Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Tovaryšské léto

Během návratu domů jsme se s Petruš domluvili o našem dalším společném postupu. Ani jí, ani mně se nezdálo, že bychom se měli smířit s rozchodem, ke kterému nás nabádali. Dohodli jsme se, že se budeme snažit vycházet spolu tak dlouho, jak jen to půjde. Rovněž jsme se rychle shodli na nutnosti udržet tajemství o tom, co nám sdělil Upašamati. Budeme si Zamolxisů více všímat, ale pro tuto chvíli byla k nezaplacení rada neprovokovat je a snažit se dostat z nich maximum informací.

Trochu déle jsme se dohadovali, zda máme do našich pochybností zasvěcovat Adélku. Petra do toho dcerku zatahovat nechtěla s tím, že je ještě malá. Já jsem trval na upřímnosti a na její neobyčejné duševní vyspělosti. Nakonec jsem ustoupil. Petra mě přesvědčila, že na pravdu je dost času a teď bychom mohli Adélce přivolat nějaké trauma.

Do konce našeho volna bylo ještě dost času. U příjemného Upašamati jsme strávili jen jedno odpoledne a dva dny jsme měli ještě před sebou. Petru napadlo navštívit Quetzalcoatla, ačkoliv nás Neruda před návštěvou toho morouse varoval. Nebyl jsem proti, nastavili jsme si tedy báhjo na něho a zamířili přímo k němu.

Letěli jsme tam dost dlouho. Krajina, nad kterou nás báhjo zavedlo, odpovídala rozervané horské krajině střední Ameriky. Vysoké hory, úzké rokliny a nevelký kamenný hrad. Vypínal se na vysokém ostrohu a jen úzký kamenný most jej spojoval s plošinou, kde končila indiánská kamenná cesta. Jistě to byla kopie některého hradu starých Indiánů. Byly stavěny jako nedobytné a ve své době nedobytné byly, bohužel ne pro děla evropských dobyvatelů.

Ani pro létající lidi by nedobytný nebyl - kdyby nás přímo nad ním neobjala neviditelná peřina odpuzujícího pole zachebuz, která nám nedovolovala klesnout na nádvoří. Pohybovali se tam lidé, ale nejspíš to byli dusoi, protože na nás, ani na naše volání nereagovali. Volali jsme na ně, aby zavolali svého pána, ale i když se na nás někteří podívali, lhostejně se odvrátili a šli si po své práci. Určitě nám ani nerozuměli. Telepatie také mlčela, nezachytili jsme ani náznak pozvání.

Vydrželi jsme to hodinu, pak druhou. To už svědčilo o tom, že nás Quetzalcoatl ignoruje úmyslně. Spousta dusoi vešla do budovy a opět vyšla ven, ale nikdo nás ještě nepřišel přivítat ani odehnat. Upřímně řečeno, ten nezájem byl horší odpovědí než pouhé odmítnutí.

„Je to marné,“ ztratila trpělivost Petra. „Nechce nás vidět. Poletíme jinam, nezvaný host je horší než nepřítel.“

Nězvannyj gosť chuže tatárina,“ opakoval jsem její slova rusky, ale nebylo co dodat. Teď by bylo nejrozumnější navštívit Japonskou enklávu a hned jsem to Petře navrhl.

Souhlasila trochu kysele, ale velkomyslně podotkla, že už si přišla na své a teď mám nárok splnit si svůj sen pro změnu já. Zamířili jsme kolmo na směr, kterým jsme přilétli a po chvilce jsme před sebou spatřili známou siluetu posvátné Fudžijamy.

Krajina kolem byla pustá, čistě upravená, ale téměř bez lidských obydlí. Japonsko bych si představoval jako moderní zemi, plnou mrakodrapů a ruchu, tady jsme viděli nevelkou vesnici s nízkými dřevěnými domky a s jakýmsi chrámem na úpatí nevysokého kopce. Napadlo mě, že to bude nejspíš obraz pradávného původního Japonska a ne současný stav této země.

Požádali jsme telepaticky o přijetí a jako odpověď získali vektor báhja, který nás navedl na náves mezi domky. Než jsme se postavili na nohy, už nás očekávali. Na zápraží domků stály stovky lidí, víc než by se na tak malou vesničku dalo čekat. Nechápal jsem, jak se dokáží do tak malých domečků směstnat.

„Vítejte u nás,“ přivítal nás jeden z nich. Nezdálo se mi, že by se něčím lišil od ostatních, nevypadal ani nejstarší. Oběma se nám jako správným Evropanům zdálo, že jsou všichni Japonci jeden jako druhý. Věděli jsme, že to je chybný dojem, ale zatím jsme mezi nimi žádné rozdíly nepostřehli. Ke všemu byli skoro všichni stejně oblečení, všichni v tradičním japonském oděvu. Japonky se podobaly barevným květům, nosily totiž tradiční kimona. Všiml jsem si, že nejsou potištěná, ale nejspíš ručně malovaná.

„Kdepak máte dcerku?“ byl jejich první dotaz.

Jak se zdálo, Adélku tady chápali jako něco unikátního.

Bylo asi proč, když uvážím, že byla první, koho něco takového napadlo. My jsme ale byli jen rodiče té šikovné dívenky a navíc, jak to říci neutrálně, dřeva, která ještě nic neumí.

Tak okatě nám to ale najevo nedali. Vyslechli s pochopením, že se dcerka osamostatnila, to bylo vlastně očekávanější než skutečnost, že jsme se sem dostali tři. Přece jsme ale vycítili, že by Adélku přivítali vřeleji. Naše návštěva byla oficiální, vítací - a tak také dopadla.

Pohostili nás sladkou rýží a nabídli i saké.

„Asi nejsme první komunitou, kterou jste tady navštívili?“ vyptával se nás Takaoši, sedící nejblíže ze všech.

„Nejste,“ přiznala Petra. „Byli jsme u Sumerů u pana Upašamatiho a pak jsme se marně snažili navštívit Mexičana Quetzalcoatla.“

„Marně?“ podívali se na nás všichni. „Z toho si nic nedělejte. Byli byste první, komu by se to podařilo...“

Zkusil jsem se zeptat, čím se teď všichni zabývají. Vyšlo z toho, že každý má práci jinou a stýkají se jen v době volna. Takaoši se dokonce podřekl, že už s Adélkou mluvil u Fausta, kde bývá častým hostem, neboť si pilně vyměňují výsledky dosavadních výzkumů.

„Tady je to běžné,“ vysvětloval. „Ti kdo dělají na stejném problému, musí se navštěvovat častěji, pokud spolu trvale nebydlí. Lidé jsou různí, někomu vyhovuje bádat v partě, jiný raději rozjímá o samotě. Ale i zarputilí samotáři se musí občas s ostatními domluvit, aby neobjevovali již objevené.“

„My tomu říkáme objevovat Ameriku,“ usmála se Petruš.

„S tím si zajděte za Vikingy, jsou jen tři, ale jsou to veselí braši, mohli by vám o objevování Ameriky dlouho a zajímavě povídat,“ usmál se Takaoši. „Jen jim moc nepřipomínejte Groenland. Zamolxisy jim tenkrát zakázaly stavbu trvalé kolonie. Věděly, že se podnebí ochladí a že by to byla zbytečná ztráta času, ale naši Vikingové pořád tvrdí, že to šlo zařídit a svět by dnes vypadal lépe.“

„Libuši prý na Zemi Zamolxisy zhatily její dílo,“ nadhodila Petra.

„Tak se to nedá říci,“ oponoval jí hned Takaoši. „Vaše Libuše toho na Zemi udělala dost, ale až tady se z ní stala odbornice na biologickou entropii a psychiku. Mnohem více příkoří jí na Zemi přinesl její tehdejší manžel Přemysl, ale to snad bez ní probírat nebudeme. Kdyby vám to řekla sama, bylo by to něco jiného.“

„Třeba se jí na to zeptáme,“ přikývla Petra.

Ukázalo se, že zdejší Japonci také nejsou spokojení se současným stavem Japonska, ale protože neměli možnost dění na Zemi ovlivňovat, brali to klidně a odevzdaně.

„Předností Japonska nemůže být boj ani dovezená technika, i když v tom dnes naši krajané vynikají. Japonsko dalo Zemi víc po stránce filosofické, než dnes elektronikou.“

„Ale i tu vám svět uznává,“ snažil jsem se ho potěšit.

„Poslední století nebylo pro Japonsko dobré,“ chmuřil se Takaoši. „Naše krajany spravedlivě potrestali za války, které oni začali. Ale i vy jistě uznáte, že krutě.“

„Američané se na to dívají jinak,“ povzdychl jsem si.

„Ti na Zemi - možná, zčásti, i když ne všichni,“ přikývl Takaoši. „Zdejší se za své pozemské krajany stydí. Atomová bomba ušetřila pár amerických životů, zato otevřela nejhorší éru lidstva.“

„Atomová éra, to nejsou jen bomby, ale také energetika,“ zastal jsem se trochu pozemské atomové vědy.

„Tím to mělo začít i skončit,“ namítl Takaoši. „Energetika byla správná věc, ale to ostatní už ne... Objev atalnea byl na Zemi předčasný, fosilní paliva dojdou a lidé budou na atomové energii závislí, ale v takové situaci bylo doslova sebevražedné nechat tolik paliva znehodnotit na výrobu těch nejhorších zbraní, jaké kdy člověk vymyslel... Že to udělali Rusové, tomu se nikdo nediví, ale že se k něčemu takovému propůjčily i kulturní národy...“

„Na to nemám co dodat,“ ustoupil jsem raději.

Probrali jsme potom pár detailů, dozvěděli jsme se, na čem tu kdo právě dělá a nakonec jsme se s nimi přátelsky rozloučili.

„Jak se zdá, všude se dá vyjít v dobrém,“ řekla spokojeně Petra, když jsme letěli domů.


Příštího týdne se nám naše kočkokniha Zamolxis opět věnovala naplno, ale na jeho konci nám sdělila, že je načase začít se specializovat. Solidní základy máme a další vzdělávání může pro každého pokračovat odlišnou cestou.

„Nikdo nezvládne všechny obory,“ ujišťovala nás. „Něco jiného jsou základy, ty už máte, víc všeobecných znalostí nebudete nikdy potřebovat.“

„Můžeš nám dát aspoň nějaký přehled použitelných oborů?“ zeptal jsem se jí.

„Jistě,“ souhlasila.

Pak se změnila v knihu, abychom si mohli v klidu nalistovat, co nám připravila.

K mému překvapení nebylo oborů, ze kterých bychom si měli vybírat, závratně mnoho. Na Zemi je studijních oborů podstatně víc. Ne že by pozemská věda byla dokonalejší. Spousta pozemských vědních odvětví, především humanitních, tady postrádá smysl. K čemu právnické vzdělání, založené na umělých, nedokonalých a příliš často proměnlivých lidských pravidlech? Znalosti spojené jen se Zemí chápaly Zamolxisy jako neškodný, ale neužitečný lidský koníček. Poměry na Zemi se neustále mění. Co platilo před pouhými sto lety, je dnes dávnou minulostí a skutečnosti z doby před tisíci lety jsou už dávno zapomenuté. Zeměpisné a historické znalosti u pozemšťanů podporovaly jako hobby, ale neříkaly jim věda.

Zato vědecké obory na jejím seznamu stály za to. Některé nám byly známé už ze Země, tady ale byly rozvinutější a mnohé byly sloučené do jednoho. Například lékařství má na Zemi desítky specializací a přitom se zabývá jediným druhem, Homo Sapiens. Tady byl jen obor nazvaný biologie, ale košatější, než jsem si uměl představit. Vyžadoval důkladnější pochopení základních principů života, ale na jeho konci by se člověk stal téměř mágem. Kněžna Libuše prý čarovala už na Zemi, ale co dělala tady, to už přesahovalo všechno.

Petru to uchvátilo natolik, že se rozhodla zvolit si právě tento obor. Mně víc lákala zdejší technická úroveň. Tak dlouho jsme se nad tím dohadovali, až to Zamolxis nevydržela, změnila se z knihy v šestinohou kočku a bezelstně navrhla, ať si raději zvolíme každý jiný obor, než abychom se navzájem omezovali. Konec konců, můžeme se doplňovat, biologie občas využívá technické principy a v technice se naopak často využívají biopreparáty.

Pro nás dva by to ale znamenalo rozdělit se a to jsme já ani Petra už z principu nechtěli.

„Nebyl to dobrý nápad brát sem dvojice,“ prskla na to Zamolxis. „Neosvědčilo se to už jednou. Jeden trvá na svém oboru, druhý to bere s nechutí, to je proti základním principům.“

„Nevidím to tak zle,“ oponoval jsem jí. „Proč bychom se nemohli věnovat každý jinému oboru? Na Zemi je to naprosto běžné. Lidi spolu nespojuje společná práce, často je tomu právě naopak, společně se od práce dobře odreagují.“

„Určitě brzy zjistíte, že tomu tak není,“ věštila chmurně Zamolxis. „Máme víc důvodů proč to nepodporovat. Jak víte, používáme pro vaše učení psychorezonanci, ale když máme učit dva jedince různým oborům, musíme je oddělit, jinak se budou rušit.“

„Postačí stěna?“ zeptal jsem se suše.

„To jistě ano,“ přisvědčila Zamolxis. „Není to sice dokonalé, hranice ybipů izolují telepatii lépe, ale v podstatě by to stačit mohlo.“

„Pak přejdu do jiné místnosti,“ řekl jsem. „Bude mi stačit vědomí, že Petruš je nablízku.“

„Měla bych jiný návrh,“ řekla Petra. „Pokud vím, v biologii je velice dobrá kněžna Libuše a doktor Faust. Adélka se k nim už dala. Co kdybych tam šla s ní? Budu mít Adélku na očích a hodně se naučím přímo od nich. Určitě mě nevyhodí.“

„To jistě ne,“ souhlasila Zamolxis. „Ale už byste měli uvažovat o vlastním ybipu. Neruda vás tu jistě nechá jak dlouho se vám tu bude líbit, ale i on má svou práci. Bylo správné dát přednost vědě, ale věčně to také odkládat nemůžete.“

„Budeme o tom uvažovat,“ slíbil jsem za oba.

Petra odletěla sjednat si studijní pobyt u kněžny Libuše, já jsem zůstal zde. Pokusil jsem se telepaticky zavolat Nerudu, ale nic jsem nevnímal, asi byl někde mimo.

„Probereme spolu základy, ale pak by bylo lépe dát se k těm, kdo obor pořádně ovládají,“ řekla Zamolxis. „Je tu několik skupinek, jsou sice hodně vpředu, ale dohonit je nebude nemožné a pak by se jim další do party jistě hodil.“

Neprotestoval jsem, takže se mi Zamolxis věnovala jako dřív.


Ani jsem ještě neuvažoval o tom, ke komu bych se měl připojit, když to Petruš vyřídila za mě. Jakmile se vrátila, postavila mě před hotovou věc a dokonce mi sjednala schůzku. Měla to být parta fyziků, vedli ji Řekové, ale byl bych tam už třetím Čechem. Koneckonců, proč ne? Napadlo mě, že na první schůzku půjdu jako učiněné jelito, ale mé současné pokroky jsou důvodem k optimismu. Panebože, když jsem si vzpomněl na svou pozemskou diplomovou práci! Něco tak primitivního bych tady nedokázal ani předložit, natož obhajovat! No, tady mě k tomu nikdo nutit nebude a pozemské tituly vzala voda a rozvál vítr.

Trochu mě polichotilo, kdo měl být v té partě. Byla pro mě velká čest, že tam budou hned tři bohové, kdyby oni sami na svém pozemském božství lpěli. Nejmladší z nich byl staročeský Svantovít, ale ani další nebyli nýmandi - starořecký hromotluk Héfaistos měl už na Zemi pověst božského kováře a vysoký holohlavý Sumer Aššura-Sirruš byl na Zemi uctíván už dávno před vznikem Egyptské říše. U něho jsme se také sešli.

Přijali mě ale srdečně. Hlavně Běhounka potěšilo, že bude mít krajana ze své doby. Už se sice stačil skamarádit se všemi, ale přece jen, Prahu jsem znal ze všech nejvíc a při troše štěstí jsme se tam mohli i potkávat, aniž bychom tušili, že se jednou sejdeme a především - kde.

Jak jsem správně očekával, nezbylo mi, než po celou první schůzku nábožně poslouchat, o čem je řeč. Pochopil jsem, že šlo o dvě témata: jedno se točilo kolem teleportů, podobných těm, které nás všechny přinesly na Zuazru, druhá diskuse se týkala získávání energie a ochrany před nepříznivými vlivy - pánové se bavili o dynamice silového pole, chránícího Zuazru před ohněm obklopující sluneční atmosféry. Byla to zvláštní diskuse. Občas při ní létaly blesky - doslova, nejen obrazně. Už jsem některá jednoduchá kouzla ovládal, ale co dělali oni, přesahovalo moje představy víc než dostatečně. Pro mě bylo úspěchem, že jsem aspoň občas chápal, o čem se oni baví. Zasahovat do debaty bych nemohl, naštěstí to po mě ani nechtěli.

Když se rozcházeli, vracel jsem se kus cesty společně s Běhounkem, ale letěli jsme vedle sebe mlčky. Já jsem si musel v hlavě srovnat dojmy, Běhounek mě po očku pozoroval, ale když jsem se neměl k řeči, mlčel i on. Znenadání se ale rozloučil a zamířil dolů k obyčejné podhorské chalupě na kraji lesa, kde zřejmě bydlel. Z té chalupy na mě i z té výšky dýchl klid a pohoda, nebylo to asi špatné bydlení, uvažoval jsem.

Doma mě čekaly Petra i Adélka s večeří. Nemusely nic zdlouhavě vařit ani péci, ale Petra ji připravila pro všechny a obě na mě čekaly.

Po večeři zahájila rozpravu Adélka. Podle jejího názoru bychom měli co nejdřív uvažovat o stěhování. Ryba a host...

„To ti řekla Zamolxis, nebo tě to napadlo samu?“ podíval jsem se na ni.

„Zamolxis,“ přikývla rychle. „Ale má pravdu.“

„Jako vždycky,“ povzdychl jsem si. „Poslyš, když jsi tak disciplinovaná, nemohla by ses jí zeptat, co a jak? Já o tom nemám žádnou představu a řekl bych, že mě víc zajímá zdejší věda.“

„Ach jo, zase to bude viset na nás, ženách,“ povzdychla si Adélka.

Bůhvíproč mě to rozesmálo.

„Nezlob se, tati, ale jsi strašně nepraktický tvor,“ podívala se na mě Adélka. „Kdybys nás neměl, co by sis počal?“

Od čtyřleté holčičky to znělo tak legračně, že se rozesmála i Petra.

„Jen bych vám, drazí rodičové, připomněla, že byste tu beze mě nebyli!“ urazila se Adélka.

„Ty bez nás také ne,“ opáčila Petra. „Tady ti ten nápad uznává každý, ale neměla bys na tom stavět narcistické postoje. Sebechvála - víš co!“

„No dobře,“ ochladla Adélka. „Máš asi pravdu, mami, ale táta nemá dost rozhodnosti, aby s tím pohnul. Vsadím se, že ho myšlenka na náš ybip ještě ani nenapadla.“

„Náhodou napadla,“ opáčil jsem. „Ale nezdá se mi, že by se to mělo uspěchat. Viděl jsem tady nedávno...“

„Víš, co je zajímavé?“ skočila mi do řeči Adélka. „Tady nikde nenajdeš dva stejné ybipy. Co kus, to originál. Takže ať jsi viděl cokoliv, žádný plagiát ti neprojde.“

„Nemusí to být plagiát,“ pokrčil jsem rameny. „Nemíním stavět další Prahu a už vůbec ne sídliště s paneláky. Chtěl jsem vám jen dát na vědomost, že Běhounek spokojeně bydlí v prosté venkovské chalupě. Asi bychom se nad tím měli zamyslet.“

„Chalupa nevypadá špatně,“ uvažovala Petra. „Až na to, že ji má už Běhounek.“

„Většina starých chalup je co kus, to originál,“ podotkl jsem.

„Možná,“ připustila Adélka. „Problém je v tom, že já znám jen to sídliště a pak vesnici, co bydlel strejček. Tam žádná chalupa není, jen samé rodinné domky a ty se mi nikdy nelíbily.“

„Ani strejčkův dům?“ optala se jí Petra.

„No, ten aspoň vypadá jako statek,“ připustila Adélka. „Až na to, že tam je větší stodola než obytná část.“

„To kdysi bývalo nutností,“ ujistil jsem ji.

„Já se tedy zeptám Zamolxis,“ navrhla Adélka.

„Udělej to, třeba něco zajímavého zjistíš,“ přikývla Petruš.

„Zamolxis říkala, že můžeme mít každý vlastní ybip. Tady je to pravidlem,“ dodala dcera.

„Nikdo tady nemá nikoho, všichni jsou tady osamělí... jako sirotci,“ namítl jsem. „Pravidla tedy porušujeme už tím, že tu jsme pohromadě celá rodina.“

„To je pravda,“ zarazila se Adélka. „Já jen, že bychom mohli...“

„Jak to bylo s Filemonem a Baucis?“ zajímal jsem se.

„No, původně byli spolu,“ řekla Adélka. „Pak se rozešli...“

„Měli od začátku dva ybipy, nebo jeden?“ zajímal jsem se.

„To nevím,“ odtušila dcerka zaraženě. „Proč tě to zajímá?“

„Zajímalo by mě, kdyby se nám nedejbože stalo něco podobného, jestli se můžeme rozdělit později,“ řekl jsem. „Nevidím nejmenší důvod zabírat víc místa než kolik potřebujeme. Tři ybipy jsou pro nás momentálně nevyužitelné.“

„Když to bereš takhle, budiž,“ oddychla si Petruš. „Ale už dlouho překážíme Nerudovi. Je na nás hodný, ale s tou rybou a hostem má Adélka pravdu.“

„Snad to s tím překážením není tak zlé,“ pokrčil jsem rameny.

Nicméně jsme se shodli, že o tom budeme vážně uvažovat.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:19

Komentáře: