Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Prosebník

Na dveře pražského bytu se pozdě večer ozvalo zabušení, ačkoliv byly opatřeny běžným elektrickým zvonkem. Návštěvník zřejmě velice pospíchal, dokonce tak, že si ani nerozsvítil světlo na chodbě.

„Máme také zvonek!“ vyčetl mu muž, který přišel otevřít. Byl to Evropan silnější postavy, ale ne tlustý. Vypadal jako zápasník, jeho tělo nebylo zřejmě zvyklé zahálet - anebo se často pohyboval v prostředí vyšší gravitace. Oblečen byl jen podomácku, pracovní kalhoty, šedivý svetr a pantofle.

„Pane Vojto, zavolejte mi, prosím, kmotřičku,“ vydechl návštěvník a zapotácel se slabostí, až se přidržel veřejí. Muž oslovený jako Vojta ho zachytil, jinak by mladík upadl.

„Zoidée!“ vykřikl pan Vojta. „Poběž sem s agisarem, ale honem! Něco se děje!“

„A ty pojď dál - lehneš si u nás...“

„Ležet - proboha, jen to ne!“ vykřikl mladík. Dal se ale bez viditelného odporu dovést do pokoje, kde vyčerpaně klesl do pohodlného čalouněného křesla. V jasně ozářené místnosti bylo zřetelně vidět, že to - není pozemšťan. Byl drobnější postavy, na výšku měl sotva jeden a půl metru. Svým podivně rozpláclým nosem připomínal vepříka a na prstech jeho rukou zcela chyběly nehty. Zato je měl silně ušpiněné od jakéhosi červeného oleje a také obličej měl plný červených šmouh. Byl oblečen do špinavé, promaštěné kombinézy, ale posadil se do křesla, aniž by bral ohled na to, zda je ušpiní. Nezdálo se, že by to majiteli bytu příliš vadilo, ani že by návštěvník působil cize. Naopak, navzdory jeho exotickému zjevu se oba dorozumívali nářečím rodilých pražáků.

V krátké chvilce přiběhla žena, volaná prve jako Zoidée. Ta vypadala téměř pozemsky. Měla snědou pleť, evropské rysy obličeje a dlouhé, černé vlasy. Tak trochu jako Cikánka, ale kdo alespoň jednou v životě viděl někoho z planety Bardžá, nemohl mít o jejím původu pražádnou pochybnost. Byla o hlavu vyšší než pozemšťan Vojta, tím robustnějším dojmem působila proti drobounkému tělíčku příchozího. V ruce držela nevelkou chobotnici, jaké se v přírodě na Zemi nikdy nevyskytovaly. Světle hnědá šupinatá chapadla tohoto tvorečka se ženě jemně ovíjela kolem ruky. Byl to agisar, inteligentní lékařská chobotnice, jaké žijí ode dávných věků v přátelství s lidmi na planetě Bardžá. Tak nějak žili lidé Země odedávna se psy - kteří se těm chobotnicím v žádném případě nemohou rovnat co do inteligence.

„Kmotřičko Zoidée - zachraňte mě!“ vykřikl zoufalým, ale tichým hlasem mladíček, jakmile ji spatřil.

„To jsi ty?“ podivila se žena. „Co se děje?“

Bylo vidět, že i ona návštěvníka velice dobře zná.

„Pomoz mi, kmotřičko - nebo mě zabije!“ řekl vyčerpaně chlapec.

„Tady přece nikdo není! Kdo - a kde tě ohrožuje?“ zeptal se rychle Vojta. První včas pochopil, že nebezpečí není zde, ale jinde.

„Ta bestie mě zničí,“ zamumlal chlapec nesrozumitelně. „Ale já ji ničím také. Držíme teď jeden druhého pod krkem a vzájemně se dusíme. Kdo s koho - buď já, nebo ona. Ale ona má hroznou výdrž - zato já už jsem na konci sil...“

„Jaká bestie - kde je a co je to zač?“ zeptal se věcně pan Vojta.

„Šest tisíc světelných let odtud,“ řekl mladíček. „Ale je to nejstrašnější příšera, s jakou jsem se setkal. Améby z Gíjó, před nimiž Bardžané kdysi utekli, jsou proti ní jen neviňoučká koťátka. Dovedete si představit obludu s rozměry přes dvacet tisíc - kilometrů?“

„Proboha!“ vyhrkla Zoidée, ale ani mrknutím oka nedala najevo, že by o těchto slovech zapochybovala, jakkoliv zněla příliš fantasticky. Z očí návštěvníka viděla, že nežertuje.

„Jak jsi na ni přišel?“ zeptal se Vojta rychle.

„Objevil ji hvězdolet Touha,“ řekl vyčerpaně mladík. „Kmotřičko - dej mi rychle něco na povzbuzení, nebo ti tady usnu a už mě nevzbudíš...“

„Opravdu vypadáš, že by ses měl teď uložit do postele a trochu se prospat,“ řekla vlídně Zoidée. Mezi těmito slovy přiložila k ruce mladíka svou lékařskou chobotnici.

„To právě nesmím,“ řekl mladík odevzdaně. „Jak usnu, už se neprobudím, v tom je celé nebezpečí.“

„Jak to? Vždyť ty, co já vím, přece spíš... tak nějak na střídačku, nebo ne?“ sondovala opatrně Zoidée.

„Obvykle,“ přikývl. „Ale už čtyři dny tomu tak není. Jak mi někdo usne, už ho neprobudím. Už víc než devět desetin mě spí a spí - a ještě jsem neprobudil ani jednoho. Já teď těmi zbylými nesmím usnout vůbec - ale jestli to bude trvat ještě dlouho, zabije mě to.“

„Jak to?“ vyděsila se Zoidée.

„Za to může ta bestie,“ vydechl mladík. „Když jsme ji objevili, dokázala spolykat všechno ve své vlastní hvězdné soustavě, ale aspoň neuměla létat mezi hvězdami - nebo si na to netroufala. Ale ona nejen že pohltí všechno, nač narazí, ona si přitom vezme i vzpomínky těch, které sežere - a to je ta hrůza. Když pohltila pilota Orlanda a pak i mě... Zkrátka - od nás se naučila používat nadprostor Evsej. Zablokoval jsem ji opravdu na poslední chvíli...“

„Ona je také - Myslící?“ pochopila Zoidée.

„Ona má možná větší inteligenci než já,“ řekl sklesle chlapec. „Přišla na to, jak mě napadnout, ačkoliv ji držím jako v kleštích. Její inteligence jí dovoluje také vynalézat - a když se ode mě dozvěděla všechno možné o nadprostorech, hrozně rychle se naučila jich využívat. Donedávna jsem ani netušil, že by mě někdo mohl hladce vyřídit prostřednictvím telepatie!“

„Čím jsi ji zablokoval?“ zeptal se chvatně Vojta. Zoidée si mezitím posadila agisar za krk a dvě jeho chapadla si přiložila přísavkami přímo na otevřené oči. Pro toho, kdo by spolupráci tohoto druhu viděl poprvé, to mohl být nepříjemný pohled, ale na druhé straně bylo vidět, že ona něco takového nedělá poprvé. Teď i ona spolu se svým agisarem tvořili dvojitou bytost - agisar mohl používat její paměť a za to jí naopak sděloval všechno, nač přišel.

„Zadržuji ji šesti svými křižníky v bublině Géja-pole,“ vydechl unaveně mladík. „Uzavřel jsem ji co nejdůkladněji, nejen v Euklidově prostoru, ale v nadprostoru Evseji. Myslel jsem, že když ji pořádně stisknu, natlačím ji do hvězdy, ale tomu se dokázala vyhnout. A teď je to kdo s koho, buďto ji v krátké době zničím, nebo ona mě. Kdyby mi utekla, pak bych vám nedával šanci na více než půl roku života...“

„A zkusil jsi s ní jednat?“ nadhodil Vojta.

„Když vám řeknu jen že je to zbytečné - věříte mi?“ řekl tiše. „Já o ní vím všechno, ona o mně také. My dva se nemáme o čem dohadovat. Ona chce pohltit celý vesmír a já jí to buď překazím, nebo mě sežere také. Věříte mi?“

„Nikdy jsem o tvých slovech nepochyboval,“ vrtěl hlavou Vojta. „Ale jak to, že ti dokázala přetlačit i Géja-pole?“

„To zatím nedokázala, já ji pořád velice pevně držím,“ ujišťoval rychle. „Kdyby neznala Evsej, byl bych ji asi už dávno natlačil do hvězdy a byl by od ní pokoj. Jenomže ona přišla na to, že v Evseji jí ani plameny hvězdy nemohou ublížit a protože se blána Géja-poleEuklidu zarazila o hvězdu, nemohu ji tím pádem rozdrtit ani v Evseji. Sedí tam a přemýšlí, už je to skoro třicátý pátý den. Právě před čtyřmi dny ale přišla na to, jak mě může zničit, i když ji tam dusím jak mohu...“

„Jak to?“ zeptala se Zoidée. „Jestliže ti neutekla - jak tě tedy může ohrožovat?“

„Proti bláně Géja-pole jí inteligence není nic platná,“ poprvé se trochu usmál. „I kdyby proti mně použila naprosto stejné křižníky, jako mám proti ní já, nebo třeba i lepší, co já vím - nebylo by jí to nic platné, protože je uvnitř a já ji škrtím zvenčí. Géja-pole je jako kryt vynikající, odolá i termojaderným bombám, ale v tahu je ještě lepší. Ona po hmotné stránce nemůže dělat naprosto nic - ani geniální inteligence není nic platná člověku, zavřenému do ocelového vězení.“

„Tak v čem je problém?“ nadhodil Vojta.

„Napadla mě čtvrtým nadprostorem telepaticky,“ hlesl. „Není to hmotné, to tamtudy ani nejde, je to takové neustálé šumění v hlavě, ani ke zbláznění to není... Ale projevuje se to tím, že když mi kdokoliv usne, už ho neprobudím. Mimina usnula všechna hned první den, tomu jsem ani nebránil. Já to táhnu jen těmi nejstaršími. Ale jak asi dlouho, myslíš, mohu vydržet nespat? Vždyť už nespím čtvrtý den a cítím, že to je nad mé síly! Spáče jsem prozatím uložil jak to šlo nejlépe - ale všichni spí nesmírně tvrdě, ani se nepohnou. Spousta mimin už měla proleženiny. Jakmile jsem to zjistil, odtahal jsem je do beztíží na hvězdolet, tím jsem to zčásti vyřešil, jenže nikdo ze spících nic nejí, nemají ani polykací reflex - a já už nemám sílu je všechny obskakovat... Soustřeďuji se teď už jen na to, abych udržel v chodu Géja-generátory na křižnících, protože kdyby i ty vysadily, pak...“

„Takže ode mě potřebuješ, abych tě, pokud to půjde, udržela nespat?“ zeptala se Zoidée starostlivě. „Je ti ale jasné, že něco takového poškozuje zdraví - a bude tě to stát i pár let života? Já vím, ty se na něco takového nemusíš tak ohlížet, jako obyčejní lidé...“

„Když mě neudržíš vzhůru, bude to má smrt,“ řekl temně. „Co mi může záležet na pár letech života?“

„Dobře, dej mi ruku, nějaký ten dryák ti dám,“ řekla paní Zoidée klidným hlasem a mladík k ní odevzdaně natáhl paži s vyhrnutým rukávem. Otřásl se trochu, když mu na předloktí položila svou lékařskou chobotnici, ale držel dál.

„Nemyslíš, že bych měla zavolat pár kolegů - lékařů?“ pokračovala paní Zoidée, když skončila svůj zákrok. „Říkáš, že v tom máš i svá mimina - to by pak opravdu nebyl žádný žert! Mohli bychom ti s nimi pomoci?“

„Asi to opravdu budu potřebovat,“ povzdychl si. „Taky se mi zdá, že tohle bych sám nezvládl...“

„A nemohli bychom ti pomoci i s tou obludou?“ nadhodil pan Vojta.

„Proto jsem přece přišel,“ ožil mladík. „Pane Vojto, já dokonce vím, co by mi pomohlo nad ní vyhrát. Ale to teď není v mých silách, je to jedině v silách pozemšťanů.“

„Proč zrovna pozemšťanů?“ podivil se Vojta.

„Protože já bych potřeboval aspoň jedno atomové torpédo, jako byly pozemské Sylvy, co je lidé posílali proti...“

„Ale ty už snad budou všechny rozebrané,“ řekl Vojta vážně.

„Pane Vojto, buďto mi seženete pár těchhle Sylv dřív než se zhroutím, nebo bude zle! Tu bestii může zničit snad jenom atom. Jde o všechno, proboha, udělejte něco!“ řekl vážně.

„Neslyšel jsi?“ vyjekla Zoidée. „Ty přece...“

„Na mě se můžeš spolehnout,“ přikývl Vojta. „Ty se zase postarej, ať ti kmotřenec neusne, když je to tak jak říká. Já jdu volat, kam to půjde.“

Odkvačil do vedlejší místnosti, odkud se ozvalo klapnutí vypínače, pak několikeré krátké písknutí a vzápětí strojový hlas počítače. Oznamoval, že je připraven splnit jakékoliv přání svého pána.

„Ferdo, spoj mě telefonem s panem Kurtem Nachtigalem, je ve tvém seznamu. Sežeň mi ho kde chceš, smíš použít i moji prioritu Strážců!“ poručil Vojta. „Kdyby ses ho nedovolal, se stejnou prioritou zavolej pohotovost v Radě kosmonautiky na Bardžá.“

Chvíli bylo ticho. Ale kdo si umí představit, co asi počítač stihne za tak krátkou chvíli?

„Pan Kurt Nachtigal, prosím,“ ohlásil Ferda výsledek své činnosti nevzrušeným strojovým hlasem.

Kdosi v telefonu zaševelil své jméno.

„Buď zdráv, Kurte, tady Vojta, Praha, Země, pamatuješ se ještě na mě?“ zavolal Vojta.

Jako odpověď se opět ozvalo jakési slabé štěbetání.

„Jak jsem tě našel? Ani nevím, to můj počítač, ale to je snad vedlejší. Je mi děsně líto, Kurte, ale teď nejde o tvou dovolenou, jde o životy, rozumíš? A ne o jeden, ale rovnou o osm set miliard životů!“

„Ovšemže nejde jen o Společenství - já už připočítávám i Říši Glug, té hrozí totéž co nám... Ano, tak nějak... globální galaktická katastrofa, vystihl jsi to přesně...“

„Oč jde? Poslyš, Kurte - potřebujeme teď hned, nanejvýš zítra, alespoň jednu Sylvu... Ano, tu tvou atomovou... Já ti věřím, že ji nemáš, ale je to tak vážné, že kdybys musel vytahat z postelí celou planetu Igysuo, tak nejpozději zítra jednu smontujete, jinak je Galaktické Společenství v háji. Říše Glug by byla nejspíš na řadě jako druhá a nikdo už by to nezastavil. Myslím to naprosto vážně!“

„Heleď, Kurte, máš mě za malého? Ale ovšemže vím, jak ho zavolat! Jenže on přišel sám... Ano, ve vedlejším pokoji mi sedí Gurroa osobně, jeho civilizace je před zhroucením a on potřebuje termonukleární Sylvu... No vážně! On ji tak nutně potřebuje, já ne! Já ani nevím, co bych s ní dělal!“

„Že o jedné víš? Člověče zlatá! Utíkej ji prohlédnout, ať je určitě v pořádku, za chvíli si pro ni Gurroa přijde... Cože? Jestli to muzeum nebude otevřené, dej rozvalit dveře, vem je čert, rozumíš? Tady jde o všechno!“

„Ano, tam budu volat taky, hned po tobě. Neboj se, Rada kosmonautiky ti dá všechny potřebné pravomoci, tam nejsou žádní zabedněnci ani byrokrati. Kdyby oni nedokázali jednat okamžitě, tak tam nikdo z nich nemusí být...“

„Spěchej jak můžeš, já teď volám na Bardžá... Připrav se i na to, že jedna nemusí stačit...!“

„Slyšel jsi to, Pavle?“ křikl pan Vojta tak, aby ho bylo slyšet i ve vedlejší místnosti. „Jednu Sylvu možná budeš mít hned - mají ji na Igysuo v muzeu... Naštěstí to není maketa, ale opravdová, dokonce snad provozuschopá...“

„Nebudu ji potřebovat celou,“ řekl Gurroa také trochu hlasitěji, aby ho bylo slyšet. „Vymontuji si z ní jen nálož. Náhodou mě to tenkrát zajímalo, okopíroval jsem si výkresy. Vím přesně, jak je velká. Nosné letadlo budu také potřebovat jiné, jenže o tom už jednám na Aiguře... Tam mi je začnou během nejbližší půlhodiny stavět...“

Vypadalo to, že se mezitím přece jen trochu vzpamatoval. Ale jen paní Zoidée a její agisar věděli, jaký šílený dryák museli použít, aby dosáhli takového účinku...

„Moc ti děkuji, kmotřičko,“ zvedl se náhle. „Mohl bych tě požádat, abys mi takhle povzbudila i další? Možná ti to bude trochu proti mysli, ale uvaž - můžeš mi ublížit dvojím způsobem. Buďto tím, že mi pomůžeš a několika mým lidem tu a tam poněkud zkrátíš život - a víš moc dobře, že mi to jako takovému nevadí. Nebo mi nepomůžeš - a pak mi uškodíš mnohem víc, protože bys mě mohla i zabít nečinností.“

„Vždyť víš Pavlíku, že pro tebe udělám první poslední,“ řekla paní Zoidée vážně. „Ale také bych se tě chtěla na něco zeptat. Říkal jsi, že tu kosmickou příšeru objevil hvězdolet Touha. Přece dobře víš, že tam je naše dcera...“

„Snad nemyslíš, že bych na ni mohl zapomenout?“ podíval se chlapec na svou kmotru smutně. „Ale v tomhle směru vás nepotěším. Když mě ta obluda začala požírat, varoval jsem je a důrazně jsem jim nařídil, aby okamžitě tu nebezpečnou část vesmíru opustili. Ujistil jsem je, že mi už nikdo nepomůže, dokonce jsem vypnul motory svého letadla, aby naprosto jasně viděli, že nemá cenu čekat, ale to už jsem neměl oči, nemohl jsem se přesvědčit, zda mě poslechli nebo ne. Když jsem pak tu oblast sevřel do blány Géja-pole, hvězdolet Touha tam zaručeně nebyl. A na základnu se nevrátil. Co to znamená? Obávám se, že je ta obluda spolkla všechny - i s letadlem.“

„Ale jistě to nevíš?“ zesinala Zoidée.

„Nevím, to bych musel vidět na vlastní oči, jenže na to nemohu použít časoprojektory,“ zavrtěl hlavou. Géja-pole jim dokáže pořádně narušit funkci. Kdykoliv jsem použil pole Géja, vznikla v tom místě hluchá oblast, projekce uxionů tam nějakou dobu nefunguje. Uvědomíš-li si, že se nevrátili...“

„Chudák Zirranei,“ zašeptala Zoidée. „Jak to teď jenom řekneme Svenovi..?“

„U toho bych taky raději nebyl,“ povzdechl si Gurroa. „Ale prosím tě, kmotřičko, pomoz mi ještě trochu... Jestli ta obluda zahubila Zirranei, je to samozřejmě tragédie, vím, jde o tvoji dceru... Já ji měl svým způsobem taky rád... Ale s tím teď nic neuděláme, teď jde především o ostatní - vždyť ta obluda může brzy sežrat všechny lidi v celém vesmíru... Na pohřební řeči bude čas, až to vyhrajeme... tedy - jestli to vůbec vyhrajeme...“

„A... bylo to moc ošklivé, když tě ta obluda požírala?“ zeptala se Zoidée potichu.

„Rozhodně to nikomu nepřeji,“ otřásl se trochu. „Někdy, až bude víc času, ti to vylíčím podrobně, bude-li tě to jako doktorku zajímat. Ta bestie člověka nerozkouše ale rozleptá, pálí to jako když spadneš do koncentrované kyseliny, nebo do vařícího oleje. Víš, já jsem tu bolest překonal, ale skřípal jsem při tom všema zubama, co jich mám. Nebyla to jednoduchá rychlá smrt jako po zásahu bleskometem... Teprve když mi rozleptala nervová zakončení, přestalo to bolet. Stačil jsem dokonce sledovat, co mi právě žere - ale normální člověk by během té doby stačil zešílet... I Zirranei musela příšerně trpět... jenže to nevím jistě a ani bych pro ni nemohl nic udělat. Kdož ví, možná přece stačili utéci a jsou naživu...“

„Kdo ví... tak mi sem tedy pošli další,“ přikývla Zoidée a dlaní si zakryla oči. Věděla, co se stane v následujícím okamžiku. V místnosti se fialově zablýskalo a naráz tu stálo osm naprosto vyčerpaných mladých lidí, pět děvčat a tři chlapci. Tři děvčata byla stejné vesmírné rasy jako první Gurroa, všichni ostatní byli pozemsky-evropského vzhledu. Současně první Gurroa zmizel.

„Pěkně jeden po druhém,“ povzdychla si Zoidée.

Přistupovali mlčky, nastavovali ruce s vyhrnutými rukávy kombinéz. Dvě dívky byly oblečené v nadýchaných šatech, asi se už nestihly převléknout z nějaké slavnosti - a jedna je dokonce měla už pořádně umazané od červeného oleje, vypadalo to jako surové B-palivo... Gurroa už nešetřil ani své dívky, které jinak málokdy posílal tam, kde by jim hrozilo skutečné nebezpečí...

Zoidée tyto podrobnosti vnímala, ale neřekla na to nic, i když se jí v očích objevily slzy.

„Děkuji ti, kmotřičko,“ řekla drobounká dívenka, která přišla na řadu jako poslední. „Můžu poslat další?“

„Můžeš - a kdyby můj agisar nemohl, Vojta mi jistě půjčí svůj,“ ujistila ji Zoidée.

To bylo silné tvrzení! Na Bardžá odedávna platilo, že manželky, manželé a agisary se zásadně nepůjčují... Ale tady šlo o hodně a nebylo možné, aby Vojta, který se dohadoval s Radou kosmonautiky na Bardžá, nechal všeho a přišel léčit, i když i on měl agisar a s ním titul lékaře...

Postupně se u Zoidée vystřídalo kolem padesátky mladých lidí, vesměs nesmírně vyčerpaných, s modrými kruhy nevyspání pod očima. Dvě dívky měly dokonce horečku, ale navzdory ní si ani ony neodpočinuly.

„To už je všechno, co mi zbylo,“ prohlásila ta nejmenší dívenka, která se objevila úplně nakonec. Tahle byla zřejmě čistokrevná Aiguřanka, neboť se od ostatních lišila černýma očima úplně bez bělma. „Prosím tě kmotřičko, zavolej ještě koho ze známých seženeš a pojď se podívat na moje mimina. Budu ti moc vděčný... Já se teď věnuji té bestii, nechám ti tu Marcelku, moc mi už nepomůže. Té jediné dej menší dávku - stačí, aby tě vydržela doprovodit k miminům... Můžeš ji pak nechat usnout...“

„Jak to myslíš - že ti už nepomůže?“ zeptala se dívenky Zoidée, když jí s pomocí agisaru podávala preparát. „To ty u těch mimin nikoho nemáš? Kde máš Yl-lu?“

„Yl-la je na dovolené u táty v Mofidii,“ řekla měkce dívenka. „Naštěstí o ničem neví - jsem rád, že ji to netrápí. Ani tobě bych nic neřekl, kdybych tě opravdu vážně nepotřeboval. Chtěl bych tě poprosit, neříkej jí to. Nebudu si před tebou hrát na víc než co jsem. Jsem také jen člověk lidského rodu a i když mám nějaké možnosti navíc, všemocný rozhodně nejsem. Teď už jsem strašně unavený a ta bestie to může vydržet celé roky. Jestli zklame i naděje, kterou dávám do atomové Sylvy, znamenalo by to, že bestie bude žít dál. I kdybys byla zázračná, nepomůžeš mi přežít více než o pár dnů. Moje křižníky nikdo z lidí nedokáže obsluhovat - k tomu je třeba telepatie. Když je nechám zapnuté, budou samozřejmě fungovat, ale nikdo jiný než já do nich v nadprostoru nedokáže doplňovat B-palivo. Rozumíš - nemůžeš k nim poslat do Evseje cisternu, jediný způsob dopravy je synchronizovaný přenos skrz šestý nadprostor - a to bez telepatie prostě nejde. I tak se to dá provozovat jen po menších dávkách, asi tak po třech tunách najednou. Dovedeš si přitom představit, jakou spotřebu mají zapnuté generátory Géja? Vyčerpal jsem už své rezervy, teď odebírám B-palivo na dluh na planetách Země, Bardžá, Askaris, Ux, Auraeia, Esteo a Momoroi - všude mi zatím vyšli vstříc. Ale jestli usnu úplně, křižníky vyčerpají obsah nádrží, blána Géja-pole praskne a ta bestie bude mít volno do celého vesmíru. Nejdřív spolkne mě s mými křižníky - a krátce poté nastane Apokalypsa pro všechny ostatní Myslící... Než k tomu dojde, budu mít snad čas říci Yl-le, aby se raději sama zabila.“

„Zabila - a sama sebe?“ zděsila se Zoidée.

„Když jsem byl ještě obyčejný člověk, mockrát jsem se dostal do situace, která vypadala beznadějně - ale vždycky se dala nějak zvládnout,“ podívala se dívenka na svou kmotru smutně. „Kdežto tohle by byl naprosto jistý konec - a přitom opravdu strašlivý. A já bych všem, koho mám rád, přál aspoň příjemnější smrt, než jaká nám všem hrozí. Ty jsi Bardžanka, já vím, že si sebevraždu ani představit neumíš, ale ani pro tebe bych nemohl udělat nic jiného než - zabít tě, aby ses tak příšerně netrápila...“

„Budu ti držet palce Pavlíku, ty to vyhraješ,“ zašeptala Zoidée, bledá tak, jak je u Bardžanů vzácností. Oslovovala ho tímto jménem, protože byla jeho kmotrou - a mohla si to dovolit, tak jako málo bytostí ve vesmíru. Jen ti, kdo znali skutečné, původní jméno bytosti, nazývané nyní Gurroa...

Počkala okamžik, až u dívenky začne působit povzbuzující preparát. Pak ji odvedla do dalšího pokoje, kde ji nechala stát a sama rychle spěchala dál.

„Rada kosmonautiky se rozhodla ti vyhovět,“ obrátil se k dívence pan Vojta. Ani se nepodivil, že místo drobného mladíka vidí mnohem subtilnější aigurskou dívenku. Také on dobře věděl, s kým má tu čest - i to, že je lhostejné, se kterou částí Gurroovy osobnosti mluví.

„Ale to víš, trocha pořádku v tom prý musí být. Máš si tam poslat někoho osobně, aby bylo jisté, že to potřebuješ opravdu ty a ne někdo jiný. Kdybys nemohl, já tam zaskočím a zaručím se za tebe - mě přece znají také...“

„Nemusíš - budu rychlejší - už jsem tam osobně,“ řekla dívenka. „Ach jo - je naprosto zbytečné vyhlašovat všeobecný poplach Galaktickému Společenství - to mi vůbec nepomůže... No - hlavně že už mám tu plnou moc...“

„Jak vidím, už ti tam platný nebudu,“ uvolnil se trochu pan Vojta.

„Více už nepotřebuji, cítím se dost silný, abych to teď dotáhl až do konce,“ řekla dívenka s jistotou v hlase.

Pan Vojta se přece jen trochu zachvěl, když si uvědomil, že Gurroa nedodržuje svá vnitřní pravidla. Obvykle nedával najevo, že se jeho osobnost skládá z mnoha desítek bytostí, spojených telepatií v jedinou - a když k jednání s ostatními lidmi používal dívčí tělo, pak také mluvil jako dívka - jeho inteligenci to nedělalo žádné problémy.... Ale teď se muselo něco dít, co ho zaměstnávalo tak, že si přestal dávat pozor a v těle dívky hovořil v mužském rodě. A střídal těla během jediné návštěvy - to také znamenalo něco neobvyklého...

„Vojto, vem si svůj agisar, půjdeš s námi,“ řekla rychle paní Zoidée, která právě vstoupila do místnosti a zaslechla jen konec rozhovoru. „Za chvíli tu bude deset našich známých a poletíme na planetu Gurr. Pavlík tam bude potřebovat každý agisar, rozumíš? Musíme se ale zastavit v Cokrezu na Bardžá, bude to možné?“ podívala se tázavě na dívenku.

„Maličkost,“ odtušila dívenka. „Klidně to vezmeme i přes Bardžá. Tam se ale budete muset objednat - z Bardžá si to naklíčuji sám podle svého...“

„Zdeňka s Vlastou poletí s námi,“ sdělovala paní Zoidée. „Už nás tam čekají. Bude to málem jako náš rodinný podnik, jenom bez...“

Malá Marcelka s očima jako uhel si ihned rychle položila prst na ústa, což při jejím nosíku, trochu podobnému rypáčku prasátka, působilo obzvlášť směšně. To gesto však u paní Zoidée veselí nevyvolalo - ale zmrazilo ji v půlce věty... Málem se prořekla o Zirranei...

„Tak už pojď - jak dlouho na nás budou čekat?“ vzpamatovala se ale téměř okamžitě.

„Já jsem přece vždy připraven,“ řekl Vojta...

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 15:34

Komentáře: