Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Katastrofa

Stalo se to, sotva vystoupili z nadprostoru.

Stačil jen krátký okamžik - a průzkumný hvězdolet Touha málem přestal existovat...

A přišlo to také naprosto bez výstrahy. Zaměřili se do obvyklé vzdálenosti od hvězdy, dobře patrné podle dvojitého majáčku si-jidu. Podle toho to měla být celkem běžná hvězda s jednou planetou - ale vynořili se zřejmě těsně na okraji hvězdného obra, možná i pod jeho povrchem, ačkoliv nic na to předem neukazovalo, nic je nevarovalo.

Všechny vnější obrazovky se naráz rozsvítily neutrálním bílým zrněním - kamery byly nejspíš hned v prvním okamžiku zničeny. Loď byla strašlivou silou odmrštěna stranou, až vyrovnávače přetížení dosáhly a překročily hranice svých možností a lidé uvnitř byli prudce vrženi na stěny kabin. Marel, připoutaný v pilotním křesle, díky popruhům zůstal na svém místě, ale náraz mu odtrhl ruce od řízení a ani on nemohl katastrofu odvrátit. Naštěstí samy palubní počítače vyhodnotily situaci jako kritickou a opět zapnuly konvertor igidhig, takže letoun opustil pásmo zkázy a vrátil se do bezpečné mlhy nadprostoru.

Katastrofa tím však neskončila, ale pokračovala dál.

Výkřiky a bolestné sténání raněných neutichly. Hvězdolet hořel, odlétávaly z něj do prostoru snopy rychle mizejících jisker. Nevěděli kde jsou, jen nazdařbůh zapnuli motory, aby se od zrádné hvězdy vzdálili, ale bylo to v poslední chvíli. Pak se cosi zhouplo a měřiče spotřeby rázem spadly na nulu. Nadprostorový konvertor přestal fungovat a letoun vypadl do Euklidova prostoru - v pusté části vesmíru daleko od hvězd. Současně vysadily veškeré motory včetně těch, které měly vytvářet nebo vyrovnávat umělou tíži a v celé lodi zavládlo beztíží. To v této chvíli nebylo důležité. Hlavně že venku nebylo peklo hvězdného ohně, ale studený kosmický prostor.

Červená výstražná světélka obkroužila na obrazovce téměř celý plán lodi. Jak se zdálo, loď přišla o celý betonový obal, který ji chránil před meteory a jinými vlivy. Všechny kabiny umístěné těsně pod povrchem, ale i část těch, které byly v hloubi lodi, byly bez vzduchu, což signalizovalo poškození pláště v děsivém rozsahu. Ve dvou místnostech cosi hořelo, ačkoliv jinde vakuum spolehlivě a rychle jakékoliv plameny uhasilo.

„To šme to doštali!“ vykřikl pilot Leroux. Šišlal, měl ústa plná krve a všechny přední zuby vytlučené, ale nikdo se mu nesmál. Kabinou se ozývalo sténání raněných, někteří byli v bezvědomí, jiní měli bolestivá zranění. Njongo kašlal krev, kybernetik Vortje měl obě nohy přeražené tak, až mu z rozervaných ran prýštila krev a když mu strhli kombinézu, objevili pod koleny obnažené kosti. Ke všemu byli všichni jako omámení, z blízkých toalet se ozývaly dávivé zvuky, jak tam někdo zvracel...

„Skafandry - a honem!“ vzpomněl si Dabin.

V té chvíli v řídící kabině zhasla světla a rozsvítily se jen nouzové izotopové lampičky.

„Akumulátory taky?“ povzdychl si Marel odevzdaně.

„Co je s hlavním reaktorem?“ vyštěkl Dabin.

„Nějaká fatální porucha, řídící počítač s ním vůbec nemá spojení,“ odtušil Marel. „Je na volnoběhu, doufám. Jinak by mohl vybuchnout i s námi. Dostali jsme se z toho nejspíš jen na akumulátory - pak se ovšem nedivím, že jsou na dně.“

Všichni se chvatně soukali do skafandrů. Vortjemu, který byl bez vědomí, pomáhali dva, kteří byli hotovi první. Marel v pilotním křesle nevzrušeně přepínal panely na obrazovce hlavního řídícího počítače.

„Mareli - co skafandr?! Myslíš si, že pro tebe příkazy neplatí?“ skoro vykřikl Dabin.

„Až mě tu někdo vystřídá,“ opáčil Marel. „Tohle je teď důležitější. Kromě toho z řídící kabiny vzduch neuniká, mám ještě dost času!“

A dál si vyvolával další a další zprávy diagnostických programů. Palubní počítače plnou svou procesorovou kapacitou zpracovávaly vyhodnocení katastrofy.

A nebyly to nijak povzbudivé zvěsti, které zaplavovaly obrazovku červenými zprávami. Jen nepatrný zlomek hlášení končil příznivým: O.K. Většinou to byly zprávy špatné a ještě horší a když konečně vedle Marela doplul do sedadla druhého pilota Leroux, který se mezitím oblékl do skafandru, předával mu Marel dohled nad situací lapidárně: „Mám dojem, Pierre, že začíná být jedno, jestli tu někdo z nás dvou sedí nebo ne. Zdá se mi, že už jsme skončili s kariérou pilotů. V tomhle vraku určitě.“

„Mareli - můžeš nějak zjistit, co se kolem nás děje nebo dělo s radioaktivitou?“ vtrhla - či spíše vplula do pilotní kabiny lékařka Sentová, zřejmě rozrušená na nejvyšší míru.

Marel naťukal příkaz a dal si na obrazovku promítnout příslušný panel.

„A vidíš - další hřebík do rakve,“ povzdychl si. „V tom pekle byla ke všemu pořádná radiace! Podle toho co vidím, by většina měla dostat parádní smrtelnou dávku! Musíme všichni poděkovat automatům, že nás odtamtud dostaly tak rychle. Záznamy tvrdí, že jsme v Euklidově prostoru byli necelou tisícinu sekundy, tedy jenom mžik.“

„Tisícinu sekundy - jenže pod povrchem hvězdy!“ vykřikla Sentová. „Kolik jsme dostali?“

„Každý tak tři sta až šest set rentgenů, podle toho, kde se kdo nacházel,“ odtušil Marel. „Kdo byl za nějakým krytem, dostal možná míň. Proto je nám všem tak nevolno! Budeme mít všichni i parádní nemoc z ozáření - no ale snad ji dovedete léčit, ne?“

„Jenže nebudeme mít čím! Můj agisar umírá - podle všech příznaků na radiaci!“ vykřikla zoufale Sentová. Na ruce se jí nepřirozeně škubala a svíjela její žlutohnědá lékařská chobotnice agisar, kterou jen bezradně přidržovala.

„Můj agisar je už mrtvý!“ ozvalo se zoufalé zvolání ze spojovací chodbičky. Podle hlasu to byla Lucie Luburová, druhá bioložka-lékařka, která sem také spěchala seč mohla.

„Irolová!“ vykřikl velitel Dabin do palubního rozhlasu. „Jak jsi na tom se svým agisarem?“

Všechny zamrazilo. Protože sebelepší lékař je bez svého biologického pomocníka slepý a navíc bezruký. A radioaktivní záření, jehož následky lékař s agisarem zvládne, by pak bylo opravdu smrtící! Dávka záření, kterou naměřily dozimetry, byla strašlivá - a bez okamžitého léčení by všem zbývalo jen několik dní, možná jen hodin života!

„Co má být?“ ozvala se nevzrušeně interkomem z lékařské kabiny Irolová. „Můj Gisík je v naprostém pořádku, víte, že se od něho nehnu... A nerušte mě, ošetřuji! Je tu u mě právě Lerouxová s vnitřním zraněním!“

Ale i ona se zarazila, když se dozvěděla, že její agisar je už jediný v pořádku. I kdyby Bejbič Sentové přežil, byl by k ničemu, protože záření obvykle udělá z inteligentního agisaru dementního idiota. Naštěstí se ukázalo, že Irolová byla v okamžiku katastrofy v lékařské kabině v centru lodi, v těsné blízkosti reaktoru a nadprostorového konvertoru. Až teď si Dabin vybavil, k čemu asi bylo těžké olověné stínění lékařské kabiny včetně masívních dveří a předpis, trvající na tom, že nejméně jeden z lékařů musí být v lékařské kabině když letoun přechází mezi prostory. To Irolovou - a zejména její citlivý agisar - zřejmě uchránilo před nejhorším. Zdálo se ale, že většina členů posádky dostala pořádnou dávku záření a Dabin Irolové nařídil, aby se postupně podívala na zdravotní stav všech a podle svého uvážení začala s léčením. Ano, dokud měli aspoň jeden agisar, nemuseli se následků ozáření obávat. Nikomu ale nemohlo být lhostejné, že osud celé výpravy bude záviset jenom na tom jednom jediném!

„Stejně mám trpký dojem, že se budeme muset moc snažit, aby její Gisík měl o koho pečovat,“ utěšoval všechny Marel. „Protože s tímhle letadlem už těžko někam doletíme.“


Dvacátý den od katastrofy nastala krize.

Hvězdolet, oloupaný jako pomeranč, trčel stále bezmocně v prostoru mezi hvězdami. Když na povrchu lodi namontovali kamery a podařilo se jim orientovat se ve vesmíru, zjistili další záhadu. V krátkém okamžiku katastrofy a během několika minut letu v Evseji uletěli neuvěřitelný kus cesty, takže se nacházeli dál než dvě svě padesát světelných let od místa katastrofy, mimo známou oblast vesmíru - a navíc úplně mimo plánovanou trasu.

Postupně uvedli do chodu osm ze čtyřiadvaceti baterií akumulátorů, podařilo se jim rovněž spustit reaktor, i když jen v nouzovém režimu. O energii přestali mít nouzi. Ale ukázalo se, že potíže, které by mohly ohrozit přímo jejich životy, budou jiného druhu. Začalo se jim totiž nedostávat vzduchu.

Zjistili, že vzduch uniká především systémem čističky. Odpojili ji tedy a všechny přívody uzavřeli. Ale to nebylo nic platné. Vzduch v prostorách lodi velmi rychle vydýchali a pokud se neměli zkaženým vzduchem otrávit, museli jej buď vyměňovat, nebo čistit. Na výměnu neměli zásoby, velká část jich vzala za své při katastrofě. Dvakrát museli proto chtě nechtě čističku alespoň na chvíli zapnout. Pokaždé obnovili dýchatelnost v lodi, ale přišli o několik desítek kubíků teď už vzácného vzduchu. A technici stále ne a ne najít poruchu v igidhigu, bez něhož letoun nemohl přejít do nadprostoru a letět dál obvyklým mezihvězdným způsobem.

Nakonec Dabin vydal rozkaz: všichni do skafandrů. To ale znamenalo, že se vzdávají dýchatelného ovzduší v lodi a plně se spolehnou na čisticí filtry skafandrů. Problém byl, co se zraněnými. Nakonec je dali do nemocniční místnosti, kde také instalovali miničističku z výsadkového vybavení. Po pravdě řečeno, po dvaceti dnech už to se zraněnými nebylo vážné. Gisík Irolové se činil a lékařka také. I s jediným agisarem šlo všechno pochopitelně rychle. Většina vnitřních zranění byla uzdravena, lehčí zlomeniny se téměř zahojily. Nejhorším problémem se ukázala nemoc z ozáření, ale ani ta už přímo na životě neohrožovala nikoho a co se týče vážných genetických poškození, ke kterým při tak silném ozáření došlo, nebezpečí se zatím nikdo neobával - za této situace se nedalo počítat s tím, že by si některá z žen zamýšlela právě teď pořídit dítě. Na nápravu by měla Irolová času dost - pokud se jim podaří přežít.

Nejhůře na tom byl Michal Vortje. Komplikovaně přelámané nohy se mu ještě nezahojily, aby se už na ně mohl postavit. Což mu příliš nevadilo, beztak bylo v lodi trvale beztíží.

Pak se technikům podařilo opravit igidhig a letoun opět získal možnost pohybu nadprostorem. Všeobecný jásot byl ale vzápětí vystřídán rozčarováním. Krátce po zapnutí igidhigu se ukázalo, že reaktor nestačí dodávat dostatek energie, aby tam letoun udržel. Podařilo se sice letoun zkonvertovat, ale jen za cenu pořádného vyčerpání akumulátorů. Reaktor, který obvykle dodával energii na veškeré manévrování, se rychle přehříval. Vnější chladiče byly zničené a vnitřní nestačily, takže jej pokaždé po krátké době chodu ochranné obvody nouzově odstavily. Bylo teď nutné v klidu co nejvíce nabít akumulátory a pak se snažit uletět co nejdál. Jenže se po celodenním nabíjení nemohli dostat za těch pár minut letu, co měli k dispozici, dále než na tři až pět světelných let cesty - a byli zase na dně.

Spolu s tím jak jim ubývalo vzduchu, bylo všem jasné, že ani k nejbližší planetě Galaktického Společenství nedoletí. Zbývala jim jediná naděje. Objevit někde zdroj kyslíku. Objevit planetu.

Museli změnit směr a zamířit poněkud stranou, do blízké, dosud neprozkoumané hvězdokupy. Ale štěstí se na ně přece jen na poslední chvíli usmálo.

Poslední nadprostorový skok je přinesl do planetární soustavy. Planety tu byly čtyři, ale jen na jediné z nich objevily spektrometry přítomnost volného vzdušného kyslíku. Současně byla tato planeta jediná, na níž se dala očekávat vhodná teplota. V té době jim ale opět vysadil nadprostorový konvertor a k planetě se museli přiblížit čistě planetárními motory. Spočítali, že jim vzduch ještě jakž-takž vystačí, ale bude to velice těsné.

Uvnitř hvězdné soustavy zjistila planetoložka Marelová, že právě od planety, k níž mají zamířeno, přicházejí rádiové vlny, které se daly snadno dekódovat a přeměnit - na jasně artikulovanou řeč, intonací ze všeho nejvíce příbuznou řeči lidí...

Gynapa s Vortjem našli v knihovnách palubních počítačů dešifrovací programy a dali se do luštění rádiových signálů. Brzy zjistili, že vysílaček, které na planetě pracují, není mnoho a že všechny hovoří jednou jedinou řečí, což jim ovšem nesmírně usnadnilo práci.

Čtyři dny trpělivého zachycování signálů a kombinatorní práce počítačů však slavily úspěch. První překlad byl ještě často přerušován pískáním namísto nepřeložených slov, ale něco se dalo doplnit z kontextu a zbytek uhodnout.

Co ale mohly znamenat zprávy, jako:

„Pozor, ???, vládní vojsko se blíží přímo k vám. Mají ???, raději se schovejte do skal!“

„Děkujeme, ???, vaše varování přišlo včas. Ustupujeme do skal v ???.“

Takových hlášení byla většina - a Gynapa, odborník na historii Země, BardžáUxu z nich usoudil, že na planetě dosud není konec vnitřním sporům, když ještě existují vládní vojska a kdosi před nimi ustupuje do skal.

Jaké asi budou úmysly těchto obyvatel? Gynapa se obával, aby se expedice u nich nesetkala s nepochopením. Znají rádio - a mají zbraně!

Hvězdolet se proto sice dál přibližoval k planetě, ale už o poznání opatrněji.

„Poletíme dolů nejprve ve výsadkových člunech,“ navrhl Gynapa. „Velký letoun můžeme nechat na oběžné dráze kolem planety, i tak nevíme, zda se při přistávání nerozlomí. Jen nabereme vzduch, rychle se vrátíme a planetu budeme raději zkoumat v klidu a z dálky.“


Několik dní před příletem k planetě přišel historik Gynapa za velitelem s návrhem, že by chtěl s obyvateli přece jen navázat spojení už nyní.

„Dohodli jsme se snad, že nebudeme na sebe upozorňovat, když je naše loď skoro neschopná pohybu,“ namítl Dabin.

„Mám ale k tomu důvody, veliteli,“ obhajoval svůj návrh Gynapa. „Všechny vysílačky, které jsme až doteďka zachytili, mluví o vládních vojskách tak, že buď před nimi varují, nebo se chlubí, jak se jim podařilo šikovně - uniknout. Nikdy se nechlubili, že by vládní vojska porazili, nebo se s nimi vůbec utkali. Oni nebojují, bojům se vyhýbají. Podle mě to bude nějaká odbojná skupina, povstalci, buřiči, co vím. Když se jich zeptáme přímo, nejspíš nám poradí, jak se s vládními vojsky nesetkat. Proti přistávání velkou lodí jsem pořád, vrak je podle mě příliš těžkopádný. Ale v malých výsadkových letadlech bych chtěl letět k obyvatelům. Troufám si tvrdit, že ještě letadla neznají a že naše létající stroje budou mít výhodu v možnosti úniku směrem vzhůru. Oni vždycky hovoří jen o útěku do skal, o jízdě, postupu po zemi, ještě nikdy nepoužili slovo letět nebo uletět.“

Dabin nakonec souhlasil, aby Gynapa a Vortje sestavili zprávu pro neznámé bytosti a pokusili se navázat kontakt. Už proto, že bylo třeba dozvědět se více o obyvatelích planety, která se mohla stát záchranou nebo záhubou trosečníků.

A tak se rádiové vlny, vysílané nouzovou anténou, vydaly napřed, aby dorazily k cíli mnohem dříve, než vrak průzkumné hvězdné lodi Touha zaparkuje na oběžné dráze nedaleko od planety. A brzy také k těmto anténám, jako první pozdrav, dorazila odpověď.

Piloti Marel s Lerouxem planetu pečlivě na dálku změřili a určili parametry střední oběžné dráhy, která by podle nich byla nejvýhodnější. Na bližší by bylo nutné občas korigovat ztráty vzniklé přibrzďováním lodi o zbytky atmosféry, na vzdálenější by zase bylo daleko dolů.

Horší to bylo s výsadkovými gryuly.

Hangáry se nacházely na povrchu lodi, takže byly zničeny včetně všeho, co se nacházelo uvnitř. Technici sice vybalili veškeré použitelné náhradní díly, které našli v některých skladech, ale ať dělali co dělali, sestavili z nich jen dva stroje, a to jen menší třímístné. Náhradních motorů, akumulátorů, řídící elektroniky i ostatních částí by bylo dost, chyběly jenom kompletní karosérie. Povzbudivé to nebylo, protože každá nepatrná nehoda mohla znamenat snížení dopravních možností na polovinu. Jenom šest, nejvýše osm ze všech dvanácti kosmonautů by se vešlo do výsadkových člunů, například kdyby bylo nutné opustit nouzově vrak lodi. Se záchrannými čluny na tom byl hvězdolet Touha podobně jako kdysi legendární Titanic.

Nejhorší zprávu však přinesli Njongo a Vortje, když se vrátili z obhlídek skladišť. Jediná nadprostorová dopravní a spojovací stanice vjosuzgu, která byla původně na palubě a na kterou se všichni spoléhali, byla zcela k nepotřebě. Plameny zákeřné hvězdy pronikly v osudné tisícině vteřiny do tohoto skladiště a ze stanice zbyla jenom hromada spečeného šrotu. S jejím zničením padla možnost přivolat pomoc. Rádiové vlny vhodné pro komunikaci uvnitř planetárních soustav byly proti kosmickým vzdálenostem řádově několika stovek světelných let naprosto bezmocné.

Po zaparkování lodi se všichni opět shromáždili v hlavní řídící kabině, kde už piloti povypínali letové přístroje.

„Musíme se poradit, co dělat,“ začal Dabin. „Doufám, že nejhorší snad už máme za sebou. Myslím tím, že jsme vyvázli z kosmické pasti, přežili mezihvězdný let na poškozeném letounu a nalezli planetu, která je zřejmě vhodná k životu - a pro nás má tudíž stejnou cenu jako pro trosečníka ostrov v moři. Kdyby nic jiného, je tu kyslík a je ho tu dost. Ale budeme tu muset zřejmě vyčkat na pomoc ze Společenství. Snad nás najdou, i když se nám nepodaří dát o sobě zprávu. Nejsme příliš daleko od Společenství a myslím si, že dříve nebo později nás nějaká výprava najde a vysvobodí.

Ale teď k těm komplikacím. Kyslík z planety asi získáme. Horší to může být s potravinami, kterých sice máme zatím dost, ale budou nám nezadržitelně ubývat a nemůžeme předem odhadnout, jak dlouho budeme muset vydržet. Proto se musíme poohlédnout i po nějakém zdroji obživy. Pořád ještě nevíme, jak je to s vlastním životem planety. Nesmíme zapomenout, že máme jediný agisar, takže budeme muset všichni naši něžnou Zirranei i s jejím Gisíkem chránit jako oko v hlavě. Přijít o její agisar, naše šance na přežití by strašlivým způsobem poklesly.“

Něžná lékařka Zirranei Irolová byla samozřejmě o celou hlavu vyšší, než kdokoliv z posádky.

„Dále musíme uvažovat, že na planetě jsou místní obyvatelé. Samozřejmě se pokusíme navázat s nimi kontakt a jistě máme v úmyslu s nimi vyjít v dobrém,“ pokračoval Dabin. „Problém je v tom, že zdejší civilizace asi nebude stoprocentně mírumilovná. O tom bych raději nechal pohovořit odborníka. Vzhledem ke svým znalostem a naší situaci to může být jen historik, tedy Gynapa. Co o tom soudíš, Richarde?“

„Víme toho zatím dost málo, ale něčemu přece jen můžeme porozumět,“ začal Gynapa. „Mají už rádio, dokonce schopné vysílat do vesmíru. Na Zemi v odpovídající době měli docela účinné zbraně - a to včetně protiletadlových. Kdyby je měli zdejší obyvatelé také - a jak jsme pochopili, mají armády, vojáky i zbraně, mohli by některý náš letoun sestřelit. To znamená - abych to vysvětlil pro ty, kdo si něco takového nedovedou představit - úmyslně rozbít, bez ohledu na to, jestli se přitom něco stane posádce.“

„Ty si myslíš, že jsou tam také - vrazi ?“ zeptala se ho kupodivu klidně Bardžanka Irolová.

„Ano,“ přikývl Gynapa. „Já vím, většina z vás Bardžanů si vraždění nedovede ani představit, ale...“

„Já patřím do té menšiny,“ přerušila ho klidně Irolová. „Mám v sobě polovinu pozemské krve a kromě toho Zemi dobře znám už z doby, kdy se vraždilo i tam. Nemusíš mi ani nic vysvětlovat, ani se nemusíš stydět.“

„Tak promiň,“ odmítl se přít Gynapa. „Jde totiž o to, jestli se rozhodneme doplnit si zásoby a zůstat s lodí na oběžné dráze, nebo zda sestoupíme mezi ty lidi. Já bych byl pro to druhé, mě osobně místní lidé jako historika nesmírně zajímají. Kromě toho bylo přece naším úkolem zjistit pokud možno všechno o každé civilizaci, na kterou narazíme.“

„Tak o čem budeme dál diskutovat?“ zvedla se Irolová.

„Počkej, posaď se,“ usadil ji Dabin. „Gynapa má pravdu. My sice máme zkoumat cizí světy, ale pouze za předpokladu, že nás letoun činí nezávislé na místních obyvatelích. I pak, kdybychom narazili na nepřátelsky založenou civilizaci, se máme sebrat, poodletět do bezpečné vzdálenosti a nejprve varovat Společenství, aby je ta civilizace nemohla ohrozit. Teprve pak bychom směli začít zkoumat.“

„To abychom zůstali v tomhle vraku a planetu pozorovali jen z dálky?“ zaškaredila se Irolová. „V tom případě ale se mnou nepočítejte. Jestli dolů nepůjde nikdo jiný, já se tam určitě půjdu podívat osobně.“

„Tak vidíš - a právě ty budeš mezi posledními, kdo se tam dostanou,“ rozhodl Dabin. „Máš náš jediný agisar, proto tu budeš sedět pěkně v bezpečí, aby se ti nic nestalo. Dolů poletím především já. Jako velitel mám právo určovat, kdo půjde hned a kdo potom. Se mnou poletí Gynapa - dva si lépe poradíme a kdyby nás ty bytosti sestřelily, nebude to tak bolet. Marel s druhým gryulem poletí nad námi. Poletí sám, zůstane viset ve stratosféře a načerpá tam co možná nejvíce vzduchu, aby obnovil zásoby v lodi.“

„Ale kdo bude zkoumat biologii těch bytostí?“ zamračila se Irolová. „To přece bude nesmírně zajímavé a důležité.“

„To ti přece neberu,“ usmál se Dabin. „Ale bezpečí je mi nade všechno - teprve pak přijde na řadu výzkum. Však se dočkáš, neboj se! Ostatně - ty jsi už přece měla příležitost zkoumat jeden druh v té době neznámých bytostí, Aiguřany, nemýlím-li se. Nemusíš být všude první.“

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 15:34

Komentáře: