Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Druhá bohyně

Nad třetím hradním nádvořím pyšného královského sídla po poledni pomalu zakroužila velká stříbrná kapka. Klesala dolů, ale nedosedla, zůstala viset kousek nad kamenným dlážděním.

Královští zbrojnoši ihned vyhlásili poplach. Okamžitě se jich asi dvacet rozestavilo půlkruhem kolem dveří do hlavní budovy, namířili své píky na neznámou věc - a vyčkávali.

Ve stříbrné kapce se otevřely podivné dveře. Část pláště se odklopila směrem nahoru, druhá část směrem dolů. Spodní část teď vytvořila jakýsi padací most, po němž vzápětí z letadla vypochodovala podivná černá postava...

Stříbrná kapka pak uzavřela svoje dveře, bez jediného zvuku se vznesla do výše a zůstala nehybně viset nad středem nádvoří, ovšem tak, že i na nejvyšší hradní věž pohlížela s úctyhodné výšky.

Černá postava chvíli nehybně stála a všichni si ji mohli dobře prohlédnout.

Nebyla neúměrně vysoká - ale také se nejednalo o žádného střízlíka. Tělo podivného cizince bylo zakované do silného pancíře z černého kovu, z něhož byly i jeho rukavice a boty. Také přílba byla leskle černá, bez chocholu, čistě hladká, jen s dozadu ubíhajícím kovovým límcem. Na čele byl zasazen jiskřící diamant, jistě velmi značné ceny. Na zádech měla postava silný černý plášť, splývající skoro až k zemi.

Zdálo se, že cizinec kupodivu není ozbrojen. V kovových rukavicích nedržel žádnou zbraň, ať již by to bylo kopí, meč nebo pistole. Přesto z jeho postavy čišel strach. Pár kroků, které až dosud učinil, mohutně zadunělo nejprve na kovovém můstku létající lodi, pak i na kamenném dláždění. Cizí rytíř se zastavil a zdálo se, že si pohledem měří les kopí, která se proti němu zdvíhala. Bylo divné, že vůbec nebylo znát kde má jeho přílba otvory hledí. Byla zepředu tvarovaná několika vpadlinami, které vůbec neodpovídaly tvaru lidské hlavy.

Potom rytíř pokročil o několik kroků, které ho dělily od strážných. Zastavil se pouhé dva kroky od napřažených kopí, zvedl prázdnou ruku a zřetelně prohlásil:

„Chci mluvit s králem. Zaveďte mne k němu.“

Z houfu strážných, kteří se poněkud rozestoupili, na dva kroky vystoupil vousatý muž v křiklavě červeném obleku.

„Král nepřijímá,“ ohlásil rozhodným hlasem.

„Mne přijme,“ odpověděl stejně sebevědomě černý rytíř.

„Král odpočívá po obědě,“ prohlásil strážný naléhavěji.

„Odpočívat může až potom,“ prohlásil černý rytíř.

Všichni strnuli. Co svět světem stojí, žádný člověk se neodvážil mluvit tímto tónem, když je na něho namířeno tolik těžkých kopí!

„Mluvíš příliš směle, rytíři,“ chmuřil se strážný. „To není dobré. Mluvíš se samotným královým hofmistrem!“

„Pak mne ohlaste u krále,“ trval na svém rytíř. „Patří to do vašeho úřadu, ne?“

„Koho mám ohlásit?“ zeptal se muž, který o sobě tvrdil, že je hofmistrem. Z tónu jeho slov bylo patrné, že muž přece jen uznává odvahu neznámého rytíře a že by snad byl ochoten něco pro splnění jeho smělého požadavku udělat.

„Ohlas, že s ním přišel jednat ten, kdo před včerejškem svlékl jeho armádu,“ řekl rytíř.

Tentokrát jeho slova měla na vojáky účinek. Všechna kopí se zvedla výš a několik rukou se napřáhlo, připraveno mrštit dlouhé kopí s ozubeným ostřím na cizince. Ale žádný z vojáků nic nehodil, všichni disciplinovaně čekali na povel k útoku, který zatím nepřicházel.

„To není jméno, které mohu ohlásit,“ odmítl hofmistr.

„Pak tedy ohlaste rytíře beze jména,“ odsekl černý.

Hofmistr ustoupil o krok.

„Dobrá - tak tedy ohlásím,“ přikývl zachmuřeně. „Ale vy tady stůjte a nehýbejte se. Jestliže se pohnete dřív než se vrátím, moji vojáci zaútočí svými píkami.“

„Dobrá - tak tedy zůstanu stát,“ přikývl i černý rytíř. „Ale vy si pospěšte - jestliže se nevrátíte, než by se kůň napásl, rozvalím vrata a vejdu dovnitř. Z pík vašich vojáků nemám žádné obavy!“

Několik dalších paží se napřáhlo, ale dosud na cizince, mluvícího tak troufale, žádná zbraň nezaútočila.

„Chceš vyhrožovat, rytíři?“ podivil se hofmistr.

„Oznamuji vám jen svůj úmysl hovořit s králem,“ odvětil rytíř. „Naopak - dávám vám čas. Ale ten se začal zmenšovat, proto se tu zbytečně nezdržujte planými řečmi!“

Muž v červeném vstoupil do dveří na okamžik pootevřeným křídlem. Vzápětí bylo slyšet zasouvání těžké závory. Několik strážných se nervózně zašklebilo. Částečně nad smělostí černého rytíře. Což může jediný člověk vyvrátit dveře, pevně zaklíněné železem? A kromě toho - jen slepý by přehlédl les kopí, zamířených na nezvaného hosta.

Černý rytíř se však nehýbal a ozbrojenci rovněž. Vysoko nad nádvořím právě tak tiše visela obrovská stříbrná kapka - cizincova létající loď.

Konečně se opět ozvalo rachocení závory. S hofmistrem tentokrát přišel jakýsi další hodnostář v černém sametovém obleku s bohatým zlatým vyšíváním.

„Král Kašnur tě přijme rytíři,“ oznámil hodnostář pyšně, ale velkomyslně. „Leč odlož nejprve svoji zbroj - není u nás zvykem předstupovat před krále v krunýři.“

„Ať se tedy i král Kašnur oblékne do zbroje,“ navrhl mu rytíř troufale. „Nejsem zvyklý odkládat zbroj před králem.“

Hodnostář si drzého cizince chvíli měřil pohledem.

„Pak budeš muset ještě chvíli posečkat,“ odsekl nakonec nakvašeně.

„Mám vůči vám velikou trpělivost a dobrou vůli - a proto počkám,“ souhlasil rytíř. „Ale ať si král pospíší. Už jsem řekl, že budu čekat jen tak dlouho, než by se kůň napásl.“

Hodnostář opět zmizel. Se svými vojáky tu zůstal jenom hofmistr.

„Poslyš, rytíři, což se neobáváš tolika kopí?“ zeptal se opatrně.

„Cožpak se sekáč s kosou bojí obilných klasů?“ odpověděl mu černý rytíř. „Nebojím se jich, neboť vím, že mi nemohou ani nepatrně uškodit.“

„Kdybys vskutku mohl rozvalit vrata - proč jsi tak dávno neučinil?“

„Nebavilo by mě honit se pak s králem po chodbách,“ mávl rukou rytíř. „Nechci, aby přede mnou utíkal, naopak se s ním chci domluvit.“

„Král Kašnur není zajíc, aby utíkal,“ vyhrkl hofmistr.

„Přede mnou uteče i samozubá Grígie, když se rozzlobím,“ odtušil rytíř a zvýšil tak obavy hofmistra i vojáků.

Mezitím se vrátil hodnostář.

„Král Kašnur tě přijme, rytíři,“ prohlásil vznešeným hlasem. „Račiž za mnou do trůnního sálu!“

Vojáci se rozestoupili a dveře se otevřely dokořán. Ale uvnitř byly vidět desítky pikenýrů rozestavených podél celé dlouhé chodby. Černý rytíř nedal najevo, že by si jich vůbec povšiml. Kráčel v patách hodnostáři a to právě tak důstojným krokem, jako on sám. Strážní se nahrnuli dovnitř za nimi, takže byl rytíř obklopen ze všech stran. Nezdálo se však, že by měl z ozbrojenců sebemenší respekt.

Zastavili se až ve velkém trůnním sále.

Tady bylo všechno vypočteno na efekt, který měl ohromit každého, kdo sem vstoupí. Vysoká klenba sálu, vysoké sloupy, okna sestavená z barevných sklíček, zlacené kování, těžké brokátové závěsy. Trůn stál na dřevěném pódiu, takže každý stojící člověk mohl vidět ve výši svých očí královy boty.

Král Kašnur šestý byl velmi silný, urostlý muž, na zdejší poměry středního věku, vousatého obličeje. Jeho vlasy, na nichž se skvěla malá zlatá přilbice, i vousy měly neobvyklou zrzavou barvu. Královská přilbice však byla tím jediným, co poněkud připomínalo zbroj. Král byl oblečen do nádherného, zlatem i stříbrem bohatě vyšívaného obleku, který přiléhal na jeho svalnaté tělo. Přes ramena měl přehozen skvostný hebounký plášť oranžové barvy, pošitý zlatými nitěmi. Snažil se tvářit vznešeně, trochu přísně, zvědavě, ale i pobaveně. Nezdálo se, že by se svého černého hosta obával. Ovšem kolem jeho trůnu stálo hned několik ozbrojenců oděných v kovovém obleku, jejichž těžké píky byly dostatečnou ochranou.

„Před králem se sluší pokleknout,“ upozorňoval hodnostář rytíře, když ten se zastavil několik kroků před pódiem.

„Nepřišel jsem prosit,“ odvětil rytíř.

„Pomozte rytíři kleknout,“ obrátil se hodnostář stranou a sám poněkud poodstoupil.

Muž, který přistoupil k rytíři, byl vzrůstem na zdejší poměry hotový obr. O hlavu vyšší než hodnostář, bez košile, jenom v červených kalhotách a vysokých botách, takže na jeho nahé hrudi a pažích vystupovaly obrovské svaly. Než se kdo nadál, napřáhl nohu dozadu a největší silou těžkou koženou botou černého rytíře nakopl.

Černý rytíř se ani nepohnul, zato obr se bolestí chytil za nohu a se zaúpěním klesl na podlahu.

Chudák, politoval obra Gynapa, který ten náraz samosebou zaregistroval, ale jinak se ho to téměř nedotklo. Používají zvláštní způsob vyučování dvorským mravům, usmál se v duchu. Jenomže se stejným výsledkem by mohl kopat botou do skály. Dvanáctimilimetrový slitinový pancíř má hmotu přes šest tun, při včerejších zkouškách spolehlivě odolal všem ranám mečů, kopí, šípů, ale i kulí ze zdejších ručních palných zbraní, ukořistěných královské armádě. Nebýt malých girrigů, které jej nadnášejí, člověk uvnitř by se nedokázal ani nadzvednout - natož aby chodil. Pokus o zdolání setrvačnosti tak velké hmoty kopancem neměl nejmenší naději na úspěch...

„Zhanobil našeho krále!“ vykřikl hodnostář, pro jistotu už bezpečně skrytý za sloupem.

Několik desítek oštěpů nato vzlétlo a kovově zazvonilo na Gynapově pancíři. Všechny však bezmocně odskočily nazpět, dva se přitom zlomily. Několik okamžiků bylo ticho, několik posledních oštěpů se ještě kutálelo stranou.

„Zadrž své vojáky králi,“ řekl Gynapa klidně, jako kdyby pancéřový oděv právě neprošel zatěžkávací zkouškou. „Vždyť oni nevědí, co činí! Či snad chceš, aby odsud utíkali pouze v košilích?“

Vojáci poodstoupili dál a v očích jim byl vidět strach.

„Ustaňte!“ zvolal král sedící na trůně. Celkem zbytečně, nikdo už se podruhé zaútočit nepokoušel.

„Tak - přivítání bychom měli za sebou,“ zahučel Gynapa. „Teď bychom se měli věnovat něčemu vážnějšímu.“

„Pročpak jsi vlastně přišel, rytíři?“ zeptal se opatrně král. „Tvrdíš, že jsi odzbrojil naši armádu. Proč? Pokud je nám známo, nikdo z našich vojáků se ani s tebou, ani s tvými lidmi vůbec nesetkal.“

„A ani se setkat nemohl,“ doplnil Gynapa. „Zastavil jsem tvé vojsko ještě v dostatečné vzdálenosti od míst, kde bych proti nim musel použít silnějších prostředků...“

„Ale proč?“ zeptal se král naléhavě.

„Dejme tomu, že v těchto místech nechci již nikdy tvé vojáky ani vidět...“

„Ale já zase nevidím důvodu, proč by se vojáci nemohli podle naší vůle pohybovat po kterémkoliv koutě říše,“ řekl král rozhněvaným tónem.

„Dobrá - když to chceš vědět takto - pak věz, že jižní provincie již nepatří ke tvému království,“ oznámil Gynapa. „Laskavě si celé toto území odřízni z map své říše.“

„Kdo si troufá říci nám něco takového?“ vyskočil král.

„Já,“ prohlásil Gynapa klidně. „Tady na tomto místě teď slavnostně prohlašuji, že bývalá jižní provincie se stává od této chvíle samostatnou říší.“

„Mluvíš směle, rytíři,“ ušklíbl se král. „Ale ty si asi neuvědomuješ, kde se nacházíš.“

„Zavřete dveře!“ vykřikl na své vojáky.

„Skláním se před tvou velkou odvahou králi,“ řekl Gynapa klidně, ale už s dost jízlivým tónem. „Ovšem jen v případě, že dobře víš, do čeho se právě ženeš. Obávám se jenom, že si to neuvědomuješ. To by ses tak bláhově nespoléhal na směšné dveře, jaké tu máš. Nezastavily by mě, kdybych se rozhodl teď jimi odejít. Ostatně - nepotřebuji dveře. Budu-li chtít, odejdu kudy se mi zachce. Kde nejsou dveře, prorazím si stěnu.“

„Předveď nám to - můžeš-li!“ ušklíbl se král, stojící na svém vyvýšeném pódiu se založenýma rukama. Za ním se vyrojily tři řady ozbrojenců. Gynapa viděl, že každý z nich drží v ruce velikou jednoranovou pistoli, jakoby vystřiženou ze starých filmů, popisujících historii Země. No dobrá, chtějí ukázku, mají ji mít, pomyslel si.

Černý rytíř se naklonil a rozeběhl, ale ne na stranu ani dozadu, nýbrž přímo dopředu. Ozvalo se zmatené práskání výstřelů, vypálených zblízka, ale bez účinku. Gynapa vzápětí plnou vahou narazil do pódia. Ozval se praskot, šestitunové brnění hladce prorazilo dřevěnou přední desku podia, jako by tam narazil naložený nákladní elektromobil. Za rozraženou čelní deskou se objevila dřevěná konstrukce pódia, která se nárazem povážlivě zakymácela. Král se zapotácel, ale udržel se aspoň na nohou. Ne tak jeho vojáci z nichž mnozí padli na zem, i když spíše strachem, než nárazem. Gynapa vzápětí vycouval a zastavil se tam, kde stál předtím.

„Nesnaž se mě vyprovokovat, králi,“ řekl Gynapa, když po chvilce ustal všechen hluk. „Spokoj se s tím, co jsi právě viděl. Kdybych tou silou narazil do některého z těch slabých kamenných sloupů co drží klenbu, obrátil bych v trosky celou budovu. Nebyla by škoda tvého krásného hradu? Opravdu chceš, abych ti předvedl celou svou sílu?“

„Není třeba,“ řekl na to král zachmuřeně.

„Tvoje říše bude veliká i bez jižní provincie, králi,“ pokračoval Gynapa. „Mohl bych chtít mnohem víc, mohl bych si vzít tvoji říši celou, ale já víc nepotřebuji. Ovšem, myslím to také naprosto vážně. A tedy věz - nepokoušej se posílat vojsko přes hranice jižní provincie. Příště by se vojáci nevrátili jako nedávno pouze v košilích, nevrátili by se ti vůbec. Rozumíš dobře, králi? Nebo chceš, abych ti předvedl, jak se tví vojáci mění v černý dým a rozplynou se ve větru?“

„Není třeba,“ opakoval král, stále zachmuřenější.

„V zásadě nejsem proti tomu aby tam cestovali obchodníci se zbožím nebo ostatní lidé z všemožných jiných důvodů, ale jen pokud přijdou v dobrém.“

„V této provincii se ale nachází chrám Tavú, s nímž máme jisté smlouvy,“ vzpomněl si rychle král.

„To od této chvíle není tvoje starost, králi,“ odvětil Gynapa. „Chrám Tavú není již tvým sousedem ani vazalem.“

„Dobrá,“ odvětil král zamračeně. „Můžeš mi ale prozradit kde vlastně sídlíš? V jižní provincii kromě chrámu Tavú není přece žádný jiný hrad.“

„V nově postaveném hradu, králi,“ usmál se Gynapa. „Ale kdybys mě chtěl navštívit, pošli napřed své poselství, abych tvůj průvod nepovažoval za vpád.“

„Ale kde stojí ten tvůj hrad, že o něm nevíme?“

„Dříve se tomu říkalo Gonova hora,“ odvětil Gynapa. To jméno ovšem také vyvolalo patřičné zašumění mezi vojáky.

Gynapa se pak otočil a pomalu vykročil směrem k zavřeným dveřím. Pomalu, nevzrušeně si sice připravoval fotomet, ale nebylo třeba, aby jej použil. Strážní i bez králova povelu hbitě otevřeli dveře na chodbu a pak i další na nádvoří. Tam se postava černého rytíře odrazila - a k všeobecnému zděšení všech přihlížejících se pomalu vznesla do výše. Bez jediného zvuku plynule vystoupala nad střechu královského paláce, pak pomalu zaplula do dveří stříbřité létající lodi. Vzápětí se pod břichem lodi zamíhaly oranžové plameny, loď sebou smýkla stranou a odletěla.

„Měl ses dát k divadlu,“ prohlásil Dabin, když si Gynapa za letu uvolnil otočné ložisko a sejmul přílbu.

„Být - či nebýt, to je oč tu běží,“ zadeklamoval Gynapa, přílbu přitom držel jako Hamlet lebku. „Jenomže já si teď troufám vsadit cokoliv, že u nás už nikdy neuvidíme jediného vojáka královské armády!“

„Tomu bych věřil,“ přikývl Dabin. „Ale o krále už nejde. Nám teď hrozí úplně jiné nebezpečí.“

„Myslíš chrám Tavú?“ usmál se Gynapa.

„Myslím nás samotné,“ opáčil Dabin. „Začínáme se chovat stejným způsobem, jako ti kněží. Divadýlkem to možná začíná, tyranií by to mohlo skončit.“

„Ba ne,“ prohlásil Gynapa. „Máš sice pravdu, bylo to jen divadýlko, ale my se teď zaměříme na to, abychom pozvedli celou bývalou jižní provincii. Na tu nám síly postačí.“

„No, uvidíme,“ řekl Dabin. „Ale prosím tě, občas se také podívej na sebe do zrcadla. Jakmile v něm spatříš velekněze, krále či něco takového, pak je nejvyšší čas dát tam zpáteční chod. Pokud by už nebylo pozdě...“

„Pravda,“ zabručel Gynapa. „Nerad bych tu skončil v roli klauna či tyrana, jako naši předchůdci - Tavúni...“


Ve velké hale nového paláce na vrcholku Gonovy hory se konalo všeobecné shromáždění. Byli tu samozřejmě všichni obyvatelé Gonovy hory, dnes nazývané Útočiště, kde kromě kosmonautů hvězdoletu Touha žila většina bývalých öre ze skal Haüže. Na toto shromáždění se dostavili všichni, mnozí už jako starostové některých okolních obcí.

Stranou seděli za nevelkým stolečkem jako pozorovatelé tři zástupci z chrámu Tavú. Netvářili se příliš nadšeně, ale od velkého jednání, kdy Černý rytíř Gynapa uzavřel s chrámem Tavú příměří, nepodnikli kněží žádnou akci proti obyvatelům města Dejkio ani proti okolním obcím. V tomto příměří bylo sjednáno, že kněží chrámu mohou nadále spravovat svůj chrám, včetně všech pozemků, které k němu odedávna patří, mohou zde slavit veškeré slavnosti jako dříve - nikoho z okolních měst a osad ale nesmí nutit pracovat na polích, patřících chrámu, nebo platit jakékoliv poplatky. Nesmějí ani vynucovat účast lidí na všech slavnostech, pokud sami nechtějí.

Kněží pochopitelně tyto tvrdé podmínky nepřijímali rádi. Znamenalo to skoncovat s bezstarostným životem v chrámu, ale obhospodařovat pole vlastními silami a když vyschl i příliv peněz a darů, nebylo už ani možné vydržovat ozbrojence.

Ti zpočátku reptali, pak se začali veleknězi protivit a když jim nezaplatil dlužný žold ani po ultimátu, všichni do jednoho chrám opustili. Vzali si s sebou zbraně, prý aby se lépe uživili v okolním kraji, ale dlouho je nepoužívali. Přepadli, vyrabovali a vypálili jednu vesnici, čímž jejich lupičská kariéra skončila. Dalšího dne se vojsko probudilo bez zbraní a když vojáci chtěli prchnout co nejdál, s hrůzou zjistili, že se nacházejí na nevelkém ostrově, odkud nikdy nedokáží uniknout pro divoký příboj oceánu, rozkládajícího se kolem. Poslední naději jim vzal bývalý velekněz Myrga, kterého na ostrově také brzy objevili a který už věděl, čí zásluhou se tam všichni ocitli.

Bez ozbrojenců padla poslední naděje na obnovení bývalé moci chrámu Tavú. Kněží se proto pustili sami do obdělávání svých polí, což ovšem bylo mnohem pracnější, než když dříve jen dohlíželi. Zemědělské práce se jim ale dařily a chrám se brzy vzpamatoval. Většina z nich jen smutně vzpomínala na staré zlaté časy, kdy se jim vedlo lépe a ke Gonově hoře hleděla se skrytou nebo i s otevřenou nenávistí.

Ačkoliv kněží neměli obyvatele Útočiště v lásce, přijali každé pozvání, které jim bylo doručeno. A tak i tentokrát tu seděli tři pozvaní: Kaaron, velekněz Tavú a dva jeho kněží, všichni potomci posádky hvězdné lodi Koreoto.

„Sešli jsme se dnes mimořádně,“ zahájil toto shromáždění Dabin, velitel kosmonautů. „Na oslavu ukončení roku je brzy, ukončení žní jsme nedávno oslavili. Dnešní shromáždění má velice zvláštní příčinu. Příčinu, která asi bude nejvíce zajímat naše hosty z chrámu Tavú, protože se jich bude týkat v první řadě.“

Všichni tři kněží mlčeli, ačkoli se na ně obrátily zraky celého shromáždění. Nedalo se nic dělat, bylo lépe mlčet, než přiznat, že tihle lidé nejsou těmi původními ubohými öre z doby před nedávnem. Od té doby, co se zde usadili příchozí z hvězd, se všem v kraji vedlo velice dobře, možná lépe než samotným kněžím chrámu Tavú. Všichni teď vypadali nasyceně a spokojeně, všichni byli dobře oblečeni a obuti, a to nejen měšťané, ale i poslední vesničané. A také by museli přiznat, že nikde nebylo vidět žádného zmrzačeného. Zázračná doktorka z hvězd uzdravila široko daleko všechny chromé, slepým dala vidět a dřívější hluší chodili do velkého sálu poslouchat s ostatními čarovně krásnou Hudbu z hvězd... A kdyby jen to! Nevyléčitelně nemocní se nejen uzdravovali, oni snad mládli - a právě tak většina starších, kteří se nechávali ošetřovat na Útočišti.

„Od doby, co jsme k vám přiletěli, se mnohé změnilo,“ pokračoval Dabin. „Ale dost záhad dosud zůstávalo tajemstvím i pro nás. Jedna z nich se nám včera v noci objasnila.“

Všichni poslouchali s napětím.

„Jak víte, v tomto světě žijí i lidé, jejichž praotcové přiletěli z hvězd, podobně jako my,“ ozvala se slova, jež rázem napnula pozornost i znuděně se tvářících kněží.

„Dozvěděli jsme se mnohé nejen o ohnivé hvězdné lodi, která sem kdysi doletěla, o lidech z její posádky, ale také o jejich domovském světě, který je velice daleko od nás.

Jako kosmického kapitána mě tu něco zaujalo. To něco byl čas. Mnohokrát jsem si opakoval, že je podivné, proč se sem dávno nedostala nějaká další výprava? Vždyť planety Kerré a Errola jsou sotva osmdesát světelných let odtud. Uvažujte prosím jako já. V tomto světě havaruje kosmická loď, havárii přežijí lidé a ti vyšlou domů podrobnou zprávu o tom, co tu našli. Našli tu obydlený svět plný lidí, nesmírně podobných kosmonautům. Co by udělala Bardžá, dostat takovou depeši? Podle mě by nemeškala a vyslala další výpravu. Osmdesát let letěla zpráva vesmírem, stejně dlouho, snad trochu pomaleji, by letěl další hvězdolet. To znamená, že by tady do dvou set let po katastrofě hvězdné lodi Koreoto měli být. Jenomže my víme, že se vůbec nic nedělo skoro devět set let! Tady byla podle mě nesrovnalost. Podobná nesrovnalost, jako když se na Zem dostalo podobné vysílání z hvězdné lodi Perseus také tak ztroskotané na planetě Poenaid. Tehdy se ale na Zemi nevedlo kosmickým projektům, schylovalo se k poslední Svaté válce, proto Země na zprávu o objevení Bardžá nereagovala. Proč ale stejně podivně ignorovali zprávu na Kerré?

Tato záhada se konečně vysvětlila. Detója v naší lodi je přece jen poněkud lepší než ty, které používají radisté öre. Minulé noci zachytila slabé volání. Blíží se k nám kosmická loď vyslaná z planet Kerré, Errola a Grunn. Tentokrát je to skutečná ohnivá loď, to znamená raketa, ve které jsou lidé. A my se musíme připravit na jejich uvítání.“

„Na vašem místě bych se na ně tak netěšil,“ ušklíbl se velekněz Kaaron z chrámu Tavú.

„Proč?“ zachytil tuto poznámku Gynapa. „Myslíš, že se s nimi nedokážeme domluvit?“

„Až oni zjistí, že jste se proti nám postavili...“

„To bylo první, co jsme jim sami řekli,“ opáčil Gynapa.

„A co na to oni?“ vyhrkl Kaaron užasle.

„Omlouvali vás a žádali nás, abychom vás posuzovali více shovívavě,“ řekl Gynapa. „My jsme jim nic nezamlčeli a oni nám také nechtějí nic tajit. Ptali jsme se jich třebas, proč nepřiletěli dříve, hned jak uslyšeli nouzové volání, vyslané z tohoto světa posádkou Koreota. Odpověděli, že vůbec nic nezachytili, takže ani nevěděli, že zde jsou jejich lidé. Dá se to chápat. Například nestačí, aby přímou cestu nestínila zdejší hvězda - tytéž podmínky musí být i v cíli v době, kdy tam dorazí radiové vlny! Kromě toho, lidé z Kerré a Erroly v té době objevili na opačné straně obydlený svět Grunn, kam posílali další a další kosmické výpravy, takže by ani neměli dost prostředků na vyslání lodí do této vzdálenější oblasti. Pořád létají na svých ohnivých lodích, do kterých potřebují velice mnoho atomového paliva, které čím dál tím obtížněji získávají.“

„A jakou řečí se s nimi domlouváte?“ zeptal se Kaaron.

„Mluvíme s nimi řečí, kterou byly napsány knihy Kronika a Proroctví,“ uspokojil jeho zvědavost Gynapa. „Ale zpočátku nám správně nerozuměli, ani my jim. Každá řeč, není-li nějak zafixována, se časem pozměňuje. Některá slova se přestávají používat, jiná vznikají. Za devět set let se jazyk může dost podstatně změnit. Vy jste vlastně díky knihám měli natrvalo zachovanou starokerréštinu.“

„Oni teď mluví jinak?“ nedůvěřoval Kaaron.

„Ano - ale asi byste se s nimi domluvili, tolik rozdílů tam zase nebude,“ řekl Gynapa s úsměvem. „Nám ovšem žádné rozdíly nevadí, protože my se jim snadno přizpůsobíme.“

„A kolik jich bude, těch lidí?“ staral se Kaaron.

„V lodi je jich kolem osmdesáti,“ odpověděl Gynapa.

„A kdy tu budou?“ zeptal se rychle Kasiže, který byl teď starostou města Dejkio.

„Mají před sebou ještě čtvrt roku cesty,“ řekl Gynapa. „Do té doby se na ně můžeme krásně připravit.“

„Opravdu doufáte, že se s vámi dohodnou?“ opatrně se zeptal Kaaron. „Jste přece odjinud...“

„Rozumným lidem to obvykle nevadí,“ řekl Dabin. „My jsme ze světa, který je odsud mnohem dále než světy Kerré, Errola nebo Grunn. Ale ani náš svět není sám. Takových jsou stovky. Žijí na nich nejen lidé, ale i bytosti, které ani jako lidé nevypadají a přesto jsou rozumné. Jak by ses chtěl shodnout s nimi, kdyby ses neshodl s lidmi?“

„Jenom jestli budou vyslanci Kerré stejného mínění, jako vy,“ zapochyboval Kaaron.

„Řekl bych, že se s námi shodnou lépe než s vámi, i když jste částečně jejich pokrevní příbuzní,“ řekl Gynapa. „Ale nemusíte se jich ani obávat. Mám dojem, že umějí odpouštět tak jako my...“

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 15:34

Komentáře: