Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Posel dobrých zpráv

kovového domu vyběhl kybernetik Michal Vortje a úprkem zamířil do kamenného domu, přímo do ordinace zázračné lékařky Zirranei Irolové.

„Zirranei!“ křičel radostí. „Nech všeho a pojď sem!“

„Co se děje?“ vyhlédla Bardžanka ze dveří. Plná čekárna pacientů nastražila uši.

„Pojď k rádiu, někdo chce s tebou nutně mluvit!“ křičel Vortje.

„To nemůže počkat?“ divila se Zirranei. „Nevidíš, kolik tu mám lidí? S jedním agisarem se to ani nedá stihnout! Nebo se stala nějaká nehoda?“

„Žádná nehoda, naopak!“ volal Vortje, ačkoliv už byl pár kroků od Irolové. „Chce přímo s tebou teď, hned, okamžitě mluvit někdo z vesmíru!“

„Ale vždyť už jsme se dohodli,“ namítala Irolová. „Hned jak přistanou, podívám se na všechny...“

„Jenomže tady nejde o lidi z Kerré!“ sděloval jí nadšeně Vortje. „Chce s tebou okamžitě mluvit tvůj kmotřenec. Snad víš, o koho se jedná? Měl hlas jako malé dítě.“

Gurroa!“ vyskočila Zirranei. „Kde je?“

„Já nevím, ale nebude daleko,“ jásal Vortje. „V rádiu mi odpovídal s dvousekundovým zpožděním, takže musí být někde blízko u téhle planety, ne dál než je Měsíc od Země!“

„Přece nás našel!“ zajásala Zirranei.

Venku se fialově zablýsklo. Vzápětí se vysoko na obloze ozvala hromová rána a vzduch se otřásl až dolů. Lidé rychle vybíhali z budov a dívali se vzhůru.

Nad Útočištěm, dříve zvaným Gonova hora, se pomalu snášela obrovská stříbřitá koule.

„To není žádná z našich průzkumných lodí, tohle je o hodně větší,“ zarazil se Vortje.

„To není loď Společenství!“ obrátila se k němu Zirranei. „To je přece Gurroa, posílá pro nás svůj křižník!“

Další záblesk se objevil tak blízko, že všichni museli na okamžik zavřít oči.

Na planince mezi kovovým domem a novou budovou kamenného domu se objevil nevysoký, kudrnatý hoch, oblečený do okrově žluté kombinézy. Místní lidé na něho zírali a nemohli uvěřit očím. Tak divný obličej ještě nikdo z nich nikdy neviděl... Nikdo tu přece neměl tak placatý nos, navíc obrácený nosními dírkami dopředu...

„Zirranei!“ vykřikl vesmírný chlapec. „Jsem tak rád, že jsi naživu, ani si to představit neumíš!“

„Pavlíku!“ zvolala radostně Zirranei - a vzápětí chlapce držela v náručí. „Já jsem taky ráda, že tě vidím!“

„Už jsem se bál, že jste všichni po smrti,“ usmíval se podivným obličejem chlapec.

„Vletěli jsme nejspíš do vybuchující novy,“ vysvětlovala mu Bardžanka. „Ale přežili jsme to... Jak jsi nás našel?“

„Poslal jsem ke každé hvězdě v okruhu tisíce světelných let letounek,“ usmíval se pořád chlapec. „Našel bych vás za každou cenu, to si piš.“

„Vždyť už je načase,“ žertem mu zahrozila Zirranei. „Už tady trčíme jako na pustém ostrově více než rok!“

„Doufám aspoň, že jste se příliš nenudili,“ rozhlédl se kolem Gurroa. „Jak vidím, tohle všechno jste tu už stihli? Ale já jsem vážně nemohl přijít dřív, kmotřičko. Měl jsem až skoro do téhle chvíle strašlivý spor s jednou planetou, víš? S tou, která pohltila Orlanda Itči - a taky mě, pamatuješ se na to ještě?“

„Aby ne - však to máme ještě někde zaznamenané,“ dívala se Zirranei soucitně na chlapce. „Ta planeta... Opravdu tě zahubila?“

„Stála mě tři životy, navíc to málem vyhrála,“ povzdychl si Gurroa. „To by bylo podstatně horší. Ta příšera se totiž mezitím naučila létat Evsejem a usmyslela si spolykat lidi v celém vesmíru.“

„Ale ty jsi to přece vyhrál, ne?“ podívala se na něho s důvěrou.

„Vyhrál,“ přikývl. „Ale museli mi pomáhat všichni, skoro celé Galaktické Společenství. Nejvíc tvá máma Zoidée a obě dvě sestry... A já jsem jim přitom tvrdil, že už jsi nejspíš po smrti. Můžeš mi to prominout?“

„A co se stalo s tou planetou?“

„Propadla se do pekla,“ zažertoval trochu Gurroa. „A to myslím skoro vážně. Pokusil jsem se rozdrtit ji svými křižníky, ale ona se usadila v nadprostoru nad hvězdou, kam jsem na ni nemohl - a zkoušela mě zničit telepaticky. Málem se jí to podařilo... Jenže pak se stalo něco, s čím jsem ani já, ani ona nepočítali. Já jsem svíral svými křižníky hvězdu tak dlouho, až v tom sevření vybuchla. Alespoň teď vím, jak přivést hvězdu k výbuchu a zase ji uhasit. Jenže vybuchující supernova, neprodyšně stisknutá Géja-polem, pronikla svými plameny do nadprostoru Evsej - rovnou na kosmickou bestii. Jestli ji upálila tam, nebo se ta bestie předtím propadla do obyčejného Euklidova prostoru, plného plamenů hořící hvězdy, to už nevím, ale v každém případě z ní nezbyl ani prášek.“

„Jsi rád, že jsi ji zničil?“ podívala se na něho.

„A víš, že ano?“ oplatil jí pozorný pohled. „Strašně mě utahala, jednou mě sežrala, což bylo příšerné, dvakrát jsem kvůli ní shořel v atomovém ohni, ale to není nic proti tomu, co by se mohlo stát, kdyby vyhrála... Nejhorší bylo, když jsem pořádně nevěděl, co se vlastně děje. Rozumíš, ta bestie nejspíš uhořela několik okamžiků po výbuchu, ale já jsem pak musel držet supernovu v objetí Géja-pole skoro celý rok, než mě napadlo pár křižníků obětovat a udělat si jasno, co se pod slupkou Géja-pole děje. Celou dobu jsem měl co dělat, abych udržel křižníky v chodu. Ani si nechtěj představit, co jsem vyplýtval B-paliva! A ta ostuda, když jsem před Galaktickým Společenstvím musel přiznat, že zbytečně... No, oni to vzali jako nutné zlo a teď dokonce nechtějí, abych půjčené palivo vracel...“

„A co naši?“ obrátila směr hovoru Zirranei.

„Všichni jsou v pořádku,“ ujišťoval ji Gurroa. „V téhle chvíli už vědí, že jsi naživu. Všichni tě pozdravují, hlavně Sven - právě teď mi říká, abych ti za něj slíbil, že příště zanechá sebezajímavějších výzkumů, ale bude se snažit, aby vždycky letěl s tebou...“

„Pozdravuj ho ode mě,“ usmála se šťastně. „Však se mi tu po něm také stýskalo... A stýská... Měla to být cesta na půl roku, chápali jsme ji se Svenem jako docela vítanou zkoušku naší lásky - a zatím...“

„Raději bychom měli přejít k dalším rozhovorům,“ obrátil téma Gurroa. „Jak vidím, jsou zde dokonce nějací lidé. Mám svolat zasedání Společenství?“

„Počkej s tím ještě,“ poprosila Zirranei. „My už máme sestavenou zprávu, ale asi bychom ji měli trochu učesat. Dej nám k tomu chvilku čas.“

„Pro tebe udělám přece vždycky všechno, kmotřičko,“ řekl Gurroa. „Nepotřebujete nějakou materiální pomoc?“

„Nějakou asi potřebovat budeme,“ usmívala se Zirranei. „Tady je strašně zaostalá civilizace, bude s ní ještě hodně práce, než se pozvedne. Ale už to ani nehoří, víš?“

„Jak myslíš, kmotřičko. Já tedy počkám. Hlavně, že nikdo z vás není v bezprostředním ohrožení. Moc jsem se bál, abych nepřišel pozdě.“

„Teď už je to tu skoro v pohodě...“

„A když sem bude za tebou chtít přicestovat Sven?“

„Vezmi ho sem - třeba hned!“ vyhrkla Zirranei. „Víš, že jsem ho od svatby neviděla?“

„Já tě chápu,“ usmíval se Gurroa. „Však bys měla vidět, jak i on jásá...“


„Tady jste se zabydleli!“ prohlížela si Zoidée zvědavě příbytek své dcery Zirranei.

Nevelká kajuta průzkumného hvězdoletu Touha, který se už nikdy nezdvihne k černým dálkám kosmického prostoru, byla opatřena dvěma standardními lůžky a navíc přeplněna různými předměty, připomínajícími svět, na kterém trosečníci nalezli své Útočiště.

Na stěnách kajuty byly rozvěšeny především různé zbraně. Visely zde dvě dlouhé, těžké píky, několik druhů mečů a dýk, dva luky s toulci plnými šípů, těžký samostříl, jeden prak, čtyři primitivní křesadlové pistole, drátěná košile, čtyři přílby různých tvarů - a vrcholem bylo kompletní rytířské brnění. Většinou šlo o zbraně, ukořistěné královskému vojsku při jeho poslední výpravě do území, které bylo v současné době nazýváno republika Dejkio a které se dnes už honosilo nejmodernějším hlavním městem na planetě. Bylo to samozřejmě relativní. Stály tu pořád stejné domy, jen do většiny zavedli elektřinu a vodovod, původní dřevěné nebo slaměné střechy nahradili slitinovými, odolnějšími proti ohni. Zřídili také kanalizaci se stranou ležící továrnou na B-palivo, která jako všude sloužila jako čistička odpadních vod. V blízkosti původního jediného náměstí stála budova tržnice, stavěná ještě ve stylu ostatních domů, ale na opačném konci města, přímo proti chrámu Tavú, postavili stavitelé novou, velikou prosklenou budovu, sloužící současně jako ubytovna i škola. Bydleli v ní žáci a učitelé, ve které se přeměnili všichni členové posádky hvězdoletu Touha - ale také kupci, kterých teď bylo město Dejkio pořád plné.

Trosečníci hvězdoletu Touha se v první fázi zaměřili na zemědělství. To se jim brzy podařilo pozvednout, takže republika Dejkio dnes mohla tři čtvrtě produkce potravin vyvážet do okolních zemí. Zpočátku se tak dělo za víceméně symbolickou cenu, vlastně se jednalo spíše o potravinovou pomoc okolním zemím, ale postupně ceny přizpůsobovali možnostem obyvatel, aby potraviny byly pořád dostupné všem, ale aby s nimi nikdo zbytečně neplýtval, jako v období, kdy byly zdarma nebo příliš levné.

Postupně se i zemědělci z okolních krajin učili pěstovat nové, velice výhodné plodiny, ale pěstovat s větším efektem i tradiční, se všude výroba potravin zvýšila a celá pevnina se zbavovala hladu. Nejbližším cílem by mělo být rozšíření pokrokových metod a plodin do celého světa, ale to prozatím nebylo v silách nevelké skupinky trosečníků. Do republiky Dejkio se z okolních zemí vypravovali nejprve obchodníci. Ti přiváželi do svých zemí neuvěřitelné zvěsti, ale s nimi i spoustu zajímavého zboží, takže se velice rádi vraceli za dalšími obchody. Spolu s obchodníky začali přicházet mladí chlapci, kteří sem už obvykle cestovali s úmyslem naučit se všemu co dovedli úspěšní obyvatelé republiky Dejkio. Zejména když se po okolních zemích rozkřiklo, že učení ve školách je přístupné pro každého - nikdo prý nevyžaduje ani vstupní poplatek, ani protekci, ani úpis bezplatné práce po vyučení, jako tomu bylo u většiny řemesel jinde. Nikdo se nezmiňoval o tom, že všichni úspěšní žáci školy prochází péčí doktorky Zirranei, která jim nenápadně mění dědičnost k prodloužení věku jejich i věku jejich dětí.

Paláce na hoře Útočiště nezůstaly opuštěné, ani když se většina bývalých trosečníků přestěhovala do školy v Dejkio. Psanci öre se buďto vrátili do svých domovů, nebo se rozešli po vesnicích republiky, aby šířili osvětu. V paláci bylo teď všeobecné zdravotní středisko, v současné době pak navíc vyšší škola, kde měli zájemci přístup k vědění Galaktického Společenství myslících bytostí, uloženému v krystalických pamětech palubních počítačů hvězdoletu. Byli sem zváni ti, u nichž se projevovala největší přirozená inteligence, měli snahu porozumět dosud neznámým vědám a sami též souhlasili s postupem do této školy.

Jediný agisar trosečníků zastal spolu se Zirranei tolik práce, jako desítky jeho kolegů v civilizovanějších zemích dohromady. Bylo to pochopitelné. Ve vyspělých světech na jednoho lékaře-biologa připadá sotva několik set pacientů. Pak se vlastně ani nedá mluvit o trvalém povolání lékaře, spíše o doplňkové funkci k základnímu povolání biolog. Tady byl zpočátku jediný agisar na celou planetu - Zirranei ordinovala od rána do večera, ale nestačila sama zvládnout všechny případy, které kde vyžadovaly lékařskou pomoc. Dokud za ní chodili jen obyvatelé Útočiště, ještě to šlo - nejenže stihla v krátké době vyléčit všechny, kteří to potřebovali, ale brzy všem öre prodloužila životy na maximálních možnost, obvyklou tam, kde se agisary starají o bytosti humanoidních typů. Jakmile se však po kraji rozkřiklo, že na Útočišti sídlí zázračná lékařka, která zaručeně uzdraví nevyléčitelně nemocné, od narození slepé, hluché a chromé, nestačil pro ně jeden výtah, museli postavit dva další. V paláci bylo živo jako nikdy předtím. Nemocní, jejichž nemoc vyžadovala delší dobu léčení, leželi jeden čas i na chodbách, ale potom zdejší stavitelé přistavěli další křídlo nemocnice, aby bylo kam uložit pacienty a nevypadalo to zde jako v barbarských špitálech na jiných místech planety.

Planetou Saimeo (jak svůj svět nazývali její obyvatelé) se zabývalo i shromáždění Galaktického Společenství myslících bytostí. Rozhodlo pomoci jí, aby se dostala na takovou úroveň, aby její obyvatelé netrpěli hladem a nemocemi. Do různých míst planety vyslali první dobrovolníky s agisary, aby pomohli zlepšit zdraví obyvatel nejen v okolí Útočiště. Rovněž vybrali z místních lidí několik stovek prvních zájemců o studium biologie na planetě Bardžá.

Na pevnině Mašš, kde ležela republika Dejkio, to nebyl žádný problém. V samotné republice byli už lidé připraveni na existenci lidí z hvězd, setkali se s mnoha příjemnými stránkami jejich činnosti, ti nejmladší už chodili do škol a vysloveně se těšili na chvíli, kdy se i oni naučí využívat všechno dobré, co k nim přišlo z hvězd.

Komplikace nastala u severních sousedů. Král Kašnur se jen nerad smiřoval s existencí republiky na místě své bývalé jižní provincie, ale vojensky si netroufl nic proti ní podniknout. V tom měl pravdu Gynapa, když tvrdil, že jeho divadýlko bude mít trvalý účinek. Král však odmítal i další pokusy o mírová jednání, ačkoliv mu lidé z hvězd prostřednictvím obchodníků nabízeli zachování trůnu a navíc podstatné zlepšení života obyvatel jeho říše. Bylo by proti zásadám Společenství řešit něco takového násilím. Bylo proto rozhodnuto počkat, až osvěta a tlak jeho vlastních poddaných udělá své a přiměje krále přizpůsobit se podmínkám. Zatím se do jeho říše vypravovali dobrovolníci s agisary, především dobrodružnější povahy ze Země, aby tam působili jako lékaři. I když totiž byli tito misionáři speciálně vybaveni, nebyla taková mise bez nebezpečí.

Na ostatních pevninách byla situace horší. Na jedné žil divoký národ, jehož kmeny mezi sebou neustále válčily a na svém území žádné cizince nestrpěly. Na další byla společnost sice poněkud mírumilovnější, ale tak nesmírně konzervativní, že její příslušníci odmítali i nejlepší novinky jen proto, že to byly novinky.

Když na Saimeo po obrovském Gurroově křižníku přiletěl další průzkumný hvězdolet, aby na planetě smontoval první stanici vjosuzgu pro mezihvězdnou přepravu, všichni členové výpravy Touha odmítli vystřídání a zůstali na svých místech. Jen lékařky Luburová a Sentová odletěly s Gurroovým křižníkem na Bardžá, aby převzaly nové agisary namísto těch, o které přišly v radioaktivním záření výbuchu supernovy, ale jakmile je dostaly (stalo se tak obratem, na univerzitě v Cokrezu se s výjimečnými případy počítá), vrátily se obě na planetu Saimeo.

„To tě neláká cesta na planety Kerré, Errola a Grun?“ ptala se Zoidée své dcery.

„Já to, mami, budu teď muset přenechat jiným,“ usmála se Zirranei. „Ostatně - jestli to nevíš, já jsem už lidi z Kerré zkoumala - nebo alespoň jejich potomky, kteří se tu zachovali.“

Gurroovým křižníkem odeslali na planetu Bardžá do Rady kosmonautiky i všechny dosud získané poznatky nejen o planetě Saimeo, ale také co se podařilo zjistit o trojitém společenství planet Kerré, Errola a Grun. Kdo měl zájem, už tyto informace mohl získat. Paní Zoidée je navíc měla přímo od svého kmotřence, který za ní s radostí hned po nalezení výpravy přiletěl tím svým zvláštním způsobem (skokem šestým nadprostorem), takže byla tato novina v Praze prakticky v té chvíli, kdy jeden z jeho speciálních mezihvězdných letounů objevil výpravu Touha. V Radě kosmonautiky se rozhodli počkat, až na Saimeo dorazí hvězdolet z Kerré a teprve potom vyslat výpravu tam, odkud přiletěl.

Kosmonauté hvězdné lodi, přibližující se podsvětelnou hlemýždí rychlostí k planetě už věděli že trosečníkům přišla pomoc ze Společenství. Nejprve jim poslali rádiem gratulaci. Až pak se dozvěděli, že hvězdolet Galaktického Společenství poletí k jejich domovským světům - a že tam bude podstatně dříve, než kolik by k překonání této vzdálenosti potřebovala jejich raketa - neboť hvězdné lodi Společenství létají větší rychlostí než rychlost světla. Dozvěděli se přitom i spoustu novinek. Na existenci Aigurských nadprostorových letadel už byli připraveni, slyšeli o nich cosi v rádiových rozhovorech s trosečníky lodi Touha. O děsivé galaktické obludě, která se rozrůstala nedaleko jejich světů a mohla je pohltit, jako pohltila jednu z jejich hvězdných výprav, se však mohli dozvědět až teď, když už naštěstí tato obluda díky Gurroovi neexistovala.

„Víš, že nám Gurroa říkal, že vás ta příšera spořádala k večeři?“ říkala Zoidée dceři, když ji poprvé objala.

„Vím, už se mi tu omlouval,“ usmívala se Zirranei ještě skrz slzy radosti. „My jsme ho tenkrát poslechli včas a tu hvězdu jsme opustili, i když zřejmě na poslední chvíli. Ale pak jsme se rozhodli letět dál. Už to víckrát neuděláme...“

„Ta obluda pak naštěstí narazila na Gurroovy křižníky,“ zachvěla se paní Zoidée. „Ačkoliv to bylo jen taktak... Ale i po spálení obludy v plamenech explodující hvězdy přišel Gurroa o jednu šestici svých křižníků - a o chlapce, kterého tam nechal. Chtěl mít naprostou jistotu, proto kolem první šestice křižníků postavil další, větší blánu, tvořenou hned dvanácti dalšími křižníky - většinu mu jich museli narychlo postavit v Mofidijské továrně na Aiguře. Pak z těch prvních křižníků evakuoval posádky a křižníky vypnul. Kromě nich tam bylo další termonukleární torpédo, připravené k útoku na obludu. Když potom první blána Géja-pole praskla a plameny supernovy se obořily na druhou, mnohem silnější, teprve teď Gurroa zjistil, že i v nadprostoru Evsej zuří strašlivý oheň supernovy. Na jednu stranu to bylo příznivé znamení, protože to znamenalo, že obluda je spálená a není třeba se jí obávat - ale na druhou stranu Gurroa nestihl ze svého skleněného torpéda dostat pilota. Shořel mu v tak krátkém okamžiku, že se nedalo nic dělat, prakticky se vypařil i se strojem.“

Gurroa prožil mnoho smrtí,“ řekla Zirranei. „Ale sama dobře víš, když jemu někdo umře, pocítí to jako ránu, může cítit i bolest - ale on sám žije dál. On je prakticky jako jedinec nesmrtelný. Ale když si představím, jak asi umíral Orlando... To muselo být hrozné... No, moc nechybělo, byla by nás ta příšera sežrala všechny... A víš, že jediné snímky té obludy jsou uschovány v paměti našeho hvězdoletu? Gurroa ani neměl čas pořídit fotografie!“

„Ve výpravě k planetě Kerré bude i naše Vlasta,“ řekla jakoby mimochodem Zoidée.

„To už mi říkal Gurroa, mami,“ usmála se Zirranei. „On se tady občas objeví. No znáš ho - zablýskne se a on tu je. Zablýskne se podruhé - a už je kdovíkolik tisíc světelných let odtud... Vždycky přinese pár novinek a zmizí. Já mám jen podezření, že on už byl takhle i na Kerré. Ale nechá nás tam letět, aby to vypadalo, že jsme tam byli první. No - ať tam Vlastina letí, kdoví, k čemu jí to nebude dobré...“

„Ty zůstaneš tady?“

„Tady mě už lidé znají,“ zavrněla Zirranei. „A Sven je tu se mnou... Ale mám jednu novinku. Pavlíkovi jsem musela slíbit, že mu budu ještě jednou dělat kmotru. Neříkal ti to náhodou také?“

„Říkal,“ usmála se Zoidée. „Já dokonce vím proč.“

„Já taky,“ mávla rukou Zirranei. „Takže Pavlík bude matkou! To jsou mi věci! Gerdu jsem znala odedávna, přinesl mi ji kdysi jako mimino, celou modrou, s odřeným krčkem. To byl ještě naživu ten původní Pavel... Ale tentokrát to bude i pro něho úplně nové. Musí to být strašně zajímavé, když může vnímat současně pocity rodícího se mimina i jeho matky.“

„Toho asistování bychom si měly obě vážit,“ řekla paní Zoidée vážně. Gurroovi studuje jedno děvče na univerzitě v Cokrezu. To znamená, že zakrátko bude mít i agisar a jak víš, co se naučí jedna součást Pavlíka, to umí každá. Takže on si brzy vystačí i v tomhle směru. Nás ani nikoho jiného pak nebude potřebovat vůbec...“

„Budeme jediné dvě kmotry,“ povzdychla si Zirranei. „Ale nevím, jestli nás přece jen potřebovat nebude - i když možná trochu jinak, než dosud. Víš, co mi nedávno říkal? Ale je to prý tajemství, které smím říci jen tobě a tátovi. On by chtěl, abych se od něho dala předělat na právě takovou telepatickou bytost, jako je on sám. Říkal, že to sice zatím neumí, ale je mu už jasné, že to půjde, takže na tom naplno bádá. Když si představíš, co při jeho inteligenční kapacitě znamená naplno bádá...“

„O tom vím - nám navrhoval totéž,“ řekla paní Zoidée. „Je to strašně lákavá nabídka - ale raději jsme si vymínili čas na rozmyšlenou. Kdybychom se rozhodli přijmout, máme se mu přihlásit - dal nám na to pět set let.“

„Nevím proč, i já jsem se rozhodla pořádně se nejdřív rozmyslet,“ odtušila zamyšleně Zirranei. „On totiž Pavlík tvrdí, že takových bytostí, jako je on, nemůže být mnoho. Je to dáno kapacitou telepatických nadprostorů. Celkem to může nabídnout jen asi tisícovce rozumných bytostí. Prý uvažuje pro začátek o deseti až dvaceti. Říkal mi, že si musí dobře vybírat, aby se náhodou nestal telepatickou bytostí s tolika možnostmi nějaký lump - a těch je bohužel ve vesmíru pořád dost a dost. Zatím mu to slíbila Yl-la z Aigury, jeho bývalá žena, dnes vlastně vdova - ale současně i matka... Ono je to kapánek složité, že? Ta jako jediná prý ani nechtěla čas na rozmyšlenou.“

„Dovedeš si představit, že jednou bude ve vesmíru tisíc takových bytostí?“ zachvěla se Zoidée.

„Kdo ví,“ pokrčila rameny Zirranei. „Třeba to ani nebude složité. Když se mezi sebou dokáží dohodnout lidé, proč by se spolu nedohodly i takové bytosti?“

„Já si to přece jen musím nejprve pořádně rozmyslet,“ trochu se otřásla Zoidée. „Uvaž, že to pak už nikdy nepůjde zrušit. A taková bytost pak prý ani umřít nemůže.“

„Kdoví!“ opět pokrčila rameny Zirranei. „Řekl, že klidně počká třeba pět set let. On sám má přece času mnohem více, než my - i když je to vlastně jen takové mládě.“

„Mládě, které si hraje s planetami, jako lidské děti s kuličkami,“ zachvěla se Zoidée.

„Co chceš - zatím mu ke hraní stačí ani ne desetina naší Galaxie - a takových galaxií přece je...“

„Ještě že je takový jaký je - ve svém původním životě to byl pozemšťan, ale chová se jako Bardžan... Jako Vojta...“

„Uvidíme,“ řekla Zirranei. „Ale teď jsme tady a máme spoustu práce. Ještě že nás tu je s agisary víc. Nechceš mi dnes pomoci, mami? Mám teď určitě před ordinací takovou stovku pacientů.“

© Praha 1972, 1991

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 15:34

Komentáře: