Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Bečefuchgle

Císař dostal od Pepkovy party maximum, co mu mohli dát. Nejen co do orgánů, kde se plně vyrovnal Icymu, ale hlavně co do vědomostí. Salgiel, Pepek a Yazatap mu vybrali nutné znalosti a Salgiel mu je pečlivě naskládala do přídavné paměti, implantované kvůli telepatii. Pepek tam kromě Ježkových zákonů přidal Technické minimum pro vladaře, jak tomu sám říkal, Yazatap přispěla Minimem diplomacie a s Biologickým minimem od Salgiel to dalo vzdělání, jaké už dlouho žádný z Císařů Emurechó neměl. Souběžně Salgiel zapracovala na zvýšení jeho životnosti. Vzhled velebného starce se začal brzy měnit, vrásky se vyhladily, svaly zpevnily. Jen šedivé vlasy Císaři zůstaly, ale teď už to nebyl příznak stáří. Salgiel mu šedivou barvu vložila do genetiky natrvalo - i jeho potomci by měli brzy šedivět.

„Na vaše šediny si lidé zvykli,“ řekla mu. „Není dobré to měnit, jsou připomínkou příkoří, které jste vytrpěl. Bude to tedy rodová známka Císařů. Ať vám trvale připomínají, že ani Císař není chráněný před nespravedlností tohoto světa.“

Hned po operaci se, jako první z Pepkovy party, věnovala jeho procvičování.

Ogdurské vzdělávání umožňuje nalít do hlav neuvěřitelné množství mechanických znalostí, ale pak vyžaduje procvičení, aby si člověk uvědomil, co vlastně zná. Bez toho jsou mrtvé a jejich využití je iluzorní, nebo přinejmenším pomalu postupuje. Andělka Bísíája kdysi Oldovi věnovala slušné množství ogdurské vědy, ale z nedostatku času s ním procvičila jen nejnutnější. Oldu až do dospělosti překvapovalo, co všechno ve své hlavě nachází. Nejvíc vědomostí mu pak v počátcích telepatického sexu vybavila Máňa, kterou uchvátily natolik, až se mu v nich začala probírat.

Dobu, než Císaři dorostou naočkované orgány, využili k procvičování střídavě s prací na zákonech. Jak říkal Pepek, spojili příjemné s užitečným. Až pak následovalo trénování nových orgánů. Základy jejich užívání měl Císař v předaných znalostech, ale potřeboval dohled nad jejich zvládnutím. Zejména slýrib mohl být nebezpečný. Skupinka fanatiček se v Oáze zmocnila slýribu násilím, ale místo vlády nad vesmírem jim přinesl smrt - hvězdná brána dokáže neuvěřitelně rychle roztrhat toho, kdo ji otevře špatným způsobem - například sám v sobě.

Zdrželi se tím skoro o měsíc, ale získali dalšího do party. Bečefuchgle se mezitím nezbořilo, jak žertem ujišťoval Pepek Císaře.

Ale ani tam se čas nezastavil.


Hrabě Mysréch Kílvap Suruas začal pod dojmem dosavadních úspěchů své rodové panství v Bečefuchgle upevňovat a rozšiřovat. Svou Gardou s úderným jádrem čipovaných mariňáků obsadil překvapivým ranním útokem sousední město Peldyboj. Jeho zastupitelé, napojení na družinu vévody Myrota, se nezmohlo na odpor a cesta od letiště k radnici byla lemovaná mrtvolami lidí, kteří se nestačili před mariňáky včas schovat. Samotného vévodu Myrota rozsekali mariňáci na kusy v jeho vlastní posteli, nejspíš si ani nestačil uvědomit, co se děje. Jen Mistr Éšchi, velitel Myrotovy tělesné stráže, vzdoroval zabarikádovaný ve své pevnůstce déle, ale jeho mariňáci se prostě nemohli měřit se Suruasovou dvacetinásobnou přesilou. Když přitáhli raketomet, Mistr Éšchi se raději zastřelil, aby nepadl do rukou mariňáků živý, a tím poslední odpor skončil.

Hrabě pak dal obsadit banky, včetně pobočky Císařské. Ne aby se zmocnil nových peněz, které tam byly. Naopak, téhož poledne je dal na lidové slavnosti veřejně spálit, aby je nahradil čerstvě vydanými surualy, od nynějška jediným oficiálním platidlem na území obou měst. Slavnost byla velkolepá a vydařila se, jen místní se drželi stranou. Neodvážili se slavnost bojkotovat. Gardisté je nemilosrdně vyháněli z domů a mariňákům se neodporuje.

Zpitý úspěchem uspořádal hrabě na největším prostranství Peldyboje vojenskou přehlídku své vítězné Gardy, spojenou s náborem dalších dobrovolníků. V čerstvě dobytém městě se ovšem nikdo nehlásil a očekávat po takovém masakru dobrovolníky by bylo hodně drzé, ale dobyvateli to nevadilo. Aby mohl do Gardy slavnostně zařadit dobrovolníky, dal si je hrabě prozíravě pro tuto příležitost dovézt z Bečefuchgle.

S jednou maličkostí ale nepočítal ani hrabě, ani velitel jeho Gardy, Mistr Chryzz.

První starostí mariňáků bylo přerušení veškerého spojení mezi vévodským palácem a všemi vojenskými posádkami, které by snad mohly vévodovi i městu přijít na pomoc. To se mariňákům skvěle podařilo - otázkou bylo, zda by nedávno rozpuštěné vojenské posádky mohly do událostí vůbec zasáhnout. Také obsazení bank proběhlo hladce, tak brzy po ránu byly prázdné, bez klientů a personálu. Převzetí Císařské banky proběhlo nejrychleji, neboť její bezpečnostní služba neměla ani jednoho čipovaného.

Mariňáci se pak o zaměstnance bank přestali starat a ti mohli vlastními komunikátory upozornit na změněnou situaci nadřízené pobočky. Podrobnosti o obsazení Peldyboje se k Císaři dostaly ještě dřív, než tam začala vítězná přehlídka Suruasovy Gardy.

„Něco jsem čekal, ale tohle opravdu ne,“ komentoval to Císař.

„Potvrdilo se, co jsem tušil,“ dodal Pepek. „Žádná svoboda, nastupující tyranie!“

„Půjdeme tam?“ nabízela se lakonicky Yazatap. „Hlásím se do výpravy!“

„Bereme,“ odvětil Pepek. „Tři na to jistě stačíme. Gosur už se také nemůže dočkat, že?“

Císař jen přikývl, ale úplně si jistý nebyl. Přece jen je pouhý trénink něco jiného než použití naostro. A některé vlastnosti ještě neměl zcela zvládnuté.

Vdudegy jsme zatím netrénovali,“ přispěchal mu na pomoc Pepek. „Cestu do Bečefuchgle bych tedy pojal jako trénink vdudegů.“

„V pořádku,“ souhlasila Yazatap. „Leťte tedy napřed.“


Vdudegy jsou pro cestování po planetě skoro stejně ideální, jako okifeiské teleporty. Cesta k protinožcům trvala tříčlenné výpravě půl hodiny, a to ještě Pepek Císaři zpočátku každý skok prostorem pomáhal a pak vyhodnotil. První skoky byly sotva třicetikilometrové, ale po krátkém tréninku se prodlužovaly, až ke konci co skok, to dvě stě kilometrů.

Jakže to říkala Bísíája? Kde by zůstala pozemská letadla - i nejrychlejší stíhačky?

Yazatap se držela za nimi, ale neztrácela s nimi kontakt. Měla pochopení, že Císař nemůže od počátku lámat rekordy. Ostatně - až dosud ztratili měsíc, pár minut je nerozhází. Když se ale nad obzorem objevily vrcholky budov města Bečefuchgle, naznačila Pepkovi, že je nejvyšší čas změnit se v duchy a do města přiletět inkognito, jak měli původně v úmyslu.

Prošli každý vlastním hmotovým zrcadlem - Císař poprvé nevyužil Pepkovo. Pak společně přeskočili poslední stokilometrový úsek.

Byli v Bečefuchgle, městě odbojného hraběte Suruase. Přesněji, viseli jako duchové zhruba kilometr nad jeho palácem.

„Takže - hadry a mezi lid?“ usmál se Císař.

„Dobře, že to berete s humorem,“ usmála se na něho Yazatap. „Ale pozor, skutečnost může být syrovější než čekáme a co se tu děje, má k humoru hodně daleko.“

Snesli se dolů. Pepek předpokládal, že hraběcí palác bude prázdný, když je hrabě s celou družinou v sousední Peldyboji, přistáli proto v centru města, prolnuli skrz střechy budov a zastavili se ve veliké, jasně osvětlené hale, těsně nad hlavami lidí, aby měli přehled.

Supermarket, napadlo okamžitě Pepka.

Na první pohled se dalo rozpoznat nákupní středisko. Prostor kolem několikapatrové podlouhlé haly byl skleněnými stěnami rozdělený na desítky menších obchůdků, připomínajících včelí buňky. Většinou byly liduprázdné, postávali v nich nečinně jen jejich majitelé, nebo možná prodavači. Uprostřed se hala rozšiřovala a byly zde rozmístěné větší, také poloprázdné obchody.

„Plno tu tedy nemají,“ komentoval to Pepek.

Vznášejících se postav si nikdo nevšiml. Udržovat se v průhledném stavu nebylo pro duchy v jasném světle haly problémem, naopak, víc energie by je stálo zviditelnění.

„Začneme,“ rozhodla Yazatap. „Potřebujeme informace a zase informace. Navrhuji získat je od nejbližšího člověka, nehybně jich tu stojí a sedí plno.“

„Začni tedy!“ povzbudil ji Pepek. „Gosur si to zkusí hned po tobě.“

Císař se zájmem sledoval, jak Yazatap přisedla k prodavačce, otráveně sedící za prodejním pultem. Nasunula se do ní, aby obě, hmotná s nehmotnou, seděly na stejné židli. Stačilo zaujmout stejný sklon těla, aby obě splynuly a Yazatap zdánlivě zcela zmizela. Trvalo to ale jen pár minut a Yazatap se opět vynořila - ačkoliv ji i teď viděli jen její kolegové duchové.

„Čekali jsme, že je hrabě darebák,“ obrátila se směrovaně na Pepka a Císaře. „Nespletli jsme se, tohle je jen další ukázka jeho lidumilnosti.“

„Co tím myslíš?“ dožadoval se Pepek vysvětlení.

„Tenhle obchod,“ ukázala Yazatap rukou kolem sebe. „Další parádní past na důvěřivé lidi! Je až k neuvěření, do čeho jsou lidi ochotní vlézt!“

„V čem je to past?“ zajímal se i Císař.

„V podmínkách nájmu těch krámků,“ odvětila ochotně Yazatap. „Tohle nákupní středisko dal náš dobrodinec hrabě postavit, aby sem soustředil obchodníky z celého města. Jeho lidé jim slibovali úžasné podmínky, nákupní středisko mělo nakupující soustředit a obchodníci tu měli mít zlatý důl. Tomu odpovídaly vysoké nájmy, ale jak hraběcí agenti zdůrazňovali, při očekávaném vysokém obratu by šlo o přiměřené sumy. Obchodníci, kteří na tu vějičku naletěli, zřejmě příliš neuvažovali a dali se oslnit vidinami vysokých zisků.“

„Takže jich spousta brzy zkrachovala,“ doplnil s pochopením Pepek.

„To by byl normální trest za velké oči,“ řekla Yazatap. „Jaképak vysoké zisky? Větší odbyt jim město zajistit nemůže, počet obyvatel tu přece nestoupl! Vidina, že se sem stáhnou zákazníci z celého města, je falešná, vždyť i na Zemi většina lidí nakupuje nejraději blízko svého bydliště, to je přece každému jasné odedávna! Na slavnostní otevření přišly davy zvědavců, ale jen mizivě z nich si něco koupilo. Když zvědavci odtáhli, zůstalo tu prázdno, asi jako teď.“

„Dobře, ale proč to potom nezavřeli?“ zajímal se Císař.

„Protože jim to nájemní podmínky nedovolují,“ řekla Yazatap. „Nájemní smlouvy jsou na pět let, ať se tu prodává, nebo ne. Vypovědět je předčasně, znamená zaplatit naráz nejen nájem za pět let dopředu, ale navíc i pětinásobnou likvidační pokutu. Podobné pokuty hrozí i těm, kdo by sice nájem platili, ale přestali by prodávat. Většina napálených obchodníků se vrátila do svých dřívějších obchůdků po celém městě, kde mají své stálé zákazníky, ale zdejší krámky musí udržovat v chodu bez ohledu na ztráty a platit, platit a platit. Proto je vedou ženy a jak vidět, ochotou neoplývají - kdo by za té situace projevoval nadšení?“

„Darebáctví to je, ale krátkozraké,“ zhodnotil to Císař. „Po pěti letech se ta tržnice zhroutí a hrabě zkrachuje.“

„To není tak jisté,“ pokračovala Yazatap. „Jednak si za pět let na předraženém nájemném nestydatě nahrabe, ale horší je, že zdejší lapení obchodníci musí ty krámky udržovat, jako kdyby byly kdovíjak ziskové. To mu nahání další vodu na mlýn. Jeho agenti shání další oběti a tvrdí jim: Podívejte se, jak se tu všem krásně obchoduje!“

„To si to ti noví nemohou zjistit včas?“ divil se Císař.

„Nemohou,“ řekla Yazatap. „Hrabě každou zmínku o té habaďůře okamžitě žaluje. Soudy má pod palcem, patří mu ve městě skoro všechno, nikdo se neodváží ani ceknout!“

„Odkdy má nějaký hrabě pod palcem Císařské soudy?“ rozčílil se Císař. „Jak se mu mohli soudci za pouhý měsíc tak podřídit?“

„On je měl pod palcem už dřív,“ přidala Yazatap. „Hlavní žalobce zdejšího soudu je jeho syn, hrabě Lévim Suruas mladší. To mu, mimo jiné, umožnilo vyhlásit samostatnost.“

„Já jsem hned říkal, že svoboda vyhlášená hrabětem není žádná svoboda!“ řekl Pepek.

„Měl jsi pravdu,“ uznala mu to Yazatap. „Musíme se do toho vložit.“

„A bude to jednoduché,“ řekl Císař. „Hrabě Suruas je vinen přepadením sousedního Peldyboje, kde došlo ke ztrátám na životech. Už jen to stačí k jeho odsouzení do Podsvětí. Spravedlnost tím dojde naplnění a podružné viny nás ani nemusí zajímat.“

„Nebude to tak snadné, jak si myslíte,“ zavrtěla hlavou Yazatap. „I když vhodíme hraběte Suruase do Podsvětí, zůstane tu po něm k rozplétání jeho mafiánská struktura. Třeba jeho pět spolumajitelů zdejšího nákupního centra. Všichni patří do rodu Suruasů. Patří jim většina továren ve městě i v nejbližším okolí. Rod Suruasů řídí soud, policii i advokáty. Nebude to jednoduché.“

„Pěkná rodina!“ řekl uznale Císař. „To abychom nelelkovali a dali se do toho, jinak na tom strávíme zbytek roku!“

„Zkusíme sebou hodit,“ přijal to Pepek. „V této chvíli bych rozdělil partu. Yazatap, měla bys obsadit letiště, abychom nepropásli návrat vítězů. My dva navštívíme soud a porozhlédneme se tam. Gosur se beztak potřebuje pocvičit ve čtení myslí...“

„Souhlasím,“ přikývla Yazatap. „Ale ještě před soudem bych se na vašem místě zastavila na zdejší policejní stanici a vyslechla jejího velitele. Major Pydge není sice Suruas, ale do rodiny patří, má totiž za manželku hraběcí dceru.“

„Je ve městě nějaký darebák, který k tomu rodu nepatří?“ chytal se za hlavu Císař.

„Všichni Suruasové snad nemusí být darebáci,“ řekla smířlivě Yazatap. „Ale příznačné je, že všichni zdejší darebáci k rodině Suruasů patří!“

Poté se vznesla a proletěla zasklenou střechou vzhůru.

„Nehledě na to, že to jsou bankéři,“ dodal Pepek.

Pak se spolu s Císařem otočili a prošli skrz skleněné stěny směrem, kde podle Yazatap měla být nejprve policejní stanice a o kus dál budova soudu.


Major Pydge přecházel po své služebně sem a tam jako lev v kleci.

Situace v Bečefuchgle vypadala klidná, ale to bylo jen zdání. Zejména když očipovaná elita hraběcí armády vyrazila na harc a majorovi zbyli na ochranu pořádku řadoví policisté. Ještě neproběhl soud s poslední skupinou zatčených a už se na obrazovkách městských kamer začala tu a tam trousit další individua, kamsi spěchající a podezřele se rozhlížející.

Bečefuchgle zřejmě nebylo tak pokorné město, jak si hrabě Suruas představoval.

Co s tím? Má své maníky poslat hlídkovat do městských tunelů? To nemá smysl, co by tam dělali? Jen by spiklence vyplašili. Ti lotři se určitě scházejí v bezpečném soukromí, kam městské sledovací kamery nevidí! Škoda, že kamery nejsou všude! Na veřejných záchodech, zvláště na dámských, dávají zajímavější obrazy, ale teď by se víc hodily v některých bytech. Hrabě říkal, že zatím není správný čas na jejich povinnou instalaci, ale majorovi v této chvíli opravdu chyběly.

Většinu stěny před jeho stolem pokrývala mozaika obrazovek. Byly na nich vidět všechny důležité průchody, nástupiště podzemní dráhy, ale i vnitřky budov.

Ale co je to za divnou postavu před obrazovkami? Průhledný chlap - to jsem ještě neviděl, vrtěl nechápavě major Pydge hlavou. Ale co má co dělat cizí osoba na přísně tajném pracovišti? Trestné je už vstoupit do této místnosti! Kromě majora, pár techniků, co instalovali obrazovky, a policejní služby, která musí sledovat podezřelé za majorovy nepřítomnosti, o ní smí vědět jen hrabě. Ten o ní ovšem ví, protože ji navrhl a financoval.

Průhledná postava si se zájmem prohlížela majorovo předimenzované sledovací pracoviště, ignorujíc přitom přísně tajná omezení. Když se do sytosti vynadívala, otočila se náhle k majorovi a oslovila ho.

„Dobrý den!“ pronesla podivným hlasem.

„Co... cože?“ zkoprněl major.

„Posaďte se!“ vyzvala ho průhledná postava. „Pohovoříme si spolu!“

„Co... co vy tady?“ zmohl se oslovený na zakoktání.

„Posaďte se už konečně!“ zdůraznil průhledný.

Major Pydge zdřevěněl hrůzou. Aniž pocítil jakýkoliv dotyk, cosi ho popadlo a posadilo na jeho vlastní polstrovanou židli. Chtěl vyskočit děsem, ale svaly v něm náhle zhadrovatěly. Zůstal bezvládně sedět jako figurína ve výkladu.

„Co ode mě chcete?“ vyhrkl.

„Popovídat si,“ opakoval průhledný.

„Ale o čem?“ chtěl vědět major.

„Je toho víc,“ řekl průhledný. „Jste vládce zdejší policie, měl byste toho o současné situaci v Bečefuchgle vědět nejvíc. Co má třeba znamenat nedávné vyhlášení nezávislosti na Císařství?“

„Přišli jste snad od Císaře?“ ztuhl major.

„Dá se to tak nazvat,“ přikývl průhledný.

„Tak se tam vraťte a vyřiďte mu, že odmítáme být jeho vazaly!“ vykřikl bezmocně major. „Dost bylo jeho vlády! Chceme si už konečně vládnout sami!“

„Má to být názor všech zdejších obyvatel?“ zeptal se ho průhledný stručně.

„Jistě!“ vyhrkl major. „Všichni to tak chceme!“

„Všichni - až na šest set zatčených, kteří mají názor jiný, že?“ ušklíbl se průhledný.

„Buřiče nepočítám!“ odsekl major.

„Mohl bych totéž tvrdit o vás,“ opáčil průhledný. „Vzbouřili jste se proti Císaři, nebo ne? Ale šest set zatčených není na vaše město málo! Vždyť jste museli kvůli nim nedávno postavit nové vězení! A počítal bych, že těch nesouhlasících je ještě víc. Podle vašeho vlastního odhadu se jich na poslední demonstraci sešlo deset tisíc. Není to sice moc, ale Císař zřejmě může počítat s jejich otevřenou podporou. A těch, kdo se na demonstrace neodvážili a přece s vámi nesouhlasí, bude další násobek. Všeobecnou podporu tedy nemáte. Co můžete proti tomu tvrzení postavit?“

„Zbytek města!“ odvětil hrdě major.

„Trochu neurčité číslo,“ odvětil průhledný. „Nevadí, spočítáme si je sami. Přehled o městě tady máte, jak se zdá, chybí vám snad jen povinně instalované kamery v bytech. Ale hrabě Suruas je už objednal, že?“

„To... to je nesmysl!“ vyhrkl zkoprnělý major. „Do soukromí lidem nelezeme!“

„Záchody nejsou soukromá záležitost?“ ukázal průhledný na jednu obrazovku. „Jak vidím, máte přehled i o veřejných záchodcích. Případně i o těch v obchodním středisku.“

„Ty jsou také veřejné!“ vyhrkl major a marně zkusil vstát. „Hrabě žádné kamery...“

„Ale objednal,“ usadil ho průhledný pohybem hlavy nekompromisně zpátky na židli. „Lhát nám nemusíte, to je zbytečné.“

„To byste musel nejprve dokázat!“ zmohl se konečně major na obranu.

„Dokázat?“ usmál se průhledný. „Komu? Vám? Vy přece víte totéž co já! Nebo soudu, kde má hlavní slovo váš švagr? Ten to přece ví také! Ví to od začátku, ale mlčí.“

„To je pomluva!“ vybuchl major, ale ze židle se nezvedl. „Provokace!“

„S pomluvami nepracujeme, majore,“ ujistil ho přízrak. „Nemáme to zapotřebí. Nás zajímají jen fakta, rozumíte? Nejhorší pro vás je, že si to dokážeme přečíst přímo z vašich myšlenek, kde je umíme odlišit od výmyslů. Lhát nám prostě nemůžete. Gosure, máš to?“

„Mám,“ ozval se další hlas - ačkoliv kdo by chtěl tvrdit, že to byl hlas člověka? Ze sedící postavy se vyloupl další stín a obrátil se k sedícímu majorovi.

„Tohle je jen malá rybka,“ pokračoval novější přízrak. „Poslušná, až devótní. Kdyby neměl z pekla štěstí a nesvedl na jednom večírku hraběcí dceru, do rodu Suruasů by se nikdy nedostal, nedosahuje jejich formátu. Ale přičinlivý, to tedy je. Je to mistr na policejní zásahy hrubou silou, specialista na rozhánění protestních demonstrací. Mohl by být zupáckým setníkem i velitelem popravčí čety. A tohle že se tady stará o bezpečnost lidí? To je tedy paradox!“

„Co to... kdo jste?“ koktal úplně dezorientovaný major. „A co tady chcete?“

„Jsem váš Císař!“ oznámil mu přísně stín. „Vládu hraběte Suruase neuznávám. Přepadení města Peldyboje je podle Císařských zákonů zločin, kterému jste měl jako velitel zdejší policie zabránit. Omlouvalo by vás, že se nemůžete postavit silou proti síle hraběcí Gardy, ale vy jste se o to ani nepokusil. Považuji vás tedy za spolupachatele a zbavuji vás velení zdejší policie.“

„Na to... na to nemáte právo!“ protestoval major, ale ať se snažil jak chtěl, nedařilo se mu přimět ochablé svaly k požadované činnosti.

„Mýlíte se!“ odvětil Císař. „Dokud platí zákony Císařství, právo na to mám. Jestli si jako hrabě myslíte, že k získání nezávislosti stačí obsadit policii a soud svými kumpány, rychle na to zapomeňte! Hrabě dovládl, jeho zákony neplatí a nikdy neplatily.“

„Hrabě se každou chvíli vrátí a zatočí s vámi!“ vyhrožoval jim bezmocně major.

„Neměl byste tak hloupě prozrazovat plány vašeho hraběte!“ radil mu dobrosrdečně první stín. „Ale je to vlastně jedno. Známe je od vás a s nimi i jeho možnosti. Obdivoval bych vaši slepou důvěru v jeho vítězství, zejména když se zakládá na víře v jeho mariňáky. Vážně věříte, že nás přemohou? Kníže Pačdog jich měl víc, ale nebyli mu nic platní.“

„Hrabě má i tajné zbraně!“ vytasil se bezmocný major s dalším trumfem.

„Jistě, víme o tom. Hrabě se vám nedávno chlubil, že má proti nám něco nového,“ potvrdil jeho slova Císař. „Má to být něco naprosto neznámého, co určitě nečekáme. Tvrdil, že to vytáhne jako trumf až v pravou chvíli. Škoda, že jste byl tenkrát něčím zdrogovaný a nepamatujete si nic víc, než že to hrabě tvrdil opravdu přesvědčivě.“

„Tajné zbraně!“ povzdychl si Pepek. „Není to první diktátor, který zoufale věří v záchranu na poslední chvíli pomocí tajných zbraní. Ale nesmíme ho podceňovat. Mohl by mít něco, co opravdu nečekáme.“

„Co tedy navrhuješ?“ zeptal se ho Císař.

„Moment... Yazatap hlásí z dispečinku letiště návrat vítězů, neměla by na ně být sama,“ zaposlouchal se Pepek do směrovaného vzkazu Yazatap. „Měli bychom se teď zaměřit na návrat hraběte. Odešleme zatím majora do Podsvětí. Pár hodin tam jistě přežije, než se k němu vrátíme. A soudci nám také neutečou.“

„Chcete mě zabít?“ vyjekl major, protože Pepkově všesměrové telepatii rozuměl stejně jako Císař, ačkoliv smysl jeho slov pochopil jinak než oni.

„Ne,“ ujistil ho suše Císař. „Neodepřu si potěšení z řádného a spravedlivého soudu nad vámi. Bude se toho na něm projednávat víc. Hlavní trest samozřejmě slízne hrabě, ale podle toho, co už teď víme, nějaký menší trest dopadne vrchovatě i na vás.“

„Hrabě vás rozšlápne!“ vyhrožoval major. „Jako odporný hmyz!“

„Věřím, že by se o to rád pokusil,“ přikývl Pepek. „Doufám, že je na nás připravený aspoň tak málo, jako zdejší velení policie.“

Za znehybněným majorem se objevil bílý ovál a propadl se do hvězdné brány, orámované modrým ohněm. Major se nemohl ohlédnout, ale sopečný zápach cítil. Vykřikl, když se zvedl do výšky a i se židlí odcouval dozadu, ačkoliv za ním měla být pevná stěna. Koutkem oka zahlédl modravou elipsu, kterou proletěl, židle se s ním pak pozvolna z výšky prvního patra snesla dolů na kamenitou půdu a teprve když dosedla, major Pydge získal vládu nad svým tělem.

Vyskočil, jako kdyby seděl na žhavém uhlí, ale jeho nové okolí nevypadalo pro jeho další osud povzbudivě. Šedivé kamení pokryté prachem, jen nahoře osvětlený ovál do jeho pracovny. Proletěl jím ještě nevelký batoh, který za ním ty průhledné postavy hodily. Pak se vesmírné okno zavřelo a kolem zůstalo šero podivného, cizího světa. Vypadal nevlídně a nakyslý zápach spálené síry ve vzduchu také nevěstil nic dobrého.

Ti dva mu prve říkali Podsvětí...


Yazatap čekala na letadlo s vítězi přímo v přistávací hale.

Na dlouhou chvíli si nestěžovala. Letiště Bečefuchgle přijímalo za běžných podmínek čtyři velká letadla za hodinu, ale v posledních hodinách provoz znatelně poklesl. Zřejmě se sousedům donesla zvěst o napadení Peldyboje a málokdo zbytečně riskuje krk, kde se střílí.

Letištní dispečeři speciál hraběte Suruase napjatě očekávali. Hned zpočátku si Yazatap ověřila, že je do akce nezasvětili, ale věděli, že hrabě vezl do Peldyboje čipované mariňáky. Nikomu nedalo práci domyslet si, oč tam šlo a od začátku se rozdělili na několik táborů.

První si navzájem nadšeně gratulovali ke skvělému úspěchu hraběcí výpravy. Poměrně brzy se dozvěděli i o porážce a smrti vévody Myrota a o vítězné přehlídce Suruasovy Gardy, otevřeně hraběti fandili a Yazatap jejich řeči sledovala zamračeně. Bylo v nich příliš mnoho otevřené i skryté nenávisti, sadismu a pohrdání obyvateli Peldyboje.

Druhá skupina hodnotila tyto zprávy opatrněji a s neskrývanými obavami. Postavit se proti Císaři znamenalo postavit se proti celému světu Emurechó a na to přece hrabě neměl. Přepadení Peldyboje jim připadalo spíš šílené než obdivuhodné a neskrývali obavy, jak to všechno skončí.

Početnou skupinu tvořili i ti, kdo se nemohli rozhodnout, ke které straně se přidat. Úspěchy hraběte Suruase se jim nezdály přesvědčivé, ale na druhé straně trvaly příliš dlouho, aniž by proti nim Císař vystoupil. Hrabě si očividně ze sousedních měst ani z Císaře nic nedělal, největší silou široko daleko byli jeho čipovaní mariňáci. Ani nedávné rozpuštění vojenských posádek o síle Císaře moc nesvědčilo, takže se zdálo výhodné včas se přidat k hraběti, ale kdyby později přece jen zvítězil Císař, výhody by byly spíš na opačné straně. Bylo to hodně těžké rozhodování.

Jakmile obrazovky radarů ukázaly letadlo, přilétající mimo doby pravidelných spojů, bylo všem jasné, že to nemůže být nic jiného než hraběcí speciál. Část dispečerů začala jásat, netušíc, že v této chvíli stará válečnice Yazatap telepaticky přivolává Pepka s Císařem, ale nezaskočilo by ji ani kdyby nepřišli. Na uvítání stovek elitních mariňáků byla dobře připravená. Ještě než letadlo zabrzdilo nad přistávací halou a začalo klesat dolů, opustila dispečery a zamířila do letištní haly. Dorazila tam krátce předtím, než se masívní střešní žaluzie za klesajícím strojem zatáhly. Císař s Pepkem byli pořád daleko a i když to Pepek nechtěl nechat jen na ni, zřejmě to nestihl.

Neviditelná Yazatap tedy čekala na letadlo s vítězi v přistávací hale sama.

Ve chvíli, kdy se dveře letadla vpředu i vzadu otevřely a mariňáci se chystali vyhrnout ven, přejela otevírající se dveře zónou elektrolytické nevodivosti a všechny přimrazila.

Bezvládná těla se v otvorech dveří naskládala jedno přes druhé a rychlost mariňáků spolu s jejich setrvačností jen přispěla k zatarasení úzkých východů. V letadle vypukla panika, ale cestu k úniku hledali mariňáci marně. Některé napadlo vytáhnout mačety a prosekat si východ boční stěnou, ale ven se dostali jen tři, než si jich Yazatap všimla. Ovšemže neváhala přimrazit je přímo v prosekaném otvoru, čímž jim i tuto ústupovou cestu odřízla. Pak se zaměřila na ty, kdo již na letištní plochu vyklouzli. Ani jejich super urychlení nestačilo na rychlost její myšlenky, složila je pouhých pár metrů od letadla. Pak se vznesla, prolétla přímo skrz stěnu letadla do pilotní kabiny, kde stejně naložila s piloty, a situace se v několika vteřinách otočila o sto osmdesát stupňů.

Vítězná výprava byla v pasti.


Když na letiště dorazili Pepek s Císařem, bylo už prakticky po všem.

Letadlo bylo plné nehybných těl, začali se k němu sbíhat lidé z letištního personálu. Měli to aspoň v úmyslu. Přiletěla i letecká záchranka, ale až k letadlu se nikdo nedostal, Yazatap je hned na kraji haly rázně zastavila.

Nízko letící sanitka vlétla do zóny kovové nevodivosti, díky vypnutým motorům dosedla na břicho a za efektního sršení jisker se po chvilce smýkání zastavila a zůstala stát.

Před přibíhajícími lidmi na okamžik vyvstaly plamenné stěny. Okamžitě zabrzdili všichni, nikdo se nehrnul do hrdinství při setkání s neznámem, které si neuměl vysvětlit. Yazatap to stálo méně síly než přimrazení, ze kterého by je navíc musela později křísit.

A až teď, prakticky k hotovému, dorazili na místo Pepek s Císařem.

Letiště bylo ochromené, kolem poškozeného letadla se nic nepohnulo. Zvědavci se opatrně drželi poblíž východů z přistávací haly, k letadlu se nikdo neodvážil.

„Čistá práce!“ zhodnotil to Pepek. „Můžeme je už jen naházet do Podsvětí.“

„Nevyslechneme si je nejprve?“ navrhoval Císař.

„Teď na to není čas,“ nesouhlasila Yazatap. „Přimražené musíš oživit do čtvrthodiny, aby nezemřeli. Je jich něco přes dvě stovky, máme co dělat.“

„Nebudeme ani vybírat ty, kdo ještě zůstali lidmi?“ přidal se Pepek.

„Pozdě!“ řekla Yazatap. „Musíš je tak jako tak oživit a to v nich spálí čipy.“

„Slabší dávka, nutná k oživení, ještě nemusí být tak destrukční,“ namítal Pepek.

„No dobrá,“ vzdychla si Yazatap. „Budeme je tedy oživovat opatrně, snad se mezi nimi pár lidí najde. Buď jak buď, přesun hrdlořezů do Podsvětí bude pěkně na očích zvědavé veřejnosti. Podívej se, jak všichni kdo mají oči zírají, co se bude dít!“

„Když na očích, tak na očích!“ pohodil hlavou Pepek. „Třeba to zapůsobí víc, než když jsme tam jiné posílali potají. Můžeme začít?“

„Jistě,“ souhlasila Yazatap. „Jen jsem si ponechala třešničku na dortu na konec. Váženého pana hraběte ani jeho družinu jsem nepřimrazila, protože se sama z letadla nedostane. Jsou uvnitř a čekají tam na svůj konec.“

„Dobře jste udělala!“ schválil to Císař. „Co takhle uspořádat s nimi veřejný soud?“

„Neukvapovala bych se,“ varovala ho Yazatap. „Zrovna tady na letišti má pan hrabě hodně příznivců, improvizovaný soud by chápali jako zvůli. Soud ano, ale když už, tak řádný a se všemi procesními náležitostmi!“

„Jenže na to sem musíme dopravit soudce odjinud,“ uvažoval Císař. „Zdejší soudy nejsou podle mě spravedlivé.“

„Maličkost!“ usmála se Yazatap. „Salgiel už to zařizuje! Jenže musí přicestovat normálním letadlem a dnes už to zřejmě nestihnou.“

„Nevadí!“ smířil se s tím Císař. „Ať přiletí! My tady uděláme, co se dá. Vyslechneme svědky, zjistíme, co se opravdu stalo v Peldyboji, bylo by dobré zabránit zničení důkazů...“

„Docela rád bych si přečetl myšlenky hraběte,“ přihlásil se Pepek. „Zejména na jaké tajné zbraně se spoléhal. Zřejmě mu nebyly nic platné, ale přesto by mě to zajímalo.“

„To můžeš hned,“ ujistila ho Yazatap. „Hrabě sedí v letadle a dokonce je při vědomí, nestál mi ani za přimražení. Došlo mu, že jeho plány utrpěly smrtelnou ránu a bez svých pochopů se ani neodváží zvednout ze sedadla.“

„Díky,“ řekl Pepek. „Neodolám a přečtu si ho. Jestli chcete, můžete zatím přesouvat jeho armádu, kam patří. Nevadilo by, kdybyste se u toho zviditelnili, ať vás všichni vidí!“

„Souhlasím,“ přikývla Yazatap. „Ale se zhmotněním bych se neukvapovala. Pár hraběcích příznivců by mohlo dostat zálusk na odměnu, kdyby proti nám něco podnikli. Neměli by dostat ani špetku šancí.“

„Tak můžete začít,“ přikývl Pepek. „Jdu za panem hrabětem.“

Zatímco Yazatap s Císařem společně oživovali čipované mariňáky a přemisťovali je trvale veřejně otevřenou branou do Podsvětí, Pepek si přisedl na jednu sedačku s hrabětem. Nevydržel totiž déle čekat, chtěl se co nejdřív dozvědět co nejvíc o hraběcí tajné zbrani.

Dozvěděl se to poměrně rychle, ale hned poté se od hraběte odpoutal a vzletěl skrz letadlo i žaluzie letištní střechy do výšky.

„Pokračujte v oživování, jdu se podívat na to překvapení, co na nás hrabě chystal!“ oznámil Yazatap i Císaři - a zmizel.

„Co jsi zjistil?“ zeptala se ho Yazatap, aniž by přerušila rutinní oživování mariňáků a jejich transport do sousedního nevlídného světa.

„To překvapení!“ odvětil Pepek a z jeho telepatie bylo znát jisté napětí.

„Ale co to je?“ chtěl vědět i Císař.

„Pan hrabě je na nás opravdu dobře vyzbrojený!“ odvětil Pepek pořád ještě napjatě. „Nemá jen čipované mariňáky, jeho arzenál obsahuje i větší kalibry! No, snad jsem mu to odečetl z hlavy správně, ale i když jsem jeho dálkový ovladač spálil, může to být o hubu!“

Yazatap zpozorněla. Pochopila, že s nimi Pepek telepaticky diskutuje jen okrajově, větší díl pozornosti zřejmě věnoval slibovanému hraběcímu překvapení.

„Co tam děláš?“ zeptala se ho stroze.

„Moment... jukněte se ještě na tohle...“

Yazatap náhle vyvstal v hlavě nezřetelný obraz. Na okamžik se zastavila a zavřela oči, aby pochopila, co to je. Také Císař na okamžik strnul, zřejmě dostával od Pepka totéž. Ale jako první pochopil, oč tady běží.

„Ten syčák!“ ulevil si. „To už opravdu přestává všechno! Běžné zločiny mu nestačí?“

„Co jsme to vlastně viděli?“ zeptala se ho Yazatap, když obraz stejně rychle zmizel.

„Atomová torpéda z bitevních lodí!“ poznal je Císař. „Něco takového se nesmělo za žádnou cenu dostat na planetu! A ke všemu na Emurechó, to už je vrchol nezodpovědnosti!“

„Aha!“ pochopila Yazatap. „Hrabě měl atomové bomby! Opravdu dobře vyzbrojený!“

„Kde k nim přišel, to vám snadno vysvětlím,“ odvětil Pepek. „Vyráběli je v jeho podzemní továrně v údolí dvacet kilometrů za městem. Když je nedávno armáda přestala na váš Císařský rozkaz odebírat, pár mu jich zkrátka zbylo, ale kromě toho je vyráběl i nějakou dobu potom. Měl na to nejen materiál, ale i odborníky“

„Je možné, že prostředky na to měl. Jenže torpéda, ke kterým ses dostal, jsou v katapultech a mohou být nejen naprogramovaná, ale už aktivovaná!“ doplnil Císař přece jen trochu ustaraně. „Neber je na lehkou váhu a raději na ně nesahej, abys je omylem neodstartoval!“

„Aktivovaná jsou, to už vím taky,“ zavrčel na dálku telepaticky Pepek. „Pan hrabě Suruas mi naštěstí nechtěně poskytl i všechny informace, potřebné k jejich bezpečnému zajištění. Měl je připravená nejen pro spuštění na dálkový příkaz, ale odstartovala by, i kdyby se sem z jakékoliv příčiny nemohl včas vrátit, takže mi nezbývá nic jiného než je okamžitě zajistit. Jak se tak dívám, jedno mělo letět na sousední město Peldyboj - pan hrabě to měl nejspíš jako pojistku, co kdyby měl i vévoda Myrot něco v záloze? Jenže další torpéda jsou nastavená na větší dálku. Myslíte, že by doletěla až do Scheje? V tom případě bychom tam byli už dlouho jako nic netušící terč a skoro se divím, že je neodpálil už před týdnem! Vždyť jsme ho poslali do Podsvětí i s jeho spáleným ovladačem, měl to svinstvo u sebe pořád. Proč to vlastně nepoužil, když viděl, že jde do tuhého?“

„Torpéda jsou stavěná pro útoky v kosmu na blízko,“ zapochyboval Císař. „Peldyboj by zničit mohl, ale neměl k tomu důvod, když tam slavně zvítězil. V atmosféře je to ovšem jiné, tam nebudou mít torpéda dostatečný dolet.“

„Leda by letěla nad stratosféru,“ podotkla Yazatap. „Z oběžné dráhy zasáhnete kterékoliv místo na planetě, tam dolet prakticky nerozhoduje.“

„Scheja je proti útokům z oběžné dráhy chráněná,“ připomněl jim Císař.

„Neřekl bych,“ namítl Pepek. „Co křižník Fašabhyd?“

„Protivzdušná ochrana stačí proti výsadkovým lodím, torpédům a improvizovaným střelám!“ tvrdil Císař. „Dřív se občas stávalo, že někomu luplo v hlavě, naložil si létající kamion obyčejnou důlní trhavinou, sedl za řízení a navedl tu svépomocnou bombu na cíl. Největší blázni své torpédo ani neopustili a nechali se výbuchem roztrhat, jen aby způsobili co největší zkázu! Občas mívali úspěch, ale nikdy u císařských měst. Kosmické lodě jsou ovšem něco jiného. Mají příliš ničivou a hlavně dalekonosnou palebnou sílu, než aby bylo možné zabránit zničení vrchní části města, ale výsadkovou operaci by to znemožnilo a část obyvatel měla pak v krytech slušnou naději na přežití.“

„V každém případě bude lepší, když je zajistím,“ přerušil ho Pepek. „Nemuselo to být jen pro Scheju, ale pro nějaké bližší sousedy, asi jako ta pojistka proti Peldyboji. Možná by bylo lepší prohodit ty prskavky do Podsvětí, ale tam by se k nim mohl dostat stejný magor jako hrabě.“

„Jenže tam by je mohl odpálit jen na stejné darebáky, jako je sám,“ podotkl Císař.

„Škoda zkazit si zbytečně celý svět!“ řekl Pepek.

„I když je to Podsvětí?“ zpochybnil to Císař. „Tam by to taky vadilo?“

„Jo,“ trval na svém Pepek. „Neměli bychom kam vyvážet lumpy. A házet je do nějakého radioaktivního pekla, to už by bylo lepší obnovit vaše dávná akvária s piraňami.“

„Někdo by si je možná zasloužil,“ hlesl Císař.

„Dohodli jsme se, že ne!“ uťal to Pepek.


Události na letišti se po městě rychle rozkřikly a davy zvědavců se rozrostly. Většina se jich držela obezřetně ve zdánlivém bezpečí vchodů, ale odvážnější zjistili, že zastrašující ohnivé stěny vzplanou jen před těmi, kdo se k letadlu příliš přiblíží. Nejodvážnější postupně plnili letištní halu a někteří cizincům očividně fandili. Ti si zvědavců nevšímali. Zaháněli jen nejdotěrnější, když se příliš přiblížili, ale metodicky se věnovali především poraženým.

Poloprůhledné bytosti se kolem letadla míhaly, objevovaly se a opět mizely, takže se nikdo ani neodvážil odhadnout, kolik jich je. Odnášely modře orámovanou branou jedno bezvládné tělo po druhém do ztemnělého vesmíru, páchnoucího sírou. Nepříjemným kyselým zápachem se brzy zaplnila i letištní hala, někteří lidé začali kašlat a slzet, bázlivější raději opatrně ustupovali, bližší naopak napjatě sledovali podrobnosti toho, co se před jejich očima odehrávalo. Z dálky se zdálo, že cizinci bezvládné mariňáky odnášejí, ale zblízka bylo vidět, jak se těla sama zvedají a zvolna odplouvají přímo do brány. Každé před ní trochu zazářilo, ale toho si všimli jen ti nejpozornější. Tím to ale bylo záhadnější.

Dříve než se nad město Bečefuchgle snesl soumrak, stál v letištní hale prázdný vrak letadla s boční stěnou proraženou samotnými mariňáky. Ztráta letadla by ovšem hraběte tak nepostihla... kdyby neměl v této chvíli horší problémy, neboť ho někteří zvědavci bezpečně poznali při průletu do nepříjemně páchnoucího světa za modrou branou. Ještě měl na sobě slavnostní maršálskou uniformu Císařských kosmických sil, doplněnou zlatými emblémy Suruasovy Gardy, ale už byl bez své parádní čepice. Gardě velel až do konce, jenže na letišti se její řady tenčily tak rychle, jak by ho v nejhorším snu nenapadlo a s její akceschopností to též nebylo tak skvělé, jak se všem zdálo ještě před hodinou.

Ani Pepek, ani jeho parťáci ovšem nechápali, proč se hrabě vzdal tak snadno. Nejenže se nepokusil ani o náznak odporu, ale proč nepoužil ani svou tajnou zbraň, ačkoliv měl k tomu dost času i klidu? Yazatap si pozdě vyčítala, že jí nestál ani za přimražení, takže mu vlastně možnost použít dálkový ovladač torpéd sama nabídla. Zabránil tomu až Pepek, jenže hrabě musel dávno předtím bezpečně poznat, že prohrál a pozemské úsloví o chcípající kobyle se přesto nenaplnilo.

Že by si hrabě na poslední chvíli uvědomil obludnost toho, co chystal? Nebo se k tomu neodhodlal ze strachu před trestem, o kterém už nemusel pochybovat? To v této chvíli nikdo nevěděl. Pepka sice napadlo navštívit hraběte v Podsvětí a dokončit tam výslech, přerušený zjištěním nastražených atomových torpéd, ale pak nad tím mávl rukou. Nebezpečí zažehnal, to nejdůležitější se dozvěděl právě včas, aby tomu stihl zabránit, a další podrobnosti ze života diktátora by zajímaly spíš bulvární média, nebo psychologa, Pepek by ani v duchu nechtěl prstem ukazovat na Salgiel. Času je na to zatím dost.

Když tělo hraběte Suruase před zraky tisíců lidí zmizelo v modrém oválu, brána se uzavřela a všichni pochopili, že nezvyklá podívaná skončila a to je konec hraběte i jeho dobývání.

Místo toho vyvstala otázka, co bude dál?


Poloprůhlední cizinci se po uzavření brány shromáždili před letadlem a pak vykročili proti houfu zvědavců. Teprve když se přestali míhat, bylo vidět, že jsou jen tři. Vzbudili ale ještě větší respekt, než kdyby jich bylo víc. Dav se před nimi velice ochotně rozestupoval a uvolňoval jim cestu k nejbližšímu východu, ale cizinci s odchodem nespěchali. Když byli ze tří stran obklopeni lidmi, zastavili se. Jeden z nich ztratil průhlednost a změnil se ve zdánlivě obyčejného člověka.

„Jsem Gosur Chroep, Císař Emurechó!“ ozvalo se nejbližším v hlavách, i když vzdálenější měli dojem naprostého ticha. „Vládu hraběte Suruase neuznávám. Ruším jeho zákony, i pravomoci policie a soudu a obnovuji v Bečefuchgle zákony Císařství. Do příletu náhradního soudu a nového velitele policie pozastavuji činnost všech vládních institucí.“

„Táhni do pekel, kam patříš - i s těmi příšerami!“ vykřikl náhle kdosi v davu.

Vzápětí práskl výstřel. Jen jeden, neboť Yazatap se tím směrem stihla po hlasu zaměřit a po první ráně přimraženého střelce k zemi, ale na opačné straně davu se ozval výkřik bolesti a klesl tam k zemi člověk, zalitý krví. Kulka neškodně prolétla Císařem, ale protože se o něho ani trochu nepřibrzdila, pokračovala v letu - s neztenčenou chutí zabíjet.

V davu vypukla panika a většina lidí se začala tlačit k východu.

„Počkejte!“ pokusil se je zastavit Pepek. „Všichni jste byli na vlastní oči svědky pokusu o vraždu císaře!“

Vnímali ho ale jen nejbližší. Dva - tři se nerozhodně zastavili, ale ostatní byli mimo dosah všesměrové telepatie, nic neslyšeli a v panice prchali dál.

„Stůjte!“ vykřikl znenadání Císař hromovým hlasem.

Megafon zdejší výroby si zřejmě do hiblagu připravil už ve Scheji, v původním Ogdurském vybavení určitě nebyl. Díky tomu se všichni zastavili, jen Pepek si uvědomil, že se Císař kvůli tomu převedl do hmotného stavu. Ducha by přece nikdo neslyšel ani s megafonem!

Tak krátce po prvním atentátu to ale byla odvaha!

„Gosure, vraťte se!“ varoval ho směrovanou telepatií, aby to nikdo jiný nevnímal.

„Klid, prosím!“ odvětil Císař stejnou cestou. „Ujměte se, prosím toho raněného! Zdá se mi, že ho budete muset oživit!“

„Nechte to na mně!“ chopila se toho Yazatap, zřejmě to bylo směrováno i na ni. „Odláká to na chvíli pozornost. Jen ty lidi požádejte, aby mě k němu pustili a nepřekáželi!“

Císař opět pozdvihl megafon.

„Prosím, uvolněte naší lékařce cestu k raněnému!“ požádal občany.

Pepek si ale ulehčeně vydechl, když Císař hned poté prošel hmotovým zrcadlem do bezpečí duchovité hmoty. Odvahu uměl ocenit, ale bylo dobře, že Císař riziko zbytečně nevyhledává.

Yazatap prošla ulicí v davu, na jejímž konci ležel v kaluži krve postřelený člověk, a na krok před ním se zastavila. Ležící postavu obklopil zářící oblak, takže nešlo jen o léčení, ale o kříšení mrtvého. Zářící oblak se zvětšoval, až zděšení lidé ustupovali, pak náhle zmizel.

Postřelený se nemotorně obrátil na všechny čtyři, pak se ale postavil a udiveně se rozhlížel kolem sebe. Až teď si všiml, že je celý od krve. Ačkoliv žádnou bolest necítil, upamatoval se na ni a vykřikl, spíš hrůzou než bolestí.

„Klid, vždyť už jste v pořádku!“ uklidňovala ho Yazatap.

„Jakýpak v pořádku, když je střelenej?“ oponoval jí nasupený chlap z davu.

„Ještě před okamžikem byl střelený a dokonce už mrtvý,“ souhlasila s ním Yazatap. „Jenže to se právě změnilo. Teď je živý a v pořádku.“

„To bys musela být čarodějnice!“ zavrčel chlap nesouhlasně.

„Třeba jsem,“ přikývla Yazatap.

„Pryč se všemi čarodějnicemi a čaroději!“ vykřikl chlap, ale na víc se nezmohl.

„Čarodějnice, která vrací lidem život, je jistě lepší než ten, kdo lidem život zkracuje,“ nedala se Yazatap. „Proč raději nekřičíš: pryč s násilníky? Násilí ti nevadí?“

„A co jsi udělala s tamtím?“ ukázal chlap naproti.

„Myslíš s tím vrahem?“ ušklíbla se Yazatap. „Přimrazila jsem ho, aby v tom nemohl pokračovat, ale neměl o něho péči, před soudem bude stát určitě v pořádku!“

„Mistr Eljopéh - před soudem? To se vám nepovede!“

„Proč ne?“ opáčila Yazatap. „Asi jste si zvykli, že jsou někteří beztrestní, ať provádí co provádí, ale spravedlivé to rozhodně nebylo. Když se má na celé Emurechó obnovit spravedlnost, musí se týkat i Mistrů. Mistr Eljopéh nebude první ani poslední odsouzený za vraždu.“

„Copak někoho zabil?“ nesouhlasil chlap.

„Tady toho,“ ukázala Yazatap na vzkříšeného.

„Dyť sama tvrdíte, že mu nic není!“

„Teď už mu nic není,“ odpálila ho Yazatap. „Ale bylo. Mistr Eljopéh ho zavraždil, já jsem ho vzkřísila, na podstatě vraždy to nic nezměnilo. V obnovených Císařských zákonech jsou za násilné činy přísné tresty a vražda je trestaná nejvíc! Závidět mu tedy nemusíte.“

Obrátila se a stejnou uličkou v davu se vrátila k druhé bezvládně ležící postavě. Zastavila se před ní a zvedla očima ze země vražednou pistoli. Pak na okamžik zesvětlela.

Mistr Eljopéh se udiveně rozhlížel, než mu došlo, že tady neleží ze své vůle. Na rozdíl od své oběti nevykřikl, ale neměl k tomu ani důvod. Nebo si to aspoň myslel. Horší bylo, že se jeho pistole vznášela skoro metr nad ním.

„Mistře Eljopéhu!“ oslovila ho znenadání průhledná postava ženy, stojící před ním. „Chtěl jsi zabít Císaře a zabil jsi jiného člověka. Jsi tedy obžalován z vraždy.“

„Jak to, že je naživu?“ podíval se Mistr Eljopéh nenávistně na Císaře.

„Vražda Císaře ti nevyšla, ale spáchal jsi jinou a trestu neujdeš. Podsvětí není vlídný svět, ale pro zločince je až dost dobrý,“ pokračovala Yazatap.

S těmi slovy otevřela modře orámovanou hvězdnou bránu a než se Mistr vzpamatoval, vznesl se a proletěl tudy do soumračného světa.

Z davu lidí se ozvalo zašumění, ale nikdo už neřekl ani slovo.

„Tak - to bychom měli!“ řekla Yazatap.

 


Zpět Obsah Dále

14.08.2017 19:36