Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Baraub

„Zajímavé přání!“ řekla Yazatap.

Dívka jako obrázek, objímající její nohy, k ní vzhlížela tak prosebně, až to ani staré ďáblici, zvyklé na ledacos, nebylo příjemné.

„Jste první, koho to napadlo,“ pokračovala Yazatap. „Za léčení dostáváme nejčastěji peníze, jak je tady zvykem. Neodmítáme je, ačkoliv bychom se bez nich obešli, nutně je nepotřebujeme. Nabízeli nám konexe, těch zřejmě nevyužijeme, případně i různé naturálie. Ale aby se nám někdo sám nabízel pomáhat, to tu ještě nebylo. Poslyš, děvče, vážně nemáš domov, kde by tě potřebovali?“

„Mám domov,“ odvětila dívka. „Ale nepotřebují mě. Nač je v rodině přítěž, která se nevdá, aby přinesla aspoň nějaký užitek? Když jsem onemocněla, ztratili o mě zájem. Tady bych mohla být aspoň trochu užitečná.“

„Nemohla,“ odvětila Yazatap. „Nemáme tady žádné nemocné, o které by ses starala. Pokud sem nedokáží přijít sami, příbuzní je sem vozí, ale většinou od nás už odcházejí. Málokterý z nich potřebuje léčení zopakovat, jako ty, ale když je to nutné, přijdou sem znovu a rádi. Každý tady už napoprvé vidí zlepšení, takže nám důvěřují.“

„A nemohla bych... aspoň nějak...“

„Uvidíme, co se dá s tebou dělat,“ povolila tedy Yazatap. „Posaď se zatím. Všimla sis, jak vlastně léčíme?“

„Nevšimla,“ pípla provinile, ale vstala s podlahy a vděčně přijala nabízené křesílko. „Bylo u toho jen jakési zjasnění, ale víc jste se mnou nedělali, nebo jsem si toho nevšimla.“

„Všimla sis toho dobře,“ ujistila ji Yazatap. „Léčíme kosmickou energií a zjasněním, jak tomu říkáš, se to projevuje. V čem bys nám chtěla pomáhat?“

„Já... já nevím...“

„Tak vidíš,“ usadila ji Yazatap. „Ale jestli o tebe doma nemají zájem, nemá smysl, aby ses tam vracela.“

„Mohla bych tady... třeba uklízet...“

„Nemohla, máme prakticky pořád uklizeno,“ odmítla to Yazatap. „A nevyskakuj pořád, to nevydržíš chvilku sedět v klidu?“

„Vydržím,“ slíbila šeptem dívka.

Chvíli bylo ticho. Obě seděly zdánlivě bez zájmu a pozorovaly se navzájem.

„Tak poslyš, Baraub,“ porušila po chvilce ticho Yazatap. „Co s tebou máme dělat? Když už tě sem poslali na výzvědy, ptej se aspoň, co chceš vědět?“

„Nikdo mě sem neposílal!“ vyskočila Baraub zděšeně.

„Poslal tě tvůj otec pan Suxir,“ ujistila ji Yazatap. „Chtěl, abys mu prokázala povinnou úctu a ujistil tě, že do tebe vkládá svou důvěru. Nemohla jsi mu to přece odmítnout!“

„Jak to ale můžete vědět?“ vyhrkla Baraub.

„Víme to,“ pokrčila rameny Yazatap. „Chtěla jsi být u nás, proto jsme tě trochu prokoukly. Víme o tobě všechno. I to, jak si tě tvé sestry dobíraly, když jsi byla malá, že máš šišatou hlavu - mezitím se to samo spravilo, ale pamatuješ se na to ještě, viď?“

„Tohle přece nemůžete vědět!“ odtáhla se Baraub ještě zděšeněji.

„Víme všechno,“ zatvářila se přísně Yazatap. „Něco můžeme i pochopit. Neodvážila ses nikdy vzepřít svému otci, viď? Ale na druhou stranu, vyléčíme tě a ty na nás chceš za to donášet. Není to černý nevděk?“

„Já nechtěla!“ sklesla Baraub.

„Víme,“ neslevila Yazatap. „Nechtěla jsi. Ale ti pánové strašně toužili poznat všechna naše tajemství, že? Nebýt mezi nimi tvůj otec, řekla bys jim asi ne. Jenže dcera musí otce poslouchat, to je přece povinnost... i když jsi byla ze všech dvanácti dcer nejodstrkovanější. Nikdy se s tebou tak často netěšil, jako s tvými šťastnějšími sestrami...“

„To není pravda!“ vykřikla Baraub. „To je sprostá lež!“

„Není, Baraub, není,“ nedala se vyprovokoval Yazatap. „Víme všechno přesně tak, jak jsi ty křivdy cítila. Když jsi onemocněla, nenašel si tvůj otec ani chvilku, aby se ti věnoval!“

„Můj otec nemá čas!“ zastala se ho ohnivě. „Ale zaplatil mi špičkové lékaře!“

„Ano, léčili tě. Tvůj otec si to mohl dovolit, vždyť svému psu platil ještě dražší lékaře! Je to tak, nebo není?“

„Je,“ sklesla Baraub.

„Nemá cenu zapírat,“ napomenula ji Yazatap. „Když říkám, že víme všechno, pak to víme přesně tak, tak to víš i ty. Umíme totiž číst tvé myšlenky, nic před námi neutajíš. Až se vrátíš ke svému otci, řekni mu to. Pánové Dlugnyg, Fexyl, Udkedo, Mistr Hoaj, Fulov Fuchuyč i tvůj otec chtěli vědět, proč dopadneme každého jejich sabotéra. Tak ať to vědí! Kladli ti přece na srdce, že nám tuhle společnost nesmíš za žádnou cenu prozradit, ani kdybychom tě mučili!“

„Vy víte i tohle?“ zašeptala Baraub a její hlas byl už zoufalý. „To jsem vám nesměla říci! Otec mě zabije, až se to dozví!“

„Nic jsi nám přece neřekla!“ ujistila ji Yazatap. „Neřekla jsi nám jediné jméno, natož abys nám vylíčila, jak ti pánové vypadají! Ale my je teď známe i podle obličejů, víme, kdo z nich kde bydlí i co proti Císaři chystají. Myšlenky neuhlídáš a obrazy v hlavě teprve ne!“

„Tak tohle je vaše tajemství!“ zašeptala zničeně Baraub.

„Tajemství?“ usmála se Yazatap. „Jaké tajemství? My to za tajemství nepovažujeme, vždyť jsem ti je právě řekla.“

„Ne? To ale není možné. Vy jste...“

„...kosmické příšery, jak tě varoval pan Fuchuyč, že?“ usmála se Yazatap.

„Ne!“ vykřikla Baraub. „Totiž...“

„Tak to přece říkal. A napůl měl pravdu,“ přikývla Yazatap smutně, ale klidně. „Je nás pár, co nepocházíme z Emurechó, ale z kosmu. A někteří jsme z větší dálky než z Alyaku.“

„Jak vlastně vypadáte?“ zašeptala Baraub. „Myslím doopravdy, ne takhle...“

„Máte o nás scestné představy,“ ujistila ji Yazatap. „Jsme lidé jako vy a vypadám přesně tak, jak mě teď vidíš. To je má pravá podoba. Jsme ale z jiné civilizace než vaše a tím ti říkám všechno. Přátelé tvého otce nedělají dobře, že se proti nám chystají. Mohli by natropit hodně zla sobě a lidem kolem sebe, ale nám... nám svými pletichami neuškodí.“

„Jste si tím tak jistí?“ vyhrkla.

„Máme důvod tvrdit to,“ odvětila Yazatap klidně. „Vyřiď jim, že pan Fuchuyč měl pravdu, když se nás bál. Umíme podle potřeby létat, umíme být neviditelní. To uhodli správně, ale na to podstatné nepřišli.“

„Na co?“ vyhrkla Baraub.

„Umíme se podle potřeby přemisťovat, kam chceme,“ řekla jí s úsměvem Yazatap. „Prakticky po celé sluneční soustavě. Křižník Fašabhyd vypálil na Scheju jednu salvu a zničil při tom vojenskou školu Výchozího bodu. Tomu jsme ještě nezabránili, ale k další salvě se křižník nedostal. Během pár okamžiků jsem tam byla, vyřadila jsem jeho reaktory a zajala jeho velitele, plukovníka Krvežu. Ochromili jsme už tři plně vyzbrojené kosmické flotily, takové jsou naše možnosti. Vyřiď panu Fuchuyčovi, že měl pravdu. Silou proti nám nic nesvede.“

„Takže měli pravdu!“ opakovala skoro zoufale Baraub.

„Měli - a neměli,“ opáčila Yazatap. „Oprávněně se báli prohry, když se nám postaví silou. To ostatní je směsice dohadů a nepravd. Vyřiď jim, že Císař je pravý. Proč bychom ho nahrazovali loutkou, nebo se za něho vydávali? Stačilo přesvědčit ho, aby se k nám přidal sám o své vůli a pomohl tím spravedlnosti na Emurechó.“

„Císař že se přidal - k vám?“ vyjekla Baraub.

„Nebo my k němu,“ opáčila Yazatap. „Vrátili jsme mu vládu, neboť jeho nejvyšší zájem je stejný jako náš - obnovit na Emurechó spravedlnost. Pomůžeme mu tedy, je to i náš zájem.“

„Proč tedy Emurechó ruinujete?“ zajiskřilo se dívce v očích.

„Tobě, vlastně ještě víc tvému otci a těm pánům, to připadá jako ruinování, že?“ usmála se Yazatap. „To se vám ale jen zdá. Skutečnost je právě opačná. Kdyby ses zajímala, jak se na naše změny dívá většina lidí, pochopila bys, že tady nejde o žádné ruinování!“

„Táta tvrdil, že zisky z jeho továren jsou setinou dřívějších!“ vyhrkla Baraub.

„Tvrdil ti to, víme to,“ přisvědčila jí Yazatap. „Zisky z jeho továren jsou setinové, ale ani teď si nežije nejhůř. Většině lidí se život zlepšil a celkově se nedá mluvit o krachu.“

„Pan Rydomolor tvrdil, že brzy zkrachuje!“ vyčítavě opáčila Baraub.

„Pan Fuchuyč měl pravdu i v jeho případě,“ řekla tvrdě Yazatap. „Zejména když mu tvrdil, že se chová jako hlupák. Zvyšovat účtované úrokové míry, když je konkurence snižuje, je přece jistý způsob, jak přijít o zbytek klientů! Většinu bank držely nad vodou úroky z podniků, jen jeho banky přišly v jediném měsíci o polovinu podnikových klientů - nemluvím o drobných dlužnících, ti utekli všem. Doufám, že si Fuchuyčova slova pořádně promyslel. Kdyby ne, ať krach svých bank přičte jen sám sobě!“

„Vy tedy s Fuchuyčem souhlasíte? Mně připadal jako...“

„...jako jedovatý had, co?“ ušklíbla se Yazatap. „Tak jsi to přece cítila, nesnaž se mi to zapírat, vím všechno a ani se ti nedivím. Částečně máš pravdu, Fuchuyč je jedovatý had, ale je z celé party nejinteligentnější, to mu zase uznám já. Had, ale inteligentní. Kdybys ho teď někdy viděla, vyřiď mu to, ode mě je to skoro pochvala.“

„Jde přece proti vám!“ nechápala Baraub.

„Jde,“ přikývla Yazatap. „Ale inteligentně. Ačkoliv je podle našich měřítek darebák, první pochopil, že hrubou silou neuspěje. Víš přece, jak to říkal! Ustoupit, přizpůsobit se, a pak ve vhodné chvíli udeřit!“

„Ano, tak to říkal! Myslel to ale přece proti vám!“

„Myslel,“ souhlasila Yazatap. „A myslí si to dál. Jenže sám začal dělat, co považujeme za správné i my. Ustoupil a snaží se přizpůsobit. Přitom převedl své továrny na mírovou výrobu, nehrozí mu krach a dnes už jeho továrny prosperují. A zřejmě prosperovat budou.“

„Ale ve vhodné chvíli...“

„On ještě netuší, že ta vhodná chvíle prostě nenastane,“ řekla Yazatap. „Kdyby si to myslel, mohl by udeřit. Jenže by udeřil do prázdna a přišel by o všechno. Při své inteligenci dříve nebo později pochopí, že bude lépe chovat se, jak začal - ustoupit a přizpůsobit se. Mám dojem, že už to částečně pochopil. Ještě bude shromažďovat síly na rozhodný úder, ale vhodná chvíle už nikdy nepřijde. Bude tedy jako továrník prosperovat a nakonec může uznat, že je to vlastně lepší, než marně čekat na den nejisté pomsty.“

„Ale jde proti vám!“ opakovala Baraub tvrdohlavě. „Vy to necítíte? Může vám být strašně nebezpečný! Vím to!“

„Jeho nenávist jsme vycítili,“ přiznala Yazatap. „Jen skrze tebe, ale vycítili. Myslíš si, že se mu musíme postavit? Mohli bychom a možná by to bylo oprávněné, chystá se přece svrhnout Císaře. Mohli bychom ho zneškodnit, těžké by to pro nás nebylo. Známe jeho jméno i tvář, víme kde bydlí a nikam by se nám neschoval.“

„Proč to tedy neuděláte? Teď hned! Můžete se snad přemisťovat, kam chcete!“

„Proč bychom to dělali?“ zavrtěla hlavou Yazatap. „To bychom museli zlikvidovat většinu inteligentních a schopných manažerů. Bez nich by se zastavily továrny a Emurechó bychom uškodili víc, než když je ponecháme na jejich místech.“

„Riskujete ale, že se jednou proti vám postaví!“

„To není tak velké riziko, jak se obáváš,“ ujistila ji Yazatap. „Nám škodit nemohou. Kdyby se otevřeně postavili proti Císaři, nahradíme je jinými manažery. Víc by vadilo, kdyby to udělali všichni současně, naštěstí je pravděpodobnost něčeho takového mizivá.“

„A kdyby se na něčem takovém přece jen dohodli?“ ujelo Baraub.

„Pak je zlikvidujeme,“ opáčila Yazatap. „Měli bychom problém s udržením chodu zdejšího hospodářství, ale věř mi, zvládli bychom to.“

„Jestli si tak věříte, že ho zvládnete...“

„Věříme si,“ ujistila ji Yazatap. „I kdyby se hospodářství Emurechó položilo, nahradili bychom je našimi továrnami. Dokážeme vyrábět i umělé potraviny, takže ani hladomor nepřipustíme.“

„Ale postavit tolik továren nějakou dobu potrvá!“ namítla Baraub.

„Stavba továrny, která by měla nahradit podnik tvého otce, by trvala jen pár hodin,“ ujistila ji Yazatap. „Nahradit celé hospodářství Emurechó by byl úkol na pár dní a ty byste jistě přečkali jen o zásobách.“

„To že byste dokázali? Kolik vás tu vlastně je?“ zeptala se Baraub, ačkoliv by vzápětí tu otázku nejraději vzala zpět, když si uvědomila, že se ptá opravdu jako špionka.

„Přece nečekáš, že ti o nás řekneme všechno!“ usmála se Yazatap. „Bylo by hloupé prozrazovat soupeřům svou sílu, dozvíš se od nás jen pár drobků. Tvého taťku a jeho kamarády by takové podrobnosti zajímaly, ale bude lépe, když zůstanou trošku v nejistotě.“

„Já vím,“ zrudla Baraub. „Když ale... samotnou mě to zajímalo!“

„No dobře, něco se ještě dozvíš,“ usmála se Yazatap. „Například křižník Fašabhyd jsem ochromila já, mariňáky na letišti ve Scheji zase vyřídil Pepek. Trvalo mu to pět minut, ale letiště je rozsáhlé, rychleji by je nevyčistil nikdo. A také byl na ně sám, Icy tam byl jen jako svědek. Icy není náš, vzali jsme ho s sebou původně jako zajatce z Alianční flotily u Alyaku. Tady si ale jako ministr zemědělství nevede špatně.“

„Snad tady nakonec nejste jen... tři?“

„Nejsme tu jen tři,“ usmála se Yazatap. „Zásadně se ale na veřejnosti neukazujeme všichni pohromadě. Kdyby nás některý váš agent zastihl, byli bychom příliš snadným cílem. Většina z nás je raději trvale neviditelných, jak správně odhadli kumpáni tvého otce.“

„Neviditelní...“ opakovala. „Odhadli vás tedy dobře.“

„Ne tak docela,“ usmála se Yazatap trpce. „Jako neviditelní jsme i nezranitelní. Myslím to doslova, ani náhodné střely nám neublíží. Kdyby nás chtěl někdo pobít, narazí na neviditelné, kterým nemůže ublížit ani v nejmenším. Připočti si k tomu, že umíme číst myšlenky a musí ti být jasné, proč proti nám dosud neuspěl žádný sabotér ani diverzant. Samozřejmě nás můžete nemile překvapit, jako nedávno plukovník Krveža, velitel křižníku Fašabhyd. Dal nám slovo, že je naším zajatcem. Pro nás nedodržení slova znamená ztrátu cti, uvěřili jsme mu tedy. On ale dané slovo porušil. Překvapil nás více tím, jak málo si vážil své cti, než způsobenými škodami. Jeho křižník vypálil jedinou salvu. Než se dostal ke druhé, byla jsem u něho a plukovník tím skončil.“

„Zabila jste ho, že?“ zašeptala Baraub.

„Ne tak docela,“ usmála se opět trpce Yazatap. „Žije. Závidět mu ale nemusíš. Vede se mu asi lépe než vašim otrokům na nejnebezpečnější a nejobávanější práci v uranových dolech, ale na druhé straně, ti otroci mají větší naději na osvobození, než naši zajatci.“

„Možná porušil slovo - ale nepoddal se,“ řekla Baraub hrdě.

„My to chápeme jinak. Poddal se a pak porušil slovo. O čest přišel až při tom druhém. Také pan Fuchuyč se poddal, i když plánuje odpor. Bude asi lépe, když po něm nebudeme žádné slovo vyžadovat. Aspoň ho nebude nikdo obdivovat, kdyby i on přišel o čest.“

„Fuchuyč o čest nikdy nepřijde!“ namítla Baraub s jistotou.

„Taky doufám,“ odvětila Yazatap. „I pro něho bude lépe, když zachová věrnost Císaři. My odejdeme, Císař zůstane. Kdyby vládl špatně, bylo by správné odstranit ho. Jenže Císař vládne spravedlivě a my pro to uděláme všechno. A jak se zdá, daří se nám to, na Emurechó se lidem vede lépe, ačkoliv tady po ztrátě kolonií hrozil hlad. A lidé to pochopili. Kdo se postaví proti Císaři, postaví se proti všem. A to si, doufám, každý rozmyslí.“

„Mělo by to tak být,“ povzdychla si Baraub. „Jen se obávám, že někteří uvažují jinak.“

„Víme,“ přikývla Yazatap. „Nemůžeš pomoci všem. Osvobozením otroků poškodíš otrokáře. Tady už musíš rozmýšlet, co je spravedlivější a někdy i potřebnější.“

„To je přece nesmysl! Otroctví na Emurechó slavnostně zrušili už před pětadvaceti stoletími!“ namítla Baraub.

„Oficiálně,“ přikývla Yazatap. „Neoficiálně je na Emurechó otroků více než před těmi staletími. Většina lidí byla zadluženými otroky svých věřitelů. Proces zotročování probíhal zpočátku pomalu, ale zrychloval se, zejména v posledním století. Otrokům již nepatřilo prakticky nic. Nepatřili ani sami sobě.“

„To snad ne!“ opáčila Baraub zamračeně. „Na Emurechó byl největší počet milionářů ze všech světů Císařství! Většina lidí tady byla výjimečně dobře zajištěná!“

„Také se nám to tak zdálo, ale jen zpočátku, než jsme se tu rozkoukali. Poslyš, Baraub, ty vážně považuješ za milionáře majitele domku v ceně dvacet milionů, na kterém leží dluh padesáti milionů? Ten milionář je prakticky čistý dlužník! I kdyby dům prodal, co by tím získal? Zbyl by mu narůstající dluh třiceti milionů. A takových tady byly miliardy...“

„Měli dluhy poctivě splácet!“ odsekla Baraub.

„Jak má někdo dluh poctivě splácet, když jenom úroky jsou vyšší než jeho příjmy?“

„Tak se neměli tolik zadlužovat!“

„Zpočátku to přece tak zle nevypadalo,“ vzdychla si Yazatap. „Ještě v předminulém století nebyly úroky likvidační, aby se nedaly splatit. Ale před sto padesáti lety nastal nečekaný zlom. Banky začaly jednostranně úroky zvyšovat a splácení dluhů přestalo být přiměřené a únosné. Kdo měl vysoké půjčky, náhle zjistil, že všechny jeho příjmy nestačí na splácení úroků. Dluh, ještě před pár lety utěšeně klesající, začal opět narůstat. Jen málo lidí tenkrát pochopilo, že musí prodat všechno co mají, aby mohli jednorázově splatit dluhy, i když museli zaplatit i nemravné penále za předčasné splacení. Těch prozíravých bylo ale málo. Většina dlužníků doufala, že je to přechodný jev, jak jim ostatně největší finanční odborníci svorně tvrdili! Lidé tedy spláceli dál, ale dluhy ani úroky neklesaly, místo snižování rok od roku rostly. A protože většina lidí si zvykla žít s dluhy, které původně bývaly přiměřené, ocitla se poznenáhla v lichvářské pasti.“

„To není pravda!“ namítala Baraub. „Bez úvěru se nedá podnikat, můj táta má přece úvěry také a splácí je bez velkých problémů!“

„Pak bys měla vědět, že úroky z půjček podnikům zůstaly na rozumné výši,“ řekla přísně Yazatap. „Banky nechtěly potápět podniky, to by většina továren zkrachovala a hospodářství by se zhroutilo. Banky chtěly zotročit jen lidi, což se jim ve většině případů podařilo. Sama ses s tím nikdy nesetkala, protože jsi z rodiny továrníků, kteří měli jen rozumné úvěry na podnikání. Ale většina lidí se dostala do otroctví. A to i když oficiálně otroctví neexistovalo!“

„Nikdo z našich sousedů nebyl otrokem!“ vyhrkla. „Všichni si žili v přepychu!“

„Nikdo si to nechtěl přiznat,“ opravila ji Yazatap. „Ale jen málo lidí na Emurechó bylo ve skutečnosti nezávislých. Vaše rodina taková byla, ale o vašich sousedech bych s chutí a nejspíš úspěšně pochybovala.“

„To by jim snad banka domy zabavila, ne?“ chytala se Baraub posledního stébla.

„Banky to někdy dělaly,“ odvětila Yazatap. „Dokud dlužník poctivě splácel, nechávaly si ho jako zdroj peněz. Když se ale dlužník pokoušel vyvléci z otroctví, například když se, pozdě ale přece, pokoušel prodat vše co měl, exekutor mu okamžitě všechno zabavil a předal ho policii, aby ho soud poslal za dluhy jako otroka do dolů. A tam už se s nimi nepárali. Uniknout jim nikdo nemohl, všichni jen platili, platili a platili.“

„Ale nevypadalo to tak!“ opáčila Baraub.

„Nevypadalo, ale bylo,“ pokývala hlavou Yazatap. „My jsme se to dozvěděli od Icyho. Byl také jedním z otroků, jenže ve světech Aliance. Jeho příběh otroka byl otřesný nejen pro Pepka, ale i pro nás starší.“

„Ve světech Aliance to tak mohlo být!“ připustila Baraub. „Ale u nás jistě ne!“

„Bylo to všude,“ ujistila ji tvrdě Yazatap. „I ve světě milionářů. Na Emurechó jsme se jen přesvědčili, že tytéž problémy mají lidé ve všech vašich světech. Císař dnes otroky na Emurechó osvobodil. Většina lidí ho za to zbožňuje a je mu vděčná, jen dosavadní otrokáři, majitelé bank, ho proklínají. Ale jak už jsem ti říkala, není možné vyhovět všem.“

„Nezdá se mi, že by takový pan Rydomolor byl otrokářem!“ odvětila uraženě Baraub.

„Nezdá? Jenže byl,“ odvětila Yazatap. „Je to bankéř a jeho banka vlastnila miliony takových dlužníků - vlastně otroků. Ten dneska musí Císaře nenávidět!“

„Nevypadá na to!“ opáčila tvrdohlavě Baraub. „Je to jemný, noblesní pán!“

„Noblesní pán? To se přece s lichvářem nevylučuje,“ usmála se smutně Yazatap. „Noblesní pánové otroky netýrají - na to mají ochranku, soukromé armády, vězení a někteří i vlastní katy. U knížete Pačdoga jsme takové soukromé vězení objevili. Nebylo tam vlídné prostředí, jako v jeho přijímacím sálu! Později pan kníže poslal do Scheje vraždit soukromé čipované mariňáky a bez naší pomoci by město vyvraždil. Měla jsi vidět ty jatka na letišti! A že to byl takový noblesní pán! Jsi si jistá, že pan Rydomolor nemá doma soukromé vězení s mučírnou? Dáš za něho ruku do ohně? Raději to nezkoušej! Znáš ho jen z jeho noblesní tváře džentlmena. Jenže tihle džentlmeni mívají tváře dvě a ta druhá patří netvorovi.“

„Pana Rydomolora znám!“ rozvzlykala se Baraub. „Když jsem byla malá, houpal mě na kolenou! Ten by určitě nikdy nikomu neublížil!“

„Já pocházím ze světa, kde se nikdo s nikým nemazlil,“ začala tvrdě Yazatap. „Ale aspoň tam nikdo nic nepředstíral. Pepkův svět byl podobnější vašemu, také tam žijí netvoři, přinášející smrt milionům lidí. Přitom se dávají pokrytecky zobrazovat s dětmi. Chtějí budit iluzi, že by nikomu neublížili, ale pravda je obludnější. S dětmi se rádi ukazovali největší netvoři, které Pepek znal - Hitler, Stalin i Heydrich. Stalin držel laskavě v náručí děvčátko - a pak mu dal umučit otce! Proč by tě někdo takový nemohl pohoupat na kolenou? Obrázky tyranů s dětmi jsou největším pokrytectvím!“

Baraub neodpovídala. Brečela.

„Máš ještě hodně iluzí,“ změkl hlas Yazatap. „Vyrůstala jsi jako skleníková květina, nevíš, že mimo skleníky je svět drsnější. Musíš se naučit nehodnotit lidi podle toho, jak vypadají, ale co dělají. Možná pak spolu s iluzemi ztratíš úctu k lidem, kterých sis dosud vážila, ale ti si ji beztak nezaslouží. Horší bude, když zjistíš netvora v někom blízkém. Takové prohlédnutí bolí, ale v tom ti asi nepomůžeme.“

„Vy si tedy myslíte, že pan Rydomolor je... také takový netvor?“

„Najisto to nevíme,“ odvětila Yazatap. „Nezapomeň, známe ho jen tvýma očima a ty jsi ho znala jako noblesního pána. Ale je to bankéř. Všechny banky měly statisíce dlužníků, ze kterých dřely kůži, žádná se nechovala lidsky. Všimli jsme si i dalšího příznaku, kterému jsi nepřikládala váhu. Vzpomeň si, jak pan Rydomolor mluvil o lidech mimo vaše kruhy. Byli to pro něho ovce ke stříhání, chodící měšce, které musí občas vysypat, lopaťáci a kdo se v poslední době přihlásili na farmaření k ministru Icymu, byli zase vidláci. Měl pro ně vždycky jen pohrdání. My z toho ale usuzujeme, jak se k nim choval mimo salóny a to v takových případech lidsky nebývá.“

„Jak to ale můžete vidět jinak, když je to mýma očima?“

„Díváme se na to tvýma očima, ale soudíme podle našich zkušeností. Mám je z více světů a přes tři tisíce let, mám s čím srovnávat a moje hodnocení může být jiné než tvoje.“

„To je potom strašné...“ vzlykala. „A v tomhle jsem doteď žila!“

„Nebyla tvoje vina, že jsi žila ve skleníku,“ utěšovala ji Yazatap. „Za to nemůžeš. Ale měla by ses začít dívat kolem sebe otevřenýma očima. Všímat si i zdánlivých maličkostí, třebas toho, jak se kdo vyjadřuje o jiných lidech. Ne o těch, se kterými právě mluví, ale o nepřítomných, tam se teprve projeví.“

„Ani se mi teď nechce se k nim vracet,“ vzhlédla k ní Baraub.

„Jen se vrať,“ řekla Yazatap. „Řekni jim poctivě všechno, na co se tě zeptají. Nic špatného neuděláš, řekli jsme ti to s vědomím, že to přesně tak vyřídíš partě tvého otce. Pomůžeš nám i jim a snad tím přispěješ i k jejich dobru.“

„A co kdybych... co kdybych zjistila, že je to přesně tak jak říkáte? Mám se k nim chovat stejně jako dosud?“

„Bylo by to nejlepší,“ přikývla Yazatap. „Kdyby setrvávali v odporu proti Císaři, nemusíš s nimi souhlasit, ale ani jim v tom pomáhat. Jen kdybys cítila, že tak žít nemůžeš, vrať se k nám, postarali bychom se o tebe.“

„Dobře, zkusím to,“ utřela si Baraub slzy.

„Hlavně měj otevřené oči,“ napomenula ji Yazatap. „Možná si cestu pamatuješ, ale Xapho tě raději doprovodí na letiště, aby ses mohla vrátit domů. A nediv se, když s tebou zdánlivě nikdo nepůjde. Xapho je už tady, ale neviditelná.“

„Takže budu mít... neviditelný doprovod?“ podívala se udiveně Baraub.

„Ano,“ přikývla Yazatap. „A hodně štěstí!“

„Možná to budu potřebovat,“ zachmuřila se trochu Baraub. „Doufám, že dodržíte slovo, kdybych se k vám musela vracet...“

„My slovo držíme,“ ujistila ji Yazatap.

„Ale říkala jste, že odejdete...“ chytila se toho dívka.

„Odejdeme, až tady bude pořádek,“ ujistila ji Yazatap. „Zatím je pořád co zlepšovat, ale my to jednou zvládneme. Neboj se, nebude to ze dne na den, jistě se to dozvíš včas.“

„Ale co potom?“ otřásla se tou představou.

„Pak se přece tady nebudeš muset ničeho bát,“ ujistila ji Yazatap. „My neodejdeme, dokud si nebudeme jistí spravedlností.“

„Pak vám přeji jedině úspěch!“ vyhrkla Baraub.

„My tobě také,“ kývla Yazatap.


Xapho, bude třeba, abys ji doprovodila až domů, pomyslela si Yazatap, sotva se za dívkou zavřely dveře.

Rozumím, pocítila okamžitě odpověď. Taky se mi zdá, že je ta dívčí příliš upřímná, než aby jí návrat domů jen tak prošel. Mohli by proti ní obrátit hněv i zklamání. Aspoň se svezu zdejším letadlem, jako duch jsem to zatím nezkoušela.

Kdyby ses neudržela na palubě, vezmi to vdudegem, poradila jí Yazatap, mohla bys tam být i dřív a rozhlédnout se tam, než dorazí.

Budu jí radši nablízku, rozhodla se Xapho.

 


Zpět Obsah Dále

14.08.2017 22:18