Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Seznamování

Probudili jsme se pozdě. Neruda nás pochopitelně nechal spát a budík jsme neměli. Petra se probudila první a hned do mě strčila, abych vstával.

„Všechno prospíš,“ hubovala mě. „Víš ty vůbec, kde jsme?“

Otevřel jsem oči a chvíli se nechápavě díval na strop. Byl úplně jiný než strop našeho bytu. Vystupující dřevěné obílené trámy jej dělily na dlouhé pásy.

„Já už vím,“ probral jsem se úplně. „Zuazru. Kde je Adélka?“

Adélka ještě spala a proto jsme potichu vstali, ustrojili se a opatrně prošli starobylými dveřmi do vedlejšího pokoje. Z kuchyně se linula vůně kávy a když jsme se tam opatrně podívali, spatřili jsme na plotně velkou plechovou konvici a na dřevěném stole bílý džbánek s modrým malováním, hrnky a mísu koláčů. Kuchyň ale byla prázdná.

„Někdo se o nás stará,“ usmála se Petra. „Že by Neruda?“

Nikdo tu nebyl, proto jsme zasedli ke stolu. Lehce pocukrované koláče chutnaly výtečně, byly všech druhů, tvarohové, makové i s jablečnými, třešňovými i švestkovými povidly. Káva byla také výborná a nevelký malovaný džbánek na stole obsahoval hustou sladkou smetanu.

Jaký to rozdíl proti uspěchané kávě doma, před úprkem do práce!

Nechali jsme třetinu Adélce a začali se zajímat, co budeme dělat. Petra obhlédla chodbu i pavlač, ale nikde Nerudu nenašla. Vyběhla o patro výš do síně, kde nás včera přivítali, ale síň byla vzorně uklizená a prázdná. Vrátila se proto ke mně. Já jsem zatím otevřel velikou zasklenou skříň v obývacím pokoji, plnou knih.

„Zajímavé,“ ukazoval jsem Petře. „Většinou tu má Němce. Schiller, Goethe, ale i kniha, kterou napsal doktor Johann Faust.“

„České knihy tu nejsou?“ opáčila zklamaně Petra.

„Pár českých knih se tu také najde,“ ujistil jsem ji. „Ale ne mnoho. Nejvíce jich je od samotného Nerudy.“

„Spisovatelů tu moc není,“ vzpomínala rychle Petra. „I Čechů je tu nějak málo.“

„Neruda říkal, že nás je tu v poměru podle počtu obyvatel více než jiných národů. Ale i pak bych čekal, že tu bude nejvíc Číňanů.“

„Měli bychom se už zajímat o zdejší řeč,“ nadhodila Petra.

„Jistě, ale neuspěchal bych to,“ krotil jsem její nedočkavost. „Až co na to řekne Adélka. Vyzná se tu lépe než my dva.“

„Podívej se,“ zatahala mě náhle Petra za ruku. „Tuhle knihu si přece pamatujeme od nás ze Země, nebo ne?“

Pohlédl jsem podle jejího prstu - a zamrazilo mě. Tlustá kniha s povědomým nápisem na hřbetě: Dějiny válek na Zemi. Takže i tady?

„Není to nakonec Zamolxis?“ napadlo mě, stejně jako Petru. Vytáhl jsem ji. Na obálce byly obrázky moderních bombardérů, nebylo pochyb.

„Nezdá se mi, že by právě tohle byl nejvhodnější začátek,“ řekla znechuceně Petra. „Myslela jsem si, že války zůstaly na Zemi.“

Položil jsem opatrně knihu na stůl. Nemýlili jsme se. Začala se proměňovat, až z ní byla naše známá šestinohá kočka.

„Vítejte na Zuazru,“ mňoukla na nás. „Válka opravdu není nic hezkého a sem vůbec nepatří. Udělali jste dobře, že jste ji hned zkraje odmítli.“

„Chtěli bychom se co nejdřív začít učit,“ požádal jsem ji.

„To není nic nemožného, naopak,“ odtušila kočka. „Nemůžete zůstat trvale odkázáni na něčí pomoc. Máte se co ohánět, vaše dcera toho umí víc než vy. Na druhou stranu vás potěším. Čas tady nehraje roli, všechno brzy doženete. Zpočátku s vámi budu zacházet jako s malými dětmi, nebojte se, přizpůsobím se. Až po základním seznámení si zvolíte obor, který se vám bude líbit. Tady není místo na mlácení prázdné slámy, jak říkáte vy v Čechách.“

Samozřejmě jsme dychtivě souhlasili. Kočko-kniha už se nezměnila v knihu, ale přímo před námi vytvořila na stěně jakési promítací plátno a hned nás začala učit písmo Zuazru. Nebylo podobné latince, nanejvýš klínovému písmu starých Sumerů - přitom jsme se dozvěděli, že už před mnoha tisíci lety Veliký Učitel Sumerů Upašamati sestavil sumerské písmo podle vzoru Zuazru. Dal tím lidstvu víc než spousty oslavovaných panovníků, jejichž jména se díky němu zachovala přes celé věky. Jeho vlastní jméno přitom úplně zapadlo. Kdo dnes znal toho nenápadného rádce na královském dvoře sumerského vladaře? Až teď jsme je uslyšeli a hned se slibem seznámení s ním, bydlí tu už několik tisíc let.

V první chvíli jsem si v duchu přezíravě řekl, o čem si s tím pravěkým patriarchou můžeme povídat, když jeho největším dílem na Zemi bylo písmo, které zvládnou i malé děti, ale pak jsem si uvědomil, že to písmo bylo v historii Země cosi úžasného a navíc, Upašamati tady na Zuazru žije už několik tisíc let a jistě neomílá dokolečka jen klínové znaky, naopak, má před námi takový náskok, že možná ani nepochopíme, čím se on právě teď zabývá.

Současně s písmem jsme se učili řeč Zuazru. Ačkoliv nám připadala jednoduchá, měla až podivuhodně logickou stavbu. Gramatiku jsme zvládli brzy a slovíčka se nám sypala do hlavy tak snadno, až to bylo spodivem. Abychom se nedivili, Zamolxis nám jen tak mezi řečí sdělila, že používá dvojvrstevné učení, zatímco nám něco předvádí, další vědomosti nám předává přímo do podvědomí. Jak to dělá, nám zatím neřekla.

Když k nám přišla vyspalá a odpočatá Adélka, Zamolxis učení přerušila, abychom si mohli v klidu popovídat. Natáhla se na polici na stěně a opět se změnila v knihu Hobbit - nejspíš se tak sama sobě nejvíc líbila.

„Ona už s vámi začala? To je výtečné!“ pochvalovala si Adélka s plnou pusou koláčů. „Měli byste rychle dohonit základy, abychom se mohli domluvit, co budeme dělat dál. Já už mám přesnou představu, co by se mi líbilo studovat.“

„Studovat?“ usmála se na ni Petra. „Podle věku bys ani neměla chodit do školy a už chceš studovat! Ještě že jsme se u tebe odvykli divit.“

„Zamolxisy učí rychle,“ potřásla Adélka střapatou hlavičkou. „Jistě to brzy poznáte sami na sobě, pokud jste si toho ještě nevšimli. Čemu učitelé na Zemi učí celé roky, Zamolxis zvládne za pár dní. Místo pomalého a těžkopádného výkladu používá druhou vrstvu podvědomí. Možná právě proto chtěla být na Zemi většina Čechů učiteli. Bohužel jim tam Zamolxisy nedovolily používat ani psychosynchronizaci ani sílty.“

„Tak se mi zdá, že Zamolxisy na Zemi pokrok spíš brzdí, než aby mu pomáhaly,“ řekl jsem trochu roztrpčeně.

„Tak tomu není, tati,“ zastala se jich Adélka. „Největší chybu dělají vyspělé země našeho světa tím, že dodávají do rozvojových zemí, co jim škodí. Než by těm lidem pomáhaly slušně žít, prodávají jim zbraně. Se semtexem a s kalašnikovem se rychle naučí zacházet kdejaký primitiv, ale nepřinese mu to nic dobrého, a zejména ne těm kolem. Proto Zamolxisy příliš vyspělé technologie tají, ale i potom pokroku na Zemi pomáhají. Lidé by se vyvíjeli přirozeně, ale pomalu. Ostatně, nebylo by dobré věnovat lidem úplnou úroveň Zuazru. Měli bychom všechno darované a netěšilo by nás to. Zamolxisy nám vždy povolují jen start něčeho nového, dokončit už to musí lidé sami, aby tomu rozuměli a dokázali to pochopit. Jinak by to neuměli ani udržovat a rozvíjet.“

„Ale co na Zuazru?“ namítl jsem. „Proč nám nedají všechno? Místo dlouhého objevování objeveného bychom mohli pokračovat dál.“

„Tady nám přece dají všechno,“ opáčila Adélka. „Dostaneme tady ty nejnovější vědomosti a v některých oborech pak můžeme být i napřed.“

„Jen se pěkně snažme sami,“ jevila více pochopení Petra. „Nebudou nám pořád dávat všechno až pod nos, to by nám mohlo připadat jako nedůvěra.“

„Nedůvěry v lidstvo mají Zamolxisy i tak dost,“ povzdechl jsem si.

„Ale právem,“ přidala se k Petře Adélka. „Pro lidi má větší cenu, co na Zemi i tady na Zuazru objevíme sami, i když s využitím věd Zuazru.“

„Pokud to nemá cenu jen pro naši zdejší hrstku,“ pochyboval jsem. „Získáme tu spoustu cenných zkušeností, ale bez možnosti návratu na Zem jsou lidem bez užitku. Proč nám nedovolí uplatnit toho víc i na Zemi?“

„Já se nedivím,“ vrtěla hlavou Adélka. „Vezmi si třeba Einsteina. Chtěl dát lidem Země atomovou energii. Tvrdil, že jsou k tomu zralí, mezi vědci na akademické úrovni probíhalo všechno korektně. Dal tedy lidem matematický model, nic víc. Jako by tím odbrzdil nákladní auto bez řidiče. Výzkum nové energie se nerozjel směrem k atomovým elektrárnám, ale k bombám. Později nastala v Německu nepřehledná situace, Einstein zazmatkoval a z obavy, aby atomovou bombu jako první nezískali Němci, ještě víc se o ni zasadil. Prvním použitím atomu proto nebyla atomová elektrárna, ale Hirošima a Nagasaki. Einsteinovi nepomohlo, že se pak naplno angažoval proti válce, že osobně obcházel nukleární vědce a rozmlouval jim to. Oppenheimer sestavil termojadernou bombu vysoko nad tehdejší úrovní lidstva a mírové využití této energie není na Zemi vyřešeno dodnes. Atomové elektrárny se podařilo časem postavit, ale teprve na nich se ukázalo, jak jsou lidé Země primitivní a jak draze získáváme zkušenosti. Obsluha Černobylské elektrárny v křečovité snaze za každou cenu splnit jakýsi nesmyslný plán vypnula základní havarijní ochrany... jako kdyby u řídících pultů seděli primitivní lovci lebek! Myslící člověk by si přece nic takového nedovolil.“

„Mluvíš skoro jako Zamolxis,“ zkusil jsem ji přibrzdit. Trochu mě vydráždil způsob, jakým naše malá holčička hovořila o lidech. Podle mého to bylo příliš přezíravé. Ani mi nepřišlo divné, že malé dítě zasvěceně kritizuje chyby obsluhy atomové elektrárny.

„Vždyť je to pravda,“ opáčila klidně Adélka. „Lidstvo na slušnou úroveň nedorostlo. Nejlépe jsou na tom s vědou Spojené státy, ale třetinu světových prostředků dávají na zbrojení. Ve zbraních jsou samozřejmě nejlepší a používají je. Není to smutné?“

„Smutné to je, ale my jsme to na Zemi ovlivnit nemohli a tady už teprve ne.“

„Nejsme tady, abychom ovlivňovali Zemi,“ řekla Adélka. „Můžeme ale sbírat všechno, co se nám podaří. Pak se uvidí.“

„Co se má vidět?“

„Já si myslím, že se na Zem vrátíme,“ prorokovala Adélka. „Asi ne hned, ale jednou k tomu jistě dojde. Budeme pak znát, co nikdo na světě a snad už to budeme umět použít jen k dobrému.“

Během naší diskuse se knížka na polici nepozorovaně proměnila v kočku, která nám pozorně naslouchala. Ani bychom si jí nepovšimli, kdyby se sama neozvala.

„Výborně, Adélko!“ pochválila dcerku. „Většina nováčků si tady na Zuazru nejprve zařizuje vlastní ybip, ale vy jste se rozhodli začít s učením. To je jedině rozumné. O ubytování se vám stará Neruda, otázku ybipů nechte na později. A protože Adélka je vpředu, nebude už potřebovat základy a může už dnes navštívit svého nového učitele Fausta, jak si sama ještě na Zemi přála.“

„Príma, to jsem chtěla,“ zavýskla si Adélka.

„Nech se táhnout báhjo, Johan tě už očekává,“ pobídla ji kočka.

Nebylo nám to příliš vhod, ale já i Petra jsme chápali, že naše dcerka získala svou příležitost a že s námi pořád nebude, Zdálo se, že ji vidina spolupráce se známým středověkým učencem těší. Proto jsme se s ní krátce rozloučili, ostatně, až se Adélka večer vrátí, jistě nám pak poví, co nového dnes zažila.

Adélka vyšla na pavlač a pak, podobně jako většina včerejších návštěvníků, se náhle vznesla a zmizela nám za prejzovými střechami. Zůstali jsme sami a čekaly nás další lekce s kočko-knihou Zamolxis. Pravda, potřebovali jsme dohonit ostatní.

Alespoň v základech.


Naše učení naštěstí pokračovalo tak rychle, jak jsme ani nedoufali.

Večer už jsme si mohli objednat, nebo chcete-li, vyčarovat, vlastní večeři. Nebylo to pravé čarování, přinejmenším ne ve smyslu ovládání nějakých tajemných sil, ukrytých přímo v nás. Spíš se to podobalo dálkovému řízení výkonných robotů, které se o nás staraly. Jakmile jsme se naučili telepatii, nemuseli jsme příkazy vyslovovat a k našemu údivu to bylo docela snadné. Bohužel jsme až při učení pochopili, proč je pro lidi obtížné zůstávat na Zemi. Telepatické příkazy tam fungovaly pouze se svolením Zamolxis a ty lidem dovolovaly jen něco. Proto mohla Adélka provádět kousky, nad kterými nám zůstával rozum stát, ale Archiméda i Leonarda da Vinci ponechaly Zamolxisy na holičkách. Zdůvodňovaly to tím, že ani jejich chráněnci nesmí vývoj na Zemi urychlovat více než nepatrně nad přirozenou hranici.

Připadalo mi to nespravedlivé, ale i Petra se Zamolxis souhlasila. Dost na tom, že atomové zbraně mají současní barbaři, ti minulí by je třeba používali ještě častěji.

Večer se vrátila Adélka a společně jsme přijali Nerudovo pozvání na příjemný večer v jedné malostranské hospůdce. Neodolali jsme, i když už jsme byli po večeři. Jen Petra celkem zbytečně podotkla, že tam budou beztak samí roboti.

„Dusoi nejsou roboti,“ opravila ji Adélka tvrdě. „Jsou přece živí. A Neruda má dusoi ze všech nejlepší.“

„Dusoi jsou roboti, dokonce v tom původním čapkovském smyslu,“ oponovala jí Petra. „Čapkovi roboti byli také živí, to jsi asi nečetla.“

Adélka to přiznala, ale slíbila, že si příslušnou knihu přečte, aby mohla spravedlivě posoudit, zda má máma pravdu nebo ne. V každém případě trvala na tom, že s panem Nerudou půjdeme, protože je hrozně zvědavá na hospůdku z jeho doby.

Neruda nás očekával před domem. Podotkl jen, že na Malé Straně je hospod hodně a určitě nevíme, kterou měl na mysli. Připravené to pro nás je, můžeme směle vyrazit.

„Prosím vás,“ podívala se Petra vzhůru, „máte tu všechno krásné, jen obloha se mi zdá příliš jednotvárná. Pořád stejná šedivá deka... Proč jsme na ní ještě ani jednou neviděli zdejší slunce?“

„Mami, já ti to povím potom,“ zatahala Petru za rukáv Adélka.

„Jen nech rodiče, ať se ptají, Adélko,“ usmál se Neruda. „Kdo se na nic neptá, nic se nedozví. Upřímně řečeno, vidět zdejší slunce bych vám ani nepřál. Znáte úsloví Vidět Neapol a zemřít? To by totiž mohlo platit o zdejším slunci. Oči byste na něm mohli nechat, bohužel doslova. Nestačili byste ani mrknout a byli byste slepí!“

„To je tak nepříjemné?“ sondovala opatrně Petra.

„Nepříjemné?“ usmál se Neruda. „To je slabé slovo! Abyste věděli, slunce světa Zuazru je všude kolem nás. Nacházíme se přímo v něm.“

„To snad ne!“ vyjekla Petra.

„To už je úděl sluncí této třídy,“ nehnul ani brvou Neruda. „Na konci svého života se začnou roztahovat a pohltí všechny své světy. Někdy vybuchnou naráz, jiná slunce se rozpínají pomalu, ale všechny nakonec své světy pohltí. Zuazru měl na rozdíl od jiných světů štěstí, že na svém povrchu dal vzniknout inteligenci. Ta se už před dávnými tisíciletími postarala, aby její svět v plamenech slunce nezhynul. Obalila jej pevnou ochrannou slupkou, na níž je zevnitř vytvořena umělá obloha, tak jako se zdánlivě do nekonečna prostírají naše dílce ybipy.“

„Z čeho je ta slupka?“ zajímalo mě ihned.

„Ze hmoty není,“ ujistil nás Neruda vyhýbavě. „Nezabývám se těmi obory, vysvětlit vám to nedokážu. Má to cosi společného s magnety. Ty se přece také dokáží přitahovat i odpuzovat.“

„Kdyby tě to zajímalo blíž, tati, pan Descartes ti to rád vysvětlí, je to jeho obor,“ řekla Adélka rychle - hleďme, ona o tom už věděla! „Kde je ta hospůdka?“

Takhle okatě převádět hovor na jiné téma se mi nelíbilo.

„Hospůdka nám neuteče,“ mávl jsem rukou. „Jestli to dobře chápu, kdyby magnetismus té slupky vysadil, stačil by okamžik, abychom se všichni vypařili žárem, ne?“

„Jistě,“ přikývl s úsměvem Neruda. „Ale nemusíte se toho obávat, ten stav trvá déle než si myslíte, už skoro šedesát tisíc let! Zatím se nic nestalo a ještě dlouho se nestane.“

„Tak dlouho?“ nechtěl jsem tomu uvěřit. „Celou tu dobu ten svět plave pod povrchem svého slunce?“

„Zhruba tak,“ ujistil mě Neruda. „Vědomosti mám v tomto oboru jen obecné, ale opravdu se nemusíte ničeho obávat. Trochu nepřesně jste vystihl to plavání, Zuazru neplave, ale spořádaně obíhá kolem společného těžiště se svým sluncem. Sluneční povětří je nesmírně žhavé a sálající, ale příliš řídké, než aby pohyb světa naráz zabrzdilo. Časem ovšem i tento svět klesne hlouběji a narazí na pevnější vrstvy slunce, což asi povede k jeho roztržení a zkáze, ale to nebezpečí ještě dobrých sto tisíc let nehrozí. Nezabývejte se tím, nestojí to za obavy.“

„Skoro by bylo lépe o tom nevědět,“ zabrblal jsem.

Mezitím jsme zastavili před typickou malostranskou hospůdkou. Neruda nás zavedl dovnitř a rozsadil u jednoho bytelného dřevěného stolu. Hned se k nám přitočila růžolící číšnice a zdvořile až uctivě nám dala jídelní lístek. Hospoda byla plná Nerudových lidiček, od vážných úřednických typů po bezdomovce, ale všichni se nenuceně bavili, nikdo nezůstával stranou. Na nás se dívali se zájmem, ale když si nás omrkli, vrátili se ke své zábavě. Tušil jsem, že nikdo z nich není člověk, ale vypadali opravdu přesvědčivě.

Vybrali jsme si rychle jídlo a číšnice, jistě také umělá, odkvačila do kuchyně. Postarší číšník nám donesl pivo a bez ptaní postavil holbu před každého z nás, dokonce i před Adélku.

„Adélka by měla pít limonádu,“ zarazila se Petra. „Uznáváme, že je intelektem na výši, ale je to ještě dítě. Mohlo by jí to uškodit.“

„Jen ji nechte, ať ochutná, co na Zemi nesměla,“ s úsměvem se jí zastal Neruda. „Zdejší jídla ani nápoje nemohou v nejmenším uškodit dítěti ani starci.“

„Ale alkohol dětem škodí...“ začala Petra...

„Ani kořalka by jí neuškodila,“ usmíval se Neruda. „My přitom zůstáváme u našeho dobrého, českého pivíčka, to jí neuškodí...“

„Faust mi dal včera ochutnat slivovici,“ podřekla se Adélka. „Prý je slivovice na Čechách to nejlepší, protože je z Moravy.“

„Snad jsi ji nepila?“ podívala se na ni přísně a pohoršeně Petra.

„Krásně jsem byla opilá, mami!“ přiznala bez mrknutí oka nadšeně Adélka. „Já se motala...! Faust se mi smál, že jsem si ještě nezvykla.“

„A ty si myslíš, že tě za ním příště pustíme?“ vybuchla Petra.

„Nic jiného vám nezbude,“ pokrčila rameny Adélka. „Tady jsem svéprávná já a vy se budete muset ještě hodně učit, než budete samostatní. S alkoholem je to tady jiné než na Zemi. Neškodí dětem ani starcům, jak Honza správně podotkl. Asi ještě nevíte, že tady máme podstatně odolnější organizmy než na Zemi. Za druhé, každý se může zpít do němoty, ale stačí si pomyslet, že chceš vystřízlivět a hned se tak stane. Už jsem si to vyzkoušela.“

Snažila se o chlácholivý, věcný tón, ale na Petru to neúčinkovalo.

„Za třetí, nesluší se, aby malé holčičky pily pivo jako staří pivaři,“ jemně jí sebrala holbu z ruky. „Na to máš času dost. Co by ti na to řekla Zamolxis?“

„Nic,“ odsekla Adélka. „Už mě přece nehlídá. Mami, pochop, tady se mi nemůže nic stát a vám samozřejmě taky ne. Na Zemi platilo, že děti potřebují růst bez škodlivin, jako je alkohol a cigarety, ale tady je to - prostě jiné.“

„Beru to na vědomí,“ přikývla Petra, „ale přede mnou to pít nebudeš a na cigarety taky rychle zapomeneš, zapiš si to za uši. Já si to prostě nepřeji.“

„No dobře, když to stavíš takhle,“ ustoupila Adélka. „Když se to vezme nestranně, pivo mi ani moc nechutná a slivovici si můžu poručit i doma.“

„Panebože, to snad není pravda!“ lomila Petra rukama.

Přiznám se, nebyl jsem si v té chvíli jistý ničím, jen jsem na dcerku udiveně zíral. Byly jí pořád jen čtyři roky a ačkoliv mluvila na tak malou holčičku nezvykle rozumně, byla to pořád naše malá Adélka. Inteligence neinteligence, ještě nedávno chodila se stejně starými kamarády do školky a na píseček!

„To jsme se dočkali věcí!“ vzdychl jsem si souhlasně s Petrou.

„A ještě se dočkáte!“ věštila Adélka. „A určitě pochopíte, že to nejsou změny k horšímu.“

Naštěstí nám číšnice přinesla objednané jídlo. Mohli jsme si je poručit přímo na stůl sami, ale proto jsme přece nešli do hospody. Šli jsme sem kvůli zdejším rituálům a celkové atmosféře, jistě se i pobavit, takže bylo lépe ponechat věcem volný průběh a nic nenarušovat.

Svíčková, kterou jsem si objednal, byla opravdu vynikající. Petra si z jídelního lístku vybrala pečenou kachnu a očividně si na ní také pochutnávala, stejně jako Neruda na kuřeti se zlatavou kůžičkou, doplněném brambory. Adélka si poručila silně opaprikovaný maďarský guláš a teď byla očividně překvapená jeho pálivou chutí.

„Mami, tohle se bez piva vážně nedá jíst,“ nevydržela po chvíli. „Přitom zdejší pivo vůbec není škodlivé!“

„Limonáda by ti nestačila?“ napomenula ji Petra.

„Nemohli byste dcerce pro jednou povolit výjimku?“ zastal se jí Neruda. „Musím s ní souhlasit, guláš chce pivo, zvláště tak ostrý!“

„Neměla si ho dávat,“ trvala na odporu Petra.

„No dobře,“ ustoupila Adélka. „Ale skočím si pro tu limču sama, oni jistě nečekali, že si budeme tak vymýšlet.“

Zvedla se od jídla a odběhla k výčepu. Proplétala se davem, jako by se tu pohybovala denně a zmizela nám mezi zdejšími lidmi, co vlastně lidmi nikdy nebyli. Brzy se vrátila s velikou sklenicí červené limonády. Postavila si ji před sebe a s touto posilou pokračovala ve svém zápase s pálivým gulášem.

Podívali jsme se s Petrou na sebe. Nemusel jsem hádat, nač myslí, dalo se to přečíst z jejího obličeje. Ani mně se příliš nelíbilo, jak rychle naše dcerka vplula do zdejšího odlišného světa, ale nechtěl jsem kazit náladu u stolu ani okolo. Raději jsem rychle dojedl a odložil příbor.

„V poslední době je každá generace rychlejší a rychlejší,“ posteskl si Neruda nad kuřetem. „Čím jsou lidé modernější, tím méně se umí radovat. To nemíním proti vám, chraň Bůh! Naštěstí si tady každý rychle zvykne a naučí se vážit si všeho, co jsme my uměli už na Zemi.“

„Jak to myslíte?“ zeptala se ho trochu upjatě Petra.

„My jsme uměli vychutnávat život,“ pokračoval Neruda s kuřecím křidélkem v ruce. „Ale ani v našem věku ne všichni. Spousta lidí se hnala za mamonem, postavením, poctami a tituly. Poslední zprávy ze Země jsou ale stále horší, dnes už se přirozeně nechovají ani přírodní národové, ač by to měli mít za samozřejmé. Ledničky v domech Křováků, televizory v chatách jihoamerických lovců lebek, kam ten náš starý dobrý svět spěje!“

„Myslíte, že se lovcům lebek dříve žilo lépe?“ pochyboval jsem.

„Lépe? To asi ne, ale přirozeněji,“ upřesnil Neruda. „Nemusíme je litovat, že neshánějí hlavy svých nepřátel, aby je podrobovali procedurám zmenšování na velikost jablka, ale co dostali místo toho? Seriály o cizích milionářích, které chápat nemohou? Či snad ukázky, jak se s gustem zabíjejí ti, co jim samotným zabíjení zakazují?“

„Taky si nemyslím, že je všechno v pořádku,“ přikývla Petra, ale pak pokračovala jinak: „Nemyslím si ale, že svět je horší. Televizory jsou pozlátko, třešnička na dortu, důležitější je, že lidé mají lepší lékařskou péči a neumírá jim většina dětí, jako donedávna.“

„Tím víc umírají na prahu dospělosti,“ mračil se Neruda. „Lékaři děti zachraňují, aby pak nakonec zemřely hladem. Případně aby je zabil některý z moderních vynálezů.“

„Kdo nemá na jídlo, obvykle nemá ani na televizor,“ podotkla Petra. „Chcete-li tvrdit, že to není spravedlivé, souhlasím, není. Ale je to lepší než dřív. Pomalu, ale jistě.“

„Zamolxisy nám tvrdí něco jiného,“ nedal se Neruda.

„Zamolxisy to tak vidí,“ pokoušela se Petra vyjádřit, co jsme cítili všichni, ale nikdo z nás to neřekl nahlas. „Jsou v našem světě proto, aby sledovaly kdejakou lidskou nepravost. Toho hezkého si nevšímají. Možná na tom hezkém není co zlepšovat, kdežto všechno ošklivé by se dalo postupně odstranit.“

„Zamolxisy proti nepravostem skoro nic nedělají,“ podotkl jsem tiše. „Výjimky dělají jen na ochranu opatrovaných dětí, které si samy vybraly. Chápou to asi jako svou povinnost, ale k ostatním lidem i k jejich dětem se chovají netečně, skoro jako roboti bez Asimovova Prvního zákona robotiky,“ přidal jsem.

„Co je to za zákon?“ nedošlo Nerudovi.

Musel jsem mu vysvětlit Asimovovy Tři zákony robotiky, z nichž první robotům přikazuje nedopustit, aby se člověku ublížilo.

„A chovají se pozemští robotové podle těch zákonů?“ chtěl vědět.

„Většinou ne,“ přiznal jsem. „Asimov to vymyslel jako pohádku, vizi budoucnosti. Tak by se roboti chovat měli, někteří se tak už možná chovají, ale většina není schopná rozeznat člověka a poznat, zda mu nehrozí škoda, natož aby se snažila ji odvrátit. Proto je riskantní se v blízkosti pracujících průmyslových robotů pohybovat. Nemají na člověka cit a mohou ublížit. Proto bývají robotizovaná pracoviště často bez lidí. Navíc většina robotů lidem vysloveně škodí.“

„Kteří?“ nesouhlasila Petra. „Můžeš uvést aspoň jeden případ?“

„Všichni armádní roboti,“ odrazil jsem ji. „Mezi roboty patří i samonaváděcí hlavice torpéd a raket, takzvané inteligentní bomby, roboti pro řízení dělostřelecké palby a pro ochranu důležitých vojenských objektů před nepřátelským útokem. Vůbec se nerozpakují střílet na člověka, zkrátka jsou vymyšleny k zabíjení.“

„To je ale dost smutné, nemyslíte?“ usmál se trpce Neruda. „Moji dusoi jsou z toho pohledu dokonalejší. Žádný z nich vám neublíží a neubližují si ani navzájem.“

„Vás, jako jejich tvůrce, zřejmě nenapadlo stvořit úmyslné zabijáky,“ připustil jsem.

„A lidi na Zemi to napadlo...“ povzdychl si Neruda.

„Asimovovy zákony nedodržují ani Zamolxisy,“ pokračoval jsem. „Asimovovy zákony jdou ještě dál. Jeho roboti nejen nesmí lidem ubližovat, ale nesmí ani dopustit, aby lidem vznikla jejich nečinností škoda. Mají lidi sami aktivně chránit.“

„A chovají se tak aspoň někteří?“ zajímalo Nerudu.

„Zatím ne,“ připustil jsem. „Potíž je, že roboti nerozeznají člověka, natož aby včas rozpoznali hrozící nebezpečí. Nejsme tak daleko. Ale Zamolxisy člověka znají, rozpoznají i hrozící nebezpečí a přece zůstanou ledově klidné, když se lidem v jejich okolí děje škoda.“

„Nebudou přece zasahovat proti jiným lidem, kteří tu škodu sami úmyslně působí,“ zastal se našich šestinohých koček Neruda.

„Zamolxisy nepomáhají ani u přírodních katastrof,“ dodal jsem.

„Nejspíš zákony robotiky neuznávají,“ přikývl Neruda. „Bude to tím, že je vytvořili Zuazru a ti se lidem vůbec nepodobají. Proč by měly pomáhat lidem?“

„To je pravda, ale ony námi pohrdají. A bez ohledu na to, že mají v mnoha případech pravdu, mě to na nich mrzí.“

„Tak to snad nebude,“ zavrtěl hlavou Neruda. „Na Zuazru se k nám Zamolxisy chovají jinak než na Zemi.“

„Myslíš?“ pokoušel jsem se ho zviklat. „Uvědom si, že tu jsou jen ti z lidí, které chránily už na Zemi. Nikdo jiný se sem přece nedostane.“

„Možná máš pravdu,“ přemýšlel nahlas Neruda. „Ale to my nevyřešíme. Na Zemi nemáme žádný vliv.“

„Snad by to stálo aspoň za pokus,“ nadhodil jsem. „Což takhle přesvědčit Zuazru, aby na Zemi změnili program činnosti Zamolxisům...“

„To nejde,“ otřásl se Neruda. „Nejprve bys musel Zuazru přesvědčit, aby se námi vůbec zabývali. Oni s námi mluví tak výjimečně, že to nestojí za řeč. Za poslední dvě tisíciletí se nikomu z nás nepodařilo navázat s nimi přímý kontakt, ačkoliv jsme už něco v tomto směru dělali. Marně.“

„To je tak obtížné někoho z nich navštívit?“ podivil jsem se.

„Je,“ přiznal Neruda. „Tady totiž platí přísná nedotknutelnost soukromí. Nikdo už více než pět set let nenavštívil Quetzalcoatla prostě proto, že si to on sám nepřeje. A to je člověk ze Země jako my. Vyrušovat Zuazru je ještě horší, neboť lidské pojetí zdvořilosti neznají. Nám nezbývá než to pochopit a přijmout, jiné cesty není.“

„Dva tisíce let že si vás ani nevšimli?“ nechtěla uvěřit Petra.

„Možná ještě déle,“ přiznal Neruda. „Z Čechů je nikdy nikdo neviděl jinak než na obrázcích. Ale dá se to pochopit. Pro Zuazru jsme tady příliš krátce. Každý z nich žije déle než šedesát tisíc let, co je proti tomu dva tisíce našich? Kdyby se jepice snažily navázat kontakty s lidmi a nejbližší člověk jim odpověděl, teď mám nutnou práci, přijďte za týden, byly by na tom stejně. Z hlediska jepic je to nemístná křivda a přehlížení, z hlediska zaneprázdněného člověka pochopitelná reakce. Nevíme-li, čím jsou zaneprázdněni, nesuďme je.“

„My snad nejsme jepice,“ urazila se Petra.

„Z jejich hlediska jsme,“ pokrčil rameny Neruda. „My, co žijeme tady, máme času dost, tady se neumírá. Ale lidé na Zemi? Jen málokdo žije déle než století. Lidstvo jako celek je pro Zuazru jedna zaostalá, vyvíjející se kosmická civilizace. Buďme rádi, že se s námi zabývají aspoň takhle.“

„Moc nám to ale nelichotí,“ odtušila kysele Petra.

„Dobrá, představte si to jinak,“ řekl Neruda. „Jak byste se tvářili, kdybyste měli veškerou pozornost a péči naší lidské civilizace věnovat, dejme tomu mraveništi?“

„My nejsme mravenci,“ řekla Petra.

„Z jejich pohledu nemusíme být o moc víc, kdoví?“ pokrčil rameny Neruda.

„To není zrovna povzbuzující,“ mračila se Petra.

„Jak se to vezme,“ uklidňoval ji Neruda. „Každý z nás, kdo jsme tady, jsme se pokoušeli se Zuazru navázat kontakt, ale zdařilo se to jen těm prvním. Zkuste si o nich pohovořit se starým Upašamatim, je tu už od dob starých Sumerů, viděl Zuazru na vlastní oči a rozmlouval s nimi. Upašamati není nemluva ani morous jako Quetzalcoatl. Až za ním půjdete, a jako nový přírůstek byste ho návštěvou zajisté poctit měli, vaši zvědavost uspokojí. Byl jsem za ním také a stvrzuji, že je velice milý. Musíte se ale naučit řeč Zuazru, Upašamati samozřejmě neumí česky a pochybuji, že ovládáte jeho mateřštinu starosumerštinu. Řeč Zuazru je tady tím, čím na Zemi bývala latina, dnes angličtina a mezi židy hebrejština. Vaši zvědavost chápu. Není to tak dávno, co jsem toužil spatřit bytosti lidem nepodobné, ale mé snahy byly tak dlouho marné, až jsem si zvykl.“

„Víte, pořád mi ještě není jasný smysl celé této kolonie,“ zamyslel jsem se. „Jsme tu hosté a nemáme možnost vidět hostitele. Učí nás různé vědomosti, které nikdy na Zemi nepoužijeme. Není to trochu divné?“

„Pravda, nevíme vlastně, jaké úmysly k nám Zuazru mají,“ přiznal Neruda. „Nám starším to už ani nepřijde podivné. Nechme to na později, tady to nemáme naději vyřešit. Na Zemi jsme také nevěděli, jaké jsou záměry Boží a přece obrovské zástupy věřily, že jen dobré.“

Dal nám tím najevo, že bychom asi měli změnit téma hovoru. Chvíli jsme se bavili o Praze. Neruda neměl o Praze znalosti příliš staré, neboť docela nedávno před námi podobně vyzpovídal jinou takovou návštěvu Františka. Mohli jsme mu dodat nejnovější události, ale těch tolik nebylo.

Neruda se rozpovídal a Petra s ním začala flirtovat, samozřejmě jen jako. Ukázalo se, že je to příjemný společník. Petra mu zadeklamovala jeho vlastní básně a tím si ho úplně koupila.

„Věděl jste už při psaní Písní kosmických o Zuazru?“ ptala se ho.

„Zajisté! A trnul jsem, zda mi to u Zamolxis projde, ale nevyzradil jsem lidem nic nového, to už přece o hvězdách věděli.“

„..ty maličké z jadrného jsou fládru, ale ty velké a poslušné, jen z plynových jsou hadrů...“ zarecitovala pohotově Petra. „Měl jste tím na mysli zdejší slunce? Nebyla to narážka na to, že je svět Zuazru ponořen do svého slunce?“

„Náhodou ne, ačkoliv už jsem o zvláštnosti zdejšího světa věděl,“ usmál se. „Ta báseň měla být opravdu jen povzbuzením pro malověrné Čechy, alegorie s hvězdami se k tomu skvěle hodila, ale nic víc. Neměl jsem na Zemi ambic hvězdářských.“

„Psal jste hodně o nás a pro nás,“ přiznala mu Petra kompliment. „Proč? Musel jste přece vědět, že se nakonec přestěhujete sem a už se tam nikdy nevrátíte.“

„V tom bude asi ta potíž,“ zachmuřil se Neruda. „Všichni jsme odcházeli ze Země s blahým vědomím, že se můžeme vrátit v podstatě kdykoliv, že náš pobyt na Zuazru má být jen jakousi odbornou přípravou a že pak budeme své vlasti i lidem prospěšnější než dosud. Až tady jsme se dozvěděli druhou půlku pravdy. Pokud se rozhodneme vrátit dříve než v pravý čas, staneme se zase obyčejnými lidmi bez možnosti našemu světu a lidem účinně pomáhat a o všechno přijdeme. Proto tady dál trpělivě čekáme ve víře, že jednou přece nastane den, kdy se vrátíme domů už ne jako vyhnanci, ale se všemi možnostmi a vlastnostmi zde dosaženými.“

„Čarování přece nevychází z naší lidské podstaty,“ vrtěl jsem hlavou. „K tomu nám chybí prostředky, které teprve naše přání plní.“

„Když to víte, víte jistě, že je na Zemi všechno přichystáno, jen tam ve využívání kouzel brání Zamolxisy s odůvodněním, že nenastal čas. Uvědomte si ale, jak hodně si to my lidé oddalujeme. Hirošima a Nagasaki neuvrhly svět zpátky o pár let, ale o tisíce. Krvavé světové války posledního století, desítky milionů mrtvých a neustále se na Zemi odehrávající válečné hrůzy náš návrat před našimi bezmocnými zraky tady na Zuazru jen oddalují, ač si jej všichni snažně přejeme. V našem století byly války, ale byly i dlouhé roky míru. Současná doba je válkami plná tak, že opravdu celosvětový mír nemívá nikdy ani rok trvání. Nedivme se tedy Zamolxis, že to tak přísně posuzují.“

„Z toho pohledu máte asi pravdu,“ přiznala Petra. „Je to smutné, ale je to tak. My lidé jsme se moc nepovedli, jak nám řekla Zamolxis hned na začátku.“

„Nebral bych si to tak těžce,“ utěšoval ji Neruda. „Pravda, František měl také obavy z třetí světové války v jednom století, války, která by mohla smést s povrchu světa lidstvo jako takové, ale lidé si nakonec uchovali rozum a ty nejhorší jaderné zbraně na sebe hromadně nepoužili. Není to můj obor, ale Franta se v tom vyzná a já mu docela věřím.“

Mezitím se setmělo a hospodská zažehla petrolejové lampy. Byly tu jen pro okrasu a navození dojmu staročeské hospody; v domě, kde jsme bydleli, svítilo na přání jasné světlo. K Nerudově hospodě ale petrolejové lampy patřily, stejně jako plynové venku na ulici, které už jistě také svítily.

„A vy sám, čím se tu zabýváte?“ obrátila se na něho Petra.

„Studiem duší,“ usmál se, ale pokračoval vážně. „Začal jsem s tím již na Zemi, Zamolxis mi ten obor spolu mnoha jinými nabídla a já zvolil jsem si již tam. Na Zemi jsem studoval duše lidské, tady jsem k nim přibral duše jiných bytostí, které tu sídlí. Mohl bych vám je někdy ukázat a jistě tak učiním, ale sem do české hospody se opravdu hrubě nehodí. Nechme si je pro jinou příležitost.“

„Tady bydlí takových bytostí více druhů?“ vyhrkla Petra.

„V současné době kolem dvou set,“ přikývl Neruda. „Jistě se sami s některými seznámíte. Některé druhy jsou nám lidem nakloněné, jiné se od nás odtahují a studie mi neusnadňují. Mám tu nicméně jejich věrné kopie dusoi, které by vám náhled poskytly. Ujišťuji vás, že je od pravých bytostí lidským okem neodlišíte.“

„Studujete snad také duši Zuazru?“ nadhodil jsem.

„Ó nikoliv,“ povzdychl si Neruda. „Jak říkám, žádného z nich jsem dosud ani okem nespatřil, natož abych je mohl studovat. Ale v tomto směru bych zajisté jen prázdnou slámu mlátil. Zuazru studovati netřeba, sami se mají po té stránce pečlivě prozkoumané a další bádání jsou zbytečná, ač by to spíše pro mne samotného velice zajímavé bylo.“

„Nevím, zda mají prozkoumané všechno,“ usmál jsem se. „Nepříliš dávno na Zemi někdo navrhoval zrušení patentového úřadu, protože všechno už bylo vynalezeno a objeveno. Dnes to patří k celosvětovému humoru.“

„Na Zemi - jistě,“ usmál se Neruda. „Nezapomínejte, že Zuazru jsou před námi alespoň o sto až dvě stě tisíc let napřed. Nikdo z nás neví, kam až jejich vědomosti sahají. Bylo by od nás hrubě opovážlivé snažit se je na poli vědy předhánět a opravovat. Vypadali bychom jako domorodec z ostrovů lidojedů, který by chtěl pozměňovati atomovou elektrárnu posledního typu.“

„I to se na Zemi stává,“ podotkl jsem. „Proti atomovým elektrárnám protestují dnes hlavně sedláci. Že jsou nebezpečné a poškodí jim pole.“

„To bývalo za našich časů také,“ rozesmál se Neruda. „Tenkrát se stejně proti dráze železné stavěli. Že budou mašiny dobytek zabíjet a čmoudem smradlavým úrodu veskrze zničí. Jak vidím, čeští sedláci se nezměnili ani v nejmenším.“

„Čeští ani ne, nejvíc protestují rakouští,“ ujistil jsem ho.

„Ti jsou ze stejného těsta, sedlák je všude na světě zahleděný do své hroudy, běda tomu, kdo mu na ni sáhne, nebo se na ni jen křivě podívá,“ pokrčil rameny.

Pravda, nás teď otázka jaderných elektráren nezajímala, ale aspoň jsme se rozveselili. Jak se říká, svět se mění, ale nenápadně.

Náladu nám ještě více pozvedl děda flašinetář, který do hospody zavítal. Dal si také pivo a po hlubokém doušku položil holbu na flašinet a zatočil klikou. Typický zvuk flašinetu - a melodie z Prodané nevěsty. Kupodivu to neznělo špatně a všem se rozjasnily obličeje. Nám také, proč ne? Večer ubíhal příjemně, ani jsme se nenadáli, byla venku pozdní noc. Pak přišla hospodská a ohlásila všem ctěným hostům, že policejní hodina již nastává, je třeba dopít, zaplatit a odebrati se domů.

Jistě byl nesmysl platit, ale Neruda vytáhl velikou rakouskou bankocetli a se vší vážností za celou společnost zaplatil a právě tak vážně přijal nazpět, jen drobné mince ponechal hostinské jako spropitné, tak jak bylo za jeho časů na Zemi zvykem. Nezkazil to ani teď.

Venku svítily plynové lampy, ale obloha byla černá, bez jediné hvězdičky. Ty tu už nikdy neuvidíme, uvědomil jsem si s trochou smutku. A také podivnou hru mraků bez opakujícího se okamžiku. Není tady svítání, nejsou červánky. To všechno jsme zanechali kdesi daleko, v našem minulém domově, který už - není náš.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:19

Komentáře: