Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Dekadence

Gynapa vstal a přehlédl shromážděné. Bylo jich tolik, že se všichni do řídící kabiny vraku hvězdné lodi nevešli, ačkoli to byla největší místnost v kovovém domě. Shromáždili se všichni, od trosečníků z Touhy až po posledního öre. Někteří se museli spokojit pohledem na obrazovky v několika sousedních místnostech, čímž bohužel přicházeli o možnost aktivně vstupovat do diskuse.

Velitel hvězdné lodi Robert Dabin už věděl oč jde. A byl klidný. Aspoň navenek.

Kaimoo, dosavadní náčelník místních öre teď seděl vedle Dabina. Kaimoo se často chodil radit s vyslanci z hvězd, což neznamenalo, že by se vzdal svého vlivu a přenechal veškeré rozhodování jiným. Kaimoo byl dále uznávanou hlavou místních a jako takového ho respektovali i kosmonauté. Teď byl očividně napnutý. Věděl, že se jedná o starodávných posvátných knihách chrámu Tavú. To věděli všichni a byli tím nesmírně napnuti a vzrušeni.

Jedním z posledních přírůstků na Gonově hoře byl vážený bratr Syng. Býval dříve radistou öre, což znamenalo, že mu svěřili jednu z vysílaček, kterou mohl podle potřeby dávat varovné zprávy ostatním. Syng měl domek v horách Orore, kudy obvykle přijížděli vojáci královské Gardy, takže jeho hlášení již zachránila mnoho životů. Syngova nenápadná chatrč byla přilepena k silným zdem rozvalin hradu Joroto, kterému se každý raději vyhnul, protože byl kdysi prohlášen za strašidelný. Mělo to nesmírnou výhodu - nikdo nepřicházel rušit klid starého poustevníka. Z hradu byl jedinečný výhled po okolních údolích a kromě ukryté vysílačky typu Detója měl Syng docela slušný dalekohled. Gynapa uznale hvízdl, když si jej prohlédl. To byl další div, neboť Syng rozhodně nepatřil mezi lidi, kteří se takovými věcmi chlubí na potkání. Jakým způsobem dokázal Gynapa Synga přesvědčit, aby na čas opustil svou poustevnu a vydal se s ním na Gonovu horu, bylo záhadou i pro většinu öre, natož pro posádku Touhy. Těm navíc vrtalo hlavou, proč Gynapa Synga poctil tím, že si ho vybral do své blízkosti a dával mu přednost před jinými öre, se kterými se znal déle a důvěrněji.

„Už to konečně vyklop, Ríšo,“ nevydržela napětí Lucie Luburová.

„Však se dočkáš,“ přikývl Gynapa s úsměvem. „Neboj se, bude to zajímavé pro všechny.“

Znovu se rozhlédl a usmál se.

„Abyste se naučili krotit svou nedočkavost, začnu trochu rozvláčněji, hned se ukáže proč. Ačkoliv se nám dostaly do rukou posvátné knihy chrámu Tavú, přece jen je tu pořád dost nejasného, takže obraz, který nám zatím vychází, je jakoby rozmazaný. Ale abych začal pěkně po pořádku.

První co mi na této planetě bylo podezřelé, byla Detója. Ano, obyčejné rádio. Nehrálo mi od samého začátku, ačkoliv to nikomu kromě mě divné nepřipadalo.

Jenže ve zdejším světě se obyčejné rádio vyjímá jako diamantový šperk v blátě. Prostě sem nepatří. Tihle lidé vůbec neznají elektřinu, obyčejná bio-lumi-lampa v nich vyvolává posvátnou hrůzu. A najednou - nepatrná hrstka lidí, nota bene pouhých bezprávných vyvrženců společnosti, má k dispozici rádio. Ke všemu takového výkonu, že jsme je zachytili ještě daleko ve vesmíru! Jak to? Vždyť tahle planeta má ve své stratosféře obstojnou Heavisidovu vrstvu, schopnou zadržet nebo odrazit většinu rádiových vln!

Můžete mi namítnout, že i na jiných světech se některé vynálezy objevovaly v různém pořadí a někde vůbec neobjevili to, co jinde považovali za maličkost. Třeba antigravitační motory - objevili je nezávisle na sobě na planetách BardžáAigura - ale nikde jinde. Aiguřané na ně přišli o mnoho tisíc let později než Bardžané, na druhou stranu byly jejich girrigy hned od počátku lepší než Bardžanské baporgy. Přitom s pouhými baporgy Bardžané prozkoumali čtyři pětiny současné rozlohy Společenství. Na planetě Ux vymysleli rezonanční tavičky, na které nepřišli nikde jinde ve vesmíru, i když je teď používáme všude. Ale všechno ve vesmíru má své pořadí. Nemůžete objevit girrigy ani baporgy, rezonanční tavičky ani počítače a rádio, pokud daná civilizace nezná a neovládá elektřinu. To prostě nejde, pochopte.“

„Huzzeg byl génius,“ ozvalo se ze shromážděných.

„Prosím, nevylučuji ani možnost, že se na některém světě najde jedinec, jehož genialita úroveň celého okolního světa předstihne - třeba o celá staletí. Takové případy se stávaly a stávají. Ale ani genialita nepomůže není-li na co navázat. Bez elementárních znalostí elektřiny není možné postavit rádio, na tom trvám! Proto nejsem ochoten uvěřit, že nedávno zemřelý bratr Huzzeg vynalezl Detóju. A vůbec nejsem ochoten uvěřit, že člověk bez znalosti elektřiny vynalezne vysílačku schopnou vysílat mimo planetu, vynalezne ji hned se slušnými polovodiči, zvolí si zapojení, které je s nimi nejúčinnější a ke všemu vypracuje optimální způsob výroby v podmínkách, jaké zde panují. Napadlo mě jednu hračku rozebrat a podívat se do ní. Co tam bylo? Sto padesát termočlánků, které dávají elektrický proud teplem lidského těla, měnič s tunelovými Esakiho diodami a perfektní stříbrné akumulátory. To je, co? A tohle že dal dohromady jediný člověk?

Nebudu to už dále rozvádět. Bratr Huzzeg zkrátka Detóju nevymyslel. Byl to určitě šikovný člověk, ale Detóju jen postavil podle dokonalého návodu, který mu zanechal někdo dávno před ním.“

„Ty snad popíráš, že náš bratr Huzzeg vymyslel Detóju?“ zamračil se Kasiže a pokusil se prodrat se davem v místosti blíž ke Gynapovi.

„Je mi to líto - ale musím,“ přikývl Gynapa. „Uvažuj sám - jak by potom mohla být zmínka o Detóji i v prastaré knize Proroctví, která už stovky let leží v chrámu Tavú?“

„Ale tavúni přece Detóju neznají!“ namítl Kaimoo.

„Kněží chrámu Tavú Detóju vskutku nepoužívají - možná si ani nedovedou představit, k čemu může být rádio dobré. Ale někteří z nich určitě vědí, že Detója existuje - i když si snad většinou myslí, že je to jen jakási hlásná trouba. Ale podívejte se, co jsme se Zavlujou našli v chrámu Tavú!“

Gynapa vyzvedl nad hlavu jakýsi nevelký předmět, aby si jej všichni mohli dobře prohlédnout.

„Tady vidíte jinou Detóju, než jakou má většina öre,“ řekl Gynapa nahlas. „Tato ležela v chrámu Tavú několik set let, tedy dávno předtím, než bratr Huzzeg postavil svůj model. A co je překvapivější - obsahuje složitější součástky než Detója bratra Huzzega. Součástky, na jaké by byla pyšná kterákoliv vyspělá civilizace. Neříkám že jsou dokonalejší než současné zázraky japonské techniky - ale nemají k nim daleko. Což znamená jen jedno. Dávno před bratrem Huzzegem tu byl někdo, kdo naprosto dokonale ovládal radiotechniku.“

„To přece nemyslíš vážně, Richarde,“ zavrtěla nevěřícně hlavou Borelová. „Japonská radiotechnika - u divochů?“

„Prosím tě Edito, posaď se, pořádně se nadechni a něčeho se přidrž, ať nám neupadneš,“ řekl Gynapa nahněvaně. „To, co se dozvíš v nejbližších chvílích, s tebou docela určitě bací o podlahu.“

„Proč tedy tu dokonalejší Detóju nikdy nepoužívali kněží chrámu Tavú?“ namítla Borelová uraženě.

„Protože se ji neodvážili rozebrat - ani nebyli schopní přijít na zkrat v napájecí části. Detója uchovávaná v chrámu byla už několik století němá, neboť tam nebyl nikdo, kdo by ji dokázal opravit. Náš kybernetik Vortje závadu odstranil. Detója potom promluvila. Na stejné délce vlny jako ostatní!“

„Ale kdo ji tedy vyrobil?“ zeptala se Luburová.

„To nevím,“ usmál se Gynapa. „Ale vím, komu asi původně patřila. Žil tu totiž kdysi člověk, který se stal legendou. Jmenoval se Šijima.“

„Prorok Šijima, zvěstovatel Proroctví!“ vykřikl nábožně Kaimoo. Všichni přítomní ztuhli při vyslovení tohoto jména.

„Ano, byl to ten, koho později nazývali prorok Šijima,“ přikývl Gynapa. „Ale - ten člověk nebyl prorokem odjakživa. Tím se stal až po své smrti. Protože původně to byl - velitel výpravy hvězdoletu Koreoto, vyslaného před devíti stoletími z dvojice sjednocených planet Erroly a Kerré, vzdálených odsud pouhých osmdesát světelných let!“

Tato slova, která ponechávala místní obyvatele ve stále stejné nábožné úctě jako pouhé jméno prorokovo, zapůsobila na kosmonauty hvězdoletu Touha jako elektrický výboj.

„Cože? Jak to? Odkud to víš? Proč jsi nám to neřekl dřív?“ zněly výkřiky jeden přes druhý.

„Klid, prosím,“ napřáhl před sebe ruce dlaněmi dopředu Gynapa, jako kdyby chtěl všechny odstrčit. „Klid - všechno se dozvíte! A držte se sedadel, ať pořád nevyskakujete!“

Shromáždění se utišilo téměř okamžitě. Jedni posvátnou bázní, druzí čirou zvědavostí.

„Tak nejprve - proč jsem to neřekl dřív? Protože to sám vím půl dne, což je právě čas potřebný na svolání tohoto shromáždění. A předtím jsem musel slovo po slovu prostudovat překlad dvou posvátných knih, které jsme si nedávno vypůjčili z chrámu Tavú,“ vysvětloval Gynapa.

„Což umíte číst i Posvátné knihy?“ vytřeštil údivem oči bývalý kněz Zavluja. „Vždyť jsou napsány tajnou řečí, které rozumí vždy jen dvanáct zasvěcených velekněží!“

„To není tak těžké,“ usmál se Gynapa. „Neumím sice vaši tajnou řeč, ale ani to není potřeba - máme dokonalý překlad obou těchto knih. Budeš-li mít zájem, můžeš si je přečíst i ty - přeložíme ti je do obyčejné řeči.“

„Čáry!“ ozvalo se z davu öre.

„Žádné čáry, ale poctivě po staletí získávaná moudrost našeho světa,“ opáčil Gynapa. „Víte přece, že umíme mnohé, co se vám zdá jako zázračné, ale uvědomte si, že část těchto zázraků jste se už naučili i vy!“

„Ale většině z nich nerozumíme,“ povzdechl si Kasiže.

„Však se je učíte teprve krátce,“ pokrčil rameny Gynapa. „A ani po dlouhém učení nemůže jediný člověk vědět všechno. Proto každý z nás umí jenom část z celkového vědění našeho světa - a teprve všichni dohromady můžeme dělat zázraky.“

„Budiž,“ pokýval hlavou Kaimoo. „Copak je tedy napsáno v těch knihách?“

„První knize se říká Kronika,“ začal věcně Gynapa. „Ona je to skutečně palubní kronika hvězdné lodi Koreoto. Začíná seznamem členů posádky a datem startu z planety Kerré. Pokračuje poměrně jednotvárným putováním vesmírem v oblasti těsně podsvětelných rychlostí, což se projevilo tím, že posádce uběhlo jen pět let, zatímco jejich loď proletěla více než osmdesát světelných let a dostala se až do této planetární soustavy. My Einsteinovo zkrácení času neznáme, naše lodi nelétají v těchto režimech, ale můžete si má slova ověřit v palubní knihovně. Vidíme z toho ale, že civilizace Kerré neobjevila lety nadprostorem.

V této hvězdné soustavě byla však loď Koreoto nešťastně zničena meteorem, který zničil její pohonné stroje a přinesl smrt většině posádky.

Přežilo devět lidí: šest mužů a tři ženy. Jako poslední naděje jim posloužil malý výsadkový raketoplán. Když z něho vymontovali všechno, co nebylo bezpodmínečně nutné, vešli se dovnitř všichni. Neměli už ani zásoby, zbývala jim jedině planeta. Kdyby na žádné nebyly podmínky vhodné k životu, asi by zahynuli. Po katastrofě mateřské lodi dokázali objevit všechny čtyři planety a určit, na které z nich je kyslík - a šli do toho.

Raketoplán se s nimi snesl na hladinu velkého jezera a poslední setrvačností s nimi vyjel na povlovný písčitý břeh. Změnil se jim v příbytek pro začátek jejich pobytu na tomto světě.

Zato byli úplně na dně se zásobami. Neměli vzduch - ale zjistili, že mohou dýchat ovzduší tohoto světa bez újmy na zdraví. Riskovali otravu jídlem - ale i tady měli štěstí. Na mikroby se příliš neohlíželi - a jen jediný z nich zemřel na nemoc, ale to až mnohem později.

Byl to ale život velice těžký. Spali sice na tvarovaných lůžkách raketoplánu - ale honili po lese zvěř, aby nezemřeli hlady. Mohli by se během dvou hodin přemístit na kterékoliv místo pevniny, stačilo by zapnout motory - ale prodírali se pěšky houštinami. Palivo si schraňovali na pozdější dobu, eventuálně pro případ nouze. Potkávali tu lidi - ale ti před nimi v hrůze utíkali, protože je považovali za démony.

Na rozdíl od nás tihle lidé věděli, že jim nikdo nemůže pomoci. Zpráva o katastrofě by putovala vesmírem osmdesát let a ještě déle by k nim pak letěla další výprava. Přitom průměrný věk lidí na Errole a Kerré je jenom asi stopadesát let, takže bylo jisté, že jakákoliv pomoc přijde pozdě. Kosmonauté věděli, že jejich osud je zemřít na cizí planetě a že nemají žádnou možnost návratu. A proto se už od začátku zařizovali natrvalo.

Jejich vybavení bylo mnohem skrovnější, než jaké máme my dnes. Měli zbraně, které jim mohly zajišťovat obživu lovem i obranu před dravci. Neměli sice fotomety jako máme my, ale docela obstojné pušky. Náboje, které vystříleli, si znovu plnili, protože měli mezi sebou schopného chemika, který i ve zdejších primitivních podmínkách dokázal opatřit vše potřebné. Neměli rezonanční tavičky, ale postavili si vysoké pece na tavení kovů a úspěšně tavili a kovali železo i měď. Rozhodli se, že si na vysoké skále postaví sídlo, protože raketoplán, opálený a vyžíhaný průletem atmosférou, rezivěl a rozpadl se. Získali pevný hrad na vysoké skále, zčásti dlabaný do skály, zčásti postavený z kamene a betonu. Zbytky tohoto hradu si možná půjdeme prohlédnout, víme totiž, kde ho máme hledat.

Na nejvyšším místě hradu brzy vztyčili dvacetimetrovou kovovou parabolu rádiové antény. Postavili ji, sestrojili i vysílačku. Většinu elektroniky vymontovali z raketoplánu, některé důležité součástky si museli vyrobit tady. Vysílačku uvedli do chodu téměř deset let po svém přistání na planetě.

Tehdy jeden z mužů zemřel. Příčinou byl úraz na stavbě. Ale ostatní se nezastavili. K pěti zbylým mužům a třem ženám přibylo dalších osmnáct domorodců; tak jako v našem případě to i tenkrát byli öre, vyvrženci. A kromě toho se jedné ženě narodilo dítě, děvčátko. Další děti se pak narodily místním lidem, kteří si na hradě brzy zvykli. Palubní deník se změnil v kroniku hradu, je tam zaznamenána každá významnější událost, všechno doplněno obrázky a plánky. Tak se například můžeme dočíst, že elektřinu získávali z miniaturní podzemní elektrárničky, jejíž turbínu napájela voda blízké říčky, že měli na hradě vodovod, a tak podobně.

Jednoho dne byla vysílačka hotová. Text depeše sestavili dávno, museli jen počkat, až bude planeta v příznivé poloze, aby anténa mířila správným směrem a mezi ní a cílem vysílání nebyla žádná překážka. A protože víme, že museli čekat do zimy, jindy by stínila zdejší hvězda, znamená to, že jejich vysílání směřovalo právě proti směru, odkud jsme přiletěli my. Proto naši předchůdci pocházeli z tohoto místa...“

Gynapa rozsvítil obraz hvězdné oblohy promítaný na bílou stěnu kabiny, a ukázal na jednu z hvězd.

„To je přece - naše bohyně Kerré!“ vydechl Zavluja.

„Vaše bohyně není tato hvězda, ale planeta která se u ní nachází. Je to ve skutečnosti svět, velice podobný zdejšímu světu Saimeo, kde se teď nacházíme,“ řekl Gynapa. „Bohužel, nemáme možnost se tam podívat. Naše loď je v zoufalém stavu, s ní těžko někdo odletí. Ale téměř najisto víme, že tam jsou dokonce dvě civilizace.“

„Tam bych se chtěla podívat,“ řekla Irolová. „Mě vždycky lákaly daleké světy...“

„Vždyť jsi, co já vím, už sama dva druhy dosud neznámých bytostí prozkoumala,“ obrátila se na ni vyčítavě Lerouxová. „Cožpak musíš ty sama objevit všechny civilizace, co jich ve vesmíru je? Nech taky něco jiným!“

„Neobjevila dva druhy bytostí, ale tři,“ opravil jemně Lerouxovou Gynapa.

„Ten jeden se nepočítá,“ zavrtěla hlavou Zirranei. „Vždyť jsem hned na první pohled agisarem poznala, že je to pozemšťan, i když se objevil spolu s Aiguřany na Askarisu.“

„Toho ani nemyslím,“ řekl Gynapa s úsměvem. „Ty opravdu máš ohromné štěstí na objevování neznámých bytostí. Nejprve jsi přece popsala Aiguřany, že?“

„To ovšem bylo obrovské štěstí a nemám na tom ani žádnou jinou zásluhu, než že jsem tou dobou právě byla na Askarisu jako jediná Bardžankaagisarem. Víte, že se tam hvězdné letadlo Aigury objevilo naprosto nečekaně... Že měli s sebou člověka ze Země, bylo podivné, ale dobře víte, jak se to přihodilo. Sebrali ho tenkrát na Zemi náhodou...“

„Pak jsi zkoumala zdejší lidi. To nebyla žádná náhoda, vždyť ses právě kvůli tomu přihlásila do naší výpravy, nebo ne?“ pokračoval Gynapa.

„Jistě - ale náhoda je, že tito lidé jsou tak blízko nám lidem B-typu,“ pokrčila Zirranei rameny. „Bez ohledu na pozemské rasy bych zdejší lidi prostě zařadila na Zem. Mají k ní blíž než k Bardžá.“

„A pak jsi zkoumala třetí typ lidí,“ pokračoval Gynapa.

„A můžeš mi, prosím tě, vysvětlit, který?“ vyjela si na něho Zirranei dotčeně.

„Přeci ten, který sis právě tak přála poznat,“ rozesmál se Gynapa. „Obyvatele planety Kerré přece! Ty to ještě nevíš - ale veleknězem chrámu Tavú se může stát jen přímý potomek kosmonautů hvězdné lodi Koreoto - a tím také lidí z Kerré!“

„Ty myslíš - Myrgu?“ vytřeštila oči Zirranei.

„Ano, Myrgu,“ přikývl Gynapa.

„Myrga je přímý potomek kosmonautů? Vždyť se od zdejších lidí vůbec ničím neodlišuje!“

„On už asi není úplně čistokrevný potomek obyvatel Kerré - protože ti se za těch pár století promíchali s místními... Při kratším průměrném věku zdejších lidí se tu za tu dobu vystřídalo mnohem víc generací, než je obvyklé na Bardžá...“

„To by se ale lidé z Kerré museli lišit od lidí zdejšího světa tak nepatrně, jako lidé Země od lidí z Bardžá! Pak ale bychom tu objevili ne jen jednu civilizaci lidí, málem přímo kompatibilní s lidmi B-typu, ale hned dvě!“ vykřikla Irolová nadšeně.

„Tak nějak to asi bude,“ přisvědčil Gynapa. „I v Kronice bylo napsáno, že narození prvního dítěte smíšeného typu v té době očekávali velmi napjatě. Na Kerré neznají vaše agisary a otázku možné kompatibility vyřešili nejjednodušším možným způsobem - pokusem. A když se první místní ženě narodilo dítě s jedním z kosmonautů, bylo to jasné. Později se sice narodilo i pár deformovaných dětí-mutantů, ale to by se dalo vysvětlit i jinak než nekompatibilitou, protože jedno z těch mrtvě narozených dětí mělo zaručeně jako oba rodiče původní kosmonauty z Kerré. Víte přece, že právě kosmonauté se musí častěji než ostatní kontrolovat na genetická poškození z kosmického záření - tak by se daly vysvětlit i všechny další případy deformací u smíšených dětí na této planetě. Ostatně, nebylo jich mnoho.“

„Ale jak je možné, že právě ti, kdo by měli být nositeli pokroku v tomto světě, se stali největšími nepřáteli všeho nového?“ nechápal Njongo. „Jak to, že potomci kosmonautů, to znamená lidí z vyspělé civilizace, se nakonec stali kněžími chrámu Tavú, instituce, která tyransky upírá svobodu většině ostatních lidí?“

„Ani kosmonauté nemají patent na rozum - a také principy svobody se musí neustále oživovat,“ řekl Gynapa smutně. „Právě potomci kosmonautů se dostali na tu nejhorší cestu, jakou si mohli zvolit. To všechno pro svou nesmírnou pýchu, kterou si sami vypěstovali - viď Borelová! Tak dlouho se nad členy této - připouštím poněkud primitivnější - civilizace vyvyšovali, až se jejich odlišnost, zpočátku daná jen vyšší úrovní vědění, postupně změnila jen v neodůvodněné pohrdání obyčejnými lidmi - a nakonec nebyla dána vyššími znalostmi, ale stala se pouhým deklarovaným Zákonem.“

„Ale proč se tedy proti nim ostatní lidé nepostavili?“ zajímala se Sentová.

„Protože zpočátku měli potomci kosmonautů proti okolním lidem nespornou výhodu svých vědomostí a dovedli ji využít. Zdejší lidé se na ně dívali jako na bohy a všechno, co bylo odlišné od zdejší technické úrovně, byly pro ně zázraky. Na rozdíl od nás oni zdejším lidem neřekli, že jsou stejní jako oni. Nechávali je v jejich víře, že se jedná o nadpřirozené věci - a ještě je v tom podporovali. Ale už první velitel Šijima nelibě viděl, jak mu z dílen přichází stále častější volání o radu, jak méně a méně předmětů jsou trosečníci a ti zasvěcení, co s nimi žili, schopni vyrobit. Za dob Šijimy postavili tři letadla, primitivní, křídlatá, s vrtulemi. Ale nedokázali opravit hvězdnou vysílačku, když jim jednoho dne shořely důležité součástky, nedokázali ani udržet svoje vlastní letadla v provozuschopném stavu. Noví lidé se učili jen to, co bezprostředně potřebovali - a staří postupně zapomínali. Kosmickou navigaci znali původně všichni. Pak jednou Šijima zjistil, že ji zná už jen on sám.

A tehdy hrad poškodilo zemětřesení. Pět lidí zahynulo, dva místní a tři kosmonauté, jedno dítě bylo těžce zraněné a zemřelo do týdne a většina ostatních utrpěla lehčí zranění. Kapitán Šijima při této katastrofě přišel o ruku - rozdrtil mu ji padající kámen.

Jako invalida se nemohl přímo podílet na stavbě druhého hradu. Skupinka se rozhodla přestěhovat se do jiného kraje, mimo seismickou oblast. Pustili se do stavby dalšího hradu, který měl být pevnější a odolnější vůči zemětřesení. Druhý hrad skutečně přečkal dlouhou dobu, kdežto původní útočiště kosmonautů v seismickém pásmu se za několik dalších staletí změnilo v ruiny.

Kapitán Šijima nedokázal zahálet, asi proto začal psát knihy. Kromě toho, že dále vedl kroniku, začal podle svých vzpomínek popisovat všechno, co by se podle něho mohlo lidem hodit. Technologické postupy, základy výroby, vědecké znalosti z matematiky, lékařství, chemie, fyziky. Za zbytek svého života napsal těchto knih několik a určil, že musí být pečlivě opatrovány. Když bylo třeba něco podle těchto knih v dílnách vyrobit, musel být pořízen výpis, ale kniha sama nesměla opustit knihovnu, aby nebyla poškozena nebo zničena. Šijimovi následovníci pravidlo dodržovali - bohužel naprosto slepě - nepořizovali ani opisy, takže tato pokladnice vědění zůstala ostatním lidem nadobro uzavřena...“

„Tak jsem to tvrdil i já - že Knihy měly sloužit, místo aby bylo slouženo jim,“ podotkl tiše Zavluja.

„Jedna z prvních knih které Šijima napsal se dnes velmi nepřesně nazývá Proroctví. Nepřesně proto, že Šijima v ní vůbec neprorokoval co a kdy se stane. Jen poctivě popsal, co jednou může nastat. Psal v ní, jak jednou - možná - na planetu dorazí další hvězdný letoun z Kerré. Obrázky ohnivých lodí dávají dobrou představu o jejich kosmické technice. V době hvězdné lodi Koreoto to byly malé i větší rakety - proto ohnivé lodě. Šijima také popisuje, jaké to bylo na planetách Kerré a Errola v době, kdy odtud odlétali. Tato kniha je pro nás zvlášť cenná, neboť všechno, co kdy bylo napsáno o této planetě, můžeme sami ověřit nebo i lépe prozkoumat, kdežto všemu co popisuje Šijima o svém domově, musíme věřit.“

„Proto Myrga tvrdil, že my nejsme praví!“ došlo konečně Zirranei Irolové. „Proto stále tvrdil, že naše loď není ta pravá ohnivá loď!“

„Šijima napsal více knih,“ pokračoval Gynapa. „Ale jednu drobnou chybu přece jen udělal. Napsal tyto knihy v jazyce, kterým mezi sebou hovořili trosečníci, tedy v jazyce Kerré. Jeho nástupci již mluvili jazykem místních obyvatel a pro ně zůstaly všechny zápisy nesrozumitelné. Dnes už původní jazyk planety Kerré zná nejvýše úzký kruh vyvolených kněží chrámu Tavú. Proto jen oni mohou čerpat další vědomosti z knih, ale používají je, aby udrželi ostatní pod krutou, despotickou nadvládou. My jsme na Myrgu nepromluvili řečí planety Kerré a on z toho správně usoudil, že nejsme ti, které očekává.“

„Ale jak nám vysvětlíš, že kněží z Tavú neznají Detóju, zatímco vyvrženci öre ano?“ zeptal se pilot Marel.

„Bratr Zavluja také ví o mnohých věcech, neboť byl dříve také knězem chrámu Tavú,“ usmál se Gynapa na vousatého öre, který naslouchal pozorně jako všichni ostatní. „Myslím si, že bratr Zavluja nebyl první, kdo opustil brány chrámu Tavú, protože se nechtěl dále účastnit nepravostí, páchaných za jeho zdmi. Zdá se, že si jeho předchůdce s sebou kdysi dávno vzal vzácný poklad - Šijimovu knihu o elektrotechnice. Proto se kněžím chrámu Tavú nedostává právě těch znalostí. Bratr Huzzeg, tvůrce roztomilých vysílaček Detója, je jen kopíroval. Moc by mě zajímalo, co všechno v té zmizelé knize bylo - a kde se nachází dnes...“

„Nás by to zajímalo také,“ povzdychla si planetoložka Jane Marelová. „Byla to vážně zajímavá přednáška, Richarde. Ještě tak kdybys věděl, kde byly ty hrady...“

„Já to přece vím,“ opáčil s úsměvem. „Však jsem říkal, že bychom se na ně měli jít podívat. Původní hrad, postavený kdysi trosečníky hvězdné lodi Koreoto, se jmenuje Joroto. Je v troskách, ale věřím, že bychom v jeho podzemí mohli leccos zajímavého nalézt. V kronice je napsáno, že tehdy opouštěli hrad Joroto narychlo a nemohli se příliš zdržovat hrabáním, zvláště když se země neustále chvěla a bylo to nebezpečné.

Druhý, pozdější hrad ale postavili velmi dobře a jistě bude dlouho snášet nejen nepřízeň počasí, ale i pokusy lidí o jeho zničení. Nemusíme za ním putovat příliš daleko. Je to totiž - chrám Tavú.“

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 15:34

Komentáře: