Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Čas návratů

Návrat Císaře do paláce v sídelním městě Scheja byl sice nenadálý, ale kupodivu hladký. Přinejmenším to tak vypadalo pro většinu obyvatel Scheje, pokud by se k tomu nachomýtli v roli nezúčastněných pozorovatelů. Spíš bylo podivné, že tu Císař tak dlouho nebyl. Právě zde si ho málokdo pamatoval, ale nikdo tomu nepřikládal váhu. Byla přece vůle Císaře, kde chce bydlet.

Přílet Císaře ovšem nikdo nečekal a všechny jaksepatří překvapil. Drobný zádrhel se stal na nádvoří paláce, kde letadlo s Císařem přistálo, ale málokdo mu v nastalé slavnostní chvíli věnoval pozornost. Tím spíš, že se vše odehrálo v několika vteřinách.

Neotesaný hromotluk správce paláce totiž Císaře nepoznal, či spíš - nechtěl ho poznat.

„To není pravý Císař!“ vykřikoval umíněně, ačkoliv všichni kolem Císaře poznávali a vzdávali mu hold. „Nemůže to být Císař, musí to být podvodník!“

Císař se zachmuřil, ale než se dostal k odpovědi na to troufalé obvinění, správce se popadl za hrdlo a padl bez sebe k zemi.

„Zavolejte tomu nešťastníkovi lékaře!“ byl proto první rozkaz Císaře, vydaný hned po jeho vystoupení z letadla.

Několik ochotných rukou odneslo bezvládného správce do paláce, kde k němu rychle přispěchal místní lékař. Slavnostní vítání pokračovalo bez ohledu na tuto nemilou epizodu. Mezitím se dostavil místosprávce, Císaře samozřejmě poznal a přivítal ho s důstojností, jaká mu přináležela. Trval sice na ověření Císařovy totožnosti biočipem, ale omlouval to nutností vyloučit za každou cenu omyl či záměnu osob. Správcova slova zřejmě slyšel, ale rozumněji trval na důkazu. Císař se proceduře nebránil a když uchopil žezlo s vestavěnou čtečkou a hlavice se modře rozsvítila, nemohl o jeho osobě pochybovat ani největší skeptik. Nádvoří vybuchlo jásotem, že se po dlouhé době vrátil.

Ceremonie ale netrvaly dlouho. Císař projevil přání odpočinout si po cestě.

„Letoun zavezte do podzemí,“ nařídil. „Ať není vidět z letadel ani z oběžné dráhy!“

„Nečekali jsme vás, Jasnosti,“ omlouval se místosprávce. „Je to opravdu neobvyklé. Ještě nikdy, co Scheja stojí, jste nepřiletěl letadlem! A navíc bez doprovodu! Opravdu bych se obával o vaši bezpečnost, co kdyby toho využily nějaké nekalé živly?“

S Císařem výjimečně cestoval jen nepočetný doprovod: dva muži a dvě ženy, všichni se vešli do nevelkého letadla, což pro pamětníky průvodů se stovkami sloužících, kuchařů, kejklířů a bodygárdů působilo neuvěřitelně.

„Myslíte, že by mě tady nějaké živly čekaly?“ usmál se Císař shovívavě. „Ba ne, když mě nečekáte ani vy, žádné živly mě tu čekat nemohou.“

„Kéž by tomu tak bylo! Ačkoliv to vypadá pravdě podobné,“ přál si hodnostář.

V hale paláce uspořádal krátkou přehlídku rychle shromážděného personálu. Císař měl zájem o kuchaře a ti se mohli přetrhnout, jak spěchali připravit něco chutného. Místosprávce v rychlosti sypal na všechny strany další rozkazy a brzy byl s Císařem v jednom z tisíců salónků sám, pokud nepočítáme ty čtyři, které si Císař přivezl s sebou.

Místosprávce se jim neodvážil přikázat, co mají dělat, jen jim naznačil, že si mohou udělat pohodlí, neboť starost o Císaře bude teď ležet především na místních.

„Nechte je, ať dělají, co uznají za vhodné,“ zarazil ho Císař. „Věřím jim.“

Dal si zavolat šéfinspektora ochranky, představil ho Pepkovi jako Mistra Zkilnuta, a vydal mu pár příkazů. Ten je ale vyslechl značně zamračeně.

„Opravdu na tom trváte, Jasnosti?“ zeptal se Císaře, když dostal poslední příkaz.

„Musím na tom trvat,“ ujistil ho vážně Císař.

„Jak to můžete tvrdit?“ pokračoval Zkilnut.

„Neptejte se mě, jak jsem na to přišel a jednejte. V případě neúspěchu akce ponesete zodpovědnost vy sám.“

„Jistě, Jasnosti,“ uklonil se krátce šéfinspektor a rázně vypochodoval ze salonku.

„Doprovodím ho,“ nabídl se Císařův pilot a po němém přikývnutí vyšel rychle za ním.

„Jasnosti...“ odvážil se vyjevit podiv místosprávce. „S mistrem Zkilnutem přece nikdo cizí nesmí! Ani vašeho člověka tam jeho lidé nepustí!“

„Nechte to na něm,“ mávl rukou Císař. „Kdyby ho někam nepustili, však on se vrátí!“

„Zkilnutovi lidé by ho ale mohli považovat za špióna!“ obával se místosprávce. „Pak by ho mohli i zatknout!“

„To je jejich věc,“ pokrčil Císař rameny. „Incidenty vyřešíme.“

Mezitím do salonku vstoupili kuchaři s mísami. Narychlo se jim nepodařilo připravit víc než pár studených mis a salátů, ale Císař byl spokojený. Pozval ke stolu i komorníky a místo nabídl i místosprávci.

„Poobědvejte se mnou,“ pozval ho.

„Nepočkáte na ochutnávače?“ připomněl mu místosprávce.

„Proč?“ usmál se Císař. „Nedůvěřujete vlastním prověřeným lidem, nebo si myslíte, že se sem již vetřel někdo cizí?“

„Za vlastní lidi si ručím,“ ujistil Císaře místosprávce. „Cizí jsou jen ti vaši.“

„Za ty si zase ručím já,“ oplatil mu Císař. „Klidně jezte, jed v jídle nebude.“

„Obdivuji vaši odvahu, Jasnosti,“ neodpustil si místosprávce. „A vážím si také vaší důvěry v naši spolehlivost.“

Chvíli si vychutnávali oběd, při kterém bylo hrobové ticho, přerušené až příchodem Císařova pilota.

„Dobrá, pojď tedy obědvat s námi!“ vyzval ho Císař, aniž by pilot řekl jediné slovo.

Chvíli pokračovali ve vychutnávání narychlo připravených pochoutek. Dalo se říci, že se kuchaři snažili. Jídlo bylo výtečné chuti a velice vyvážené.

„Bývá zvykem,“ porušil mlčení jako první místosprávce, „že si Císař vždy vymění většinu personálu. Vy jste si jich ale přivezl jen hrstku.“

„Ponechám na místech dosavadní,“ ujistil ho Císař. „Vyměním jen neschopné, ale pro začátek chci předpokládat, že tu nikdo neschopný není. Nebudete jen bez mého schválení přijímat další.“

„Jistě, Jasnosti,“ pospíšil si místosprávce.

Pokynul rukou a do salonku vkráčelo pět sloužících, oblečených v císařských barvách.

„Dobře,“ schválil to Císař. „Pošlete teď někoho zjistit, jak se daří panu správci. Nebyl prve úplně při smyslech, když mě nepoznal.“

„Správce před chvílí zemřel,“ pospíšil si s odpovědí jeden ze sloužících.

Všichni, zdálo se, na okamžik strnuli.

„To je nemilé,“ vzpamatoval se Císař. „Nevypadal zdravě, ale doufal jsem, že to tak zlé nebude. Vy jste ale velice pohotově převzal jeho záležitosti.“

„To byla má povinnost,“ odvětil oslovený místosprávce zaraženě.

„Převezmete tedy to místo natrvalo,“ řekl Císař. „Teď hned. Měl ten člověk rodinu?“

„Ne, Jasnosti,“ přispěchal s odpovědí sloužící.

„To bych měl snad říkat já!“ zvedl na něho obočí nový správce. „Ne, neměl rodinu.“

„Nechte ho, byl jen trochu horlivější,“ usmál se na sluhu císař. „No, aspoň ho nebude tolik lidí oplakávat. Hej, ty tam!“

Ukázal prstem na sloužícího, který jim prve sdělil obě zprávy.

„Už jsi někdy zařizoval svému nadřízenému pohřeb? Zvládl bys to?“

„Nic takového jsem nikdy nezařizoval, ale zvládnu to!“ kasal se oslovený.

„Začni tedy s přípravami!“ nařídil mu Císař. „Ať má slušný pohřeb!“

„Ale Jasnosti... on Vás přece nepoznal!“ nechápal správce. „A nepřijal!“

„Vždyť říkám, nebyl při smyslech,“ opáčil Císař. „Není dobré znamení, aby v paláci někdo zemřel zrovna když přijedu, ale už se stalo. Ať tedy všichni vidí, že se Císař i v takových chvílích o své věrné zajímá. A mám ještě jednu věc. V následujících dnech by se měli moji lidé seznámit s palácem, aby zbytečně nebloudili po chodbách. Pamatuji se, že rozsáhlost paláce dělala mnoha lidem potíže. Zdejší ujišťuji, že jim současná místa zůstanou a s novými soupeřit nebudou, měli by se raději navzájem skamarádit. Doufám, že si všichni a všemožně vyjdete vstříc.“

„Ale to se jistě rozumí samo sebou,“ koktal nový správce.

„Jakési zkušenosti mi říkají, že to úplně samo sebou nebývá, ale proti mé vůli se jistě stavět nebudete,“ ukončil to Císař. „Spolehlivých lidí si umím vážit.“

Pak se ze salonku odebral do svých komnat, kde již sloužící odstraňovali ochranné povlaky z nábytku a připravovali kalíšky vonného oleje. Nikoho nenapadlo podivovat se, že si tam Císař pozval jen své lidi.


Teprve tam se ale Císař na svého pilota zamračil.

„Není kruté trestat někoho smrtí za to, že mě nepoznal?“ zlobil se. „Vypadalo to jako náhlý kolaps, ale přece jen... jak se to srovnává s vaším smyslem pro spravedlnost?“

„To nebyl trest za to, že vás nepoznal,“ vysvětloval Pepek také zamračeně. „Však on vás poznal, dobře vás poznal! Zatímco ostatní vás buď okamžitě, nebo po krátkém zaváhání poznali a vítali, on s naprostou jistotou tvrdil, že jste podvodník. Proč? On dobře věděl, že něco neklape! Měl jste přece sedět v Pačdogově vězení a ne přijímat ve svém paláci hold služebnictva. Proto chtěl vašemu přijetí zabránit. Nemohl jsem ho nechat na pokoji. Nejenže by mohl přivolat své spolupachatele, ale mohl by proti vám poštvat palácovou ochranku a to ještě dřív, než mohlo dojít k vaší identifikaci. Vašemu zatčení bych tak jako tak zabránil, ale incident by se rozrostl a obětí by mohlo být více. Bylo lépe ho na místě přimrazit, dokud se proti vám stavěl sám. A protože se říká, že mrtví nekoušou, už jsem mu nepomohl. Nemyslím si, že byste ho měl litovat.“

„Myslíš, že to byl jeden ze spiklenců?“ váhal Císař.

„Už to mám potvrzeno i z další strany,“ odvětil Pepek. „Napadlo mě to hned, jakmile s tím začal. Dalším spiklencem je váš šéfinspektor ochranky Mistr Zkilnut. Místo aby uvedl dle vašeho příkazu do pohotovosti policii Jižní provincie a poslal komando zatknout knížete Pačdoga, volal přímo jemu a varoval ho, že jste tady.“

„Cože? On také?“ zaúpěl Císař.

„Přimrazil jsem ho a vstoupil jsem do něho,“ řekl Pepek. „V tom stavu nemůže nikdo lhát ani cokoliv zatajovat, takže vím prakticky všechno. Třeba jak do spiknutí zapletl vaši ochranku. Pačdogovci vás tehdy na tajném výletě nepřepadli čirou náhodou, ani s nebetyčným štěstím, jak jste si celou dobu myslel! Měli vaše přepadení skvěle připravené od vaší ochranky. Věděli, kam máte zamířeno, i kudy pojedete.“

„Zrada na zradu!“ zahučel Císař. „Proč jsi mi ale radil, abych zrádnému správci vypravil důstojný pohřeb? Za zradu patří spravedlivý trest, ne takové ohledy!“

„My říkáme: O mrtvých jen dobré,“ opáčil Pepek. „Spravedlivý trest si zasloužil, ale smrt je dostatečný trest, ne? Nač ještě znovu trestat mrtvého? Jak byste se k němu choval, kdybyste o jeho zradě nevěděl? Nezařídil byste mu ten pohřeb také?“

„Zařídil,“ svolil Císař, ale v té chvíli sebou opět trhl. „Poslyš, teď mě něco napadlo... co jsi udělal se Zkilnutem? Máme teď ještě čekat zprávu o další záhadné smrti?“

„Bez obav,“ odvětil Pepek. „Měl větší štěstí. Udeřil jsem na něho o samotě, beze svědků. To mi umožnilo nejprve ho v klidu vyslechnout a pak ho zneškodnit bez zabíjení. Už jsme o tom přece hovořili. Není pro mě problém otevřít bránu do některého sousedního světa a hodit ho tam. Vybral jsem poměrně bezpečný svět, kde jsme byli krátce před naším návratem na Emurechó. Tak jako tak to bude záhadné zmizení, ale dá se to přijatelně vysvětlit i útěkem před hrozícím trestem. Prchající zločinci obvykle za sebou sami pečlivě zametají stopy, nebo ne?“

„Takže jsi ho poslal do vyhnanství...“ oddychl si Císař. „Uznávám, není to tak kruté, ten poslední svět nevypadal zle. Nebude ale škoda zaplevelit si ho ničemy?“

„Nezůstane tam natrvalo. V této chvíli je důležité, že nemůže škodit,“ zdůvodňoval to Pepek. „A aby se mu tam nevedlo zle, přidal jsem mu batoh užitečných maličkostí. Od zásob po nástroje, nožem počínaje a zapalovačem konče.“

„Skoro zbytečná velkorysost - pro zrádce!“

„Šlo mi hlavně o jeho zneškodnění,“ pokrčil rameny Pepek. „Nebudu nic namítat proti jeho pozdějšímu vydání soudu. Přiznám se, kdysi jsem darebáky kalibru těch dvou trestal na místě smrtí, jako vašeho povedeného správce. Všichni mi pak vyčítali, že jsem jim neposkytl dobrodiní řádného soudu. Což tenkrát nedávalo smysl, neboť zkorumpované soudy darebáky osvobozovaly. Vyhnanství do pustého světa je podle obecného mínění humánnější a všichni jsou spokojení. Zloduchové nepřijdou o život, spravedlnost nepřijde zkrátka a oběti se nemusí jen bezmocně dívat, jak se jim osvobození darebáci vysmívají.“

„Původně jsem byl proti trestu vyhnanství, ale teď už mi to připadá spravedlivěji, než jsem si představoval. Správce jsi ale zabil!“ připomněl mu Císař.

„To už jsem snad vysvětlil,“ opáčil Pepek. „Nechtěl jsem hned veřejně ukazovat, že máme neobvyklé prostředky. Ale šlo o rychlost. A přimražení je rychlejší než prst na spoušti zbraně.“

„Obrazně, nebo doopravdy?“ zajímalo Císaře.

„Oboje,“ upřesnil Pepek.

„Pak by mě zajímalo, proč jsi na nás pokaždé nechával vojáky střílet!“ nevydržel to dosud mlčící Icy. „Vždycky nás prostříleli jako řešeta, než jim došla munice.“

„Uškodilo nám to?“ usmál se Pepek. „Nechával jsem je střílet úmyslně, byla to součást mé psychologické války. Oni přece mířili dobře, co rána to zásah. Ale nám to nevadilo. A vojáky nic víc nedemoralizuje, než naprostá neúčinnost jejich střelby. Sám jsi viděl, jak změkla i komodorka Zikehová, když do nás vysypala plný zásobník - a nic.“

„Patřilo jí to,“ neodpustil si Icy. „Ta potvora strašně ráda popravovala. Přál bych jí, aby neustoupila a vytrvala až do pekelného ohně hvězdy Alyaku. Ačkoliv, na druhé straně by mi bylo líto kamarádů, které by vzala s sebou.“

„Alexijev je nenechal shořet,“ ujistil ho Pepek. „Já bych nedokázal odchýlit z kursu bitevní loď, na něco takového nemám sílu, musel bych jí odblokovat reaktory, ale on v kosmu roztlačí i bitevní loď, když se do ní opře. Udělal pro ně jen nutné minimum, aby jim průlet kolem hvězdy neublížil. Dostali se k ní hodně blízko, bylo jim pořádné horko, ale přežili to. Teď už se zase od hvězdy vzdalují, jen Zikehová má z toho těžké deprese.“

„Jak to víš?“ zarazil se Icy.

„Zajímalo mě to,“ odvětil Pepek.

„Mě to taky zajímá - a nic!“

„Na rozdíl od tebe se mohu Alexijeva kdykoliv a na cokoliv zeptat. Vnímám ho sice slabě, ale telepatie je lepší a hlavně rychlejší než rádiové vlny.“

„A často se s ním bavíš?“ chtěl vědět Icy.

„Kdykoliv mám chuť,“ odvětil Pepek. „Můžeme se na něho obracet třeba všichni najednou ve dne i v noci, Alexijev má na nás čas vždycky. Má také neuvěřitelné zkušenosti a mohl by nám radit, když si nejsme jistí. ale zatím jeho rady nepotřebujeme. Vystačíme si sami a často nám naše jednání schválí. Je ale povzbuzující mít v záloze takové zázemí.“

„A vy se s ním bavíte všichni najednou?“ zajímalo Císaře.

„Občas,“ přikývl Pepek. „Může se přece dělit podle libosti, to my nedokážeme.“

„Ani bych to do vás neřekl, připadáte mi všichni nemluvní,“ namítl Císař.

„To se vám jenom zdá, císařskej!“ vyjekl Icy nadšeně, že může konečně i on někomu něco vysvětlovat. „Dejte na mě, já už je prokouk! Teda, chybělo mi jen málo, ale teď jsem pochopil, co se to děje, když tihle začnou vypadat nepřítomně. Voni se mezi sebou bavějí! A skoro furt!“

„Ale nevypadá to tak,“ trval na svém Císař.

„Nevypadá, ale to je tím, že spolu mluví tak potichu, až při tom slyšíte dopadnout špendlík. Jen je ale chvilku sledujte a uvidíte, jak jim při tom hrají oči! To je asi jediné, čím se to pro nás dva projevuje, ale když budete mít oči otevřené, nemůžete to věčně přehlížet a nechápat!“

„Zajímavé! A pak že jste stejní jako my!“

„Fyzicky se zas tak moc nelišíme,“ vrtěl hlavou Pepek.

„Nějaké rozdíly jsi mi ale nedávno sám přiznal,“ připomněl mu Císař.

„Nic z toho ale není tak zásadní, aby to bylo nepřekonatelné. Něco nám dokonce proti vám chybí, ale to, co máme navíc, je opravdu užitečné.“

„To vám ale umožňuje něco, co tady ještě nikdy nebylo,“ uvažoval Císař. „Například se postavit s nevelkou skupinou současné moci našeho světa. Tou mocí nemyslím sebe, naopak, jdu s vámi docela rád a klidně přiznám, že jsem vám i vděčný. Ale banda, co se zmocnila vlády nad Emurechó a beztrestně spaluje spřátelené světy, nebude rozhodně slabá a myslím si, že nadšená taky ne! Jen bych řekl, že bys měl rozlišovat i to vyhnanství. Pro některé to bude i v příjemném světě strašlivý trest, pro jiné ještě příliš měkký.“

„Máš pravdu,“ přikývl Pepek. „Ale my jsme tu bandu nepřišli obdivovat. Ničení světů si zasluhuje přísnější trest než přívětivé vyhnanství ve světě, vhodném spíš pro zakládání kolonií. Ale světů je spousta. Jsou mezi nimi i takové, co budou mít brzy pověst hodně tvrdého kriminálu. Jeden už mám vyhlédnutý, není to žádný ráj!“

„Myslíš svět těch obřích létajících rejnoků?“ upřesňoval si to Icy.

„Nemám na mysli žádný vysloveně smrtící svět,“ vrtěl hlavou Pepek. „Znám třeba jeden studený svět. Smrtící jistě není, ale život na něm určitě lehký nebude.“

„Pro některé stvůry by se hodilo i peklo,“ mínil zatvrzele Icy.

„Známe i takové,“ řekla Yazatap, ale tak zlověstným tónem, přimíchaným do telepatie, až všem přebíhal mráz po zádech. „A ne jedno. Klidně přiznám, z jednoho pravého pekla pocházím a jiná jsem už navštívila. Máš ale naprostou pravdu. Pro největší stvůry se budou hodit i světy, kde právě řádí geologické bouře. Jeden přitom není daleko odsud.“

„Ty takový svět znáš?“ vyhrkl zaraženě Icy. „Co to znamená geologická bouře?“

„Ten svět zatím nemá jméno,“ pokračovala Yazatap zlověstně. „Najdeš ho jen dvě brány odtud, Saturn-nahoru a Mars-dolů. Zažila jsem už více než jedno peklo, ale tam bych dlouho nevydržela. Ne že bys tam nedokázal přežít. Ale asi by ses tam rychle zbláznil.“

Icymu se jen zježily vlasy...

 


Zpět Obsah Dále

13.08.2017 21:07