Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Zlé zprávy

Ráno jsme se společně nasnídali, snídaně byla jako vždycky výtečná, ale pak jsme se jako vždycky rozdělili. Feministická část rodiny se vypravila za kněžnou Libuší, teď ale ne jako dychtivé žačky, spíš jako odhodlané bojovnice, rozhodnuté vydobýt si svá práva.

Já jsem jako vždycky zamířil k Běhounkovi, aby mi nic neuteklo.

Tentokrát tam byla další návštěva. Místo ještěrovitých borovochglů jediný dužuriz, na první pohled hřmotná plavá šavlozubá šelma s obrovskými tesáky vyčnívajícími z tlamy. Byl obrovský, vztyčený mohl měřit skoro čtyři metry. Nebylo by asi příjemné potkat ho někde ve volné přírodě, i kdyby člověk věděl, že je to rozumná bytost a nemá lovecké úmysly. Necítil jsem se před ním jistý ani tady, ačkoliv jsme měli jednat v přátelském duchu.

Jak to říkala Zamolxis? Že by o nás měli zájem jako o večeři?

Rozhovoru se pro jistotu účastnili z naší strany skoro všichni. Kromě mě chyběl Vladimir, ale za chvíli dorazil i on. Na nikoho jsme nečekali. Předpokládali jsme, že se každý po příchodu sám zorientuje a zapojí do debaty. I když, pravda, hlavní slovo měl Héfaistos a Descartes mu jen trochu po odborné stránce přizvukoval.

Debata se zprvu týkala vlastností silového pole peprycho. Dužuriz připustil její výhody, ale sám by dal přednost jinému. Nazýval je zchuevoh a k mému zklamání jsem o něm nevěděl nic než pár základních údajů. Ostatní z naší lidské party ale nebyli nedoukové a diskutovali s dužurizem na úrovni, takže se mi zdálo, že má před námi respekt.

„My přece uznáváme, že je zchuevoh stabilnější,“ argumentoval Héfaistos. Peprycho je zato účinnější.“

„Nestabilita ty vlastnosti znehodnocuje,“ namítl dužuriz. „Budou s ním neúměrné problémy. Zchuevoh se dá regulovat naprosto bez problémů.“

„Vlastnosti zchuevoh známe,“ řekl Héfaistos. „Proti vígra nepředstavuje podstatný rozdíl. Účinnost má sotva o pět procent lepší a odolnost také jen o málo vyšší.“

„I těch pět procent je hodně,“ podotkl dužuriz. „Vynásobte si to potřebným výkonem, zjistíte, že úspory atalnea budou stát za to.“

Peprycho má účinnost téměř dvojnásobnou,“ oponoval mu Héfaistos. „Teprve tam bychom se dočkali úspor, které budou stát za námahu. Odolnost je přitom vyšší podstatně.“

Peprycho vám zvenčí kdeco rozkmitá,“ namítl dužuriz. „Je od přirozenosti nestabilní.“

„Bude tedy potřebovat kvalitní regulaci,“ souhlasil Descartes. „Dáme si s ní větší práci.“

„Přál bych vám úspěch,“ podíval se na něho dužuriz pátravě obrovskýma žlutýma očima. „Jen by nás zajímalo, nač tomu chcete věnovat tolik práce, když dosavadní štíty vukciryufery ve všech směrech vyhovují. Nemáme dosud žádné signály, že by na něco nestačily. Hvězdné lodě jsou bezpečné, naši krajané v jejich posádkách si je nestačí pochvalovat.“

„Nejde nám o štíty lodí,“ ujistil ho Héfaistos.

„Myslíte tedy na zlepšení vukcirů?“ došlo dužurizovi.

„Něco takového,“ připustil Descartes.

„To by mohlo být zajímavé,“ trochu ožil dužuriz. „Starodávné vukciry jsou spolehlivé, ale mají větší spotřebu než je vhodné. To je pravda. V nejbližším tisíciletí ale nevím o planetě, která by takový štít potřebovala. Hvězda světa Conlšgó se sice začala před dvaceti tisíci lety zvětšovat, ale je to velice pomalý proces. Sto tisíc let bude dost času na rozmyšlenou i na odpovídající rozhodnutí.“

„Myslíme přímo na Zuazru,“ řekl stručně Descartes.

Dužuriz se očividně zarazil.

„S tím jste měli přijít před sto tisíci lety,“ řekl pomalu. „Teď už je na tyhle pokusy pozdě.“

„Bylo by možné zapnout nový štít pod starým,“ nadhodil Descartes.

„Toho bych se odvážil, až kdyby mi nic jiného nezbývalo,“ řekl pomalu dužuriz. „Víte, co by to znamenalo? Umíte si to představit? Podle mého odhadu by to bylo hodně drsné!“

„Máme to už spočítané,“ přikývl Descartes. „Starý štít vukcir by to zevnitř roztrhlo, není na to stavěný. Nový by okamžitě převzal veškerou zátěž. Byl by to hned zpočátku obludný úder, ale měl by to zachytit, možná s několika menšími oscilacemi.“

„Právě! To by byla hra o kožich!“ řekl dužuriz. Obezřetně se rozhlédl a trochu ztišil hlas: „Nenaznačily vám nakonec Zamolxisy, že by mohly vukcir za jistých okolností... vypnout? Chápete snad, co by to znamenalo, nebo ne?“

„Nám tím nevyhrožovaly,“ řekl také tišším hlasem Héfaistos. „Jen borovochglům, my jsme to ale vztáhli i na sebe.“

„Jste tady nejmladší, nejnovější rasa,“ odtušil dužuriz. „Ještě na vás nedošlo. My starší... ale tohle už jsou příliš kacířské úvahy...“

„Kacířské možná,“ připustil Héfaistos. „Ale jak se zdá, nejsou borovochglové sami, kdo se tady na Zuazru dostal do konfliktu se Zamolxisy...“

„Poslyšte,“ zamžikal očima dužuriz. „To jsou příliš nebezpečné myšlenky. Než se je odvážíte domýšlet do konce, uvědomte si aspoň, že cokoliv z toho může být použito proti vám! Nemusíte to ani vyslovit! Měli byste se raději zajímat o... o jisté mnemotechniky... Pro takové úvahy potřebujete aspoň minimální zajištění.“

„To víme,“ ujistil ho Héfaistos. „Říkáš... jisté mnemotechniky... Tomu bych rozuměl tak, že své myšlenky něčím maskujete?“

„Někdy je to nutné,“ řekl dužuriz rychle. „Je to poměrně jednoduché. Když usilovně myslíte na něco jiného, nemůže vám Zamolxis z myšlenek přečíst, co jí sami prozradit nechcete. Chce to ale usilovný trénink, dříve než se do něčeho nejistého pustíte. My máme naštěstí vypracované techniky vícesměrového myšlení a používáme je bez nutnosti cokoliv maskovat, takže to není nijak nápadné. Neznáme vás ale natolik, abychom si byli jistí použitelností těch technik pro vás. Co já o vás vím, vícesměrové myšlení je nad vaše schopnosti, takže spíš ne než ano.“

„Mohli bychom vám nabídnout naši metodu utajení,“ nadhodil Héfaistos. „Zdá se mi, že je spolehlivější než vaše.“

„Myslíte?“ pochyboval dužuriz.

„Naše metoda nepotřebuje aktivní maskování,“ řekl Héfaistos. „Bude účinná i když nejsme schopni aktivně přemýšlet. Například krátce po probuzení, ať z přirozeného spánku, nebo ze stavu bez vědomí. Proto ani nepotřebujeme vícesměrové myšlení.“

Dužurize to zarazilo.

„Takže jste přišli na něco jiného?“ zeptal se stručně.

„Asi,“ odtušil stejně lakonicky Héfaistos. „Vycházeli jsme ze skromnějších možností, takže by to mělo být tím spíš použitelné i pro vás.“

„Domníváte se, že je to dost spolehlivé?“ ubezpečoval se dužuriz.

„Máme to už trochu vyzkoušené,“ ujistil ho Héfaistos.

„Pak bychom s vámi mohli jednat dál,“ připustil dužuriz a pozorně se rozhlédl. „Ovšem s větší opatrností. Zamolxisy mohou být neviditelné a neviděné mohou vyslechnout i to, co před nimi ve svých myšlenkách úspěšně zatajíte.“

„Žádná Zamolxis tu není,“ ujistil ho Héfaistos. „Viditelná ani neviditelná. Rozpoznáme je, i když si myslí, že je nevidíme.“

„I neviditelné?“ ujišťoval se pro jistotu dužuriz.

„Vidíme i neviditelné,“ přikývl Héfaistos. „Přesněji, vidíme příznak, že se tu nacházejí. Je samotné vidíme až když se objeví. To ale naprosto stačí.“

„Zdá se, že o vás Zamolxisy příliš nelhaly,“ pokýval hlavou dužuriz. „Jste chytrá rasa. Začíná se mi ale také zdát, že skutečnost je jiná, než jak to myslely.“

„Co vám o nás Zamolxisy řekly?“ zajímal se Héfaistos.

„To se obvykle neříká,“ opáčil odmítavě dužuriz.

„Neříká,“ přikývl Héfaistos. „Obvykle se Zamolxisům neodmlouvá a pracuje se jen podle jejich příkazů...“

„Máte pravdu,“ uvažoval rychle dužuriz. „Když už jsme tak daleko... Podle nich jste měli být mladá, ale ctižádostivá rasa. Říkaly, že byste mohli převzít i naše úkoly. Pak bychom se pro ně stali méně důležitými - a být pro Zuazru důležitý je nesmírně velká výhoda, část jí zřejmě už máte.“

„Ta výhoda ve skutečnosti příliš výhodná není,“ podotkl Héfaistos.

„Jak se to vezme,“ uvažoval dužuriz. „Nějaké drobné výhody jsou vždycky vítané.“

„Nemusíte nás ale podezírat z úmyslu nahradit vás,“ řekl s úsměvem Descartes.

„Zatím se nám ani nezdá, že byste nás mohli nahradit. Fyzicky jste proti nám pápěrky, mozek a s ním inteligenci máte sotva poloviční, chybí vám vícesměrové myšlení, je mezi vámi poměrně málo schopných a naopak většina neschopných...“ vypočítával dužuriz.

„Pár geniálních lidí se i mezi námi občas najde,“ zavrčel Svantovít.

„S tímhle genetickým vybavením nás nenahradíte ani ve vědě, natož v řízení hvězdných lodí. Řekl bych, že tam nemáte šanci žádnou. Posádky hvězdných lodí jsou už několik desítek tisíc let výhradně naší záležitostí, ovšem s výjimkou kapitánů, ti jsou vždycky Zuazru.“

„Ani nemáme ambice nahrazovat vás,“ řekl Descartes. „Na lodích ani ve vědě.“

„Uvidíme!“ podotkl dužuriz.

„Nám přece nejde jen o drobné výhody,“ ujistil hosta Héfaistos.

„Pravda. Jestli chcete ovládnout štít náhradou vukciru vlastním zařízením, museli byste mířit výš,“ uvažoval dužuriz. „Chcete získat čas, než Zuazru opustíte? Nebo se chcete stát dočasnými vládci zdejšího světa? Ovládnutí štítu by vám jedno i druhé umožnilo, i když jen na krátkou dobu, ostatně ani to není jisté. Co ale chcete dělat potom?“

„Chceme se vrátit domů,“ řekl Héfaistos. „Když ne podle vůle Zamolxis, pak proti ní.“

„To bych na vašem místě rozhodně nedělal,“ podotkl dužuriz. „Váš rodný svět zničíme jako první. Tak se to dělá. Přijdete tak o možnost doplňování ztrát.“

„Kdo že náš svět zničí?“ zeptal se Descartes.

„Rozkaz vydají jako vždy kapitáni Zuazru, ale posádky hvězdných lodí jsme my, dužurizové. Naneštěstí s nimi nemáme nejmenšího spojení a i kdybychom měli, vůli Zuazru se nikdo nevzepře, na lodích slouží jen vybíraní a trojitě spolehliví jedinci.“

„Lodě Zuazru už nějaké světy zničily? Máte o tom aspoň nějakou představu?“

„Detaily samozřejmě neznáme,“ vytáčel se dužuriz. „Víme o dvou, možná o třech. Naposledy smetly hvězdné lodě Zuazru rodný svět borovochglů, to už je hodně přes pět set let. Asi před šesti tisíci lety to byl svět Eghrégů a kdosi říkal, že před nimi to byli Zrépuzí.“

„Borovochglové přece tady na Zuazru žijí dál,“ zachmuřil se Héfaistos.

„Žijí, ovšem,“ souhlasil dužuriz. „Borovochglové, Eghrégové i Zrépuzí. Ale jsou tu jen na dovymření. Jejich světy jsou na prach, oni sami se nerozmnožují, je jen otázka času, kdy vyhynou úplně, i kdyby to mělo trvat sto tisíc let. Zdejší obyvatelé mají i v tomhle výhody. Kdyby Zamolxisy naráz pobily všechny odbojníky, vyvolalo by to nejspíš mezi ostatními rasami paniku. Spokojí se proto eliminací vůdců a ostatních si nevšímají. Odeberou jim výhody, ale obvykle je nechají dožít. Někteří pro ně ještě pracují, aby si vysloužili navrácení odebraných výhod, ale nemusím vám snad zdůrazňovat, jak zbytečná je to snaha... Kdybyste se s některými setkali, neberte jim aspoň tu iluzi.“

„Pak bychom museli chránit nejen Zuazru, ale také Zemi,“ řekl Svantovít temně. „Museli bychom to ovšem stihnout dřív, než tam přiletí tihle mírotvorci...“

„Nestihnete to ani náhodou!“ ujistil nás dužuriz. „Víte aspoň, kolik rozptýlených Zamolxis na vaší Zemi máte? Mají tam jistě magická centra vahajhí, zničí vás i bez podpory zvnějšku! Ani je všechny neobjevíte! Tady jich je také dost, uvidíme, jak dlouho před nimi uchráníte svůj štít! Jediná cesta, jak se dostat ze sféry jejich vlivu, je zmocnit se hvězdné lodi a utéci na nějaký nově objevený, ale hodně vzdálený svět. Pro ukradenou hvězdnou loď nepotřebujete energii na návrat, takže máte k dispozici dvojnásobný dolet, ale ani to není jisté. Kdykoliv se dolet lodí Zuazru zvýšil, pokaždé nastal hon na koroptve... Nedávno prý jeden úspěšně skončil, dokonce díky vám! Jestli se nemýlím, dolet hvězdných lodí jste nedávno sami pomáhali zdvojnásobit! Takže už pro vás ve vesmíru moc místa nezbývá. Snad někam do jiné galaxie... i když by to byla vyloženě zoufalá cesta. My bychom to neriskovali, právě proto, že o tom něco víme.“

„Myslíte, že je to jediná možnost?“ zeptal se Descartes.

„Nevím o žádné jiné,“ ujistil nás dužuriz. „A nepočítejte s tím, že byste se zmocnili hvězdné lodě jinde než v opravárenském doku. Kdyby byla na lodi naše posádka, nemáte nejmenší šanci, to vám snad nemusím moc vysvětlovat!“

Zívnutím nám ukázal i druhou řadu zubů, ale stačily nám jeho šavlozubé tesáky. Fyzická síla by v případném střetnutí nerozhodovala, ale i tak bylo jasné, že posádky hvězdných lodí budou mít proti nám jen výhody - síly, zkušeností, znalostí prostředí, nejspíš i inteligence...

„Díky aspoň za důležité informace,“ vzdychl si Héfaistos. „Měli bychom se vám za ně něčím revanšovat. Budete mít zájem o naši metodu ochrany před čtením myšlenek?“

„Ani ne, raději se spolehneme na své metody, přinejmenším prověřené časem. Ty vaše mohou být nedostatečné. Možná to poznáte sami, ale pro nás bude lépe, když u toho nebudeme. Nicméně nám bylo ctí setkat se s vámi. A kdybyste chtěli zkoušet štěstí i po našem varování, dejte nám vědět aspoň týden předem. Jedna z našich drobných výhod je, že máme možnost výběru. Zuazru není jediný vědecký svět. Takové jsou tři: Zuazru, Bérušgó a Grčogů. Můžeme se odstěhovat na jiný, než to spustíte. Překážet vám nechceme, ale nemusíme být tady, až s tím začnete. Pokud si to ještě včas nerozmyslíte.“

Rozloučili jsme se trochu zaraženěji. Dužuriz se sotva vešel do teleportu, ale zmizel jako pára se slabým syknutím a nechal nás tady trochu pochmurným myšlenkám.


„Bude to zřejmě větší problém, než jsme si mysleli,“ shrnul to stručně Héfaistos.

„Tím to očividně přestala být naše záležitost,“ souhlasil Běhounek. „Nezbývá nám než se poradit s ostatními.“

„Nejbližší přírůstek mají dostat Japonci,“ připomněl všem Svantovít.

„Připravíme to,“ povzdychl si Héfaistos.

Nechápal jsem sice o čem je řeč, ale bylo mi jasné, že to nebude o technické stránce štítů. V té druhé, organizační a společenské, jsem byl samozřejmě pořád na tenkém ledě.

„Poslyště, molodci, tohle byla větší rána vašim plánům, což?“ zeptal se nesměle Vladimir.

„To si tedy piš,“ souhlasil Héfaistos kysele.

„Přepočítali jsme se,“ ušklíbl se smutně Descartes. „Jak se zdá, naše kočičky jsou připraveny i na tohle. Bohužel jsou velice dobře připraveny. A jsou drsnější, než jsme čekali.“

„Pochopil jsem, že vzpoura proti nim nebude vůbec snadná,“ řekl Vladimir.

„Dobře to chápeš,“ řekl Svantovít. „Problém je, že jsme ji pojali spíš jako neškodný pokus odtrhnout se od jejich impéria víceméně mírovou cestou. Což zřejmě nebude ono.“

„To nědopadne dobře,“ vrtěl hlavou Rus. „Každý pokus o mírové odervání od Ruska byl běz smysla. Teprve když sě impérium nahlodalo zevnitř, silnější se osamostatnili, ti slabší to ani potom neměli jednoduché.“

„Analogie s Ruskem je sice pěkná, ale jen povrchní,“ řekl Héfaistos. „Rusko bylo od počátku zaostalejší než okolní země, dokonce i než ty, které ovládalo. Zuazru je silnější velmoc a hlavně pokročilejší než všechno široko daleko. Z náznaků se zdá, že nemají soupeře.“

„Taková velmoc, jako dnes na Zemi Spojené státy?“ nadhodil Vladimir.

„Na ty už to vůbec nesedí,“ mávl rukou Descartes. „Ty přece k sobě nikoho násilím nedrží, jako Rusko své kolonie a gubernie. Klidně vynechejme i impéria Říma a Anglie.“

„Proč hledáš analogie k Zuazru na Zemi?“ řekl klidně Svantovít. „Jejich impérium je jiného druhu než všechna pozemská. Musíme se k němu postavit jinak. Uvědomíme o tom zasvěcence a vyčkáme na jejich názory. Navrhuji mezitím dokončit náš štít. Sám o sobě by očividně nestačil a neměl by smysl, ale může nám brzy zapadnout do větší mozaiky, kterou si budeme muset teprve poskládat.“

„Doufám aspoň, že nezačneme sekat latinu,“ opáčil jsem.

„Dobře doufáš,“ ušklíbl se Héfaistos. „To by mě ani nenapadlo. Čím víc informací mám, tím méně chuti do sekání latiny. Připadal bych si jako darebák, který tomu ještě pomáhá.“

„Zdá se mi ale, že jsme tomu impériu pomohli víc než dost,“ podotkl jsem. „Co ten dužuriz říkal o honu na koroptve, úspěšném právě díky nám?“

„Myslíš, že jim pomáháme technicky a vědecky?“ ušklíbl se Héfaistos. „Byla by to možná dobrá zpráva, kdyby naše výmysly byly tím nejsilnějším, co tohle impérium má.“

„Myslitě tedy, pokračovat jako dosud?“ ujišťoval se Vladimir. „Já už mám dost důvodů být proti, jen jestli vy také...“

„To se ví,“ plácl ho Héfaistos po rameni, ačkoliv to udělal spíš jako gesto, protože si vzápětí začal mnout vlastní rameno.

„To je správné,“ řekl Vladimir. „Ruki v klinu nenecháme. Jen se mi zdá, že bychom těm posledním šelmám neměli tak... dověrovat.“

„Řekly nám toho víc než borovochglové,“ odtušil neurčitě Héfaistos.

„Nějak moc toho věděly,“ trval na svém Vladimir. „Jejich členové jsou posádky na lodích, co se baví honem na koroptve, že? Tihle s nimi možná úplně nesouhlasí, ale skoro se mi zdálo, že jsou na ně nějak moc pyšní.“

„Říkal, že v posádkách lodí jsou jen trojitě spolehliví jedinci, na které ostatní dužurizové nemají žádný vliv,“ připomněl jsem všem.

„Říkal to, pravda,“ souhlasil pomalu Vladimir. „Nejsou ale od svých krajanů oddělení, to by nevěděli vůbec nic. Oni vědí všechno. Nejen o zničení světa borovochglů, o kterém bezpečně nic nevědí ani sami borovochglové, ale hlavně o nedávném zvětšení doletu hvězdných lodí. Ten hon na koroptve je přece úplně čerstvá zpráva! Zdá se mi, že jsou se svými trojitě spolehlivými krajany v nějak moc družném kontaktu. Měli bychom si na ně dávat větší pozor.“

„No potěš pámbu!“ zvedl jsem ruce k hlavě. „To nevypadá dobře.“

„Jde z nich strach, že?“ ušklíbl se Héfaistos. „A Vladimir může mít pravdu! Ale což, moc jsme jim toho neřekli a i to málo snadno zapřeme. Já bych se jich tak nebál.“

„Je to horší než jen špatné,“ nesouhlasil jsem. „Přiznávám se, místo očekávané selanky jsem velice nemile překvapený.“

„To jsme asi my všichni,“ dodal suše Běhounek. „A nám budou Zamolxisy vyčítat války na Zemi, když samy ničí celé světy... hanba povídat!“

„To tak bývá,“ odtušil Vladimir. „Největší gauneři vždycky nejvíc vykřikují, jaká to zvěrstva dělají jiní, přitom často menší gauneři. Z Ruska to znám moc dobře a Amerika není o nic lepší.“

„Války na Zemi nebyly nikdy nic krásného,“ řekl Descartes. „Ale co se děje tady...“

„Dobrá, dozvěděli jsme se, co jsme potřebovali vědět,“ vzchopil se Héfaistos. „Ještě že jsme se to dozvěděli včas, můžeme na to odpovídajícím způsobem reagovat. Později by to pro nás mohlo být překvapení velice nepříjemné.“

„Dozvěděli jsme se to včas, ale je to horší než jsme čekali,“ rozvažoval zamyšleně Svantovít. „Borovochglové o tom měli jen nepatrné tušení a odrazovali nás od toho. Dužurizové toho vědí víc a otevřeně chtějí, abychom jim dali včas vědět, aby se stačili uklidit někam do bezpečí. Ještě jedno takové překvapení a starý Pyrrhos by nám neměl co závidět.“

„Strategii si necháme na jindy,“ řekl Héfaistos. „Nejprve musíme informovat všechny, kdo už něco vědí. Jednak aby věděli co potřebují vědět, ale také, aby se k tomu mohli vyjádřit.“

„Klasický oběžník bude příliš pomalý,“ staral se Descartes. „Asi že bychom do toho měli zapojit Frantu a Lukáše. Vladimir se jednak pořádně nerozkoukal a za druhé, musí se teď věnovat eygusegům, ty mají přednost.“

„Kdybys neměl pravdu, byl bych proti,“ řekl Běhounek. „Jak to tedy uděláme? Opět schůzky u Héfaista?“

„Nejlépe u něho,“ souhlasil Svantovít. „Samozřejmě do toho zapojíme i nováčky. Klasický oběžník je sice pomalý, zato je nejméně nápadný.“

Klasický oběžník si vzal na starost Běhounek. Tak jsem se dozvěděl, že jsme i my, já a Petra, posloužili jeho roznášením. Už při prvním přivítání u Nerudy nám na oděv přišpendlil malou, skoro neviditelnou černou známku, podobnou flíčku špíny. Každý, koho jsme pak navštívili, si ji zachytil, zkopíroval a dešifroval, to poslední samozřejmě až o samotě, v klidu. Nevědomky jsme tak kromě oficiálních zpráv přenášeli i ty neoficiální. Běhounek měl značku předat Japoncům, neboť právě oni čekali nejbližší přírůstek ze Země. Oba jsme se pak měli věnovat obcházení členů pozemské spiklenecké komunity. Málem bych řekl organizace, kdyby nějak organizovaná byla. Pozemšťané byli volně rozdělení do nevelkých pracovních týmů, vytvářených podle potřeby pro řešení úkolů. Často o sobě věděli víc než bylo nezbytně nutné, ale mimo odbornou činnost se setkávali zřídka. Při obrovském množství lidí, soustředěných za ta tisíciletí na Zuazru, nebylo myslitelné, aby se během víkendů navštěvoval každý s každým. Většina lidí se navzájem neviděla častěji než jednou za sto let. Jen nováčci byli výjimkou.

Organizace do pracovních týmů měla jednu výhodu. Návštěva kohokoliv postačila nejen pro informování jeho týmu, ale i dvou až tří sousedních. Počet návštěv se tak značně snížil. Nicméně mě a Běhounka i tak čekalo několik set těchto oficiálně zdvořilostních návštěv.

„Nejvyšší čas zavést tu pořádný informační systém,“ nadhodil jsem Běhounkovi.

„Buďme rádi, že to Zamolxisy ještě nenapadlo,“ podotkl s úsměvem. „Kdyby tu informační systém zavedly, domlouvali bychom se přímo a naše osobní návštěvy by byly ještě podezřelejší. Nemohli bychom mu přece svěřit zprávy, jaké právě teď my dva nosíme.“

Uznal jsem to - a rozešli jsme se.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:19

Komentáře: