Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Smršť

Admirál Hazaróchun se připravoval na okázalé velení v další vítězné bitvě. Vzbouřené město Scheja již nebylo pod obzorem. Teď je kryla jen silná vrstva šikmé atmosféry, ale ta jeho obyvatele nezachrání. Nicméně by se na ní část energie neškodně rozptýlila nebo odrazila, takže se pro vyšší účinek vyplatilo pár minut počkat. Až se Emurechó pootočí, poskytne Flotile výhodnější podmínky a teprve pak dá admirál povel ke zdrcujícímu úderu. Na vzbouřence, kteří se vzepřeli Hlavnímu štábu Císařství, musí použít tvrdost nejvyššího druhu. Město srovnané se zemí je vždycky dobrým odstrašujícím příkladem i pro spojence, natož pro nepřátele, i když to jsou jen rebelové.

Tohle poslední čekání ale stálo admirála přemáhání! Nechybělo mnoho, aby dal výjimečně povel k palbě již ve chvíli, kdy se nad obzorem objevily vrcholky nejvyšších staveb Scheji. Úder by byl slabý, smetl by prakticky jen ty vrcholky, moment překvapení by byl také ten tam, ale ve chvíli, kdy mimozemšťané tak úspěšně decimovali admirálovu Flotilu, by to bylo aspoň něco.

Rozhodlo nakonec hlášení z křižníku Fašabhyd, ze kterého vyplývalo, že vetřelci konečně dostali, co jim patřilo. Dalším potvrzením hlášení byl fakt, že přestaly docházet zprávy o vyřazení dalších lodí. Průhlední mimozemšťané přestali Flotile škodit, díky tomu admirál nemusel tolik spěchat a mohl si dovolit optimalizovat úder. I tak byla palebná síla pošramocené Flotily snížená. Nevadí, proti jednomu městu to musí stačit. Hlavně že jsou vetřelci zničeni! Škod nadělali i tak dost!

Nejhorší na tom ale bylo tvrzení očitých svědků, že vetřelci byli jen dva! Admirála polilo horko, když se nad tou zprávou zamyslel. Co je to za civilizaci, která se pokusila napadnout a zneškodnit kosmickou Flotilu Císařství dvěma členy? Dobrá, byli zničeni. Ale kdo by se nestyděl jásat nad ubohým vítězstvím? Zvlášť když se pouhým dvěma sabotérům podařilo úspěšně vyřadit osmdesát procent palebné síly Hazaróchunovy Flotily! A nebýt šťastné náhody, snad by se jim dílo zkázy podařilo! Být poražen srovnatelnou nepřátelskou silou je smůla, ale ne hanba. Ale být poražen dvěma sabotéry? Ostuda takového kalibru nebyla vyloučená, jiné už postihla! Na jásání to rozhodně nebylo, ale na oddechnutí ano.

Admirál se opět, jako už po několikáté, sklonil k obrazovce dalekohledu. Scheja, nad níž už zřejmě vyšlo slunce naposledy, byla jasně viditelná. Admirál již dokonce rozeznával jednotlivé charakteristické obrysy. Starobylé náměstí Císařova klidu, rozsáhlý komplex Císařského paláce, budovy staré Admirality, vojenská škola Výchozího Bodu... tam to dobře znal, tam přece před pěti sty lety jako novopečený kadet začínal! A v Císařském paláci nedávno dostal za vojenské zásluhy o Císařství řád! Nebude škoda zničit památky, po celá tisíciletí předchozími generacemi tak pečlivě udržované?

Ale fuj! Jak by mohl vyžadovat od podřízených správnou vojenskou tvrdost, kdyby sám podlehl sentimentu? Pravda, Scheja byla město blízké Císaři, ale ovládali je rebelové, které musí vyhubit jako jedovatý hmyz, byť přitom z města zůstane kouřící spáleniště!

Admirál se nadechl a obrátil ke svým pobočníkům.

„Všechny zbraně jsou zamířené a odjištěné?“ otázal se naposledy, už jen pro jistotu.

„Ano, admirále! Všechny zbraně Flotily jsou zamířené a odjištěné!“ opakoval po něm jako automat pobočník Dilyavod. Slavnostní chvíle byla znát i v jeho hlase.

„Tak tedy...“ zavelel admirál...

Nedořekl. Ve velínu znenadání zhasla všechna světla a místnost, dosud plná jasu, se rázem ponořila do tušově černé tmy. Nezhasla osvětlovací svítidla, ale všechno. Obrazovky jako kdyby naráz sfoukl, stejně jako nouzové lampičky nade dveřmi.

„A safra!“ ulétlo pobočníkovi Dilyavodovi. Chtěl použít místo nouzové lampičky miniaturní obrazovku svého komunikátoru, ale zjistil jen to, že i ta je tmavá jako všechno.

„Bojový poplach! Nejvyšší stupeň!“ přeskočil hlas admirálovi. „Technici, spojaři! Nástup na odstraňování poruchy!“

V černočerné tmě nebylo znát, že by to někdo spěchal splnit. Někdo šťavnatě zaklel, jak se potmě o něco udeřil, ale jinak bylo disciplinované ticho. Alespoň na chvíli.

Náhle všechny objal pocit nesnesitelné lehkosti. Vysadila umělá gravitace. I admirál ztratil podlahu pod nohama.

„Technicíí!!!“ zařval bezmocně. „Sakra, kde všichni vězí? Holoto líná!“

„Nekřičte tak, nebo ochraptíte!“ napomenul ho kdosi.

Admirál zkoprněl nad tou drzostí, než mu došlo, že ten hlas - nikdy v životě neslyšel.

„Kdo se to opovažuje?“ zařval.

„Jen klid, bude ještě hůř!“

Uprostřed velínu se náhle rozsvítilo světlo. Vycházelo ze zářícího obláčku, obalujícího ruku podivné bílé postavy, vznášející se ve vzduchu uprostřed velínu. Byla oblečená do nakadeřené bílé pěny, ale přitom tak přiléhavé, že nebylo pochyb, že je to žena. Pravda, ve velínu se vznášeli všichni, ale zatímco většina osazenstva velínu včetně admirála se jen křečovitě držela všeho, co měl kdo po ruce, bílá postava se ničeho nepřidržovala. Nejprve se klidně vznášela jako ryba ve vodě, ale pak se zvolna otočila a s jistotou zamířila k admirálovi. Neměla na zádech nemotorný autonomní batoh s antigravitačními motory, ale nejspíš něco jiného, podle všeho lepšího.

„Vy jste admirál Hazaróchun, že?“ usmála se na něho trochu smutně.

„Jsem!“ odvětil admirál. „A kdo jste vy? A co tady děláte?“

„Přišla jsem si pro vás, admirále!“ odvětila žena. „Zatýkám vás pro zločin, spáchaný před lety na národu Morzortů.“

„Zločin?“ opáčil udiveně admirál. „Jaký zločin? Co si to dovolujete, vy...“

„Zločin vyvraždění celého světa je nejtěžší známý zločin,“ přerušila ho žena. „Navíc jste se právě chystal k dalšímu takovému zločinu. Vaše zbraně jsou zamířené a ke katastrofě nedošlo jen díky našemu zásahu. My ale chápeme zločin na poslední chvíli překažený stejně jako zločin dokonaný a jste tedy vinen i chystanou zkázou města Scheja.“

„Poslyšte, to už přesahuje všechno!“ vybuchl admirál. „To přece jsou nebo byly regulérní vojenské akce, žádné zločiny! A vy ani nemáte právo někoho zatýkat!“

„Právo zabránit zločinu má každý, škoda, že ho tady nikdo nevyužil,“ opáčila žena. „Ale to bych očekávala od vojáků příliš mnoho. Máte asi jiné názory i na oprávněnost našeho zásahu, ale to na věci nic nemění. Zkuste třeba chápat jako regulérní vojenskou akci i náš zásah, třeba vám to pomůže nést trest jako porážku.“

„Nevyhlásili jste nám válku!“ namítl admirál.

„A vy jste ji někdy vyhlásili?“ vrtěla hlavou žena. Morzorty jste vyhubili, ačkoliv to byli vaši spojenci a o zkáze Císařského města jste opomněl informovat i Hlavní štáb!“

„Ti by s tím ale určitě souhlasili!“ tvrdil admirál.

„Jenže ten souhlas od nich nemáte,“ odpálila ho. „Máte pravdu jen v tom, že byste jej od nich dostal. Jenže souhlas s takovou krutostí je stejným zločinem, jako jeho provedení.“

„Co vlastně od nás chcete?“ mračil se admirál jako deset čertů.

„Spravedlnost!“ opáčila sebevědomě žena. „Vaše rozhodnutí měla za následek smrt mnoha milionů. Za to teď ponesete odpovědnost.“

„Popravte mě tedy!“ vybuchl admirál. „Ať všichni vidí, jak dokáže umírat vojevůdce!“

„To by pro vás bylo příliš snadné!“ zavrtěla hlavou žena.

„Co můžete chtít víc, než moji popravu?“ vypjal se hrdě.

„Známe i jiné tresty,“ podotkla žena. „Pro gaunery vašeho ražení by byl přiměřený trest už to, že nikdy nedostanou příležitost rozhodovat. U vás to ale neplatí. Jste příliš těžký a nebezpečný zločinec a budete se zodpovídat z těch nejtěžších zločinů, jaké známe.“

„Aha!“ pochopil to admirál. „Potřebujete ještě monstrproces! Jak libo!“

„Jaký proces?“ zavrtěla hlavou žena. „Vaši vinu na zkáze Morzortů potvrdilo tolik svědků, že nám chybí už jen poslední důkaz - vaše vlastní vzpomínky. Nepředpokládám, že by nám řekly něco nového, ale když je získáme přímo od vás, kruh se uzavře. Vy sám přece nejlépe víte, jak to tenkrát doopravdy bylo, ne?“

„Nic ze mě nedostanete!“ vyhrkl admirál. „Ani na nejtěžším mučení!“

„Mučení? Soudíte nás podle sebe, že?“ usmála se smutně žena. „Od nás barbarské metody nečekejte! Ale nepočítejte s tím, že byste to před námi utajil. Vstoupíme do vašich nejtajnějších vzpomínek a všechno bude jasné, jako otevřená kniha na poledním slunci.“

„To byste...“ zbledl admirál, „...to byste byli nejhorší stvůry, jaké jsme kdy potkali!“

„Jistě,“ přikývla žena. „Být despotové vašeho typu, byli bychom absolutně nejhorší. Vaši lidé mohou mluvit o štěstí, že takoví nejsme. Ale pro vás jsme a budeme nejhoršími nepřáteli, jaké si dovedete představit. Ale teď už dost řečí, půjdete se mnou.“

„Holoto!“ rozkřikl se admirál a rozhlédl se po svých lidech. „Neschopní povaleči! Necháte svého admirála odvléci těmi vesmírnými bestiemi?“

Rozhlížel se po potemnělém velínu, ale pomoc nikde neviděl.

Většina příslušníků jeho štábu měla největší starost, jak se přidržet něčeho pevného a pokud možno se za něco přikrčit. Mladý, ale velice schopný pobočník Dilyavod, se sice zachytil křesla nohama a ve volných rukou držel eldyf, ale zápasil s ním marně, zbraň mu očividně nefungovala. Navíc byl jediný, koho napadlo zajímat se o zbraně. Ostatním působil beztížný stav v lodi takové problémy, že ani nebyli schopní myslet na nic víc.

„Nikdo vám nepomůže, admirále!“ zhodnotila to klidně žena. „Mechanické zbraně, jako pistole nebo nože, nás neohrozí. Eldyfy potřebují elektřinu a bez ní jsou to bezcenné kusy mrtvé hmoty. Zřejmě vám ještě nedošlo, že jste se setkali s civilizací odlišného typu, než s jakou jste mohli počítat. A nejde jen o zbraně, největší rozdíl je ve způsobu myšlení. Vím to dobře, sama jsem ještě nedávno patřila k civilizaci vašeho vlčího typu. Nepřestávám dnes děkovat osudu, že jsem se z té vlčí smečky dostala.“

„A stejně mě nedostanete!“ vykřikl admirál. Podařilo se mu nenápadně rozepnout pouzdro s pistolí, vytasil ji a bleskurychle si ji přiložil k hlavě.

„Ba ne, admirále!“ ušklíbla se žena. „Tak snadno nám nevyklouznete.“

Pistole admirálovi vypadla z bezvládné ruky a pomalu odplouvala beztížným stavem dál od zkoprnělého kandidáta na sebevraha. Chtěl po ní chňapnout druhou rukou, ale v beztížném stavu to není vůbec tak snadné, jak to vypadá a kromě toho, ani druhá ruka ho najednou neposlouchala.

Co se dělo potom, vypadalo tak trochu jako scéna z nějakého drastického filmu.

Vedle admirála se objevilo cosi podobného průhlednému nafukovacímu balónku, ovšem ve velikosti člověka. Co to bylo? Předmět nebo netvor? Podle toho, jak do sebe začal bezmocného admirála soukat, by mohl mít něco společného z obrovskými hady, ti také polykají kořist vcelku. Proč se ale admirál nebránil? Jen bezmocně třepal nohama, když ho to polykalo.

Pobočník Dilyavod mezitím vzdal svůj zápas s nefunkčním eldyfem a místo toho se prudce odrazil směrem k bíle oblečené ženě. Doufal snad, že ji holýma rukama zaškrtí? Odraz si spočítal dobře, ale s čím nepočítal, byla ta divná žena. Měl v úmyslu popadnout ji oběma rukama, ale ruce mu projely jejím tělem, jako kdyby tam nebyla a pobočník pokračoval nezmenšenou rychlostí směrem k protější stěně velínu.

„Ale, ale, chlapče!“ pokárala ho žena. „Už bys mohl mít rozum!“

Letící Dilyavod natáhl před sebe zoufale ruce, aby zmírnil náraz do protější kovové stěny. Předtím vložil do odrazu sílu svých nohou, počítal s tím, že ženu srazí, podělí se s ní o kinetickou energii a přibrzdí se o ni, ale teď ve zlomku vteřiny pochopil, že plnou silou nevrazí do měkkého ženského těla, ale do tvrdé kovové stěny, která neuhne. Ruce snad něco přibrzdí, než se přelomí, ale pak si parádně a přitom neodvratně rozbije obličej...

„Jako gesto to bylo pěkné!“ přikývla uznale žena. „Pěkné, ale zbytečné.“

Pokynula rukou a pobočník Dilyavod zpomalil, až se v prostoru zastavil v bezpečné vzdálenosti od stěny. Jenže visel bezmocně jako moucha na neviditelné mucholapce a ať sebou mrskal jak chtěl, nemohl se pohnout z místa.

„Pak si ho sundejte,“ poradila žena ostatním.

Pokynem ruky si k sobě přitáhla průhledného netvora, který právě před očima všech spolkl jejich admirála, a společně s ním - prolnula kovovým stropem velínu.

Spolu s ní ale zmizelo i její světélko, které do této chvíle spoře, ale aspoň trochu rozsáhlou místnost osvětlovalo.

Velín opět zaplavila černočerná tma...

 


Zpět Obsah Dále

14.08.2017 12:49