Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Učení - mučení

Zamolxis nás nechala sladce vyspat, ale jakmile jsme se vzbudili a začali snídat, přišla nám nabízet své služby učitelky. Během snídaně do nás začala hustit slovíčka řeči Zuazru, bylo vidět, že se opravdu snaží. Podařilo se jí dostat nás do nálady, kdy jsme to brali s humorem. Jako kdyby tady, kde tisíc let není nic moc, záleželo na vteřinách?

Učili jsme se ale rádi. Bez řeči Zuazru bychom se tu nedomluvili s nikým kromě Nerudy a několika Čechů. Neruda byl někde zaměstnán a celé dopoledne se nám nesnažil přiblížit. Tušili jsme, že je někde v domě, ale to bylo všechno. Náš klid nic nerušilo. Okna vedla do zahrady, kde se neobjevil ani vrabec. Pochopitelně - kde by se tu nějací vzali! Ani pouliční hluk se k nám nedostal. Napadlo mě, zda jej nakonec nevytvářejí Nerudovi roboti dusoi jen na požádání?

Adélka snídala s námi. Oblékala se také sama - kde byly doby, kdy stěží nastavovala ručičky, abychom ji oblékali? Teď to byla rozumná dívka, i když pořád velikosti čtyřletého děcka. Měla na sobě tmavozelenou kombinézu s velkými kapsami, kterou si musela poručit až tady, nikdy jsme jí nic takového nekupovali. Ke snídani si dala mléčné kakao, to měla ráda už na Zemi, koláče musely být makové, ale jedla s chutí stejně jako my dva s Petrou.

„Hezky se tu učte, letím za Faustem,“ omluvila se nám, jakmile dopila kakao. Pár koláčů si zabalila do ubrousku a dala do kapsy. Mohla by si je vyčarovat až tam, ale nechtěla nechat tak dobré věci zkazit.

„Neměla bys za tím člověkem chodit,“ pokoušela se ji Petra odradit od její ohlášené cesty za Faustem. „Zkazí tě!“

Adélka si ale trucovitě postavila hlavu.

„Jednak jsem mu slíbila přijít, za druhé nemáte tušení, jak zajímavé věci řeší a za třetí, kdybych nepřišla, přišel by si Faust pro mě sem.“

„Ať tedy přijde a vysvětlí nám tu včerejší slivovici,“ trvala na svém zákazu Petra.

„Kdybyste se radši učili!“ usadila nás oba Adélka.

To z nás obou vyrazilo dech. Aby dítě tímto tónem poučovalo rodiče? Obvykle to je naopak, rodiče tak kárají nezvedené děti. Adélka ale hbitě využila naší momentální neschopnosti popadnout dech a s krátkým rozběhem vyskočila otevřeným oknem ven. Byl to skok plavmo, jaký by jí záviděl trénovaný sportovec, ale místo aby pokračovala po parabole dolů na kamenný dvorek, kde by se řádně potloukla, změnila hned za oknem dráhu vzhůru a zmizela nám jako včera. Tak nějak startují letadla na letadlových lodích, napadlo mě.

„Adélko!“ vykřikla za ní Petra vyčítavě - ale kde už jí byl konec!

„Nechte ji,“ poradila nám suše Zamolxis. „Na Zuazru jí nikde žádné nebezpečí nehrozí.“

„Je to naše dítě,“ protestovala Petra, ale marně. Zamolxis pokračovala ve vyučování a na naše nesmělé protesty nedala.

K poledni už jsme mohli konverzovat v řeči Zuazru, jako kdybychom tu žili kdovíjak dlouho. Jestli jsme předtím Zamolxis obdivovali, teď dvojnásobně. Kdoví, co všechno na nás používala. Na Zemi by to lidé považovali za kouzla a čáry, tady jsme neměli čas se něčemu divit. Po obědě, kdy už jsme museli mluvit výhradně řečí Zuazru, protože Zamolxis úmyslně přestala na česká slova reagovat, přešla na fyziku a prokládala ji matematikou. Mohl jsem si nakrátko oddychnout, začátky jsem znal už na Zemi a Petra mě musela nejprve dohonit. Musím ale podotknout, že můj oddechový čas netrval ani dvě hodiny. Náhle jsem pochopil, že nám Zamolxis vykládá něco, co sám neznám. Matematiku navíc vykládala ve zdejší podobě, se žádným známým matematickým termínem jsem se nesetkal, stejně jako ve fyzice. Na Zemi jsme si zvykli označovat různé přírodní zákony jmény slavných matematiků a fyziků, tady nic takového neexistovalo. Navíc mě vyváděl z míry zdejší měrný systém. Marně bych v něm hledal důvěrně známé jednotky. Délková jednotka se jmenovala jior, metr byl zhruba pět jiorů. Proč zrovna taková jednotka, to bylo jasné už z její definice, byla to vlnová délka nejčastějšího prvku vesmíru, mezihvězdného vodíku. Ze školy jsem si pamatoval, že nemá centimetrů dvacet, ale jednadvacet, přepočet jedna ku pěti moc neseděl, ale uznal jsem, že jako délková jednotka je přirozenější než všechny pozemské vymyšlenosti, ať už metr, palec, loket, sáh nebo míle. Ostatní jednotky byly odvozené obdobně. Čas se neměřil na hodiny, minuty ani na vteřiny, ale na gapo. Trvalo přibližně tři čtvrti vteřiny a bylo odvozené z rychlosti světla. Pro nás měl největší význam den, který trval zhruba sto třicet jeden tisíc gapo, naše hodina měla blízko k pěti tisícům gapo a vteřina jeden a půl gapo. Ostatní měrné jednotky vypadaly ještě krkolomněji, ale Zamolxis nebrala na pozemské zvyklosti ohledy a hustila do nás zdejší vědu bez ohledu na naše přání i nesmělé protesty.

„Mezi sebou si mluvte česky a pro mě za mě si používejte i tu vaši směšnou vědu, ale tady se chcete něčemu naučit a budete respektovat naše zvyklosti,“ ukončila hned v zárodku náš nesmělý pokus o diskusi. „Naše jednotky jsou starší než celá vaše civilizace a jsou přijatelné pro všechny bytosti ve vesmíru. Vaše civilizace na Zemi neměla tak precizní měrnou soustavu nikdy, dodnes máte zbytečně složitý systém měr, který vám samotným brání domluvit se. Část světa měří v mílích, část v kilometrech, výšku letadel nad zemí vyjadřujete ve stopách, které jsou možná bližší našim jior, ale zdaleka nejsou totéž a vznikly jinak. Nechte vaši předpotopní vědu na Zemi a učte se naši, jinak nic nepochopíte. Přijdou složitější obory, jak byste se v nich vyznali?“

Na Petře jsem viděl, že už toho má po krk, ale ani mně nebylo hej. Počty nám komplikovala šestnáctková číselná soustava, ještě že se na Zemi používá aspoň v počítačích, podle Zamolxis to bylo jediné, co mohla naše matematika udělat dobrého a je naše škoda, že jsme v té soustavě zůstali jen v počítačovém prostředí.

Samozřejmě jsme oba, já i Petra, pochopili, že pozemskou hrdost musíme nechat na Zemi. Tady se nám nabízela věda, na jakou se naše Země ještě nezmohla. Zamolxis nás tím krmila jako pozemské hospodyně husy šiškami a když viděla, že toho máme dost, přeskočila na jiné téma, ale nezpomalila. Tak intenzívní školu jsme opravdu na Zemi nepoznali. Když jsme se snažili zpomalit, odbyla nás, že zná naše meze a nedopustí, abychom se jí při výuce zhroutili, ostatně, stejné kapky dostávala od její pozemské kolegyně na Zemi Adélka a neuškodilo jí to, naopak. Tím nás dostala do obrany a ani mě včas nenapadla odpověď, že Adélce nepřekážely dosavadní znalosti, jako nám.

Při výuce fyziologických schopností pozemských organizmů nám jen tak mezi řečí sdělila, že už nás nebude zatěžovat schopnostmi tvorů, které zatím na Zemi nenávratně zmizely. Ochromování zvířat i lidí působením zvuku na biorytmy, jaké předvedla Adélka na Houžvičkových Šedivácích, používali k lovení mamutů už pradávní šamani. Tehdy prý Zamolxisy dovolovaly chráněným dětem pomáhat svým bližním víc než dnešní. Bohužel pak to umění musely použít i proti lidem. Závistivci jsou odjakživa schopni nejhorších podlostí, ačkoliv dostanou po lovu z mamutí kýty podíl víc než spravedlivý. Zamolxisy své chráněné děti vybíraly podle inteligence a ne podle fyzické síly, kterou ale lidé odjakživa obdivovali víc než schopnost myslet. Často pak musely své chráněnce bránit před zákeřnými ranami zezadu.

„Fyzická síla neznamenala naprostou tupost,“ neodpustila si Zamolxis stručný nástin pradějin Země. „Jen ti nejhloupější siláci si troufli zahájit roztržku s kmenovým šamanem. Chytřejší si včas uvědomili, že šamana, který snadno zdolá mamuta, silou neporazí. Někteří začali útočit zezadu, ale ti nejchytřejší, nejzávistivější a obvykle nejzbabělejší poštvali různými pomluvami proti šamanovi celý kmen. Obvykle dosáhli toho, že šaman odešel do ústraní, k jinému kmeni, nebo rovnou na Zuazru. Vítězové hlasitě zajásali, z radosti nad úspěchem si zakřepčili kolem ohně - a brzy s celým kmenem zahynuli hlady, pokud je nerozdupal první mamut, kterého zkusili ulovit bez šamanova ochromení. Tak tomu bylo všude a vždycky. Lidé ty chytřejší nesnášeli a obvykle nešetřili silou ani důvtipem, aby vyčnívajícího co nejdříve srazili. Samozřejmě až když ho nejprve využili pro sebe. Kmenové války nikdy nevedli šamani, ale ti ostatní, ovšem oheň od šamanů se jim k podpalování pelechů nepřátel hodil.“

„Vy jste nám lidem dali i oheň?“ zeptala se Petra opatrně.

„Nebylo třeba, ten se v přírodě občas objeví sám, od blesku nebo od sopky, ale naše děti jej směly využívat více než bylo obvyklé. Ovšem ne k zapalování kožešin, chatrčí a zásob sousedního kmene. Jejich vrcholem byly tenkrát cihlářské pece, keramické hrnce a vaření v nich. Víc jsme jim nedovolily.“

„Proč ne?“

„Nemělo to smysl. Kolik šamanů neuspělo v přesvědčování svých tupějších soukmenovců, že je lépe nechat vlka naživu a využít ho k lovu, než ho prostě sníst? Později se totéž opakovalo u koní a dalších domácích zvířat. Úsilí kmenových šamanů nakonec převážilo, ale trvalo jim to déle, než jsme původně očekávali.“

„Ti kmenoví šamani jsou teď tady?“ zajímalo mě.

„Někteří,“ odvětila kočko-kniha. „Jsou z vás nejstarší, nejváženější a nejvzdělanější.“

„Šamani - a nejvzdělanější?“ vyprskla Petra.

„Nezapomeňte, že v dobách, kdy lidé z hladu pojídali i mršiny mamutů, dokázali by jejich šamanové stavět kamenná města. Což jsme jim nedovolili, nikdy nedopadlo dobře nekontrolované přenášení divochů do městského prostředí. Tady na Zuazru se ti nejstarší šamanové věnují po celé věky vědě a vám bude ještě dlouho trvat, než jejich úrovně dosáhnete.“

Petru tím dokonale uzemnila, ale i mně samozřejmě poskytla látku k přemýšlení. Kde jsou ti dávní neolitičtí šamanové? Proč se nám o nich nikdo nezmínil? Pravda, zatím jsme se setkali jen s nejbližšími krajany Čechy, jejichž působení na Zuazru se měří na pouhá staletí, nejvýš na tisíciletí u Svantovíta a kněžny Libuše. Cítil jsem, že má Zamolxis pravdu. Neměli bychom dychtit setkat se s nimi, dokud jsme podle jejich měřítek malými dětmi. Vždyť tady je to jiné než na Zemi, čtyřletá Adélka nás peskuje, že se málo učíme - a málo platné, zná toho víc než my. Musíme tedy zatnout zuby a učit se, učit se, učit se, i když něco takového prý kdysi říkal jakýsi Lenin.

Zamolxis to věděla také a po každé zajímavosti na nás spustila kulomet vědeckých znalostí, které potřebujeme, abychom se necítili jako Neandrtálci v moderním městě. Pochopila to i Petra, stejně jako já umlkla a jen zaujatě poslouchala Zamolxisí vědu.

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 21:02