Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Zasvěcení

Ráno jsem se vypravil za partou božských kovářů a feministická část rodiny se rozprchla jinam. Zamířil jsem k domu Aššura-Sirruše, ale šestý smysl báhjo mě náhle otočil jinam. Pod jeho vedením jsem přistál před Běhounkovou chalupou. František před ni vyšel a pozval mě dovnitř.

„Dnes se bude jednat tady?“ usmál jsem se na něho.

„Kolega Aššura tu teď delší dobu nebude,“ sděloval mi. „Potáhneme to nějakou dobu, tak osmdesát let, bez něho. Má zvláštní poslání, vrátil se na Zem...“

„Cože?“ podíval jsem se udiveně. „Vrátil se na Zem? To jde?“

„Dosáhli jsme výjimky,“ ujišťoval mě a vedl mě rychle dovnitř. Zbytek party seděl kolem bytelného dřevěného stolu a před každým stál roztomile český půllitr piva.

„Myslel jsem si, že návrat na Zem není možný...“ začal jsem...

„Uznali, že to je potřebné,“ ušklíbl se Héfaistos. „Poslyš, Lukáši, čím dřív se mezi námi zorientuješ, tím lépe pro tebe. Vezmi si třeba Zamolxisy. Byly by to senzační učitelky, kdyby na nás pořád nevyvíjely nějaké psychonátlaky. Nech se od nich poučovat o vědě, tam nemáš co ztratit. Ale nenech je, aby ti vsugerovaly - jak bych to řekl...“

„Neboj se, první vlastností správného Čecha je nedůvěra k vrchnosti,“ pokračoval za něho Běhounek. „Zejména my Češi jsme z poslední doby k politrukům imunní.“

„K politrukům?“ povzdychl jsem si. „To by tady snad ani nemělo být! Myslel jsem, že to byla výhradně naše pozemská nectnost a zatím, jak tak koukám...“

„Správně koukáš,“ přikývl Héfaistos. „Nevěř nikomu, kdo ti tu bude něco hlásat. Ani nám ne, raději si utvoř vlastní názor a dvacetkrát si ho ověř.“

„Není to tak drastické,“ zmirňoval to raději Běhounek. „Vymývání mozků tady rozhodně nedosahuje takového stupně, jaký je běžný u pozemských režimů. Nikdo tu především nevyžaduje obětovat za cokoliv život.“

„Dávají nám víc, než bychom mohli chtít,“ přidal se k němu mírně Svantovít. „Na Zemi by nikdo z nás, až na úplné nováčky, dávno nežil. Tady jsme získali netušené možnosti.“

„Samozřejmě,“ přikývl jsem nesměle. „Ale nečekal jsem, že by zrovna Zamolxisy měly naše hloupé pozemské nectnosti.“

„Tím hůř, že samy hlásají pravý opak, že?“ ušklíbl se Héfaistos.

„Většina režimů na Zemi lidi balamutí,“ pokrčil rameny Běhounek. „Samy se prohlašují za ty jedině pravé, jedině lidské, jedině zbožňováníhodné, jediné, pro které stojí za to dát život - a komu se to nezdá, kdo jim nechce dát všechno a nechce za ně zemřít, je jejich nepřítel, vyvrhel, kterého je jedině spravedlivé toho života zbavit...“

„Tak tomu bylo už v době, kdy žil na Zemi Aššura...“ přidal se Descartes. „Svět se v tom nezměnil. Upřímně řečeno, také jsem si myslel, že to tady bude jiné.“

„Je to smutné,“ přikývl Běhounek. „Ale my lidé to umíme obejít. Můžeme se tvářit, že je všechno v pořádku a myslet si své. Dělali jsme to tak už na Zemi.“

„To není nejlepší strategie, když nám Zamolxisy čtou myšlenky,“ odtušil jsem skepticky. „Jak si mám myslet své, když vím, že se hned všechno dozvědí?“

„Á, máme nového filosofa,“ ušklíbl se Descartes. „Je vidět, že jsi na Zemi prožil nejméně jednu tyranii... neboj se, není to ztracené ani tady. Zamolxisy čtou jen myšlenky, které si myslíš cíleně, přesně a jasně. Neurčitým a prchavým nerozumí. Nesmíš si je ale myslet příliš nahlas. Kromě toho, budeš-li mít zájem, naučíme tě nevhodné myšlenky před nimi skrývat.“

„To by mě zajímalo. Jak to vlastně děláte?“

„To se brzy dozvíš,“ usmál se na mě Běhounek. „Odhadli jsme dopředu, že zájem mít budeš, proto jsme si na to pozvali odbornici, která to ze všech našich známých umí nejlépe. To víš, my Češi... myslím si, že mi právě přistává před chalupou, jdu ji přivítat, počkejte tady.“

Rychle vyšel ze dveří, ale ještě rychleji byl zpátky. Přišla s ním kněžna Libuše. To měla být ta zdejší odbornice? Buď jak buď, usmál jsem se na ni.

„Zasvěcujete ho nějak brzy,“ komentovala, když mě spatřila a se všemi se přivítala.

„Neboj se, my, co pamatujeme Stalina, víme co dělat,“ ujistil ji Běhounek.

„Nebyla v Čechách za posledních tři sta let příliš velká úroda udavačů?“ zatvářila se kněžna trochu kysele.

„Byla,“ přikývl Běhounek. „Udavač ale obvykle jedná jinak.“

„To není žádný argument,“ odvětila.

„Není,“ připustil Héfaistos. „Ale Franta má pravdu, Lukáš je náš člověk.Víš přece, kolik lidí už jsem správně odhadl!“

„Když to říkáš ty, můžeme to zkusit...“ přikývla opatrně. „Upřímně řečeno, nic jiného nám nezbývá, když už to ví. Přece ho nenecháme Zamolxisům.“

„Bylo by to nebezpečné?“ ušklíbl jsem se.

„Jak se to vezme,“ odtušila kněžna vážně. „Na Zuazru za hříšné myšlenky nehrozí nikomu smrt, nikdo aspoň o ničem takovém neví, ale i na Zemi prý znáte nádherný slovní obrat: vymývání mozků. Zamolxisy přesvědčí každého, koho si umanou a kdo proti nim nemá kesevraš.“

„To je co?“ zajímalo mě.

„Taková pomůcka v hlavě,“ odtušila Libuše. „Nepatrná úprava mozku.“

„Pomůcka v hlavě?“ zarazil jsem se.

„Ano, ale neboj se, není to drastický zásah,“ ujišťovala mě. „V hlavě se jen přeruší pár spojů a jiné se vytvoří. Navenek to není nápadné, ale uvnitř, zkrátka, dovoluje to uchovat část vědomí mimo. Jako když má člověk v hlavě dvě sýpky, ale výběrčím daní ukazuje jen jednu.“

„Typicky české přirovnání!“ usmál jsem se.

„Až na to, že pochází od starých Sumerů,“ opravila mě kněžna s úsměvem. „Výhody to má hned dvě. Umožňuje kamuflovat před Zamolxisy skutečné smýšlení a zvyšuje mozkovou kapacitu. Poznáš to tím, že si budeš lépe pamatovat užitečné znalosti. Je lepší než Zamolxisí psychorezonance a navíc ti to umožní vést dvojí život.“

„Dvojí život, něco jako doktor Jekyll a mister Hyde?“

„Přesně to,“ rozjasnila se kněžna. „Vidím, že je to námět na Zemi pořád známý. Robert Louis to tenkrát napsal opravdu krásně. V jeho době na Zemi zaručeně nikdo, ani on sám, dvojí osobnost neznal. Robík byl ale geniální dítě pod Zamolxisí ochranou a dnes už je tady, sám se ale divil, jak naše odstínění splňuje jeho tehdejší vize.“

„To se někdy stává,“ odtušil jsem. „V době poslední světové války popsal jeden americký spisovatel nějaké velice ničivé fiktivní zbraně - a hned po něm vyjela FBI v domnění, že někdo vyzradil projekt atomové bomby!“

„To nám nedávno vykládal i Franta,“ ukázala kývnutím na Běhounka. „Jsou to zajímavé náhody, i když se to trochu liší. My na přeměnu nepotřebujeme žádný lektvar, ty dvě bytosti nemusí být jedna dobrá a druhá programově zlá - a člověk ani nemění vzhled. V té povídce prý pan Hyde vypadal proti Jekyllovi mladší.“

„Podstatně horší bylo, že se Jekyll v Hydovi nedokázal ovládat a konal pak zlo,“ řekl jsem. „Doufám, že u vás je tomu jinak.“

„Jistěže,“ usmála se Libuše. „Takže, Lukáši, jsi ochotný dát si ode mě trochu rozvrtat hlavu? Myslím to obrazně, není to otázka medikamentů ani chirurgie, jak se asi obáváš, nemám na to vrták ani pilku, nebolí to a je to jen výhodné.“

„Ochotný?“ usmál jsem se. „Samotného mě to zajímá, ale jak to probíhá a co se stane?“

„Je to otázka psychorezonance,“ ujišťovala mě Libuše. „Dělám to už tisíc let, prakticky od začátku, co jsem tady. Ta metoda je přitom ještě starší, slyšela jsem, že na ni přišli prašamané, ale dnes už nikdo neví, kdo konkrétně. Ostatně, jméno není důležité. Rozhodující je, že je dnes aspoň část pozemské populace pod kesevrašem, takže není přímo řízená Zamolxisy.“

„Jen část?“ zajímalo mě.

„O skutečném rozsahu naší odstíněné komunity nemám povědomí,“ řekla Libuše. „Ani by to nebylo dobré. Vím samozřejmě o lidech, které jsem odstínila, znám i ty, kdo mě to kdysi naučili a pár těch, které odstínili oni. Možná už nás je větší část z pozemšťanů na Zuazru.“

Pokynem ruky vytvořila postel, takovou venkovskou, plnou peřin. Ani jsem se nedivil, do Běhounkovy venkovské chalupy ostatně patřila. Pak mě požádala, abych si do těch peřin lehl. Poslechl jsem, byl jsem trochu napnutý a hodně zvědavý. Zdánlivě se ale nic nedělo, ležel jsem klidně naznak, Libuše ke mně natáhla prsty jako nějaký mág a držela je natažené. Vlastně ano, napadlo mě, je to přece čarodějnice, i když trochu jinak, než se o ní tradovalo... Ostatní se klidně dívali a popíjeli pivo, jako by se vůbec nic nedělo. Buď to neviděli poprvé, nebo se ještě nic nedělo.

„Mám takové tušení, že bych byl sám proti sobě, kdybych odmítl, a konečně, muselo by to být pro vás nepříjemné překvapení, kdybych couvnul, ne?“ nadhodil jsem, aby nebylo ticho. Kdyby mě vyzvala mlčet, ani bych nepípl, ale Libuši to zřejmě nevadilo.

„Překvapení by to bylo tady pro Héfaista,“ kývla pobaveně k řeckému hromotlukovi. „Ten se rád chlubí svým přesným odhadem lidí, o tu pověst by asi přišel. Jinak by se nic moc nestalo, nebyl bys ani první, kdo by couvl.“

„Já necouvnu,“ ujistil jsem všechny, když se opět chvíli zdánlivě nic nedělo. „Ale zajímalo by mě, co děláte s těmi, co couvnou?“

„Nic,“ pokrčila rameny Libuše, ale její ruce na mě mířily dál. „Zamolxisy se naštěstí na Zemi vůbec nezajímají o udavače a jiné darebáky. Ani tady, kdo couvne před kesevrašem, neběží jim to hned za tepla oznámit. Většině se to pak v hlavě rozleží a stejně za námi přijdou.“

Hovořila pomalu, očividně byla soustředěná na něco jiného.

„A když si to nerozmyslí?“ pokračoval jsem umíněně.

„Ani pak se nic nestane,“ pokračoval místo ní Svantovít. „Tady může žít každý jak chce. Může i důvěřovat Zamolxisům, když jim chce věřit. My nikoho ani pak neodstrkujeme, po vědecké stránce se všemi spolupracujeme dál.“

„Nevím, jestli bych mohl vědecky spolupracovat s někým, o kom bych věděl, že vede takový dvojí život,“ potřásal jsem hlavou.

„Ale spolupracoval bys s někým, o kom bys to nevěděl, ne?“ ušklíbl se Héfaistos. „Potíž je, že tady sám prostě nevydržíš, stejně jako nevydržíš nic nedělat. Můžeš se nějakou dobu zabývat návštěvami, ale kdybys jen jezdil po návštěvách, za pět set let by ses neměl s nikým o čem bavit, s novinkami ze Země věčně nevystačíš. Ve světě, kde létají pečení holubi nejen obrazně, ale i skutečně, můžeš pracovat jen vědecky a to není nic pro vlky samotáře. Můžeš si to vyzkoušet, nebyl bys první. Prvních dvě stě let to prý jde, pak tě přemůže zvědavost a když zjistíš, na co zatím přišli ti, co spolupracovali, dojde ti, že ve vědě je osamocenost horší než mor. K někomu se určitě přidáš - a budeš si jistý, že ten dotyčný dvojí život nevede?“

„Kdybych to nevěděl... ale... co Quetzalcoatl?“ napadlo mě náhle.

„To je zdejší záhada,“ zarazil se Héfaistos. „Říkám, že nedokážeš nic nedělat, ale Quetzal mě usvědčuje z omylu. Ne ze lži! Měli jsme tu pár lidí, kteří si od práce potřebovali opravdu nutně odpočinout. Vydrželi lenošit tři sta let, ale ne déle. Quetzal je zkrátka výjimka ve všech směrech. Bohužel se k němu nikdo nedostane, aby zjistil proč.“

„On žije jen se svými dusoi?“

„Zažil jsem už více lidí různých typů, ale on...,“ povzdychl si Héfaistos. „Někdy se sám sebe ptám, jestli je to vůbec člověk...“

„Hotovo,“ řekla najednou Libuše. „Dejte mi taky pivo, nenecháte mě snad na sucho!“

Dostala od Běhounka pořádný tuplák a mocně se napila. Vypadala jako po těžké práci a opravdu, viděl jsem, jak se jí klepou ruce. Ale rychle se vzpamatovala, ještě jednou se napila piva a pak ukázala na mě:

„Dejte mu taky, ať netrhá partu!“

Než jsem stačil protestovat, měl jsem v ruce tuplák s pořádnou čepicí pěny.

„Poslyš, Lukáši,“ obrátila se na mě Libuše, když viděla, že nepiji. „Jestli jsi byl na Zemi abstinent, tady na to můžeš klidně zapomenout. Zdejší alkoholické nápoje neobsahují alkohol; vlastně obsahují, ale ne ten jednoduchý C2H5OH, co znáš ze Země. Přesněji, je to sice C2H5OH, ale uhlík v něm není uhlík a kyslík není kyslík... no, vlastně je, ale to je jiný obunus...“

To slovo jsem ještě neznal a jen jsem pokrčil rameny. Naštěstí to pochopila správně.

„Jak ti to mám přiblížit, když nejsi biolog ani chemik?“ chmuřila se. „Pamatuješ si aspoň ze Země rozdíl mezi lehkou a těžkou vodou? Těžká voda je sice H2O, ale vodík v ní není vodík, vlastně je, ale je to... á, už jsem si vzpomněla, na Zemi tomu říkáte izotopy!“

„Takže tady pijete nějaké izotopy?“ podíval jsem se na obsah půllitru pátravě. „Není ale těžká voda náhodou trochu jedovatá?“

„Je,“ přikývla Libuše. „Ale zdejšímu anizotopickému alkoholu můžeš věřit, není jedovatý, radioaktivní, ani nebezpečný. Může tě opít, ale neudělá z tebe trosku jako jeho pozemský bratříček, rozumíš? Můžeš mi věřit, právě v biologii člověka dělám už déle než tisíc let!“

„No dobře,“ souhlasil jsem, i když trochu nuceně. „Přece jen, když člověk celý život odolává pokušení...“

„Chceš-li, odolávej,“ pokrčila rameny Libuše. „Nikdo ti tady nebude vyčítat střízlivost, nikdo nebude ohrnovat nos, když nejíš vepřové jako mohamedáni či hovězí jako Indové, můžeš být klidně vegetarián, jsou tu také, ale to je jejich věc. Jen to nesmíš nutit jiným. Když ti někdo na návštěvě zdvořile nabídne smažené červy, můžeš je stejně zdvořile a v klidu odmítnout, ale jemu je dopřej, když mu chutnají. Kdysi, už to bude hodně přes tisíc let, jsem byla navštívit Kai-kanaky. Jsou jen tři a s ostatními se moc nekamarádí, ale zdvořilí jsou, to jim musíme uznat. Byla jsem tenkrát na zdejší poměry mládě a neodvážila jsem se odmítnout ani nabízenou pečenou lidskou ruku, jsou to totiž lidojedi, víš? Ale to bys o nich musel vědět víc, jinak je soudit nemůžeš. Ostatně, kdyby sis zvolil oceánologii, asi by ti nezbylo než dát se od nich poučit, oni dnes o mořích vědí všechno a nejen na Zemi... Ani to lidské maso není špatné, když si včas uvědomíš, že tu ruku určitě žádnému zabitému člověku nesekali, tady je všechno jídlo... jak bych to řekla... umělé, syntetické, nebo tak nějak...“

„Lidské maso... to se mám na co těšit..!“ povzdychl jsem si a napil se trochu piva. Bylo hořké jako na Zemi, chutnalo mi, i když jsem se necítil odborníkem na jeho kvalitu.

„A teď si dáme chvilku tréninku,“ napila se Libuše zhluboka a otřela si spokojeně hřbetem ruky ústa. „Budeš muset bez mé pomoci, nepočítám-li tu slovní. Začneme tedy, zavři oči, brouku, udělej si pohodlí a představuj si, že máš v hlavě dvě místnosti a mezi nimi dveře. Zkus je opatrně otevřít... co teď vidíš?“

Zavři oči, brouku... tak to říkala v jednom filmu nějaká ženská,“ řekl jsem, ale poslechl jsem Libuši bez odmlouvání. „Pak udělala nožem šmik po hrdle...“

„No, když to chceš vědět,“ odsekla Libuše, „obdivovala jsem do nebe volající důvěřivost vaší rodiny poslechnout Zamolxis a odejít sem! Kdyby tu byla civilizace, která se lidmi živí, šli byste jako telata k řezníkovi, naštěstí je to tady takové, jaké to tu je! Každý z nás si to rozmýšlel a když vám Zamolxis dala na rozhodnutí jen dvě hodiny, byla to nepřekonatelná podmínka. Však se nikdo nestačil divit, že jste ji splnili! Musíte být dobrodruzi k pohledání! Už si vybavuješ ty místnosti?“

Soustředil jsem se - a najednou jsem je viděl! Dvě malé komůrky s jemnými pavučinovými dveřmi! Otevřel jsem je myšlenkou, jen jsem si představil, jak se otevírají, a stalo se. V obou byly jakési hromady destiček s obrázky a nápisy. Najednou jsem věděl, že to jsou moje vědomosti. Nová matematika, kterou mi nedávno Zamolxis vtloukala do hlavy... a tohle je Quetzalcoatlovo území z našeho výletu, jeho skalní hrad...

„Už to vidím... zajímavé...“ řekl jsem. „Jedna místnost větší, druhá menší... Dokonce se dá poznat, co kde leží... Až na to, že v té menší skoro nic není...“

„Ta menší místnost je pro Zamolxisy neviditelná,“ ujistila mě suše Libuše. „Máš tam teď jistě zmatek, všechno naházené bez ladu a skladu, viď? Když si to v duchu přerovnáš, budeš mít v hlavě lepší pořádek a navíc, nezapomeň všechno dát na správné místo. Měl bys začít co nejdřív. A koukej včas zavírat vrátka!“

Bratříčku, zavírej vrátka...“ napadlo mě hned. „To nic, to byla taková písnička...“

„Jó, Kája Kryl...“ usmál se Běhounek. „Toho jistě potěší, že to na Zemi ještě někdo zná, lidé na jeho písně nějak moc brzy zapomněli...“

„On je tady taky?“ vytřeštil jsem oči.

„Jinak bych o něm nemluvil,“ usmál se Běhounek. „Můžeš mu udělat radost a zajít si za ním, určitě tě nevyhodí...“

„Co je vlastně jeho zdejší obor?“ zajímal jsem se.

„Kamarádí se teď hlavně s Honzou Nerudou a zabývají se lidmi,“ ujišťoval mě. „Divím se, že jsi ho u něho ještě neviděl, bývá u Honzy často.“

„Neruda nás nechává o samotě,“ vysvětloval jsem mu rychle. „Poskytl nám ubytování, ale nechává nás být a často je sám mimo dům.“

„Pak asi bude u Káji,“ pokýval hlavou František. „Nevadí, jistě se brzy setkáte. Kája patří k našim hodně aktivním kamarádům, on byl tak trochu bouřlivák už na Zemi...“

„Budu se muset trochu lépe rozhlédnout, kdo všechno tu vlastně je,“ zamrzelo mě.

„Připrav se ale na to, že to bude dlouhé rozhlížení,“ ujistila mě Libuše. „Lidí ze Země odešlo za ty věky na Zuazru hodně a Čechů je mezi nimi větší procento než jiných... teď si ale uspořádej hlavu, ať můžeš co nejdřív pokračovat, beztak jsi ještě pořádně nezačal... A dej pozor, ať zbytečně nepožaduješ nějaké kouzlo při otevřených dvířkách, telepatie může být ošidná, je obousměrnější, než chceme... “

„Mohu mít ještě dotaz?“ obrátil jsem se na ni, ačkoliv dopila a začala se loučit.

„Očekávala bych, že tě zajímá zbytek vaší rodiny, ne?“ odpověděla mi na půl úst k mému velkému údivu, právě na to jsem se jí chtěl zeptat. „To bude záležet na nich. Měli bychom zasvětit tvoji paní choť. Jestli chcete spolu vydržet, neměli byste se navzájem odcizit. Adélka je ale příliš malá. Malé děti víc věří svým představám a byla by nešťastná, kdyby se dozvěděla pravdu tak náhle a vcelku.“

Uhodla přesně nač jsem se chtěl zeptat, ale moc mě nepotěšila.

„Adélka nám připadala až nedětsky vyspělá,“ podotkl jsem.

„Nezapomeň, že na ni měla největší vliv Zamolxis,“ připomněla mi Libuše. „Může být pro ni směrodatnější než všichni lidé, i než vy sami. Lidským dětem, které se sem dostaly v raném věku, jsme málokdy sdělovali pravdu před jejich dvacátým rokem. Mnohé byly uznávanými odborníky, ale pořád ještě věřily Zamolxisům.“

„To může být problém,“ připustil jsem.

„Jste tu první úplná rodina,“ řekla Libuše. „Uvidíme, jak se dokážete uchytit. Třeba si podle vás opravíme i naše staré zkušenosti.“

Pak mě napomenula, abych se raději věnoval úklidu sýpek, rozloučila se a odletěla.

„Libuška to umí,“ podotkl Běhounek dobrácky. „Doporučoval bych ti poslechnout a všechno si v hlavě přerovnat, z vlastní zkušenosti vím, že se to dá stihnout za odpoledne. Pusť se do toho, beztak se s námi ještě pár týdnů nebudeš na odborné úrovni bavit. Zatím poslouchej, urovnávej si to, nasávej vědomosti, osvícení přijde skoro samo a pak uvidíme...“


Přikývl jsem a pustil se do toho. Bohové pak s Běhounkem začali odborně diskutovat na téma energetických silových polí, na mě skoro zapomněli. Diskuse byla obzvlášť bouřlivá, chvílemi jsem se obával, že se Běhounkova chalupa rozletí na kusy. Bohové se naštěstí uměli krotit, nevznikl ani požár, ačkoliv tu létaly modravé blesky, ostře voněl ozón a pány oblévaly různobarevné bubliny. Rovnal jsem si obsah hlavy a poslouchal je. S Libušinou pomůckou to bylo úplně jiné než bez ní, ten obraz sýpek byl vynikající. Jak jsem na pozadí poslouchal debatu bohů, občas se mi v hlavě objevilo něco nového. Přihodil jsem to mezi vědomosti o exotických i všednějších silových polích. Čarování nevycházelo z neznámých a tajemných sil, všichni jsme využívali centrální zdroje Zuazru, ačkoliv ne všichni stejně.

Jak jsem pochopil, pánové měli v úmyslu postavit v brzké době nějaké zařízení, silnější než centrální zdroje. Naštěstí se v takovém případě obešli bez zdlouhavého schvalování, typického pro projekty podobného významu na Zemi. Potíž byla s umístěním, ale vhodné místo našli brzy, na Zuazru bylo prostoru dost a dost.

Večer jsme se sešli opět u Nerudy, ale Adélka trvala na tom, že se budeme starat o ybip, zatímco já ani Petra bychom si na jeho zařizování ještě netroufli. Nakonec od nás Adélka získala volnou ruku a slíbila, že to zařídí sama, zatímco já jsem navrhl Petře navštívit Nerudu a požádat ho ohledně ybipu o přátelskou radu. Petra nebyla proti, ale Neruda nebyl v domě. Rozhodli jsme se počkat na něho a mezitím jsem Petře navrhl projít se po jeho městě.

„Brzy se odstěhujeme a ani bychom si to tu neprohlédli,“ argumentoval jsem.

Petra souhlasila a pak jsme se přibližně hodinu procházeli po starodávné Malé Straně. Všude bylo vidět, s jakou láskou Neruda město projektoval. Obrovské spousty detailů jsme si zprvu ani nevšimli, nebo jsme šli předtím jinudy, ale teď jsme si je teprve mohli vychutnat. Byl večer, obloha byla tmavá, bez hvězd. Davy lidí či spíše jejich stínů dusoi už v ulicích nebyly. Jen občas se zde objevila nějaká postavička, ale většinou se tvářila, že spěchá do postele. Potkali jsme jen dva nachmelené vašnosty, vypadali jako právě vyhození z hospody. Jeden se nás snažil přesvědčit, že „To není spravedlivé,“ ale nedozvěděli jsme se, oč mu vlastně jde, příliš ztěžka vládl jazykem.

„Jak se ti tu líbí?“ zeptal jsem se Petry, když jsme se opilců konečně zbavili. Drželi jsme se kolem ramen a pomalu šli ztemnělou ulicí.

„Že se ptáš!“ opáčila. „Zaplaťpámbu za Adélku!“

„Nevím,“ začal jsem opatrně. „Všude se najde nějaký škraloupek.“

„Nehledej škraloupy a užívej si zdejšího světa,“ poradila mi.

„Víš, myslím tím, jak jsem vytýkal Zamolxisům...“ začal jsem, abych nějak začal.

„Nech je být,“ poprosila mě. „Co nám může záležet na tom, jak se Zamolxisy chovají na Zemi? Ovlivnit to nemůžeme, proč si kazit náladu?“

„Nejde mi o to, jak se chovají na Zemi,“ opáčil jsem. „Jde mi o to, jak se chovají k nám.“

„Když připustíme, že jsme pro ně barbaři, a to připustit musíme, chovají se k nám korektně,“ ujistila mě.

„Neřekl bych,“ snažil jsem jí oponovat. „Například na Adélku mají větší vliv než my sami a to i ve směru, jaký se nám nelíbí.“

„To je naše chyba,“ řekla. „Víc se mi nelíbí vliv takových lidí, jako Faust. Opíjí ji a ještě se jí směje, že nic nevydrží.“

„Zdejší alkohol prý zdraví neškodí a není ani návykový,“ připomněl jsem jí. „Víc mi vadí, jak nekriticky bere Adélka Zamolxisí výmysly.“

„No a?“ podívala se na mě. „Je snad na nich něco špatného?“

„Zamolxisy nedělají samé dobro,“ ujišťoval jsem. „Ani na Zemi, ani tady.“

„Můžeš mi snad říci, kdy udělaly něco zlého?“ vyjela si na mě Petra.

„Neříkají nám nikdy celou pravdu,“ opáčil jsem. „Můžeme se na ně spolehnout jen když nám vědecky přednáší, ne když agituje. Poloviční pravda má přitom blíž ke lži než k pravdě.“

„Tak poslouchej jen ty vědecké přednášky,“ poradila mi bezelstně. „Beztak nestačíš stíhat, co nám říká.“

A dost, k dalším argumentům jsem se nedostal. Petra rezolutně trvala na tom, že si nenechá zkazit večer a vyzvala mě, abych raději zmlkl. Rozhodl jsem se odložit všechno na jindy a chvíli naopak poslouchal její chválu krásy Malé Strany v Nerudově pojetí.

Když jsme se vrátili, Neruda už doma byl a srdečně nás přivítal. Petra mu složila poklonu ohledně krásy jeho města a položila mu otázku, co by nám poradil, abychom se mohli co nejdřív odstěhovat do vlastního.

„Vůbec mi tu nepřekážíte,“ ujistil nás. „Spíš bych se měl omluvit, že vás zanedbávám, ale jak tuším, seznamujete se s naším světem a k tomu mě nutně nepotřebujete.“

Petra s ním souhlasila, ale přidala přísloví o rybě a hostu a přece jen poprosila o radu.

„Kdybyste si jako já zvolili modelování psyché různých bytostí, donutilo by vás to věnovat se svému budoucímu bydlišti pečlivěji, pak byste si je nejspíš upravili jako já,“ zvážněl Neruda. „Vybrali jste si ale jiné obory. Doporučil bych vám tedy, spojte si svůj zdejší domov s nějakou milou vzpomínkou z dětství. Když už se chcete zařídit, musíte počítat na dlouhou dobu. Později na nějaké velké úpravy nebudete mít čas.“

„Já bych o takovém koutku věděla,“ zasnila se Petra. „Kdysi jsem jako malá ráda jezdila na venkov k babičce. Kdybych si mohla vrátit její chalupu, byla bych moc ráda. Potíž je, že z té doby nemám žádnou fotografii.“

„Na to je jednoduchá pomoc,“ usmál se Neruda. „Požádejte Zamolxis, aby vám opatřila současný obraz příslušného místa na Zemi. Takové přání Zamolxisy plní rády.“

„Myslíte, že to dokáží?“

„Kdyby dokázaly všechno tak precizně, jako tohle...“ uřekl se i Neruda.

Před spaním jsme tedy dali první náš úkol zdejší Zamolxis. Přijala to samozřejmě, nechala si vysvětlit, kde se na Zemi požadované místo nachází a slíbila nám, že nejbližší volná pozemská Zamolxis naši prosbu co nejdřív vyřídí.

„Nebudou tam ale žádní lidé,“ vymiňovala si. „Budete-li potřebovat vytvořit dusoi, budete si je muset co nejpřesněji představit.“


Ráno jsme se opět v dobré pohodě rozešli. Zamířil jsem samozřejmě k Běhounkovi, kde už byla jiskřící diskuse v plném proudu. I když to tam příliš často jiskřilo doslova.

Potíž byla, jak se dalo čekat, s energií. Projekt pozemských bohů byl příliš náročný a jak jsem rychle pochopil, zatímco stavba zařízení byla jednoduchou záležitostí, zásobování energií narazilo na místní dohlížitele, zastupované jednou ze Zamolxis. Právě o tom s přítomnými diskutovala.

„Váš odhad potřeby atalnea se mi zdá značně zveličený,“ obrátila se Zamolxis také na mě, jakmile jsem vstoupil do chalupy. „Nezdá se vám, že jde o nějakou chybu?“

„Mně se neptejte,“ odmítl jsem odpovídat. „Nejsem na to expert. Mám problém pochopit, o čem to vůbec je. Bude ještě chvíli trvat, než se dostanu na jejich úroveň.“

„No jo, nováček!“ blýskla po mně očima Zamolxis, odfrkla si, ale odvrátila se a začala se opět dohadovat se zbývajícími. Ti ale, jak jsem rychle pochopil, trvali na svém.

„Kdybyste tolik atalnea spotřebovávali pořád, nestačily by vám všechny naše zdroje,“ řekla Zamolxis trochu přezíravě.

„Kdo nic nedělá, nic nezkazí, ale také na nic nepřijde,“ řekl Běhounek. „Kdybychom si už minule nic nevymohli na žtógé, neměli byste je. Myslíme si, že to stálo za to.“

„Dobrá, vaše poslední objevy urychlily naše hvězdné lodě,“ připustila Zamolxis. „Tím se to trochu vyrovnalo. Dostanete všechno, ale uvědomte si, že nás také ze všech zdejších týmů nejvíce zatěžujete. Kdyby takhle plýtval každý...“

„Naše požadavky se nedají nazývat plýtváním,“ přidal se Héfaistos. „Dobře víš, že nejvíc spotřebujeme, ale z ostatních skupin nemá takové požadavky žádná a Zuazru snad jeden náročnější výzkum vydrží.“

„Zuazru jich vydrží víc,“ souhlasila Zamolxis neochotně. „My ale musíme dbát, abychom udrželi na dostatečné úrovni i rezervy. A vy nám saháte i do nich.“

„Ale ne trvale,“ oponoval jí Descartes. „Jakmile jsme ukončili výzkum žtógé, přestali jsme atalneu potřebovat.“

„Vaše spotřeba dosáhla desetiny spotřeby vukciru, ochranného štítu Zuazru,“ řekla Zamolxis. „Víte přece, že při častých slunečních turbulencích spotřebuje vukcir i pětkrát víc než v klidovém stavu? Tuhle rezervu prostě nedostanete.“

„Asi by bylo lepší uvolnit pro ty účely jeden technický svět, kde by s atalneou nebyly takové problémy,“ přidal se i Svantovít. „Tady budou s vukcirem problémy pořád.“

„Nevíte, co chcete,“ prskla znechuceně Zamolxis. „Buďte rádi, že jste jako ve vatičce! Nemáte skoro žádné problémy a staráme se o vás dobře. Jinde je to horší.“

„Možná, ale tady jsou pořád nějaké nedotknutelné rezervy...“ mračil se Svantovít.

„To není jen tak, požadovat celý svět,“ opáčila Zamolxis. „To by nám narušilo plány víc než si myslíte. Světů není tolik, aby mohl kdekdo přijít a vyžadovat si je pro sebe.“

„Pro sebe to přece nechceme,“ řekl Héfaistos. „Nám to k ničemu nebude, my bychom tady mohli žít i bez výzkumů. Ať přijdeme na cokoliv, bude to užitečné především pro vás.“

„Pro vás také, až nastane čas,“ odsekla Zamolxis.

„Jenže to bude kdovíkdy,“ řekl Héfaistos. „Podle mě jsme nejvhodnější okamžik na Zemi už promeškali. Kdybychom se tam vrátili v minulém století, uspořádali bychom svět poměrně snadno. Teď to bude čím dál obtížnější.“

„Nebudete se vracet, abyste váš svět dobývali,“ odsekla Zamolxis. „Lidé si to tam musí sami uspořádat, abyste pro ně byli přínosem a ne zkázou.“

„Jenže se to spíš zhoršuje než naopak,“ podotkl Héfaistos. „Úroveň současné pozemské vědy je teď nejvyšší u vojenského použití a lidé se zabíjejí čím dál krvavěji. Před pouhými sto lety neměli letadla ani atom. Navíc je to tam stokrát propletenější.“

„A vy byste do toho přinesli další pokrok!“ prskla Zamolxis nesouhlasně. „To byste tomu dali! Ostatně, letadla i atom beztak vynašli díky vám. Sami jste si to zhoršili. Bez nedočkavců jako byl Einstein by to dnes bylo jednodušší.“

„Mohli byste nás nechat více ovlivňovat lidi na Zemi,“ zkusil to Svantovít. „My bychom to Albertovi rozmluvili. Alberta jste přece vychovávaly vy. A jak to dopadlo?“

„Naprosto standardně,“ řekla Zamolxis. „Vychovaly jsme ho jako všechny. Těch, kdo se zpronevěřili, je v průměru jeden na dvě století. Lépe byste to nesvedli, takže se o tom nebudeme zbytečně bavit. Sama jsem zvědavá, jak bude úspěšný Aššura-Sirruš.“

„Kdyby se na Zemi objevil už jako dospělý, bylo by to lepší,“ zamračil se Héfaistos. „Proč tam musí každý začínat jako malé dítě? Neříkej, že by to nešlo zařídit.“

„Zařídit by to snad šlo, ale byly by s tím problémy,“ řekla Zamolxis klidně. „Děláme to tak statisíce let a Země není jediný svět, kde pomáháme domorodcům. Naše zkušenosti hovoří jasně: co nejméně odchylek od přirozeného průběhu. I tak tam má Aššura-Sirruš lepší pozici než nováčci, co na Zuazru nikdy nebyli. Prožil si na Zemi už jeden život, má za sebou bohaté zkušenosti. Nezačíná z ničeho jako jiní.“

„To víme,“ řekl Héfaistos. „Musí teď nečinně přečkat celé dětství. Nemáte přece rády, když dvanáctileté dítě zahanbuje v chrámech místní studované představitele...“

„Neposíláme vás nikoho zahanbovat,“ odsekla Zamolxis nevlídně. „Aššura-Sirruš tam nemá dělat zázraky. Vymysleli jste si pro něho úplně jiný úkol. Dětství má na adaptaci, aby se pořádně sžil s okolím. Svět se od jeho časů přece jen hodně změnil.“

„Právě proto se nám zdá nesmyslné ustanovení, že se na svět nesmějí vracet ti, kdo odtud nedávno přišli,“ vrtěl hlavou Běhounek. „Já bych si na ten úkol troufl také. Proti nováčkům bych měl výhodu zkušenosti se zdejším pobytem, proti Aššurovi znalost prostředí. Vhodná zpětná vazba obvykle systém stabilizuje.“

„Vracet se do své doby?“ podívala se na něho Zamolxis udiveně. „To je jeden z prvních zákazů! Zásadně se tam nikdo nesmí vracet do své doby a do svého kraje! To už by se mohl vracet v původní podobě a pod svým jménem! Jak by asi lidé přijali Mozarta, kdyby se hlásil ke svému jménu? Ocitl by se zaručeně v nejbližším blázinci a neudělal by na Zemi vůbec nic. To nemá cenu!“

„Původní podobu ani jméno nikdo nepotřebuje,“ oponoval jí Běhounek. „Ale...“

„Poslyšte, dost na tom, že Aššura-Sirruš kromě úkolu, na který jsme ho vyslali, určitě něco dělá i pro váš spolek,“ ukončila diskusi Zamolxis. „Víme, že jste to nevyžadovali jen pro jeden cíl. A běda mu, kdyby jej kvůli vlastním zájmům zanedbal. To tolerovat nebudeme. A už vůbec ne ovlivňování dějin. S tím máme obzvlášť špatné zkušenosti.“

„Vy byste to beztak otočily, jako vždycky,“ řekl Héfaistos.

„Otočili to lidé sami,“ nesouhlasila Zamolxis. „Cokoliv tam zatím někdo začal dobrého, lidé všechno otočili naopak. Jen si to zhoršujete.“

Héfaistos pokrčil rameny na znamení, že už dál diskutovat nebude. Zamolxis si ještě přísně všechny přeměřila třema očima - a vypařila se. Tady nemusela předstírat, že odchází jako obyčejná kočka domácí. Málokdo ji na Zemi viděl v její pravé podobě, ačkoliv ani ta nemusela být pravá.

Po jejím odchodu nastalo chvíli ticho. První se vzpamatoval Héfaistos

„Na tohle si dám pořádný kus medvědí pečeně!“ prohlásil. „Na víně! A Plzeň k tomu!“

Usmál jsem se, ale Běhounek už na stůl přičaroval obrovskou mísu s medvědí kýtou, před každého misku s omáčkou, veliký nůž a typicky český půllitr. Hleďme, jak je tu Plzeň populární!

Rozsadili jsme se kolem stolu, krájeli a jedli. Rukama, jak jinak? Medvěd se prý jí zásadně bez chleba, ale medvěd na víně, to je tedy pochoutka! Nic nám nevadilo, že není čas oběda.

„Tak, pánové, zdá se, že je to v suchu,“ pochvaloval si plnými ústy Héfaistos. „Musíme teď mezi nás dostat toho nového Rusa. Chybí nám. René, co kdybys ho oťukl?“

„Nech ho vydechnout, ještě se tu pořádně nezabydlel,“ oponoval mu Descartes.

„Nemá cenu čekat,“ zavrtěl hlavou Héfaistos. „Musíme ho zlákat do naší party, dříve než se sám rozhodne pro jinou.“

„Kdo to má být?“ zeptal jsem se.

„Ty ho znát nebudeš, ale bude to asi pěkný bouřlivák a takové mezi nás vítáme,“ usmíval se Héfaistos. „Jmenuje se Vladimir Pěremuchin. Jméno ani národnost nerozhoduje, ale měl by to být expert na eygusegy, či jak tomu říkáte - roboty.“

„Roboty?“ podivil jsem se.

„Na Zemi jim vlastně říkají komputery,“ vzpomněl si Héfaistos.

„To tady máte také?“ rychle jsem vzpomínal.

„Jistě ne ty bedýnky na stolech, jako jsou teď populární na Zemi,“ usmál se Běhounek. „Tady jsou lépe ukryté. Nicméně mají s těmi pozemskými hodně společného. Samozřejmě nemají shodné součástky, to rozhodně ne. Ale dá se jim sdělit, co mají dělat.“

„Na Zemi jsem s nimi také trochu pracoval,“ přiznal jsem se.

„Ano?“ ožil Héfaistos. „Dělal jsi také ty... robotí bacily?“

„Myslíš viry? Nedělal,“ odmítl jsem. „Připadalo mi nekolegiální kazit práci jiným.“

„Prý všechny robotí bacily nebyly škodlivé,“ řekl Descartes. „Kdo se jimi zabýval, obvykle se naučil víc než kdo ty stroje jen používal.“

Připustil jsem to a chvíli jsme se bavili o počítačích, které tady samozřejmě nebyly, aspoň ne v té neohrabané pozemské podobě, v jaké jsem je znal. Obuli se do mně, abych konečně pochopil jejich nové zařízení, které se mělo brzy začít stavět necelé dva tisíce kilometrů odsud. Svět Zuazru se pořád otáčel kolem své osy, ale tady už to nemělo vliv na denní či noční dobu ani na střídání ročních období. Průměrná teplota byla všude stejná, na rovníku jako na pólu. Nebyly tu ani výkyvy počasí. Jakási regulace tu byla, občas v noci zapršelo, ale nestačilo to naplnit vyschlé řeky. Povrch planety Zuazru byl dávno srovnaný do jediné pláně a všechny terénní odlišnosti, jezera, řeky, moře i hory, byly umělé a mnohdy jen fiktivní. Nerudova Vltava byla samozřejmě umělá jako všechny řeky v ybipech. Zeměpisný pól měl tady proti většině jiných světů jedinou odlišnost, byl totiž dosud prázdný, nikoho ještě nenapadlo se tam usadit. Právě proto tam bylo místo pro technické stavby. Na jednom pólu byly stroje vytvářející ochranný planetární štít vukcir, na druhém měly stát stroje, jaké tahle parta právě potřebovala.

„Naše pole by mělo být výhodnější než vukcir,“ ujišťoval mě Běhounek. „Jestli se osvědčí, mohlo by původní štít úplně nahradit. Jednak bude potřebovat zhruba desetkrát méně energie, ale navíc by to bylo naše vlastní dílo.“

„Člověka potěší, když vymyslí něco užitečného, což?“ usmíval jsem se.

„To také, ale především, tohle pole bychom řídili my,“ dodal pomalu Héfaistos. „Ale to si hned teď zavři do druhé sýpky, rozumíš?“

Trochu jsem zvážněl, když mi došlo, o čem to mluví. Několikrát už tady padlo slovíčko, kterému jsem zprvu nepřikládal význam. Nezávislost. Až teď mi došlo, že by to snad měla být nezávislost na Zamolxisech a možná i na Zuazru.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:19

Komentáře: