Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Vydržet!

Další pokus Flotily Zuazru započal příští ráno. Byl tu ale jeden rozdíl, věděli jsme o něm dvě hodiny dopředu. Od některých námi kontrolovaných lodí Flotily přestaly docházet zprávy. Pohnuly se ze svého místa a přešly do nadsvětelné rychlosti. Zamotalo nám to hlavu, neznali jsme totiž jejich cíl. Vyhlásili jsme raději pohotovost posádek na všech planetách a posílili hlídky u generátorů.

Když se první lodě opět vynořily, oddychli jsme si. Jejich cílem byla poslední námi obsazená planeta Ugtuo. Byly tam dvě sondy, skrývající se poblíž blízké mrtvé planety Chyrrepdí, a nevelká posádka u generátorů, naštěstí posledního, nejsilnějšího modelu, takže jsme nemuseli mít obavy.

Válečná rada uspořádala poradu na místě. Přibrala k ní posádky sond i obsluhu generátorů. Šlo o způsob obrany. Ničení lodí na dálku bylo bezpečnější, ale tady jich byla skoro třetina tak jako tak pod naším vlivem. Stálo by za pokus některé zajmout nepoškozené i s posádkami.

Bylo by to ale podstatně nebezpečnější než jen ukořistění lodi, při kterém změníme posádku v beztvaré placky. Tady by bylo na nepoškozené lodi dva tisíce dužurizů v plné pohotovosti, navíc vedené Vládcem. Co s nimi? Určitě se nevzdají, mají dostatek nezávislých ručních zbraní a bude nám od nich pořád hrozit nebezpečí. Kromě toho by mohli svou vládu nad řízením lodi obnovit a pak bychom je měli nepříjemně blízko.

„Jedině donutit je přistát na Chyrrepdí a tam loď zničit,“ navrhl prašaman Guarr. „Chyrrepdí je ale nehostinný svět. Není tam pořádný vzduch ani voda.“

„To není problém,“ zavrtěl hlavou Uu. „Pár kilometrů od vraku vytvoříme malý štít a pod ním připravíme slušnější podmínky k životu. Ke stěhování jim dáme pár mobilních teleportů.“

Bylo by to řešení, ale rozhodně ne pro všech dvaatřicet lodí. Jen šest jsme mohli ochromit na dálku, ostatní budeme muset jako dosud zničit.

„Zapomínáme na jedno,“ řekl zamračeně Ra. „Staráme se, aby to aspoň někteří z nich přežili, kdežto oni dělají všechno, aby nás všechny zabili.“

„Nejsme jako oni,“ odtušil jsem.

„To není dobré heslo,“ řekl Ra. „Mohlo by znamenat, že oni přežijí a my ne. Kdyby tam byli poslední jedinci, dalo by se to chápat jako záchrana jejich druhu. Ale takhle? Co z toho budeme mít? Jen další problém.“

„Myslíš tedy, zničit je všechny?“

„Ano, myslím si to,“ řekl Ra. „Uvažte, jsou to vrahové. Od velitele po posledního vojáčka. Mají na svědomí spousty mrtvých. Brát na ně ohled je nejen nebezpečné, ale i nespravedlivé.“

„Lukáš má ale pravdu,“ přidal se ke mně Uu. „Kdybychom je chtěli vyhladit, kdyby nebyla jiná možnost, měl bys pravdu. My je ale vyhladit nechceme. Asi jim budeme muset zničit Flotily, ale nakonec s nimi budeme muset jednat o příměří. Bylo by dobré mít pár zajatců, aby je k jednání vyzvali. Kdybychom se sami vypravili na Faifru vyjednávat, mohli bychom tam padnout do pasti.“

„Taková past by je přišla draho,“ vrčel Ra.

„Nás také a navíc, opravdu je chceš vyhladit?“

„Uvažuji i o tom,“ přikývl Ra. „K jednání musí být vždycky dvě strany. Co když oni prostě na žádné jednání nepřistoupí? Žít trvale ve válečném stavu, to nevidím dobře.“

„My tak na Zemi žijeme už tisíce let,“ podotkl Jehuda Lövi. Vypadal jako mladíček, ale patřil ke starším, i když ne jako Libuše nebo dokonce prašamané. Pro mě bylo zajímavé, že žil na Zemi nějakou dobu i v Praze a byl tam prý uznávaným rabínem.

„Zvykli jsme si, že nás všichni okolo chtějí zničit,“ dodal klidně.

„Nezlob se, ale tvoji krajané dělají už tisíce let pořád stejnou chybu,“ odvětil mu Uu. „Proč se nedokážete rozloučit s tím nesmyslem o vyvoleném národě? Dokud se budete vyvyšovat nad své sousedy, nebude vás mít nikdo rád. Ostatně se obávám, že v tom pokračujete i tady.“

„Nad nikoho se nevyvyšujeme,“ zamračil se Jehuda. „Ani na Zemi, natož tady.“

„Ale neděláte nic, abyste se s ostatními sblížili,“ opáčil Uu. „Kdy jste mezi sebe někoho pozvali? Kdy jste sami někoho navštívili?“

„Vy jste také nebyli moc vstřícní,“ namítl Jehuda zamračeně.

„Myslíš nás pět nejstarších?“ zasmál se Uu. „Máš pravdu, ale uznej, v pětici jsme toho udělali víc než vy všichni dohromady a na návštěvy jsme opravdu neměli čas.“

„To je prostě naše víra,“ odtušil klidně Jehuda. „Nemůžeme za to, že jsme vyvolení.“

„To je vaše hloupost a za tu si můžete,“ opáčil Ra. „Když se trochu zamyslíš, děláte přesně to samé, co Vládcové Zuazru. Také se považují za jediné vyvolené. A jestli se toho nezbaví, jestli nás budou stále považovat za obtížný hmyz, mohli by nás dotlačit k tomu, co nadhodil Ra. Obávám se, že má pravdu. Buď je dokopeme k míru, ale uvědomte si všichni, že mír bude možný jen když si budeme všichni rovni, nebo nám nezbude, než se jich zbavit, jinak se oni časem zbaví nás. Tahle logika platí už od našich dob a bude zřejmě platit pořád.“

„Takže si myslíš, že vyhlazovací válka je jediné možné řešení?“ zeptal se tiše Guarr.

„To netvrdím,“ ohradil se prudce Ra. „Když budou obě strany považovat za lepší dohodu, dá se tomu zabránit. Jediné možné řešení je to jen v případě, když to za jediné možné řešení považuje alespoň jedna strana. Pro trvalou dohodu ale musí být mezi oběma stranami rovnost.“

„My snad ještě věříme, že by nemuselo dojít na nejhorší,“ pokračoval Guarr. „Z toho pohledu je potřeba neničit všechny. V rámci obrany je to dovolené, ale když ničení není naprosto nutné, měli bychom se pokusit aspoň o gesto a zajmout několik lodí i s posádkami.“

„Když máme některé už teď pod kontrolou, mohlo by to být snadnější,“ přidal jsem se. „Ani jim nemusíme připravovat speciální štít na Chyrrepdí, teleporty jim můžeme nasměrovat na Zumur. Tam už přece cosi jako zajatecký tábor je a tamní dužurizové se od posádek nedozvědí nic nového.“

„Čím víc jich tam bude, tím větší nebezpečí, že na něco přijdou...“ vrčel Ra.

„Ale na co?“ opáčil Uu. „Je tam jen jedno vahajhí a to kontrolujeme. Bez teleportů spojení s Faifrou nenavážou a štít zabrání, aby se spojili se zbytkem Flotil.“

„Zkusíme to?“ obrátil se Ra na ostatní členy Válečné rady.

Souhlas projevili všichni, ale někteří ne bezvýhradně.

Bylo to přece jen riskantnější.


Válečná rada se tedy rozešla a další průběh střetnutí záležel na Flotile a posádce Ugtuo.

Horší zpráva přišla ze Zuazru. Po odchodu Praoruse čekali dužurizové netrpělivě na výsledek jeho návštěvy. Když se ale několik dní vůbec nic nedělo a jejich Zamolxisy jim stále tvrdily, že je všechno v pořádku, došlo jim, že to není pravda.

Ačkoliv, mohlo to být i jinak. Praorus jim mohl dát příkazy, co mají dělat, kdyby žádné další příkazy nedostali. Buď jak buď, dužurizové se rozhodli splnit svou povinnost. Od Praoruse věděli, že je s pozemšťany cosi v nepořádku, rozhodli se tedy začít u nás.

Pokud ale počítali s momentem překvapení, přepočítali se.

Jakmile jsme zjistili, že se ve větším množství chtějí teleportovat do námi obydlených ybipů, hlídka jim teleporty zablokovala. Mezitím komando dužurizů proniklo do sektoru, kde žili Indové. Mahátmá Gándhí je uvítal podle svého zvyku přátelsky, ale protože jich tolik najednou nečekal a věděl, že by jejich návštěva nemusela být přátelská, byl před nimi ve střehu. Když po něm dva nejbližší skočili, vzletěl kolmo vzhůru a zablokoval jim kouzla, takže ho nemohli pronásledovat.

Dužurizové vytáhli zbraně, ale Gándhího tím nezaskočili. Odzbrojil je stejným způsobem jako já svého loupežníčka na Zemi. Gándhí už na Zemi proslul mírností, ani tady by mouše neublížil, ale i pro něho bylo dílo okamžiku všechny dužurizy odtransportovat na Zumur.

Válečná rada se okamžitě sešla a rozhodla, že jednání s dužurizy povedu já přímo na jejich území. Nepočítám-li Petru, měl jsem jako jediný odolnost vůči smrtícím frekvencím. Nemohli jsme se spoléhat, že by je ta pretoriánská garda Zuazru neznala. Tisícovka nováčků byla sice také odolná jako já, ale neměla ještě dostatečné znalosti.

Pro jistotu mi vnutili ochranný oděv, skafandr vyvinutý pro lidi na planetách bez vhodného ovzduší, vylepšený o tlumení zvuků. Přilba vystlaná tlumicí hmotou měla ale nevýhodu, nebylo v ní nic slyšet a měl jsem v ní omezený rozhled do stran. Jediný způsob komunikace byl telepatií, kterou dužurizové naštěstí ovládali stejně jako my.

Parta Vladimira Pěremuchina mezitím pomocí neviditelných Zamolxis zjistila, že dužurizové mají také cosi jako Válečnou radu. Říkali jí Rada Statečných a právě se radila, co dál, když jsem se vynořil z mobilního teleportu přímo v jejich doupěti.

„Dlužíme vám nějaké informace,“ oslovil jsem je telepatií jasně a zřetelně.

„Nedlužíte,“ vycenil na mě šavlovité tesáky nejbližší. „My už víme, co potřebujeme vědět.“

„Obávám se, že vaše znalosti nejsou ani zdaleka úplné,“ pokračoval jsem klidně.

„Víme, že jste se postavili proti našim pánům Zuazru,“ odsekl dužuriz. „Tu nejdůležitější informace už tedy víme.“

„Nejdůležitější informace to není,“ odtušil jsem. „Jen jedna z mnoha. Už jste si všimli, že vás zdejší Zamolxisy neposlouchají, jako dřív?“

„Všimli,“ odsekl dužuriz. „To je teprve první příznak, další budou ještě horší. Až sem přiletí Flotila, nastane kolotoč, jaký si neumíte ani představit.“

„Už začal,“ řekl jsem jim. „Starodávný vukcir jsme po prvním úderu nahradili naším štítem. Toho jste si jistě všimli, zezelenala přitom obloha. Nový štít zachytil i druhý úder, bylo to slyšet po celém světě.“

„To nebyly opravdové údery,“ řekl dužuriz. „To byly jen pokusy o proražení štítu. Odnesla to nanejvýš dvě magická centra vahajhí. Než naši krajané zničí všechny, dočkáte se takových úderů ještě více. Do té doby si ještě můžete užívat života.“

„Vaše Flotila žádné magické centrum ani nepoškodila, natož aby je zničila,“ řekl jsem.

„To nám vykládejte!“ ušklíbl se dužuriz. „Jděte se podívat, co ty údery rozdrtily!“

„Nic nerozdrtily,“ ujistil jsem je. „První trochu promáčkl vukcir, ale náš štít to zachytil. Další úder už od začátku zachytil náš štít a ten se ani nehnul.“

„To bylo jen takové oťukávání,“ mávl tlapou dužuriz. „Pravý kolotoč teprve začne!“

„Už začal,“ ujistil jsem ho suše. „Flotila Zuazru přišla o dvacet lodí.“

„Cože?“ vytřeštil na mě oči dužuriz a s ním i ostatní. Snad poprvé jsem viděl ty suverény nic nechápat. Na to, že měli výhodu vícesměrného myšlení, byli nějak dlouho paf.

„Říkám, Flotila přišla již o dvacet lodí,“ opakoval jsem jim. „Získali jsme kontrolu nejen nad zdejšími vahajhí, ale obsadili jsme už i další světy. Vládcům Zuazru zbývají poslední tři obydlené světy. Je to horší než si umíte představit, ale ne pro nás.“

„Snad jste si nedovolili...“

„Dovolili,“ přikývl jsem. „Nedávno byl přece jeden z vás u nás na návštěvě, takže jste něco málo věděli předem.“

„To jsem byl já,“ přihlásil se jiný dužuriz. „Varoval jsem vás ale jasně, ať to neděláte.“

„Varování jsme si vzali k srdci,“ souhlasil jsem.

„A přece jste se postavili na zadní?“

„Stálo nám to za pokus,“ ujistil jsem ho. „Jen jsme se lépe připravili.“

„Šílenci! Hlupáci! Mysleli jsme si, že jste chytřejší než borovochglové, ale jak se zdá, nejste.“

„V každém případě vás na to upozorňujeme,“ řekl jsem.

„Za upozornění díky,“ ušklíbl se dužuriz, který s námi nedávno jednal. „My to už víme. Při naší inteligenci ale nemůžete čekat, že se k vám přidáme.“

„Vaši inteligenci necháme na pokoji,“ odtušil jsem. „Nevíme, co všechno víte, jedno vám ale musíme říci: nepokoušejte se postavit proti nám.“

„A podle čeho usuzujete, že takové výzvy uposlechneme?“ usmál se úlisně dužuriz.

„Podle vaší inteligence,“ vrátil jsem mu jeho vlastní slova. „Uvědomte si, poslouchají nás nejen Zamolxisy, ale i vahajhí a teleporty, postavili jsme si vlastní štít, takže se dá říci, že je tento svět plně pod naší kontrolou. O vás víme, že máte zbraně. Někteří se je pokusili použít, ti se k vám už nevrátí. Nespoléhejte se ani na obojky od žabomedvídků, víme, že o nich víte. Mohu vás ujistit, že vám nebudou nic platné. Ani Zuazru vám nepomohou. Jak možná víte, nedávno tu byl jeden z nich, Praorus. Přišel nám vyhlásit válku, ale začal ji tak nešťastně, že jsme ho museli zabít.“

„Cože?“ hekl nejbližší dužuriz. „Vy jste se opovážili zabít... Vládce?“

„A pokud je Vládce kapitánem na každé lodi Flotily, zabili jsme jich už jednadvacet.“

„Vy pitomci, víte, co to znamená?“ vyhrkl dužuriz. „Jestli jste mohli do té chvíle doufat, že to pro vás nějak dopadne, teď už nemáte nejmenší naději! My také, jestli tady zahynul Vládce, nikdo už Zuazru nebude dobývat! Flotily ji rovnou smetou!“

„Starodávný vukcir by spojený úder šestnácti lodí nevydržel,“ odtušil jsem klidně. „Máte asi pravdu, povrch Zuazru by to rozdrtilo. Náš štít to ale vydržel.“

„Chcete říci, že už takový úder přišel?“

„Ano,“ ujistil jsem ho. „Naše štíty jsou lepší, než si myslíte. Zato štíty útočících lodí nesnesly náš protiúder. Nepřečkala to žádná. Teď se chystá skupina dvaatřiceti lodí proti Ugtuo.“

„Dost na to, aby ten svět zadupaly do hvězdy,“ odtušil spokojeně dužuriz.

„Nejméně jednu z nich chceme zajmout celou,“ nehnul jsem brvou. „Aspoň jednoho Vládce chceme dostat živého. U ostatních nám asi nezbude nic jiného než je zničit, jako ty dosavadní.“

Tomu už očividně odmítali uvěřit všichni.

„Zajmout loď Flotily? A vy si myslíte, že budeme nečinně přihlížet, jak ničíte naše krajany na lodích...?“ vybuchl nejbližší dužuriz.

„Pokud chcete osvědčit svou věrnost Zuazru, můžete se proti nám postavit,“ nevyvedlo mě to z míry. „Pak ale počítejte, že se k vám budeme chovat stejně jako vy k nám.“

Během hovoru mě obstoupili a pomalu, nenápadně se ke mně přibližovali blíž a blíž. Nejvyšší čas zmizet, než se na mě vrhnou. Přiznám se, nebyl na ně příjemný pohled. Jejich šavlozubý chrup by si poradil i se slonem a navíc jsem věděl, že někteří mají u sebe zbraně. Už jsem jim ale řekl všechno a oni své názory dali také dost jasně najevo.

Stačil mi ale jeden krok do teleportu. Zmizel jsem jim tak rychle, že nestačili ani mrknout.

Po mém odchodu vypukla vřava. Dužurizové ale udělali chybu. Neuvědomili si, že Zamolxisy teď poslouchají nás. Byli zvyklí dávat si na ně pozor, jen když potřebovali skrýt před Vládci některé drobné výstřelky, ale dosud se nikdy nepotřebovali skrývat, když jednali v jejich prospěch. Věděli jsme proto hned, co proti nám chystají. Na jejich úžasnou inteligenci byli až přímočaře jednoduší, jak už to u profesionálních vojáků bývá. Rozhodli se vtrhnout do oblastí obydlených pozemšťany a zabíjet nás na potkání, mrtvý člověk - dobrý člověk.

Rozhodnutí přijali snadno, horší to bylo s jeho vykonáním. Při odchodu z Rady Statečných všichni s údivem zjistili, že teleporty fungují nějak jinak, než očekávali.

Brzy se všichni sešli na zasněžené pusté pláni. V dálce spatřili jakési stavby a když k nim dorazili, zpozorovali tam své krajany. Ti je ale nepotěšili.

„Taky jste jim naletěli, co?“ uslyšeli místo přivítání. „My už jsme tu dlouho. Tady na Zumuru se nedá vůbec nic dělat.“


Útok Flotily na Ugtuo jsem očekával v řídícím sále naší základny. Dvaatřicet lodí si operátoři rozdělili na čtyři segmenty po osmi. Lodě útočily ve vzorné formaci jako na přehlídce. Nebylo to tím, že by dodržovaly vzornou kázeň, ale jejich úder by tak byl nejúčinnější.

Segment se čtyřmi loděmi, jejichž řízení jsme měli vlastně my, jsme si chtěli nechat na závěr, ostatní jsme se rozhodli zlikvidovat roztržením.

Pak už to šlo ráz na ráz.

Zkáza osmadvaceti lodí netrvala ani minutu. Zaměřit generátor pole na střed lodě byla otázka zlomku vteřiny. Půl vteřiny trvalo, než pole loď roztrhlo. Z energetických centrál ve středu lodí se přitom uvolnila veškerá energie, takže se lodě jedna po druhé měnily v ohnivé koule a jen drobné úlomky se rozlétly do vesmíru.

Zbývající čtyři lodě začaly prudce brzdit. Ne že by to bylo rozhodnutí jejich posádky, motory se zapnuly proti vůli kapitánů, ale řízení teď ovládali operátoři v naší základně na planetě Ugtuo.

„Máme je,“ konstatoval spokojeně Einstein, zvolený zdejší posádkou velitelem.

Čtyři obrovské kolosy mířily k pusté planetě Chyrrepdí, podobající se Marsu, ale teplejší. Letěly teď v těsné blízkosti, až na jednu, která se opožďovala, jak ji řídil někdo méně zkušený, ale bylo jasné, že všechny řídíme místo původní posádky my, ačkoliv dužurizové uvnitř lodí pobíhali jako splašení a zoufale hledali chybu.

Lodě se pozvolna blížily k Chyrrepdí a další parta operátorů připravovala mobilní teleporty.

„Začal bych je brát po jednom už teď,“ navrhl Einstein. „Je jich příliš mnoho a můžeme je přece pomocí Zamolxis zaměřovat i uvnitř lodí.“

„Jen klid, na všechny se dostane,“ namítal kdosi.

Vtom se to ale stalo.

Prostřední z prvních tří lodí explodovala, aniž by ji někdo roztrhl generátorem. Zdálo se, že za to tady na sále nikdo nemůže, všichni vypadali stejně překvapeně. Jako kdyby loď někdo úmyslně odpálil zevnitř. Nemohli jsme to vyloučit. Stačilo narušit energetickou centrálu a energie, schopná oloupat planetu jako pomeranč, by loď zevnitř zničila. Exploze byla tak silná, že dvě sousední lodě vybuchly vzápětí také. Obrovská energie se opřela i do poslední lodě, ale zapnuté štíty ji pohltily, nebo aspoň podstatně zeslabily.

Poslední loď odlétla stranou, ale pak ji opět ovládl náš operátor.

„Vyházejte posádku na Zumur!“ volal Einstein. „Než také udělají harakiri!“

Operátoři teleportů začali kmitat. Naštěstí stačilo uvést do chodu předem připravené příkazy. Ovládací eygusegy si vytvořily větší množství Zamolxisů, ty se rozběhly po lodi a kde narazily na dužurize, teleportovaly je na Zumur. Naštěstí byli dužurizové po posledním nárazu v šoku, někteří dokonce zranění, takže se nezmohli na odpor. Kontrolní pohled jedné Zamolxis ukázal na Zumuru stovky dužurizů, porůznu ležících na pláni asi pět kilometrů od nejbližších sídel. Někteří se zvedali a buď pomáhali kamarádům, nebo se rozhlíželi a snažili se zjistit, kde to vlastně jsou.

„Mám Vládce! Pošlu ho jinam!“ hlásil jeden z operátorů.

Objevil Vládce v jeho mobilním kastrolu, neváhal a poslal ho také na Zumur, ale nasměroval ho do nehostinné tundry daleko od jeho posádky.

Loď dosedla na kamenitý povrch Chyrrepdí, ale její vyklízení pokračovalo. Postupně uvnitř ubývalo dužurizů, schopných ještě nějaké činnosti. Objevili jsme několik raněných, přemístili je pro jistotu až na kraj městečka dužurizů na Zumuru, ale jak se zdálo, loď už byla prázdná.

„Zajali jsme jen jednu posádku, zato kompletní,“ shrnul akci Einstein. „Můžeme připravovat jednání s Vládcem.“

„Obávám se, že k němu budeme muset vyslat zase Lukáše,“ podotkl Ra. „Musíme se včas přesvědčit, zda si nedokáže poradit s našimi teleporty.“

„Budu si toho považovat,“ řekl jsem. „Dužurizové se ani nenamáhali použít na mě zvuk. Což o Vládcích neplatí, tam to očekávat můžeme a musíme. Doufám, že se skafandr osvědčí.“

„Musíme urychlit vyučování nováčků,“ mračil se Ra. „Nemůžeme si dovolit při vyjednávání riskovat životy důležitých osob.“

„Přeháníš, Ra,“ usmál jsem se na něho. „Jaká já jsem důležitá osoba? Přiznám se, ani by mě netěšilo, kdyby za mě nastavoval krk někdo jiný.“

„Kdyby tě zabili, přijdeme přinejmenším o experta na peprycho,“ řekl Uu. „Neříkám, že by to nikdo jiný nezvládl, ale každému to bude chvíli trvat a to nemluvím o znalostech, které jistě máš, ale v dokumentaci nebudou. Znáš to, spoustu drobností člověka ani nenapadne zapsat právě proto, že to jsou drobnosti. Při zavádění generátorů Argh na místě řešil cosi, co jiným bránilo pokračovat. Ani Argh to nezaznamenal, jistě to byla nějaká prkotina. Ale ostatní zdržovala.“

„Měli bychom se ale důkladně zamyslet, jestli neděláme tutéž chybu, jakou plným právem vyčítáme jiným,“ pokračoval jsem zamyšleně.

„Chybu?“ zbystřil pozornost Ra, ale i ostatní.

„Ani my přece nejsme vyvolení...,“ dokončil jsem.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:19

Komentáře: