Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Zuazru

Dveře byly přímo za námi.

Rozhlíželi jsme se kolem se zájmem. Vědomí, že jsme v cizím světě velice daleko od Země dodávalo i obyčejným detailům punc tajemna, ačkoliv místnost, kde jsme se ocitli, příliš tajemně nevypadala. Tmavé stěny, postavené nejspíš hodně dávno z obrovských kamenných kvádrů, nám připomínaly pozemské hrady, skleněný strop by to naopak popíral, ale starodávná dřevěná vrata se zrezivělým železným kováním i kamenná podlaha výsledný dojem hradu jen podtrhovala.

„Kde to jsme?“ zeptal jsem se polohlasem. Místnost měla ozvěnu jako katedrála, pravda, její rozměry byly na sud trochu velké.

„Jak to mám vědět?“ pokrčila drobnými ramínky Adélka. „Jsem tu poprvé jako vy, neznám to tu, měla by to být jedna z Bran, to je všechno. Ty stavby jsou nutné ke spojení světů. Jinak by rozdíl tlaku vzduchu způsobil proudění, od vánku po uragán. Takhle se to vyrovná, žádný uragán se nekoná a po zrušení propusti se tlak rychle srovná s okolím.“

„To je logické,“ přikývl jsem. Petruš raději mlčela a rozhlížela se.

„Půjdeme snad z Brány, ne?“ navrhla samozřejmě Adélka. „Nebudeme ji přece blokovat.“

Bylo to přirozené a vlastně jediné možné, co jsme mohli dělat, nepočítám-li čistě teoretickou možnost utábořit se přímo tady. Ale moc se nám nechtělo. Adélka to vyřešila dětsky jednoduše. Jak nás dva pořád držela za ruce, otočila se a spolu s námi vykročila k vratům.

Neměly kliku, závoru, ani jiný otevírací mechanismus, ale když jsme došli metr od nich, samy se prudce rozlétly do stran a vjely do stěn.

Brána stála na ojedinělém, nepříliš vysokém kopci, vypínajícím se necelých třicet metrů nad okolní rovinu. Před námi se rozkládala široká pláň. Slunce vidět nebylo, na obloze nehybně stála jednotvárná světle šedivá deka. Také krajina kolem nás byla monotónní, nikde žádný orientační bod, žádný kopec, řeka, lesík, nebo alespoň nízká terénní vlna, nepočítám-li nízký vršek s Bránou, jejíž kamenný válec byl jedinou zdejší dominantou.

Podobně prý vypadá Ukrajina, ale i tam aspoň občas najdete kopečky. Tady nebylo nic. Proti pozemské krajině to bylo až skličující. Jednotvárná zelená plocha, nad ní osamocený nízký kopeček s holým vrškem a kamennou stavbou. Navíc, což ke skličujícímu pocitu ještě přispívalo, nikde žádný pohyb. Bylo bezvětří a nepohnul se ani lístek, ostatně tu nebyly stromy, aspoň z našeho místa nebyly vidět. Jen nízká, tichá, nehybná tráva.

Navíc, a to také přímo bilo do očí, nebylo tu ani stopy po nějaké civilizaci. Kromě nevelké budovy za námi nikde žádná stavba, sloupy, dráty elektrického vedení, nikde silnice, cesta či aspoň pěšinka. Před vraty, která se za námi zavřela, byla jen nepříliš velká kamenná plošina, ale ani ta nevypadala jako vyšlapaná častým používáním.

Pohlédli jsme s Petruš na sebe. Pochopil jsem, že ten podivný stísněný pocit není jen můj. Petra se také tvářila napjatě a očividně trochu zklamaně. Jedině Adélka se do té krajiny dívala s dychtivostí zvědavého dítěte.

„Půjdeme, už nás čekají,“ odtrhla se po chvilce od této vyhlídky.

„Kam půjdeme a kdo nás čeká?“ vyhrkla Petruš.

„Čekají nás, už o nás vědí,“ vysvětlovala nám Adélka. Asi něco věděla nebo slyšela, co nám dvěma uniklo. Telepatické sklony měla vlastně už na Zemi. Proč bychom se divili...

„Mami, tati, držte se mě za ruku, poletíme,“ upozornila nás. „Tady nepotřebujeme koště, jako u nás. Nebojte se, nespadneme.“

A jen nám trochu víc stiskla ruce.

Najednou jsem měl pocit jako v kabině výtahu, který se začíná rozjíždět směrem dolů. Nic se s námi nerozjíždělo, kamenitá půda pod našima nohama se nepohnula, jen pocit pádu do hloubky sílil. V příkrém protikladu s ním jsme se náhle odlepili od kamení a to se od nás začalo vzdalovat.

„To je ale krása! Jako na koštěti!“ jásala Adélka.

Pravda, jen ona to mohla srovnávat. Naposledy letěla odpoledne, od toho uběhlo pár hodin. Kdesi v Čechách, na nesmírně vzdálené Zemi, nastával večer, tady bylo - co vlastně? Slunce nebylo vidět, ale ani pak bychom se nedokázali orientovat. Neměli jsme potuchy, kde jsou světové strany, ani na jaké zeměpisné šířce se nacházíme. Snad kdyby slunce stálo kolmo nad námi, mohli bychom usuzovat, že jsme v tropickém pásmu a je pravé poledne.

Napadlo mě ale, že se nám neudělalo špatně, jak by se dalo čekat. Pocit pádu přešel do pocitu vznášení plynule, jako ve snu. Všichni jsme se vznášeli, plavali jako ryby v neviditelné vodě, ale jen Adélka z toho měla ničím nerušený požitek, my s Petrou jsme se jí drželi jako klíšťata. Maně jsem se ohlédl. Vršek s kamenným válcem byl hluboko pod námi a rychle se od nás vzdaloval.

A náhle, až jsem si musel volnou rukou zakrýt oči, bez nejmenšího varování jsme byli jinde, jako kdybych omdlel a probral se o deset kilometrů dál, na úplně jiném místě.

Pod námi bylo vlnící se modrozelené moře se spoustou ostrůvků, velikých sotva do jednoho kilometru a hustě pokrytých lesem, či co to bylo. Z naší výšky, odhadem tří set metrů, to jako les vypadalo. Každý ostrůvek měl po obvodě žlutý písečný pás, na který laškovně narážely vlny. Moře se rozprostíralo i za námi, kudy jsme nedávno letěli nad tou skličující pustou rovinou. Zdola jsme cítili slanou vůni modrých vln se zelenavým odstínem, vzduch byl vlhký a teplý. Nevypadalo to tu ale civilizovaně, nikde žádný dům či jiná známka obydleného území, ale už jsme věděli, že to není tak jednoduché, jako se nám to jevilo u Brány.

Přeletěli jsme kilometrový ostrůvek a blížili se k druhému. Pak jsem si poprvé všiml hranice, kterou jsme právě přelétli. Pod námi a vzadu bylo modravé moře plné ostrůvků, ale náhle se vpředu jako filmovým střihem změnilo v kopcovitou krajinu porostlou hotovou džunglí. Džungle byla i za námi, ostrůvky i moře zmizely jako mávnutím kouzelného proutku a zdola na nás dýchlo horké, tropicky vlhké dusno. Jediné, co se nezměnilo, byla obloha. Stále stejně neutrálně šedá, bez mraků a bez barevných přechodů.

„Mění se to pod námi nějak často a naráz,“ posteskl jsem si nahlas. Slyšeli jsme se dobře, letěli jsme pomalu a ani vítr nás nerušil.

„Vydrž, tati,“ povzbuzovala mě Adélka. „Ještě tři takové hranice a budeme na místě.“

Džungle se skokem změnila ve vysokohorské sedlo. Ploužili jsme se mrazivým vzduchem nad majestátními zasněženými horskými velikány, ze kterých na nás čišela vlezlá zima, ačkoliv kolem nás bylo ještě před chvilkou tropické vlhké dusno. Byla by to příjemná změna, kdyby vydržela.

Za horským sedlem na nás číhala obrovská nedohledná poušť, kde jen slabý suchý větřík přesýpal písečné duny. Všechny stejné, nikde žádná oáza. Nikdo tu nebydlel, tady to bylo jasně vidět. Suché vyprahlé horko připomínalo Saharu.

„Už jsme tady,“ usmála se na nás Adélka.

Tušil jsem, že poušť vystřídá něco jiného, ale nenapadlo mě co. Ale i kdyby nám to Adélka řekla předem, nevěřil bych jí to. Další hranice nám připravila překvapení největšího kalibru. Náhle to opět bliklo a vznášeli jsme se - nad Prahou.

Pod námi se leskla Vltava, přeťatá Karlovým mostem, plným lidí, před námi se majestátně do výše tyčil Pražský Hrad. Proplouvali jsme zvolna letním vzduchem nad budovou Karolina a podél Karlova mostu ke známým střechám Malé Strany. Minuli jsme zprava kamennou věž a pokračovali v nízkém letu nad prejzovými střechami.

Náhle jsem spatřil něco, co mě vytrhlo z okouzlení. Zvolna jsme se snášeli na Malostranské náměstí, ale až v té chvíli jsem si uvědomil, že dole něco chybí. Tramvajové koleje. Ulice a náměstí nebyly plné spěchajících lidí, bylo jich tu méně než na Karlově mostě, tu a tam zvolna kráčelo pár osamělých postav, ale nikde žádné auto. Klesli jsme pod úroveň střech chrámů i nejbližších budov, ale nikdo z lidí dole nám nevěnoval pozornost, ačkoliv jsme přistávali přímo na náměstí.

To už jsem si všiml i dalších podrobností. Chyběly nejen tramvajové koleje, ale i trolejové dráty, lampy veřejného osvětlení a tisíce kilometrů různých vedení. Nikde pod námi nebyl jediný drát! Na naši přistávající trojici se díval jediný člověk, beznohý žebrák sedící pod tichou plynovou lucernou. Byl to starý děda, oblečený do hadrů neurčité barvy, a točil pomalu kličkou starodávného flašinetu na nízkém vozíčku. Díval se na nás, ale nevnímal nás, ačkoliv jsme mířili přímo na něho. Podle bílé hole ležící vedle byl slepý. Jen harmonice podobný zvuk flašinetu plnil tiché náměstí.

„Hej!“ vykřikl jsem na něho.

„Nech ho na pokoji, tati,“ trhla mou rukou Adélka. „To přece není člověk, ale dusoi. Je tu jen pro okrasu, rozumíš?“

„Cože?“ podíval jsem se na ni. „Jak to víš?“

„Tady přece nikdo nežebrá, nemá proč,“ ujistila mě Adélka. „Všechno co vidíme kolem nás jsou jen vzpomínky.“

„Proboha, kdo může takovým způsobem vzpomínat na Prahu?“ nevěřil jsem jí.

„Honza,“ řekla Adélka úplně samozřejmě. „Pozval nás na přátelský uvítací večírek, letíme proto nejprve k němu.“

„Jakého Honzu můžeš znát ve světě tak daleko od Země?“ dožadoval jsem se upřesnění.

„Znáš ho určitě taky, tati,“ ujistila mě Adélka. „Už nám jde támhle naproti. Teď pozor, ať vám nepoklesnou nohy, dosedneme.“

Muž, či spíše mladík, který mezi pomalu se procházejícími lidmi jako jediný zčerstva kráčel Nerudovou ulicí očividně přímo k nám, mi nebyl vůbec povědomý. Mezitím se naše nohy dotkly dláždění a měl jsem co dělat, abych neupadl, když se nám znenadání vrátila zemská tíže. Také Petra zakolísala, jen Adélka se tvářila jakoby nic, měla už s přistáváním větší zkušenosti.

„Dobrý den vespolek přeji,“ halekal na nás mladík a hrnul se přímo k nám. „Jest pro mě velikou ctí přivítat do naší společnosti další Čechy. A hned tři, nuž, to tu ještě nebylo! Už jsem to dal na vědomost ostatním, jistě se všichni v hojném počtu dostaví. Smím se jako první dozvědět, co vás k nám přináší? A proč jste tři, snad ne hned celá rodinka?“

„Já jsem Adélka,“ vykročila před nás dcerka, jako kdyby ten člověk patřil mezi její nejlepší známé. „Tady je moje máma a táta. Vymínila jsem si na Zamolxis, že sem půjdu jen s nimi.“

„Vidíš, dcerko,“ zvážněl náhle muž, „tohle nikoho z nás nenapadlo. Kéž jsem měl tak šťastný nápad i já, škoda přeškoda, že jsem si včas neuvědomil nemilosrdnost entropie jako ty. Nuž tedy, buďte vítáni! Jan Neruda, jméno mé, ale když jste Češi, můžete mi říkat Honza.“

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 21:02