Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Evakuace

Ačkoliv se díky telepatii roznesla situace Emurechó dříve na okolní světy a dokonce až na Zem, ani Emurechó nebyl zaostalý svět.

Císař nechal aktivovat nouzový komunikační systém, připravený před tisíciletími pro případ ohrožení Emurechó kosmickým nájezdem. Kupodivu fungoval. Při posledním náletu křižníku Fašabhyd řídil všechna mimořádná opatření Hlavní štáb, který ale neměl zájem na včasném varování lidí. Císař se tentokrát rozhodl neponechat nic náhodě.

Všechny zábavné multivizní stanice dostaly příkaz ukončit vysílání a přenášet jen zprávy. Přednost měly ty, které přijdou od Císaře - a hned ta první všem vyrazila dech.

Nastane konec světa Emurechó. Ne kdovíkdy, ale ve velice brzké době. A nezpůsobí to nájezd kosmických útočníků, ba ani nespoutané kosmické síly. Zkázu vyvolal jeden despotický hrabě, který na své cestě za mocí neunesl porážku.

Zakrátko obletěly svět obrázky obrovské, kamsi do stratosféry sahající stříbřitě lesklé skořápky, pod níž se zkáza ukrývala. Císař ale reportéry včas a předem varoval - až ocel nevydrží, bude pobyt v jejím okolí mimořádně nebezpečný.

„Nespoléhejte se ani na letadla!“ varoval je. „Pod vámi není obyčejná bezcitná hmota, ale rychle se učící bestie, která všechno kolem, včetně vás, považuje za svou potravu.“

Varování naštěstí zabralo, televizní záběry byly proto brané z úctyhodné dálky, ostatně se tam teď zdánlivě nic nedělo. Reportéry fascinoval obrovský kovový disk, přesahující ve všech směrech rozměry největších bitevních lodí. Pár vytrvalců sem zamířilo teleobjektivy svých kamer a rozhodlo se počkat, až ta obří stavba padne.

Císař jim na krátké tiskové konferenci, přenášené po celé Emurechó, přiznal odvahu, ale požadoval, aby vzácný čas raději než multivizi věnovali přípravám na evakuaci.

„Kdo dokáže naložit vše co má, především rodinu, do rodinného letadla, měl by to udělat co nejdřív a odletět ke Scheji, kde otevřeme hvězdnou bránu do nového světa. Ano, stačí k tomu obyčejné letadlo bez kosmické úpravy. Kromě rodiny s sebou vezměte jen nejnutnější, nejvýš pár domácích zvířat, všechno ostatní propadne na Emurechó zkáze, které nemůže nikdo zabránit.“

„A co ostatní zvířata?“ zeptal se reportér rychle Císaře.

„Když na ně zbude čas, nějaká tam vezmeme,“ pokrčil rameny Císař. „Ale na prvním místě jsou pro nás lidé. Nemá smysl zachraňovat majetek. Televizory a jiné elektrické spotřebiče tam beztak nebudou bez elektřiny k ničemu.“

„A co třeba peníze a zásoby jídla?“

„Tam je nikdo potřebovat nebude,“ odvětil Císař. „Jídlo bude na přídělový systém a peníze by to jen narušily. Každému stačí jídlo na cestu ke Scheji, dál už to připravíme.“

„A není podivné tvrdit, že je tam všechno připravené?“ pozastavil se nad tím reportér. „To snad není možné, aby v tak neuvěřitelně krátké době někdo připravil ubytování a jídlo pro tolik miliard lidí! Ledaže byste to věděli předem!“

„Nevěděli jsme to předem,“ přerušil ho Císař. „Ale návštěvníci z vesmíru chystali ten svět pro nás jako velkorysý dar - měla to být kolonie spojená s Emurechó bez hvězdných lodí. Díky jednomu hraběti se z daru stal záchranný kruh, když jsme si vlastní svět hloupě potopili. Je to teď naše jediná naděje. Skoro bych navrhoval ho tak nazvat.“

„Jako jméno by to ušlo,“ odfrkl si reportér. „Naděje. Ale co má znamenat: dar od návštěvy z vesmíru? Kdo jsou, že mohou dávat takové dary? Cožpak jim ten svět patří?“

„Nepatří,“ opáčil klidně Císař. „Nikomu nepatřily ani světy v okolním vesmíru, které jsme zabrali a kolonizovali už předtím. Dá se říci, že ten svět nepatřil nikomu. Darem je na něm jen zázemí, nutné pro jeho kolonizaci, aby nás ten svět všechny uživil.“

„Uživil?“ okázale se podivoval další reportér. „Nemluvil jste před chvílí o přídělovém systému? Jaká má být úroveň toho zázemí, když potřebuje taková nouzová omezování?“

„Přídělový systém v novém světě Naději se nedá srovnávat se systémy, zaváděnými za války na rozvojových světech,“ pokračoval klidně Císař. „Přídělový systém má jen omezit plýtvání, nic víc. Přitom zahrnuje komfort, o jakém se lidem v době válečného ohrožení nikdy nezdálo. Budou tam například na příděl i domky.“

„To by mohl být ale zdroj nebetyčné korupce!“ namítl okamžitě reportér.

„Mohl, ale nebude,“ ujistil ho Císař. „V novém světě začneme tak spravedlivě, jak to půjde a ujišťuji vás, že korupcí tam rozhodně nezačneme!“

„Takže když tam přijdu a řeknu, že potřebuji dům, co dostanu?“ nadhodil reportér.

„Dostanete pár otázek,“ odvětil Císař. „Pro jak velkou rodinu má dům být? Co umíte a co chcete dělat? Chcete pracovat v zemědělství, nebo se spokojíte s bytem ve městě?“

„Jaký by to mělo mít vliv?“

„Velký,“ přikývl Císař. „Zemědělci budou mít nárok na venkovský dům, zahrnující přiměřené hospodářské stavby, ale i na odpovídající půdu a stroje. Když ale budete trvat na své profesi, dostanete nejspíš městský byt velikostí odpovídající vaší rodině poblíž redakce - až tam něco takového vznikne.“

„A co ti, kdo jsou v současné době ve vězení? Dostanou tam také celu, odpovídající jejich rodině?“ nezdržel se jiný reportér jízlivosti.

„Vězňové tam nebudou,“ zavrtěl klidně hlavou Císař. „Stavbou vězení nebudeme ztrácet čas, nebudou tam ani obávané uranové doly. Trestanci dostanou zkrátka milost a novou šanci. Kdo toho ale zneužije, bude potrestán přísněji než na Emurechó.“

„Co jiného ale připadá v úvahu? Snad trest smrti za kdejaký dluh?“

„Jsou i jiné tresty,“ podotkl Císař. „Možná ne tak krvavé, ale také odstrašující. A pro nepoučitelné by mohly být i definitivní. Vyhnanství na věčné časy může být někdy mnohem horší než sebevražda.“

„Takže si myslíte, že sebevražda může být pro takové darebáky přijatelnější?“

„Mohla by,“ souhlasil docela vážně Císař. „Aspoň pro některé. Ještě větším trestem může být, když těm největším darebákům nedovolíme ani tu sebevraždu.“

„No počkat!“ rozesmál se reportér. „Chcete snad říci, že někomu zabráníte, aby skoncoval s vlastním životem? Jak, prosím vás? Jak byste mu v tom chtěl zabránit?“

„Třeba tím, že sebevraha vzkřísíme,“ pokrčil rameny Císař. „A sebereme mu nástroj, kterým to provedl. Jen ať žije dál - ale ve světě, kde život není dar, ale trest.“

„Vzkřísíte i sebevraha?“ obracel oči v sloup reportér. „A už se to někomu stalo? Kdo měl být takový zločinec?“

„Například hrabě Suruas,“ řekl zamračeně Císař.

„A co měl tak těžkého na svědomí, abyste mu ani smrt nepřáli?“

„Zkázu Emurechó!“ odvětil Císař.


Již během Císařovy tiskové konference dorazil do Scheje telepaticky přivolaný Icy. Když se dozvěděl, co se chystá, zeptal se jen, jakou roli mu přidělili. Dozvěděl se, že bude na střídačku s Ramiel otevírat bránu do nového světa, pro který zatím reportéři vymysleli kratší název Naděje.

Icy tu úlohu přijal, jen trochu brblal, že by raději spolupracoval jako dřív s Pepkem.

„Proč s Pepkem?“ pokusila se ho pošťouchnout Ramiel. „Jako jeho manželka mám na něho větší právo!“

„Ale vždyť víš, jak to myslím!“ odrazil ji Icy. „Chtěl bych být tam, kde se něco děje!“

„Zrovna tady budeš na tom nejsprávnějším místě!“ ujistila ho Ramiel. „Tudy nám projde většina lidí - a počítám, že to za chvilku začne!“

„Ano, ale být jenom klíčník u brány...“

„Já tě docela chápu - ostatně budeme na tom stejně, nemyslíš? Ale co chceš dělat jiného? Na Naději to budou organizovat Yazatap, Xapho a Salgiel. Yazatap to bude řídit oficiálně, Xapho a Salgiel jí budou pomáhat jako duchové. My dva o Naději nic nevíme, takže je těžko nahradíme. Emurechó budou řídit Pepek s Císařem. Uznej, že neznáš ani část toho, co ti dva. Ale nemusíš si stěžovat, fofr budeme mít brzy i my. Teď to teprve začíná, ale vsaď se, že se tu nebudeme stačit otáčet! Natož aby ses nudil.“

„No dobře, když to bereš takhle...“ ustoupil Icy. „Doufám, že si Pepek nebude stěžovat, že tady budu s jeho krásnou ženou sám!“

„Toho se neboj!“ usmála se Ramiel. „Žárlivost mezi sebou nepěstujeme, není k ní důvod. A jestli se se mnou obáváš samoty, jsi taky vedle. Pepek tvrdí, že se sem řítí obrovské davy. Yazi, buďte tam v pohotovosti, za okamžik tam máte první dárečky!“

Než dorazili první uprchlíci, objevil se i sám Císař. Rozestavil pořádkovou službu a několik informátorů s megafony.

„Za chvíli tu budou první!“ ujistil Icyho a Ramiel. Používal všesměrovou telepatii, takže to slyšeli i lidé poblíž a všichni na něho hleděli s dychtivou úctou.

„A kde je Pepek?“ chtěl vědět Icy.

„Pokouší se trochu decimovat nanoboty,“ informoval je Císař. „Každá hodina, kterou nám získá, může mít cenu!“

„Už prošli?“ zeptal se Icy. Neřekl, co tím myslí, ale každému bylo jasné, že jde o skořepinu kolem postižené oblasti.

„Ještě ne, ale očekává to každou chvíli,“ odvětil Císař.

Přilétající roj letadel disciplinovaně zpomalil a zúžil se, letadla se řadila do kolony. Letečtí dispečeři zřejmě nezaháleli. Icy otevřel hvězdnou bránu a proud letadel tam zamířil. Letadla neměla ani křídla, ani rotory a přistávala prostě tak, že kolmo klesla na zvolené místo, ale brána musela být znatelně větší než letadla a držet ji otevřenou nebylo snadné.

„Škoda, že nemůžeme otevřít dvě brány místo jedné!“ litoval Icy.

„To nám aforxita nedovolí,“ pokrčila rameny Ramiel. „Nedá se nic dělat, všichni poletí jen jedním tunelem. Drž bránu v klidu, až budeš unavený, dej mi znát okamžik předtím než ji zavřeš, abych mohla ihned otevřít svoji.“

„Bylo by blbé zavřít bránu uprostřed letadla, co?“ žertoval trochu Icy.

„Překrojil bys je vedví,“ ujistila ho Ramiel. „Musíš se strefit přesně do mezery mezi dvěma letadly, naštěstí mají mezi sebou dost místa, aby se nesrazily.“

„Já to stihnu, ale jestli ty dokážeš otevřít svoji bránu v tomtéž místě, budu se divit!“

„Neboj se! Počkám si na další mezeru. Když kolem nás některé letadlo proletí zrovna ve chvíli, kdy tu žádná brána nebude, nic se nestane. Opíše oblouk a vřadí se mezi ostatní do fronty. Dispečeři už to zařídí!“

Letadla prolétávala branou jako velice krátkým tunelem, na druhé straně je přebírali další dispečeři a směrovali je na plochy vyhrazené k přistání. Veliké pláně byly brzy letadly zaplněné do posledního místečka, naštěstí se Emurechó a Naděje otáčely kolem svých os různou rychlostí a hvězdná brána, na Emurechó pevná, se v Naději zvolna přesouvala dál a dál a volného místa k přistání dalších letadel bylo pořád dostatek.

Rozebírali si je další organizátoři, krátce předtím vyškolení od Yazatap. Do každého letadla vstrčili pilotovi žlutou plastovou kartičku, která se vešla do dlaně, a nevelkou, tenkou knížečku. Vymyslel to Pepek, když asi před rokem přemýšlel, jak zpřístupnit novou kolonii. Teď tedy nastala chvíle pravdy, zda tenkrát uvažoval správně.

Zdálo se ale, že jeho koncepce nemá chybu. Ti, kdo dostali jeho příručku, ji nejprve chvíli studovali, ale obvykle brzy pochopili, co mají dělat. Stačilo položit kartičku na palubní desku, lehce ji stisknout - a kartička se změnila v komputer. Na žlutém povrchu se objevila nakreslená klávesnice, obrazovku zastoupila nejbližší rovná plocha, kam se promítal obraz, a program se začal vyptávat.

Byly to podobné otázky, jaké nedávno slyšeli od Císaře.

Dotazy na početnost rodiny, na obor, kde by měli zájem pracovat, případně kolik dětí se jim chystá studovat. Pak se objevily obrázky, představující nabídku různých domků a jejich umístění. Stačilo jeden si vybrat a obrazovka se změnila v naváděcí systém, který se snažil navést pilota na cíl. Brzy se jednotlivá letadla začala z místa mezipřistání zvedat, aby odletěla do nového domova.

A tam každého čekalo překvapení největší. Letadla přistávala poblíž úplně nových domků. Chyběly cestičky a domky byly zřejmě postaveny bez zásahu lidské ruky, ale stalo se to přesně podle Císařova slibu: každá rodina měla hned kde bydlet.

Žádné uprchlické tábory, žádná nouze ani válka nervů.

Kartička - komputer ani pak neztratila na důležitosti. Stačilo postavit ji u stěny, kam by se mohl promítat obsah obrazovky, a opět se změnila, tentokrát v terminál s nabídkou jídel. Stačilo vybrat pro každého člena rodiny, nač měl zrovna chuť - a vzápětí se na stolech záhadně objevily plné misky a podnosy, jen zasednout k obědu.

Pak ale kartička zhasla úplně a vypadala opět jako kousek mrtvého žlutého plastu. Dala se sice stisknutím aktivovat, ale objevila se jen nabídka jakýchsi návodů a něco, co se podobalo multiviznímu zpravodajství. Zpráv tam ale mnoho nebylo. Záběry na obrovskou diskovitou skořepinu, pořád ještě zadržující nanoboty - komentátor ale tvrdil, že vzdoruje už jen poslední vrstva. Opakování tiskové konference s Císařem také nic nového nepřineslo. Čas od času se objevila statistika, ukazující, kolik lidí se stihlo přemístit do nového domova v Naději a kolik jich ještě zbývá na Emurechó.

Pravda, počet nových obyvatel Naděje se přes první milion přehoupl neskutečně rychle, ale srovnání s počtem těch, kdo ještě byli na Emurechó, v přepočtu na hodiny, které zatím uplynuly, nebylo zrovna povzbuzující. Ti, kdo už byli v novém domově, si ale mohli oddychnout.

I když netušili, co je tam čeká...


Do akce se kromě rodinných letadel brzy zapojily i větší aerobusy.

V prvních byli vězňové z uranových dolů. Salgiel a Xapho se jim musely věnovat víc než jiným, někteří byli už jen zbídačené trosky. Málokdo z nich dokázal uvěřit, že se mu to nezdá, že je to skutečnost a nikdo z nich si nevěděl rady s nabídkou, jaký dům by si vybrali a co by se jim v novém světě líbilo dělat. Ti lidé prostě vypadli z civilizace a zůstali teď nerozhodně stát. Jejich největší touhou bylo najít své rodiny, to ale v současném zmatku stěhování národů nevypadalo reálně. Nikdo si s nimi nevěděl rady a zdálo se, že tato akce skončí neslavně. Yazatap prohlásila, že teď mají na starosti víc lidí, než se dá zvládnout a výjimkám se věnují později. Aby to aspoň provizorně vyřešila, umístila bývalé trestance do společné noclehárny, kterou založila ve středu prvního budoucího města. Když je nakrmila, nechala je odpočívat, aby se sebrali a zařídila, aby jim plastové terminály poskytly nezkrácenou nabídku všeho, nač si vzpomenou.

Aerobusy se nevracely, zůstaly zaparkované na okraji města. Piloti se na Emurechó vrátili menšími letadly, aby převzali další čerstvě vytvořená letadla a pospíchali naložit pasažéry, kteří neměli možnost použít vlastní dopravní prostředky.

Proud letadel s uprchlíky zesílil, ale brána do Naděje byla jen jedna a propustnost se nezvyšovala. Dispečeři odklonili část uprchlíků na letiště ve Scheji, ale letadla jeho kapacitu brzy překročila a další musela přistávat mimo město. Občas přiběhli Císařovi organizátoři, aby vybrané skupině nařídili vzletět a zařadit se do kolony k bráně, ale víc jich teď přilétalo.

Císař se nakonec po dohodě s Oázany rozhodl otevřít s Xapho další bránu, ale protože to mezi Emurechó a Nadějí nedokázali, otevřeli ji mezi Emurechó a světem Saturn-dolů. Přírodní podmínky tam nebyly tak nevlídné jako v Podsvětí a dalo se tam nějakou dobu přečkat. Protože ten svět dosud neměl jméno a Saturn-dolů není jméno, ale směr, nazval jej Císař Chelful, neboli Přístav. Zdálo se, že se nový název rychle ujme. Pepek sice hudroval, že cesta do Naděje povede přes Emurechó, přístav Chelful by se pro ty lidi mohl stát pastí a průzkum saturnských světů není vůbec jednoduchý, ale nakonec svolil. Byla to rozhodně lepší možnost než přes svět dravců, odkud by do Naděje vedla kratší oklika, ale celkově by tam bylo nebezpečí značně vyšší.

Chelful ale nebyl příjemný jako Naděje. Byl tu led a skály, porostlé jen houževnatými lišejníky. Nebýt robocenter, smrskla by se na něm doba přežití na pouhých pár dní, jenže robocentra to podstatně změnila. Císař je pod dálkovým vedením Pepka požádal o vytvoření velikého paláce - první stál kdysi v Andělském světě a říkali mu tam Sanatorium. Důležité bylo, že v budově bylo teplo, nikomu nehrozil hlad a dalo se tam tedy jisté období přežít. Císař tam rychle ustanovil správce, vybavil je nejen pravomocemi a žlutými kartami, ale také odpovědností za to, aby se nikomu neděly žádné křivdy - a začal se střídat s Xapho při otevírání druhé přechodné brány.

Proud uprchlíků, kterým se podařilo opustit Emurechó, se tím zdvojnásobil. Jak říkal Císař, každá pomoc dobrá.

Jenže se zdálo, že to nepostačí...


Reportéři, vartující v bezpečné výšce a vzdálenosti od skořepiny, zadržující nanoboty, si vůbec nevšimli, kdy poslední vrstva oceli povolila.

Skořepina se totiž zdánlivě nezměnila a její nadzemní část neměla ani škrábnutí. Obávané rudohnědé skvrny ale znenadání vykvetly na dvaceti dalších místech, většinou značně vzdálených od skořepiny. Znamenalo to, že nanoboti proděravěli ocelové obálky někde pod zemí a znenadání se rozšířili do širokého okolí.

Pepek zachytil nebezpečí jako první, ale moc proti tomu nesvedl. Prohlížel si pod zemí poslední ocelovou skořepinu jako duch a objevil tam nejvíce zeslabená místa. Zaznamenal dokonce okamžik, kdy ocel povolila a nanoboti se z ní vyhrnuli ven. Bylo to hluboko pod zemí, jenže v těch místech se ke vší smůle nacházely opuštěné šachty jakéhosi středověkého dolu, jimiž se rudohnědá záplava rozlila do všech stran jako povodeň. S hrůzou zjistil, že se v této oblasti nachází i tunel starší, snad tisíce let opuštěné podzemní dráhy. Stačil v něm ještě vytvořit ocelové přehrady, přesahující hluboko do okolní skály, ale získal tím snad jen pár minut. Stavět další skořápky ztratilo smysl úplně.

Pepek stihl telepaticky varovat Císaře, aby využil komunikační sítě k poslednímu varování nejbližších měst Bečefuchgle a Peldyboj, ale nedůvěřoval tomu a vypravil se tam raději osobně.

Obyvatelé Peldyboje Císaře uposlechli a zabývali se nakládáním majetků do letadel, jenže s tím nijak nespěchali. Až když se objevil Pepek, všem, které potkal, nevybíravě vynadal za pomalost a ujistil je, že během pár desítek minut a možná i dřív dorazí zkáza až k nim do města, vzchopili se k většímu úsilí. Jenže navzdory nabádání Císaře se tvrdohlavě snažili zachraňovat co nejvíc majetku: nábytek, multivizory, domácí elektropřístroje. Pepkovo pobízení, jak se zdálo, brali na lehkou váhu. Nejvíc Pepka dohřálo, když některé hlavy rodin odlétaly v rodinném letadle přeplněném nábytkem a ženu s dětmi nechali čekat ve městě, že se pro ně brzy vrátí.

„Gosure, pošli do Peldyboje pár pilotů pro ženy s dětmi! Vytvořím jim tady letadla, jinak je odsud nikdo nedostane!“ požádal Pepek telepaticky Císaře a vylíčil mu, co viděl.

„Oni se zbláznili?“ byla Císařova reakce.

„Jo, cení si majetek nad rodiny,“ řekl Pepek. „Doporučoval bych je ve Scheji vytřídit, aby hamouni, co tu klidně nechali rodiny, skončili v Chelfulu, do Naděje pustíte jen lidi, kteří si více váží vlastních rodin.“

„Dobrá, zařídím to!“ ujistil ho zachmuřeně Císař. „Tři aerobusy a třídění ve Scheji!“

„A pošli sem nějaké organizátory, jestli je máš v dosahu, snad nejsou všude pitomci! Já teď letím do Bečefuchgle, tam jsou na ráně jako druzí, jestli to tam není stejné jako tady.“

„Rozumím,“ odvětil telepaticky Císař. „Jen otázka, jestli to pomůže. Nejbližší město na druhé straně je Chirét, ale odtud sem taky ještě nikdo nepřiletěl, obávám se, aby tam nenastal stejný problém.“

„Copak se ti lidé nedívají na multivizi?“ vybuchl Pepek. „Na co tady poletuje celá eskadra reportérů? To si ještě nikdo ničeho nevšiml?“

„Ale všimli,“ odvětil Císař. „Na jednom kanálu prý k tomu uvedli i veršovánku ve smyslu, jak je to krásný pohled. Umělý strojový život - jaký to úspěch našich vědců!“

„Jen aby ti básníci nechtěli za chvíli vědce jako viníky věšet!“ věštil chmurně Pepek.

„Vím už, jak na ně!“ odvětil Císař. „Pošlu část organizátorů z Chirétu do Peldyboje, ty z Peldyboje naopak do Chirétu a slíbím jim prémii, když to urychlí. Dozor z jiného města tak nemhouří oči nad liknavostí, jako u vlastních lidí.“

„Dobře, udělej to!“ schválil to Pepek.

Snášel se v té chvíli nad městem Bečefuchgle, kam se přemístil druhým obrovským skokem pomocí vdudegu. Ale to, co viděl, bylo ještě horší než v Peldyboji. Tam zachraňovali aspoň něco, kdežto v Bečefuchgle byl naprostý klid, jako kdyby se nic nedělo. Žádný shon, žádné nakládání letadel. Jako kdyby se pouhých pár kilometrů odtud nic nedělo. Oni to snad opravdu ignorovali!

Pepek jen zaťal pěsti.


Snesl se na prostranství před honosnou budovou nového soudu. Bylo to prakticky jediné místo ve městě, kde viděl větší sběh lidí.

„Co se tu, prosím vás, děje?“ obořil se na prvního z davu, na koho padl. „Nesledujete zprávy?“

Objevil se nečekaně, ale byl neprůhledný, takže vypadal, jako kdyby právě přišel.

„Co bys chtěl, mladej?“ utrhl se na něho oslovený.

„Vy nesledujete zprávy?“ opakoval otázku Pepek.

„Tobě z tý pitomý multivize přeskočí!“ věštil mu chlap. „Co tam mělo jako bejt?“

„Přece o té zkáze, ne?“

„Tak to ses měl radši ochomejtat tady, mladej!“ usadil ho chlap. „Asi si naletěl na ty zvěsti o všežravejch potvorách, který se nás už dneska chystají posvačit, že? Ale nic si z toho nedělej, nejsi ani zdaleka jedinej, kdo se tím dal zblbnout.“

„Vy jste neslyšel, že se tomu říká Zbraň Posledního soudu?“ nedal se Pepek.

„Jakápak zbraň?“ uchechtl se chlap. „Myslíš těch pár breberek, co utekly v tom vojenským výzkumáku? S těma bude za chvilku konec!“

„Podle čeho si to myslíte?“ vybuchl Pepek.

„Máš tu bejt, když se něco děje!“ odpálil ho chlap. „Sylut Gavar a Pdotko Nlipp se na ně asi před dvěma hodinama vypravili a teď už by se mohli vracet. Počkej si tady, určitě se jich brzy dočkáš a budeš se moct té kachně vod srdce zasmát.“

Po tomhle bylo spíš na Pepkovi, aby se patřičně zděsil.

„Kam že se vypravili?“ vyhrkl.

„Na ty vojenský breberky přece!“ opáčil s klidem chlap. „To máme ale pitomou mládež, že tak vobyčejnou věc nepochopěj'! Nemusíš se bát, Pdotko je starej vejzkumník a má na ně nějakej aparát, kterým je prej vypne, jen co se jim dostane na dosah.“

„On věří, že je vypne?“ nechtěl vlastním uším uvěřit Pepek.

„Že váháš! Pdotko tvrdil, že má ten přístroj ještě z dob, kdy na těch breberkách dělal. Teď už si pár let užívá zasloužený penze, ale když slyšel, že ty breberky utekly, vyštrachal ze šuplíku přístroj a že jim ukáže! Na koho myslíš, že tady všichni čekáme?“

„Jestli na ty dva, pak se nedočkáte!“ odvětil mrazivě Pepek. „Jak tam vlastně šli? Měli na to aspoň letadlo?“

„A ty sis myslel, že se tam potáhnou pěšmo?“ zavrtěl hlavou chlap nechápavě. „Dyť je to šedesát kilometrů vocaď!“

„Už jenom dvacet, pokud ne míň!“ opravil ho Pepek. „To chci vidět, jak uspějí!“

„Jó, to by chtěl vidět kdekdo!“ opáčil uraženě chlap. „Měl jsi tam letět s nima jako ostatní!“

„Ono jich tam letělo víc?“ vyhrkl Pepek.

„Jistě, takovejch dvacet letadel!“ ujišťoval ho chlap. „Zvědavců je tu dost!“

„A sakra!“ ulevil si Pepek. „Oni si vážně myslí, že to bude zábavné divadlo!“

Nečekal, jak na to chlap zareaguje a odrazil se kolmo vzhůru. Jen koutkem oka zahlédl, jak chlapovi povisla dolní čelist, ale nezdržoval se a stoupal výš. Současně se stáčel směrem, kde byli nanoboti. V dálce se tam skutečně něco pohybovalo, mohla by to být i letadla.

Byl duchem, proto si mohl dovolit překonat tu vzdálenost vdudegem bez rizika srážky.

Jediným trhnutím se přenesl k těm mihotavým skvrnkám a objevil se skoro uprostřed malé skupinky letadel. Většina se jich držela v uctivé výšce skoro půl kilometru, ale čtyři letadla byla níž, vznášela se sotva pár desítek metrů nad okrajem rudohnědé skvrny, postupující k městu ještě větší rychlostí než když tu rychlost odhadoval Pepek.

Oni to berou vážně jako divadlo, zaúpěl v duchu Pepek a snášel se níž.

Přišel ale pozdě. Jedno z těch letadel náhle kleslo ještě níž, dosedlo na rudohnědý koberec a zabořilo se jako do bažiny až po okénka kabiny. Vzápětí se přes letadlo převalila rudohnědá vlna aspoň dvojnásobné velikosti a zalila je, takže pod ní zmizelo. Hrbol na bažině se ale rychle srovnal, dole bylo o jedno letadlo méně a všichni se jen nevěřícně dívali, kam se podělo.

Pepek klesl dolů na úroveň tří zbývajících letadel. Pilot nejbližšího si vznášející se postavy všiml a vytřeštil na Pepka oči, jako by viděl strašidlo. Pravda, bylo to nezvyklé, člověk vznášející se bez viditelného létacího aparátu nebyl na Emurechó všedním zjevem.

„Prchejte! Vzhůru!“ nařídil Pepek pilotovi. Pro všesměrovou telepatii nejsou stěny letadla tak zvukotěsné, jako pro normální hlas. Pilot Pepka musel jasně vnímat, ale jen na něho vyjeveně civěl a neměl se k tomu, aby naléhavý příkaz vyplnil.

„Čekáte, až vás to taky sežere?“ obořil se na něho Pepek.

Teprve teď sebou pilot trhl, letadlo se vyhouplo vzhůru a Pepek se mohl věnovat dalšímu.

„Mažte odsud, než vás to spolkne!“ varoval pilota dalšího letounku. Ten sice telepatii rozuměl, ale zkoušel na Pepka něco křičet, jenže pro zvuk byla stěna letadla nepropustná.

„Nahoru!“ nařídil mu Pepek nesmlouvavě a když se ani teď pilot nedal na útěk, popadl ho i s letadlem očima a smýkl jím vzhůru.

Poslední letadlo se mezitím sneslo níž. Pilot si Pepka nejspíš nevšiml, zato se snažil zjistit, co se pod ním odehrálo. Letadlo se vznášelo sotva dvacet metrů nad rudohnědou bažinou, když se z ní vymrštila vlna jako chapadlo a udeřila zespodu do trupu.

„A sakra!“ uklouzlo Pepkovi.

Jemu se jako duchovi nemohlo nic stát, ale hazardér v letadle pod ním byl v horší bryndě. Jeho letadlo začalo náhle klesat do všežravé bažiny.

Pepek se pokusil pilotovi pomoci. Popadl jeho letoun očima a snažil se ho vyhodit směrem vzhůru, ale i když se mu to před chvilinkou s jiným letadlem podařilo, tentokrát narazil na odpor.

Bažina, tvořená miliardami nanobotů, svou kořist nemínila pustit.

Pepek zblízka viděl, jak se pilot posledního stroje zoufale pokouší vzletět vzhůru, ale řízení ho buď neposlouchalo, nebo spíš antigravitační motory nestačily přetáhnout chapadlo, táhnoucí bezmocný stroj dolů. Pepkovi najednou bylo jasné, že ani jeho síla, ani síla motorů nepostačí.

Přestal pomáhat letadlu do výšky a očima naplno udeřil do kabiny.

Dvě boční skla se rozlétla na tisíce kousků. Pepek očima popadl vyděšeného pilota a oknem ho plnou silou vyrval z letadla. Letadlo nechal být a s pilotem vyrazil vzhůru.

Bažina spolkla další kořist, ale Pepek nezvítězil.

Myslel si, že postačí, když vynese zachráněného vzhůru a předá ho do některého z letadel, ale náhle si uvědomil, že ten chlap řve strašně bolestným řevem.

Stačilo mrknutí a věděl proč.

Na pilotově noze nebylo bahno, to vlastně ve zdejším písku nemělo vůbec co dělat. Bylo to něco jiného, nohy mu obalovalo něco připomínajícího roj rudohnědých včel a nohy se viditelně zkracovaly. Nanoboty mu je rozežíraly rychleji, než by to dokázala kyselina.

Takhle ho přece nemůže donést nahoru, jen by přinesl dalším lidem zkázu! Může se ale jen bezmocně dívat, jak mu nanoboti už skoro zachráněného přímo před očima sežerou?

Okamžitě přistát stranou, na nedotčeném písku, požádat robocentrum o širší nádobu plnou tekutého dusíku a nohy pilota do ní ponořit? Samozřejmě by mu okamžitě umrzly, ale to už by se dalo později vyřešit, hlavně se zbavit těch bestií!

Jenže - kde je dole nedotčený písek? Nejsou už pod ním ty bestie rozlezlé? Nepropadne se ten člověk do stejné bažiny, jaká ho před okamžikem málem spolkla i s letadlem?

Najednou Pepka něco napadlo.

Ty potvory přece potřebují energii. Jejich nanočipy by snad měly být na elektřinu, ne?

Vytvořil kolem chlapa zónu kovové nevodivosti.

Skoro současně se bažina na pilotových nohou změnila ve vyschlý písek, tak nějak to Pepkovi připadalo. Nanoboti odpadli a sypali se dolů jako jemný šelestící pyl. Během vteřinky byly obě nohy volná, naneštěstí to tím neskončilo. Až teď bylo zřejmé, že chlapovi nohy od kotníku dolů chybí a ze zničených cév se vyřinul proud krve. Řev pochopitelně neustal, to přece muselo pekelně bolet!

„Stiskněte si ty nohy rukama!“ okřikl Pepek chlapa. „To nic není, to se spraví!“

Byli už dobrých dvě stě metrů vysoko. Pepek na okamžik zastavil tah vzhůru a veškerou svou sílu soustředil na proud léčivé energie. Nebude to okamžité, říkal si, to by ten chlap musel být mrtvý, ale aspoň něco. Možná bude muset ještě jednou přijít, ale nohy mu dorostou.

A zase pokračoval vzhůru.

Pak už viděl, jak se k nim blíží dvě letadla. Jedno bylo z těch, které Pepek zachránil, když je vymrštil vzhůru, druhé bylo pomalováno tak, že nebylo pochyb komu patří - byli to reportéři, neustále se vznášející nad nanoboty. Teď už bylo hnědé jezero trojnásobně větší než obdivovaná ocelová skořepina, která se nedaleko od nich pořád ještě zvedala do výšky, ale už bylo vidět, že je trochu nahnutá ke straně. Nanoboti ji zřejmě používali jako zdroj kvalitního materiálu.

Pepek se zachráněným pilotem nalétli na bok vznášejícího se letadla, zatímco reportéři to z druhého letadla pilně natáčeli.

„Otevřete dveře!“ požádal Pepek vztekle pilota, který zřejmě nechápal, co má udělat.

Otevírat dveře letadla za letu asi není snadné a pilot to nedokázal, ačkoliv se snažil dveřmi lomcovat. Reportéři měli naštěstí letoun upravený - otevřenými dveřmi se dá filmovat lépe než skrz skla. Když Pepek viděl nabízené otevřené dveře, nemeškal a vhodil zachráněného dovnitř.

„A mazejte s ním do nemocnice!“ nařídil jim.

„Ale co vy?“ křičel na něho jeden z reportérů, pro jistotu přivázaný lanem kolem pasu.

„Nestarejte se!“ odsekl Pepek. „Koukejte s ním okamžitě letět do Bečefuchgle! Ať ho tam trochu ošetří a už ať jsou všichni, doktoři i nemocní, v nějakém transportním letadle! To pod námi je totiž smrt! Vy to ještě nechápete?“

„My to víme!“ ujistil ho reportér. „Co tihle vlastně chtěli tam dole?“

„Chtěli to zastavit,“ odvětil Pepek. „Odvahu jim neberu, ale chytré to nebylo.“

„Pdotko nám tvrdil, že má na ty bestie nějaký přístroj...“ syčel bolestí beznohý, zatímco mu další z reportérů zručně pahýly obvazoval.

„To mohlo fungovat před lety,“ došlo Pepkovi. „Pan Pdotko ale z výzkumu odešel a zatím se všechno změnilo.“

„Však tam taky zůstali oba!“ syčel bolestí raněný. „Pdotko i Sylut. Kdo měl vědět líp než ti dva, že to bude takový?“

„Neviděli to dobře ani oni,“ odvětil Pepek. „Už nečekejte, uvidíme se v nemocnici.“

Vyrazil napřed vdudegem, takže jim naráz zmizel s očí. Zakrátko přistával před honosnou budovou nového soudu v Bečefuchgle.

„Hele - von lítá!“ uslyšel udivený výkřik.

To už se na něho dívala většina přihlížejících, kteří tu čekali na návrat svých hrdinů.

„Jo, lítám,“ přikývl Pepek. „Ale vy tady čučíte, jako kdyby se to sem nehnalo!“

„Už se tam na ty breberky vypravili naši...“ ozvala se nejbližší žena.

„To už jsem slyšel,“ řekl Pepek. „Byl jsem se na ně podívat, ale dorazil jsem pozdě.“

„Oni už je vypnuli?“ podivil se jiný z přihlížejících. „To snad za tak krátkou chvíli ani není možné obejít, natož...“

„Dorazil jsem pozdě!“ oznámil jim Pepek tím nejsyrovějším odstínem telepatie, jaký se mu podařilo naladit. „Ty vojenské breberky už stihly pány Pdotka a Syluta sežrat! A moc nechybělo, daly by si k svačině i další. Ta smrt se teď žene na vás, je patnáct kilometrů od města, možná je to už zase míň, a vy tady blbečci stojíte a čekáte. Na koho? Těch sežraných se nedočkáte, jsou po smrti!“

„Cože?“ zaječela žena. „Syluta že...“

„Opravdu vás přesvědčí až krev?“ nešetřil ji Pepek. „Další tam přišel o nohy, za chvilku ho sem přivezou, jděte se na něho podívat! Ale ještě lépe uděláte, když okamžitě vezmete nohy na ramena a opustíte město! Bečefuchgle je odsouzeno k zániku dřív, než si myslíte!“

„To vy jste nám vzal hraběte!“ rozkřikl se najednou na Pepka někdo za ním.

Pepek se otočil - a díval se do hlavně pistole v ruce chlapa v uniformě Gardy hraběte Suruase. Pepkovi by zaručeně nic neudělala, byl přece pořád nehmotný, jenže kdyby jím bez odporu prolétla, zabíjela by za ním.

„Už vás mám vážně dost!“ vybuchl.

A zatímco se gardista zděšeně díval na svou bezvládně visící ruku, pistole, která mu z ní vypadla, na zem nedopadla. Rozlétla se šikmo vzhůru proti nejbližší zdi tak prudce, až se do ní zasekla a zůstala trčet ze zdi dobrých pět metrů vysoko nad zemí. I jako duch měl Pepek sílu, že očima uzvedl menší letadlo.

„Teď to řešit nebudeme!“ pokračoval všesměrovou telepatií, které rozuměli všichni kolem. „Nejpozději za hodinu sem dorazí zkáza, vypuštěná vaším panem hrabětem. Kdo tady tou dobou ještě bude, zažije na vlastní kůži popravu, srovnatelnou s rybkami soleže.“

„Lidi, prchejte kdo můžete!“ přiběhla v té chvíli z boční chodby jakási žena. „Kdo máte letadla, na nic už nečekejte, nasedejte a pryč! Ty hnusný žravý potvory jsou tady!“

„Kde?“ vyskočil Pepek.

Tak velkou rychlost neočekával ani on. Pořád doufal, že jsou vzdálené patnáct kilometrů, a i kdyby jen jen deset, znamenalo by to ještě pár desítek minut času, ale že by už byly tady?

„V nemocnici!“ upřesnila mu to žena. „Žerou tam všechno!“

„A sakra!“ uklouzlo Pepkovi.


Odrazil se a vzal to šikmo, bez ohledu na okolní budovy, takže proletěl nejbližší zdí, jako by tam ani nebyla. Naštěstí si topologii města Bečefuchgle pamatoval, takže se nemusel ptát. Za okamžik už přistával přímo doprostřed honosnéko komplexu budov zdejší nemocnice. Tohle stavitelské dílo patřilo hraběti, snad proto tu bylo jen málo lidí. Ošetření v hraběcí nemocnici bylo dražší než jinde, lidé poslední dobou létali raději do nemocnic v okolních městech, kde je to přišlo i s letenkami podstatně levněji. Reportéři, kteří nad jezerem nanobotů ochotně naložili zraněného, na to ale nehleděli, pro ně byla nejbližší nemocnice v Bečefuchgle, proto zamířili přímo sem.

Když sem ale Pepek dorazil, vládla v nemocnici panika.

Na střešní přistávací ploše stálo letadlo, ze kterého právě před chvílí reportéři na poslední chvíli vyskákali jen s tím, co měl kdo v ruce a na sobě. Letadlo vypadalo jako kdyby bylo plné rezavých mravenců, cosi se v něm hemžilo, chyběla skoro všechna skla a zdálo se, že i karoserie drží pohromadě jen silou vůle.

Pepek okamžitě pochopil, že je zle. Ten chlap nemohl mít na sobě nanobotů mnoho, jenže na tuhle zkázu jich stačilo opravdu málo. Ale co bylo nejhorší, přímo ve městě tak vzniklo další ohnisko, odkud by se to mohlo rychle rozšířit.

V jednom měl naštěstí hrabě Suruas pravdu. Nanoboti zpočátku nebyli nebezpeční. Pepek neměl po ruce tekutý dusík, aby je zpacifikoval stejným způsobem jako v armádních laboratořích, ale měl jiné, podobně účinné prostředky. Naštěstí se zkáza dosud omezila na devastované letadlo reportérů a nehnula se z místa, tyhle chomáče ještě neměly inteligenci. Pepek vytvořil tak velkou oblast elektrické nevodivosti, aby do ní zahrnul celé letadlo. Hemžení uvnitř ustalo a vypadalo to, jako kdyby se vysypalo mnoha děrami ven trochu písku. Pepek ale nečekal, až se nanoboti vzpamatují. Požádal telepaticky robocentrum, aby zničené letadlo s veškerým obsahem uklidilo. Robocentra smetí uklízela tím, že je dokonale anihilovala a z přebytku takto vzniklé energie někde jinde něco stvořila. Vypadalo to jako zázrak, když se zničené letadlo i s rudohnědým pískem uvnitř znenadání vypařilo, zatímco na opačné straně přistávací plochy se stejně náhle objevilo letadlo jiné. Bylo ovšem trochu větší než letadlo reportérů a nebylo ani pomalované barvami jejich multivizní stanice.

„Nasedejte a odleťte!“ ukázal Pepek na nové letadlo reportérům, kteří se z toho nemohli ani vzpamatovat. „Tohle je teď vaše! A jestli můžete, vezměte s sebou tolik lidí, kolik jich poberete. Tady už opravdu není bezpečno!“

„Máte naše vřelé díky!“ odvětil první, který se trochu vzpamatoval. „Ale co bude s lidmi?“

„Počítám vám jako zásluhu, že myslíte na lidi!“ odvětil Pepek. „Kdo z vás si troufne na řízení velkého aerobusu?“

„Já ne, zvládl bych ještě tak malé letadlo, ale aerobus...“ couvl rychle ten nejbližší.

„Já bych si na to troufl, ale řídím to naše,“ namítal i druhý.

„Tak víte co?“ rozhodl Pepek. „Sleťte vedle nemocnice na trávník. Stojí tam úplně nový aerobus. Naštěstí jsem stačil předělat řízení podle zdejších zvyklostí, takže si váš řidič přesedne do aerobusu a pokusí se ho zvládnout, zatímco vy si jistě poradíte s tím menším letadlem. Jak asi víte, je stav ohrožení a to se ledacos promine. Naložíte co nejvíc lidí, naberete směr na Scheju, je to naštěstí na opačném konci světa a až se tam dostanete, ptejte se na nějakou Yazatap, už o vás ví a postará se, abyste dostali první redakci v novém světě Naděje. Budete si smět vybrat cokoliv se vám zachce - byty, pracovní místnosti, vybavení. Možná nebude všechno z tohoto světa, ale to jistě zvládnete.“

„To by byl přímo císařský dar!“ vyjekl jeden z reportérů.

„Císař s tím souhlasí,“ usmál se Pepek. „Především to bude zasloužený dar. Hlavně naložte co nejvíc lidí z Bečefuchgle, tady se evakuace trestuhodně opozdila. Já se ještě podívám za tím zraněným, jestli se u něho neděje něco nepřístojného.“

Pak zamířil k nejbližším otevřeným vratům. Očekával, že tudy nedávno odvezli prvního zachráněného, i když zatím beznohého, a nemýlil se.

Po chodbě proti němu vyběhlo pět zděšených žen, zřejmě zdejších lékařek. Křičely, či spíše neartikulovaně ječely hrůzou.

„Kde to je?“ obořil se na první.

„Tam!“ ukázala mu.

Vzápětí se zapotácela, protože Pepek proletěl přímo skrz ni. Bylo to naštěstí víc leknutí než aby se jí přitom dotkl - duch svou hmotou nikomu ublížit nemůže, Pepek měl ale v tomto směru výjimku v ovládání gravitace, bezelektrických zón, ohně, xeri a dalších výhod idarchonu.

Teď si ale nevšímal zděšených žen a spěchal směrem, kterým mu ukázaly.

V jedné z místností se cosi hýbalo a Pepek tam nahlédl. A už věděl, že je tu správně.

Dva lékaři se pokoušeli ošetřovat ležícího chlapa. Naštěstí ho neměli na obyčejné posteli, ale na podložce z hladké hmoty. Jeden se snažil odpreparovat z pahýlu nohy ohyzdný pohybující se hnědý sliz, druhý zřejmě řídil narkózu a třetí se snažil rozlézající se sliz zametat a házet jej do odpadkové nádoby. Ani si nepovšiml, že se to v odpadkové nádobě podezřele pohybuje a kvasí.

„Pozor, je to nebezpečnější, než si myslíte!“ oslovil Pepek lékaře a současně znehybnil všechny nanoboty zónou kovové nevodivosti, tak aby zahrnula nejen zbytek nohou beznohého, ale také okolí včetně odpadkové nádoby.

Pohybující se sliz se rázem změnil v suchý písek.

„Ukažte mi to!“ požádal Pepek lékaře.

„Kdo vy jste?“ zeptal se ho nedůtklivě chirurg.

„Jsem z vesmíru, ale umím také léčit,“ představil se jim Pepek.

„Z vesmíru?“

Pepek měl dojem, že stačí málo, aby všichni tři lékaři vzali nohy na ramena a nechali mu zraněného na krku.

„Ano, jsem z vesmíru!“ ujistil je trochu netrpělivě. „To snad na věci nic nemění, chci vám pomoci. Poslyšte, co víte o tom pacientovi?“

„Vypadá to na nějaké neobvyklé zranění,“ vzpamatoval se chirurg. „Velice neobvyklé. Zdá se, že v tom je nějaký parazit, nebo co. Proniká to pod kůží dál a dál.“

„Je to tak,“ ujistil je Pepek. „Není to ale živý parazit. Je to tajná zbraň hraběte Suruase. Asi bude nejlépe, když teď amputujete další část nohy, nejlépe až nad kolenem.“

„Ale mladíku, co to...“

„Neříkejte mi mladíku, pane kolego, a jednejte!“ odsekl Pepek. „Vidíte ty skvrny pod kůží? Teď jsem jejich postup zastavil, ale sám vidíte, že sahají skoro až ke kolenu. Musíte mu odebrat všechny zasažené tkáně, nejlépe až u stehna, jinak to bude postupovat dál.“

„Jste si nějak jistý!“ opáčil chirurg.

„A vy mu pomozte!“ obrátil se Pepek na anesteziologa. „Dám mu svoji narkózu!“

A s těmito slovy ležícího přimrazil.

„Člověče!“ vybuchl anesteziolog. „Co jste s ním udělal? Vy jste ho zabil! Vždyť se mu po vašem zákroku úplně zastavilo srdce!“

„Z toho ho proberu!“ ujistil všechny tři Pepek. „Dělejte, jak říkám! Řežte!“

„Ale takhle... to je snad zbytečně mnoho!“ bránil se chirurg.

„Není!“ ujistil ho Pepek. „Noha mu doroste - nedívejte se tak na mě, naše technologie jsou lepší než vaše, my tohle dovedeme. Teď jsme ale narazili na ty neživé parazity, nemáme čas na nic jiného než na amputaci! Nezdržujte a řežte!“

„Poslyšte, pane kolego... ani nevím, jestli jste kolega nebo ne... nechcete si to zkusit řezat sám, když jste tak... pokročilý?“

Napřáhl k němu ruku a podával mu chirurgický nůž.

„Chcete mě zřejmě vyprovokovat, pane kolego,“ ušklíbl se Pepek. „Řezat ale budete vy, já jsem teď nehmotný a nemám čas se zhmotňovat.“

Mávl rukou proti ruce chirurga a jejich ruce se prolnuly skrz.

„Pomohu vám svými prostředky, ale musíte tomu pomoci i vy!“

„Vy...“ zbledl chirurg. „Vy opravdu...“

„Ano, jsem z vesmíru a netajím se s tím,“ přerušil ho Pepek. „Jak říkám, nejsem hmotný, zato mám jiné schopnosti. Odřízněte už konečně tu nohu a ukáži vám, co dovedu!“

„Vždyť už to nemá smysl, ten... je mrtvý!“

„Ještě není, ale zemře, jestli budete ještě zdržovat!“ popíchl je Pepek.

„A vůbec!“ vzepřel se chirurg. „Ani nevíme, kdo to je! A není ani jisté, kdo to zaplatí!“

„Poslyšte, už toho mám dost!“ zamračil se Pepek. „Dobře, vy ho tedy operovat nechcete! Pak jste tady zbytečný. Kdo z vás dvou to převezme?“

Obrátil se tím na zbývající dva lékaře.

„Když my... my nemůžeme!“ couvl anesteziolog. „Není to můj obor! Vždyť už to ani nemá cenu! Nač ještě plýtvat materiálem na mrtvolu?“

„Mrtvola to sice ještě není, ale... dobrá, nic jiného mi tedy nezbývá!“ vybuchl Pepek.

Chirurgický nůž, jiného tvaru než je tvar skalpelu, obvyklý na Zemi, se chirurgovi vytrhl z ruky a vzletěl vzhůru. Odrazil se od stropu - a plnou silou se zabodl ležícímu přímo do srdce.

„To je vražda!“ vykřikl zděšeně chirurg. „Policie! Vražda!“

„Kušte!“ osopil se Pepek na lékaře. „A zůstaňte stát, nikam nechoďte, ať něco vidíte! Jestli se hnete, zabodám do vás všechno, co tady máte na stole!“

Respekt už u nich měl a teď to ještě podtrhl. Neodvážili se ani pohnout.

Ze stolku se sama od sebe zvedla malá elektrická pilka. Aniž by se jí kdo dotkl, zapnula se a dřív, než se všichni tři lékaři stačili ještě víc vylekat, zabořila se do pacientovy nohy v místech, která Pepek předtím naznačoval chirurgovi. Pilka oddělila nohu mrtvého v několika vteřinách, pak bezmocně dopadla na podlahu - a rozbila se.

Pepek očima odsunul odříznutý kus nohy stranou, kde se náhle vypařil - i s odpadkovým košem a kusem pohovky. Třetímu lékaři náhle zůstaly v rukou ze smetáku s lopatkou jen rukojeti, ale ani si toho nevšiml, jak ho fascinovalo zmizení odříznuté nohy.

Pak Pepek očima vytrhl z hrudi mrtvého nůž a poodstoupil. Místností se nakrátko rozlilo bílé, jako měsíční světlo, vystřídané nažloutlým světlem z obrovské ohnivé koule, která zahalila tělo mrtvého a ještě se trochu zvětšovala. Současně se místností rozlehl podivně smutný tón - jak může být jeden jediný tón smutný, může být záhada i pro hudebníky, ale tenhle smutný byl.

Tón ale brzy umlkl, ohnivá koule pohasla. Na pohovce, pokryté hladkou podložkou, kde ale chyběla část rohu, se posadil vzkříšený chlap. Udiveně se natáhl ke své noze - ano, měl je zdravé a celé. Tím, že ho Pepek zabil, umožnil jeho vzkříšení.

„Pánové, jako lékaři jste naprosto k ničemu!“ obrátil se Pepek na lékaře, kteří tu stáli jako solné sloupy. „Ujišťuji vás ale, že v novém světě už lékaři nebudete. Protože odmítnout někomu pomoc v ohrožení života se nedá omluvit - a už vůbec ne nejistotou ve fakturaci.“

„Správně, Pepku!“ komentoval to Císař, kterému to Pepek zprostředkoval. „Pamatuj si je, my je rovnou vytřídíme.“

„Tohle třídění bude jednoduché,“ odvětil Pepek. „Kromě dvou letadel s reportéry vyřaďte všechny, kdo přiletí z Bečefuchgle. Tohle město je nějak prokleté. Napřed hrabě, teď tohle!“

Tři lékaři z hraběcí kliniky to ovšem neslyšeli ani nevnímali, Byla to telepaticky směrovaná debata mezi Císařem a Pepkem...

„Tak - a teď se můžete dát na útěk!“ vybídl je Pepek. „Zachraň se, kdo můžeš - a vy, pánové, máte jistě svá vlastní letadla, naložte rodiny, pokud nějaké máte, a leťte do Scheji, protože sem za pár minut dorazí toho hnědého slizu tolik, že spolyká celé město.“

„Ono se to sem žene?“ vyskočil na zázračně zpět nabyté nohy vzkříšený.

„Ano - ale pojďte se mnou, zajistím vám místo v letadle, odveze vás do bezpečí.“

„Vy - vy nejste člověk, že?“

„Jsem člověk,“ odvětil Pepek. „Jsem víc člověk než tihle, kteří si ten titul nezasluhují!“

„Ale nejste náš,“ nedal se odbýt vzkříšený.

„Záleží na tom?“ usmál se Pepek.

 


Zpět Obsah Dále

14.08.2017 22:18