od té doby jimi své lodě určitě vybavili. Znamenalo by to, že jejich zbraně nejsou ochromené vyřazením reaktorů, jak jsme si mysleli. Jejich flotila může být nebezpečná nejen pro zbytky flotily Aliance, ale i pro Alyak, je odsud na dostřel. To je příliš závažné zjištění, než abych si je ponechával pro sebe. Musím to sdělit ostatním, především Alexijevovi.“

„Alexijevovi?“ zpozorněl Icy. „To je ten poslední člen vašeho komanda, kterého jsem ani na Alyaku neviděl?“

„Ano, to je on,“ řekl Pepek.

„Alexijev jsem já,“ oznámila jim znenadání postava v bílém plášti, která se zhmotnila v úzké chodbě přímo před nimi. Až sebou Icy trhl leknutím.

„Ivo! Co ty tady?“ rozjasnil se naopak obličej Pepka.

„Ano, jsem i tady,“ připomněl mu Alexijev svou ne zcela lidskou podstatu. „Čekám tu na tebe už dlouho.“

„Víš aspoň o energetických zásobnících...“ začal Pepek, ale Alexijevovo uklidňující gesto ho zarazilo.

„Vím a vyřadil jsem jim je hned zpočátku,“ odvětil mu s úsměvem. „Jinak by je už použili. Čekal jsem jen, kdy na ně přijdete vy. Naštěstí vám je jeden z vojáků prozradil hned na začátku, nemuseli jsme ani dlouho čekat a pátrat po nich.“

„Proč jsi nám o nich nic neřekl?“ zaškaredil se trochu Pepek.

„Čekal jsem, kdy na ně přijdete sami,“ opakoval Alexijev. „Každý prostředek, který nám unikne, by mohl být nepříjemným překvapením.“

„To znamená, že jsme se sem vypravili úplně zbytečně,“ zaškaredil se Pepek. „Nač tu jsme, když nás hlídáš, abychom nic nepřehlídli?“

„Právě proto, abyste nic nepřehlédli,“ usmál se na něho Alexijev. „Pojďte, vrátím vás na Alyak, tady u těch trosečníků jste už skončili. Přenechte mi je.“

„To jsme tady byli úplně zbyteční?“ zlobil se Pepek.

„Ne tak docela,“ uklidňoval ho Alexijev. „Přinejmenším jsi prokázal, že se nedáte ukolébat pocitem bezpečí. Podceňovat vojáky se nevyplácí a i když si myslíte, že na vás nemohou, mohli by škodit lidem na Alyaku. Ať si o tom myslíte co chcete, jste vlastně povinni chránit i je. Nejsou tam všichni tak odhodlaní válečníci jako jejich vojáci.“

„My si to taky myslíme,“ přikývl Pepek. „Kamikaze nejsou ani všichni vojáci, ačkoli by někteří zasluhovali pořádné kázání.“

„Na všechny dojde,“ přijal to Alexijev. „Je dobře, že tak uvažuješ, ale tady skončíte. Obě flotily, Císařskou i Alianční, od vás převezmu já. A vy dva pojďte!“

Ani to s mimi moc netrhlo, ačkoliv se oba otřásli. Namísto tmavé chodby byla kolem nich znenadání jasně osvětlená místnost. Přechodem ze tmy do světla byli oslnění, ale Pepek se rychle přinutil otevřít oči. Poznal, že jsou v domě na Alyaku, kde se objevili přímo mezi překvapenými manželkami Xapho a Yazatap. Kromě nich tu byl i Alexijev, ale byl tu zřejmě už dlouho, protože obě udivilo jen nenadálé objevení Pepka a Icyho.

„No dobře,“ řekla Yazatap. „Začneme tedy znovu.“

Navazovala na rozhovor s Alexijevem, započatý před návratem Pepka a Icyho. Mělo to přednost i před vítáním Pepka zpět na Alyaku, ale Pepek pochopil, že i tady se jedná o tomtéž. Vyklouzl z bublinovitého letadla, vytáhl Icyho a kokon zrušil. Xapho i Yazatap se konečně také vzpamatovaly a vrhly se mu do náruče.

„Vítej zpátky k nám!“ přivítala Pepka Yazatap, zatímco Xapho ho mlčky objímala.

„A zase pěkně pod dohledem?“ neodpustil si Pepek směrem k Alexijevovi.

„Tentokrát už ne,“ ujistil všechny Alexijev. „Chceme vás poslat někam, kam za vámi nikdo z nás Erduků nemůže.“

„Jak to myslíš?“ znejistěl Pepek, ale nepustil přitom z náruče Xapho.

„Jak to říkám,“ odvětil Alexijev. „Jak víš, rozdělená osobnost je naší velkou výhodou. Můžeme se dělit na menší části, ale má to své meze.“

„Jaké meze vlastně máte?“ chtěl hned vědět Pepek.

„Nemůžeme se dělit libovolně,“ připomněl mu Alexijev. „Naše nejmenší část nemůže být nekonečně malá. Musí si zachovat své základní schopnosti, především se nesmí ani na okamžik ocitnout bez telepatického spojení s ostatními částmi.“

To způsobilo, že se Pepek s Xapho pustili a i s Yazatap obrátili pozornost na Alexijeva.

„Ale vždyť máte telepatii, schopnou spojení přes celou známou oblast vesmírů!“ nechápal Pepek. „Můžete jít, kamkoliv si pomyslíte!“

„Tam je důležité hlavně to »ani na okamžik«,“ vzdychl si Alexijev. „Chceme vás teď poslat tam, kam sami nemůžeme.“

„Vy přece můžete všude!“ opakoval Pepek

„Možná,“ připustil Alexijev. „Problém je, že nevíme kam. To zjistíte vy. Pošleme vás červí dírou na Emurechó, mateřský svět Císařství. V chobotech ale telepatie neúčinkuje, takže nevíme, kam vedou. Poletíte tam bez nás a nějakou dobu tam budete odkázáni jen na sebe. Vaši činnost na Alyaku můžete považovat za úspěšně složenou zkoušku. Emurechó už bude doopravdy záviset jen na vás.“

„Takže už nemáme pátrat po té civilizaci, co spaluje světy?“ zakabonila se Xapho.

„Tahle to určitě není, i když má na svědomí zkázu Morzortů,“ přidal se Pepek.

„Máte pravdu, tahle to není,“ přitakal Alexijev. „Ale není to tak, že bychom vás už na další pátrání nepotřebovali. Pátrání po spalovačích světů přenecháte jiným, rozhodli jsme se totiž další postup přehodnotit. Tady je to stejně vážné, vždyť i tady už je jeden spálený svět. Přidělujeme vám proto stejnou prioritu a plně se soustředíte tady. Nemluvím jen za sebe, ale za koordinátory všech pátracích skupin.“

„No paráda!“ rozjasnil se Pepek. „Konečně něco, kde to bude opravdu na nás. Poslyš, Ivo, to skoro vypadá, jako kdybyste nám tam dali volnou ruku.“

„Ano, je to tak,“ souhlasil Alexijev. „Proto jsem rád, že jste v první zkoušce obstáli se ctí. Připravte se ale, to další bude horší.“

„To už přece víme,“ řekl Pepek.

 


Zpět Obsah Dále

13.08.2017 21:07