Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

První kontakty

Marelův stroj nabral plné zásobníky vzduchu, ale jakmile byly plné a pumpy se zastavily, obrátil letoun vzhůru a dal palubnímu počítači úkol v co nejkratší době dostihnout vrak hvězdoletu. Pak přepnul na frekvenci lodi. Krátké písknutí.

„Kdo volá?“ ozvalo se. Hlas patřil nejspíše doktorce Zirranei Irolové.

„Tady Marel. Mám plné nádrže vzduchu a najíždím zpět na oběžnou dráhu. Dabin s Gynapou už přistáli.“

„No a jak?“ dychtila Irolová.

„Hned se střetli s vládními vojsky,“ sděloval Marel.

„Proboha, to snad ne?“ lekla se Irolová.

„Nikomu se nic nestalo, neboj se,“ uklidňoval ji honem Marel. „Naši je obrátili na útěk reflektorem. Zajali přitom dokonce jejich velekněze. Pak se konečně dostali k těm, co jsme se s nimi bavili rádiem, k buřičům do hor. No a tam se utkali znovu, naštěstí už jen slovně.“

„Počkej, to mi budeš muset trochu vysvětlit. Mluvíš moc záhadně na můj vkus.“

„Nechtěli jim velekněze vydat. Domorodci pro toho šamana připravovali pořádný táborák a že si ho upečou. Ne, nejsou to lidožrouti, ale barbaři ano, zabít ho asi chtěli. Dabin i Gynapa byli pochopitelně proti a doteďka se s nimi hádají. Měli jste je poslouchat!“

„Kdyby to šlo tak lehce!“ zavrčela nespokojeně Irolová. „Ty si visíš rovnou nad nimi, ale my jsme chvilku na příjmu, chvilku pod obzorem. No tak, povídej, jak to dopadlo?“

„Pořád nerozhodně. Dabin pořád trvá na tom, že šamana k upečení nedostanou. Nato domorodci vypočítali asi dvacet vražd, které má ten medicinman na tričku. Mám takový dojem, že Dabin spor prohraje. Domorodci jsou patřičně nabroušení a to víš, na barbarské planetě můžeš čekat ledacos. Já jsem se v první chvíli bál, že se vrhnou i na naše lidi, ale oni nás přece jen trochu ctí.“

„A ty myslíš, že Dabin ustoupí, aby nevypukla válka mezi domorodci a námi? Myslíš, že by nám mohli ublížit?“

„To asi naštěstí nepřichází v úvahu,“ ušklíbl se Marel. „Jejich zbraně jsou proti našim prostředkům skoro neúčinné. Oni se nejvíc spoléhají na jakési nože, kterými by člověka sekli nebo do něho bodli. Ty jejich kudly jsou, jak jsem pochopil, i více než metr dlouhé a proti bezbranným lidem musí mít strašné účinky, ale našince vybaveného obyčejnými létajícími nárameníky tím neohrozí. Mají prý sice i nějaké střelné zbraně, ale Gynapa i Dabin odhadují, že tím mohou ohrozit nechráněného člověka nanejvýš do sta metrů a na naše letadla nebudou mít účinek vůbec. Jenže Gynapovi jde o to, abychom s domorodci neztratili kontakt. A když jim toho šamana nedá, budou proti nám zaujatí.“

„A jinak by se to vyřešit nedalo?“ vykřikla Irolová.

„To máš těžké! Oni chtějí za každou cenu jeho mrtvolu. Dokázali mu tolik zla, že se jim ani nedivím. Tady v tomhle světě to budeš mít moc těžké, děvče. Já tě chápu, vím jak ti asi je, taky se mi to nelíbí a ty jsi navíc Bardžanka - ale tady lidé jednají trochu jinak než na planetách Galaktického Společenství. Tady se zabíjí strašně snadno - a mnohdy pro mnohem menší viny, jak už jsem z jejich diskuse pochopil. Co s tím chceš dělat?“

„A co kdybych toho šamana zabila - já?“ řekla najednou Irolová.

„Ty?“ vytřeštil oči Marel. Bardžanka - a zabít člověka? Neblázni, to přece není možné! Že by Bardžan dokázal ublížit myslící bytosti, i kdyby to jeho samotného mělo stát život? Že bys klidně dokázala člověka upéci jako nějaké podsvinče? Nebo ho propíchnout tou jejich metrovou kudlou?“

Barbare!“ otřásla se Irolová. „Řekla jsem zabít - ne ublížit!“

„Tomu nerozumím zase já,“ vyjekl Marel.

„Trochu přemýšlej!“ odfrkla si Irolová. „Když ho omámím a strčím do ledničky, zabiju ho tím? No přece zabiju! Ale tohle udělám docela klidně - a navíc ho zaleju vodou a udělám z něho kus ledu! Jenže mu tím přece neublížím, rozumíš mi už?“

„Jo ták... A ty si myslíš, že tohle domorodci neznají, takže na to skočí?“ došlo konečně Marelovi. „Počítáš s tím, že oni nevědí, že ty ho pak zase dokážeš oživit?“

„To si právě myslím! Pokud nemají agisary - a ty nemají, jako že je měla jen jedna jediná civilizace v Galaktickém Společenství - Bardžá!“

„Zirranei - děvče, jsi zlatá!“ vykřikl Marel. „Poslyš - vymontujte tam u vás jednu ledničku, za chvíli jsem tam! A připrav se, asi poletíš se mnou dolů! Dabin sice trvá na tom, že zrovna ty musíš být v naprostém bezpečí, ale tady jde o život, snad nebude proti. Hrome, oni jsou mimo dosah vysílaček - ale než k vám doletím, určitě jim to sdělím. Jen aby dokázali do té doby odložit popravu..!“


Zirranei Irolová otevřela ledničku a všichni, kdo byli poblíž, se k ní nahnuli.

Kaimoo si vlastní rukou sáhl na ledový kvádr v němž bylo vidět tělo člověka, oblečeného do žluto-černého roucha, ale hned zase ucukl rukou. Led mrazil do prstů.

„Myrga je mrtev,“ prohlásil Dabin. „Jste spokojeni?“

„Dáte nám jeho tělo?“ otázal se Kasiže.

„Chcete je spálit, že?“ zeptal se pro jistotu Gynapa.

„Ovšem,“ pokrčil rameny Kasiže.

„Jeho tělo nedostanete,“ prohlásil Gynapa. „Naše víra a naše zákony nám nedovolují spalovat živé ani mrtvé. Nestačí vám jeho smrt?“

„Oheň, ten by si zasloužil!“ řekl Kasiže. „Ale - konec konců, když nesmíte, nesmíte. Hlavně že je po něm! Ale co teď bude s jeho tělem?“

„Když dovolíte, uspořádáme mu tajný pohřeb,“ vyjednával Gynapa. „Beze slávy, beze svědků. Nebude snad lépe, když ho už nikdy nikdo neuvidí?“

„Když si představím, že on má v chrámu Tavú připravenou přepychovou hrobku - a teď bude někde zahrabán jako prašivý pes - tak to docela stačí,“ řekl se zadostiučiněním vousatý Zavluja.

„Dobrá, jsme dohodnuti,“ uzavřel debatu rychle Gynapa. „Myrgovo tělo zůstane nám - ostatně my jsme ho přece zajali. Ale teď se musíme poradit, co dál?“

„Teď se všichni rozejdou,“ pokrčil rameny Kaimoo. „Tady zůstanete jen vy jako hosté a několik z nás, většinou ti kdo se nemají kam vrátit, protože do města nesmějí. Většina lidí už i tak odešla, aby byla ještě před jitrem doma.“

„Není to pro ně nebezpečné?“ zeptal se Gynapa.

„Je - ale tady ve skalách všichni zůstat nemůžeme. Mnoho lidí se tu neuživí. Proto kdo může, ať se raději vrátí.“

„Je tu také dívka jménem Oipeia?“ zpozorněl Gynapa.

„Ta tu už nebude,“ rozhlédl se po svém prořídlém hloučku Kaimoo. „Ona je nováček, nikdo ve městě o ní neví, proto jí celkem nic nehrozí. Ta se už jistě vrátila.“

„A dívka Aimija?“ pokračoval rychle Gynapa.

„Já tu jsem - já odtud půjdu s bratrem,“ přihlásila se nesměle docela hezká dívenka.

„A Zavluja?“

„Já se do města vrátit nesmím,“ prohlásil vousatý muž. „Mě by upálili hned a s gustem, zná mě každý...“

„No sláva!“ řekl Gynapa. „Zachraňovat jedno děvče snad bude možné, ale kdyby jich bylo víc...“

„Jak to myslíte?“ zpozorněl Kaimoo.

„To máte z toho, že chcete pořád zabíjet a zabíjet,“ odfrkl si Gynapa. „Kdybyste Myrgu aspoň vyslechli, tak jako já... Dozvěděli byste se, že Myrga sem do skal jel právě aby polapil tyhle tři, Aimiju, Oipeiu a Zavluju. Na ty dvě dívky budou navíc u jejich domovů čekat ozbrojenci.“

„Veliká Kerré!“ vykřikl Kasiže s hrůzou. „Pak je Oipeia ztracena! Jedině - Kaimoo, ty ji můžeš zachránit! Dej, ať promluví její Detója, prosím tě!“

„Myslím, že už bude pozdě...“ řekl Kaimoo...


Oipeia nehybně ležela na kamenné podlaze vězení.

Veliká Kerré, jak se to jen mohlo stát?

Oipeia se nevracela do města sama. Držela se celou cestu své sousedky, o které se tady dozvěděla, že je dávno tajnou öre, ale jejíž přítomnost mezi vyvrženci byla tím nejlepším balzámem na její pochyby, zda udělala dobře či špatně. Když je i taková Rozia, která nikdy v životě nikomu neublížila, mezi kacíři, pak není pravda, že všichni öre jsou násilníci, vrazi a neznabozi...

Cestou spolu moc nemluvily. Někde tu mohly být i zbytky ozbrojenců chrámu Tavú, kteří přišli o svého velitele. Kdož ví, třeba se budou bát vrátit? Ale také by se mohli mstít. Bylo třeba dávat o to lepší pozor.

A kromě toho cítily, že se stalo něco významného. Hosté z nebes rozhodně nebyli obyčejní lidé! Opravdu přiletěli na létající lodi - to přece viděl každý, kdo má v hlavě oči! Proč ale skrývali své tváře? Kdož ví - třebas měli tři oči, nebo obličeje jako kočka - co se dalo tvrdit? Ale určitě to nebyli ďáblové. Ti by nesnesli modlení. A jak Oipeia viděla, modlilo se potichu více lidí, ne jenom ona. Létající loď by spadla, když dovnitř Oipeia v nestřežené chvíli vhodila svůj modlicí řetízek! Dávala pak dobrý pozor, aby jej nikdo nevyhodil ven - a když se pak loď zase tak klidně vznesla, bylo jisté, že to není výtvor ďábla.

Za branou se rozloučila s Roziou a spěchala přímo domů. Nebyla sice vyhlášena jako öre, ale nebylo by podezřelé, že se tak pozdě k ránu prochází spícím městem?

Ale ve dveřích domku, kde bydlela...

Slabé písknutí Detóji pod oděvem bylo slyšet sotva jako kdyby pískla myš. Oipeia si vzpomněla, že má v tom případě Detóju přitisknout k uchu, protože Detója mluví jen potichu. Vytáhla mluvící krabičku, přidržela si ji u ucha...

„Voláme Oipeiu..!“ ozvalo se najednou. Dívka ten hlas poznala. Byl to přece Kasiže, bratr nejmilejší kamarádky Aimiji, který dnes oběma trpělivě vysvětloval, k čemu Detója je a co s ní mají dělat... Kasiže - který za tu dobu, co ho neviděla, velice zmužněl a byl ještě hezčí, než když prchal před zbrojnoši chrámu...

„Oipeio, zastav se! Vrať se zpátky do Haüže, honem! Doma tě čekají ozbrojenci, uteč!“

Ale právě v té chvíli ze dveří přilétla smyčka provazu a stáhla se dívce kolem krku. Pozdě, Kasiže! Dívka se rychle pokusila smyčku roztáhnout a s krku shodit, ale provaz ji mocným škubnutím povalil na zem. Prudce strhla aspoň Detóju a mrštila jí o podlahu. Z krabičky se vyvalil namodralý dým. Tak to mělo být - ucho Detóji se nesmělo dostat neporušené do rukou kněžím. Tak to říkal Kasiže!

V té chvíli se na ni vrhli tři zbrojnoši. V krátkosti ji spoutali, ústa jí převázali šátkem, takže ani křičet, ani pohnout se nemohla. Dva u ní pak zůstali na hlídce a třetí odběhl pro pomoc. Tolik povyku kvůli obyčejné dívce? Ale respekt ozbrojenců způsobila Detója, které si všimli, jak se z ní valí dým. Málem všichni utekli, ale když viděli, jak snadno dívku přemohli, přece jen si dodali kuráže. No, aspoň že si v téhle chvíli k ní moc nedovolovali, pomyslela si. Ta trocha štiplavého dýmu jim naštěstí vzala chuť pošpásovat si - s čarodějkou!

Ale když ji pak hodili na káru a vezli spoutanou městem, když viděla tváře měšťanů, jak si na ni ukazovali, když pak na ni dopadly první kameny, uvědomila si, že s ní je konec. Zemře, zemře v plamenech hranice. Jako loni chudák Iopola - taky nevinně. Zašijí jí ústa? Určitě! A její družky na ni budou házet kousíčky smoly, aby bylo více plamenů? Tak jako ona, Oipeia, házela na Iopolu... Ale to nevěděla, co ví teď, opravdu si myslela, že je Iopola čarodějnice. Teď se ale stala čarodějnicí sama - i když už ví, jak to vlastně je...

Dovezli ji do chrámu a vhodili do cely. Nevyslýchali ji - mučení, kterého se bála, se jen odložilo na později. I tak věděla, že je ztracena. A zvláště teď, když byl zabit velekněz Myrga...


„... jestli to opravdu není horší, pak si myslím, že je ještě naděje,“ řekl pomalu Gynapa.

Seděli všichni za masivním stolem z hrubých klád v jedné místnosti, vytesané do skal Haüže. Všichni hosté z hvězd si odložili kosmické skafandry, neboť Irolová prohlásila, že zdejší bakterie nejsou nic kromobyčejného a že je ochotna ručit za to, že s agisarem vyléčí jakoukoliv zdejší nemoc. Kromě Dabina, Gynapy a Irolové tu teď byli Kasiže, Kaimoo, Burrod a Zavluja, ale okénkem i skalními dveřmi nakukovaly desítky dalších, kteří se už nevešli dovnitř.

„Jak ji chceš zachránit z rukou těch hrdlořezů?“ bědoval Kasiže.

„Problém je podle mě v tom, že ji těžko můžeme najít, dokud bude někde v kobkách podzemí chrámu,“ přemýšlel nahlas Gynapa.

„Chceš ji snad zachraňovat z rukou ozbrojenců, až když ji povezou na popravu?“ vykřikl Kasiže. „To už teprve nebude možné!“

„Co když se naše létající loď snese znenadání na průvod a ozbrojence povalí k zemi?“ navrhoval Gynapa.

„Pak ji někdo stačí probodnout - tomu nezabráníte!“ řekl Zavluja chmurně.

„Může se chycený kacíř vyhnout mučení, když se přizná ke všemu?“ zeptal se Gynapa.

„Mučení možná ano - ale hranici bude mít tím jistější,“ namítl Kaimoo. „A kromě toho - oni odsouzencům zašívají ústa a to je i tak dost nebezpečné.“

„Ale co kdyby odsouzenec tvrdil, že se veřejně přizná, nenechali by mu ústa volná?“ zkoušel Gynapa.

„To nikdo neví,“ uvažoval Zavluja. „Jenom tak by mu asi neuvěřili. Ale kdyby slíbil, že všechno veřejně přizná, když mu poskytnou milost, že mu kat před upálením zlomí vaz - ono je to přece jen lepší a rychlejší než smrt v plamenech - pak by ho možná nechali. Mělo by to pro ně větší cenu...“

„Opravdu krásná milost,“ zabručel Gynapa. „Poprava by se konala ve městě, v chrámu nebo na otevřeném prostranství?“

„Ovšemže ve městě,“ odpověděl zoufalým hlasem Kasiže. „Tavúni by si to divadlo nedokázali odpustit!“

„V tom případě je podle mě možnost, jak dívku přece jen zachránit,“ řekl Gynapa vážně. „Ale k tomu by bylo potřeba, aby se někdo z vás dal zajmout spolu s ní. Když se ke všemu přizná, nebudou mít důvod ho mučit. Zavřou ho - kam? Nejspíš do vězení. On tam pak najde Oipeiu a uprchnou spolu.“

„Veliká bohyně - jak?“

„Dostane na to tuhle věcičku,“ položil Gynapa na dřevěný stůl cosi podobného podivnému šperku.

„Co je to?“ natáhl krk Kasiže, aby lépe viděl.

„Létací nárameníky sygyty,“ prohlásil Gynapa. „Nebudou pod oděvem ani znát. Člověk, který je má na sobě, může létat - právě tak tiše a jistě, jako naše létající loď. Jakmile bude z chrámu venku a nad ním nebude kamenný strop, vyletí vzhůru a než se ozbrojenci vzpamatují bude mimo jejich moc.“

„Ale co bude s Oipeiou?“ vyhrkl Kasiže.

„Pro tu máme druhou soupravu sygytů,“ řekl Gynapa. „Kdo jí je předá, může ji naučit s nimi zacházet, ale i kdyby to nešlo, můžeme její létací nárameníky řídit i na dálku. To znamená, že odletí i ona.“

„Ach, veliká Kerré - kdyby se to podařilo..!“

„To bude záležet na tom, kdo se dá zajmout, aby dívku zachránil. Bude to nebezpečné, ale už se mi to zdá přece jen reálnější.“

„V tom případě se dám zajmout já,“ prohlásil Kasiže.

„Bude zapotřebí veliké odvahy,“ pokýval hlavou Gynapa. „Pro jistotu ti budeme s naší létající lodí hotovi přijít na pomoc.“

„Děkuji Vám už teď,“ zamumlal Kasiže.


Stříbrné kapkovité letadlo se pozvolna snášelo na pusté pobřeží ostrova...

Dole narážely na téměř kolmé úpatí rozběsněné vlny, ale nahoře na skalnaté plošině byl poměrný klid. Ostrov vybral Gynapa podle fotografií, pořízených z oběžné dráhy. Byl to jen osamělý sopečný útes uprostřed oceánu, pokrytý úrodnou půdou, takže na vrcholu rostl hustý prales. Až na nespočetná hnízdiště ptáků tu podle předběžného průzkumu nebyli žádní živočichové. Nebylo tu nic, co by mohlo ohrozit bezbranného člověka. Nebylo tu ale nic, co by mu dovolovalo doufat, že ostrov opustí, nemá-li křídla jako ptáci - nebo létající loď. Sestoupit po strmých stěnách k moři bylo téměř nemožné. Dole neustále řvaly vlny a nesmírnou silou bičovaly pevný čedičový základ ostrova. Spustit na vodu člun by za těchto okolností bylo naprosto vyloučené - byl by vzápětí mrštěn na čedičové útesy.

Gynapa vynesl z letadla staršího muže, oblečeného do černožlutého oděvu. Lékařka Irolová nakrátko k jeho krku přistrčila svou malou, žlutohnědou lékařskou chobotnici, agisar. Chapadlo polechtalo nehybného muže pod krkem a ten pomalu otevřel oči.

„Posaď se, Myrgo,“ poručil Gynapa.

Oslovený jen malátně poslechl.

„Kde to jsem..?“ zeptal se.

„Jsi na ostrově,“ řekl Gynapa vážně. „Pamatuješ se snad, jak tě soud kacířů öre odsoudil k smrti, ne?“

„Ti ďáblovi spřeženci!“ zahrozil Myrga v hněvu pěstí. „Toho budou tisíckrát litovat, kacíři prokletí..!“

„Nám se ale zdá, že mají pravdu,“ řekl Gynapa. „Vždyť ty jsi žádnou svou vraždu ani nepopíral! My sice nechceme, abys zemřel, ale do chrámu Tavú se nevrátíš. Zůstaneš na pustém ostrově uprostřed oceánu. To bude trest za tvé viny.“

„Jak se opovažujete?“ vyhrkl velekněz.

„Můžeš být rád, že zůstaneš naživu,“ zamračil se Gynapa. „Ale už nikdy nebudeš škodit lidem.“

„Tak proč mě chcete nechat naživu?“

„Protože my lidé z hvězd nesmíme zabíjet,“ řekl Gynapa.

„Vy jste,“ zarazil se Myrga, „... Opravdu z hvězd?“

„Vždyť ve vašem učení jsou přece zmínky o tom, že kdesi ve hvězdách žijí lidé,“ řekl Gynapa klidně. „Proč se divíš? Cožpak neznáš Proroctví?“

„Já jsem si příchod lidí z hvězd představoval jinak,“ zamumlal Myrga. „Měli se snést ve veliké ohnivé lodi a lidé se jim měli klanět.“

„Vždyť tomu tak bylo, vzpomeň si,“ řekl Gynapa naléhavě. „Pamatuješ se na slavnosti Ksišanta a na novou hvězdu, která vzplála na obloze? Což se jí všichni lidé neklaněli?“

„Já jsem se neklaněl,“ přiznal Myrga. „Já hlupák jsem to nepoznal.“

„Proto jsi pak padl k zemi, když jsme ti naším světlem posvítili do očí. Neříkej, že jsi ani potom nevytušil, že nejsme obyčejní lidé!“

„Ale vždyť s vámi ten... Kaimoo a ti ostatní öre mluvili jako se sobě rovnými - a hned napoprvé,“ zadrhlo Myrgovi.

„Oni s námi nemluvili poprvé,“ zavrtěl hlavou Gynapa. „Ty to asi nevíš, ale oni znají jedno z hvězdných tajemství - umí mluvit s někým, kdo je vzdálen třebas za horami...“

„Ano... to ve svaté Kronice bylo... Řeč, která je slyšet přes hory i přes oceány, ale kterou neslyší nikdo, jen ten, kdo má Detóju,“ vzpomínal Myrga s vytřeštěnýma očima...

„Jak že jsi to říkal?“ vyskočil Gynapa.

„Detója se to mělo jmenovat,“ svěsil hlavu Myrga. „Vy ji asi znáte, není-liž pravda? Ale nepochopím, kde to vzali ti vyvrženci öre, když jedna jediná je bezpečně ukrytá v chrámu Tavú... A nikdo se jí nedotkl už nejméně tři sta let...“

„Tak - to je teď skutečnou záhadou i pro mě,“ zamyšleně odpověděl Gynapa.

„V chrámu je spousta záhad,“ řekl Myrga. „I takových, o jakých se vám ani nezdá...“

„Však se na ně podíváme,“ pokrčil rameny Gynapa. „Ale bez tebe, Myrgo. Ty zůstaneš zde. Za jiných okolností bychom si s tebou snad rádi popovídali - ale uznej sám, že bytosti z hvězd nemohou jednat - s mnohonásobným vrahem.“

„Vy beztak nejste ti, na které čekáme,“ odsekl velekněz vzpurně. „Protože ti praví lidé z hvězd, ti teprve přiletí. A oni pak s vámi, nezvanými vetřelci, určitě zatočí!“

„Uvidíme,“ usmál se Gynapa kysele.

Letadlo se pak vzneslo a zamířilo nad moře. Veleknězovy kletby se za ním nesly marně. Hluk příboje je přehlušil...


Silita se v době poledního odpočinku skočila podívat za Eolou, ale ta už to také věděla. Večer bude na náměstí velká podívaná! Oipeiu budou upalovat! Taková hodná kamarádka to byla - a hleďme, čarodějnice! Jak ta se musela přetvařovat, no to je k neuvěření! A prý bude upálena společně s Kasižem, ten je přece kacíř už dávno a bude to asi pěkný lotr!

Společně zaběhly k mistru Kevo pro trochu hořlavé smoly. Aby měly čím házet do plamenů. Jen tak se dívat přece není to pravé. Celé odpoledne se pak těšily na podívanou, ani se jí dočkat nemohly. Konečně se přiblížil večer, s ním soumrak - a čas popravy.

Na náměstí bylo živo. Bylo tu celé město a dívky v tom davu rychle hledaly své kamarády a kamarádky. Ale - nebyli tu všichni. Několik jich tentokrát chybělo. Manteo, Kianai, Eutea, Iataa, marně je vyhlížely. Kdepak asi jsou? A což Aimija, té přece budou upalovat bratra, proč tu není? Každý věděl, že má bratra nesmírně ráda, ale to přece neznamená, že ani nepřijde na jeho popravu! Vždyť jí za to hrozí přísný trest, když se bude protivit vůli kněží!

Konečně se nad městem ozvalo troubení a vrata chrámu se sama od sebe otevřela. Širokou cestou dolů od chrámu až na náměstí vyjela nejprve skupina zbrojnošů, aby uvolnila ulici v davu. Lidé se rychle rozestoupili - nikdo přece nestál o případnou ránu karabáčem.

Pak vyšel houf kněží s velkými těžkými modlicími řetězy. A za nimi, na černé popravčí káře, vezli odsouzence.

Silita mžikem oba poznala. Oipeia seděla opřená zády o mříže nehnutě, byla jen strašlivě bílá. Vedle ní stál na kymácející se káře Kasiže, dávno už vyhlášený öre. Kupodivu se tvářil klidně. Ten je ale otrlý, pomyslela si Silita.

Za károu šla družina zbrojnošů, pak další skupina kněží, potom kněžky chrámu a úplně na konci houf těžkooděnců.

Kněze vedl Kaaron. Kde je ale Myrga, velekněz? V průvodu nebyl vůbec! Co to znamenalo, že by byl Myrga těžce nemocen, aby se nemohl účastnit popravy? Kdo vznese obžalovací řeč?

Průvod došel k náměstí. Tam se zastavil, kára předjela k oběma připraveným hranicím a pikenýři se hustě rozestavili kolem s namířenými píkami. Pak kat spolu se svými pomocníky obřadně odemkli zámky a otevřeli klec popravčí káry.

Mezitím vystoupil kněz Kaaron s velikým listem. Davy lidí ztichly v očekávání rozsudku.

„Tito dva kacíři, Oipeia a Kasiže, byli zajati přímo v našem městě!“ zahřměl Kaaron. „Jejich drzost šla tak daleko, že se nejen volně pohybovali mezi poctivými měšťany, ale když byli zajati, oba se slavnostně přiznali ke všemu, co se jim kladlo za vinu. Zejména, že se ve skalách Haüže účastnili schůzky s ďáblem Gono, a to právě včerejší noci! Oipeia měla při svém zadržení u sebe ďáblův amulet, který bude upálen spolu s ní!“

Kasiže v té chvíli uchopil Oipeiu za ruku a sám, jako první, vyšel ven z klece popravčí káry. Jakže, on snad ani nebyl spoután? Ale utéci nemohl - píky kolem něho byly tak hustě, že by byl desítkou z nich proboden, kdyby se pokusil o útěk.

„Ano, byli jsme včera v noci ve skalách Haüže,“ řekl najednou nahlas Kasiže. Davy lidí rázem ztichly. To tu ještě nebylo, aby odsouzenec promluvil! Každému měla vina svazovat ústa - ačkoliv Kasiže teď vlastně jen potvrzoval obžalobu a tím se jen víc a více odsuzoval! Také Kaaron mlčel, jen se pyšně shlížel na davy lidí.

„Včera jsme se ve skalách Haüže sešli s lidmi z hvězd,“ promluvil najednou Kasiže. „Lidé z hvězd k nám přiletěli dát podle Proroctví mír a spravedlnost. Dívejte se!“

Davy oněměly překvapením.

Oba odsouzenci se najednou ruku v ruce zvedli a vzlétli do výše. Už byli nad popravčí károu, už vystoupili výš, nad střechy nejvyšších domů na náměstí...

„Já i Oipeia jsme byli při tom, když byl včera velekněz Myrga za své do nebe volající zločiny odsouzen k smrti a popraven!“ pokračoval Kasiže. „Lidé - nevěřte Tavúnům! Z jejich chrámu vám vykoupení nepřijde! Chrám Tavú je sídlem lhářů, podvodníků a vrahů...“

Kněz Kaaron se vzpamatoval.

„Střílejte!“ rozkřikl se na ozbrojence.

Pistole ozbrojenců se zvedly vzhůru a ozvalo se práskání výstřelů. Ale na pohybující se terč, navíc vznášející se ve výšce, střelci nebyli připraveni, nevěděli jak mířit. Ač se to zdálo neuvěřitelné, všechny kule prolétly neškodně mimo.

„Frajer - nemohl si to odpustit?“ zavrčel v té chvíli Gynapa, který to sledoval shora. Jeho výsadkový člun visel ukryt všem očím v paprscích zapadajícího slunce.

„Lidé! Nad vámi létá nová hvězda! Ne ta, kterou opěvoval Myrga, jiná! Ve dne není vidět, ale v noci poznáte, že se pomalu pohybuje po obloze. Není to totiž obyčejná hvězda, ale ohnivá létající loď. V ní jsou lidé z hvězd, kteří k nám přinesou mír a spravedlnost!“ volal z výšky Kasiže, zatímco davy lidí padaly tváří do prachu.

„Cožpak se nikdo z vás nestrefí, holoto?“ křičel Kaaron vzteky bez sebe. Pistole však byly prázdné a jejich nabíjení by trvalo příliš dlouho. Jen mrak šípů se vznesl do výše, ale opeřené střely nedoletěly tak vysoko, neškodně se obrátily a spadly zpět, většinou na střechy domů.

Velící důstojník švihl karabáčem nejbližšího ozbrojence a vytrhl mu z rukou těžký luk. Přiložil šíp, natáhl až k uchu - a bez sebe vzteky vystřelil. Šíp, vymrštěný vztekem a silou, doletěl jako jediný ke svému cíli.

Oipeia vykřikla bolestí. Vznášela se dál, ale z hrudi jí trčel veliký černý šíp s ozubeným hrotem a bílá halenka jí rázem zrudla krví.

„Zirranei - připrav si agisar, budeš mít práci!“ klidně řekl Gynapa do mikrofonu vysílačky. Pak pohnul řízením, jeho stříbřitý kapkovitý člun se přihnal ke Kasižemu a Oipeii, kteří stále viseli nad náměstím, zasypáváni mraky šípů. Byli teď, pravda, trochu výše, naprosto mimo dostřel, ale Kasiže, místo aby uletěl do skal Haüže, jak bylo domluveno, pořád se jen marně snažil dlaněmi zastavit proud krve, který dívce tryskal z rány i z úst.

„Oni mi ji zabili!“ vykřikl zoufale Gynapovi do očí, když se vedle něho otevřel vstup výsadkového letounu.

„Nastup si,“ vyzval ho Gynapa. „A Oipeiu vtáhni dovnitř. Naše lékařka si poradí i s horšími ranami.“

„Myslíte, že ona nezemře?“ podíval se na něho s divokou nadějí Kasiže.

„Tohle Zirranei zvládne,“ řekl Gynapa klidně. „Ale už se nezdržuj - nevidíš, jak Oipeia trpí? Čím dřív bude v rukou naší lékařky, tím lépe pro ni! Ale příště bys neměl být tak lehkomyslný. Bolest tvé dívky už nikdo neodčiní.“

„Ta krev tě přijde draho, Kaarone!“ vykřikl dolů k davům Kasiže.

Pak se vsoukal do létající kapky a opatrně vtáhl dovnitř umírající dívku.

Dvířka se zavřela a létající kapka, pod níž náhle zasršely oranžové plamínky, prudce vyrazila směrem ke skalám Haüže.

Davy lidí se daly na bezhlavý útěk do svých domovů...


Kapkovité letadlo se pomalu vznášelo dvě stě metrů nad velkou náhorní planinou. Dole byly lesíky, vystřídané občas loukami, dvě jezírka a obraz zpestřovalo i několik skalních sloupů. Náhorní planina byla přibližně lichoběžníkovitého tvaru, její nejdelší rozměr byl kolem tří kilometrů, nejužší místo mělo necelý kilometr. Na všech stranách končila strmou propastí, dobře tři sta metrů hlubokou.

„Z dálky to vypadalo jako Stolová hora v Africe,“ řekl zamyšleně Dabin.

„Spíš Planina Hadů na Bardžá,“ opravil ho Gynapa, který na této planetě kdysi studoval.

„My tomu říkáme Gonova hora,“ řekl tišším hlasem Kaimoo. „Nahoru se ještě nikdy nikdo nedostal. Slýchal jsem, že se tam někteří odvážlivci kdysi vypravili, ale buď se vrátili s nepořízenou, nebo se nevrátili vůbec. Ta hora je prokletá ďáblem, který tam sídlí.“

„Tak se na ni podíváme, ne?“ kývl Gynapa a poněkud ubral vznášivé síly. Letadélko nasadilo na přistání.

„Tam?“ polekal se Kaimoo. „Ale to přece...“

„Podívej se Kaimoo,“ usmál se dobrácky Gynapa. „Říkáte, že se tam nikdy nikdo nedostal. Jak tedy můžete tvrdit, že tam sídlí nějaký démon Gono? Kdo tam byl? Kdo ho viděl? Já o té hoře, pravda, nevím skoro nic - ale když máme létající loď, můžeme se na to podívat bez nebezpečí, že bychom spadli se skály. Ale nebudu tvrdit, že tu sídlí Gono jen proto, že je sem trochu obtížnější cesta. To ať si říkají kněží chrámu Tavú. Ostatně - nejsou to oni, kdo tuhle zvěst vyhlásili?“

„Možná máte pravdu,“ přiznal Kaimoo, ale i tak se trochu zachvěl, když se letounek s drcnutím zastavil na kamenné plošince.

A viditelně si oddechl, když se nic zlého vzápětí nestalo...

„Půjdeme se na to podívat,“ vyskočil Gynapa. „Kaimoo, zůstaň tady s Dabinem. Kasiže půjde se mnou, viď?“

Kasiže, doposud schoulený na čtvrtém, nouzovém sedadle, se ihned začal protlačovat ke dveřím.

„Poslyš - ale teď už žádné frajeřiny,“ obrátil se k němu Gynapa, sotva stáli venku před letadlem. „Kdyby něco - třeba jedovatý had, nebo tak - ihned do výšky - a pozor, abys měl nad sebou volno, nebo si rozbiješ hlavu. Nesmíš věřit tomu, že Irolová zvládne všechno. Je to doktorka na zdejší poměry zázračná, ale i ona je jen člověk, jako my všichni. Kdyby se ti něco stalo, přinejmenším si vytrpíš všechnu bolest, než tě k ní dopravíme. Určitě není o co stát.“

„Budu dávat pozor,“ přikývl pokorně Kasiže.

Dvě postavy společně vykročily a brzy zmizely v blízkém řídkém lesíku...

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 15:34

Komentáře: