Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Procitnutí

Doma mě už obě čekaly s večeří, ale zatímco Petra byla zvědavá na borovochgly, Adélka se na mě mračila.

„S kým se to kamarádíš?“ spustila, jakmile jsme se pustili do sváteční pečené husy.

„S velice zajímavými bytostmi,“ ujistil jsem ji.

„Strašně ale smrdí!“ nakrčila nos Adélka. „Stačilo, aby jen prošly Vyšehradem!“

„No a?“ pokrčil jsem rameny. „K večeři je nezveme, takže nám to nemusí vadit.“

„A kromě toho jsou nespolehliví,“ dodala Adélka.

„To ti řekl kdo? Zamolxis?“ zeptal jsem se jí o poznání vážněji.

„Třeba Zamolxis, proč ne?“ připustila bezelstně.

„Poslyš, děvenko, přestaň se spoléhat na Zamolxis a zkus už také uvažovat vlastní hlavou,“ řekl jsem klidně. „Nelíbí se mi, že jen papouškuješ, co ti kdo řekne.“

„Zamolxis nelže,“ ujistila mě Adélka. „Ty bestie opravdu strašně smrdí! Vážně nevíš, že se živí mršinami?“

„Jak se kdo živí, nech laskavě na něm,“ řekl jsem trochu tvrději. „Fukochům se hnusí, že jíme maso, ale v naší přítomnosti proti nám neřeknou ani slovo. Respektují nás a nemluví nám do našich stravovacích zvyklostí.“

„Teď tu přece nikdo není,“ opáčila Adélka. „Proč bychom nesměli hovořit otevřeně?“

„Čemu říkáš hovořit otevřeně?“ zeptal jsem se jí.

„Nazývat věci pravými jmény,“ řekla Adélka. „Asi se ti nelíbí, když říkám, že borovochglové smrdí, protože žerou mršiny, ale je to přece pravda, kterou nemůžeš zapřít. Proč to nechceš alespoň doma říkat bez diplomacie a naplno?“

„Adélka má pravdu,“ zastala se jí Petra. „Tady jsme jen my, nikdo se nemůže urážet. Kromě toho se mi ty bytosti také moc nezamlouvaly.“

„Sympatie na základě prvního dojmu mohou být klamné,“ povzdychl jsem si. Pro jistotu jsem měl dnešní dojmy za tajnými dveřmi druhé sýpky, ale mrzelo by mě, kdybych je tam musel zavřít a bavit se jen o malichernostech.

„Ale borovochglové jsou nespolehliví,“ opakovala znovu a naléhavěji Adélka. „Slyšela jsem, že s ostatními odmítají spolupráci.“

„Slyšela jsi to od Zamolxis?“ opáčil jsem. „Odmítají spolupráci... S námi dnes spolupracovali velice ochotně a poskytli nám důležité informace. Bohužel ne takové, jaké by se líbily Zamolxisům. Co kdyby ses mě zeptala, jak je tomu skutečně?“

„Jak - skutečně?“ opáčila Adélka.

„Například mám teď o těch bytostech úplně jiné informace a tedy úplně opačný dojem. Jsou to docela milí tvorové, bez ohledu na to, čím se živí. Se Zamolxisy nespolupracují, to je pravda, ale to je také úplně jiná historie.“

„S vámi asi budou také jen potíže!“ mávla rukou Adélka přezíravě.

„Jaké potíže?“ zpozorněl jsem. „Zamolxis ti něco řekla i o nás, že ano?“

„Říkala, že se budu muset hodně snažit, abych nahradila, na co vy dva nestačíte...“

„Tím chceš říci, že jsme měli zůstat na Zemi?“ mračil jsem se. „Ty by ses na Zuazru dostala, ovšem později a bez nás. A se Zamolxis bys pak nadšeně spolupracovala, viď?“

„Myslíš, že to byl ode mě špatný nápad, vzít vás sem?“ naježila se.

„Špatný určitě ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jen hodně neobvyklý. Zejména jak se ti podařilo prosadit svou vůli, ačkoliv tvoje Zamolxis byla očividně proti. Nikomu před tebou ani po tobě se to nepodařilo.“

„Aspoň sám vidíš, že Zamolxis dodržela slovo,“ hájila ji Adélka.

„V tomto případě ano,“ souhlasil jsem klidně. „Jde o to, že nikdo jiný z lidí tady na Zuazru stejnou možnost nedostal. Ostatním to Zamolxisy zamítly. Nebo si myslíš, že to nikoho nenapadlo? Zeptej se schválně někoho!“

„Všichni přece jen litovali, že je to samotné nenapadlo,“ zastala se Adélky Petruš.

„Nenapadlo je to, protože se o to neodvážili požádat,“ vysvětloval jsem oběma rychle.

„Nechceš přece tvrdit, že by všichni byli tak bojácní!“ vzepřela se Petruš.

„Zamolxisy se na Zemi ke svým chráněným dětem chovaly nekompromisně, jen naší Adélce daly stín naděje s tím jakýmkoliv přáním. Ostatním plnily přání jen za jistých podmínek. Jednou z nich bylo přísné dodržování tajemství. Nikdo nesměl ani vlastním rodičům prozradit, co všechno ví. Někteří to nesli velice těžce.“

„Moc utajené to asi nebylo,“ mračila se Adélka. „O schopnostech některých lidí čarovat se na Zemi ví už hodně dlouho.“

„Jistě, protože dodržet takové tajemství je mimořádně obtížné,“ souhlasil jsem. „Zvlášť když se jednalo o děti. Kdyby Zamolxisy trestaly každé i neúmyslné veřejné použití jejich prostředků, asi by nevzaly na Zuazru nikoho. Tím víc je mi divné, že ti tvoje Zamolxis dovolila veřejně používat kouzla i ve dne. Pokud vím, ostatním bylo létání na koštěti za dne přísně zapovězené. Jiní chráněnci Zamolxis směli létat jen v noci a to ještě výjimečně.“

„I tak se o téhle schopnosti mezi lidmi vědělo,“ řekla Adélka.

„Vědělo,“ připustil jsem. „Ale co kritické zvukové frekvence, schopné krotit psy? Ty nesměl používat nikdo a lidé o tom nevěděli. A tobě to Zamolxis dovolila na dětském hřišti, plném dětí i dospělých. Svědků tam bylo nejméně dvacet.“

„Dovolila mi to na obranu před Houžvičkovými Šediváky,“ odsekla nevlídně Adélka. „Měla mě snad nechat pokousat?“

„Ochránila by tě méně nápadně,“ ujistil jsem ji. „Tyhle kočičky mají prostředky všeho druhu, není mi znám jediný případ, kdy by své chráněnce neuhlídaly. Dokázaly vyvézt úplnou židovskou rodinu i z nacistického Německa, aniž se jim někdo postavil, zatímco statisíce jiných židovských rodin skončily v krematoriích koncentráků. Sám o sobě to byl malý zázrak, že ti Zamolxis dovolila veřejně použít kouzlo takového kalibru.“

„Bylo to pro dobrou věc, nebo o tom pochybuješ?“

„Nepochybuji,“ přikývl jsem. „Jen se tomu hodně okázale divím. Proč Zamolxisy, jinak tak úzkostlivé na dodržování tajemství, najednou svolily k takovým veřejným produkcím?“

„Ty si vážně myslíš, že to byl jenom tyjátr?“ vybuchla Adélka.

„Samoúčelné to určitě nebylo,“ zavrtěl jsem hlavou. „Měly k tomu nějaký pádný důvod. Už bys mohla vědět, že Zamolxisy na Zemi nejednají podle vlastních rozmarů.“

„Pro nás to ale bylo výhodné, to nemůžeš popřít,“ trvala na svém. „Vy dva jste se pak nad tou nabídkou ani moc nerozmýšleli.“

„Výhodné to bylo,“ odpověděl jsem zamyšleně. Podle zvolna se blížícího červeného obláčku jsem poznal Zamolxis a pro jistotu jsem rychle přibouchl dvířka tajné sýpky. Zamolxis by neměla tušit, co před ní schovávám.

„Pořád mi vrtá hlavou, čím jsme získali její přízeň,“ pokračoval jsem dál jakoby nic. „Žádní jiní rodiče se přece na Zuazru nedostali!“

„Jestli si myslíš, že za tím vězelo něco jiného než Adélčino přání,“ zastala se rázně Adélky a vlastně i Zamolxis Petruš, jak bylo jejím zvykem, „proč se jich nezeptáš přímo?“

„Zeptám se,“ slíbil jsem jim. „Až si to trochu uspořádám v hlavě. Teď tam mám ohledně té otázky čirý zmatek.“

„Kdyby jen o tomhle...“ odfrkla si Adélka.

„Do hlavy mi nevidíš, tak nemluv,“ zarazil jsem ji přísněji. „My tě s mámou uznáváme. Bez tebe bychom tady nebyli. To je pravda, o které nediskutujeme. Ale co kdybys začala uznávat i ty nás? Bez nás bys přece nebyla tady ani na Zemi. Kromě toho nemíníme zahálet a nic nedělat. Až se doučíme, co nám chybí, můžeme se docela dobře zapojit mezi ostatní. Máš před námi ze Země náskok jen pár týdnů, ten bychom dohnat mohli.“

„Adélka je psychicky třída 7 plus,“ vynořila se Zamolxis ze stěny v kočičí podobě. „Vy dva na ni nemáte, jeden ani druhý. Můžete se zapojit do některé party, ale ne proto, že byste tam byli samospasitelnými členy. Vždycky budete hrát až šesté housle!“

„Ještě ty nás zkoušej rozdělit!“ obrátil jsem se na ni nevlídně. „Máš to v programu, nebo jen bez souvislosti reaguješ na naše poslední slova?“

„Tvrdím jen čistou pravdu,“ odsekla Zamolxis.

„Takovou pravdu si nech pro sebe,“ okřikl jsem ji. „Nejsi tu proto, abys nás rozeštvávala. Pokud to budeš dělat, nepočítej s naší ochotou ani vděčností.“

„Na tom nám nikdy nezáleželo,“ odpálila mě. „Vy dva nejste naším cílem.“

„Dobrá, pak tedy zmiz a nech nás na pokoji,“ požádal jsem ji ledově.

„Jak chcete,“ prskla kočka a zmizela.

Kdyby nezůstala v podobě bledého obláčku, prosvítajícího skrz zeď ze sousední komory, kam se jen přesunula, asi bych si myslel, že se urazila. Pozorovala nás ale dál, což mě varovalo, ale současně trochu uklidnilo.

„Zamolxis má pravdu, tati,“ uklidňovala nás Adélka usmiřovacím tónem. „Vzala vás sem, protože nemohla vzít zpátky své slovo. Kdoví, jestli nebudete jediní, kdo má takové štěstí. Možná to byl opravdu jen náhodně daný slib...“

„Možná,“ připustil jsem. „Náhodně daný slib je ale nepravděpodobné vysvětlení. Vůbec mi to nezapadá do obrazu, který o nich máme. Zamolxisy jsou cílevědomé a všechno co dělají má nějaký smysl. Jen nám jako vždycky uniklo, jaký.“

Obláček signalizující přítomnost Zamolxis se rozplynul. Že by Zamolxis byla s obsahem naší debaty spokojená a odešla si po svých? Možná ano, tím lépe.

„Co ty víš o jejich úmyslech?“ provokovala mě dál Adélka.

„Poslyš, kočičko naše,“ obrátil jsem se na ni. „Kdyby šlo Zamolxisům opravdu o to, aby nás od sebe oddělily, pak jim to velice usnadňuješ. Možná víc než tušíš.“

„Jak to myslíš?“ vyjela si na mě i Petra.

„Divide et impera - rozděl a panuj,“ otočil jsem se na ni. „Dokud budeme držet spolu, budou nás proti sobě pošťuchovat. Až nás od sebe oddělí, budou to mít lehčí. Snadno nám pak nakukají, cokoliv budou chtít.“

„Co budou mít lehčí? A co nám nakukají? Neměl bys nám to trochu vysvětlit?“ dělala Petra okázale nechápavou.

„Nevšimly jste si, že na Zuazru žádné pevně spolu držící rodiny neexistují?“ pokračoval jsem. „Byli bychom jediná, sice druhá v pořadí, ale tu první, která se sem dostala dávno před námi, už dávno rozvrátily.“

„Jestli si Filemon a Baucis šli na nervy jako my dnes, nedivím se tomu,“ sarkasticky opáčila Petra. „Co ti to, prosím tě, přeletělo přes nos? Co máš najednou proti Zamolxis?“

„Poslyš, co vlastně u Libuše děláte?“ začal jsem odjinud.

„To jsi mohl vidět sám,“ opáčila Petra.

„Já jsem byl dnes přece u Běhounka!“

„Lháři!“ vykřikla Petra a také Adélka se na mě podívala divně. „Viděly jsme tě u Libuše obě, byl jsi tam s těmi... potvorami...“

„Mluvím čistou pravdu,“ trval jsem na svém. „Byl - jsem - dnes - u Běhounka.“

„Já jsem tě u Libuše viděla!“ přidala se k Petře Adélka. „Takže lžeš!“

„Nelžu,“ trval jsem na svém. „Neříkám, že jsem byl jen tam, ale nemůžete tvrdit, že bych řekl jediné lživé slovo. Byl jsem dnes u Běhounka, to je čistá pravda a obě teď velice rychle odvolejte, že bych vám lhal.“

„Neřekl jsi úplnou pravdu!“ opáčila vítězoslavně Adélka. „Polopravda není celá pravda!“

„Říkám vám jen takovou pravdu, jako Zamolxisy,“ zamračil jsem se. „Zajímavé. U nich vám polopravdy stačí, mě byste za ně roznesly v zubech.“

„Počkej,“ zarazila se Petra. „Jak to myslíš?“

Vítězoslavný výraz jí z obličeje zmizel, jako když sfoukne. Pochopila, oč mi šlo.

„Jak to říkám!“ pokračoval jsem. „Když vám Zamolxis něco řekne, je to pravda. Nemusí být celá, ale nikdy nemůžete tvrdit, že lžou. S Adélkou ale také souhlasím. Polopravda není celá pravda. Jde o to, že vám polopravdy od Zamolxis stačí, kdežto když já řeknu jednu jedinou, jsem u vás lhář. To vůbec není spravedlivé!“

„Kdy nám Zamolxis neřekla celou pravdu?“ mračila se Adélka, které to také došlo.

„Například, že jednou, až nastane vhodný čas, se budeme moci vrátit na Zem.“

„Co je na tom nepravdivého?“ zarazila se i Adélka. „Co tomu chybí?“

„To je ono!“ usmál jsem se na ni trochu smutně. „Ono je to nejspíš pravdivé. Podmínkou je jen vhodný čas. Ten ale určují Zamolxisy, takže vhodný čas nenastane nikdy.“

„To nemyslíš vážně, tati!“ zajiskřilo se Adélce zle v očích.

„Povídali jsme si s borovochgly o silových polích,“ řekl jsem klidně. „To je také půl pravdy, dozvěděli jsme se mnohem víc než odpovědi na některé naše fyzikální problémy. Zamolxisy kdysi borovochglům slíbily totéž co nám, že se budou moci vrátit domů, až nastane vhodný čas. Ten ale nenastal po celých šedesát tisíc let a zdá se, že už nikdy nenastane. Borovochglům totiž přestali přicházet z jejich domova další nováčci.“

„To nemusí nic znamenat,“ opáčila nerozhodně Adélka.

„Nic, anebo víc, než si troufneš domyslet,“ řekl jsem a vyzývavě se na ni podíval. „Běhounek vyslovil podezření, že borovochglové pro Zuazru ztratili cenu. Zamolxisy pak jejich domov zničily a borovochglové se už nemají kam vracet.“

„Počkej, to je snad trochu silné kafe!“ vyskočila Petra. „Nevypadá to moc věrohodně. Proč by to dělaly?“

„Jsme tady teprve pár měsíců,“ zavrtěl jsem hlavou. „Nemůžeme naráz přijít na kloub tomu, co nechápou ani starousedlíci, co tu žijí tisíce let. Ale jedno už vím a mohly byste to pochopit i vy. Zamolxisy neslouží nám, ale Zuazru. To je přece logické, ne? Nás mají za stejné barbary, jako byli před dvaceti tisíci lety naši předkové. Nejsme pro ně partneři, ale zajatci.“

„Proč by to dělaly?“ zeptala se mě nesměle i Adélka. „Zamolxisy jsou přece hodné.“

„To se ti jen zdá, holčičko,“ řekl jsem. „Ve skutečnosti jsou to bestie. Borovochglové jsou proti nim mírná koťátka. Dokonce to vypadá, že se na Zemi dlouho a úspěšně snaží lidský pokrok ze všech sil zpomalit.“

„To už lžeš, tati!“ vykřikla Adélka nasupeně.

„Kéž by to nebyla pravda!“ řekl jsem - a zřejmě dost procítěně, protože jsem to tak sám cítil. Nebylo by lepší, kdyby Zamolxisy byly tím, jak je viděla Adélka, nebo my sami na Zemi? Ochránci dětí a neškodní vyslanci laskavé civilizace Zuazru, kteří sice příliš nepomáhají, ale jen proto, aby nenarušily přirozený vývoj naší civilizace?

Adélku a nejspíš i Petru to očividně zarazilo.

„Víš, kočičko, jsou jen dvě možnosti,“ řekl jsem už zase klidně. „Nemusí být pravda, co vám teď říkám. Kdyby se ukázalo, že to jsou falešné obavy, rád bych se jim zasmál. Docela rád bych se mýlil. Kdyby ale platila druhá možnost, že totiž všechno pravda je, pak by ta pravda byla strašlivá a my všichni bychom byli v úděsné pasti. Nejen my tady na Zuazru, ale i lidé na Zemi.“

„Máš pro to nějaké důkazy?“ zeptala se mě věcně Petra.

„Přímé důkazy ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jen nepřímé.“

„Obviňovat někoho bez důkazů je ale podlé, nemyslíš?“

„Bylo by, kdyby nešlo o tak závažné věci,“ odtušil jsem klidně. „Kdyby všechno byla pravda, jsme jako stádo ovcí, čekajících na porážku. Jaké důkazy mají ovce na jatkách? Ve stáji ještě žádné. Až je budou mít, bude pozdě. Někdy je lépe nevěřit nikomu a ničemu.“

„Tak aspoň ty nepřímé důkazy!“ požádala mě Petra. „Sem s nimi!“

„Řeknu vám jen něco,“ namítl jsem. „Víte přece, že Zamolxisy čtou myšlenky. Kdybych vám teď řekl všechno, ohrozím ty, kdo mi to sdělili. Pouhá existence tak těžkých podezření je důvodem k důslednému ukrývání všeho, důkazů i myšlenek.“

„Zamolxisy opravdu čtou myšlenky,“ uvažovala rychle Petra. „Pak ale dvojnásob nechápu, proč chceš něco tajit před námi. Při nejbližší příležitosti si to od tebe zjistí samy.“

„Nezjistí,“ řekl jsem. „Mohou mi číst jen takové myšlenky, které jim já sám číst dovolím. Nejsem už stejný jako vy dvě, mám schopnost skrývat před Zamolxisy, co jim nechci prozradit.“

„Tati, to by ale muselo být... nějaké hodně nebezpečné spiknutí,“ řekla Adélka.

„Spiknutí?“ opáčil jsem rychle. „Tak by to nazvaly Zamolxisy. My tomu říkáme jinak. Právo na soukromí, právo na vlastní názor, právo být sám sebou.“

„My snad nemáme vlastní názory?“ naštětila se Adélka.

„Víš přece, kočičko, jak snadno nás Zamolxisy učí,“ řekl jsem. „Používají na to podvědomí, není pro ně problém naočkovat do tvé hlavičky cokoliv. Lásku k Zamolxisům, spolehlivost, věrnost Zuazru... Navíc si myslíte, že je to váš vlastní názor a budete se za něj třeba i bít.“

„Ty si jako myslíš...“ zkoprněla náhlým poznáním.

„Ano, myslím si to,“ přikývl jsem tvrdě. „Proto nemají Zamolxisy rády dospělé lidi, na které neměly vliv od malička. Proto sem berou jen ty, které samy vychovaly. Je tu ale východisko. Dá se to překonat pravdou, pokud se ji člověk dozví včas.“

„Jak - včas?“ vyhrkla Petra.

„Včas znamená do chvíle, než člověk začne pravdu vědomě odmítat. Nevím, zda se Adélka přes ten práh už nedostala, jen doufám, že ještě ne.“

„A co já?“ podívala se na mě vyčkávavě Petra.

„Zamolxisy dobře vědí, proč nemají v oblibě dospělé,“ přikývl jsem. „U tebe je větší naděje, že z takové pasti vyklouzneš, budeš-li ovšem chtít.“

„A kdybych nechtěla?“ řekla tázavě. „Chceš, abych raději věřila tvým absurditám?“

„Chceš-li znát pravdu, musíš pro ni něco udělat,“ ujistil jsem ji suše. „Věřit pohádkám je snadnější. Spousta lidí na Zemi jim věří a nikdo jim pravdu nevysvětlí, protože si svou lež nedají vzít. Proto se na Zemi tak daří ideologiím. Máš-li ale přirozenou skepsi a touhu nenechat se vodit za nos, můžeš si dát práci a zjistit pravý stav věcí. Řekni si třeba, že mé svědectví není důležité. Mohl bych být od někoho navedený, vymyslet si to... Potom otevři oči a hledej pravdu sama.“

„A co když se zeptám Zamolxis?“ řekla nasupeně.

„Ten krok můžeš klidně vynechat,“ odmítl jsem. „Kdyby se některý Žid zeptal hlídkujícího esesáka, nač je to mýdlo, co právě dostal, byla by to stejně zbytečná otázka. Esesák by mu jistě odpověděl, že mýdlo je na mytí, jen ať tomu věří a jde se směle vykoupat.“

„A proč by se neměl jít vykoupat?“ divila se zamračeně Adélka.

„Esesáci do těch koupelen nepouštěli vodu, ale jedovatý plyn,“ ujistil jsem ji. „Důvěřivé lidi otrávili a pak spálili v peci.“

„To ale dělali jen ti oškliví lidé na Zemi, ne?“

„Jistě,“ přikývl jsem. „Potíž je v tom, že lidé považovali Němce za velice kulturní a vyspělý národ. Nikdo by to do nich neřekl. Sebevětší kultura a vyspělost ale plně nechrání před barbarským jednáním. Na to stačí málo. Například aby se někdo považoval za lepší a dokonalejší bytost než ten druhý. Ty společně se Zamolxisy ohrnuješ nosík nad borovochgly. To může být první krok na cestě od pohrdání k úplnému barbarství. Nebo také krok poslední.“

„I když je pravda, že žerou mršiny?“ řekla Adélka vyčkávavě.

„Opravdu vyspělý tvor nebude o nikom jiném prohlašovat, že by byl podřadnější,“ kývl jsem. „Zamolxisy nám to říkají o borovochglech, ale my jsme pro ně také tak podřadní, vzpomeň si na jejich mínění o lidech. Nemáme čím se nad někoho vyvyšovat. Žabomedvídci tvrdí, že pojídání mršin borovochgly není tak barbarské, jako naše pojídání masa. My zvířata násilím zabíjíme, kdežto borovochglové čekají na jejich přirozenou smrt. Je tomu tak, nedurdi se! Člověk je zkrátka predátor, co si budeme povídat!“

„Co ale máme podle tebe dělat?“ zeptala se už klidně Petra.

„Požádejte Libuši, aby pro vás udělala to co pro mě,“ odtušil jsem. „Ona už bude vědět co. A teď zkuste přemýšlet, jestli se vám na Zuazru nezdá něco podezřelé, co by tady být nemělo. Je toho dost, něčeho už jste si musely všimnout.“

„Libuše pro tebe něco dělala? Proč zrovna pro tebe?“ vyhrkla Petra.

„Dohodil mi to Héfaistos,“ vysvětloval jsem. „Zná se s ní déle než my tři dohromady, to snad pochopíš. Libuška sice trochu brblala, ale udělala to. Kvůli němu, ne kvůli mně.“

„Co to bylo?“

„Nejdříve vám to bude muset udělat také, abyste se směly dozvědět, co to je,“ řekl jsem tajemně. „Nechte to být a zítra si najděte chvilku, kdy o to Libušku požádáte.“

„Dobře,“ přikývla Petra nepříliš nadšeně.

„To je strašné,“ chytla se za hlavu Adélka. „My s Libuší pracujeme každý den a táta, který ji viděl sotva dvakrát, od ní má něco, o čem my ani nesmíme vědět...!“

„Což je další polopravda,“ usmál jsem se. „Když to chcete vědět, Libuška byla několikrát za námi u Běhounka. Za ní jsem byl jen jednou, to jsme ale potřebovali, aby ve velkém spěchu něco udělala pro borovochgly.“

„Co pro ně dělala?“ mračila se Adélka.

„To se také dozvíš,“ ujistil jsem ji. „Řeknu ti jen jedno, nemysli si o nich, že to jsou zaostalé a hloupé bytosti, jak ti tvá Zamolxis nakukala. Mají proti nám skoro šedesát tisíc let náskok.“

„Chceš tvrdit, že nám Zamolxis lhala?“ nevěřila mi Adélka.

„Nejspíš nelhala, jak je jejím zvykem,“ připustil jsem. „Řekla vám o nich jen to, co sama říci chtěla. Například že se živí mršinami a smrdí. To je sice pravda, ale ta nejméně důležitá. Pro nás je důležitější, co jsme se od nich dozvěděli my.“

„Poslyš, můžeš nám ještě něco vysvětlit?“ pokračovala Petra. „Kdyby Zamolxisům vadili dospělí, proč by ze Země na Zuazru pořád pracně dopravovaly další a další děti, na které neměly na Zemi stoprocentní vliv? Uvažuj! Nemohli by si tu někde zařídit chov lidí, nebo co já vím? Nebylo by to pro ně jistější?“

„Ptáš se mě na něco, co nevím,“ odtušil jsem klidně. „Třeba potřebují jen génie.“

„Mohli by si je tady pěstovat podstatně lépe než na Zemi, ne?“

„Nevím. Třeba je těch géniů opravdu málo. A nikde není zaručeno, že děti géniů budou zase géniové. Pak by tady celkem zbytečně pěstovaly masu průměrných lidí, z nichž jen tu a tam někdo vyčnívá. Takhle to mají pohodlnější. Stačilo by jim objevit metodu vyhledávání geniálních dětí. Jak to dělají, nevím, ale slyšela jsi to snad sama, Adélka je psychicky třída 7 plus, my dva na ni nikdy mít nebudeme. Adélka je pro ně zajímavá, kdežto my dva pro ně budeme vždycky jen přívažkem, pokud ne rovnou přítěží.“

„Navíc by tomu odpovídalo snižování průměrného věku lidí na Zemi,“ dodala zamračeně Adélka. „Čím je na Zemi lidský věk kratší, tím bude výtěžnost géniů větší...“

„Počkej, tohle jsem ti přece ještě neříkal,“ zarazil jsem se. „To je jeden z nepřímých důkazů, které jsem si schovával na později.“

„Neříkal,“ potvrdila mi Adélka. „To mě trápilo už na Zemi. Až tady mě ale napadlo přijatelné vysvětlení. Přijatelné po stránce logiky, ne akceptace. Tebe to znepokojovalo už na Zemi, nebo ses s tím setkal až tady?“

„Až tady,“ přiznal jsem. „Nenapadlo by mě, že Metuzalémův věk je víc než pouhá báje.“

„Proto jsem přece tak spěchala na Zuazru,“ řekla Adélka. „Teď se mi ale začíná zdát, že to zas tak dobrý nápad nebyl.“

„Nápad to byl dobrý,“ konečně jsem se trochu pousmál. „Podařila se ti výjimka, na kterou můžeš být pyšná. Všichni tě obdivují. Teď už to ale vidím trochu jinak. Tvoje pozemská Zamolxis ti chtěla sehrát maximálně dobrou vůli a nepočítala s tím, že té nabídky využiješ. Kdo ví, zda by ji později zopakovala, ale spíš ne.“

„Počkejte vy dva. Co máte s tím snižováním věku?“ přerušila nás Petra.

Musel jsem jí to několika větami vysvětlit. Přidal jsem k tomu Adélčino vysvětlení, proč by to Zamolxisy dělaly. Zvýšení výtěžnosti géniů napadlo jen Adélku, ale logické to bylo a nádherně to zapadalo do celkového obrazu působení Zamolxis na Zemi.

„Tak vidíte, námětů k přemýšlení máte dost,“ skončil jsem.

„To se ještě uvidí,“ pohodila Adélka hlavičkou. „Já si to ještě rozmyslím.“

„Já taky,“ přidala se k ní Petra. „Kdyby to byla pravda, bylo by to příliš příšerné, než aby to mohla být pravda. Uvidíme, až potom, co se dozvíme od Libuše. Známe ji přece víc než ty.“

„Znáte ji jen déle,“ opravil jsem ji. „To neznamená, že lépe.“

„Uvidíme,“ odtušila mnohoznačně Adélka.

Sváteční večeře dopadla jako obyčejné jídlo. Neměli jsme náladu hodnotit kvalitu nějakého syntetického dlabance, byť byl výtečný, jemný a chutný. Šli jsme spát s netrpělivým očekáváním zítřejšího dne, i když každý z jiného úhlu pohledu.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:19

Komentáře: