Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Icyho návštěva

„Nebudeme to mít jednoduché!“ konstatovala Yazatap, když toho večera večer všichni při obvyklém sexu s Pepkem probírali další den.

V Pepkově objetí byla Xapho, ale při telepatickém spojení nepřišly zkrátka ani ostatní.

„Zdá se, že se to zlepšuje,“ namítala Xapho. „V posledním týdnu se ve Scheji žádný další atentátník neobjevil.“

„To ještě nemusí znamenat, že to vzdali,“ zpochybnila to Ramiel. „Třeba přemýšlejí, jakou jinou taktiku použít, aby nás převezli.“

„Takže jedeme dál!“ vzdychl si Pepek. „Nečekali jsme přece, že to zmákneme za měsíc! Hlavně že už objevili tu vražednou civilizaci!“

Civilizaci, spalující sousední světy, objevili víceméně náhodou Ogdurové - pokud je při tak rozsáhlém pátrání, jaké OgdurovéErduky zorganizovali, ještě opodstatněné slovo náhoda, spíš se dalo tvrdit, že to byla otázka času. Na nebezpečnou civilizaci se ihned vrhli Erdukové, pro lidi by prý byla neúnosně nebezpečná. Pátrací týmy by si mohly oddychnout, ale většina se rozhodla vrátit na některý z objevených světů, které museli během pátrání nechat za sebou. Na osmi světech žily dosud neznámé, znovu objevené větve tefirů, které se oddělily od ostatních větví kdysi v pradávném čase, kdy pátrání na vlastní pěst po lepších světech bylo běžnější, a už se k nim nevrátily. Sedm jich bylo na odpovídající úrovni, ale jedna v nepříznivých životních podmínkách zpustla a po statisísiletích stagnace se s bídou podobala pozemskému středověku. Ogdurové se rozhodli pomoci jí přednostně.

Odvolané pátrání uvolnilo ruce Oldově partě. Olda, Máňa a Mariuk, doplněné Čertem, se okamžitě vypravili na Alyak, v této chvíli jediný svět, dostupný pomocí hvězdných bran. Čekal tam na ně Alexijev, ale i když se s ním rádi setkali, kvůli němu by Oldovu partu Alyak netáhl. Naštěstí měl pro ně Alexijev pochopení a rád jim zprostředkoval výpravu červí dírou na Hengtin, kam touto cestou sám nemohl.

Hengtin byl již druhý svět, nedosažitelný zatím ze Země pomocí hvězdných bran, kam se vydala další menší parta rozvětvené Horákovy rodiny. Proti Pepkově partě měli plno výhod. Nejen její zkušenosti, kam se na lodi nejlépe ukrýt, v neposlední řadě se nemuseli starat o Icyho. Čert se ukázal jako platný parťák. Ukázalo se, že čertvíjakým smyslem vždy vycítí blízkost tefirů z Aliance a díky němu nemuseli být ostatní tak napnutí, ačkoliv cestovali na hvězdné lodi s větším počtem cestujících. Využili totiž návratu zajatců, které nová vláda Alyaku propustila na znamení dobré vůle na třech neozbrojených výsadkových kocábech.

Převrat na Alyaku organizoval Alexijev. Byl s tím hotový v rekordně krátké době, ale sám přiznával, že měl lepší možnosti než Horákova rodina. Rozhodující bylo, že se dokázal rozdělit na desítky míst současně a současně i jednal. Zatímco odzbrojoval místodržitelství na jižní pevnině, přemluvil v téže době několik desítek Alyačanů, aby s ním šli nenadále uvolněnou vládu převzít do svých rukou.

V každé společnosti se najdou lidé, kteří se takové příležitosti ochotně chopí, nejraději v čele ostatních, a obratem ji zneužijí pro sebe. Alexijev si vybíral spolupracovníky, kteří k takovým hyenám nepatřili. V každé společnosti se vedle darebáků najdou i slušnější lidé, jenže se obvykle po vládě nesápou a pak jen bezmocně přihlížejí řádění rychlejších hyen. To se Alexijevovi stát nemohlo. Už proto, že četl lidem myšlenky a vyhnul se lidským hyenám, aniž by je oslovil.

Horákovci to měli horší. Číst myšlenky mohli, ale rozhodně ne tak pohodlně. Museli občas spát a měli i jiné lidské slabosti, které jim bránily dosahovat nadlidských výkonů Erduků. Dokázali se telepaticky koordinovat, ale nemohli být na tolika místech najednou. I kdyby měla každá parta tisíce telepatických členů, nemohla by úkol takového rozsahu stihnout tak rychle, jako tyhle složité bytosti.

Tím víc Pepkovu partu těšilo uznání, které jim Alexijev prokazoval.

Ani Horákovci totiž nebyli bez úspěchů. I kdyby Alexijev nebo kterýkoliv jiný Erduk na jejich místě dokázali více, Horákovci měli proti nim jednu důležitou přednost.

Nacházeli se totiž na místě, kde jich bylo právě teď nejvíce zapotřebí.

A kam Erdukové dnes ani nemohli.


Oldova parta se hned na počátku dostala na Hengtinu do obtížnější situace, než v jaké začínala Pepkova. Pepkova část Horákovy rodiny měla, ať to přebírali jak chtěli, obrovské štěstí, že narazila na Císaře, zkrušeného zrádným vězením, kterého přesto většina světa uznala za svého panovníka a nekladla odpor jeho reformám - až na nespokojené průmyslníky, nucené změnit výnosnou vojenskou výrobu za nevýhodnou civilní, a na demobilizované vojáky, zvláště důstojníky, kteří hledání civilního uplatnění považovali za nehodné jejich stavu, obtížné a urážlivé. Neodvážili se neuposlechnout rozkaz o propuštění z armády, ale nedalo se tvrdit, že by jej splnili s nadšením.

Císař sám byl Pepkovi zavázán za své vysvobození a navíc dobře věděl, že jeho zachránci jsou rozdílem třídy silnější. Nejenže se jim nestavěl na odpor, ale nepokrytě je obdivoval, jejich plány schvaloval a jejich snažení podporoval. Nedělali přece nic, co by bylo proti jeho vlastnímu smyslu pro spravedlnost. Císař byl proto pro Pepka největší výhrou.

Oldova menší parta měla počáteční pozici diametrálně odlišnou. Nenarazila na mírného chápajícího vladaře, ale na arogantní vládnoucí garnituru Hengtinu, která se dala směle charakterizovat jediným slovem: mafie. Navíc na Hengtinu nevládla jedna centrální vláda jako na Emurechó. V Hengtinu byly tři, každá vládla na své pevnině a mezi nimi panovalo »ozbrojené příměří«, jak se s trochou dobré vůle dal jejich vztah nazvat. Jako na Emurechó ve válečné době, tady prakticky pořád, měli jednotný Hlavní štáb, ale měl pravomoci jen směrem navenek. Tři vlády v něm byly zastoupeny paritně a na postu vrchního maršála stál triumvirát, rozhodující prostou většinou, kde měl každý z triumvirů cyklicky právo veta.

Navenek tedy Hengtin vystupoval v Alianci jednotně, ale ve skutečnosti se v něm o jednotě mluvit nedalo. A když, tak hodně ironicky.

Pro Oldovu partu to bylo ovšem krajně nevýhodné. Mohla se buď soustředit na vládu jedné vybrané pevniny, pak by ale zbývající pevniny nestihala. Rozdělit se tak, aby obsáhla všechny, by znamenalo rozdělit se po jednom. Což mělo více nevýhod než výhod.

Na Emurechó stačilo, aby hlídkoval jeden, zatímco ostatní spali. V samotném paláci ani ve městě Scheja nepřítele neměli, záškodníci k nim přicházeli z jižní pevniny, kde se i po odstranění hlavních viníků udržovala proti Císaři nepočetná ohniska skrytého odporu. Protivníci se neodvážili vystupovat veřejně, jejich intriky nebyly úspěšné, což neznamenalo, že by v sobě neskrývaly zárodky nebezpečí.

Na Hengtinu to měli horší. Bezpečný úkryt nenašli nikde.

Olda s Máňou se pokusili jednat s jednou ze tří vlád, ale když to probírali s ostatními, předpověděl jim Pepek totální fiasko, neboli naprostý neúspěch. A nemýlil se. Situace byla složitější než na Emurechó kromě jiného i tím, že na Hengtinu znali teleporty, podobné Okifeiským. Nejen funkčně, i konstrukčně. Také šlo o kabinky, jen nebyly tak rozšířené jako na Okifeii. Zdejší byly teprve v počátcích, jejich síť nebyla hustá a především, sloužily výhradně představitelům vlád. Teleporty jim umožnily střídat místa pobytu a snižovat tak možnost úspěšného atentátu. Členové všech tří vládních klik vedli jednání zásadně jen na dálku, osobně se nescházeli, aby atentátníkům neposkytli šanci. Většina lidí neznala jejich tváře a jména a o existenci vlády věděla díky vládním nařízením a všudypřítomné policii.

Navzdory tomu se atentátů na vládu odehrávalo poměrně hodně. Nepáchali je řadoví obyvatelé Hengtinu, byl to skrytý, ale sveřepý boj o koryta. Často se k atentátům využívali příslušníci policie, kteří jako jedni z mála věděli, kde mohou potenciální oběti hledat.

Hengtinská policie se nerozdělovala na tajnou a veřejnou. Policisté byli ozbrojeni, ale nenosili výrazné uniformy. Přesněji řečeno, jejich uniformou byl běžný civilní oblek, lišící se schopností rychle se přebarvit. Během akcí byli nejčastěji v černém, už protože se policejní razie konaly většinou v noci.

Úsloví Nosí měňavý šat znamenalo mezi lidmi na Hengtinu Je to hlupák, ale očividně to byla jen bezmocná reakce lidí na všemocnost rozvětveného policejního aparátu. Policii řídily centrály, vybavené tisícovkami sledovacích kamer, umístěných nejen na veřejných místech, ale prakticky všude, kam se daly namontovat. Lidé by si na ně zvykli, ale další a další policejní hony na lidské oběti je vyváděly z míry. Když se v městské pasáži, plné spěchajících lidí, znenadání třetina lidí vybarvila načerno, byli to policisté, kteří právě dostali rozkaz k další akci. Menší část privilegovaných lidí, ostatními nazývaná dgóši, se obvykle vzápětí zbarvila namodro a policie se jim zdvořile vyhýbala, ale pro drtivou většinu lidí bez měňavého obleku nebylo jiné cesty, než se co nejkratší cestou stáhnout z otevřených prostor k nejbližší zdi, přitisknout se k ní, ztuhnout a nepřekážet. Rozhodně se nevyplácelo dělat prudké pohyby nebo se nedejbože rozběhnout, pak policisté bez varování stříleli.

Ačkoliv byl každý takový hon, někdy již téhož dne, mediální propagandou vítán jako další úspěšný zátah proti kriminálním živlům a teroristům, nebo drtivá rána nepřátelské špionážní síti, lidé už věděli, že pravda je jiná. Terorizovala je jedině policie a špiona nikdo nikdy neviděl. Zato se potají šeptalo, že se policejní razie pořádají vždycky, když mají uranové doly nedostatek muklů. Svědčilo by pro to, že policie přednostně zatýkala statné chlapy. Ženy, vychrtlé sušinky a naopak tlouštíky nechávala na pokoji - nepodávali by asi v dolech uspokojivé výkony. Nikdo nevěděl, kam zatčené odvádějí a málokdo se vrátil, a když, tak až za desítky let. Propaganda to vysvětlovala tím, že jim bylo - samozřejmě jako součást převýchovy - přiděleno bydliště tak vzdálené, aby se nemohli vrátit k podvratné činnosti, ale těch pár šťastlivců, kteří se přece jen po dlouhé době vrátili, nemlčelo, i když své příběhy vyprávěli ostatním jen šeptem a potají.

V dolech se podle nich přežít nedalo. Jedinou cestou k návratu bylo podepsat nábor do armády, mít štěstí přežít pár válečných kampaní, nezbláznit se a nepodepsat nabídku výhod spojených s očipováním ke zrychlení reakcí - to byla totiž jednosměrná jízdenka do pekel.

Jen malou část vysloužilců tvořili mrzáci. Při těžkém poškození lodi byly zasažené úseky dehermetizované a pokud došlo ke zmrzačení posádky, nevydržely ani skafandry a vakuum zabíjelo spolehlivě. Častější bylo oslepnutí rozptýleným světlem laserů a smrtelné ozáření radioaktivitou, jenže o tuto skupinu se na lodích starali lékaři a pojišťovací agenti - jejich cílem nebylo poškozené léčit nebo odškodnit, spíš přesvědčit, že další život už beztak nemá smysl.

Vysloužilci museli po návratu vydržet nevybíravé urážky a pomluvy - propaganda je obviňovala ze zbabělosti, neboť těsně před válkou opustili armádu, která o ně předtím pečovala, místo aby využili skvělé příležitosti projevit hrdinství. Jakoby neplatilo, že opustit armádu ve válce mohli jen kolem popravčí stěny rovnou do krematoria, nebo zmrzačením, a mír před další válkou trval tak krátce, že stačilo zaváhat, aby se návrat odložil o další mnohaletou kampaň. Jedinou, ačkoliv spornou výhodou veteránů bylo, že je již nechávala na pokoji policie. Ne že by je nesledovala, ale z armády se vracely trosky lidí a v dolech by už dlouho nevydrželi.

Tak to bylo na Hengtinu, nejsvobodnějším světě Aliance, jak tvrdila propaganda ruku v ruce s barvitým líčením kruté tyranie ve světech Císařství.

Podle Icyho to na Nuace bylo lepší, i když jeho pobyt v armádě byl stejně dobrovolný, jako u většiny vojáků z Hengtinu.

Oldova parta prakticky potvrdila Icyho popis poměrů ve světech Aliance. Dobré bylo, že se to dozvěděla předem. Horší bylo, že jim to pomohlo jen v jediném - mohli se včas připravit, že to nebudou mít jednoduché. A také, že bude bezpečnější, aby se tam všichni zdržovali jako duchové a pohromadě.

Přece jen by si snad mohli pomoci.


Icy nakonec nevydržel Pepkovo naléhání a svolil, aby ho Salgiel upravila. Ne že by do toho šel s nadšením, ale aspoň uvěřil Pepkovu tvrzení, že když nic nebude před ostatními lidmi používat, nebude se od nich lišit a nikdo to na něm nepozná. Druhým momentem, který nakonec převážil, bylo vědomí, že by byl jako dosud ostatním víceméně na obtíž.

Proto byl výsledkem Salgieliných snah velice příjemně překvapený.

Některé výhody byly opravdu zvenku nepostřehnutelné. Dokázal teď například zatajit dech na dobu, o které se mu předtím mohlo jen zdát. Jiné vlastnosti by si s ním mohl spojit jen ten, kdo o něm tak jako tak věděl - sem patřilo zažehování a naopak hašení ohně očima na dálku. Většinu vlastností ale používat nemusel a pokud je před někým nepoužil, na čele to napsané neměl.

„No, myslel jsem si, že to bude horší!“ svěřil se po týdnu Pepkovi. „Čipovaní to nedokáží utajit a každý hned ví, před kým se musí mít na pozoru. Tohle není tak nápadné, lidi se mě zatím nebojí a nestraní.“

Měl sice pořád nějaké výhrady, ale nebylo mu proti srsti naučit se pod Pepkovým vedením všechno používat.

„Kdo se dal na vojnu, musí bojovat,“ řekl tónem filosofa. „Tohle se dá vydržet.“

Nepřiznal hned, že se mu to samotnému začalo zamlouvat, ale rebelantské řeči ho pomalu, ale jistě opouštěly. Nejvíce ocenil vědomosti, pečlivě připravené od Salgiel. Na Nuace byl jedním z tisíců farmářů, uměl jen nejnutnější. Teď byl díky Salgiel skutečným biologem. Vzdělání získal, spolu se zvýšením inteligence, obvyklým průvodním efektem ogdurské přídavné paměti. Ani předtím nebyl hloupý, ale teprve teď se mohl plně rozvinout.

Založit vzorovou školní farmu mu nedalo moc přemýšlení. Obletěl malým letadlem blízké okolí Scheje a vybral si vhodný objekt, jakýsi letohrádek. Peníze nebyly problém, od císaře měl neomezený úvěr a když dosavadní majitelé zjistili, že má o jejich nemovitost zájem i sám Císař, nekladli mu nejmenší odpor. V zájmu spravedlnosti je třeba přiznat, že dohodnutá cena byla tak vysoká, že si dál od Scheji zakoupili podobný objekt za polovic.

Farmářem byl Icy, ale dal si poradit i ve výběru zaměření farmy. Pepek mu radil nezabývat se zvířaty, ale zaměřit se na rostliny. Yazatap se pro některé vrátila až do Oázy, sama se na to nabídla, Císař jí jen zprostředkoval cestu na Alyak. Pašerácké chremmaly se na Emurechó přestaly skrývat, když je nikdo nepronásledoval, byly z nich běžné obchodní lodě. Ani pak to nebyla snadná cesta, ale Yazatap se něčeho takového nezalekla, když to svět Emurechó potřebuje.

„Podívej se,“ ukazoval Pepek Icymu. „Chov zvířat na maso spotřebuje mnohem víc krmiv, než pěstování stejně výživných rostlin, které navíc nepotřebují úpravu. Masohrušky můžeš česat ze stromů, krájet a jíst. Chutnají jako pečená kuřata, ale nemusí se škubat ani péci a skladovat se dají měsíce. Salámovník dává hotové salámy, které by se musely pracně připravovat, chlebovníky nepotřebují pekárny, mléčné ořechy dávají trvanlivé mléko. Maso a masné výrobky se skladují mnohem hůř.“

„To je sice hezké, ale není to šetření na nepravém místě?“ namítal Icy. „Nebylo by lepší, aby se na tom uživilo více lidí?“

„Kdybys chtěl lidi jen zaměstnat, můžeš je nechat přehazovat písek z jedné hromady na druhou,“ usmál se Pepek. „Tomu se nesměj, znám svět, kde se to tak dělá. Jedna parta vykope příkop, aby tam položila kabel. Druhá parta příkop zahází a upraví nad tím chodník, ale to už se blíží třetí parta, která chodník rozkope dalším příkopem pro kus potrubí.“

„To nikoho nenapadne kopat jen jednou pro oboje najednou?“ vyhrkl Icy.

„Jenže takhle mají všichni práci a vydělají si,“ pokrčil s úsměvem rameny Pepek.

„Ale vždyť je to strašné plýtvání penězi i prací!“

„Party se zato střídají a uživí se na tom více lidí. Tak si to snad představuješ i ty, ne?“

„Já jsem si ale představoval práci, která dává smysl!“

„Zbytečná práce nikdy nedává smysl,“ vzdychl si Pepek. „Jo, kdybys chtěl ty lidi účelně zaměstnat, vysázej užitkové stromy tak, aby vznikl park. Trávník a cestičky budou potřebovat údržbu a to už smysl dává, ne?“

„Když my jsme na Nuace zvyklí na obrovské lány, kde nebylo místo na cestičky...“

„U všech rostlin nemůžeš mít velké lány,“ namítal Pepek. „Například naftovníky. Kdyby jich byl obrovský lán, stačí úder blesku a všechno je v jednom plameni.“

„To jsou tak hořlavé?“

„Jistě,“ přikývl Pepek. Xijtrané je vyšlechtili, aby produkovaly palivo. Vaše civilizace má místo kapalných paliv elektrolytický vodík z vody, ale to je náročné na elektrárny. Nám benzín, pokud ho potřebujeme, vyroste na kdejakém poli.“

„Ale o to pole se musíte starat!“

„No jistě, nic není zadarmo,“ souhlasil Pepek. „Já jen, že vaše obrovské lány nejsou jediná možnost a nemusí být vůbec výhodné.“

„Dobře se obdělávají,“ hájil je Icy.

„Znám civilizace, kde pole neznají,“ nedal se Pepek. Xijtrané ze světa kousek od Oázy mají všechny pevniny zarostlé obřími stromy. Cestují těmi lesy ve větvích a nepotřebují ani cestičky, ale když tomu přijdeš na chuť, je to docela zajímavé. Většina našich užitečných stromů pochází právě od nich, jen jsou přizpůsobené naší velikosti.“

„A ty si myslíš, že to máme dělat taky tak?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Pepek. „My jsme jejich lesy také nepřevzali, raději chodíme po zemi, skákání z větve na větev nás neláká. Stejně tak bych vás nenutil převzít čínská rýžová pole, která musí být po celý rok pod vodou, protože rýže roste v bahně. Ale výhodné užitečné plodiny jsme převzali. Dokonce je pro nás sami Xijtrané upravovali.“

„Nejsem proti užitečným plodinám,“ namítal Icy. „Ale převzal bych jen ty, které můžeme opravdu výhodně využít.“

„Jiné ti ani nenabízíme,“ usmál se Pepek. Xijtrané mají i rostliny užitečné jen pro ně, ale lidem mohou škodit. Například xijtra-máslo - prodlužuje nám život, léčí, ale u žen může přivodit potrat, proto se smí používat jen opatrně. S tím bych tady rozhodně nezačínal, leda časem, až si na xijtranské rostliny zvyknete.“

„No dobře,“ uznal Icy. „Jenže lidi na Emurechó nejenže zapomněli farmařit, ale nemají ani potřebné stroje.“

„Tak vidíš, že zaměstnáš i další lidi!“ zasmál se Pepek. „Zrovna nedávno si někdo stěžoval, že lidé v jeho podniku nemají práci. Dám ti na něho spojení a vyjednej si s ním, jaké stroje budeš pro farmáře potřebovat.“

„Myslíš, že bude nadšený?“ sýčkoval Icy.

„Bude,“ ujistil ho Pepek. „Stroje nebudeš potřebovat jen ty, ale všichni farmáři! Nejen ti, kdo se přihlásili hned, ale i ti další, rozumíš? Dáš mu tím práci na sto let!“

„Vidíš, to bych ani neřekl,“ rozjasnil se Icy. „Ale beru to!“


Icy se nakonec přestěhoval do své zemědělské školy, honosně nazvané Farma Snů, a pustil se do práce. Žáků měl víc než čekal a ty nejšikovnější po vyučení přesvědčil, aby zůstali ve škole jako učitelé. Jeho žáci, vybaveni jeho znalostmi, pak začali zakládat farmy všude kde to šlo. Půdy bylo na Emurechó dost, ale na většině ploch byly parky. Císař zrušil dotace na jejich zvelebování a majitelům dal na vybranou: buď budou parky udržovat na své náklady, nebo se vyučí na farmáře a parky změní na farmy, anebo je prodají vážnějším zájemcům o farmaření. Každý farmář pochopitelně začínal rychle rostoucími plodinami, ale Icy své žáky nabádal, aby nezapomínali na sady. Vyžadovaly víc práce a stromy nerodily již prvním rokem, ale Pepek tvrdil, že výnosy z nich budou mnohem větší než z polí.

Icy to na vlastním sadu demonstrovat nemohl, sám s nimi teprve začínal od sazeniček, ale Pepkovým slovům věřil a svou vírou nakazil i své žáky. Jeho dalším obdivovatelem se stal sám Císař, který se o Icyho Farmu Snů živě zajímal. Icy byl na ni jak se patří hrdý, ostatně - měl proč. Splnilo se mu v ní něco, na co by si na Nuace ani neodvážil pomyslet. Nejenže byl zajištěný Císařskou Zemědělskou Pojišťovnou, ale byl na Emurechó tak vážený, jak žádný z tisíců farmářů v jeho rodném světě. A nejen on! Císař splnil slib, že farmáři budou váženou skupinou. Pořádal pro ně v paláci konference, kde byla účast prestižní i pro ne-farmáře. Icy na nich nesměl chybět, vždy byl pozván na slavnostní zahájení a jeho slovo mělo velkou váhu.

Na tu vážnost si rád začal zvykat...


Když Yazatap odletěla obchodním chremmalem na Alyak, aby na Emurechó dovezla pro novopečeného ministra Icyho vybrané rostliny, přivezla toho mnohem víc.

Pepek ji pověřil důležitým úkolem: přinést miniaturizované robocentrum, takové, jaké věnoval obyvatelům Jupiterského světa, souseda Oázy. Když tehdy řešil problém, jak dostat robocentra do světa, kde jinak plyne čas, vymyslel miniaturizovanou variantu. Vystačila si s jedním generátorem hmoty a jedním anihilátorem, takže ani nemohla mít možnosti větších robocenter, těžko by stačila zásobovat víc než jednoho člověka, ale i při své malé velikosti dokázala postavit plnohodnotné robocentrum, které převzalo štafetu s většími prostředky a rychlostí. Obyvatelé Jupiterského světa tak dostali zárodek, který se dal poměrně snadno přenášet, ale obsahoval shodné paměťové krystaly, které se pak uplatnily v plné variantě.

Pepek svůj zárodek vyvíjel v Oáze několik měsíců, aby mohl splnit slib. Jakmile byl ale vymyšlený, nebyl pro Yazatap problém vyrobit je a přinést tři kusy na Emurechó, Alyak a Hengtin, aby se Pepkově i Oldově partě uvolnily ruce, a nemuseli se už zabývat zásobováním vězňů. Použil je i Alexijev na Alyaku. Obešel by se i bez nich, ale proč by je nevyužil i on? Mohl ztrácet méně času s darebáky a více se věnovat potřebnějším.

Robocentra již předtím zásobovala kromě Oázy a světa Chétezů, kde původně vznikla, také několik světů v okolí Země. Na Zemi byla připravená, jen se neprojevovala. Bohužel, nejvíc byla aktivní ve světech nepříznivých životu, kde by vyhnanci bez pomoci nepřežili. Trest vyhnanství neměl být trestem smrti, takže bylo nutné i zločincům zajistit zásobování. Olda s Víťou jim zpočátku posílali kontejnery, Pepek k tomu šikovněji využil robocenter s mírně omezenými možnostmi.

Také na Alyaku, Emurechó a Hengtinu začali robocentra nejprve využívat pro světy určené darebákům... V Podsvětí byla robocentra dvě a další se stavělo. Do seismicky neklidného světa museli dát robocenter více a počítat i s častějšími katastrofami.

Ve Zkilnutově Arestu začal Pepek rozmísťovat robocentra nejdříve. Pro jistotu jich tam už bylo pět, což by mělo pokrýt spotřebu několika set tisíců trestanců.

Pepek doufal, že jich tolik nikdy nebude.


Nezvaná návštěva na Farmě Snů nebyla obvyklá hned ze dvou pohledů.

Především nebyla ohlášená. Icy tvrdil, že nechat hosta čekat je nezdvořilé, jenže farmář, který se musí starat o farmu, nemá čas hosty vyhlížet. Zavedl od začátku pravidlo, že se jeho návštěvy musí hlásit předem. A protože byl známou osobností, návštěvníci se podle toho opravdu začali chovat a poctivě se předem hlásili.

Tenhle návštěvník ale přišel neohlášen a co hůř, vstoupil do Icyho pracovny oknem.

A Icy hned věděl, že je zle.

Když se Icy ohlédl po neobvyklém zvuku od okna, návštěvník se zarazil. Dalo by se tvrdit, že úplně ztuhl, ale Icyho neošálil. Ztuhli oba, navenek se vzájemně měřili očima a nic neříkali, jen oči jim hrály, jenže oči Icyho protivníka se pohybovaly mnohem rychleji a trhaněji. Icymu bylo hned jasné, co je ten chlap v černé kombinéze zač. Horečnatě uvažoval, co teď.

„Pepku!“ nasměroval se telepaticky na kamaráda, který byl tou dobou v císařském paláci ve Scheji.

„Hele - zrovna jednáme, nepočkalo by to?“ pocítil ihned odpověď.

„Pepku, poslali na mě čipovanýho!“ zmohl se Icy na zoufalý telepatický výkřik.

„Přimraž ho!“ poradil mu rychle Pepek. „Už k tobě letím!“

„Když - on se nehýbe!“ opáčil Icy nerozhodně.

„Tak mu aspoň odeber elektřinu, zpomalíš ho!“ věděl si rady Pepek. Pro jistotu se omluvil z jednání, bleskově prolétl vytvořeným hmotovým zrcadlem a vzápětí několika stropy císařského paláce a nad střechami města nabral přímý směr k Icyho Farmě Snů.

Jeho rada naštěstí Icyho vzchopila. Vytvořil kolem nezvaného hosta neviditelnou kulovou oblast tasike-sipde, ve které kovy ztrácí vodivost a přestanou vést elektřinu - je to vlastně protipól supravodivosti, při které kovy naopak ztrácejí elektrický odpor.

„Nemusíte se mě bát,“ zaduněl pomalým basem návštěvník. „Přišel jsem v dobrém.“

„Nebojím se vás,“ opáčil opatrně, ale rozhodně Icy. „A mluvte na mě normálně, nemusíte ani pomalu, ani hlubokým hlasem.“

„Netušil jsem, že jste také náš!“ odvětil neznámý vetřelec živěji a skoro normálním hlasem. Radoval se ale předčasně. Podle hlubokého hlasu a zpomalení Icy pochopil, že zóna nevodivosti vetřelci skutečně vyřadila největší zbraň - zrychlující čip. Úspěch ho povzbudil a začal věřit, že vetřelce zpacifikuje i sám, ačkoliv měl v záloze Pepka, který sem spěchal rychleji než letadlem.

„Nejsem váš,“ ohradil se Icy. „Naopak. To vy jste teď normální, chápete? Oba jsme teď stejně rychlí - nebo stejně pomalí, jak se to vezme.“

„Vy umíte zrušit čipové urychlení?“ zaváhal návštěvník. „Natrvalo?“

„Natrvalo ne,“ zavrtěl hlavou Icy. „Jen dokud budeme spolu jednat. Neponechám vám ale žádnou výhodu.“

„Jenom na chvíli? Škoda!“ vzdychl si neznámý. „Natrvalo by to bylo lepší!“

„Copak?“ opáčil Icy jízlivě. „Vám nevadí, že jsem znehodnotil vaši největší zbraň? A nesnažte se o žádný podraz! Musel bych se bránit a raději vás předem na rovinu varuji, mám proti vám něco, o čem nemáte ani tušení!“

„Kdybych vás přišel zabít, vadilo by mi to,“ pokrčil rameny vetřelec. „Já ale takový úmysl nemám, přišel jsem za vámi sám za sebe a v dobrém.“

„V dobrém?“ povytáhl obočí Icy. „Odkdy přicházejí mariňáci v dobrém? Zvlášť když se do místnosti derou oknem?“

„Přiznám se, občas ty výhody používám, když už je mám,“ připustil vetřelec. „Řekněte mi ale upřímně, přijal byste mě, kdybych se řádně ohlásil?“

„Řádně se mi ohlašuje dvacet lidí denně,“ opáčil Icy. „Nikoho jsem ještě neodmítl.“

„Kolik mariňáků už jste přijal?“ ušklíbl se neznámý.

„Ještě žádného.“

„Tak vidíte!“ odvětil neznámý. „Některým lidem jiná cesta než oknem nezbývá, ani pak to není zaručené. Proto jsem se vypravil za vámi, vy ještě občas s lidmi jednáte.“

„Ke mně se ale chodí zásadně dveřmi!“ odsekl jedovatě Icy. „Žádného mariňáka jsem tady neměl, protože jste vůbec první, který o mě projevil zájem. A když chcete upřímnost, ani moc o váš zájem nestojím.“

„No právě! Jakou bych měl naději, že mě aspoň soukromě vyslechnete?“

„No, když už jste tady, vyslechnout vás mohu,“ připustil Icy. „Samozřejmě jen když tu nejste služebně! Proti soukromému rozhovoru nic nemám.“

„Nic víc ani nečekám,“ odvětil rychle neznámý. „Určitě se dohodneme po dobrém, nemám zájem na žádném způsobu konfrontace.“

„Tak se, prosím, jako každá řádná návštěva posaďte!“ pokynul mu Icy do pohodlného křesílka. „Co má být hlavním bodem našeho rozhovoru? Tak nějak nepředpokládám, že byste se chtěl stát farmářem jako většina těch, kdo se mnou jednají. Ale kdybyste chtěl, mohu vám dát stejné rady jako ostatním.“

„Farmářem jsem kdysi býval,“ odvětil neznámý, když se trochu neobratně svalil do křesla. Bylo znát, že bez urychlení nejsou jeho pohyby příliš jisté.

„Dokonce jsem jedním z posledních farmářů v tomto nešťastném světě,“ pokračoval kupodivu klidně a rozvážně. „Těch rad bych moc nepotřeboval. Máte ale pravdu, farmářem už nikdy nebudu, ta cesta je pro mě dávno a navždycky uzavřená.“

„Jenže já jsem zdejší ministr zemědělství a farmáři jsou můj obor!“ odvětil Icy. „Jako odborník na farmaření pomáhám vašemu světu vymanit se z pasti, do které jste spadli.“

„Z pasti?“ ušklíbl se mariňák. „Nejste tou pastí spíš vy sami? Odborníka na farmaření bych bral, to by nebylo nejhorší. Jenže vy jste z Nuaky, ze světa našich nepřátel, nemýlím-li se. A je vás tu víc... Co to znamená? Snažíte se nás dostat pod nadvládu Aliance, co?“

„Co to znamená?“ přerušil ho Icy. „Nic z toho, co naznačujete. Ano, je nás tady víc. Ale ze světů Aliance pocházím jen já, Icy Livdišer. Jako zběh z alianční armády nehořím nadšením pro Alianci a ti ostatní mají s Aliancí společného ještě míň. Přišli jsme vám pomáhat, rozumíte?“

„Pomáhat?“ zavrtěl hlavou mariňák. „Jak tomu mám rozumět? Nezačala náhodou ta vaše pomoc velkými masakry?“

„Nezačala,“ odmítl to Icy. „Masakry tady ve Schejo byly, to jste ještě slyšel dobře. Kdo je ale způsobil? Jedině vy, přesněji řečeno, mariňáci knížete Pačdoga.“

„S těmi mě nespojujte, nepatřím k nim,“ odmítl mariňák. „Slyšeli jsme jenom, že jste tady způsobili nějaké obrovské masakry.“

„Slyšeli jste to asi dobře, ale pravda to nebyla,“ odfrkl si Icy. „Pravda je, že kníže Pačdog poslal čipované mariňáky, aby se zmocnili Císaře. A ti začali vraždit hned po příletu na letišti. Ti to byli, rozumíte? Ne my!“

„Neřekli nám, kdo zabíjení začal,“ odvětil klidně mariňák. „Jen víme, že tam bylo hodně mrtvol. Neřekli nám, že se kníže Pačdog postavil proti Císaři, ale zřejmě to prohrál, když je Císař dosud ve Scheji. To mě těší, ale nepopíráte masakr, který přitom nastal. Nebo je to ještě jinak? Rozumějte, nevěřím žádné oficiální propagandě a snažím se udělat si o všem vlastní názor.“

„To děláte dobře,“ odvětil Icy. „Je to úplně jinak, než si myslíte. Pačdogovi mariňáci začali vyvražďovat letiště. Pak jsme tam dorazili my a tím to skončilo, žádná další mrtvola už nepřibyla. Pačdogovci si pak už ani neškrtli!“

„To se mi nezdá,“ mračil se mariňák. „Že by při takové řeži nebyly další oběti? Chcete mi snad namluvit, že jste se s nimi po prvních jatkách dohodli po dobrém?“

„To ne, dohoda neměla smysl. Je to ale ještě neuvěřitelnější, než doufáte. Naše strana nemá žádné vrahouny, jako jste vy. Zabíjeli jedině čipovaní Pačdogovci, ale i ti jen do chvíle, než jsme na místo dorazili my. Pak už nezemřel nikdo, náš protiútok proběhl bez krve. Byl jsem tam také, ale jen jsem zíral, jak padají. Jako obilí pod kombajnem! Těch tři sta mariňáků zpacifikoval bez jediné další kapky krve jediný člověk.“

„Zpacifikoval?“ otřásl se mariňák. „Bez krve? Mám tomu rozumět, že je ani nezabil?“

„Nezabil,“ ušklíbl se Icy nad jeho nechápajícím obličejem. „Se všemi se můžete dost brzo setkat, jsou od té doby našimi zajatci.“

„Mariňáci - a zajatci?“ nemohl si to srovnat v hlavě.

„Jo - všech tři sta, bez výjimky,“ trval na svém Icy. „Jestli věříte bajce, že se mariňáci nevzdávají, mohli bychom vám ji vyvrátit dříve než mrknete.“

„A to všechno aby - jediný člověk?“ přidal k tomu mariňák další neuvěřitelnou skutečnost. „Toho člověka bych chtěl vidět!“

„Stojí vedle vás!“ upozornil ho Icy, který o Pepkovi už dvě vteřiny věděl.

Na poloprůhlednou postavu mariňák vytřeštil oči. Postava rychle ztratila průhlednost a ještě jednou se změnila. Místo černé kombinézy měla teď na sobě čistě bílou.

„Vítejte, kdo v dobrém přicházíte!“ obrátila se na zkoprnělého mariňáka.

Mariňák jen zíral. Ještě nikdy nezažil, aby někdo čipovaného mariňáka vítal, lidé spíš před nimi v děsu prchali. Na to, aby odpověděl, by potřeboval víc duchapřítomnosti.

„Říkal jste, že přicházíte v dobrém,“ pokračovala bílá postava neobvyklým hlasem, který jakoby vznikal přímo v jeho vlastní hlavě. „Pokud to tak myslíte, buďte nám vítán.“

„Nemám zájem na žádné konfrontaci,“ opakoval mariňák a vstal. „Promiňte mi ale, vy jste se tu tak náhle neobjevil díky urychlení, že?“

„Správný postřeh!“ přikývl Pepek. „Máme jiné výhody než vy, jen je nezneužíváme. Jen se zase posaďte, vsedě se lépe jedná.“

Mariňák tedy dosedl nemotorně zpátky a Pepek s Icym se také posadili.

„A mohl bych... mohl bych se na něco zeptat přímo vás?“ obrátil se mariňák na Pepka.

„Proč ne?“ opáčil Pepek pořád telepaticky. „Ven s tím!“

„Tady pan Livdišer tvrdil, že nejste z Aliance. Ale z Císařství podle mě nejste také.“

„Slyšel jste to správně,“ usmál se Pepek. „Navštívili jsme vás ze vzdálenějšího světa, který nepatří ani do Císařství, ani do Aliance. Nebudu vám vysvětlovat, že světů je ve vesmíru víc, než si myslíte. Prostě věřte, že jsme z dálky. Ale to asi nebude to hlavní, nač se chcete zeptat, že?“

„Souvisí to,“ řekl mariňák. „Když nejste z Aliance, co vás vedlo k návštěvě u nás?“

„Hledali jsme největší bandu vrahů ve vesmíru,“ odvětil Pepek. „Horších než vy, ačkoliv i tady už došlo k vyvraždění celého světa.“

„Myslíte Morzorty?“ trhl sebou mariňák.

„Byl jste snad u toho?“ zeptal se ho přísně Pepek.

„Ne,“ otřásl se mariňák. „Tou dobou jsem ještě nebyl na světě. Ale slyšel jsem o tom, byla to příšerná katastrofa.“

„Katastrofa, vyvolaná uměle Císařskými,“ opravil ho přísně Pepek.

„Možné to je,“ připustil mariňák. „Říká se o tom ledacos, slyšel jsem pět různých verzí a umělé zapálení slunce byla, tuším, hned druhá. Hned po té oficiální, čistě katastrofické.“

„Civilizace, kterou jsme hledali my, měla těch světů na svědomí víc,“ přijal to Pepek. „Teď se jí zabývají soudci Erdukové, ale při pátrání jsme narazili na vás. A řeknu vám, jste také pěkná banda, když bez výčitek vyvraždíte vlastní spojence!“

„S tím nemám nic společného,“ ohradil se mariňák. „A pochybuji, že se toho někdo z nás účastnil. Technická akce není náš styl, my jsme se zabývali mnohem menšími.“

„Věřím vám,“ ušklíbl se Pepek. „Rozbití celého světa je dílo větších darebáků. Ale ani vy urychlení nejste úplně bez viny!“

„Nejsme,“ přikývl mariňák. „Zabíjení bylo vždycky naším povoláním.“

„Udivuje mě klid, s jakým to přiznáváte!“ rýpl si Pepek. „Opravdu nechápu lidi, kteří se dají najmout na tak příšernou ...práci, nebo jak tomu říkáte!“

„Práce jako práce,“ odvětil mariňák.

„To bych se nikdy neodvážil tvrdit,“ vybuchl náhle Pepek. „Já za práci považuji jen něco, co lidem pomáhá! Ale rozhodně ne zabíjení.“

„Lidem může být užitečná i práce kata,“ nedal se mariňák. „Zbavuje lidstvo škůdců. Ti by bez jeho práce způsobili více škod, než jaké vzniknou jejich likvidací.“

Zřejmě neměl tušení, jak nešetrně právě zavadil o Pepkovo slabé místo, ale Pepka zbavil mnoha argumentů a převedl ho z útoku do obrany. Jak je to dávno, co byl i Pepek katem?

„To může platit jen za hodně omezených podmínek!“ odvětil Pepek trochu zaraženěji.

„Ale můžete to aspoň připustit, ne?“ pokračoval mariňák. „Samozřejmě jen když kat slouží spravedlnosti a ne tyranii, tím bych to podmínil.“

„Připustit se to dá, když kat skutečně slouží spravedlnosti a není jiná možnost, jak se zbavit darebáků, kteří škodí jiným,“ ustoupil na půl cesty i Pepek.

„V některých případech jiné možnosti nepostačují,“ trval na svém mariňák. „Věčný žalář je jen zdánlivě stejně účinný. Uprchnout se dá i z nejpevnějšího vězení.“

„Známe žalář, odkud ještě nikdo neuprchl,“ odrazil ho Pepek. „Uznám vám, že tu možnost neznáte, neznal jsem ji donedávna ani já. Ale o čem se dá opravdu úspěšně pochybovat, je použití armády ve jménu spravedlnosti. To je podle mě protimluv.“

„Armáda nemusí jen napadat jiné světy,“ pokrčil rameny mariňák. „Může být také použita k obraně. Svět bez armády se stává bezprávnou kolonií dravějších sousedů.“

„To hodně závisí na vztazích se sousedy,“ namítl Pepek. „Potíž je v tom, že vy neznáte nic než nepřátelství. I takové světy známe, ale na rozdíl od vašich jsou naštěstí izolované. Většina nám známých světů žije v míru. Zřejmě budeme muset vaše světy izolovat, abyste se mezi sebou pořád neprali. Jako když od sebe odtrhnete dva uličníky.“

„Slyšel jsem ale, že chcete zrušit armády!“ přerušil Pepka mariňák. „Jenže my žijeme zde, ne u vás, kde se dá bez nich přežít. Naši sousedé nás na pokoji nenechají, to je ta bída!“

„Ale nechají,“ řekl Pepek. „Už jsme to vyzkoušeli.“

„Vyzkoušeli?“ nedůvěřoval mariňák. „Kde?“

Emurechó je v pořadí druhý váš svět, izolovaný od okolních, aby je nemohli sousedé přepadnout,“ ujistil ho Pepek. „Na Alyaku dnes nenajdete žádného vojáka, tady nám to trvá déle, ale časem toho i tady dosáhneme. Vaši draví sousedi přišli nedávno na Alyaku o celou Flotilu, takže na další agresivní akce prostě nemají.“

„A zrušíte armády?“

„A zrušíme armády,“ přikývl Pepek. „Ochráníme vás raději sami, dokážeme to bez armád, bez střílení a bez mrtvých. Přepadení vašeho světa sousedy zabráníme, nic nebude hrozit ani vám, ani jim. A o to nám jde. Vojenské podniky se přeorientují na civilní výrobu, to není těžké, už to vlastně začalo. Vojáci si najdou civilní zaměstnání, ale určitě to přežijí lépe, než nejbližší bitvu.“

„Myslíte?“ ušklíbl se mariňák. „Zřejmě nevíte, jak jsou někteří s armádou svázaní! Do armády a vojenské výroby tekly vždycky největší peníze!“

„Peníze prostě vyschnou,“ pokrčil rameny Pepek. „Snadné to nebudou mít ani kreatury vašeho typu. Jak jste mohli přistoupit na něco tak nelidského, jako jsou urychlovací čipy?“

„Já jsem je nevymyslel,“ pokrčil rameny mariňák.

„Ale nechal jste se upravit,“ potřásl hlavou Pepek. „Nevěděl jste, že to lidem zkracuje život? Dal jste se na to z čiré hlouposti, z frajeřiny anebo z touhy po romantice?“

„Mně i spoustě jiných to život dost podstatně prodloužilo,“ odtušil mariňák.

„Ve smyslu, že i za kratší dobu toho prožijete víc?“ zkusil Pepek svou ironii přitvrdit.

„To ani ne,“ odmítl to klidně mariňák. „Odmítnout to mohli jen největší fanatici.“

„Nejste snad těmi největšími fanatiky vy sami?“ neudržel se Icy.

„Zvenku to tak může vypadat,“ připustil mariňák. „To ovšem nesmíte vědět, kde s námi ten nábor prováděli. Ale spočtěte si to sami. Život čipovaných nepřesahuje dvě stě let. Z pohledu lidí, kteří nikdy nic zlého nezažili, je to katastrofa. Průměrná životnost vojáků v kosmickém střetnutí se počítá na hodiny, zejména u poražené strany, ale jen málo kosmických bitev skončí zkázou celé flotily, takže alespoň na straně vítězů žije nějaké procento vojáků přijatelně dlouho. Proto se těch dvou set let mohou klidně dožít i čipovaní.“

„To vím,“ přitakal mu Icy. „Přežil jsem i jednu ústupovou bitvu. Ale čipovat bych se nedal ani za zlatou krávu!“

„Zřejmě si ani nedovedeš představit životnost vězně v uranových dolech,“ pokýval hlavou mariňák. „Životnost mukla je s naprostou jistotou pod dva roky, výjimky nejsou. Co bys dělal na takovém místě, kdyby za tebou přišli a nabídli ti službu u nás, mariňáků?“

„Náhodou si to představit umím,“ opáčil Icy. „Taky jsem dělal na uranu a taky jsem upsal duši armádě, abych se dostal ven. Ale k mariňákům jsem se nedal! To teda ne!“

„Zřejmě ti dali lepší nabídku,“ připustil mariňák. „Mně dali na výběr jen ze dvou možností: buď mariňák, nebo v dole. Z takového pohledu už mi snad i vy uvěříte, že mi čip paradoxně život prodloužil. V takové situaci zkrátka, až na pár pomatenců, souhlasí každý.“

Argument takového kalibru ani Icy, ani Pepek nečekali. Zaraženě mlčeli, ale mariňák si byl dobře vědom váhy toho, co právě řekl, mlčel také a očividně čekal na jejich reakci.

„On má ale pravdu, Pepku!“ obrátil se skrytě telepaticky Icy na Pepka. „Tak se mi zdá, že jsem měl větší kliku. Kdyby mě k čipu přemlouvali už v dole a hnali to buď anebo na ostří nože, opravdu nevím... Tam každý věděl, že jistota smrti je u muklů na uranu tisíckrát horší než jakákoliv nejistota venku!“

„Dobře, nezbývá nám než mu to uznat,“ ustoupil stejně směrovaně Pepek. „Skoro bych ho politoval, ale přece jen bych raději počkal, až se ukáže, co dělal potom, jako mariňák.“

Nahlas, i když pořád telepaticky, pak pokračoval:

„Při takovém výběru bych vás měl spíš politovat. Ale opravdu nevím, co s vámi bude dál. Armáda skončí a kdo vás zaměstná? Císařská penze bude stačit pro skromný život, nic víc od ní nečekejte. Rozhodně nepočítejte s přetrváváním vašich privilegií.“

„My jsme to nikdy za velká privilegia nepovažovali,“ odvětil trpce mariňák. „Říkali jsme tomu odškodnění za zmařené životy.“

„Zmařené životy - vaše, nebo těch, koho jste zabili? Zatím jsme měli čest s vašimi kolegy, kteří se nerozpakovali zabíjet lidí, ačkoliv jim nic zlého neprovedli,“ namítl Pepek.

„Nedivte se jim,“ odtušil mariňák. „Kdo se dal na vojnu, musí bojovat a kdo má život jako my zpackaný, neváží si ani životů těch druhých.“

„To docela chápu,“ přikývl Pepek. „Je to jakési vysvětlení, ale ne omluva. Co chcete udělat s lidmi, kteří vraždí druhé na potkání?“

„Na vojně nikdo nezabíjí na potkání,“ pokrčil rameny mariňák. „Jen na rozkaz. Kdo odmítne zabíjet, sám brzy stojí před popravčí stěnou. Takže bych řekl, že to jde samo.“

„Možná,“ přikývl Pepek. „Ale plno lidí se dalo do armády i pro možnost beztrestného zabíjení. Ti se na rozkazy k vraždění vyloženě těší a zabíjejí víc, než je nutné z vojenského hlediska. Vaše kolegy vyslali zajmout Císaře. Nechci teď rozebírat, že to byla velezrada, ale proč začali zabíjet naprosto nevinné lidi už na letišti?“

„Dostali rozkaz,“ odvětil mariňák. „Co já vím, proč? Třeba umlčet svědky, vyvolat šok u obyvatelstva, to vám nikdo neřekne, kdo tam nebyl. Ale rozkaz na to museli mít.“

„Nemuseli,“ tvrdil Pepek. „Vzali jsme je do zajetí. A když neměli žádné nepřátele, prali se mezi sebou. Bylo mezi nimi pár nečipovaných, odhadoval jsem je na velitele, ale čipovaní je tam začali bez důvodu a určitě i bez rozkazu zabíjet. Museli jsme je oddělit, aby jejich bývalí velitelé přežili. Jak mi tohle vysvětlíte?“

Mariňák mlčel. Těžko by to vysvětloval a tím méně obhajoval.

„Zřejmě se navzájem nepřesvědčíme,“ pokrčil rameny Pepek. „Ponecháme si každý vlastní názor, to nemusí být chyba. Máte i jiný dotaz, než na naše úmysly ohledně armády?“

„Jo, mám,“ přikývl mariňák. „Nesmíte se divit, závisíme na tom asi víc než kdo jiný. Co s námi zamýšlíte? Podepsali jsme službu v armádě, ale jak se zdá, do té smlouvy si teď můžeme zabalit syrečky. Pro nás je to příšerný problém. Jakmile ta smlouva přestane platit, poletí nás většina šupem do uranových dolů! Pochopte, pro nás je ta otázka děsně důležitá!“

„O uranové doly se asi začneme zajímat,“ řekl Pepek. „Jak se zdá, panují tam příšerné poměry, to se bude muset tak jako tak změnit. Ale vás určitě potěším. Smlouva s armádou skončí bez dalších závazků. Nerušíte ji přece ze své vůle, žádné doly vám tedy nehrozí.“

„To není tak jisté,“ namítal mariňák. „Mě a spoustu dalších ta smlouva chránila před dluhy. Asi to nevíte, ale úroky bývají v tomhle prašivým světě tak vysoké, že dluhy prostě nemůžete splatit. Ať platíte, jak platíte, dluhy pořád rostou. Spadnout do té žumpy je u nás farmářů strašně snadné. Na začátku může být neúroda. Půjčíte si pár tisíc, ale neúroda trvá, nestihnete to splatit, začnou vám počítat penále a pokuty, s úroky dluh závratně narůstá, z pár tisíc je brzy miliarda, pak vám zabaví farmu, takže nemáte ani čím splácet a soudy vás jako dlužníka pošlou do uranových dolů. Armáda nás od dluhů osvobodila, ale jen po dobu služby. Úroky zatím vesele nabíhaly dál a jestli se nepletu, dluh mi z těch pár tisíc narostl na nějakých padesát trilionů, to by nesplatil ani sám Císař! Rozumíte mi?“

„Rozumím,“ přikývl Pepek. „Nejste sám, kdo má s lichváři problémy. Císař to už dokonce začal řešit. Chcete radu? Převeďte svůj dluh na Císařskou banku. Ta lichvářské úroky ani penále neuznává, váš dluh se zmenší na těch původních pár tisíc a ty z vašeho posledního žoldu splatíte. Slyšel jsem, že mariňáci nouzí netrpí, od armády ještě nějaké peníze dostanete a pokud je rychle nerozházíte, jste v suchu.“

Mariňák zůstal jako opařený. Zřejmě si to chvíli v duchu počítal, než zase ožil.

„Kéž by to byla pravda!“ vzdychl si procítěně.

„Pravda to je už teď,“ řekl Pepek. „A i kdyby byl dluh větší, skončí aspoň problém s úroky. Císařská banka si ročně účtuje jen dvě procenta a vyšší úroky ani penále neuznává. Nedávno s tím začala a kdybyste nežili v oddělené rezervaci, věděli byste to.“

„My to opravdu nevíme,“ přiznal mariňák. „Tím by bylo všechno vyřešené! To teda bude bomba, až to povím ostatním!“

„Tím bych si nebyl tak jistý,“ varoval ho Pepek.

„Proč myslíte?“ zpozorněl opět mariňák. „Je v tom ještě nějaký chyták, co?“

„V tomhle zřejmě není,“ ujistil ho Pepek. „Dluhy nejspíš vyřešíte. Ale slyšel jsem, že vaše čipovaná nádhera je pro civilní život spíš handicap než výhoda.“

„Máte pravdu, nebude to žádný med,“ odvětil mariňák. „Ale žít se s tím dá, už jsem o tom hodně přemýšlel. Asi se dám na hasiče. To je jeden z mála oborů, kde jde o rychlost a kde se můžeme uplatnit. Zachraňovat pomalé, místo abychom jim škodili.“

Teď bylo na Pepkovi, aby zůstal stát jako opařený. Mariňák - a zachraňování lidí?

„Myslíte, že jde jen o rychlost?“ řekl, aby aspoň trochu pochyboval. „Nebojíte se, že lidem víc uškodíte, než pomůžete?“

„O rychlost vždycky nejde,“ usmál se mariňák. „Na držení hadice ji asi nepotřebujete. Ale čekal bych, že se v každé posádce najde místo pro někoho, kdo může při naší rychlosti vběhnout do ohně a vrátit se dřív, než dům spadne. Oheň je proti nám pomalý. My urychlení jsme zvyklí na jiné poměry vztahu síly a setrvačnosti.“

„Když budete jako hasič-záchranář užitečný, mělo by se to projevit i na vztahu lidí k vám,“ připustil Pepek. „Neměli by se vás bát, ale vítat vás. Možná se pro vás najde i jiné uplatnění, kde můžete využít rychlosti pro jiné účely, nejen na poli válečném a vražedném, i když vás právě na to přeměnili. Záleží na vás, jestli se těm pomalým dokážete přizpůsobit, abyste jim nezpůsobili víc škody než užitku.“

„Není nemožné přizpůsobit se a naučit se krotit, aby člověk zachraňovanému neublížil. To půjde. Když umím vzít do ruky vajíčko a nerozbít je, ačkoliv stačí prudší pohyb a držím jen nedodělanou omeletu, proč bych se nemohl pomalým přizpůsobit? Beztak s nimi musím mluvit pomalu a sníženým tónem, aby nás slyšeli a chápali. Poslyšte, mě teď ale napadlo, vždyť mi zrovna teď předvádíte, že se to urychlení dá vyřadit! Vážně by to nešlo natrvalo?“

„Natrvalo?“ zamyslel se Pepek. „Nevím, jestli to půjde, ale už to zajímá i Alexijeva a jak tak o tom přemýšlíme, něco bychom pro vás vymyslet mohli.“

„To bysme vám byli děsně vděční! Víte, co by někteří dali za návrat do normálního života? S čipama se dá žít a možná by se našly i jiný obory, kde by se rychlost hodila, ale zbavit se toho chomoutu by mi bylo milionkrát milejší.“

„Nějaká nevýhoda by s tím asi spojená byla,“ přemýšlel nahlas Pepek - ale už v tom nelítal sám, když do toho stihl zatáhnout i Alexijeva. „Poslyšte, co byste řekl na možnost vypnout si to urychlení podle vlastního uvážení?“

„Jak - podle uvážení?“ znejistěl mariňák.

„Jak to říkám,“ opáčil Pepek sebejistěji, neboť Alexijev jeho okamžitý nápad schválil a podpořil. „Budete si čipy vyřazovat sám. Většinou budete normální, ale když budete potřebovat rychlost, zapnete si je a jste zas rychlý. Má to sice i některé nevýhody a nebude to zadarmo, ale za úvahu by to snad stálo, ne?“

„Za kolik?“ zeptal se rychle mariňák.

„Ne za kolik, ale za co?“ opravil ho Pepek. „Za slib, že toho nezneužijete. Porušíte-li to, navždycky o tu možnost přijdete. S našimi prostředky se možnosti zneužití ještě zvětší a tomu musíme zabránit především.“

„V jakém smyslu by se to dalo zneužít?“

„Jedna možnost je ukryta jako dosud přímo ve vašem urychlení,“ začal Pepek.

„O té vím,“ mávl netrpělivě rukou. „Co jiného?“

„Vypnout čipy znamená vypnout všechno elektrické poblíž,“ prozrazoval mu Pepek hlavní vlastnost zóny kovové nevodivosti. „Ochromovali jsme tím vaše hvězdné lodě. Dosah můžete omezit na nejbližší okolí, ale ani pak nemůžete používat nic, co potřebuje elektřinu. Vás to zpomalí, ale elektrické přístroje to zmrtví. Od hodinek po sluchátka. Samozřejmě se toho dá i zneužít - a všelijak. Zrušte elektřinu na palubě letadla a způsobíte katastrofu.“

„Proč bych to ale dělal?“ ohradil se mariňák.

„Bude záviset na vás, jak se k tomu postavíte,“ řekl Pepek. „Urychlení je především zbraň. Ačkoliv by se dala používat i k dobrému, ve špatných rukou je nebezpečná. Vyřazení čipů vás může lidem přiblížit, ale normálního člověka to z vás neudělá a umím si představit, že někdo z vás neodolá pokušení a začne jiným škodit. Vaše rezervace nevznikly pro nic za nic, od začátku jste byli lidem nebezpeční.“

„Máte trochu pravdu,“ přiznal mariňák. „Nejsme neviňátka. Ani se nesnažím mluvit za víc než za dva-tři kamarády, kteří smýšlejí podobně jako já.“

„I kdybyste byl takového smýšlení sám, připravil jste nám příjemné překvapení,“ připustil Pepek. „Byla by chyba vám nepomoci. Idarchon, který dostanete, má i další výhody. Dokážete pak létat bez létacích aparátů, oheň můžete hasit i očima - to vše se vám bude jistě hodit. Ale jak říkám, porušení slibu bude znamenat konec výhod. Domnívám se, že zpomalením se váš život prodlouží. I kdyby to nebylo na plnou délku, každý rok vám jistě bude dobrý.“

„Nebyl bych proti,“ odvětil rychle mariňák. „Ale pro člověka, kterému donedávna hrozily uranové doly, se zdá každý rok nad ty hrozící dva velkorysým darem.“

„Až nám padnou do rukou, kdo tohle čipování prováděli, budeme vědět víc,“ vzdychl si Pepek. „Mohlo by to být i užitečné. Jen kdyby to nebylo vymyšlené jako zbraň! Málo platné, tahle civilizace patří mezi ty, co všechno dobré obrátí nejprve ve zlé.“

„To jste nás teda vystihl,“ přikývl mariňák.

„No nic,“ otřásl se Pepek. „Předám vás teď Salgiel a ta už bude vědět, co s vámi.“

Salgiel se v té chvíli zhmotnila vedle Pepka, až sebou trhl dokonce i Icy.

„Teda!“ zíral mariňák. „Koukám, že máte lepší spojení než naši admirálové!“

„Máme,“ přikývl Pepek. „A přitom si povšimněte, nepoužíváme to k ničení a zkáze.“

„Ale mohli byste!“ nedal se mariňák.

„To bychom museli být jako vy,“ odrazil ho Pepek.

„Pak je dobře, že jste jiní,“ ustoupil.

 


Zpět Obsah Dále

14.08.2017 19:36