Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Další známí

Přivítání na Zuazru mi brzy připomínalo přijímač na vojně. Také tam je nováček po příchodu v jednom kole a nemá čas ani na psaní dopisů. Tady to bylo podobné. Což o to, já jsem na vojně ještě byl, ale občas mi bylo líto Petry, která se s vojnou jaktěživa nesetkala. Pro ni to muselo být krutější. Museli jsme ale přiznat, jako učitelka byla Zamolxis excelentní. Používala na nás kouzla, ale teď už jsme věděli, že je to psychorezonance, která může podstatně urychlit vnímání a více než dvacetkrát zlepšuje paměť, takže co Zamolxis odpřednáší, nemusí už nikdy opakovat. Faktem je, že nám to šlo čím dál tím lépe. Výchova dítěte prý trvá Zamolxisům na Zemi půl roku až rok, i když si vybírají jen geniální děti.

Občas nám Zamolxis poskytovala i obrázky. Něco jako televize tady nebylo, ale Zamolxis ji dokázala víc než nahradit. Na vytváření obrázků nepotřebovala žádnou obrazovku. Prostě jsme se pohodlně usadili - a najednou jsme měli pocit, že jsme úplně jinde. Procházeli jsme starodávnými pralesy, jako kočka jsme skákali z větve na větev, svezli jsme se i na hřbetě mamuta. Viděli jsme také stavbu Egyptských pyramid a jednou, když byla v dobré náladě, nám Zamolxis ukázala, kde stála před branami Říma Hannibalova armáda.

Takovými obrázky nás ale odměňovala málokdy. Tvrdila, že si to nezasloužíme. Mě a Petru by mělo blažit, že jsme přivedli na svět Adélku, sami jsme netušili, co v ní bude. Bez ní bychom žili na Zemi. Pravda, nebylo nám tam nejhůř, ale tady to bylo, málo platné, zajímavější.

Občas jsme dostávali volno jako všichni. Dva dny z osmi se na Zuazru neučilo ani nebádalo. Lidé se porůznu scházeli, nebo se věnovali různým zálibám. V těchto chvílích by nám Zamolxis musela poskytovat obrázky podle našeho výběru, ale neměli jsme na ně čas.

Museli jsme vykonat několik povinných návštěv, už ne u Čechů, ale u dalších národů. Když se nás Zamolxis jen jako mimochodem zeptala, který národ bychom chtěli navštívit první, podívali jsme se udiveně na sebe. Měl jsem chuť navštívit Japonce, kdežto Petra, jak už to občas dovedla, měla názor, že je jedno, kam půjdeme - jen ne k Japoncům.

„Co ti na nich vadí?“ hučel jsem do ní.

„Co tě na nich přitahuje?“ odpálila pohotově.

„Mě na nich láká exotika,“ řekl jsem.

„Exotika!“ vybuchla Petra smíchem. „Šest tisíc světelných let od domova a jeho láká exotika národa, který na Zemi bydlí kousek od nás!“

„Japonsko je pro nás exotickou zemí i tady,“ trval jsem na svém.

„Kdybys chtěl navštívit staré Sumery nebo Egypťany, to by byla exotika,“ trumfla mě Petra. „Nebo prašamany od lovců mamutů! Prý tu jsou i jiní mimozemšťané než lidé. Ale Japonci? Jejich tranzistoráků máme u nás v Čechách plné supermarkety!“

„Nezajímá mě přece technická úroveň jejich tranzistoráků,“ namítl jsem. „Láká mě na nich něco jiného. Něco, čemu se říká duše národa.“

„Můžete jít každý jinam,“ pokoušela se nás rozsoudit Zamolxis. „Tady to není neobvyklé, naopak, nezvyklé jsou spíše hromadné výpravy.“

„Přišli jsme spolu a trhat se nebudeme,“ otočila okamžitě Petra. „Jdeme k Japoncům.“

„Nebo k Sumerům,“ rozhodl jsem se slevit i já.

Petra má pravdu, raději se budeme držet pohromadě, pomyslel jsem si pro sebe a byl jsem rád, že zase držíme spolu.

Zamolxis na to neřekla nic, ale naučila nás používat báhjo, navigační šestý smysl, který nás k Sumerům bezpečně dovede. Byla to jednoduchá a užitečná pomůcka, nevím, k čemu pozemskému bych ji přirovnal. Nejblíže nebyla satelitní navigace, ale kompas, neboť se projevovala jako střelka, přesněji vektor v hlavě, ukazující směr i vzdálenost. Kompas ukazuje vždycky k severu a člověk musí znát odchylku, kterou se musí dát, buzola to převádí na pohodlnější azimut. Báhjo ukazovalo vždy přímo k cíli a navíc uvnitř hlavy, takže to byl nejpohodlnější navigační prostředek, jaký jsem kdy poznal. Co když mají něco takového na Zemi tažní ptáci? Ale ne, tak dokonalé to mít nemohou.

Létat jsme už uměli, takže jsme na nic víc nečekali. Vzletěli jsme a drželi se za ruce, ale po chvilce jsme se pustili a začali kolem sebe kroužit; přitom jsme stále mířili k Sumerům. Petruš na mě dělala opičky a já na ni podnikal nálety jako stíhačka, převraceli jsme se ve vzduchu a metali kotrmelce, zkrátka jsme dováděli jako kdysi na koštěti Adélka. Opravdu to bylo báječné. Cítili jsme se svěže a nadšeně. Podle mého odhadu jsme letěli rychlostí tři sta kilometrů v hodině, ale protivítr jsme vnímali jen jako při jízdě na kole. To byla ovšem vlastnost toho způsobu létání.

Letěli jsme přitom nad různými ybipy, pod námi se střídaly různé krajiny světa, ale občas i místa, která nám do pozemských krajin nějak nezapadala. Byly tu oblasti fialového moře, plání plných karmínové trávy, kovově modré velehory. Letěli jsme dál, nikde jsme se nezastavovali. Pouště střídaly moře a hory, ale vždycky když jsme se jim přiblížili na dosah, obvykle se skokem změnily do něčeho jiného. Každý ybip měl svůj jedinečný kolorit, každý budil dojem celého světa, ačkoliv měly ve skutečnosti rozměry jen něco málo přes kilometr.

Blížili jsme se k cíli. Šestý smysl nám tvrdil, že nám chybí sotva osm ybipů, což bylo při naší rychlosti na dosah. Naznačil jsem Petře, že bychom se měli ještě domluvit, například jak požádáme o povolení přistát a o čem s nimi budeme mluvit. Pochopila mě a přilétla ke mně, abychom se mohli vzít za ruce. Vítr v uších nám zatím překážel, ani telepatií jsme to šumění nepřekonali, museli jsme na sebe křičet jako při jízdě na motocyklu - i když bez vrčení motoru.

„Co chceš ještě vymýšlet?“ volala na mě Petra. „Jdeme prostě na zdvořilostní návštěvu, to je tady normální.“

„Ale proč právě k nim?“ namítal jsem.

„Protože mě to napadlo,“ opáčila. „Jsou pro nás zajímaví, takže proto.“

„Aby se neurazili!“ staral jsem se.

„To je naše riziko,“ přikývla, „Ale co se stane? Když nás odmítnou, omluvíme se za vlezlost a poletíme jinam. Třeba k Japoncům, jak jsi chtěl ty. To se nám může stát kdekoliv, ale o co jde? O nic! Někde nakonec zakotvíme a bude to, neboj se.“

Nezbylo mi než to spolknout jako realitu a letět dál.

Nezdálo se ale, že budeme neúspěšní. Báhjo nám oznámilo, že jsme u cíle. Vektorová šipka v hlavě při přeletu jedné hranice zmizela. Museli jsme určit, kam dál, ke kterému konkrétnímu Sumerovi, ale tady už jsme byli u cíle, proto jsme přestali dostávat další informace.

Pod námi byla utěšená krajina, plná osamělých lesíků a políček, kde se hemžili umělí lidé dusoi. Zděšením před námi padali na zem a zakrývali si hlavy. Cosi křičeli, ale nerozuměli jsme jim ani slova, pro nás to byla stejná hatmatilka jako arabština.

Před námi se rozkládala větší stavba, venkovský palác, dalo by se říci. Nad jeho nádvořím jsme se ve vzduchu zastavili a rozhlíželi se, koho požádat o přijetí. Nikoho jsme ale neviděli, jen dusoi, kteří se nám klaněli jako bohům.

„Nestrašte mi otroky a pojďte ke mně, jdete-li za mnou!“ ozval se nám v hlavách telepatický hlas. Rozuměli jsme mu, používal jazyk Zuazru, který ovládal stejně jako my.

Na nádvoří - či spíš do atria stavby - vyšel muž poměrně mladého zevnějšku. Jako jediný před námi nepadal do prachu, takže to byl nejspíš sám pán tohoto ybipu.

„Smíme vás navštívit?“ zeptala se ho také telepaticky Petra, ale nesměrovala svůj dotaz jen na něho, takže jsem ji vnímal. Nechal jsem ji raději vyjednávat.

„Host v mém domě není mým nepřítelem,“ uklonil se nám poněkud obřadně a pokynul nám přistát před ním.

Splnili jsme jeho pokyn a postavili se oběma nohama na zem dva metry před něho. Petra se samozřejmě chtěla ujmout vyjednávání, ale předešel ji.

„Vy jste Američané?“ zeptal se nás.

„Ne, Češi,“ odpověděla Petra. „Proč si to myslíte?“

„Naposledy za mnou byla celá horda Američanů a také za ně mluvila žena,“ odtušil. „To za našich časů nebývalo. Ale koneckonců, proč ne? Královny jsme měli také a nevládly špatně. Češi? Kněžna Libuše, král Václav, Karel Čtvrtý, Jan Hus, Jan Žižka, císař Rudolf, tři sta let Temna a pak znovuvzkříšení, nedávno okupace Sověty, teď víceméně samostatní. Je tomu tak?“

Jeho znalosti dějin Čech v kostce nám trochu vyrazily dech.

„Je tomu tak,“ přikývla Petra. „Udivujete nás, ale...“

„...odkud to všechno vím, což?“ usmál se. „Až tady budete žít čtyři tisíce let a budete-li mít zájem, také se o kdejakém nárůdku Země dozvíte všechno. Já jsem zájem měl. Než pojďte dál do mého domu, jak se na hosty sluší, nebudeme přece stát tady. Mohu vám nabídnout něco, nač jste zvyklí, nebo se podřídíte zvyklostem našeho rodu? Podotýkám, že znám obstojně obojí. Mohu vám nabídnout černou kávu, stejně jako nápoje z naší kuchyně, či vás pozvat na pečeného berana, kdyby se vám zachtělo.“

„Dáme se pozvat podle vašich zvyků,“ řekla Petra. „Neznáme zatím o Zuazru mnoho a tím méně o vašich zvycích, jsme tu teprve krátce.“

„Aha, vy jste ten nový český trojlístek, že?“ pochopil. „Vaše dcerka spolupracuje s doktorem Faustem, proto jste přiletěli jen dva...“

„Udivujete nás čím dál víc,“ řekl jsem, aby nemluvila jen Petra.

„Proč?“ usmál se. „Že mám slušné informace o dějinách Čechů i o vás? Nedivte se, zajímá mě všechno, co se na Zemi děje právě dnes. Jmenujete se Adélka, Petra a Lukáš Mikešovi a můžete mě oslovovat jménem Upašamati. Ale pojďte dál, neostýchejte se. Nebudete přece pokorně žádat o mé svolení jako otroci.“

„Máte tu ještě otroky?“ trochu se zaškaredila Petra.

„Mám,“ přikývl vážně. „Vám se to slovo nelíbí? Říkejte jim tedy roboti, to je přece vaše české slovo. Je to tak lepší? A přitom je to skoro totéž. Staročeské robotěz nebylo daleko od našeho významu slova otrok.“

„Vy znáte i staročeštinu?“ vyhrkla Petra.

„Jistěže,“ přikývl. „Často navštěvuji vaši kněžnu, občas spolu hovoříme sumersky nebo staročesky. Proč ne?“

„Myslíte Libuši?“ ujišťovala se Petra opatrně.

„Víc kněžen tu přece nemáte,“ usmál se. „Libuška je mi blízká. Také nemůže Zamolxisům odpustit, že její dílo na Zemi dokonale rozmetaly. Asi proto se také scházíme častěji než s jinými.“

„Nevypadala, že by se na Zamolxisy zlobila,“ zarazila se Petra.

„Nevypadala,“ souhlasil. „Ale určitě nesouhlasila, že jí Zamolxisy znehodnotily všechno, co na Zemi udělala. Vy jste si toho nevšimli?“

„Moc ne,“ přiznal jsem.

Dovedl nás do velkého sálu se stěnami pokrytými pestrobarevnými kachlemi s obrazy. Něco podobného uvidíte v Britském museu, tam jsou ale sešedlé, otlučené věky a ne tak svěží. Co ale v museu neuvidíte, byly nízké stolečky, obklopené stejně nízkými sedačkami. Na desce stolu byly dřevěné obrázky, intarsie, na sedačkách kožešinové polstrování.

Upašamati nám nejprve předvedl, jak se u nich sedělo. Nebylo to nic nečekaného a brzy jsme u nízkého stolku seděli se zkříženýma nohama všichni tři. Upašamati tleskl a ve chvilce přiběhli čtyři jeho otroci, přesněji dusoi, jaké měl i Neruda. Upašamati je oslovil sumerštinou, nerozuměli jsme mu ani slova, ale otroci hbitě odběhli a zakrátko do místnosti přitlačili kotlík na kolečkách. Na jeho dírkovaném dně řeřavělo dřevěné uhlí a nad ním se na rožni otáčel slíbený beran. Odkapávající tuk při dopadu na uhlíky syčel, občas vzplál plamenem a zase uhasl.

„Pečeni jsme jedli rukama, ale chcete-li dnešní talíře a příbory...“

Příbory jsme odmítli, nehodily by se sem, jak podotkla Petra.

Otroci před nás postavili misky z černého kamene a doprostřed mísu s vodou. Pak odkrojili veliké porce z pečeně, Upašamati a já jsme dostali celé stehno, Petra přední nohu. Upašamati se s chutí zakousl do masa, ale pozorně nás přitom sledoval.

„Vím to, přesto se zeptám,“ začal po chvilce. „Že jste vaši kněžnu Libuši považovali jen za mystickou bytost? Víte už také, proč Zamolxisy zamlžily její památku?“

„Považovali,“ souhlasil jsem s plnou pusou. „Ale není nám jasné, proč to Zamolxisy dělaly, leda by Libuše příliš předběhla svou dobu.“

„Nepředběhla,“ usmál se smutně Upašamati. „Libuše se velice snažila dát lidem jen to, co by na jejím místě dokázal i průměrně inteligentní člověk bez Zamolxis. Přesto jí to udělaly. Proč? Přemýšlejte o tom, možná na to přijdete, až se tu trochu zabydlíte. Pak přijďte i s Libuší za mnou a pohovoříme si o tom.“

A opět se věnoval beranímu stehnu.

„Tajemněji to naznačit neumíte?“ nechápala Petra.

„Já nic nenaznačuji, ani nebudu,“ odmítl další vysvětlování Upašamati. „Buď na to přijdete sami, nebo je zbytečné o tom hovořit. Ale určitě jste za mnou nepřišli proto, abychom rozprávěli o trampotách vaší kněžny Libuše, jistěže máte jiný důvod návštěvy a nechtěl bych vám vnucovat něco, co jste slyšet nechtěli. Co vás vedlo k návštěvě mé bezvýznamné osoby? Vždyť mě se vší určitostí neznáte.“

Petra ho tedy ujistila, že ji vlastně jen napadlo navštívit někoho ze Sumerů prostě proto, že jeho jméno několikrát padlo při diskusích s Nerudou. Kromě toho tu jistě žijí dlouho a musí tedy o zdejším světě vědět nejvíce ze všech. Snad kromě šamanů lovců mamutů, ale ti ještě neměli říše a těžko bychom se s nimi domluvili.

„V tom se řádně mýlíte,“ usmál se. „Šamanů tu mnoho není, tehdy Zamolxisy netušily, kam se my, lidé Země, vyvineme. Pobraly nějaké vzorky tehdejší populace a přetáhly je sem. Až tady byly překvapené, jak lidé na Zemi i bez jejich pomoci pokročili. Jestli jste si chtěli pohovořit s lidmi z opravdu starobylé říše, myslím ze skutečně funkčního státu, měli jste zamířit k Číňanům. Jejich říše byly starší, ač se to dnes nezdá. Tam vznikly první skutečné státy. K nám do Sumeru a Egypta se rozšířily později. Dnes už na Zemi není dost památek na nejstarší časy, ale tady máme spoustu lidí z opravdu nejstarších dob a někteří už tu žijí velmi dlouho.“

„Myslíte si, že se tamti šamani s námi domluví?“

„S těmi nejstaršími je těžké navázat řeč,“ přikývl, „ale při dobré vůli je to možné, pak byste se dozvěděli věcí! Samozřejmě k nim nemůžete přijít neohlášeni jako ke mně. Ti skutečně nejstarší už nemají na Zemi ani své vzdálené krajany. Jejich příbuzenské vztahy se rozpadly, není po nich ani památky. Archeologové mají jen zlomek pozůstatků ze skutečně civilizovaných států a pokud vím, jejich odhady sahají jen o šest až sedm tisíc let zpátky, přičemž Říše Kwai zanikla právě před těmi sedmi tisíci lety a dnes z ní nezbylo nic, vůbec nic.“

„Vy už snad také nemáte na Zemi krajany?“ namítla Petra.

„Ach, vy Češi!“ povzdychl si Upašamati. „Jistěže mám, jen se jim už dávno neříká jako za dob, kdy jsme na Zemi lovili gepardy. Říše se mění, sláva střídá pád, dobývání porobu a při těch převratech se národy míchají jako těsto v díži. Pravda, staří Sumerové jako takoví už nejsou, ale jejich potomci žijí na Zemi promíchaní s Egypťany, s lidmi ze severu, něco krve se v nich objevilo z Indie, něco až z Číny... cožpak vy Češi chcete tvrdit, že jste stejným národem jako za Svantovíta? Kdeže! Namíchali se do vás Němci, Hunové, Poláci, máte v sobě tatarskou krev, nemluvě o Židech, přes které jste, ať chcete nebo ne, příbuzní i s námi. Na Zemi odjakživa býval úžasný vír všech etnik a pokud se nějaká část lidstva vlastní vinou nebo vinou přírodních překážek od ostatních izolovala, ustrnula. Nejkřiklavější příklad je Čína, pověstná Velkou Zdí. Ale nemyslete si, že Zeď je čínský vynález, takových zdí bylo na Zemi víc a některé přetrvávají dodnes, i když občas některé padnou.“

Souhlasil jsem a Petra též. Pokusili jsme se ale převést hovor na odlišné téma, Upašamati to pochopil a chvíli jsme se bavili o životě starých Sumerů. Museli jsme přiznat, že o nich víme zoufale málo. Naše školní vědomosti byly povrchní, omezené na pár suchých dat o existenci měst, králů a královen, většinou nepříliš historicky podložených, ale o životě Sumerů jsme moc nevěděli. Překvapila nás proto už nezvyklá chuť beraní pečeně, kterou nás Upašamati hostil. Ze zaprášených vykopávek se samozřejmě nikdo nedozví, že Sumerové pečeni předem napichovali a provlékali silně kořeněnými provázky a obilnými zrnky. Provázky při jídle odkládali stranou spolu s kostmi, kdežto obilná zrna, nasáklá tukem, jedli spolu s masem. Maso tím získávalo na chuti a obilí vlastně částečně zastupovalo chléb.

Upašamati nám při hostině vykládal o sumerském státním zřízení. Bylo nám mnohem bližší, než jsme čekali. Zákony byly přehlednější a přitom postačující. Soudci starých Sumerů měli větší pravomoci než dnešní a nebyli tak vázáni slovíčky, takže Sumerové nepotřebovali advokáty. Spory o zákonnost rozsudků byly řídké a pokud se vyskytly, řešil je soud vyšší, někdy přímo panovník. S pozoruhodným dodatkem: shledal-li vyšší soud pochybení nižšího, nastoupilo okamžitě kárné řízení se soudcem, který zákony porušil. Při neoprávněné stížnosti naopak potrestal vyšší sazbou trestu stěžovatele. Byli jsme z toho s Petrou docela nadšeni. Běžná praxe našich dní, kdy soudy bez nejmenšího studu zákony porušují a vyšší soudy, pokud to zjistí, uvedou nanejvýš věci na pravou míru, ale nikoho k odpovědnosti neženou, nechávají je škodit dál, případně dovolují viníkům stálým odvoláváním soudy neúnosně protahovat, u starých Sumerů nemělo místo.

„Tak tomu bylo za mých časů,“ povzdychl si Upašamati. „Dokonalá spravedlnost mívá ale i stinné stránky. Pokud ji má každý zajištěnu shora, spoléhá se na ni a nestará se zajišťovat si ji vlastními silami. Většinou není žádoucí, aby lidé sami brali do ruky spravedlnost, ale přece jen jsou situace, kdy pouhé spoléhání na krále není dobré. Sem patří i armády, které mají za úkol zajišťovat právo uvnitř říše tím, že nedovolí jeho porušování zvenčí. Když je říše silná, aby se sousedé neodvážili ji napadat, dostává se její armáda do úpadku. Kdekdo potají i veřejně bručí o tom, jak se mají vojáci dobře a ostatní je zbytečnými daněmi platí. Panovník, který se dá těmi řečmi ovlivnit, armádu postupně omezuje, až si nechá jen ozdobné složky, zvyšující vnější efekt říše. Pravda, někdy to stačí. Okázalé vojenské přehlídky budí zdání skutečné síly, návštěvníci z okolních zemí se vracejí s respektem, což vládce okolních zemí odradí od myšlenek na loupež. Pokud to ale nestačí, nastane katastrofa. Některý z okolních vládců se pomocí školených špehů přesvědčí o lichosti těch dojmů, sebere vojsko, vycvičí je a udeří. Mnohé ukolébané civilizace už to rozvrátilo. Ještě horší bývá, když se poměry v sousedních zemích změní k horšímu natolik, že se okolní obyvatelé prostě zvednou a převalí k sousedům, kterým se vede lépe. V prvním případě se útočník zmocní sousední říše a připojí ji k vlastní, ale pak se stává, že vzkvétá celá říše včetně poražených. V druhém případě zbídačení sousedé strhnou do bídy i dosud vzkvétající poražené. Nastávají hladomory, uprchlíci prchají do všech stran, někdy bývá i úplné zničení národů. Často tak končí civilizace, když dosáhly stavu, který se nám může zdát naprosto ideální.“

„Myslíte si, že se to může opakovat i dnes?“ zeptala se Petra.

„To chceš asi příliš mnoho,“ zarazil jsem ji. „Náš hostitel by musel znát poměry současné Země. A víme přece, jak málo o současné Zemi zdejší lidé vědí.“

„Abyste se nedivili!“ usmál se Upašamati. „Zdejší mládež ví o současném světě málo. To je ale chyba. Až se každý trochu zamyslí nad smyslem naší existence tady na Zuazru - a podotýkám, někomu takové zamyšlení trvá i přes tisíc let, jednoho krásného dne vše pochopí a začne se více zajímat o stav naší staré dobré Země. Vás to také čeká, nemyslete si. Teď jste malé děti. Neurážejte se, prosím, ve srovnání s námi stařešiny jste všichni pouhá holátka, která nedávno vypadla z hnízda a učí se poskakovat po vlastních nohou, než je napadne použít křídla. Až pochopíte skutečný smysl naší zdejší existence, přijďte za mnou znovu, pohovoříme si o tom. Zatím se seznamujte se zdejšími poměry, učte se - vědomosti jsou hlavním zdejším artiklem - ale především si stále pamatujte, že jste se narodili na Zemi a té se věnujte, jakmile o ní získáte potřebné znalosti.“

„Vždyť my přece právě teď víme o Zemi nejvíce,“ bránila se Petra.

„To si jenom myslíte,“ usmál se chápavě Upašamati. „Máte znalosti na úrovni současných pozemských škol, doplněné o televizní zpravodajství. Kdybyste se začali blíž o poměry na Zemi zajímat, brzy byste zjistili, jak ubohé a povrchní znalosti to jsou. Co třeba víte o Kolumbii, kde se vyrábí ve velkém drogy na farmách koky a máku? Víte, že občas policie zachytí menší nebo větší zásilku, nic víc. Takže víte ještě méně než policie, která se tím přímo na místě zabývá.“

„A vy o tom víte víc?“ naježila se Petra.

„Jistě,“ přikývl Upašamati. „Máme informace od Zamolxisů, umístěných v jednotlivých vesnicích. Asi vám to ještě neřekli a možná to nevědí ani někteří zdejší, ale Zamolxisů je na Zemi mnohem víc než ty tři, které se starají o své přidělené nadané lidské děti.“

„Nic takového nám nikdo neřekl,“ odpověděl jsem trochu zaraženě. „Adélka nám tvrdila, že jsou na Zemi jen tři.“

„Adélka je malé dítě, těm se celá pravda neříká,“ ujistil nás suše Upašamati.

„Zamolxisy jsou prý pravdomluvné, to nám tvrdili všichni,“ opáčil jsem trochu zaraženě.

„Pravda se neříká ani stařešinům. Nemusíte se každému chlubit, že jste ode mě něco takového slyšeli a už vůbec byste si neměli stěžovat Zamolxisům. Jsou sice svým způsobem pravdomluvné, ale jejich pravda není úplná. A jak si asi domyslíte, částečná pravda může být nepříjemně podobná lži. Když si jednotlivé body částečné pravdy ověřujete, jsou vždy pravdivé, ale komu to stačí, celou pravdu nikdy nepozná. Pravdou například je, že se tři Zamolxisy na Zemi věnují lidským dětem. To se dá ověřit. Samy od sebe vám neřeknou, kolik dalších na Zemi pracuje. Když na ně udeříte přímo, lhát vám nebudou a k přesnému počtu snadno dojdete - třeba metodou půlení intervalů.“

„Vy ten počet znáte?“ podíval jsem se na něho udiveně.

„Zajímalo mě to, ale číslo, které bych vám řekl, nebude aktuální. Poradím vám ale, neptejte se Zamolxisů, dokud vás vyučují. Nemají takové otázky rády. Mohlo by se stát, že vám odpoví a už je nespatříte. Počkejte, až vás nakrmí vědomostmi, jinak si budete od té chvíle připadat jako eskymák na poušti. Nezapomeňte, že neznáte nic z toho, co zde budete v dalším životě potřebovat. Nechte Zamolxisy na pokoji a pokud se chcete něco dozvědět, zastavte se na kus řeči u moudřejších lidí.“

Nedošlo mi, zda tím myslel sebe, nebo jiné. Jeho informace měly v sobě cosi podivného. Byla v nich příchuť tajemna a zakázaného ovoce, co já vím. Mrkli jsme s Petrou na sebe a aniž bychom se slovy nebo telepaticky domlouvali, věděli jsme, že toto tajemství zachováme.

Trochu mě zamrzelo, že Zamolxisy nejsou tak čisté, jak se nám na Zemi zdály, ale na druhé straně, ani my dospělí neříkáme dětem pravdu o všem, nač se nás ptají. Odbudeme je čistou lží nebo zjednodušeným vysvětlením. Tady jsme byli nerozumnými dětmi my. Upašamati měl pravdu. Nejprve se musíme dozvědět všechno, co nám Zamolxisy dobrovolně a samy sdělí. Až pak budeme mít informace k vynášení dalších soudů, i kdyby měly být naše soukromé, vnitřní.

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 21:02