Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Probuzená zkáza

Podsvětí spolklo celou posádku Peldybojského výsadku i s hrabětem a piloty. Yazatap se obávala, aby se tam čipovaní nevrhli na nečipované, až pochopí beznaděj, ve které se ocitli, proto i proti původní letmé domluvě při jejich oživování nešetřila kosmickou energií. Tím z nich udělala nečipované a navíc přiotrávené, což částečně vyrovnávala dostatečným přebytkem léčivé síly, aby se z toho dostali. Císař jí pomáhal a bezděčně ji napodoboval, takže byli na dně svých sil oba. Ačkoliv duchové vzdorují gravitaci o něco snáze, oba se sotva drželi na nohou.

„Nevadí, stejně se tu zdržíme,“ komentoval to Pepek, spokojený sám se sebou, jak hladce se mu podařilo zneškodnit vychvalovanou obávanou tajnou zbraň hraběte. Atomová torpéda rozhodně nejsou neškodné hračky a v rukou diktátora obzvlášť.

„Beztak musíme počkat na přizvané soudce,“ dodal Císař.

„Jen se obávám, že se v nejbližším hotelu neubytujeme,“ podotkla Yazatap. „Fanatiků je tu víc než je zdrávo. Část obyvatel Bečefuchgle s hrabětem až nezdravě sympatizuje.“

„Každý diktátor musí něco udrobit svým příznivcům, aby ho podporovali,“ pokrčil rameny Pepek. „Kdo tohle nechápe, nemůže se stát diktátorem, lidé by ho svrhli dřív než by začal. Někdy stačí naslibovat hory doly, jindy musí nastoupit i přidělování prebend.“

„Zajímalo by mě, jakými prebendami své příznivce uplácel,“ zavrčel na to Císař.

„To si brzy zjistíme,“ ujišťoval ho Pepek. „Teď abychom se vypravili za zdejším soudem, než se tam donese, jak dopadl hrabě. I když hádám, že už tam zametají stopy.“

„Podle majora Pydgeho měli na soudu obrazovky, napojené na policejní kamery,“ doplnil ho Císař. „Neměli jich tolik, ale letiště a jiné důležité body pokryté měli. No nic, půjdeme na ně.“

Možná to způsobila blízkost atomových torpéd, uvolňujících i v klidu slabou kosmickou sílu, ale když se vydýchali, byli i Yazatap s Císařem schopni letu. Všichni tři zamířili k hraběcímu paláci, okázalostí a rozlohou srovnatelnému s Císařským ve Scheji.

Během těch několika výslechů získali všichni tři postačující představu o struktuře města Bečefuchgle, aby se nepotřebovali ptát na cestu. Nově vystavěná budova soudu stála v tak těsném sousedství hraběcího paláce, že byly spojené několika zvláštními podzemními vchody, aby hrabě nemusel přicházet k soudu hlavním vchodem jako ostatní.

Tři nezvané neviditelné návštěvníky samozřejmě zajímali přítomní soudci, ale ukázalo se, že je jich nějak málo. A jak Pepek správně předpokládal, těch pár soudců, co tu přece jen zastihli, se zabývalo horečnatou likvidací dokumentů.

Yazatap částečně přimrazila prvního, na koho narazili, aby si mohl Císař přečíst obsah jeho myšlenek. Ten se tím zabýval poměrně dlouho a důkladně, až Pepek nevydržel čekat na výsledek a pokračoval do dalších místností - beztak byli pořád všichni tři v telepatickém spojení a nemělo by jim nic uniknout.

„Nemusíte se s nikým zdržovat!“ ujistil Císař parťáky, ale nevystoupil z vyslýchaného a dál procházel jeho myšlenkami. „Leda až narazíte na hlavního žalobce, hrabě Lévima Suruase. Ten ví z té sebranky nejvíc. Měl by být o patro výš na straně k hraběcímu paláci.“

Pepek se tedy zvedl a proletěl stropem, aby se zaměřil na toho hlavního, jenže nepostupoval chodbou, ale pracovnami. Cestou jen tak mimochodem otevřel několik bran a opatrně jimi očima prohodil do Podsvětí další soudce. Musel je na druhé straně zvolna snášet na zem, protože brány otevíral ve výšce poschodí a kdyby je tam jen tak prohodil, pád z té výšky by mohl nepřipravené lidi nebezpečně zranit, ale i tak to muselo pro postižené představovat neuvěřitelný šok.

Pracovna hlavního žalobce byla podle Pepkova očekávání nejhonosnější - a to neviděl výzdobu dveří ze strany chodby! Uvnitř byl luxus, že bylo hned jasné, kdo zde pracuje.

Hlavní žalobce hrabě Lévim Suruas se nezabýval skartováním kompromitujících soudních materiálů, protože už s tím byl hotový. Stačil smazat nejen elektronické záznamy zfalšovaných procesů, ale vzal to pěkně zgruntu, na obrazovkách v jeho pracovně stálo už jen varovné hlášení o chybějícím systému. Jistě počítal s tím, že chybějící dokumentace znemožní vyšetřování všech jeho levot, jenže ke své smůle neměl ani tušení o možnostech čtení myšlenek. I když, jak se brzy ukázalo, něco už o tom věděl.

Hrabě, oblečený ve slavnostním taláru, seděl u svého soukromého, dobře zásobeného baru, kde cosi zapíjel. Podle hromadného ničení soudních materiálů v celé budově bylo jasné, že druhý nejvyšší představitel Bečefuchgleské moci nezapíjí vítězství nad sousedním městem Peldybojí, ale že se mu už donesly události na zdejším letišti a správně pochopil, co to znamená. Na výrazu jeho tváře to ale nebylo znát. Hrabě mladší si zřejmě vychutnával pohár skvělého zógu a ostatní mu bylo lhostejné. Hranatá kovová nádoba, na Emurechó zastupující pozemské skleněné láhve, ležela prázdná na podlaze, ale kovový pohár, uzpůsobený snadnému držení i při silném opojení, byl ještě napůl plný.

Pepek využil hraběcí nehybnosti v pohodlném křesle, odkud by nebylo snadné spadnout na zem ani ve stavu namol, aby usedl hraběti do klína a prolnul jím až do jeho myšlenek. Zajímalo ho, o čem právě přemýšlí, pokud je toho ještě schopný. Jaké mohou být pocity člověka, který se tak smířil s porážkou, že už přestal zachraňovat co se dá, včetně vlastní kůže. Podle Pepka by se měl mladší hrabě po zahlazení stop zvednout a pokusit se o útěk co nejdál od Bečefuchgle, aby aspoň na čas oddálil hrozící zatčení, obvinění i očekávatelné odsouzení. Místo toho si jen užíval, což se Pepkovi nezdálo příliš inteligentní.

Hrabě Lévim Suruas ale nebyl hlupák ani prosťáček a když se Pepek začal prohrabovat jeho myšlenkami, pochopil, že někde udělal chybu on a ne ti dva.

Naprostá odevzdanost hraběte vyplývala z vědomí, že útěk je zbytečný. Zbytečné bylo vlastně i ničení dokumentů, ale to dal svým podřízeným za úkol jen aby je nějak zaměstnal - a vlastně se k nim přidal, aby nemusel myslet na blížící se neodvratnou zkázu. Věděl, že atomová torpéda selhala, na monitorovacím panelu ve své pracovně sledoval, jak je Pepek zajistil. V té chvíli je mohl sám odpálit, ale proč by to dělal? Asi by způsobila trochu rozruchu, ale nač házet do hořícího domu ještě zapálenou svíčku? Věděl, že utíkat není ani kam, ani proč.

„Kdyby se ty obludy dostaly až k nám, vyřadí nejprve torpéda,“ vyslechl si nedávno otcovu instruktáž. „Vyřadí je a budou si myslet, kdovíjak jsou chytré. Kdyby ale k tomu došlo, torpéda jsou jen kamufláž a skutečná zkáza přijde tím nečekaněji. Zbraň Posledního soudu máme jen pro případ úplné prohry, ale kdyby neměl svět Emurechó patřit nám, to ať raději nepatří nikomu!“

„A co je to vlastně za zbraň?“ zeptal se ho tenkrát zvědavě.

„To ti právě neřeknu,“ usadil ho otec. „Ta zbraň potřebuje čas, stejně jako my. Pamatuješ si, co jsem ti říkal? Až ovládneme třetinu Emurechó, ani Císař nás nezastaví. A stejně potřebuje čas i naše poslední tajná zbraň. Prvního dne je skoro neškodná. Druhého dne by se dala zastavit atomovým výbuchem, nebo soustředěnou palbou několika kosmických křižníků. Třetího dne ji už nic na světě nezastaví.“

„Já bych přece nikomu neřekl, co to je!“ hájil se hraběcí syn.

„To si jen myslíš,“ ujistil ho otec. „Nezapomeň, že Císař má myšlenkočteče stejně jako my. Je to velice vzácná vlastnost, projevuje se jen pod vlivem zakázané zaljóhy, proto jsem doufal, že máme jediného na Emurechó. Agenti ale zjistili, že Císař má přinejmenším druhého. Pro něho je to větší výhoda než pro nás, mohl ji spojit se zbytky svého vlivu.“

„Což takhle postavit myšlenkočteče proti sobě?“ napadlo mladého hraběte. „Ten náš je přece čipovaný, měl by dvojí výhodu! Ať toho druhého najde a rozseká na kaši!“

„Připomenu ti, že si proti Císaři neškrtlo ani tři sta čipovaných.“

„To je ale hodně mrzutý argument! Má vůbec cenu něco si začínat?“

„Jistěže, proč bychom to jinak dělali? Opakuji ti, až ovládneme třetinu Emurechó, ani Císař nás nezastaví. Do té doby ale musíme našeho myšlenkočteče naopak zatajit. A vyhýbat se tomu Císařskému, jak daleko to půjde. Dosah našeho je sotva deset metrů a předpokládám, že Císařův nebude mít dosah větší. Pomáhá také myslet hodně usilovně na něco úplně jiného a mít mezi sebou a podezřelými cizinci aspoň pět - šest lidí, aby tě jejich myšlenky stínily.“

„A opravdu to pomůže?“

„Nevím, ale když to pomáhá proti tomu našemu... mělo by...“

Myšlenkočteč Pepka příliš nezajímal, tajná zbraň Posledního soudu musela být úplně jiná. Ale co, když to mladý hrabě Lévim Suruas nevěděl? Nic nevědět je nejlepší obranou proti čtení myšlenek. Kdo nic neví, ani na nejkrutějším mučení nic nepoví. Nanejvýš si bude vymýšlet, aby ho nechali být, ale takové informace i přiznání mají cenu prakticky nulovou.

Lévim Suruas věděl, že otcovu tajnou zbraň vyvinuli ve vojenském výzkumném ústavu, který se otci podařilo výhodně zprivatizovat, když se Císař dlouho neukázal na veřejnosti. Spolu s továrnou na samonaváděcí atomová torpéda to byl nejen zdroj závratných příjmů a dotací ze strany Císařské armády, ale především měl hrabě výsledky výzkumu pro sebe, Hlavnímu štábu dával jen přebytky, jak sám uznal za vhodné. Tak nějak vznikla i zbraň Posledního soudu. Ale co to bylo, to mladší hrabě opravdu nevěděl. A bylo to pro něho lepší, protože přestal Pepka zajímat.

Jakže to říkal starý hrabě?

Prvního dne je zbraň neškodná. Druhého dne by se dala zastavit atomovým výbuchem nebo soustředěnou palbou kosmických křižníků. Třetího dne ji nezastaví nic na světě...

...pomáhá myslet usilovně na něco jiného a mít mezi sebou a cizinci pět - šest lidí...

Ano, v tom letadle myslel hrabě usilovně na atomová torpéda, dokonce držel v ruce jejich dálkový ovladač, jako kdyby se rozmýšlel, zda to spustí nebo ne. Pepek mu ovladač spálil a pak už se o něho nezajímal, spěchal zneškodnit atomová torpéda. Což byla chyba, na kterou se hrabě spoléhal. A vyšla mu.

Ano, ale jen nakrátko, pomyslel si Pepek.

Vystoupil z těla hraběte Lévima Suruase a obrovským skokem vyletěl skrz strop do dalšího patra. Budova soudu byla buď honosnější než odpovídalo její potřebě, soudci už také mohli být dávno na útěku, ale o patro výš bylo pusto a prázdno. Pepek si otevřel bránu do Podsvětí a vletěl tam. Současně se snažil upozornit Císaře a Yazatap na nové a jak se zdálo, důležité poznatky od mladšího hrabátka.

Dávejte si pozor, hrabě má něco hodně ničivého v záloze, varoval je. Jdu se ho na tu tajnou zbraň zeptat přímo do Podsvětí.

Nechceš s ním pomoci? nabízel se ihned Císař.

To zvládnu, ujistil oba Pepek. Ale vy tady dávejte pozor! Torpéda to zřejmě nebyla, ale co to může být ještě ničivějšího?

Yazatap s Císařem mu přáli úspěch, ale sami pokračovali ve vyslýchání soudců, které ještě v poloprázdné budově zastihli. Bylo to otřesné zkoumání a Císař se musel hodně držet, aby nedal najevo svůj hněv nad nespravedlnostmi, které se na tomto povedeném soudu - vlastně ještě jeho jménem - odehrávaly.

Netušíc, že jim ještě není konec...


Podsvětí dělalo čest svému jménu. Proto je přece dostalo.

Ačkoliv tu mělo být stejné odpoledne jako v sousedním Emurechó, vládlo tady jen nevlídné přítmí, protkané sirným zápachem. Za branou v bezprostředním okolí Bečefuchgle žádná sopka nebyla, aby ohrožovala životy lidí přímo, ale v dohledu jich bylo dost. Plnily vzduch pekelným zápachem hořící síry, polštář sopečného popela úspěšně clonil od obzoru k obzoru sluneční svit a vytvářel zdejší pološero, na obzoru se krvavou září na mnoha místech připomínaly požáry. Nebyly to pravé požáry, to se jen podzemní síly neúnavně bavily vyhazováním ohňostrojů žhavé lávy do výšky. Rachot vulkánů sem nedosahoval, ale ticho tu nebylo. Dunění vycházející ze země bylo nedílnou součástí zdejšího světa.

Podobně jako v ostatních světech vyhnanců, i tady se nacházela osamocená obydlí. Ačkoliv zdejší robocentra nabízela lidem bez telepatie jen velmi omezené možnosti, Pepka neomezovala. Rozmístil sem poněkud odolnější obytné buňky, poskytující docela dobrý úkryt před občasnými sprškami sopečných kamenů. Byly to vlastně miniaturní pevnosti. Okna i dveře ze sklokeramické hmoty se zrcadlovou úpravou povrchu spočítal Pepek tak, aby odolaly i přímým zásahům větších sopečných pum. Ačkoliv jim k dokonalosti chybělo mnoho, neměly ani elektřinu, vyhnance, kteří by pohrdli úplně, nikdo v Podsvětí nenašel. Aťsi byly nedokonalé, byly to poměrně dobré úkryty. Ale čím později se sem kdo dostal, tím to měl obtížnější.

V nouzi by se do každého domku vtěsnalo lidí víc, jenže každý jejich nový obyvatel rychle zjistil, že vchodové dveře může zevnitř zamknout a další zájemce dovnitř pustit nemusí. Také zde se víc než vrchovatě začalo uplatňovat heslo: můj dům - můj hrad. Dveře i okna odolávaly nejen létajícím sopečným kamenům, ale i eldyfům mariňáků, o lehčích palných zbraních ani nemluvě. Kdo se pokusil do zamčeného domku dostat násilím a třeba se i prostřílet, brzy pochopil marnost své snahy a obvykle se v panice rozběhl dál s nadějí, že někde poblíž objeví jiný, neobsazený.

V testu soudržnosti by mariňáci neuspěli. Pepek naštěstí v okolí Bečefuchgle rozmístil domků přebytek, takže nevadilo, že byly od samého začátku v drtivé většině obsazeny jednotlivci a už dvojice byly výjimkou.

Bylo to tak lepší. V sopečném prostředí a pod dojmem porážky se vojenská disciplina sesypala, takže bylo lépe, když v každém domku byl mariňák jen jeden. Aspoň se nervali.

Najít ve zdejším pološeru hraběte Suruase se proto ukázalo jako těžší oříšek. Do Podsvětí se dostal jako jeden z posledních, rozkazy mu zřejmě příliš nepomáhaly, takže se mohl ubytovat daleko od místa, kde bylo za hvězdnou branou Bečefuchgleské letiště. Jeho cesta do bezpečného úkrytu by se dala asi nejlépe popsat matematickou metodou Monte Carlo - kdo ji zná, ten jistě ví, že vznikla pod dojmem pozorování vrávorání opilce.

Pepek se pokusil využít obyvatel nejbližších domků a zeptat se jich, zda neviděli, kterým směrem se jejich vrchní velitel pohyboval, když ho do svých úkrytů nevpustili, ale neuspěl ani na přímý dotaz, ani při vynuceném čtení myšlenek. Nikdo to zkrátka nevěděl.

Dalo se to ale poměrně snadno vysvětlit. Mariňáci měli za sebou opravdu nabitý den. Ráno vyletěli do akce, ve které si po dlouhé době užili nespoutaného vraždění, ale na závěr i disciplinované vojenské přehlídky. Některým se mezitím podařilo na chvíli se uvolnit a aspoň trochu si zdřímnout, ale ne všichni měli to štěstí.

Pak se k tomu přidalo krátkodobé přimražení, které nemá se spánkem nic společného. Ve spánku je mozek aktivní a podvědomí se zabývá úklidem celodenních vjemů. Přimražení se podobá smrti, neboť mozková aktivita při něm prostě neexistuje. Čtvrthodinový limit pro oživení je tu proto, aby nedošlo k úplnému vyhasnutí životnosti nejcitlivějších nervových buněk, ale i tak vyžaduje probouzení dávku léčivé energie.

Dávka léčivé energie, kterou mariňákům k probouzení věnovali Yazatap s Císařem, by stačila, kdyby nebyla spojená s drastickým přehlcením a následným spálením mikročipů, podílejících se na urychlení těchto elitních superbojovníků. Do organizmů mariňáků se tak navíc dostala nezanedbatelná dávka jedovatých zplodin ze zničených obvodů. Přebytek léčivé energie otravu částečně eliminoval, ale zatímco energie přišla jednorázově, jedovaté zplodiny se uvolňovaly postupně a delší dobu.

Navíc se musely organizmy mariňáků skokově přeorientovat na zpomalený režim. Yazatap i Císař udělali pro minimalizaci škod maximum, ale přebytek kosmické energie nestačil úplně vykompenzoval všechny negativní jevy, které se v krátké době na nebohé mariňáky obořily. Výsledkem byl tak jako tak šok, i když tyto vraždící stroje nebyly zvyklé odvolávat se na soucit a lidská práva. Není divu, že většina mariňáků nalezla vhodný úkryt, pro jistotu se před svými stejně postiženými kolegy zamkla a někdy už v předsíni domku tvrdě usnula. A kdo nic neví, ten ani na nelidském mučení nic nepoví.

Pepkovi to teď ale pořádně zamíchalo kartami.

Hledání hraběte Suruase byl závod s časem. O existenci zbraně Posledního soudu se Pepek neodvážil pochybovat, zachycené zmínky o ní byly příliš věrohodné. Věděl jen, že nemá výbušný charakter, aby mohla být zařazena mezi atomové zbraně. Co to mohlo být, že se to druhého dne dá zastavit jen atomem?

Pepek měl bohužel vlastní zkušenost ze Země, že něco takového nepatří jen do říše bájí. Jeho vlastní krátké otevření hvězdné brány do sousedního venušského světa způsobilo, že na Zem pronikl nepříliš velký chuchvalec neuvěřitelně žravých venušských baktérií. Před jeho zděšenýma očima během několika okamžiků rozpustily ďábla, který ho i jako ducha omráčil úderem yvora. Pepek pak zažil několik horkých minut. Bakterie nehmotnému duchovi ublížit nemohly, ale stály ho spoustu energie, než je pomocí ohně xeri vypálil. Pomyšlení, že se mu málem podařilo zničit veškerý život na Zemi, mu pak po několik dalších nocí přinášelo zlé noční můry a bylo hlavním mementem, když se měl rozhodovat o tom, komu dalšímu by spolu se slýribem svěřil vládu nad hvězdnými branami. Tenkrát si uvědomil, proč Ogdurové hvězdné brány zásadně nesvěřovali barbarům. K úplné zkáze Země by v krajním případě stačil jeden jediný šílenec. A očekávat, že na celém světě není ani jeden, by byla hloupost nejvyššího řádu.

Emurechó nesousedila se žádným světem s tak ostře agresívním životem a hrabě Suruas ani neměl možnost otevřít tímto směrem hvězdnou bránu. Jenže mu v posledních desetiletích patřil tajný vojenský vědecký ústav, kde se vyvíjely zbraně. Nebylo možné, aby vojenští vědci vyvinuli něco srovnatelného s venušskými bakteriemi? Vypustit zelenou smrt potají do přírody by bylo horší než odpálit najednou stovku atomových torpéd. Protože atomový výbuch trvá krátký okamžik. Radioaktivní zamoření sice přetrvává, ale jeho účinky se ve shodě s poločasy rozpadu vzniklých izotopů spíš zmenšují, než aby se zvětšovaly - i když Pepek věděl o výjimkách, kdy po takové havarii radioaktivita ještě chvíli stoupá.

Venušské agresívní baktérie byly pro Pepka příkladem zbraně podobného druhu. Sám se přitom tenkrát i jako duch zpotil hrůzou, když je spaloval. Tady to mohlo být něco jiného, ale s podobným katastrofickým průběhem. Najít co nejdřív hraběte byl teď úkol nejvyšší důležitosti. Pepek teď mezi jednotlivými domky nelétal, ale teleportoval se vdudegem, jen aby co nejvíc urychlil hledání.

Konečně narazil na jednoho mariňáka, který byl při smyslech, když se na dveře jeho domku ozvalo tlumené zabušení a když mariňák neochotně pootevřel oči, spatřil před zamčenými dveřmi známou postavu v otrhané maršálské uniformě. Jak ale Pepek pochopil, když se spojil s vědomím apatického mariňáka, ten sám předtím právě tak marně a zoufale bušil na desítku dveří a nenechal by se vyhnat ani maršálem. Ze zkušenosti věděl, že dveře i okna jsou průhledné jen zevnitř, sám také nemohl zjistit, kdo všechno ho prve odmítl.

„Táhni jinam!“ zavrčel, odvrátil se a opět usnul.

Pepek by to možná ocenil jako projev vzpoury, který by mariňáka zaručeně stál krk, kdyby se moc hraběti vrátila, ale tím otočením mu mariňák zmařil důležitou informaci: kterým směrem hrabě s nepořízenou odešel.

Ale i to, co mu to přineslo, bylo dobré. Hrabě tudy prošel, oblast pátrání se rázem zúžila na podstatně menší oblast než ještě před krátkou chvilkou. Pepek neznal pozemskou metodu Monte Carlo, ale její obdoba, získaná od Ogdurů spolu s dalšími vědomostmi, mu umožnila další hledání okamžitě optimalizovat.

Nebylo už dlouhé. Když se prudce vznesl skrz střechu záchranného domku do výšky, skoro okamžitě spatřil maršálskou uniformu hraběte Suruase.

Hrabě ležel obličejem dolů za velikým balvanem, jednou rukou si očividně chránil hlavu, druhou měl stočenou pod tělem. Zřejmě se zde kryl před sprškou kamení, která nedávno zkropila okolí, což bylo poslední, co se Pepek od ospalého mariňáka dozvěděl.

Pepek se na hraběte z výšky střemhlav vrhl jako orel na neopatrného zajíčka, ale když se nad ním sklonil, pochopil, proč se nehýbe.

Hrabě podle všeho zasáhl sopečný kámen. Srazil ho k zemi a kromě zlámaných žeber mu způsobil těžká vnitřní zranění. Podle stop v sopečném prachu se hrabě z posledních sil dovlekl za balvan, který ho částečně kryl před další sprškou kamenů. Možná chvíli vyčkával, možná volal o pomoc, ale pak si uvědomil, že se na nikoho spoléhat nemůže.

Z posledních sil vytáhl pistoli a prostřelil si odspodu nahoru hlavu.

Vyzyvatel Císaře byl mrtev.


Pepek stál nad vychladlou mrtvolou hraběte jen chvilku.

„To by se ti tentokrát hodilo, darebáku!“ vzpamatoval se. „Škoda pro tebe energie, ale výjimečně ji dostaneš!“

Současně popadl očima pistoli a odhodil ji stranou. Kříšení by nemělo smysl, kdyby ji hrabě znovu použil. Vražedná zbraň opsala dlouhou parabolu, než dopadla do sopečného popela, kam zapadla jako do sněhu. V této chvíli by byl Pepek jediný, kdo by ji dokázal najít - kdyby měl vůbec v úmyslu ji hledat.

Jako duch nepotřeboval pomoc. Nadechl se a poslal na mrtvého hraběte energii. Mrtvé tělo se zahalilo do svítící žhavé koule a Pepek odstoupil. Hrabě nebyl jeho první vzkříšený, ale první, kterého křísil s jistým sebezapřením. Kdyby ho nemusel vyslechnout, nezdržoval by se s ním a nechal by ho tu ležet, takovou péči si podle něho nezasluhoval.

Ohnivá koule pohasla a hrabě se udiveně zvedl. Kupodivu necítil zranění, jen nepříjemný sirný zápach, kterého bylo Podsvětí plné.

„Jak je to s vaší zbraní Posledního soudu?“ pocítil náhle naléhavou otázku.

Hrabě se prudce rozhlédl - a spatřil průhlednou postavu, vznášející se jen dlaň vysoko nad popílkem, kterého tu bylo všude naváto. Byly v něm jen jeho vlastní stopy, nejprve jak přicházel a pak jak se po zásahu sopečným kamenem nemohoucně odvlekl do nejbližšího úkrytu za velký kámen. Stopy té průhledné postavy tu nikde nebyly - pravda, vznášela se místo aby kráčela.

„Co ode mě ještě chcete?“ vykřikl nenávistně. „Třeba si mě sežerte, nic vám neřeknu!“

„To se tedy mýlíte, hrabě!“ ujistila ho průhledná postava.

Hrabě se náhle sesypal naznak do vrstvy jemného popílku.

„Nééé! Nechte mě, bestie!“ vykřikl, když spatřil, jak se průhledná postava ducha sklání nad ním a její obličej se blíží k jeho hlavě.

Od bažiňaček Pepek věděl, že vysávání vědomostí není vyslýchaným příjemné, ale ohledy brát na hraběte nemohl, informace o hrozící aktivované zbrani byly příliš důležité.

Hrabě se pokoušel rychle a usilovně přeorientovat myšlenky na jiné téma, třeba na atomová torpéda, zamířená na okolní města, ale Pepek tentokrát věděl, po čem se má pídit a odbočky tvrdě odmítal. Hrabě neměl naději na úspěch. Už od prvního oslovení věděl, oč Pepkovi jde a teď se zábleskem hrůzy zjistil, že je Pepek i v jeho vlastní hlavě silnější.

„Stejně už to nikdo nezastaví!“ byl poslední hraběcí triumf, kterým se pokusil Pepka na poslední chvíli zdrtit. „Teď by to zastavila jen strašně silná energie, kterou nemáte.“

„Jste si jistý, hrabě, že ji nemáme?“ zpochybnil to Pepek, ale v duchu se zachvěl.

Hrabě to naštěstí nepostřehl, přenos vjemů byl příliš jednosměrný a hrabě vnímal jen co mu Pepek dal telepatií úmyslně najevo. Pepka ale nevyvedla z míry hraběcí jistota, že cizí vetřelci nemohou mít něco tak silného jako kosmické křižníky, které by v této chvíli podle jeho mínění jako jediné dokázaly zničit jeho uvolněnou zkázu. Pepka roztřáslo něco jiného. Pochopil totiž konečně principy hraběcí zbraně Posledního soudu, které se hrabě od vědců dozvěděl - ale došlo mu, že na její vyřazení prostředky skutečně nemá. Nic by nesvedly ani kosmické lodi, na které by hrabě snad ještě vsázel. Což ale na věci nic neměnilo.

Když to nedokáže on, Emurechó nic nezachrání. Tento svět je odsouzený ke zkáze, jakkoli se jedná o tak výjimečný případ, kdy ke zničení světa stačí jediný šílenec.

„Jsi větší darebák, než jsem si myslel!“ obořil se na ležícího hraběte a narovnal se. Vykání telepatie tak jako tak nezná, ale Pepek ztratil k hraběti i poslední zbytky úcty a v jeho telepatii se pohrdání dost zřetelně projevilo.

„Mrzí mě, že jsem tě vrátil do života, ale když už jsem to udělal, brát ti ho nebudu. Žij dál, zpupný! Není to ale tvé vítězství, pamatuj si to!“

Pokynem telepatické myšlenky aktivoval robocentrum a objednal další z řady záchranných domků, věnovaných vyhnancům v Podsvětí.

„Nemusíš dál hledat - tenhle domek není obsazený, ani zamčený. Je tvůj!“

„Nechci od vás žádnou milost!“ vykřikl hrabě.

„Vždyť to žádná milost není!“ odvětil Pepek - a zmizel.


Pepek se v náladě pod bodem mrazu objevil u soudu v Bečefuchgle, kde Yazatap s Císařem právě rozebírali vědomí dalšího soudce.

„Nechte toho!“ vybídl je. „Jsme v průšvihu!“

„Co se stalo?“ zpozorněla ihned Yazatap, právě ponořená do nebohého soudce.

„Tajná zbraň hraběte Suruase může skutečně zničit celý svět!“ vyhrkl Pepek, ale použil na to všesměrovou telepatii, takže vyslýchaný soudce, už tak parádně zkrušený vědomím vlastní bezmocnosti, zesinal úplně. A to nevěděl nic víc než šeptandu, podle které měl hrabě Suruas něco opravdu strašného.

„A je aktivovaná a nejspíš ji nezvládneme,“ dodal Pepek. „Bude nad naše síly, když si neví rady ani Alexijev.“

„Už jsi mu to řekl?“ zeptala se celkem zbytečně Yazatap, když odpověď předem znala.

„Zkusil jsem se ho zeptat, co s tím můžeme dělat,“ přikývl Pepek. „Předal jsem mu vše co o tom vím. Alexijev mi ale nepomohl. Chvilku mu samotnému trvalo, než to promyslel - při jeho inteligenční kapacitě to něco znamená. Když ani jeho nic nenapadlo, leda abychom zkusili evakuovat Emurechó, dřív než to tady všechny pohltí, pak asi nic víc nesvedeme.“

„Evakuovat Emurechó?“ vyhrkla udiveně Yazatap. „Blázníš? Snad ne do Podsvětí?“

„Máme přece lepší možnosti,“ zkusil ji uklidnit Pepek a kupodivu se tím asi nejvíc uklidnil sám. „Svět Měsíc-dolů je podle mě přijatelnější. Počítali jsme s ním přece jako s budoucí kolonií, až tu příliš stoupne počet obyvatel. Kolonie to už zřejmě nebude, ale hodí se nám.“

„Není to úkol tak trochu nadlidský?“ zavrtěla hlavou Yazatap. „Náš přece představu, kolik miliard lidí žije na Emurechó! A to chceš ty lidi vysazovat někde v pustině? Nebývalo to kdysi na Zemi zvykem těch nejhorších pirátů?“

„Bývalo,“ přikývl Pepek. „A proč pirátů? Anglie vyvážela za podobných podmínek do Austrálie trestance. Pravda, Austrálie nebyla tak příšerná jako Podsvětí, ale ani tam to nebylo jednání v pověstných anglických rukavičkách. Náš svět bude pro lidi pohostinnější!“

„Spoléháš na robocentra?“ zeptala se věcně Yazatap, která o nich pochopitelně věděla.

„Jistě,“ přikývl Pepek. „Zárodky jsem rozmístil do všech okolních světů, robocentra nejsou jen v Podsvětí, ale všude. A všude je jich dost, aby se dokázala reprodukovat i po nějaké přírodní katastrofě. Takže stačí zásobovat miliardy.“

„Neshodli jsme se ale, že právě tohle udělat nesmíme?“ vyjela na něho Yazatap.

„Shodli,“ souhlasil Pepek. „Nemíním napodobovat Mrzouty a dát lidem všechno pod nos, to by z většiny udělalo nemyslící lenochy. Skoro abychom byli vděční zdejším bossům, že lidi po celá staletí dusili a zachovali jim schopnost starat se o sebe. Teda, ne že bych to zdejším bossům přičítal k dobru... Ale může to být jediná záchrana, říká to i Alexijev.“

„Když to myslíš takhle, nejsem proti,“ zklidnila se Yazatap. „Když robocentra poskytnou lidem pomoc v největší nouzi, ale později je donutí starat se o své přežití vlastní silou, nebude jim snad hrozit to, co Mrzoutům. Teď jde ještě o to, jak tam ty lidi dostat. Jak se ta zbraň vlastně projevuje a kolik času na to máme?“

„Moc času nám nezbude,“ řekl Pepek. „Teď je v počátečním stavu rozběhu, ale pořád to získává na rychlosti. Zkusíme to omezit pomocí zdejších robocenter, ale nanejvýš to zpomalíme. Každé zdržení bude vítané, ale i tak budeme mít fofr.“

„Co to vlastně je?“ rozzlobila se Yazatap, že jim ještě ani nenaznačil, oč běží.

„Nanoboti,“ odtušil Pepek. „Robotci mikroskopických rozměrů. V menším množství neškodní, ale když jich je víc, spojují se do neuronové sítě a získávají inteligenci. Teď ještě mohou mít inteligenci žraloka, ale to se prakticky pořád zlepšuje, bohužel.“

„Co vlastně dovedou?“ vyhrkla Yazatap.

„Nic moc,“ pokýval hlavou Pepek. „Dovedou se pohybovat, množit a když je jich víc, umí se spojovat do neviditelných sítí. V sítích si dokáží posílat energii a vytvářejí vyšší inteligenci než odpovídá jedincům. A to je zatím všechno.“

„A čím jsou tak nebezpeční?“

„Množstvím,“ vzdychl si Pepek. „Rozuměj, oni nic víc nedokáží, ale množit se umí rychle, pokud k tomu mají dostatek energie a materiálu. Potíž je v tom, že jako materiál zužitkují skoro všechno, co se v přírodě vyskytuje. Tedy i skály, ale i biohmotu. Jakýkoliv živý tvor, obklíčený těmi žrouty, má prakticky jedinou naději - únik vzhůru, pokud umí létat a napadne ho to včas.“

„Jakou energii potřebují?“ zeptala se věcně Yazatap.

„Podle toho, co vím, různou,“ odvětil Pepek. „Nejčistší je pro ně sluneční. Během pokusů v laboratořích si stavěli cosi jako anténky, prý podobné trávě, zachycovaly tím sluneční energii, kterou si pak mezi sebou přenášeli stejně efektivně, jako my pomocí rozvodů elektřiny. Dokázali stavět i baterie termočlánků, kterými by mohli zužitkovat podzemní tepelnou energii. Vědci je při pokusech zahřívali vařičem, ale i když byl vařič rozpálený do ruda, nespálil je, spíš jim dodával energii k větší aktivitě. Navíc se zdá, že dovedou nějak zužitkovat i energii biomasy a to je asi to nejhorší. Laboratorní myši foňa to konzumovalo s velkou chutí. Hrabě to viděl a pamatoval si to. Nechtěl bych být také tak za živa rozežírán. Ten osud ale čeká každého, kdo se nechá obklíčit a neumí létat. Což tady dokáže, pokud vím, jen nás pár vybavených idarchonem.“

„Ale jak to udržovali v laboratořích?“ zajímalo Yazatap.

„Jediné, co prý na ně platilo, bylo zmrazení,“ odvětil Pepek. „Výzkumníci měli vždycky po ruce zásobu tekutého dusíku nebo aspoň suchý led, kterým ty potvory zmrazili, když byly příliš aktivní. A na nějakou dobu je prý zadržely i ocelové stěny. Zpočátku jim odolávalo i sklo, ale ty potvůrky se jim pod rukama vyvíjely, až se naučily sklo rozežírat.“

„Vyvíjely se...“ zamyslela se Yazatap. „Takže kdo ví, jak jsou na tom teď?“

„To teď nevědí ani jejich tvůrci,“ kývl Pepek. „Největší nezdar utrpěli při výzkumu jejich ovládání. Původně je totiž chtěli řídit na dálku a vybavili je integrovanými ovládacími obvody. A zpočátku to šlo, než si je ty potvůrky samy předělaly na miniaturní vysílačky, kterými se pak začaly dorozumívat a řídit se navzájem. Čím jich bylo víc, tím měly vyšší inteligenci, bohužel za cenu neovladatelnosti. Z vojenského hlediska to vlastně pozbylo smysl, neřiditelní nanoboti by ničili vlastní stejně jako nepřítele, ale hrabě nařídil ve výzkumu pokračovat a ještě zvýšit jejich akceschopnost. Velice rychle se množily a přitom se vyvíjely. Neživotaschopné mutace zřejmě sloužily ostatním jako zdroj materiálu, zato jakékoliv vylepšení zvyšovalo jejich naději na přežití a další rozvoj. Dnes už ani jejich tvůrci nevědí, co jsou zač, co všechno dovedou a především, co by na ně ještě mohlo platit. Hraběti to bylo jedno - hlavně že měl svou zbraň Posledního soudu.“

„Víš aspoň, kde jsou? Nešlo by to ještě...“ přerušila ho netrpělivě Yazatap.

„Byl jsem se na ně podívat,“ přikývl Pepek. „Vypustil je automat v pouštní pevnůstce, asi šedesát kilometrů od Bečefuchgle. Když jsem se tam dostal, vypadalo to z dálky a z výšky jako ošklivá rudohnědá placka, velká skoro dvacet kilometrů a rozšiřující se do všech stran rychlostí metr za vteřinu. Zřejmě se zpočátku rozšiřovala pomaleji, takže se to může naopak zrychlovat.“

Vypadali jako obrovská skála...

Vypadali jako obrovská skála...

„Reagovala by na xeri?“ zeptala se rychle Yazatap.

„Jistě,“ přikývl Pepek. „To mě napadlo jako první, xeri přece běžné bakterie likviduje. Na nanoboty mělo vliv jako benzín na oheň. Okamžitě pochopily xeri jako zdroj vítané energie, chtěly mě překvapit a snažily se mě polapit, vysílaly proti mně jazyky až do výšky dvaceti metrů. Nezbylo mi než přestat a vzdálit se, xeri na ně nestačí.“

„Byl jsi přitom, doufám, jako duch, že?“

„Jinak bych tu už nebyl,“ přikývl Pepek. „Poslyš, od začátku mi bylo jasné, jaká příšernost se to vědcům vymkla z ruky. Hraběti ne, ten je ani řídit nechtěl, ten uvažoval jen ve stylu: Po nás potopa. Přesně tak to věděl i jeho syn: nemá smysl utíkat, není kam.“

„Zkusil jsi ještě něco jiného než xeri?“ zeptala se rychle Yazatap.

„Ano, trochu jsem je přibrzdil,“ přikývl Pepek. „Přikázal jsem nejbližšímu robocentru, aby celou tu oblast zapouzdřila do ocelové skořepiny. Chvíli mi trvalo, než jsem to naformuloval dost srozumitelně, takové stavby ještě nikdy nedělalo, ale dokázalo to. Na vytvoření toho množství oceli musela robocentra anihilovat odpovídající množství hmoty a brala si ji na můj příkaz přímo z té masy nanobotů. Trochu jich ubylo, pravda, ale přesto se roztahovali. Navíc jsem robocentra požádal, aby dovnitř syntetizovaly kapalný dusík, kolik jen bude možné.“

„To by je snad mělo zmrazit?“ podívala se na Pepka dychtivě Yazatap.

„Mělo,“ přikývl Pepek. „Proto jsem se šel podívat dovnitř - jako duch projdu bez nesnází i ocelovou skořepinou. Čekal jsem, že je to zastaví přinejmenším než se vypaří všechen kapalný dusík, ale překvapily mě. Dusík byl pryč a uvnitř nebylo po mrazu ani stopy. Potvůrky se zřejmě naučily schraňovat si do zásoby energii a kapalný dusík odpařily tak rychle, jako kdysi dokázaly pohltit energii rozžhaveného vařiče.“

„Ten kapalný dusík se ale musel při odpařování roztáhnout, ne?“

„Však taky byla ta skořepina pořádně natlakovaná!“ přikývl Pepek. „Rozumějte mi, nechtěl jsem riskovat, že se pod nějakou kupolí podhrabou, ta skořepina měla proto tvar elipsoidu, sahala až do stratosféry a pod zemí jí bylo tolik co nad zemí. No, zastavilo je to aspoň na chvíli, než spotřebovaly, co bylo uvnitř. Jenže pak se začaly proleptávat skrz ocel ven a to už mi bylo jasné, že je to nadlouho nezastaví. Nechal jsem robocentrum postavit druhou ocelovou skořápku kolem té první, jen asi o pět metrů větší, pak ještě třetí, opět o pět metrů větší, ale to už jsem zjistil, že se protavily skrz první a bylo mi jasné, že je ani třetí nezastaví. A robocentrum bylo úplně vyčerpané, on takový dvacetikilometrový ocelový disk znamená pár tisíc tun oceli a jestli jste pocítili nedostatek energie, tak to bylo od toho. Jak říkám, zpomalí je to, nic víc.“

„A co něco jiného, třeba kyselinu...“ napadlo čistě ze zoufalství Císaře.

„Nepodceňujte hraběcí vědce!“ obrátil se na něho Pepek. „Všechno zkousili. Zpočátku se ty potvůrky v kyselinách rozpouštěly, jen to šumělo. Jenže po nějaké době, když jich bylo víc, přestala jim vadit i kyselina fluorovodíková, která leptá i sklo. Ještě si ji při tom nasály a použily ji, aby se dostaly ze skleněného akvária - tenkrát je ještě zpacifikovali tekutým dusíkem, ale od té doby je žádné sklo nezadrželo, potvůrky si to dobře zapamatovaly.“

„A co atom, nebo v nouzi i ty vesmírné křižníky...“ přidala se Yazatap.

„Hodně koncentrovaný žár by je spálil,“ přikývl Pepek. „Tak to hrabě tvrdil svému synovi - a sám tomu pevně věřil, jenže hrabě není technik, já o tom vím víc. Koncentrovaný žár by spálil horní vrstvy. Jenže tahle skvrna se nerozšiřuje jen po povrchu, stejně postupuje i pod zemí. Horní vrstvy to spálí, dolním to dodá energii, aby si stačily ztráty rychle doplnit. Uvědomte si, že ani nejtěžší atomová bomba nejde do hloubky, velká část energie unikne vzhůru. Odolnější nanoboty by to mohlo vynést do stratosféry nepoškozené a představte si, že by pak začaly po celém světě pršet spolu s radioaktivitou...“

„No, ty opravdu velké, jako naše kumulativní, by to dokázaly,“ uvažovala Yazatap. „Jenže by při tom zaktivovaly tolik sekundární radioaktivity, že by se pak na povrchu nedalo žít. A pokud vím, na Emurechó nejsou kryty, ve kterých by lidé vydrželi tisíc let.“

„Zvlášť když tyhle potvory právě svým stylem vytěžily opuštěný důl na kobaltovou rudu,“ přidal Pepek. „Je v nich tolik kobaltu, že kdyby se všechen přeměnil v radioaktivní Co60, znemožnil by život na Emurechó tak jako tak.“

„Tím hůř,“ souhlasila Yazatap. „Tím by se radioaktivita jen znásobila.“

„Takže pokud tomu dobře rozumím, s Emurechó je konec?“ ozval se konečně i Císař.

„Přesně tak,“ přikývl Pepek. „My to nezastavíme, je to příliš ničivé a odolné. Alexijev by to snad dokázal, jenže ten se sem jen tak nedostane. A nám tedy nezbývá nic jiného, než zahájit evakuaci Emurechó do světa Měsíc-dolů a modlit se, abychom to stihli, než se nanoboti rozlezou po celém světě. A budeme mít plno starostí, aby tam nepronikli spolu s námi. Tři ocelové disky, kterými jsem je uzavřel, nám mohou získat nanejvýš pár hodin.“

„To bychom sebou ale měli hodit!“ řekla Yazatap.

 


Zpět Obsah Dále

14.08.2017 22:18