Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Hej, pane králi

Xapho odletěla střežit Baraub, aby jí parta jejího povedeného otce neublížila, až jim přinese pravdivé, ale špatné zprávy o kosmických obludách. Ramiel měla neodkladnou práci u Icyho na ministerstvu zemědělství, kde nějaký agent sabotér z nových zaměstnanců založil několik požárů a ani Icymu se nepodařilo ho odhalit.

„Ramiel, prosím tě, přijď mi s tím píchnout!“ požádal ji po dalším požáru. Oheň se mu sice podařilo uhasit očima již za pár minut, dvě hodiny před opožděným příletem hasičů, kteří sice k ohni nespěchali, zato drze požadovali zaplatit pokutu za neoprávněné volání, jenže část vzácných rostlin, pracně dovezených ze vzdálené Oázy, padla ohni za oběť.

„Hoří vždycky jen když opravdu spím,“ vysvětloval jí, když se mu snažila pomoci na dálku radou. „A já nevydržím nespat celý týden, pochop mě! Vy ano?“

„Žhář má zřejmě komplice, který tě sleduje,“ odtušila s jistotou v telepatii. „Nevadí, za chvíli jsem u tebe. Dnes můžeš klidně spát, budu hlídat za tebe. O mně ten žhář nemá tušení, určitě se chytí.“

Ramiel se rozhodla počíhat si na vandala a načapat ho při činu, jenže první noci nehořelo a nedělo se ani nic jiného nepřístojného, takže to vypadalo na delší vartu. Nedalo se nic dělat, Yazatap nastoupila ke střežení paláce a Salgiel zůstala na léčení sama.

„Nebude lépe nemocnici na čas zavřít?“ napadlo Yazatap.

„Nepodceňuj mě, prosím!“ odtušila Salgiel. „Já to zvládnu!“

„Já jen, aby některý syčák nebyl rychlejší než ty!“ starala se Yazatap.

Po zkušenosti s Baraub věděli, že ne všichni pacienti přicházejí kvůli léčení. Skutečně nemocných byla sice drtivá většina, ale jako Baraub, přicházeli i jiní vyzvědači. Fuchuyč asi nebyl jediný, kdo chtěl získat o budoucím nepříteli podrobnější informace, než se rozhodne udeřit naplno silou, a Suxir nebyl sám, koho napadlo využít k tomu nemocných. Někteří spiklenci neměli po ruce vlastní nemocné dcery, ale pomáhali si jinak. A bohužel, neposílali naivní dívky, které se daly přesvědčit o skutečném stavu věcí, ale slepě zapálené fanatiky.

„Já je poznám už ve dveřích!“ uklidňovala ji Salgiel. „Když někdo přijde s otravou krve po zdánlivě nevinném, ale neléčeném škrábnutí, jsem hned doma a dávám si pozor.“

„Zdržují tě od skutečně nemocných!“

„Radši bych je upřímně přivítala!“ opáčila Salgiel. „Tihle vykukové sice pracují pro nějaké bandy, ale chtějí nás jen oťukat a odhalená pravda je tak šokuje, že spiknutí skončí na úbytě. Jak se mi zdá, pravda je nejlepší způsob, jak je vyřadit.“

„Až přijde někdo, kdo tě nechce oťukat, ale přijde tě prostě zabít!“ sýčkovala Yazatap.

„Takové jsem tu měla už tři!“ usmála se Salgiel. „Poznáš je podle pevného kroku, jen co vkročí do ordinace. U těch mám skutečně dobré důvody nespouštět je s očí. Nezdržují se snahou přivodit si naivně nějaké zranění, abych měla co léčit a soustředila se na jejich rány, ale celkem logicky uvažují, že by je to oslabilo. Přijdou a obvykle hned udeří.“

„A ty?“

„Já je zrovna tak bez varování sejmu,“ odtušila Salgiel. „Někdy už ve dveřích. Nikdo z těch tří nestihl ani vytasit zbraň, sama přece víš, jak rychlé je přimrazení.“

„Možná to stihneš vždycky, jen je nesmíš mít za zády!“

„Zásady chování v dosahu nepřátel mě učit nemusíš,“ usmála se trpce Salgiel. „Navíc se tihle ani nesnažili udeřit rychle, bylo to s nimi snadné,“ přiznala.

Předala pak Yazatap své vzpomínky na posledního agenta. Naštěstí si agenti málokdy dokázali odpustit triumf ozbrojeného proti neozbrojené a tasení zbraně provázeli vítězným výkřikem.

„Táhni do hrobu, hnusná čarodějnice!“ vykřikl poslední, než mu eldyf vypadl na zem.

Pak už jen s údivem a zděšením zíral na své náhle ochrnuté, zplihle visící ruce...

„Ty tři jsem poslala rovnou do Podsvětí,“ dokončila myšlenku Salgiel. „Přidala jsem je ke Kolonii, ať si je zařadí mezi sebe.“

„Jen aby se na nově příchozí nevrhli!“ starala se Yazatap.

„S těmi to bylo v pohodě, vrána vráně oči nevyklove, jak známe z oblíbených úsloví našich manželů,“ řekla Salgiel. „Horší to bylo v druhé kolonii u čipovaných. Když už jsem tam byla, mrkla jsem se i k nim. Dva mariňáci se tam zrovna porvali, až jeden druhého málem sešrotoval!“

„Co jsi s tím dělala?“

„Co asi?“ pokrčila Salgiel rameny. „Zjevila jsem se té bandě v podobě smrtky, má to na ně blahodárný vliv, nezmohli se ani na protest. Ujistila jsem je, že jsou ve vesmíru i horší světy než Podsvětí a že by se tam násilníkům líbilo ještě méně. Pak jsem toho zmláceného vyléčila.“

„Jen aby se ti dva příště nepomlátili ještě víc!“ pochybovala o jejím postupu Yazatap.

„Ti dva určitě ne,“ odtušila Salgiel. „Vyléčeného jsem od nich přenesla k normálním, aby ho kamarádíčkové nakonec nezabili.“

„Šílíš?“ vyskočila Yazatap. „Čipovaného dát k normálním? Vždyť je může vyhubit!“

„Těžko,“ opáčila Salgiel. „Vzpomeň si, co víš od Oldy. Jak se chovají elektronické čipy, když do nich udeří plnou silou kosmická energie?“

„Počkej, to by znamenalo...“ zaváhala Yazatap.

„Jo, přesně tak!“ povzbudila ji Salgiel. „Elektronické čipy shoří. Ke zraněním se přidá vnitřní otrava zplodinami ze spálených čipů, jenže jako duch jsem měla větší sílu a ustála jsem to. Chlap se zregeneroval rychle, ale čipy zůstaly spálené, chlap natrvalo zpomalený a mohla jsem ho tedy klidně přemístit mezi normální. Ten už rychlostí nikomu neublíží.“

Yazatap chvíli přemýšlela.

„Poslyš, Salgiel, uvědomuješ si vůbec, co jsi vyřešila?“

„Tak trochu,“ přikývla Salgiel. „Beztak jsem to chtěla při večerním sexu přednést všem.“

„Že jsme na to nepřišli dřív!“ litovala Yazatap. „Nemuseli jsme urychlené izolovat, ubylo by problémů. Naopak náš hasič si bude muset dávat pozor, aby si sám čipy nespálil.“

„Chci to přednést na večerním sexu,“ opakovala Salgiel. „Neukvapovala bych se ale, radši méně zbrklosti a více uvažování.“

„Máš nějaký plán?“

„Jistě! Vzpomeň si na našeho mariňáka hasiče! Jako hasič nebo záchranář má teď velké výhody, byla by škoda šmahem je zahodit! Co kdybychom to vymysleli tak, že pár dobrovolníků dostane totéž co on? Samozřejmě za stejných podmínek.“

Yazatap chvíli přemýšlela. Salgiel ji trochu zaskočila.

„Dobře, to je jiná!“ vzpamatovala se po chvilce. „Těm dobrovolníkům bude ale urychlení zkracovat život, uvědomuješ si to?“

„Ne o mnoho,“ namítala Salgiel. „Jen v době jejich urychlení. A když to bude trvat jen po dobu nezbytně nutnou k nějakému zásahu, a v ostatním čase budou normální, zkrácení života se neprojeví. Tobě se nestalo, že bys pro něco důležitého obětovala i rok života?“

„Kdyby to bylo důležité...“ ustoupila Yazatap. „Máš pravdu, občas tak uvažujeme.“

„Proto si myslím, že bychom měli tuhle výhodu některým ponechat,“ tvrdila Salgiel. „Jistě ne všem, všichni si to nezaslouží. Jen těm, které si... prověříme. My už rozpoznáme, kdo si to zaslouží a kdo ne.“

„A ostatním čipy zrušíme? I když budou proti?“

„Ostatním je zrušíme,“ přikývla vážně Salgiel. „Výhodu urychlení bych ponechala jen těm, kdo ji nezneužijí. Připusťme, že většina mariňáků vstoupila do armády pod hrubým nátlakem, ale časem jim moc nad životy a smrtí zachutnala a zabíjeli s nadšením! Takové poznáme podle toho, že budou proti návratu mezi normální lidi protestovat. Jenže právě těm musíme ty výhody sebrat, aby nemohli škodit.“

„Icy tvrdí, že se většina vrátí mezi lidi ráda,“ přidala Yazatap.

„Jistě,“ přikývla Salgiel. „Ti normálnější návrat mezi lidi přivítají. Uvědomte si, co měli na práci v době míru? Každý den byl pro ně příšerně nudný, noc jim musela trvat věčnost. Už jen to pomyšlení, jak strašně rychle jim život protéká mezi prsty! Zbývaly jim mejdany, chlast, rvačky a drogy. Někteří proto vítali i válečné vraždění, aspoň se něco dělo. Ale někteří pochopili, že by mohli výhodu urychlení využít k lepším účelům než k vraždění. Těm bych ji nechala.“

„Dobře, přesvědčila jsi mě,“ kývla Yazatap. „Cosi mi říká, že přesvědčování ostatních bude také tak krátké. Zbývá nám tedy vlastní akce.“

„No právě! Půjdeš tam se mnou? Myslím do Zkilnutova Arestu, pořád se tam jen perou!“

„Počkala bych jen na večerní sex, ať si to pořádně probereme,“ navrhla Yazatap.

„Tak to přece myslím,“ přikývla Salgiel. „Pepek má zase cukání rozdávat vybraným lidem idarchonyslýriby, bude o čem jednat.“

„Nemyslím, že bych byla proti Pepkovi, ale on by měl zato souhlasit s námi,“ přemýšlela Yazatap. „Ačkoliv, jak znám Pepka, nebude dělat potíže.“

„Uvidíš, že se shodneme,“ broukla Salgiel.


Yazatap by čekání na večer vydržela, ale Salgiel ne. Postupně to telepaticky probrala se všemi, oslovila nejen zbytek Pepkovy party, ale i Oldovu partu v Hengtinu a Víťovu v Oáze, takže na večerním sexuálním diskusním klubu prakticky nebylo co řešit. Potvrdili jen její návrh rozdělit mariňáky na dvě skupiny. Na ty, kdo by čipy využili v dobrém, a ostatní, kteří měli o tuto pochybnou výhodu přijít. Už proto, že byla od začátku zaměřená ke zlu.

Do Zkilnutova Arestu se Salgiel s Yazatap vypravily hned ráno, pro jistotu v duchovité podobě. Mariňáci byli soustředění na ostrově, aby nemohli terorizovat ostatní. Nikdo je nehlídal, ale myšlenka na útěk každého rychle přešla, stačil pohled do ledových průzračných vod kolem ostrova, kde se proháněla hejna stříbřitých torpéd dravých ryb. Na souši by se čipovaný mariňák mohl holýma rukama postavit sebesilnějšímu protivníkovi z říše lidí i zvířat, ani lední medvěd by nepřežil dobře mířený bleskový úder pěstí, jenže ve vodě by o vítězi souboje rozhodlo prostředí. Lidé tu nebyli doma, voda zpomalovala a rychlost i sílu by místní tvorové vyrovnali množstvím.

Teď se ale na mariňáky přihnala další pohroma v podobě dvou nevinně vyhlížejících žen. Přiletěly na ostrov čtyřmístným letadlem, jaké na Emurechó nahrazovaly osobní automobily, jen se trochu rozhlédly a hned začaly.

Na skále na kraji moře stál mariňák s napřaženou improvizovanou harpunou, zřejmě číhal na rybu. Pro urychlené muselo být každé dlouhé čekání ještě delší, ale chuť na rybu mu dodávala trpělivosti, soustředil se proto na lov tak, že si neslyšně se vznášejícího letadla nevšiml, zejména když přilétalo proti slunci.

Náhle mu na kluzké, zledovatělé skále, skrápěné příbojem, podjely nohy.

Kočičí mrštnost čipovaných byla pověstná a nikoho z jeho kamarádů, zevlujících poblíž, by ani ve snu nenapadlo, že by se na kameni neudržel. Mariňákovi ale tentokrát nepomohla ani jeho obratnost. Nespadl totiž do vody, ale začal padat - vzhůru. Vznášel se jako na neviditelném laně, přetočil se hlavou dolů, pak se opět otočil, ale letěl výš a výš.

Mariňáci ani v nejtěžších chvílích nekřičí. Všechno se seběhlo za normálních zvuků moře, většina mariňáků si toho ani nevšimla. Jejich polapený kamarád mezitím zapadl do otevřených dveří letadla, kde ho Yazatap okamžitě připoutala bezpečnostními pásy k sedadlu. Byl z toho tak vyvedený z míry, že se ani nezmohl na odpor.

Kromě překvapení k tomu nejvíc přispělo, že Yazatap byla rychlejší než on. Jeho hlavní výhoda, pověstná rychlost, se náhle kamsi ztratila. Než mu to došlo, byl připoutaný bezpečnostním pásem v sedadle a dveře se s klapnutím zabouchly.

„Dobrý, Salgiel, letíme!“ obrátila se Yazatap na pilotku a letadlo vyrazilo proti slunci.

„Co jste vy dvě zač?“ vzpamatoval se trochu mariňák. „Komu patříte?“

„Musíme někomu patřit?“ opáčila Yazatap.

„Neříkejte, že nepatříte nikomu! S kým jdete, kdo je vaším pánem?“

„Momentálně máme velice podobné zájmy jako Císař, jestli to myslíš takhle,“ odvětila mu ochotně Yazatap. „Ale nepatříme mu. Jen jsme se rozhodli pomáhat mu.“

„Císař přece nemá žádné čipované!“ zavrčel mariňák.

„Vždyť říkám, že mu nepatříme!“ připomněla mu Yazatap. „Ani nikomu jinému!“

„Nesnažte se tvrdit, že nikomu nepatříte!“ trval na svém mariňák. „Všichni čipovaní musí někomu patřit! Čipy jsou příliš drahá investice, než aby si je mohli dovolit nýmandi!“

„My ale žádné čipy nemáme!“ ujistila ho Yazatap.

„To je nesmysl, to byste se mnou nemohly takhle mluvit!“

„Jsou přece i jiné možnosti, jak bychom se spolu mohli bavit normálně,“ připomněla mu Yazatap. „My čipy nemáme, ale tady v letadle nefungují nikomu. Ani tobě.“

„Jak to?“ pořád ještě nechápal.

„Už jsi slyšel, aby nečipovaní zajali čipovaného?“ odfrkla si Yazatap. „To je přece vyloučené, ne? Nemožné to ale není. Stačí vyřadit čip a z všemocného mariňáka je zajatec.“

„Vy umíte vyřadit urychlovací čipy?“ zděsil se až teď. „To by ale bylo strašné!“

„Jak pro koho!“ pokrčila rameny Yazatap. „Strašné to může být pro toho, kdo do čipování investoval peníze. Mohlo by se ukázat, že to nebyla dobrá investice.“

„A to jako už mám bejt... ouplně vobyčejnej?“

„A proč ne?“ obrátila se na něho nevinně Yazatap. „Dostanete se aspoň mezi normální lidi. Jako čipovaný byste jim mohl ublížit, jako normální se mezi ně v pohodě zařadíte! Kam myslíte, že vás vezeme? Mezi normální lidi.“

Mariňák seděl v sedačce jako zmoklá slepice a dumal, čeho se to vlastně dočkal.

„Mám tomu rozumět, že to všechno bylo úplně zbytečný?“ začal po chvilce.

„Co by mělo být zbytečné?“ nechápala schválně Yazatap.

„No... všechno,“ pokrčil rameny. „Vám nedošlo, že být čipovaným byla oběť?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou Yazatap. „Vyřazením urychlovacích čipů se vám život prodlouží na původní délku a tím se ta oběť snad napraví.“

„Tak jsem to ale nemyslel!“ vyjekl. „Čipování byla přece nejvyšší oběť vlasti!“

„O tom se dá velice úspěšně pochybovat!“ odfrkla Yazatap. „To byste se nesměli stavět na odpor vlastnímu císaři. Nebo pro vás byla vlast jen Pačdogovo knížectví?“

„To ne, ale řekli nám, že jdeme bojovat za vlast - a o tom se nepochybuje!“

„No tak vás podvedli,“ řekla Yazatap. „Poslali vás naopak proti vašemu Císaři, takže jste byli zrádci vlasti - pokud za ni počítáte Emurechó. Poslyšte, Císař letos zrušil dekretem smlouvy, týkající se soukromých armád. I se všemi souvisejícími závazky. Kdo se dal k mariňákům kvůli dluhům, žádné dluhy nemá a může směle začít znovu.“

„Směle začít znovu? Ale z čeho? Já nic jiného než vojenské řemeslo neumím!“

„S tímhle vám nepomůžeme,“ politovala ho Yazatap. „Vojenské řemeslo nebude nějakou dobu podporované. Budete si muset najít jiné, třeba trochu podobné.“

„Vojenskému řemeslu se ale žádné jiné nevyrovná!“ namítl nerudně.

„Proto říkám - podobné,“ souhlasila Yazatap. „Jak by se vám líbilo povolání hasiče? Je to také trochu nebezpečné, ale přitom užitečnější.“

„Hasiči že střílí nepřítele?“ odfrkl si mariňák. „To jsem ještě neslyšel.“

„Proč by měli střílet?“ usmála se Yazatap. „Hasiči bojují se živly, obvykle s ohněm!“

„A může takový hasič rozstřelit ohni ksicht?“

„To asi nemůže,“ ztuhla trochu Yazatap. „Oheň nemá tvář, dá se jedině hasit. Ale hašení je užitečné, může zachránit spoustu hodnot a často i životů!“

„Oheň není žádný skutečný nepřítel!“ trval na svém mariňák. „Z ohně nestříká krev!“

„Jo ták, vám jde hlavně o krev!“ zvážněla už úplně Yazatap.

Salgiel mezitím nepatrně změnila kurs. Telepaticky se s Yazatap dohodla nevysadit chlapa mezi normální lidi, ale vybrat mu jiné místo. Fanatiky a úchyly bude lépe oddělit.

Ostrovů měly přece na výběr dost.


„Nazvala bych to bez příkras fiaskem,“ zhodnotila dosavadní snahy Salgiel.

„To jsme snad čekali,“ namítala Yazatap. „Pár výjimek se přece našlo, nemyslíš?“

„Čekala jsem jich tak desetkrát víc!“ odfrkla si Salgiel.

„Tím spíš se pro pár hasičů snadněji najde uplatnění!“ povzbuzovala ji Yazatap. „Nemusí hned pršet, stačí když kape.“

„No dobře,“ ustoupila Salgiel. „Nemusí pršet... ale čekala jsem větší přeháňku!“

Dole pod letadlem se rozkládal pustý ledový ostrov, jen skály, led a sníh. Poněkud výš nad vodou stály do půlkruhu uspořádané opuštěné domky. Ďáblice dosavadní obyvatele rozdělily do skupin. Nejmenší část byla již zpátky na Emurechó, někteří se teprve učili ovládat idarchony, jiní už se zaučovali do hasičského povolání. Většinu umístily mezi ostatní zajatce, naopak tvrdé jádro mariňáků se ocitlo na ostrově, kde bylo sněhu a ledu nejvíc. Upřímně řečeno, ďáblice si s nimi nevěděly rady.

„Možná jsme měli přednostně začít s osvětou,“ uvažovala Yazatap. „Vysvětlit jim, co se od nich čeká, jaké to bude mít výhody a nevýhody...“

„S tím jsme začali u každého,“ zavrtěla hlavou Salgiel. „Sadisti zkrátka odmítli, když se dozvěděli, že z toho nekouká zabíjení ani krev.“

„Možná, kdybychom jim dali víc času na rozmyšlenou...“ uvažovala Yazatap.

„Já si myslím, že to tak bylo nejlepší,“ vzdychla si Salgiel. „Kdyby měli čas na rozmýšlení, možná by jich více souhlasilo, ale nemysleli by to upřímně. Spontánní reakce o jejich úmyslech a zaměření napovídá nejvíc.“

„Beztak jsme si prověřili i jejich myšlenky,“ opáčila Yazatap. „Ani jeden nevypadl.“

„Dobře,“ souhlasila Salgiel. „Možná to bylo zbytečné. Nelíbí se mi cpát se násilím někomu do vědomí, ale je mi jasné, že ti, kdo budou mít výhody, by měli být prověření. Jak se říká, jistota je jistota.“

„Ani takové prověření jistotu nezaručuje,“ vzdychla si pro změnu Yazatap.

„Myslíš?“ podívala se na ni Salgiel.

„Vím to!“ řekla Yazatap. „Mám větší zkušenosti.“

„Tvoje zkušenosti se ale týkají lidí Země a nás z Gehenny, ne zdejších.“

„Něco ti prozradím,“ odvětila Yazatap. „Ti zdejší jsou úplně stejní... Jen se mi zdá, že je tu nějak víc lumpů.“

„To je možné, ale ruku na srdce: nebyly jsme my z Gehenny ještě horší?“ vzdychla si sama nad sebou Salgiel.

„A obě snad víme, že to na Zemi taky není o moc lepší,“ dodala Yazatap.

„Zlatá Oáza!“

„Myslíš?“ zpochybnila to Yazatap. „Oáza je idylka, ale má za sebou teprve pár let a nikdo ještě neví, kam se to zvrtne! Teď vypadá jako ideální, ale pamatuji lidské říše, přetrvávající staletí - a kde jsou dneska? Gehenna byla odstrašující případ, ale všechny říše tam trvaly déle než pozemské a poslední dvě, Árjá a Baal, skončily po nějakých šedesáti tisících létech, vyplněných válkou. O Oáze si popovídáme za tisíc let - jestli bude o čem!“

„Ty si myslíš, že nebude o čem? Nebyla bych tak skeptická!“

„Oáze samozřejmě fandím,“ opáčila Yazatap. „Jinak vím, že nic nevím, ale jak říkám, už jsem viděla pád desítek mnohem mocnějších říší!“

„Jestli to nebylo tím, že se držely jen mocí!“

„To si povíme za tisíc let!“


Císař nesdílel názor, že by působení Salgiel a Yazatap bylo fiaskem.

„Upřímně přiznám, že jsem čipované v duchu odepsal,“ svěřil se jim, když to pak probírali. „Co s nimi, když jsou ostatním lidem nebezpeční? Myslel jsem, že jediné rozumné řešení bude ponechat je na vymření ve vyhnanství a přidat k nim i všechny ostatní.“

„Ještě nevíme, jak to dopadne s většinou,“ sýčkovala Salgiel.

„Už teď jste z nich vytáhly ty nejlepší,“ ocenil je Císař. „Udělat z nich záchranáře! Vždyť je to zázrak!“

„Zázrak by byl, kdyby se na to dali všichni,“ nesouhlasila Salgiel.

„Dobře, to by byl opravdu vrchol,“ připustil Císař. „Ale úspěch je už to, že jste dokázaly změnit rotu profesionálních zabijáků na téměř neškodné zajatce!“

„Dobře, ale co teď?“ starala se Yazatap.

„Nejspíš pokračovat v započatém,“ pokrčil rameny Císař. „Máme tu další problém. Město Bečefuchgle včera vyhlásilo nezávislost na Císařství a odmítlo mě uznat.“

„A důvody?“ zajímala se hned Yazatap.

„Záleží na nich?“ odvětil Císař.

„Podle mě ano,“ ujistila ho Yazatap. „Hodně na nich záleží. Kdyby byl tím důvodem pokus o osamostatnění, daný vůlí všech jeho obyvatel, pak by to stálo za vyjednávání.“

„Nezávislost vyhlásil místní vládce, hrabě Suruas,“ upřesnil suše místo Císaře Pepek. „Spíš to vypadá na osamostatnění nezávislého tyrana. Půjdeme se na něho podívat.“

„Dobře, ale co kdyby to byla opravdu vůle všech obyvatel Bečefuchgle?“

„Pak je přesvědčíme, aby to včas vzdali,“ řekl Pepek.

„Já bych jim tu nezávislost klidně ponechal,“ zavrtěl hlavou Císař.

„Já ne,“ odmítl to Pepek. „Byl by to začátek konce Císařství. Nemáme čas dohadovat se s tisícovkou samostatných měst, i kdyby jejich pohnutky byly sebevíc chvályhodné.“

„Cože?“ vytřeštila na něho oči Yazatap. „Ty bys jim nepřál svobodu? Netušila jsem, že bys byl proti spravedlnosti! A zrovna ty?“

„O spravedlnost mi jde víc, než si myslíš!“ hájil se Pepek. „Jaká spravedlnost by asi byla pod hrabětem? To jsme viděli u Pačdoga! Tak překroucenou svobodu bych jim vážně nepřál! Byl bych opatrný, i kdyby s tím přišli jejich řádně zvolení zástupci - jako že si myslím, že kromě hraběte nejspíš žádné nemají - a mám velké a nejspíš oprávněné pochyby o čistotě jejich úmyslů. Zejména u hraběte!“

„Proč si to myslíš?“

„Povšimni si, jak v současné době Císařství rozkvétá!“ zklidnil se Pepek. „Lidem se vede lépe než dřív. Kdo si v takové situaci opravdu přeje změnu, zcela zákonitě k horšímu?“

„Někomu třeba svoboda stojí i za trochu toho strádání!“ navrhla Yazatap.

„Tomu uvěřím, až s tím přijde někdo nezatížený minulostí!“ odsekl Pepek.

„A co když s tím přijde banda kluků z ulice? Takoví jako ty?“ zasmála se Yazatap.

„Poslyš, Yazi,“ podíval se na ni Pepek pohledem vyjadřujícím čistou utrápenost. „Od tebe bych takové nepochopení vážně nečekal! Bandu kluků z ulice přesvědčím, aby se přestala míchat do věcí, kterým nerozumí. I kdyby teď za mnou přišli, viděl bych za nimi někoho, kdo je podle svého zvyku vodí jako loutky, na každém prstu jednoho.“

„Co ti ale dává jistotu, že přece jen nemají vlastní rozum?“ popichovala ho Yazatap.

„Jistotu nemám, stejně jako ty,“ odrazil ji Pepek. „Jen nevěřím, že by lidem něco skvělého nabízeli jejich dosavadní vladaři. Měli k tomu během uplynulých tisíciletí dost času a dokázali si jen rozdělit sféry vlivu a nadělat z lidí nevolníky.“

„Nebylo to spíš tím, že poslední dobou Císař vůbec nevládl?“

„Nebylo,“ odvětil Pepek zatvrzele. „Bylo to už předtím. Na Emurechó spravedlnost není už hezkých pár tisíciletí.“

Císař nadskočil, jako by dosedl na nastražený špendlík, ale nic neřekl a rychle se zase posadil. Nebylo zřejmé, zda si případnou námitku rozmyslel sám, nebo ho potají telepaticky neusadila Yazatap.

„Bez Císaře se jen naplno rozvinulo, co se tu dělo už dřív,“ nedal se zastavit Pepek. „Císař si dodnes myslí, že vždycky jednal spravedlivě, ale mýlí se.“

„Moment!“ neudržel se Císař. „Takové nařčení bys měl mít důkladně podložené!“

„Ale já to podložené mám!“ opáčil Pepek. „Opravdu si myslíte, že na Emurechó vládne nespravedlnost až od vašeho uvěznění ve sklepě knížete Pačdoga? Vážně věříte, že Pačdog dal to vězení stavět kvůli vám a vy jste tam byl první bez soudu uvězněný?“

„První sice ne, ale...“

„Nespravedlnost začala před tisíciletími za vašich předchůdců a pokračovala po celou dobu Císařské kosmické kolonizace!“ nenechal Pepek Císaře dopovědět. „Jen z obludné Císařské nespravedlnosti vznikla odbojná Aliance, které se ale zmocnili gauneři, takže spravedlnost dnes není na žádné straně a nemá smysl pokrytecky odvádět pozornost na zločiny druhých, když mají na hlavách celé tuny másla všichni!“

„Proč jste se tedy přidali ke mně?“ namítl uraženě Císař.

„My jsme se k vám nepřidali!“ opravil ho Pepek. „Naopak, vy jste se přidal k nám! Začali jsme zdejší nepravosti napravovat a vám uznáváme, že nám aspoň nepřekážíte, ale podporujete nás. Nám nejde o slávu a vítězství Císařství a jeho zbraní, ale o spravedlnost pro lidi, myslím tím pro tu většinu, kterých jste si nikdy pořádně nevšiml.“

„Vždycky jsem se aspoň snažil být spravedlivý!“ namítal zarputile Císař.

„Ano, snahu vám uznávám,“ připustil Pepek. „Občas jste i něco napravil, když se to k vám doneslo. Jenže jste neviděl, jak vaši úředníci vždycky přepečlivě dbali na to, aby se k vám žádná nespravedlnost nedonesla. Napravil jste toho tak málo, jak málo lidí se k vám kdy dostalo. To vůbec neznamená, že bylo všechno v pořádku!“

„To nevylučuji, ale nemůžete mi upřít aspoň tu snahu!“ trval na svém Císař.

„Snahu?“ ušklíbl se Pepek. „Ani s tou to nebylo nijak slavné! Kolikrát jste se obtěžoval jít mezi lidi, abyste se dozvěděl pravdu? Víme to oba stejně dobře!“

„Hned jsem věděl, jak je zákeřné, lézt lidem do svědomí!“ ohradil se Císař. „Jak mě chcete kárat, když jste tady, co já vím, neopustil palác stejně jako já?“

„Tady už jsem s vámi, to máte pravdu,“ zdánlivě ustoupil Pepek. „Máme spolu co řešit, ale to už jsme si všichni udělali obraz nejen o Císařství, ale i o Alianci. Začal jsem s tím už na palubě bitevní lodi Aliance Eremage, pak na Emurechó a dříve, než jsme vás vysvobodili z Pačdogova zajetí, měli jsme přesnější obrázek o poměrech v Císařství, než vy sám.“

„Vždyť jste z úplně jiné civilizace!“ namítl Císař.

„Myslíte si, že proto nemůžeme Emurechó pochopit?“ zasmál se Pepek. „Prozradím vám malé tajemství. Já sám pocházím z civilizace velice podobné vaší a mé manželky jsou z civilizace ještě tisíckrát horší, než by odpovídalo nejkrutějším poměrům na vašich bitevních lodích.“

„Takže vlastně nejste o nic lepší - a přesto nás chcete napravovat?“

„Je to trochu jinak, než si myslíte,“ odvětil Pepek. „Nikdy jsem nebyl v žádné armádě a mé ženy jsou dnes rády, že jsem je z jejich původní válečnické civilizace vytrhl. Ale právě proto, že jsme z civilizací podobných vaší, vás můžeme napravovat. Už proto, že vás umíme pochopit a to je jen jedna z mnoha podmínek. A proč spolupracujeme s vámi? To snad není těžké uhodnout. Jde vám také o spravedlnost, byť nedostatečnou, proč bychom vás měli odmítat? My odejdeme, vy zůstanete. Možná tady pořádek zavedeme, ale udržet to musí někdo zdejší. Proč ne třeba vy?“

„Vždyť mi ani nepřiznáváte, že bych byl spravedlivý!“

„Omyl,“ namítl Pepek. „Dobrou vůli vám neupíráme, jen jste ji zatím málo projevoval. Nespravedlnosti nestačí odmítat slovy, musíte je sám vyhledávat. Kdyby tu spravedlnost byla už dřív, nikdo by ani vás přece nemohl uvěznit. Ale možná vám to vězení pomohlo. Každou křivdu lépe posoudíte, když ji někdo obrátí proti vám.“

„To ale nebyla moje chyba!“ hájil se Císař. „Nemohu zodpovídat za jiné!“

„Můžete za podmínky, jaké měli ti druzí,“ řekl Pepek. „Spravedlnost se pozná podle toho, kolik svobody dokáže lidem zajistit. Ne těm, kdo si ji umí vynutit sami, ale těm slabším. Nač měl asi kníže Pačdog vlastní soukromé vězení? Pro parádu jistě ne a používal je už dřív! Pár lotrů bych mu nevyčítal, ale většina jeho vězňů byla nevinná jako lilie. Jak je to možné?“

„O tom jsem ale nevěděl, ani nemohl vědět!“

„Byla vaše povinnost to vědět!“ řekl nesmiřitelně Pepek. „Z dětství si pamatuji jednu pěknou píseň o spravedlnosti. Asi byste ji měl znát i vy - a především vy!“

„Píseň o spravedlnosti?“ podivil se Císař.

„Jistě,“ řekl Pepek.

Hej, pane králi, nebuď líný,

vem hadry a jdi mezi lid!

Poznáš, co je živořit z dřiny,

uvidíš za den tolik špíny,

do smrti nebudeš mít klid.

A vůbec, velkomožní páni,

přijďte se na nás podívat,

vy páni, kteří jste tím vinni,

že bída z lidí lotry činí,

že vlky z lesů žene hlad.

Myslete si, že jsme jen lůza,

že se nás nemusíte bát.

Jednou ale popadne vás hrůza,

až pod okny vám budem řvát:

Hej, křečkové a bařtipáni,

je čas, budeme účtovat,

pánové, sami jste tím vinni,

že bída z lidí vlky činí,

že nás proti vám vede hlad.

*(Voskovec,Werich, Ježek)

V jazyce Emurechó by se to nerýmovalo, jenže u telepatické pojmořeči byla slova zbytečná a Pepek to navíc zazpíval kombinací melodie a telepatie a andělský zpěv měl na posluchače větší účinek než pouhý zpěv. Císař nehybně stál, s vytřeštěnýma očima. Těžko posoudit, co na něho působilo víc, zdali andělský zpěv, nebo obsah písně.

„Bravo, Pepku!“ ocenila to Yazatap, ale směrovala to jen na něho. Ani souhlasem nechtěla narušovat dojem, kterého Pepek dosáhl.

Císař dlouho mlčel.

„Jak jste to myslel - vzít hadry a jít mezi lid?“ pozvedl po chvilce oči k Pepkovi. „A co to vlastně znamená, řvát pod okny?“

„Ta píseň není o Emurechó,“ vysvětloval mu Pepek. „Pochází z jiného světa a něco z toho, jako hadry i řvaní pod okny, jsou jen metafora. V našem světě kdysi nosili hadry jen ti nejchudší a měl by si je občas obléci i vladař, aby poznal, jak se jim žije. Na honosných recepcích o lidech nic nezjistíte. Musíte sám zavítat mezi lidi, ale pokud možno nenápadně, jen tak se dozvíte, co si opravdu myslí.“

„Takové - nejvyšší špehování?“ ubezpečoval se Císař.

„Špehování není pravé slovo,“ zavrtěl hlavou Pepek. „Vy přece takto získané informace nepoužijete proti nim, ale naopak v jejich prospěch. Jde o znalost jejich mínění a tajně to budete dělat, abyste vyloučil respekt k vašemu postavení. Mezi sebou lidé mluví jinak než před Císařem, dbají na to, aby neřekli něco nevhodného a pravdu zatajují. Spravedlivý vládce má vědět, jak se lidem v jeho zemi žije, proto by měl chodit mezi lidi nepoznán a neměl by to svěřovat ani svým nejlepším přátelům. Je dobré mít přátele, ale vlastní oči jsou vlastní oči.“

„O tom bych mohl uvažovat,“ přikývl Císař. „Ale jaké hadry by na to byly vhodné? Vážně si myslíte, že postačí přestrojení, aby mě lidé nepoznali?“

„Hadry jsou také jen metafora,“ opakoval Pepek. „Lidé by vás poznali bez ohledu na oblečení. Dáme vám ale jinou možnost. Budete mezi lidi chodit nehmotný a neviditelný. Není to pro vás neznámé ani nepochopitelné, už jste to s námi několikrát zažil.“

„Ale vždycky jen jako divák, o zázraky jste se starali vy!“

„Dostanete tedy naše prostředky,“ odvětil Pepek rezolutně. „Uvažujeme o tom od začátku. Světy řízené Erduky mají zpětnou vazbu zajištěnou přes ně. Tady to časem bude také, ale dnes jsme tu jen my a naše možnosti jsou omezené. Nechceme-li u vás zůstat natrvalo, musíme někoho vybavit, aby mohl sbírat rozumy přímo mezi lidmi. Vybavíme tím jen pár spolehlivých, ale vy byste z nich měl být první! Naučíme vás procházet zdmi, být neviditelní a nezranitelní.“

„To by ale byly hodně velké výhody,“ zvážněl Císař.

„Proto nebudou zadarmo,“ řekl Pepek. „Naše dary kdekdo nedostane, přinejmenším ne za stavu, jaký dnes na Emurechó panuje. Knížeti Pačdogovi je nesvěříme, ani kdyby za ně nabízel miliardy, to bychom dopadli!“

„Co za to budete chtít?“ zeptal se Císař. „Očekával bych spíš nějaké záruky, sliby nebo něco podobného. Nejde vám přece o peníze?“

„V zásadě máte pravdu,“ řekl Pepek. „Sliby jsou ale jako záruka slabé, naše možnosti na zdejší poměry silné. Úměrně tomu musí odpovídat i záruky.“

„Co byste tedy požadovali?“

„Při vašich znalostech byste to už měl vědět,“ řekl Pepek. „Hlavním hlediskem musí být spravedlnost. Od té se odvíjí všechno.“

„Spravedlnost je přece i mým cílem!“ trval na svém Císař.

„Ale my na ni máme přísnější požadavky!“ nedal se Pepek. „Opravdu nestačí, co jste dělal a děláte. Budeme vyžadovat mnohem víc snahy.“

„Nebráním se tomu,“ ujistil ho Císař. „Ale chci vědět, co si pod tím představujete. Číst myšlenky neumím a s hanbou přiznám, že mi to zatím nedošlo.“

„Chceme, abyste se nezajímal jen o lidi, kteří přijdou za vámi sem, do paláce,“ řekl Pepek. „Většina potřebných se k vám nikdy nedostala a nedostane. Někdy je to dobře, beztak za vámi poslední dobou přicházeli i profesionální zabijáci od vašich nepřátel. Nemusíte to přehánět ani s lidovostí a bydlet v obyčejném domě, tím byste to usnadnil vrahům, které nemůžeme vyloučit. Spravedlivý vládce musí občas došlápnout na darebáky a těm se jistě nezavděčí. Nejsme proti tomu, abyste žil v bezpečí paláce. Ale občas budete muset opustit nejen palác, ale i Scheju, navštívit některý zapadlý kout Emurechó a rozhlédnout se tam. Musíte být důsledný. Bát se toho nemusíte, nebudete první ani poslední, kdo tohle dokáže.“

„Už jste vaše možnosti někomu dali?“ podíval se na něho Císař pátravě.

„O Icym přece víte,“ ujistil ho Pepek. „Přibral jsem ho do naší party z bitevní lodě Aliance Eremage, takže pořád patří víc k vám než k nám.“

„Kromě vás ani takového přítele, kterému bych opravdu věřil, nemám,“ posteskl si.

„To není dobré,“ řekl Pepek. „Pár přátel mít musíte a potřebujete dobré přátele, abyste jim mohl věřit. Nevadí, nějaké najdeme. Pár by jich mělo být z vašeho okolí, další se najdou i mimo palác. Ale mám ještě jednu otázku, hodně osobní. Proč nejste ženatý?“

Císaře tím trochu zaskočil.

„Víte přece, že jsem byl od mládí po dlouhá léta zavřený...“ začal opatrně, jako by si nebyl jistý, je-li to pouhá výčitka nebo zkoušení.

„Možná bylo dobře, že jste ženu neměl,“ přikývl Pepek. „Kolik je vám vlastně let?“

„Nejsou to příliš osobní otázky?“ namítl Císař. „Potřebujete vědět, kolik času mi ještě na tomto světě zbývá?“

„Zbývá vám v každém případě víc, než si myslíte,“ odvětil Pepek. „Jestli počítáte se zdejší průměrnou délkou života, přičtěte si k tomu rovnou nějakou tu stovku. Už teď jsme vám přidali a získáte ještě víc. Ty osobní otázky jsem vám dávat nemusel, odpovědi znám. Spíš jde o to, abyste si to sám uvědomil. Dokážete si ještě pořídit děti a řádně je vychovat?“

„Najít si ženu a mít děti, to bych snad ještě dokázal,“ usmál se Císař. „Ale výchovu bych raději přenechal odborníkům.“

„Ten omyl vám rychle vyvrátím,“ řekl Pepek. „Odborníkům nechte školy. Ostatně i ty vám zjednoduší pomůcka na mechanické vědomosti, kterou od nás dostanete, ale výchovu svých dětí musíte zvládnout tak dobře, abyste za ně mohl dát kdykoliv ruku do ohně.“

„To je zákeřný a nevděčný úkol,“ zachmuřil se Císař. „Výchově dětí se mají věnovat odborníci, jinak není nikde záruka, že budou dobře vychované.“

„Právě ti odborníci žádnou spolehlivou zárukou nejsou,“ odmítl to Pepek. „Odborníci ať je učí, ale výchovu jim nesvěřujte. Výchova má rozvíjet především city! A ty získáte spíš vlastním příkladem a společným životem.“

„Opravdu si myslíte, že je to tak výhodné?“

„Podívejte se, kam váš svět dovedla výchova odborníků!“ pokrčil Pepek rameny. „Je plný darebáků, kteří myslí jen na svůj prospěch. Všechno se točí jedině kolem peněz, lidé se na sebe neusmějí. Za pár tisíc let byste dopadli jako Gehenna. Tam místní obyvatelé tak dlouho válčili, až si zničili celý svět a nakonec i sebe. Prostředky k úplné zkáze už máte a s ničením světů jste také začali, jen si vzpomeňte na Morzorty!. Nejvyšší čas ukončit války a naučit se žít v míru.“

„Ty nešťastné války!“ vzdychl si Císař.

„Války nejsou nešťastné!“ opravila ho Yazatap. „Válka není bytost, nemá city. Za vším hledejte lidi. Většině válka působí neštěstí a bolest, pár darebáků je vítá jako příležitost beztrestně se vyřádit a pro ty nejhorší necity, kteří mimo účetnictví nic jiného neznají, je prostředkem, jak se udržet u moci a ještě na neštěstí jiných vydělat. Chcete-li pomáhat spravedlnosti, postarejte se, aby války nepřinášely štěstí ani zisk nikomu. Každou válku by měl především odnést ten, kdo ji začal. A to tak, aby to příště nikoho ani nenapadlo.“

„To bude těžké,“ vzdychl si Císař. „Válka nezávisí na jednom člověku, i kdyby to byl sám vládce. K válce je vždycky zapotřebí dvou stran.“

„O kosmické sousedy se výjimečně starat nemusíte, dohlédneme na ně,“ ujistil ho Pepek. „Ale naším prvním úkolem tady na Emurechó bude svržení současné vlády.“

„Slíbili jste mi snad pomoc!“ zarazil se Císař.

„Současnou vládou nemyslím vás, ale ty, kdo vládli místo vás a proti vám,“ upřesnil Pepek. „A nemyslím tím ani zrušený Hlavní štáb, který dosud vedl války. Skutečnými vládci Emurechó byli donedávna pánové Suxir, Dlugnyg, Fexyl, Udked, Fuchuyč, Rydomolor a další, o většině ani nevíme, zkrátka ta mimořádně rozvětvená rodina vládců tohoto světa. Budeme je muset svrhnout, abychom mohli vládu na nějakou dobu svěřit vám.“

„Na nějakou dobu?“ zpozorněl Císař.

„V různých dobách nemusí být stejná forma vládnutí výhodnější,“ pokrčil rameny Pepek. „Zkusili jsme vsadit na vás, ačkoliv dosavadní vláda vašeho rodu zklamala. Císař uznávaný lidmi má své výhody, ale ani vy nejste nesmrtelný a i kdybyste ručil za své potomky, za další generaci se už nezaručíte.“

„Už jsem se lekl, že budu pouhým Zimním Císařem!“ usmál se trpce Císař.

„Ne, to ne,“ ujistil ho Pepek. „Na druhou stranu, zkušenosti z jiných světů říkají, že jediný vládce může svou vládu snadno změnit v horor. Váš rod tím neproslul, ale v každém případě chceme vymyslet systém, který už se nezvrhne ve finanční otroctví.“

„Náš rod...“ začal Císař, ale Pepek ho nenechal domluvit.

„Ano, váš rod se snažil být spravedlivý,“ přiznal mu. „Díky tomu jste se stal císařem, ale jak sám dobře víte, bezpečnou zárukou spravedlnosti jste nebyl. Vaše nová vláda nesmí nikomu dávat oprávněný důvod usilovat o vaše svržení.“

„To asi bude těžké,“ přiznal Císař. „Většina lidí bude spokojená, ale co ti, kterým, obrazně řečeno, přišlápneme prsty? Jistě mě už teď spousta vlivných lidí nenávidí!“

„Někomu přišlápnete prsty,“ opakoval po něm Pepek. „Ale všichni musí vědět, že to bylo spravedlivé, lidé se od přišlápnutých odtáhnou a nikdo je nebude litovat.“

„Až na stejně smýšlející,“ připomněl Císař.

„Pravda, vrána vráně oči nevyklove,“ připustil Pepek. „Ale stejně smýšlející by se neměli nacházet v každém druhém domě. Naopak, měli by mít k sobě co nejdál a častěji by měli kolem sebe nacházet jen lidi spokojené se spravedlivou vládou, kteří nemají důvod intrikovat ani jiné intrikány podporovat.“

„To ovšem předpokládáte, že se nám podaří udělat většinu lidí spokojenou!“

„Ano,“ přikývl Pepek. „Když budete vládnout optimálně, aby jakékoliv změny vedly jedině k horšímu, bude většina lidí se svým postavením spokojena. Až to lidé pochopí, budou nejen vaši vládu podporovat, ale sami odstaví každého intrikána.“

„Nepočítáte zřejmě s tím, že se současní mocní nebudou chtít vzdát své moci.“

„Počítáme s tím,“ ujistil ho Pepek. „Ale oni o tu moc nepřijdou násilím. Začal jste poklidně převzetím Císařské banky, která vám tak jako tak patřila. Je pravda, že donedávna sloužila ze všech sil jiným, ale upřít vám ji nikdo nemohl, bylo to přece spravedlivé.“

„Ano, ale jestli jsem to dobře pochopil, pak tato banka poškodila ostatní.“

„Poškodila,“ přiznal Pepek. „Poškodila otrokáře tím, že dala svobodu otrokům. Říká se, že svoboda jednoho člověka končí tam, kde začíná svoboda jiného, ale hranice svobody nemusí vést spravedlivě. Svoboda otrokářů neponechává místo svobodě otroků. Posuneme-li hranici svobody ve prospěch otroků, zmenšíme ji otrokářům. Výsledek bude spravedlivý a to jsme chtěli. Otrokáři prskají, ale dosavadní otroci to vidí úplně z jiného pohledu. Tak to bývá vždycky, když jde o přerozdělení hranic svobody.“

„Ano, ale otrokáře to objektivně omezí! Mají tedy důvod k nespokojenosti.“

„Je otázkou, jak ke své svobodě přišli,“ nedal se Pepek. „Jejich svoboda se rozrůstala tím, jak ji ubírali otrokům. To ale spravedlivé nebylo, i když to mohlo být i podle zákonů.“

„Podle zákonů?“ pozastavil se nad tím Císař. „Zákony by měly hlídat spravedlnost! Na to jsou přece odpradávna vytvořené!“

„Vážně si myslíte, že právo a spravedlnost jsou totéž?“ ušklíbl se Pepek. „O tom by se dalo tady na Emurechó velice úspěšně pochybovat!“

„O zákonech se pochybovat nemá,“ odsekl Císař.

„Opět je vidět, jak málo chodíte mezi lidi,“ usmál se Pepek. „O zákonech nepochybují jen ti, kdo si je podle svých potřeb upravili. Kritizovat špatné zákony je správné, proto vydali zákon, který zakazuje o zákonech pochybovat. Jenže ti, proti kterým zákony vydali, se na ně dívají jinak a kritizují je, ovšem jen tajně. Zejména to platí o zákonech z poslední doby, které ještě sám neznáte!“

„Ale měl bych je znát!“ zamračil se Císař. „Zákony vydané bez vládce neplatí!“

„Vydané s vaším stvrzením,“ řekl Pepek. „Že o tom nevíte? Přičtěte to Pačdogovi.“

„Pro toho chlapa bych nejradši udělal výjimku,“ zavrčel Císař. „I když souhlasím, že se pro něho Podsvětí hodí víc, toho jediného bych dal nejradši popravit. V dávných dobách, ještě než to jeden z mých předků zrušil, se popravovalo veřejně. Odsouzence vhodili do velikého akvária na kolečkách, kde ho silná mříž zatlačila těsně pod hladinu. Pak s ním začali sem-tam popojíždět, voda se přelévala, hladina se na jeho koncích občas dostala pod mříž a odsouzenec si mohl krátce loknout vzduchu, takže se hned neutopil. Prý se na to lidi dokázali dívat celé hodiny, jak se každý na to krátké nadechnutí třese, zatímco se většinu času topí. Kdo se nechtěl dlouho trápit, chytil se na začátku pevně mříže uprostřed a utopil se rychle, ale dokázal to málokdo. Pud sebezáchovy je prevít, někteří odsouzenci vydrželi lapat po dechu od úsvitu až do večera. Odpoledne kati zapálili pod akváriem polena a kdo se do soumraku neutopil, pomalu, ale jistě se uvařil. V jižní provincii, dokud byla nezávislá, začali večer vhazovat do vody malé, zubaté rybky soleže. Jedna by se dala snadno odehnat, někdy i pět, ale jak jich bylo víc, začaly odsouzence okusovat a do večera byl utopený či zaživa snědený, ani nevím, co bylo horší. U těch ryb prý nebylo ke konci ve vodě pro krev nic vidět, ale diváci si předtím víc užili. Vsázeli se, kolik rybek stihne odsouzenec odehnat, než se do něho ta první zakousne, a tak podobně. To byly, panečku, tresty!“

„Koukám, že by z vás byl pěkný tyran!“ otřásl se Pepek.

„Taková celodenní poprava ale odradila ostatní lumpy od nejhorších zločinů na celé týdny a měsíce,“ podotkl Císař. „Dnes nemá poprava takový účinek. Odsouzence přivedou před popravčí stěnu, přiváží ho, pacholci odstoupí, práskne salva a má to za sebou. Dohání se to množstvím. Jedna popravčí četa zmákne za den klidně i stovku poprav, jen to fikne! Zvlášť Alianční kati to prý berou po deseti.“

„Císařští jim mohou podat ruce,“ zavrčel Pepek. „Hromadné popravy zavedli na vašich lodích už před sto lety, aspoň že ne za vás. Říkali tomu nezbytné utužování kázně. Nejhorší je, že hromadně popravují vinné i nevinné a soudci se trumfují, kdo udělil víc trestů smrti.“

„Vždyť uznávám, že to nemá se spravedlností nic společného!“ připustil Císař.

„Dohodli jsme se snad, že tresty smrti přestanou!“ ukončil to rázně Pepek. „Výjimkou jsou případy, kdy pachatel pořád ohrožuje lidi, anebo hrozí nebezpečí, že unikne trestu. Ve všech ostatních případech je Podsvětí víc než dostatečným trestem!“

„Dohody neměním,“ přikývl Císař. „Ale můžeš mi uznat aspoň myšlenky na pomstu, když vidím, co ti darebáci provedli. Ne mně osobně, ale jak rozvrátili Císařství!“

„Když si vzpomenu na Morzorty, taky se mi otvírá kudla v kapse,“ uznal Pepek. „Za takový zločin je i celodenní pomalá poprava málo. Nemusíte jim ale závidět, Podsvětí je horší trest než vězení! Ale máme nejvyšší čas změnit nesmyslné zákony. Začali jsme zákazem trestu smrti, další krok byla měnová reforma a převedení dlužníků pod Císařskou banku. To lidi tížilo nejvíc, ale ani zdaleka jsme nenapravili všechno.“

„Dobře, zákony změním,“ uvolil se Císař. „Jestli je pravda, co o nich tvrdíš, pak je jasné, že jsou jen strašlivou zpotvořeninou těch, které jsem kdysi znal. Myslím, že máme jen dvě cesty. Buď se vrátit k těm starým - pokud to ještě půjde. Nebo převzít zákony Oázy a přizpůsobit je našemu světu.“

„To říkám od začátku,“ neodpustil si Pepek.

„Ano, ale budeme je muset doplnit, pro náš svět nejsou tak úplné, jak by bylo třeba.“

„Nejsem proti,“ přikývl Pepek.

„Co ale uděláme s Bečefuchgle?“ obrátil se Císař na Pepka.

„Počkáme, až vám vyroste idarchon, slýribtelepatie,“ navrhl Pepek. „Pak se tam spolu podíváme, přímo na místo. Jak říkám, přítel je přítel, ale vlastní oči bývají pravdivější. Do té doby můžeme studovat a měnit zákony. Bečefuchgle se snad už zítra nezboří.“

„No - když myslíš... budu ti věřit...“ řekl Císař.

 


Zpět Obsah Dále

14.08.2017 22:18