Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Vlkodlaci

Jednou z podivných existencí sídliště je podivín Houžvička.

Prý býval kdysi vysokoškolským profesorem, ale nevypadá na to, v hospodě i na veřejnosti mluví zásadně jako dlaždič. Navíc si chová v paneláku dva psy. Na tom by nebylo nic neobvyklého, kdyby byli jako ostatní.

Jeho šediví psi se brzy stali postrachem sídliště. V krátké době do krve pokousali polovinu sídlištních psů. Majitelé všech menších plemen se rychle naučili své miláčky odnášet do bezpečí, jakmile se zpoza některého rohu Šediváci vynořili. Jen majitelé větších plemen, od vlčáka výš, si nemohli stěžovat. Houžvičkovi rváči si na veliké psy netroufali, útočili jen když měli přesilu, ale ve dvojici ji většinou měli. Bohužel je naše sídliště přeplněné menšími pokojovými psíky, snadnou kořistí pro Šediváky.

Domlouvání majiteli psích rváčů mělo účinek házení hrachu na stěnu. Vyhrožovat policií? To ho vždycky rozesmálo, jak známo, policie není schopná chránit občany ani před zloději a lupiči, natož před psy.

„Mám je na vodítku? Mám! To stačí!“ umíněně tvrdil Houžvička. „A vůbec, děte do prdele a neprovokujte, nebo je na vás pustím.“

Občas to dokonce udělal. Jednou se mu nešťastnou náhodou vytrhli, jindy je nějak špatně uvázal před hospodou a pokaždé tekla krev. Většinou krev pokousaných a potrhaných psů, ale párkrát to odnesly i ruce majitelů, když se snažili své miláčky zachránit. Houžvička se pokaždé přišoural a psy si odvedl, ale jeho šourání bylo očividně úmyslně pomalé a Houžvička byl vždycky navýsost spokojený, jak to jeho miláčci těm druhým zase nandali. Přivolaná policie se tím odmítla zabývat, nanejvýš sepsala protokol. Houžvička se jen chechtal. Nikdy nikomu nic nezaplatil. Tvrdil, že z něho nic nedostanou ani exekutoři, protože na životní minimum má právo každý a on svá práva zná do posledního puntíku.

Jednou mu utekli úplně z dohledu a krátce poté záhadně zkolabovali, záhadně do chvíle, než veterinář konstatoval otravu jedem na krysy. Bohužel se mu psy podařilo k veliké Houžvičkově radosti a ke stejně velkému, ne-li většímu zklamání všech sídlištních majitelů psů, zachránit.

„To mi ten sráč zaplatí!“ vyhrožoval Houžvička v hospodě neznámému pachateli silácky. Pár měsíců chodil po sídlišti jako ohař a ostražitě pozoroval, zda si jeho psi někoho nezapamatovali, ale rváči zřejmě nepochopili souvislosti a na všechny se dál vrhali bez rozdílu stejně nepřátelsky.

Odpoledne si Adélka hrála s ostatními dětmi na dětském hřišti. Janinka z protějšího domu si tam přinesla dárek k narozeninám, nové štěně. Rodiče ještě neměli zkušenost s Houžvičkovými Šediváky a pověřili proto neuváženě vyvenčením nového rodinného mazlíčka dítě.

Že se něco děje, jsem pochopil, až když se z dětského hřiště začalo ozývat zoufalé dětské vřískání. Skočil jsem k oknu - a zděsil se. Šediváci! Hnali se na dětské hřiště, zase se vytrhli svému majiteli! Anebo, že on je na ty děti nakonec pustil? Byli sice na společném vodítku, ale to jim nevadilo, byli zvyklí lovit ve dvou. Janinka už držela vystrašené štěně v náručí, ale byla příliš malá, aby je vyzvedla mimo jejich dosah. Normální pes, i velký rváč, zpravidla nechává štěňata na pokoji, ale Šediváci potrhali už i několik fen, což normální pes také neudělá. Byli výjimečně zkažení a bylo mi jasné, že štěně setkání s nimi nepřežije. A co hůř, odehraje se to přímo před očima vyděšených dětí. Mít zbraň, neváhal bych ji použít, ještě dokud byli Šediváci daleko od dětí. Měl jsem ale jen holé ruce a byl jsem daleko.

Najednou jsem zpozoroval něco, z čeho mi zatrnulo.

Došlo mi, že se to může velice rychle změnit v nefalšovaný horor.

Adélka cosi volala na své kamarády. Většina jich už dávno hledala spásu v útěku, jiní byli asi v šoku, takže se na útěk ani nedali. Jen Jaroušek se projevil jako opravdový kamarád a rytíř.

Obě děti se srdnatě postavily mezi strachem vřískající Janinku a Šediváky. Očividně chtěly to štěně chránit vlastními těly, což bylo asi odvážné, ale vzhledem ke rváčské povaze Šediváků skoro sebevražedné. Tohle nemůže dopadnout dobře! Jestli poteče krev, nebude to krev psů, ale dětí!

Na víc jsem nečekal. Vyrazil jsem z bytu po třech schodech, ale bylo mi jasné, že tentokrát přijdu pozdě. Musel jsem ještě oběhnout dva rohy, na hřiště sice z kuchyně vidíme, ale vchod je na opačné straně. Ale třeba ty bestie něco zdrží, snad zachráním aspoň něco.

Až za druhým rohem se mi objevil výhled na skupinku dětí na hřišti.

Vřískání dětí pokračovalo neztenčenou silou, ale na první pohled jsem pochopil, že se zatím nic zlého neděje. Až na druhý pohled mi došlo, že to - vůbec není v pořádku!

Štěně bylo naživu a malá majitelka je tiskla k sobě, Šediváci se k němu nedostali. Plazili se před Adélkou, ona stála nad nimi s rukama vztyčenýma vzhůru jako pohanská kněžka a zpívala jim. Podivnou jednotvárnou píseň beze slov, vzdáleně podobnou arabským náboženským písním.

„Alá-allá-allálá!“

„Adélko!“ vykřikl jsem plný starostí o ni.

Neodpověděla, zpívala dál, jako v transu. Nezpomalil jsem a brzy jsem byl u nich. Zblízka to bylo ještě divnější a nepochopitelnější. Psí rváči se na trávníku plazili a kňučeli, jakoby je kroutila nevysvětlitelná bolest. Naštěstí jsem pochopil, co mám dělat, doběhl k bezmocným psům a popadl volný konec vodítka.

„Ještě že jsi přišel, tati!“ přestala až teď Adélka zpívat a ulehčeně si vydechla.

Šediváci okamžitě vyskočili a začali se zprudka sápat na bezmocné štěně a kdoví, možná i na Adélku, pokud ji rozpoznali jako příčinu svých potíží. Trhali sebou zuřivě a nebylo jednoduché je udržet, ale dospělého chlapa přece jen nepřetáhli. Dovlekl jsem je ke sloupu s rezavým posedem pro tenisového rozhodčího a uvázal vodítko. Pochopili ale, že jsem jim překazil chystanou kratochvíli se štěnětem a vrhli se na mě.

Chystal jsem se prvního z nich nemilosrdně nakopnout, měl bych k tomu jistě právo, ale Adélka byla rychlejší. Sídlištěm se opět ozval její kvílivý zpěv. Šediváci ze náhle uprostřed skoku zarazili, padli bezmocně na zem a začali kňučet bolestí.

Nebylo pochyb. Ten zpěv je skutečně bolel!

Takhle zblízka to i na mě působilo strašidelně. Rychle jsem opustil okruh, kam vodítko dovolilo přivázaným psům chňapat. Adélka ihned pohotově umlkla.

„Prima, tati!“ řekla uznale. Ulehčeně si oddychla, ale pak se ode mě odvrátila a věnovala se Janince a jejímu štěněti. Bylo z Adélčina zpěvu také v šoku a sotva se motalo, když je vyděšená majitelka postavila na zem.

„Promiň, Jani, jinak to nešlo,“ omlouvala se jí Adélka. „Neboj se, Peggina se ti vzpamatuje.“

Janinka byla očividně ráda, že se štěněti nic nestalo, ale byla také ještě vyplašená.

„Neříkala jsem vám, popadněte Pegginu a utečte?“ obrátila se Adélka přísně na Jarouška.

„To jsme tě tu měli nechat?“ namítal zarputile - a podle mě naprosto správně! Co by to bylo za rytíře, aby utekl před psy a nechal jim kamarádku na pospas!

„Nic by mi neudělali!“ tvrdila Adélka. „Měli jste zdrhat.“

Vzteklý štěkot Šediváků se pořád rozléhal kolem a všem blízkým i vzdáleným psům naháněl hrůzu. To už se ale na hřiště sbíhali další rodiče, rozebírali si své ratolesti a rychle si je odváděli domů. Také Adélčina rytíře Jarouška si jeho matka odvedla.

„Jsi celá, Janinko? A co Peggy?“ přiběhli i Janinčini rodiče. V první řadě se věnovali dcerce, ale té nic nebylo a nechtěla za žádnou cenu opustit štěně.

„Co ste to s mejma psama prováděli, vy kurvy?“ ozval se za námi náhle hrubý hlas.

Bývalý profesor Houžvička. Jak jinak!

Teprve teď se přihnal, kupodivu bez obvyklého pomalého šourání. Viděl asi jen závěrečnou fázi, když Adélka jeho vlkodlaky pacifikovala svou písní, ale ani on si to nedokázal vysvětlit. Teď se hnal ke svým rváčům, kteří už zase v plné síle trhali vodítkem.

„Odveďte si je,“ poradil jsem mu suše. „Na dětském hřišti nemají co dělat.“

„To zkurvený štěně taky ne, a navíc nemá náhubek,“ odsekl hulvát Houžvička, jako kdyby jeho vlkodlaci nějaký náhubek měli.

Pomyslel jsem si, že už by to mohlo být dostatečné i na trestní oznámení, ale vlastně se zase nic moc nestalo, policie by to jako vždy zametla pod koberec, tomu by se ten hulvát jen chechtal.

„Nebezpeční jsou jen ti vaši,“ pokusil jsem se ho aspoň zpražit.

To jsem si dal! Jděte s argumenty na primitiva, byť titulovaného! Houžvička začal nadávat tak sprostě, že by se i písek červenal. Před dětmi, jemu to bylo jedno.

„Nech ho, tati,“ obrátila se ke mně Adélka. „Ale kdyby na tebe skočil, zacpi si pevně uši.“

Pochopil jsem to dříve než Houžvička, ale trochu mě zamrazilo. Že by se Adélka nebála něco takového použít proti člověku?

„Jdeme domů,“ rozhodl jsem rázně. „Tady už nic nebude.“

„Anebo bude, jestli ty psy pustím!“ rýpnul si ještě Houžvička.

„Udělejte to, pane Houžvičko,“ obrátila se k němu znenadání nadšeně Adélka. „Pusťte je na nás, bude od nich konečně pokoj! Peggina už tady není, nic mi nezabrání zazpívat jim psí smrt.“

Řekla to tak tiše, že jsme to slyšeli jen my nejbližší. Vypadalo to nesmyslně, ale řekla to tak upřímně, jako by si opravdu přála, aby Houžvička svou hrozbu splnil.

Náhle jsem uvěřil, nebo spíš najisto věděl, že to Adélka smrtelně vážně myslí a Houžvička o psy přijde, jestli je pustí. Netušil jsem sice jak, ale u Adélky bych se už nedivil ničemu.

„Ty spratku zasraná, co se mezi nás sereš?“ okřikl ji hrubě soused.

„Domů!“ zvýšil jsem trochu hlas i já na Adélku. Opravdu, je lépe vyklidit pole bez boje, než, co by to vlastně bylo? Poškozování cizího vlastnictví, nebo dokonce ublížení na zdraví?

Na hřišti zůstal jako vítěz na bitevním poli Houžvička a jeho Šediváci.

Bylo to ale podivné vítězství. Bez krve to pro něho jistě nebylo ono.

A to neměl tušení, jak by dopadl coby poražený!

Za nejbližším rohem jsem se ale do dcerky přísně pustil.

„Adélko, co jsi to s těmi psy udělala?“ zahájil jsem výslech.

„Když já... nevím, jestli to pochopíš, tati,“ vykrucovala se. Přimražení je trošíčku... zkrátka složitější.“

„Jen spusť, já si to nějak přeberu!“ nedal jsem se zastavit.

„Slyšel jsi, tati, někdy o psychorezonanci?“ začala opatrně.

„Neslyšel... Proboha, kde jsi na to vlastně přišla?“

„V dětské encyklopedii,“ řekla Adélka. „Když budeš v drůbežárně hvízdat tón přesně sedm hertzů, vyhubíš tím všechny slepice. Ten tón je zabíjí. Psychorezonancí je více druhů, ale jen málo je jich tak jednoduchých jako drůbeží smrt - sedm hertzů. Na lidi trochu působí blikání světlem s frekvencí tří hertzů, to může u citlivějších vyvolat záchvat. Četl jsi o tom aspoň něco?“

Náhodou jsem něco takového četl. Bylo sice neuvěřitelné a absurdní, aby něco takového dokázala čtyřletá holčička po pouhém přečtení dětské encyklopedie, ale Adélce jsem to věřil.

„Jaká psychorezonance působí na psy?“ zeptal jsem se věcně.

„Je trošku složitější,“ přiznala Adélka. Přimražení psovitých šelem je kombinace čtyř a půl kilohertz, tisíc osm set deset hertz a šest set šedesát šest hertz v poměru tři ku dvěma ku pěti. U kočkovitých šelem jsou nutné frekvence čtyři, to je ještě horší. Dá se to vyzpívat, funguje to, ale hodně to unavuje. Ještě že jsi přišel včas.“

Přiznám se, zalapal jsem po dechu. Hned z několika příčin.

Předně to odborné, řekl bych suché vědecké vysvětlení, které na mě to dítě právě vysypalo. Za druhé, odkud může vědět, co asi zná málo lidí na světě, pokud vůbec někdo, jaká kombinace tónů udělá z divokých psích bestií bezmocné uzlíčky neschopné udržet se na nohou. Najednou jsem si byl stoprocentně jistý, že tohle v žádné encyklopedii není, už proto, že by zveřejnění takové informace znemožnilo policejní psy. Konečně za třetí, jak dokázala Adélka tu děsivou kombinaci tří frekvencí zazpívat? To bylo na tom nejpodivnější.

„A kdybys to zpívat nevydržela, když to tak unavuje?“ napadlo mě náhle.

To už jsme jeli výtahem domů.

„Jarouškovi by snad došlo, že má zachránit Janinku s Pegginou a až by byli za rohem, asi bych... no, začala bych zpívat jinak.“

„Jak?“ položil jsem ihned klíčovou otázku.

„Opravdu to potřebuješ vědět, tati?“ podívala se na mě utrápeně. „Jestli to vážně potřebuješ vědět, já ti to doma napíšu. Psí smrt je složitější, ale rychlejší. Asi bych je... asi bych je musela zabít. Věříš mi aspoň, že jsem se jich opravdu bála?“

„Ale nemůžeš přece...“

„Ty bys mě radši viděl pokousanou?“ vyjela si na mě najednou zle.

„Ale ty bys to... ty bys to použila i na Houžvičku?“ napadlo mě náhle.

„Taky,“ přikývla vážně. „Ale neměj strach, neublížila bych mu. Jen bych ho přimrazila jako jeho psy. Jen na chvilku, abychom stačili zmizet,“ dodala rychle. „Kdyby sis držel uši...“

„Ale na tebe samotnou by to nepůsobilo?“ napadlo mě najednou.

„Ani trochu,“ řekla tiše. „Mně už to nevadí... To máš tak... když někdo dlouho užívá heroin, snese pak dávku, jaká by s jiným zaručeně sekla... A já si to občas jen tak potichu zpívám.“

Neměl jsem na to odpověď. Ani jsem se nedivil, odkud Adélka ví o heroinu.

Petruš mi to pak večer nechtěla věřit, ale když jsem chtěl požádat Adélku, aby nám něco předvedla, postavila se rezolutně proti.

„Nechci to vidět, ani o tom slyšet,“ odmítla prudce. „Už mám těch záhad dost. Třeba to bylo úplně jinak. A vůbec, jdeme večeřet a Adélka do postele.“

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:19

Komentáře: