Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Spojenci

Ráno jsem vstal brzy, Eh'ai ještě spal. Konec konců, jako malé dítě spánek potřebuje. Ohniště bylo vyhaslé, všude tma a ticho. Možná právě proto mě probudil i nezřetelný šramot. Ze druhých dveří naproti vchodu vykoukla kudrnatá hlava, ale hned se zase stáhla.

Na telepatický dotaz žádná odpověď nepřišla. Jen Eh'ai se trochu zavrtěl, ale nevzbudil se.

Přivolal jsem si Zamolxis a zeptal se jí, kde se vlastně nacházím? Nejprve mi odpověděla, že na Zemi, jak jsem si přál. Na Zemi Zamolxisy přívětivostí k dospělým pořád ještě nevynikaly. Na důraznější příkaz mi v hlavě ukázala glóbus, abych viděl, kde jsem.

Že to bude v Africe, jsem tušil už podle vzhledu Eh'ai. Zamolxisy tak vždycky postupovaly, když někoho pouštěly ze Zuazru na Zem. Pro výjimky měly pravidlo, že každý po návratu na Zem začne jako dítě, navíc jinde než kde byl zvyklý. Proto černoušek a proto Afrika. Ale přesné umístění mě trochu zarazilo.

Vstal jsem, zrušil spacák i lehátko a šel se podívat ke dveřím. Asi někdo místní, řekl jsem si. Telepatii tu nikdo neovládá, řeč Zuazru také ne, já zase neznám ani slovo zdejší, ach jo, budu asi odkázaný na schopnosti Eh'aiho.

Ve dveřích jsem se střetl s dívkou. Byla to černoška, to bych čekal. Mohlo jí být něco kolem patnácti let, aspoň tak vypadala. Jenže na mě mířila otlučeným samopalem, který vypadal velmi, velmi skutečně.

„Ruce vzhůru!“ řekla lámanou angličtinou.

V první chvíli mě napadlo provést jí totéž co loupežníčkovi u nás v podchodu, ale pokušení jsem odolal a vzpamatoval se. Mohla patřit k přátelům Eh'ai a byla by to pro ni příliš velká pohana. Zvedl jsem raději ruce.

„Mluvíš anglicky?“ zeptal jsem se jí klidně.

Neodpověděla, jen opakovala totéž co prve a udělala netrpělivý pohyb samopalem.

Vypadala nervózně a nemohl jsem čekat, jestli ji nenapadne stisknout spoušť. Rozhodl jsem se odzbrojit ji. Samopal se k jejímu zděšení náhle rozsypal ve změť jiskřiček a dívenka ztuhla.

Dal jsem ruce dolů.

„Pojď sem a sedni si!“ vyzval jsem ji anglicky co nejklidněji a ukázal jí na nízké sedátko.

Zavřeštěla strašně vysokým tónem, ale na útěk ani nepomyslela, zůstala stát ve dveřích jako myšička před jedovatou kobrou.

Eh‘ai se jejím křikem probudil, vyskočil z lůžka, ale když viděl, že situace není nebezpečná, začal na svou krajanku rychle hovořit.

„Maloi říkala, že musíš být ďábel,“ řekl mi vzápětí telepaticky.

„Jen jsem ji odzbrojil,“ odtušil jsem také tak. „Přivítala mě namířenou zbraní. Zkus jí nějak vysvětlit, že přátelé na sebe zbraněmi nemíří.“

„Nediv se a omluv ji, považovala tě za vetřelce,“ vysvětloval mi.

„Omlouvám ji, ale mohla by mít větší důvěru ke tvým návštěvám,“ vyčetl jsem mu.

„Nepovažovala tě za návštěvu, ale za vetřelce,“ opakoval Eh'ai. „To se tady stává.“

„Dobře, řekni jí, že už ji nepovažuji za tvého nepřítele.“

Eh'ai se na mě udiveně podíval.

„To by ji nikdy ani nenapadlo,“ odtušil. „Je to moje starší sestra. Tedy biologicky. Ale už si zvykla, že se chovám na malé dítě trochu... neobvykle.“

Dozvěděl jsem se, že kromě sestry Maloi má ještě dvě další sestry a dva starší bratry, kteří by se o všechny sourozence starali, kdyby Eh'ai neměl kouzla a neživil rodinu tímto způsobem.

Pořád bylo ticho. Telepatie nepoužívá zvuky a Maloi také mlčela.

Eh'ai se k ní opět obrátil a cosi rychle zabrebentil. Usmála se, i když ještě trochu vyjukaně.

„To máš těžké,“ pokračoval telepaticky. „Jsi Evropan a přesně tak vetřelci vypadají, Maloi se ještě nesetkala s výjimkou.“

„Měla by si začít zvykat,“ odtušil jsem. „Zjednodušování problémů na barvu kůže se ve světě říká rasismus.“

„To bys měl vykládat především vetřelcům!“ usmál se Eh'ai.

„To jsou nejspíš rasisté jako řemen,“ souhlasil jsem. „My nejsme jako oni.“

„Á, známé české heslo!“ usmál se. „Ale ať, seznamte se.“

„Lukáš,“ řekl už nahlas a ukázal na mě. „Maloi,“ dodal a ukázal na dívku.

„Vítáte se podáním ruky, nebo jak?“ zeptal jsem se ho telepaticky.

„Když před ní poklekneš na koleno a dáš si její ruku na svou hlavu, prokážeš jí úctu,“ odtušil rychle Eh'ai, aniž by se pohnul.

Zkusil jsem to, ale ucukla. Nepohnula se ale z místa, takže jsem se jen trochu natáhl, pomalu ji vzal za ruku a položil si ji na hlavu.

Začala rychle cosi brebentit, pak padla na zem.

„Říká, že je tvou otrokyní,“ přeložil mi to beze slov Eh'ai.

„Jestli něco nemám rád, tak je to tohle,“ ujistil jsem ho. „Řekni jí, že jsme jedné krve a mezi námi nemá žádná podřízenost místo!“

Eh'ai začal rychle vykládat, Maloi se dívala nejprve udiveně, pak se na něho usmála a nakonec se usmála i na mě. Usmál jsem se také, jiný komunikační prostředek jsem neměl, zatímco Eh'ai švitořil o sto šest.

Když skončil, Maloi vyskočila a vyběhla ze dveří.

S Eh'ai jsem se dohodl nejrychleji, ani jsme na to nemuseli mluvit. Napadlo mě, že na tyhle lidi budu působit jako nemluva. Jedině Maloi mě slyšela mluvit, a ještě k tomu anglicky.

Eh'ai mezitím pokynem uklidil lůžko.

„Nebude ti vadit, když půjdu první?“ telepatoval mi. „Když tě uvidí se mnou, snad pochopí, že nejsi nepřítel. Být to naopak... no... někteří jsou tu hodně rychlí.“

Odtušil jsem, že to chápu a nepovažuji to ani za jejich ostudu. Nejsem přece Zamolxis.

Prošel stejnými dveřmi za Maloi, já v závěsu za ním. Byla tam nevelká, prázdná místnost skoro stejného vzhledu, jen ohniště chybělo. Nikdo tu nebyl, ale z další místnosti byly slyšet hlasy.

Patřily pětici vysokých mužů. Připadal jsem si mezi nimi jako skrček, ale výška neměla mít souvislost s významem. Eh'ai se s nimi ve dveřích pozdravil, choval se k nim jako rovný k rovným. Oni ho zřejmě respektovali, možná víc než se dalo čekat.

„Nediv se,“ usmál se Eh'ai. „Když mi byly dva roky, rozdal jsem si to s krokodýlem. Trochu mi pomáhala Zamolxis, ale já jsem to s krokodýly uměl už dřív, ani to nevypadalo jako zázrak. Pár zdejších krokodýlích mužů mě okamžitě vzalo mezi sebe a od té chvíle jsem měl vyhráno. Takové dovednosti se tu respektují.“

„To bych chtěl vidět, dvouleté dítě proti krokodýlovi!“ nevěřil jsem.

„Samozřejmě to nebyl starý protřelý kus,“ usmál se Eh'ai. „Měl sotva metr a půl, ale podle zdejších pravidel to platí.“

„I to je dost k neuvěření,“ odtušil jsem.

„Jak říkám, pomáhala mi Zamolxis,“ připustil. „Přesněji, znalost smrtící frekvence. Bojový pokřik může mít různou formu a krokodýli bývají často ospalí. Má to jednu nevýhodu, musel jsem si ho vyčíhat na suchu. Ale ani to nebylo proti pravidlům.“

„To mi někdy předvedeš...“ strašil jsem ho.

„Beze všeho,“ nevyvedlo ho to z míry. „Už jsem to předváděl víckrát. Nejsi první, kdo tomu nechtěl věřit. Taková ukázka je lepší než dvacet svědků z dřívějška.“

Krokodýlí muž si tu zřejmě respekt zasluhoval, i když šlo teprve o dítě.

„Řekl jsem jim, že jsi přišel jako přítel a potřebuješ jejich pomoc,“ vysvětloval mi jen tak přes rameno telepaticky, aniž by přerušil rozhovor s nimi.

Bylo to trochu jako komentované televizní zpravodajství, kdy komentátor souběžně tlumočí do srozumitelného jazyka. Střídavě teď mluvili všichni, ale Eh'ai nejvíc.

„Říkají, že by nebylo dobré vyklidit pozice a odejít jinam,“ tlumočil mi Eh'ai. „Říkám jim na to, že by to bylo nutné. Jako když přišli vetřelci. Zdejší kmeny ukončily své spory, aby se postavily proti horším společným nepřátelům.“

Neodpovídal jsem mu. I tak dělal dvě věci najednou. Rozhovor asi upoutával jeho pozornost nejvíc, ale přitom mi stačil tlumočit názory obou stran.

„Nechtějí opustit rodnou zem a nechat tady rodiny vetřelcům,“ ujišťoval mě. „Slíbil jsem jim, že mohou odejít i s rodinami, ale oni nechtějí vetřelcům nic darovat ani tím, že odejdou.“

„Můžeš jim slíbit, že tu za ně zůstanou dusoi,“ navrhl jsem mu beze slov.

Eh'ai se zarazil.

„Museli byste je hodně přizpůsobit,“ obrátil se na mě, aniž by přerušil dohadování se svými protějšky.

„Nerudova parta si dá záležet,“ slíbil jsem mu.

„Oni už si zvykli, že mám neobvyklé prostředky,“ omlouval se mi Eh'ai. „Ale dusoi, to je trochu větší meloun.“

„Předveď jim to,“ navrhl jsem mu. „Ať si to dovedou představit.“

Eh'ai ještě chvíli vysvětloval. Pak z muže nalevo vystoupil jeho dvojník-dusoi a zůstal klidně stát. Očekával jsem poděšenou reakci, ale k mému překvapení se žádná nekonala. Ostatní to přijali jako něco samozřejmého a dohadovali se dál.

„Ujistil jsem je, že jim dusoi všechno vrátí, až to skončí,“ překládal mi Eh'ai. „Že propustí své dusoi ze služby tím, že se jich dotknou. Každý pak všechno poctivě svému pánu vrátí.“

Jak mi to telepatoval, tak to nejspíš říkal i jim. Rozhodli se to vyzkoušet. Postupně se každý dvojníka dotkl, aby se přesvědčil, že je skutečný. Jako poslední přišel dvojníkův originál. Dvojník se po jeho dotyku rozsypal na jiskry a zmizel.

Všech pět se spokojeně obrátilo na Eh'aiho.

„Můj návrh je zhruba takový:“ shrnul to rychle Eh'ai. „Všichni, kdo budou moci, nám půjdou pomoci proti Zuazru, když si budou moci vzít své rodiny a tady za ně zůstanou jejich stíny.“

„Myslíš, že všichni pochopí, co tam budou dělat?“ zeptal jsem se.

„Nepodceňuj je,“ usmál se na mě Eh'ai. „Nemáš tu tisíc, ale více než dvacet tisíc statečných. Mohou odejít buď všichni najednou nebo podle potřeby. Samozřejmě musí dostat nějaké školení, ale to už nebude moje starost. Organizovat to budete vy.“

„Půjdou tam dobrovolně?“ ujišťoval jsem se.

„Ano, pokud dodržíme svou část dohody,“ řekl Eh'ai. „Ti, co odejdou na Zuazru, si vezmou své rodiny. Zůstanou tu za ně jen dvojníci.“

„Vysvětli jim ještě, že dvojníci je mohou zastoupit i v těch nejhorších případech. Říkal jsi, že vetřelci občas náhodně střílejí chodce. Když zastřelí dusoi, nezabijí tím nikoho živého a za zabitého se za nejbližším rohem samočinně vytvoří úplně stejný dusoi. Nebudou ani ubývat.“

Eh'ai se na mě podíval s uznáním. Všichni se pak ještě chvíli dohadovali. Nakonec jsme se dohodli, že se vrátím na Zuazru, abych to tam připravil. Vzal jsem si několik vzorků zdejších jídel, aby si nemuseli zvykat na jiné. Měl jsem tam nejprve vzít stařešiny, aby si obhlédli, do čeho půjdou ostatní. To také vypadalo rozumně. Pak bude na řadě první várka dobrovolníků s rodinami. Zdejší lidé zřejmě úplně nedůvěřovali nikomu.

„Nediv se, po jejich zkušenosti s Evropany...“ komentoval to Eh'ai. „Můžeš být spokojený. Teď to půjdou sdělit radě starších, ale jak je znám, máš to v suchu. Můžete jim chystat ubytování.“

„Půjdeš s nimi? Měl bys jim překládat, než se naučí řeč Zuazru a telepatii,“ nadhodil jsem.

„Ne, mám tady důležitější práci,“ řekl Eh'ai. „Překlad obstarají Zamolxisy, dovedou to. Ať si ty na Zuazru vytáhnou zdejší slovník!“

„Máš u mě bod, Aššuro,“ uznal jsem. „Nečekal jsem, že to půjde tak snadno.“

„Víš, lidé se v nouzi poznají a pomáhají si,“ řekl Eh'ai - Aššura. „Kdybys takový nábor dělal v době, kdy vaši zemi obsazovaly ruské tanky, neměl bys o dobrovolníky nouzi. Teď jste ale bohatí a rozežraní, spojence v nouzi nenajdeš ani s lucernou.“

Prokázal tím, že o nás Češích ví víc než si myslím, ale měl asi pravdu.

Nejsme zrovna národ, který by mohl být vzorem.


Přivolal jsem si mobilní teleport a vrátil se na Zuazru.

Válečná rada považovala moji misi za úspěch. Samozřejmě jsem na začátku přiznal neúspěch v Čechách, zato jsem vyzdvihl Aššura-Sirruše a jeho známé v Africe. Guarr se šklebil, co jsem si to našel za spolužáky a kamarády.

„Tam jsi neměl chodit,“ řekl Uu zamračeně. „Domlouvali jsme se na Čechách, to je přece jen klidnější a bezpečnější oblast.“

Přiznal jsem tedy přepadení rusky hovořícím grázlíkem pár desítek metrů od svého bývalého domova. Jak se zdá, klidnější a bezpečnější oblast je na Zemi pojem značně relativní.

„Až zavedeme ehmychu, bude bezpečněji všude,“ souhlasil Guarr. „Už bychom měli začít.“

„Teď potřebujeme ubytování pro tisíc lidí,“ přerušil jsem ho netrpělivě. „Musíme také pro ně uspořádat školení. Naučit je telepatii, čarování, řeč Zuazru, aby se s námi domluvili a nějakou vědu, aby tam byli co platní.“

„Jen klid,“ zastavil mě Guarr. „Řeč Zuazru je naučí Zamolxisy. Zpočátku s nimi můžeme mluvit jejich nářečím, Zamolxisy překlad zvládnou. Pak si je vezmou do práce naši učitelé, máme jich tu dost na celé pluky nováčků. O poli peprycho jim budeš vykládat ty, aby to měli z první ruky, ale ne hned, nejprve musí dostat základy.“

„Myslíte si, že to zvládnou? Zdá se mi, že nejsložitější věci, se kterými se až dosud setkali, byly automobil a kalašnikov.“

„Místo auta budou mít řízení sondy a místo kalašnikova generátor,“ pokrčil rameny Guarr. „Horší je, že se v kosmu nebudou cítit doma. Sedět v sondě není žádný med.“

„Uvidíme,“ nechal jsem to na pozdější dobu.


Objevil jsem se přímo v domě, kde bydlel Eh'ai a zbytek jeho rodiny.

První skupinkou byli podle dohody stařešinové. Bylo jich dvanáct, vypadali opravdu staře, ale dalo se s nimi mluvit. Kupodivu se rychle smířili s tím, že za mě mluví kočka, a že Eh'ai zůstane na Zemi. Bez váhání vkročili i do teleportu. Šel jsem jako poslední, pak se teleport rozplynul.

Na Zuazru se objevili v ybipu již upraveném tak, aby se podobal krajině, na jakou byli zvyklí. Rozhlédli se, ale místo se jim moc nelíbilo.

„Není tu voda,“ přednesli mi první stížnost.

Vyčaroval jsem přímo před nimi studnu, podobnou těm, které znali.

„Není tu dobytek,“ zněl další požadavek.

„Nebudete potřebovat krávy,“ odtušil jsem. „Mléka i masa dostanete podle chuti, také ovoce a rýži. Bojovníci se přece nezdržují s kravami.“

„Ano, ale naše rodiny...“

„Nouzi mít nebudete,“ ujistil jsem je.

Uspořádal jsem pro ně okamžitě hostinu z jídel, která jsem viděl u nich. Ještě že mě napadlo vzít si nějaké vzorky. Ze slušnosti jsem ochutnal také, ale po první hrsti rýže mi vhrkly do očí slzy, jak příšerně byla pálivá a opepřená. Připadalo mi, že polykám žiletky, ale nedal jsem nic znát a jedl s nimi. Také maso bylo na můj vkus překořeněné, ale ani tím jsem nepohrdl. Stařešinové jedli mlčky a klidně, namáčeli si kousky masa do omáčky, kterou jsem pro jistotu vynechal, neboť jsem tušil, že to bude jako polykat žhavou lávu, ale oni to jedli klidně jako my svíčkovou s knedlíky.

Nakonec jsem všem nabídl k napití pivo. Tentokrát ne jejich, ale zdejší plzeň. Nemýlil jsem se v odhadu, chutnala jim.

„Dobré to bylo,“ řekl nejstarší. „Bude-li i mléko pro děti, bude se tu žít dobře.“

Ujistil jsem je, že na Zuazru žádné dítě hladovět nebude.

„Kdyby to neříkal i Eh'ai, nevěřili bychom ti,“ přiznal. „Eh'ai ale nelže. Můžeme se vrátit k ostatním. Není to past.“


Transport prvního tisíce dobrovolníků trval několik hodin a skončil pozdě večer.

Každé rodiny se chopil ochotný průvodce. Přednost měli bývalí Afričané, protože se ke svým krajanům přiblížili nejvíce, ale jen pár desítek jich ovládalo nářečí nově příchozích. Ti měli výhodu, že s nimi mohli mluvit bezprostředně. Ostatní potřebovali ke tlumočení Zamolxisy.

Jednoduché kulaté domky postupně vyrůstaly v několika řadách. Každou obsadila jedna rodina. Naši průvodci se překonávali. Tu se objevil rozložitý strom, jinde potok s jezírkem, občas křoviska. Byly to jen přesné napodobeniny, ale ybip už nebyl tak jednotvárný.

Nejdříve si zvykly děti. Ještě tu ani zdaleka nebyla desetina příchozích a už se honily kolem, a odborně radily při stavbě dalších domků, ale hlavně okukovaly nový amfiteátr, postavený stranou. Domky čarovali zdejší, ale noví obyvatelé občas mívali speciální přání.

Vyučování zahájily přímo v rodinách Zamolxisy. Pro dospělé i děti bylo nezvyklé, ale všichni prý poslouchali kočky jako u vytržení. To už jsem ani nepozoroval, moje úloha se teď soustředila na dopravu dalších. Synchronizoval jsem to na Zemi a jen občas jsem s některou rodinou přešel na Zuazru. Jednak jsem potřeboval mít přehled, za druhé bylo na Zemi kolem poledne příliš horko, než aby se to dalo vydržet.

Eh'ai se toho účastnil tím, že chodil po městě mezi lidmi a agitoval nepřesvědčené. Asi se tu měl místo mě objevit některý z Afričanů. Ačkoliv lidé Eh'aimu věřili, svým evropským vzhledem jsem tu přece jen nevzbuzoval důvěru. Na druhou stranu bylo dobré, že se hned zpočátku setkávali s rovností, jakou na Zemi neznali mnohdy ani mezi sebou.

Večer jsem transport po dohodě se zdejšími stařešiny přerušil. Nebylo radno toulat se v noci uličkami města, kde se občas ozve dávka ze samopalu nebo dunivá exploze.

Na Zuazru mezitím končilo ubytování nově příchozích. Nastalo vytváření dvojníků-dusoi. Na to nastoupila další parta, aby dusoi vybavila co nejvěrnějšími modely chování. Na návrh Eh'ai jsme nedělali dvojníky úplně přesné. Každému jsme přidali někam do obličeje velkou pihu, kterou se od svého originálu odlišoval. Na Zuazru si všichni rychle zvykli, že pihu mají stíny, se kterými nemá cenu zapřádat rozhovory. Na Zemi se měly naopak stíny chovat co nejpřirozeněji. S každou dvojicí dusoi - originál proto chodili naši průvodci k velké maketě města, kde každý svému stínu ukázal svůj domov. Někteří je přitom důrazně upomínali, aby jim jejich majetek dobře hlídali. Říkali jsme si, že všichni brzy pochopí, že na majetku nemá cenu lpět, ale zpočátku to pro ně bylo důležité, proto jsme jim nic nevymlouvali.

V tomto ybipu ještě nebylo nastaveno střídání dne a noci, takže tam den nekončil. Využili jsme toho. Zamolxisy mezitím nenápadně stihly všechny upravit, aby mohli používat telepatii, takže jsme všem uspořádali cvičení v čarování. Začali jsme velkolepou hostinou, jejíž větší část jsme čarovali my, ale někteří chápavější se už naučili vytvářet první jídla, takže radosti bylo všude plno.

Obrovský zvon, který nakonec zazněl, znamenal konec hostiny. Všichni se začali rozcházet do svých nových domovů, většinou spolu ještě živě diskutovali.

Jen já jsem při tom majestátním zvuku z nebes patřičně zbledl. Asi jako jeden z mála jsem postřehl, jak silně se přitom zachvěla zem.

Obranné pole peprycho, chránící Zuazru, právě vydrželo další tvrdou zkoušku. Ten náraz ale musel být příšerný. Otřáslo to celou planetou, kterou do této chvíle nehnuly ani víry v okrajových vrstvách slunce, do kterých byla ponořena.

Pole to ještě vydrželo. Zatím.


Válečná rada už chvíli jednala, když jsem vystoupil z teleportu.

„Á, Lukáš je tu,“ přivítal mě Uu. „Gratuluji, váš štít opět obstál.“

„Muselo to být něco většího,“ řekl jsem rychle. „To nebyla žádná malá ťafka.“

„Nebyla,“ přikývl Uu. „Byl to soustředěný útok, jakému by těžko co odolalo. Ukořistili jsme při něm dvě lodi, roztrhali čtrnáct, nepřečkala to žádná. Přišli jsme o jednoho Angličana. Jeho sonda stála tomu úderu v cestě.“

„Znal jsem ho?“

„Osobně asi ne, snad podle jména... Jonathan Swift byl kdysi na Zemi známý jako spisovatel. Tady patřil mezi historiky Země, ale k sondám se přihlásil hned na počátku.“

„Takže máme ztráty i u sond,“ přikývl jsem suše. „Jonathan Swift, táta Gulivera...“

„Sondy do té bitvy zasáhly úspěšně,“ ujišťoval všechny Uu. „Čtrnáct lodí roztrhaly pár vteřin po útoku, ačkoliv po zkáze Swiftovy zůstaly jen dvě. Teprve na poslední lodě použily odmrštění.“

„Jak se dokázaly jejich lodě tak nepozorovaně přiblížit?“ zajímal jsem se.

„Nepřiblížily se nepozorovaně,“ ujišťoval mě Uu. „Hoši ze sond je hlásili včas, ještě mimo dosah generátorů. Čekali jenom, až se přiblíží. Právě když nám Jonathan hlásil, že za chvíli budou v pásmu, kde se dá úspěšně použít odmrštění, přišel úder. Jonathan zmlkl v půli slova a za chvilku jsme dostali hlášení Roberta Louise, že je po všem. Šlo to všechno ráz na ráz.“

„Nebylo by lépe trhat je na větší dálku?“ navrhl jsem. „Když je pustíme příliš blízko, je to nebezpečné. Pár ukořistěných lodí nám za to riziko nestojí.“

„Asi máš pravdu,“ řekl Uu. „Hoši chtěli nějaké získat, ale jak se zdá, riziko je větší, než jsme si mysleli.“

„Nehrozí totéž jiným světům?“ zajímal jsem se.

„Nikde nic nevidět,“ opáčil Uu. „Lodi, jejichž řízení máme pod kontrolou, jsou soustředěné více než dvacet světelných let daleko. O těch šestnácti jsme nevěděli, ani jsme na ně neměli vliv.“

„Jak se ten úder projevil na slunci?“ zajímalo mě.

„Trochu se rozkmitalo,“ připustil Uu. „Hoši ze sond hlásí, že se pozvolna stabilizuje. Tady pod štítem to není vůbec znát.“

„Rozkmitat slunce, to je tedy silné kafe,“ opáčil jsem.

„Naštěstí tohle slunce není typu, kde hrozí exploze. Je na konci svého života, roztáhlo se a teď by se mělo jen smršťovat a chladnout. Na supernovu nemá energii.“

„Nejvyšší čas začít školit další posádky sond,“ řekl jsem. „Když si uvědomím, že u Země nemáme ani jednu, není mi z toho dobře...“

„Máme tam dvě,“ řekl Uu suše. „Nemusíš se bát.“

„Kdo tam je?“ zajímal jsem se.

„Mozart a Faust,“ řekl trochu zamračeně Uu.

„Vy jste je tam pustili?“ vybuchl jsem. „Řekli jsme přece...“

„Nešlo to jinak,“ ujišťoval mě Guarr. „Mozart si to doslova vydupal. Byl strašně rozrušený, skoro tady brečel, ať ho tam pustíme, že si nenechá nadávat do kolaborantů. Faust tam šel s ním, aby nebyl na to hlídání u Země sám.“

„Kdo mohl proboha říci Mozartovi něco tak neskutečně pitomého?“ rozčílil jsem se. „Víte aspoň, kdo to byl? Půjdu mu to osobně vytmavit. Deset tisíc let na to nezapomene!“

„On prý to myslel spíš ze žertu,“ uklidňoval mě Uu. „Dušoval se, že si neuvědomil, že umělci jsou citlivější. Ostatně se to sám snaží napravit, jak to jenom jde.“

„Ze žertu?“ vybuchl jsem. „To byl ale pitomý žert! Takové žerty by se měly tvrdě trestat. Kde ho najdu?“

„Sedí v té druhé sondě u Země.“

„Cože? Faust?“

Přiznám se, vyrazilo mi to dech. Mozartovi to bylo podobné, nesnesl by, aby mu někdo takhle nadával, ale do Fausta bych to neřekl. Přijít o oba, to by mě mrzelo. Budeme je muset vystřídat, jakmile to půjde. Ale teď to nepůjde, nováčci nejsou vyškolení a starých harcovníků se nedostává. Vlastně, kdo se tady může považovat za starého harcovníka? Jen pár lidí se dostalo do optického kontaktu s loděmi Zuazru, jen pár lidí má aspoň nějaké zkušenosti.

V bitvě civilizací jsme nováčci všichni.

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 21:02