Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Pátrání po Císaři

Od pana Fyvrůna se Yazatap vrátila v pořádku, ale bez nadšení. Přesvědčila ho, aby se odklidil s cesty, ale nezískala ho. Ramiel byla u Fókra na Alyaku úspěšnější. A málo platné, mediální magnát mívá obvykle velkou moc, je nutné brát ho vážně.

Na druhou stranu, mohl by jim škodit? Mohl by jim pobyt na Emurechó znepříjemnit, ale to bylo asi tak všechno. Davy proti nim poštvat nemohl, měly na své straně množství vyléčených, kteří by se těžko dali strhnout k nějaké nepřátelské akci a kdyby přece, byl by to do nebe volající nevděk. Mohl by proti nim obrátit zdejší mocenské struktury? Střetnutí s místním mocenským aparátem by bylo horší, ale čím by je ohrozil? Fyvrůn již věděl, že ty tři neškodně vypadající ženy jsou silnější než se zdají, ale ani on neměl tušení o jejich telepatickém propojení. Útok proti jedné by okamžitě vyvolal protiakci zbylých a vyřadit naráz všechny tři by vyžadovalo až neuvěřitelně přesnou souhru. Případní útočníci by toho jistě byli schopní, ale to by museli vědět, že bez vrcholného soustředění sil a překvapujícího úderu nemají nejmenší naději. A to nic netušil o Pepkovi, rovněž připraveném pomoci.

Pokusit se o jejich zatčení, zajetí nebo uvěznění? Tam byl úspěch předem vyloučený. Vždyť jim stačila vteřina a krok do hmotového zrcadla, aby se změnily v duchy. Ohrozil by je jen překvapivý smrtící útok, ale ani ten nemusel být úspěšný, jako se přes veškeré snažení nepodařilo vládcům Alyaku vyřadit nepříjemného Fókra.

Zmačkaná pistole sdělila panu Fyvrůnovi jasnou řečí, že otevřené nepřátelství nebude jednoduché, jak se mu zprvu zdálo. Yazatap mu pro jistotu přiblížila i některé jiné možnosti, aby pochopil, že se proti nim stavět nesmí. Neměla ale jistotu, co s těmito znalostmi udělá.

Couvne, nebo se na ně lépe připraví?


Zatímco Yazatap, Xapho a Ramiel v poměrně krátké době vybudovaly na Emurechó solidní opěrný bod, Pepek s Icym tak úspěšní nebyli.

Přitom to vypadalo zdánlivě jednoduše. Najdou Císaře a vysvětlí mu, aby se nestavěl na odpor úplnému odzbrojení Císařství, které měl Pepek v plánu. Chtěl mu za to nabídnout pomoc, aby se Císařství vymanilo ze závislosti na dovozu. Karavany chremmalů, létající mezi světy, dokazovaly výhody kosmického obchodu pro všechny zúčastněné strany, jenže Císařství si obchod pletlo s drancováním kolonií a to muselo podle Pepka přestat.

Potíž ale byla pravého Císaře najít.

V hlavním městě Scheja nebyl, to zjistili hned. Krátce poté objevili podzemní dráhu, zmiňovanou Biarabem. Bylo znát, že je delší dobu nepoužívaná a když letěli jejím tunelem, nenarazili na žádné známky provozu. Koleje byly zrezivělé, obložení místy uvolněné a v jednom místě dokonce proletěli skoro dvacetimetrovým závalem.

„Tady přece nikdo nejezdí!“ protestoval Icy.

„To vidím taky,“ zavrčel Pepek, ale zhrouceným stropem tunelu se nezdržoval, místo toho se rozletěl ještě rychleji.

„Nikdo tu nejezdí zřejmě už dlouho,“ pokračoval. „Ale tunel tu je. Nám nejde o to, jestli tudy může nebo nemůže jezdit Císař. Důležité je, že nás k němu zavede.“

Tunel končil na malé stanici, ale u soukromé císařské dráhy se nedalo čekat nádraží pro tisíce lidí. Opustili tedy podzemí a dostali se na povrch. Od nejbližšího člověka Pepek rychle zjistil, že se nacházejí v Císařově horském sídle Ré-balai, kde brzy objevil i umístění radarů, dálkově řízených ze stanovišť v hlavním městě. Pochybovat o tom nemohli, reliéf okolní horské krajiny odpovídal a protože si Pepek pamatoval, jaké obrazy viděl u císařských radaristů ve Scheji, našel brzy podle nich ve skalách i ty radary. Byli na místě, jen Císař tu nebyl. V hlavní kanceláři našli úředníky, vykonávající příkazy, přicházející z dálky. Nic víc.

Pepek podprahově vstoupil do některých úředníků, ale mnoho se od nich nedozvěděl. Potvrdilo se mu pouze podezření, že tu Císař není a už dlouho nebyl. Nikdo ale nevěděl, kde je. Úředníci věděli jen že plní Císařovy příkazy, ale neměli tušení, odkud k nim přicházejí.

„Ten se ale musí bát!“ komentoval to Pepek.

„Myslíš?“ zpochybňoval to Icy.

„Kdo se takhle skrývá, musí mít pro to dobrý důvod,“ vysvětloval svůj dojem Pepek. „Myslím si, že se prostě bojí lidí a proto se skrývá.“

„Jestli se bojí lidí, pak nejspíš atentátníků,“ mínil Icy.

„Atentátníci jsou taky lidi,“ ujistil ho Pepek. „Podle toho, co o Císařství oba víme, má dost důvodů ke skrývání.“

„Neřekl bych,“ nesouhlasil Icy. „Lidi z kolonií by se ho jistě rádi zbavili, to ano, ale ti se sem nikdy nedostanou, nemají ten správný původ. A místním může Císařství vyhovovat, takže by ho nemuseli vidět zle.“

„V každém případě je důkladně schovaný,“ postěžoval si Pepek. „Nejhorší je, že lidé ani nevědí, čí příkazy plní. Budeme si muset najít nějakého technika od spojařů.“

„Příjemné hledání!“ popřál mu Icy jízlivě.

„Jaképak hledání?“ zašklebil se Pepek. „Zneschopním telefony a uvidíš, jak rychle se tu někdo objeví!“


U Pepka nikdy nebylo daleko od slov k činům a tohle byla poměrně snadná věc. Na stůl jednoho z úředníků umístil miniaturní zdroj zóny kovové nevodivosti. Od Alexijeva jich měl ve hmotové paměti hiblagu, odkud si je mohl podle potřeby zhmotnit, na výběr z více typů, lišících se dosahem, od decimetru do dvou metrů. V duchovité hmotě bylo těžké ty malé pecičky objevit, o zneškodnění nemluvě, pracovaly na volnou vesmírnou energii, takže by vydržely skoro věčně. Ve vesmíru jimi Pepek blokoval ovládání reaktorů vesmírných bitevních lodí, tady stačilo vyřadit pár telefonů. Nečekali ani půl dne a přihnal se telefonní technik, aby tu podivnou záhadu vyřešil.

„Dělám to nerad, ale musím mu vstoupit do vědomí,“ řekl Pepek Icymu.

„Já bych se ani tak neomlouval,“ odvětil Icy. „Je to nutné pro splnění úkolu a navíc je to pro dobrou věc. Mně jsi to chtěl udělat taky, přiznej se!“

„Jo, ale nemá se to dělat, dokud není jiná možnost,“ odsekl Pepek. „Tys mě navíc díky svému drogovému vidění viděl.“

„Když si představím, že bych dneska padal s ochromenou Eremage do pekelných plamenů hvězdy, jako chudák Palmer, běhá mi mráz po zádech. Uvažuj nestranně! Co mě před tím osudem zachránilo? Zaljóha!“

„Nestarej se o ně, Alexijev je v tom nenechá,“ zavrčel Pepek. „A na tvém místě bych už dávno věděl, že drogy nemám rád.“

„Copak je ještě beru?“ zavrtěl hlavou Icy. „Bral jsem je, přiznávám. Ve válečné lodi se to bez nich nedalo vydržet. Teď je nepotřebuju, s tebou je to zajímavější. Navíc bych řekl, že bys pro mě schválně žádné neměl, i když umíš čarovat.“

„To říkáš naprosto správně,“ přikývl Pepek. „Ale teď mě neruš...“

Zatímco telefonní technik zaujatě zkoumal nefungující přístroj, Pepek se do jeho těla vecpal tak, aby se jejich hlavy prolnuly. Icy to nezaujatě pozoroval. Po krátké chvíli se ale Pepek vynořil a přitom vytrhl ze stolní desky zpod mrtvého telefonního přístroje duchovitý přístroj pro blokádu kovové vodivosti.

„To jsem blázen, dyť tomu nic není!“ komentoval to spokojeně telefonní technik, ale pak pro jistotu podezřelý přístroj nahradil novým. Na císařském úřadě se nevyplácelo šetřit.

„A my půjdeme jinam,“ obrátil se Pepek opět na Icyho.

„Kam?“ zajímal se Icy.

„Na jižní polokouli,“ oznámil mu Pepek. „Má tam být město jménem Sulaek, aspoň to tak podle telefonního čísla vypadá.“

„To ses právě dozvěděl, co?“ přikývl Icy.

„Jo,“ odvětil lakonicky Pepek. „Pojď, zalezeme do kokonu a poletíme co nejrychleji, ať máme tu cestu za sebou!“

„Vypadá to zajímavě,“ neodpustil si Icy. „Z hlavního města Císařství Scheje jsme se přemisťovali na sever, teď naopak na jih, má to nějakou logiku?“

„To nevím, ale nebylo to ani čistě na sever, ani čistě na jih,“ namítl Pepek. „Vždycky to bylo taky trochu na východ.“

„Proč cestují císařské příkazy tak složitě?“ namítal Icy. „Nemůže je udělovat přímo?“

„Možná by mohl, ale tohle zřejmě považuje za bezpečnější,“ aktivoval Pepek kokon, aby se jim pohodlněji cestovalo.

Buď jak buď, město Sulaek bylo od rovníku na jih zhruba stejně daleko, jako Scheja na sever. Měli by se snažit, aby tam byli do tmy, i když na to měli teleportaci.

„Aspoň toho víc uvidíme,“ řekl Icy.


Provinční město Sulaek bylo sice také honosné, ale císařskou okázalostí tak nehýřilo, jako Scheja nebo Ré-balai. Většina měst na Emurechó byla bohatá, vždyť sem po tisíciletí proudilo veškeré bohatství z kolonií. Nic ale neukazovalo na to, že by právě zde sídlil Císař. Ve všech městech byly Císařské paláce nejrozsáhlejšími stavbami a Pepek to najisto čekal i tady. Jakýsi palác se na kopci nad městem vypínal, ale proti Scheji i proti Ré-balai rozsáhlý nebyl. Kdyby byl Císařský, nebylo by město Sulaek příliš významné.

„Uvidíš, že to bude jen další retranslační stanice,“ sýčkoval Icy.

„Možná,“ udrtil skrz zuby Pepek, když se s dvojitě obsazeným duchovitým letadlem snášel přímo na vznosné náměstí uprostřed města. „V každém případě se tu rozhlédneme.“

Přiletěli ze severozápadního směru, takže se tady už stmívalo. Z výšky spatřili osamělého chodce, blížícího se k náměstí z šikmé boční ulice a Pepek se rozhodl pospíšit si, aby přistáli dříve než dojde na náměstí. Chtěl se zviditelnit a na místní pamětihodnosti se ho prostě zeptat. Přistání se mu ale moc nepovedlo. Přistával svisle, ale díky jeho spěchu se oba po kolena zabořili do hladké šedé hmoty, podobné betonu. Naštěstí jim to nevadilo a chodec byl ještě za rohem, takže si toho nemohl všimnout ani ve zdejším slabém světle, kdy už mohou být duchové viditelní.

Pepek naplno zviditelnil sebe i Icyho, rychle vystoupil z kokonu a jakmile byl venku i Icy, kokon rychle sbalil. Stihli to právě včas. Na náměstí nebyl nadbytek světla, ale když se chodec z tmavé boční ulice konečně vynořil a namířil si to napříč přes náměstí, stáli oba na nohou. Pepek počkal, až se vzdálenost mezi nimi smrskla na pár kroků, a pak ho zkusil oslovit v dobré víře, že si oslovený potmě nevšimne jeho telepatie.

„Čí je tenhle palác?“ oslovil chodce telepaticky, protože ho nejvíc zajímalo vlastnictví paláce, vypínajícího se nad městem.

„Hele, pitomci, nechlastejte tolik,“ dostal nevrlou odpověď. „Nepoznat palác knížete Pačdoga, to musíte bejt voba řádně pod vobraz!“

Vyhnul se jim a zrychlil krok. Za těchto okolností by se Pepek jen těžko dokázal spojit s jeho myšlením, ale už to vlastně ani nepotřeboval.

Takže tu ani žádné oficiální císařské sídlo nebylo? Jediný velký palác patřil jen místnímu velmoži? Kde je potom ale Císař?

„Co teď?“ zeptal se ho nerozhodně Icy. Neměli se už koho zeptat, chodec právě mizel na opačné straně náměstí a kolem bylo už jen ticho.

„Teď už to nemá cenu, pokračovat budeme až ráno,“ navrhl Pepek. „Půjdeme si najít místo na spaní. Začal bych podzemní dráhou, jestli tu nějakou mají.“

„Zase pod zem?“ zabručel Icy.

„Co máš proti tomu?“ naježil se Pepek. „Pod zemí je nejlepší spaní, co znám. Je tam ticho jako v hrobě, nikdo nás tam neruší.“

„No právě!“ podotkl kysele Icy. „Když si představím ty tuny hlíny, co mám na prsou, a jak bych se nedostal nahoru, kdyby ta hlína nebyla průchozí, je mi z toho nanic. Opravdu mi to připomíná, že ležíme v nějakém syrovém hrobě.“

„Na to si zvykneš,“ uklidňoval ho Pepek.

„Proč se nemůžeme ubytovat normálně v nějakém hotelu?“ remcal Icy. „Tvoje ženské měly přece peněz dost, proč ti nějaké nedaly?“

„A potřebujeme peníze?“ opáčil Pepek. „Děláme přece něco jiného. Naším cílem není získat opěrný bod u zdejších lidí, ale najít Císaře. Proto se nesmíme zdržovat s hotely nebo s evidencí obyvatel. A taky bys už měl chápat, že někdo z nás musí zůstat nedosažitelný pro represe zdejších mocenských struktur. Vyloučit je nemůžeš a nocování pod zemí je v tomto směru nejbezpečnější, ani atomová bomba nám tam neuškodí.“

„Už jsi zažil atomovou bombu, že tak mluvíš?“

„Zažil,“ přikývl vážně. „V tom atomovém ohni mi shořela Erelim, holka, co mě měla ráda. Přežil jsem to, protože jsem byl duchem. Ona ne...“

Icy se zděšeně podíval na Pepka.

„To myslíš vážně?“ vyhrkl.

„Lhal jsem ti někdy?“ vybuchl Pepek. „Poslyš, jsi možná starší než můj otec, ale mezi námi dvěma mám víc životních zkušeností já, tak to, prosím, respektuj!“

„Promiň,“ zabručel Icy. „Nechtěl jsem se tě dotknout.“

„Prominu, když přestaneš s tím hotelem,“ zchladl i Pepek. „Nejsme na výletě, máme tu jasný úkol, skoro by se dalo říci poslání. Najít Císaře. Až ho najdeme, nastane další etapa našeho působení tady na Emurechó. Chci Císařství odzbrojit. Nebude to jednoduché, bude to znamenat ztrátu jeho kontroly nad dosavadními koloniemi. Nejhorší bude přesvědčit lidi, že nemohou žít jen z okrádání kolonií.“

„Souhlasím s tebou,“ řekl Icy. „Ale prosím tě, nač k tomu potřebuješ Císaře? Nebylo by jednodušší Císařství prostě svrhnout? Jestli to dobře chápu, síly k tomu máte dost!“

„Jednodušší by to bylo,“ souhlasil Pepek. „Ale bylo by to krvavější. Mám pro to malý příklad z historie jiného světa. Také tam jedno císařství dobývalo sousední země a přitom se vyznačovalo krutostí svých vojáků. Také tam se podařilo přesvědčit císaře, aby další válku vzdal. Rozhodně je to lepší než takový národ vyvraždit.“

„A ty to chceš prostě napodobit?“

„Ne,“ odvětil Pepek. „Toho císaře přesvědčovaly atomové bomby, odnesly to statisíce lidí a ten způsob se mi nelíbí. Nemysli si, že jsem citlivka. Jistě sis všiml, že se nerozpakuji zabít darebáka. Ale odmítám pro jednoho tyrana ublížit lidem, kteří za vojáky nemohou.“

„I když to jsou možná taky fanatici?“

Podzemní dráhu neobjevili, jen síť prázdných podzemních chodeb. Zaslechli sice něčí vzdálené kroky, ale než se dostali blíž, kroky zeslábly a bylo zase ticho. Zřejmě se tu noční život moc nepěstoval. Na Zemi bývá večer ve městech jiná zábava, ačkoliv i tam jde o to, jak a kdy.

„Kde tady vidíš jaké fanatiky?“ podíval se na Icyho Pepek s lítostí, když oba scházeli po špatně osvětlených schodech bez jediného živáčka. „Fanatici jsou možná na hvězdných bitevních lodích, ačkoli ani tam to zdaleka nejsou všichni. Předpokládám, že to bude většina důstojníků, ale i mezi nimi jistě najdeš takové, co to nedělají s chutí. Nebudu se zastávat těch, kteří dělají zločiny s nadšením a rádi. Zejména ne očipovaných zabijáků, kteří se sami nechali upravit, aby jim šlo lépe vraždění. Ačkoliv - kdoví, co je k tomu dohnalo, snad to víš nejlépe sám.“

„Řekl bych, že očipovaní jsou fanatici všichni,“ otřásl se Icy. „Bez ohledu na to, co je k tomu dohnalo, jak říkáš. Kdo se jednou stane bestií, přestane být člověkem. Vždyť oni pak neumějí žít mezi normálními lidmi ani v míru!“

„A zkoušel to někdy někdo?“

„Jistě!“ přikývl Icy. „Jenže s nimi se prostě nedá žít. Když se dostanou mezi lidi, terorizují je jako nepřátele. Musí mít vždycky pravdu, kdo se jim vzepře, toho zabijí, loupí a zabíjejí pro prkotiny, nic si nedělají ze soudů ani z policie. Rezervace jsou pro ně jediná přijatelná možnost.“

Rambové...“ odfrkl si Pepek a začal se produpávat pod úroveň podchodu, kam se spolu dostali. Bylo to doposud nejhlubší místo, schody na obou stranách vedly nahoru.

„To nic, tím jen naznačuji, že jsem se s podobnými případy setkal, takže ti to věřím,“ pokračoval Pepek už po pás v zemi. „Víš aspoň, jak to vidí oni sami?“

„To nevím,“ přiznal Icy, když se nechal táhnout dolů. „Poslyš, Pepku, vidíš přece, že mi to nejde! A dole bude jistě zima!“

„Nahoru ti to půjde skoro samo,“ uklidňoval ho Pepek. „A dole zima není, spíš tam je tepleji. Můžeš mi věřit, kdysi jsem tak spal i bez kokonu. Ale k těm čipovaným, už jsi mi říkal, že jste se s nimi moc nestýkali. Proč?“

„Oni byli i na lodích od nás oddělení, aby nás nešikanovali. Potkat je bylo vždycky jako potkat chodící smrt,“ otřásl se Icy.

„Tak proč nejsou na lodích prostě očipovaní všichni?“ nadhodil Pepek.

„Oni nedokáží udržovat loď v chodu,“ řekl Icy. „Nemají na to trpělivost. Je to těžké i pro nás, normální lidi, ale my pořád jednáme tak nějak lidsky. Očipovaní při kdejaké běžné poruše nechodící zařízení prostě roztřískají. Na harcu v nepřátelském území je to fuk, nebo se na to tak nekouká, oni to doženou rychlostí. Ale bitevní loď jim nikdo soudný nesvěří, to by nedoletěla ani k nejbližšímu chobotu.“

„Uvidíme,“ vzal to na vědomí Pepek, když se dostali pod úroveň podlahy podchodu, kde se ocitli v černé tmě. „Kdyby to nešlo jinak než rezervacemi, bylo by to smutné, ale chápal bych to jako dočasné zlo, když nemají děti. Hlavně aby se přestali čipovat další.“

„Byl bych taky pro,“ souhlasil Icy. „To už nejsou lidi. A oni to vědí, chlubí se tím, ale co je nejhorší, taky se podle toho chovají, nadlidi pitomí!“

„Nadlidi, říkáš?“ ušklíbl se Pepek. „Takové asi nemá nikdo rád. Já taky ne.“

„Mně by nadlidi nevadili, kdyby nebyli nebezpeční,“ řekl Icy. „Nakonec mi nevadíš ani ty. S tebou se dá i skamarádit.“

„Já přece nejsem žádný nadčlověk,“ ohradil se hned Pepek.

Hloubka, do které se dostali, mu vyhovovala. Bylo to sotva pár metrů, ale když si na okamžik posvítil rekombinačním světélkem z dlaně, viděli kolem sebe jednolitou skálu.

„Promiň, ale normální člověk nejsi,“ nedal se Icy. „Přinejmenším nejsi náš, přece jsi to přiznal. Nevadí mi, že nejsi člověk a máš víc možností. Aspoň mi denně nepřipomínáš, že jsem bez nich úplná nula. Ale i to bych přetrpěl a vlastně je to pravda. Horší by bylo, kdyby sis myslel, že máš právo lidi obírat o cokoliv, co se ti zrovna zalíbí, nebo je pro své potěšení mlátit nebo zabíjet. Bydlel bys vedle souseda, kdyby se ti denně vysmíval a dával ti najevo, že tě bez výčitek kdykoli zmlátí, okrade nebo zabije? A kdyby ti bral ženu a ohrožoval děti? Líbilo by se ti to?“

„Takoví sousedi by mi taky vadili,“ přikývl Pepek a nabídl kamarádovi vedle sebe místo v kokonu, který mezitím aktivoval. „Víš, já nedělím lidi do kast podle schopností, ale podle toho, jak se snášejí se svými sousedy. Kdo jiné ohrožuje, toho taky nemám rád. Ale většina lidí nikomu neškodí, většina vychází se sousedy v míru a nikdo se jich nemusí bát. Uvidíme, do které skupiny se nám zařadí Císař. To ale poznáme, až ho najdeme.“

„Dobře, budeme ho hledat,“ rezignoval Icy. „A do té doby budeme spát v hrobě, co?“

„Lepší ležet v hrobě jako duch, než venku jako mrtvola,“ odvětil Pepek, když se uložili.

„To jistě,“ přikývl Icy.


Vyspali se v hloubce pod městem.

Kokon byl k odpočinku přece jen vhodnější než ležet ve skále nebo v písku, ačkoliv i to by nejspíš šlo. Ráno spolu vystoupali nahoru a Pepek se rozhodl využít prvního člověka, kterého nahoře potkají, jako nedobrovolného informátora.

Ulice byla prázdná, když se vynořili ze stěny jednoho domu a první, koho pak potkali, byla jakási starší žena. Pepek hned zamířil za ní.

„Nevím, nevím,“ vrtěl hlavou Icy.

„Jen si něco zjistím,“ ujišťoval ho Pepek. „Potřebuji, aby se aspoň na chvíli zastavila.“

„Hele, nevadí ti vstupovat do úplně cizích ženských?“ namítal Icy. „A nebude to vadit ani tvým manželkám?“

„Vždyť se jí ani nedotknu,“ pokrčil rameny Pepek. „To je přece něco úplně jiného než na co myslíš ty.“

„Já jen, aby to tak chápaly i tvé manželky,“ trval na svém Icy.

„Budou,“ ujišťoval ho Pepek. „My si to spolu vyjasníme, neměj obavy.“

„Jen aby!“ neodpustil si Icy.

„To ti potom vysvětlím,“ rozhodl se Pepek. „Ale teď mě nevyrušuj, ať to stihnu!“

Vešli spolu se ženou do obchodu, i když je automatika neviděla a otevřela dveře jen jí. Nevadilo jim to, prošli zavřenými dveřmi. V obchodu bylo žen již pět a příchozí se zařadila na konec nepříliš dlouhé fronty. Pepkovi to stačilo, aby do ní prolnul.

Fronta se po chvíli pohnula, Pepek ze své oběti vystoupil a obrátil se k východu, Icy ho poslušně následoval.

„Co ses dozvěděl?“ zajímal se.

„Velice nepříjemné věci,“ odtušil Pepek. „Vypadá to, že si uděláme malou odbočku.“

„Proč?“ zajímalo Icyho. „Nedělej drahoty a pověz mi to!“

„Tak dobře, ale jedno po druhém,“ mínil Pepek. „Nejprve bys měl vědět, proč nebude mým manželkám vadit, že vstupuji do jiných žen. Ony dobře vědí, že to dělám jen jako duch, bez nejmenšího fyzického kontaktu.“

„Myslíš, že jsou si tebou tak jisté a že ti tak bezmezně věří?“ rýpnul si Icy.

„Věří,“ ujistil ho Pepek vážně.

A vysvětlil mu, jak mezi sebou nemohou mít žádná tajemství, když si při telepatickém spojení procházejí vzájemně pamětí a nic před sebou neutají.

„Týýýbrďo...“ zarazil se Icy. „To se pak musíš chovat naprosto mravně!“

„No a?“ pokrčil rameny Pepek. „Kdybychom tobě a tvé budoucí ženě věnovali telepatii, neměli byste před sebou také žádná tajemství.“

„No nazdar!“ chytal se Icy stropu. „Jenže jestli jsem to dobře pochopil, pak už nestačí chovat se mravně až teď, když ona pozná i všechno, co jsem kdy dělal předtím. Nebo ne?“

„Pozná,“ ujistil ho Pepek. „No a co? Nejlépe je seznámit ji s největšími problémy dřív, než se poprvé spojíte telepaticky. Každá ženská se ti podívá až na dno svědomí už ze zvědavosti, tomu nezabráníš. Ale každá tě pochopí a odpustí ti. Když před holkou nic neskrýváš, ani nemůžeš skrývat, pak ti prostě věří. Nejlépe je říct jí to předem, pak si jen ověří, že jsi to myslel upřímně. Neboj se toho, je to vzájemné a nemysli si, že holky nemají co tajit! Taky se na ně dozvíš věcí! Je to ale nejjistější způsob, jak se dát dohromady. Řekli jsme si přece, že ti ji taky dáme, samozřejmě jen když budeš chtít. Ale teď bych ti měl říci to druhé, totiž co jsem se dozvěděl. Budeme si muset udělat výlet do knížecího paláce, jak se tady říká té honosné stavbě na kopci za městem.“

„Císař je tam?“ dychtil vědět Icy.

„Nejde o Císaře,“ zavrtěl hlavou Pepek. „Kníže Pačdog je důležitý velmož, ale zjistil jsem na něho nepříjemné věci. Syna té ženy vězní v paláci. Nevadilo by mi to, kdyby to byl zločinec, darebáky nelituju. Jenže on tam je podle všeho nevinně a to mě v klidu nenechává. Podíváme se po něm. A protože se tyto věci nedějí náhodou, podíváme se tam pořádně.“

„A co Císař?“

„Zdrží nás to jen chvíli, možná na pár hodin, možná na pár dní. Císař není zajíc, aby nám utekl. Nespravedlnost ale nemám rád ještě víc než drogy.“

„No dobře, půjdeme tam tedy,“ přivolil Icy.

Ačkoliv mu nic jiného nezbývalo.

 


Zpět Obsah Dále

13.08.2017 21:07