Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Žabomedvídci

Válečné radě pozemšťanů se nečekaně ohlásili žabomedvídci Firhoďeg. Rádi by prý s námi hovořili o něčem naléhavém. Ačkoliv vypadali nevinně, přátelili se dříve s Vládci Zuazru, takže by bylo dobré připravit se i na možnost, že nás napadnou. Proto jsme se rozhodli, že s nimi budeme jednat tři. Já, Uu a Ra. Ra představoval v našem vztahu k Vládcům radikální křídlo, Uu umírněnější a já jsem tam měl být proto, že jsem neměl obojek, o kterém žabomedvídci věděli, nesl přece jejich genetickou pečeť.

Na setkání s nimi jsem se docela těšil, ale zase přišel jen jeden za všechny.

Uvítali jsme ho co možná nejsrdečněji a nabídli mu mísu jejich oblíbené pochoutky, modrých medových květů. Sami jsme si je dali také, nám také chutnaly lahodně medově.

Poděkoval, vzal si a začal trochu nečekaně.

„Proč jste vlastně tak strašně zlí?“ vzdychl si. „Zlí a nenávistní barbaři. Cožpak jsme na vás neměli patřičný vliv?“

Tohle obvinění námi trochu zamávalo. Ani Uu, ani Ra nevěděli, jak popadnout dech.

„Jak můžeš tvrdit, že jsme zlí?“ vybuchl jsem.

„Slyšel jsem, že jste povraždili několik tisíc Dužurizů a dvě desítky kapitánů Zuazru. Co je na tom pravdy? Můžete to snad popřít?“

„Je to pravda,“ vzpamatoval se i Uu. „Slyšel jsi ale, při jaké příležitosti se to stalo?“

„Vidíte, jací jste!“ vykřikl vítězoslavně žabomedvídek. „Ani se to nesnažíte zapírat!“

„Slyšel jsi, při jaké příležitosti se to stalo?“ opakoval Uu naléhavěji a trochu víc nahlas.

„To je snad jedno,“ opáčil žabomedvídek strojeně.

„To vůbec není jedno,“ přidal se Ra. „To úplně otáčí veškerou vinu. Rozstříleli jsme několik desítek lodí Flotily, když se pokoušely i s námi zničit svět Zuazru!“

Žabomedvídek se trochu zarazil.

„Jste si jistí, že to bylo tak, jak říkáte?“ sondoval opatrně. „Jak můžete tvrdit, že se vás někdo pokoušel zničit? A kdyby tomu tak bylo, měli byste snad nějaké ztráty, nebo ne?“

„Byl to útok a měli jsme ztráty,“ ujistil jsem ho. „Kdybychom nevyměnili štíty typu vukcir za novější a účinnější, byly by ztráty ještě větší. Mimochodem, nejspíš to ještě nevíte, štít chránící váš svět Habí jsme vyměnili také.“

„Proč?“ vyhrkl. „Žádali jsme vás o to?“

„Nikdo nás o to nežádal, ale naše štíty jsou odolnější než vukciry, proto jsme je bez požádání vyměnili skoro na všech světech,“ informoval jsem ho.

„Proč?“ opakoval otázku naléhavěji. „Co když si to ani nepřejeme?“

„Protože jsou lepší,“ usadil jsem ho. „Kolika nevinným jsme tím ublížili? Nikomu, ani vám ne. Kdybychom to neudělali, byly by tři světy zničené, rozumíš? A zničily by je lodi Flotily Zuazru, kterých se tak zastáváš. Je snad chyba, že se bráníme vyvraždění, které nám Zuazru chystají? To je podle tebe zlo? Snažíme se být jen spravedliví, to se vám samotným nikdy nepodařilo.“

„Jak můžeš tvrdit, že jsme někdy nebyli spravedliví?“ podíval se na mě uraženě a vyčítavě.

„Nepovažuji za spravedlivé obviňovat napadené z nenávisti a nevidět úpornou snahu útočníků o vyhubení celých světů! A přitom to není poprvé. Jistě víte o jiných zničených světech, které mají Zuazru na svědomí.“

„S tím jsme ovšem nikdy nesouhlasili,“ ohradil se rychle.

„Nesouhlasili? A co jste proti tomu udělali?“ přidal se ke mně Ra.

„Pokaždé, když se to stalo, jsme na Zuazru protestovali.“

„Mělo to úspěch? Asi ne, když se to opakovalo!“ odsekl jsem. „Dokonce už víckrát. Flotily dnes útočí na další obydlené světy, chtějí je zničit a když se jim bráníme, obviníš nás z nenávisti. Musíš mít hodně pokřivené názory, když si takhle představuješ spravedlnost!“

Chvíli na mě vytřeštěně civěl. Zdálo se, že jsme ho zaskočili. Zřejmě měl informace přímo od Dužurizů, kteří mu je ale podali ve své verzi.

„Kdyby byla pravda, že vás Zuazru chtěli vyvraždit, jak říkáte, bylo by to něco jiného,“ snažil se aspoň ustoupit se ctí.

„Chceš vidět, jak vypadá svět, na kterém exploduje jejich karovitová bomba?“ zeptal jsem se ho dost jízlivě, rozhodně víc než jsem chtěl.

„K něčemu takovému snad nedošlo,“ zezelenal žabomedvídkovi nos. Odpovídalo to našemu zblednutí a mohlo to znamenat ledacos, jen ne pohodu.

„Na dvou námi řízených světech vybuchly karovitové bomby Zuazru,“ ujistil jsem ho klidně. „Chceš se tam jít podívat?“

„To nemohly být karovitové bomby,“ řekl s jistotou v hlase. „Asi jste o nich něco zaslechli, ale ujišťuji vás, že taková bomba zdevastuje celý svět, že se tam pak nedá žít.“

„Co vlastně víte o účincích těch bomb?“ zeptal jsem se ho. „A od koho?“

„Tou bombou prý byl zničený svět borovochglů,“ ustupoval nejistě žabomedvídek. „Tak se to aspoň říká. A na jejich svět teď nikdo nesmí.“

„Prima,“ odtušil jsem. „Pak jistě víte, kdo tu bombu vyrobil a kdo ji použil.“

„My jsme proti tomu protestovali!“ distancoval se od toho rychle.

„Jistě si tedy vzpomenete, u koho jste protestovali,“ tlačil jsem ho dál.

„Udělali to Zuazru,“ přiznal konečně. „Ale borovochglové je k tomu vyprovokovali, když na svém světě tajně vymýšleli nebezpečné zbraně.“

„Tajně? Jak o tom víte, když to bylo tajné?“ útočil jsem na něho.

„Zuazru je tam pak našli,“ odtušil rychle.

„Zuazru je tam našli? Jak, když se tam nesmí?“ tlačil jsem ho ke zdi.

„To nevím, nejsem odborník...“ pokoušel se ustupovat.

„Kde vybuchne karovitová bomba, tam se přece nic nenajde!“ rozhodl jsem se jít tvrdě přímo k věci. „Víte, co je pravdě blíž? Žádné zbraně tam nebyly. Zuazru borovochgly vyvraždili, když po nich požadovali splnění slibu, aby se mohli vrátit domů. Vy to víte a pokud to obhajujete, přidáváte se vědomě na stranu zla.“

„Dovolte! My přece nemáme zájem nikomu škodit. Pozemšťanům ani komu jinému. Naopak, musíte přece uznat, že jsme pro vás udělali jen to nejlepší!“

„Co jste pro nás udělali dobrého?“ zavrčel na něho Ra.

„Kdysi jsem dělal na vaší genetice,“ podotkl žabomedvídek skromně. „Strávil jsem na vašem genetickém profilu skoro osm tisíc let. Začínal jsem jako mladíček, skončil jako uznávaný genetik. Díky mně máte třicetkrát delší dosažitelný věk než přirozenou cestou. Vám mladým už nic neříká jméno Juch Úveb, že?“

To jméno jsem znal. Když se mi nedávno Petra chlubila svými pokroky v genetice, říkala, že většina genetických pečetí u člověka Homo Sapiens nese jméno Juch Úveb. Chybělo u genů, které na Zemi lidem zkracovaly život. Na Zuazru byla sekvence jiná a jen tady nesla pečeť Juch Úveba. Že bych se tu setkal s jedním z největších genetiků, který se námi lidmi zabýval?

Také Uu a Ra při vyslovení toho jména ožili.

„Pokud jsi to ty, smekám,“ řekl Uu ohromeně.

„Podepsali jste se na naší genetice opravdu důkladně,“ přidal se k němu Ra obdivně.

Vzpamatoval jsem se ale dříve než oni. Vzpomněl jsem si na nepodepsané geny, zkracující život lidem na Zemi a také na obojek.

„Prosím tě, o čem to vlastně hovoříš?“ zamračil jsem se. „Nechápu to! Jaképak prodloužení přirozené délky života lidí na Zemi? Přesnější by snad bylo hovořit o zkracování života! Lidem na Zemi vaše zásahy žádné zlepšení nepřinesly, naopak!“

„To ale není naše dílo,“ řekl pevně. „My jsme vám život nepochybně prodlužovali, co se dělo na Zemi, jsme naopak Zuazru rozmlouvali. Osobně mě za to u nich vyslýchali. Fabtaf byl poslední dobou, nějakých dvacet tisíc let... příliš zatvrzelý...“

„Tak, rozmlouvali jste jim to? Ale nedali na vás, co?“ pokračoval jsem stále ironicky.

„Nedali,“ přiznal žabomedvídek smutně.

„Předtím na vás snad někdy dali?“ vybafl jsem na něho.

„Fabtaf nikdy,“ postěžoval si žabomedvídek. „Gaplahybna byl přístupnější, ale je dvacet tisíc let na odpočinku. Byl mým osobním přítelem, se mnou se často radil a dodnes mám k němu volný přístup. Snad si klidný odpočinek zaslouží, když vedl Zuazru šedesát tisíc let. V čele Faifry teď stojí mladší a energičtější Fabtaf, ale ten s námi moc nemluvil. Tvrdil, že mladší rasy jsou produktivnější a při nebezpečných pokusech odvážnější... Nevím... my jsme si vždycky raději dávali větší péči a když jsme něco předávali, nemělo to chybu.“

„Jak je to dávno, co nastoupil Fabtaf?“ zajímalo mě.

„Takových... no, těch dvacet tisíc let...“ vzpomínal žabomedvídek.

„Takže ten mladší a energičtější Fabtaf zatím zničil tři kvetoucí světy,“ shrnul jsem to. „A to počítám jen ty, o kterých to bezpečně víme, neověřené fámy hovoří o dalších... Vy jste věděli, že s vámi Zuazru přestali mluvit, ale dělali jste pro ně dál...“

„Ani ne, oni nás už zatěžovali málo,“ přiznal.

„Zkracování průměrného lidského věku na Zemi prý vedlo k větší výtěžnosti géniů,“ nadhodil jsem opatrně. „Připadá mi to dost cynické. Proč jste to udělali?“

„To je nesmysl!“ otřásl se žabomedvídek. „Jakápak výtěžnost géniů? Taková lež! Od začátku na tom Země nebyla špatně. Kdyby potřebovali víc géniů, stačilo rozhodit víc Zamolxis. Beztak ani nedokázali všechny na Zuazru převést. A kdoví, jestli chtěli.“

„Proč tedy populaci Země tak dusili?“ zeptal jsem se ho.

„Nevím.“ přiznal bezelstně. „Staří to vedli lépe. Gaplahybna mi právě o Zemi kdysi tvrdil, že tam nastává Zlatý věk. Proč by mi lhal? Ale později... nevím co se stalo.“

„Co víte o zničení světů Borovochglů, Eghrégů a Zrépuzí?“ začal Ra rovnou tím nejhorším.

„To jistě neměli dělat,“ přiznal žabomedvídek. „Gaplahybna také uznal, že se to nemělo stát. Vy ale děláte také něco strašného, něco odporného a barbarského. Uvědomujete si vůbec, že válčíte s nejpokročilejší civilizací v celém nám známém vesmíru?“

„Myslíte, že z toho máme radost?“ ušklíbl se Ra. „Vážně si myslíte, že máme jinou možnost? Nevíte, že tahle válka začala tím, že nás začali Zuazru vraždit?“

„Možná jinou možnost nemáte,“ ustupoval opět. „Ale nevím, jak usilovně jste ji hledali.“

„Žádné jiné možnosti jsme nehledali,“ připustil tvrdě Ra. „Od začátku víme, že nás Zuazru nemilosrdně vyvraždí, když se jim neubráníme. Můžeme jim věřit jen jedno, že nás opravdu chtějí zničit. Jednali jsme s nimi, ale přáli jsme si, aby naše podmínky odmítli. Což učinili.“

„Proč jste jim tedy dávali nesplnitelné podmínky?“ vyčetl nám s údivem žabomedvídek. „To se přece nedělá, když se opravdu chcete dohodnout!“

„Chtěli jsme nezávislost,“ řekl Uu. „Rovnoprávnost a nezávislost. Aby nám přestali mluvit do našich záležitostí a nechali nás spravovat si Zemi. Bylo to tak nesplnitelné?“

„To přece... to snad nemohli odmítnout!“ zarazil se.

„Odmítli,“ ujistil ho Ra. „Rovnost podle nich nepřichází v úvahu, když jsou starší. Správu Země nám nechtěli nechat, abychom tam proti nim nemohli kout pikle.“

„Oni jsou ale opravdu starší,“ připomněl nám rychle.

„Jaký vliv má stáří civilizace na rovnoprávnost?“ odsekl Ra.

„Neměla by mít žádný,“ zarazil se žabomedvídek. „Ale mohli také tušit, že jste jim ze všech civilizací nejnebezpečnější... Mohli byste potají vymýšlet nebezpečné zbraně... Jaké záruky jste jim dávali, že proti nim nekujete pikle?“

„Zbraně jsme nevymysleli na Zemi, ale tady,“ přikývl jsem. „A používáme je, když si Zuazru zvolili válku a nenechali nám jinou možnost! Proč ale naše zbraně nepoužíváme proti jiným rasám? Proč jsme nevyhladili dužurize? Důvod bychom měli, také se přece proti nám postavili. Nikdo se k nám nepřidal, abychom ho mohli počítat za přátele, dokonce ani vy ne.“

„Proti všem se postavit nemůžete. Slyšeli jsme... slyšeli jsme, že i vy jste měli nenahraditelné ztráty,“ zakoktal se.

„Ano, měli jsme ztráty,“ přiznal Uu. „Nenahraditelné. Každý náš mrtvý je nenahraditelný. Ne co do počtu, ale co do díla, které vykonal nebo mohl vykonat. Jak nenahraditelný bys byl ty sám?“

„Já?“ usmál se žabomedvídek. „Nejlepší časy mám už dávno za sebou... dva tisíce let jsem na odpočinku, nahradili mě mladší...“

„Chceš snad říci, že bys byl nenahraditelný jen pro nás?“ oplatil mu Uu trochu jeho úsměv.

„Pro vás?“ zarazil se. Teď očividně nevěděl na čem je.

„Pro nás,“ opakoval Uu. „Tvá pečeť je na kdejakém kousku naší genetiky. Pro nás jsi teď ten nenahraditelný Juch Úveb, kterému za mnohé vděčíme.“

„To by mě nikdy nenapadlo...“ bránil se tomu.

„Vidíš. Podobně nenahraditelné byly naše ztráty,“ pokračoval Uu. „Každý náš mrtvý měl pro nás cenu. Nebylo jich ale tolik, abychom nevydrželi válčit dál. Kdybychom byli zlí, jak nám tady mylně tvrdíš, dokázali bychom vyhladit všechny rasy a zůstali bychom na všech světech sami. Proč to neuděláme?“

„To by přece bylo... příšerně barbarské!“ otřásl se žabomedvídek.

„Přesně tak,“ přikývl Uu. „Proto to neuděláme. Odnaučili jste nás barbarským mravům aspoň natolik, abychom si vážili i jiných. Proč jste tak nevychovali i Zuazru?“

„My?“ vyjekl žabomedvídek. „Co my? My je přece nevychováváme!“

„Vy jediní jste je ovlivňovali,“ řekl Uu přísně. „Měli jste na ně vliv v dobách, kdy my jsme byli pouhé opice. Ten vliv jste měli uplatnit!“

„My jsme... něco jsme jistě uplatňovali... šedesát tisíc let...“ koktal.

„Zřejmě málo,“ zastavil ho Ra trochu tvrdě.

„Jak to můžete tvrdit?“ vzchopil se. „Po dobu tak dlouhou, jak si ani nedokážete představit, jsme byli jejich nejlepšími přáteli! Měl jsem neomezený vstup ke Vládci Gaplahybnovi, dodnes je mým osobním přítelem... Šedesát tisíc let! Byl to nejkrásnější věk!“

„Nepochybuji o tom,“ připustil Ra. „Pak bys ale mohl vědět, kdy a proč to skončilo?“

„Nevím, proč...“ svěsil trochu ramena. „Gaplahybna odešel na odpočinek ověnčený slávou. Dal všem jistotu nejprve osídlením nového světa Faifry a pak, když už měl původní svět propadnout zdánlivě neodvratné zkáze v plamenech slunce, objevili Zuazru silové pole vígro a ve vukciru je epochálně využili. Nebylo to úchvatné? Vukcir svět odsouzený ke zkáze odstínil od plamenů, i když se vnější vrstvy slunce roztáhly přes jeho oběžnou dráhu. Bylo to tenkrát strhující, když plameny poprvé ten opuštěný svět olízly. Nic se nestalo ani když pod nimi Zuazru úplně zmizel. Spojení od té doby zajišťují jen teleporty, nicméně Zuazru i další ohrožené světy zůstaly zachovány. Zuazru se později stal útočištěm milionům jiných bytostí.“

„Tehdy to snad ještě nebyly podřízené bytosti,“ opáčil jsem.

„Ne, tehdy rozhodně ne,“ přitakal Juch Úveb. „Začali to Lyvuzí. Jejich světu hrozila podobná zkáza. V naší hvězdokupě bylo několik hvězd stejného typu a čekal je i stejný osud. Zuazru měli ale v tomto směru neocenitelné zkušenosti a pomocí štítů vukcir všechny postižené světy zachránili. Jejich obyvatelé je pak uctívali jako bohy a Zuazru se rozhodli vychovat jim nejlepší členy přímo na svém původním světě Zuazru. Tak se tam začal stěhovat výkvět těchto světů.“

„Vy jste byli také mezi nimi?“ zeptal jsem se ho netrpělivě.

„Ne,“ odmítl moji domněnku. „Náš svět se nachází u stabilnější hvězdy, podobné hvězdě vaší Země. My jsme se Zuazru spolupracovali dávno předtím. Byli jsme první civilizací, která se s nimi setkala. Naši předkové jim pomohli s několika detaily v jejich genetice, oni nám dali své znalosti teleportů a vylepšili náš svět podle jejich zvyků. Byla to nejideálnější spolupráce dvou civilizací...“

„Víš aspoň, co všechno jste jim tenkrát dali?“ zeptal se ho suše Uu.

„Jak bych to nevěděl?“ usmál se Juch Úveb. „V genetických řetězcích je spousta zdvojení. Zvykli jsme si využívat je k podepisování našich zásahů, takže je i po mnoha tisíciletích bezpečně rozpoznáme. Genetické pečetě jsou naším vynálezem. Setkáte se s nimi i u sebe.“

„To vím,“ řekl Uu netrpělivě. „Co jste udělali pro Zuazru?“

„Především dlouhověkost, jako sobě,“ řekl stroze. „Jejich původní genetika jim dovolovala žít zhruba tisíc let, prodloužili jsme jim to více než stokrát. Přidali jsme jim několik smyslů, které jim podle nás chyběly, ale především telepatii. Jistě to nebyly špatné dary.“

„To jistě ne,“ přikývl Ra. „Oni tedy dnes žijí díky vám.“

„Vám jsme přece dali většinu z toho také,“ řekl Juch Úveb. „Věk vašeho biologického druhu nedokážeme prodloužit natolik jako u robustnějších organismů, ale třicetinásobný věk bude pro vás jistě dostačující. Telepatii jsme vám dali také, co víc si můžete přát?“

„Přeji si vysvětlení, proč jste průměrný věk na naší Zemi snížili na desetinu,“ řekl jsem tvrdě, až se na mě oba prašamanové udiveně podívali. „Ty si to pořád neuvědomuješ? Nepřinesli jste nám Zlatý věk, ale jeho pravý opak, starověk, stáří, smrt a bídu!“

„To není naše dílo,“ řekl rychle. „My jsme vám přinesli dobro. Podívej se na naše pečetě...“

„Drastické zkrácení lidského věku žádné pečetě nemá,“ řekl jsem. „Není asi čím se chlubit. Přineslo nám to zkázu a zmar, celé generace vehnalo do náruče smrti. Na tomto místě vás viním ze smrti mých vlastních rodičů! Zavraždili jste je, nebylo jim ani sto let! Jste jejich vrazi, rozumíš?“

„To ne my!“ vyjekl nešťastně. „My jsme to přece Zuazru rozmlouvali!“

„Takže jste o tom věděli!“ řekl jsem skoro spokojeně. „Věděli jste o tom, ale spokojili jste se dobráckým, ale neúčinným vynadáním původcům toho zla. Tím, že jste mu neodporovali, jste se sami proviňovali! Stali jste se součástí toho zla! Stali jste se vrahy!“

„Nemohli jsme pro ně udělat nic víc,“ bránil se rychle.

„Možná,“ připustil jsem. „Asi jste se báli, aby vás vaši věrní přátelé Zuazru nesmetli, jako smetli tři jiné civilizace. Jak se teď ale opovažujete vynadat i nám, když jsme se konečně tomu zlu postavili? To je přece nebetyčná drzost!“

Oba prašamané se na mě udiveně a trochu pohoršeně podívali. Asi ode mne nebylo taktické, dělat si nepřátele z tak staré civilizace, ale já už jsem měl chození kolem horké kaše dost. Myslím, že i žabomedvídek na mě vytřeštil oči víc než kdy předtím.

„Drzost? Od nás?“ vybuchl nesouhlasně. „Chystáte se je přece vyvraždit! K čemu jinému to směřuje, vy barbaři? Vyvraždit celou civilizaci! Starší a rozumnější!“

„Je to od vás drzost,“ přikývl jsem už klidněji. „Kdybyste využili svého vlivu u těch starších, rozumnějších Zuazru, mohli jsme se s nimi dohodnout. Válka se vede i vaší vinou, vy svatoušci!“

„Naší vinou?“ nevěřil svým uším. „My jsme přece nikomu nezkřivili...“

„Vaší,“ trval jsem na svém. „Hned v počátcích jste se měli snažit o mírové urovnání!“

„My do toho nemáme co mluvit,“ ospravedlňoval se vášnivě.

„To není pravda! Možná jste jediní, kdo do toho mluvit mohou,“ řekl jsem. „Měli jste se spojit se staršími a mírnějšími, jako je Gaplahybna. Kdybyste na Zuazru našli víc přívrženců, mohli jste Fabtafovo a Praorusovo rozhodnutí zvrátit.“

„Počkat, jak můžeš tvrdit, že jsme s nimi nejednali?“ vyjekl.

„Pokoušel jsem se dohodnout zastavení války se Suxirrem,“ informoval jsem ho. „Nezmínil se ani slovem, že byste na ně využili svého vlivu.“

„Fabtaf a Suxirr...“ šeptal Juch Úveb. „Dva kamarádi. Spolu dosáhli odchodu Gaplahybny na odpočinek, že je příliš starý a bez elánu. Suxirr Fabtafovi pomáhal a dostal za to odpovědné místo admirála. Vystrnadil odtud Vaguha, který chtěl vztah Zuazru k ostatním rasám zmírnit...“

„Proč jste Vaguha nepodporovali?“ udeřil jsem na něho.

„To byla přece čistě jejich záležitost,“ stáhl se rychle. „Nikdy jsme se do nich nemíchali...“

„Měli jste!“ ujistil jsem ho. „Měli jste jim pomoci zbavit se Fabtafa, jako se předtím Fabtaf zbavil Gaplahybny. Zejména poté, co Fabtaf zavinil zkázu tří světů. Vlastně i vaší vinou.“

„Proč pořád říkáš, že naší vinou?“ zakňoural uraženě.

„Protože to tak cítím,“ řekl jsem klidněji. „Něco ti povím. Nebyli jste dobrými přáteli Zuazru. Nechali jste je dělat zlo a nepostavili jste se jim. Chcete-li získat přátele, nestačí, když jim dobrácky vynadáte, když provádějí něco strašného.“

„To bychom se teď museli postavit i proti vám!“

„Trochu víc spravedlnosti, Juch Úvebe!“ požadoval jsem. „Zamysli se. Nás do války dotlačila tvrdost Zuazru. Oni si mohli zvolit, rovný přístup nebo přístup pánů. Víš dobře, co si zvolili. My už jsme volit nemohli. Chceme získat rovnost pro všechny. Každá rasa ať si svůj svět spravuje sama, jen na správě společných světů bychom se měli dohodnout, ale jako rovní, nemyslíš?“

„A co Zuazru? Co když s tím nebudou souhlasit?“ vyhrkl.

„Ti a dužurisové jsou teď jediní nebezpeční ostatním,“ řekl jsem. „A je to jejich vina, chovali se obludně. Bude to záležet na nich. Kdybyste jim chtěli pomoci, zbavte je jejich falešného pocitu nadřazenosti a pýchy! Nás berou jako nepřátele, na vás snad dají. Nutit vás do ničeho nemůžeme, je to jen náš názor, co byste asi měli udělat, rozhodnout se musíte sami. Bylo by nám líto, kdyby válka měla skončit tragicky, i kdyby to byla jejich zkáza, ne naše.“

„Mluvíš, jako kdybyste jim mohli opravdu uškodit,“ řekl uraženě.

„A má pravdu,“ zavrčel Ra.

„Vymysleli jsme silné zbraně,“ přikývl Uu. „Takové Zuazru neznají. Karovitové bomby jsou svinstvo, ale naše zbraně jsou silnější. A co horšího, nám nezbude než je použít. Nemůžeme nechat Zuazru do nás jen bušit. Dvě karovitové bomby u nás už vybuchly, na třetí čekat nebudeme.“

„Máte možná pravdu,“ sklopil oči a zavrtěl směšně hlavičkou. „Nebyli jsme asi spravedliví ke všem. Můžeme zkusit Zuazru přemluvit, ale oni nás asi neposlechnou.“

„Nejste jejich největšími přáteli?“ zkusil to Uu. „Máte na ně větší vliv než my, měli byste jej uplatnit, rozumíš? Tak jako tak se rozhodnou sami, dobře nebo špatně, mají přece vlastní duši. Vy jim v tom můžete radit a když vás neposlechnou, jejich vina, ale měli byste se o to aspoň pokusit.“

Zdá se, že jsme ho přesvědčili, aby se pro nás angažoval. Samozřejmě už kvůli svým přátelům Zuazru. Nemohli jsme ale dát našim nepřátelům do rukou žádné další trumfy, nemohli jsme se ani zmínit o lodi, která odletěla zaútočit na Faifru a dát mu tak najevo, jak vážně naše hrozby myslíme. Počítali jsme s tím, že ji stihneme odvolat i na poslední chvíli, až se vynoří z nadsvětelného režimu letu. Pak by to byla otázka hodin, možná jen minut. Do té doby mohou jednat, ale čas se krátí.

Žabomedvídek teď vypadal docela spokojeně.

„Připadá mi to hloupé,“ řekl dobrácky, „aby příslušníci tak mladé civilizace peskovali staré kořeny jako jsem já nebo Fabtaf... vždyť tady tomu mláděti ještě není ani sto let!“

„To u nás znamená celý život,“ připomněl jsem mu. „Pak nás někdo zabije. Už známe vrahy. A také, kdo k tomu celé věky mlčí. Jak nám můžete vyčítat, že jsme se postavili Zuazru? Nevidíte ty desítky miliard lidí, neustále vražděné na Zemi? Můžeme vám být vděční za to, co jste pro nás udělali, ale můžeme vás právem nenávidět za příšerné orgie smrti, kterým jste u nás pomáhali.“

„My ne!“ ohradil se opět.

„Vy,“ ujistil jsem ho. „Věděli jste o tom, nehnuli jste prstem. Jako kdybyste ty miliardy zabili vlastníma rukama. Už před dvaceti tisíci lety jsi měl jít za Gaplahybnou a říci mu: kamaráde, to co děláte na Zemi, je nechutné. Poslyš, není načase to Fabtafovi zatrhnout?“

„Gaplahybna už se do ničeho nemíchá,“ řekl Juch Úveb. „Vedl přece Zuazru šedesát tisíc let, teď už se věnuje jen umění a hudbě. Ostatně má rád i pozemskou hudbu a vašim skladatelům dává přednost před jinými. Přejme mu to, má snad zasloužený nárok na odpočinek.“

„Nemá,“ zarazil jsem ho. „Nechal volnou ruku Fabtafovi a ten dobrou pověst Zuazru zničil.“

„Můžeme to snad ještě napravit...“ napadlo ho najednou.

„Nemůžete,“ ujistil jsem ho. „Mrtvým životy nevrátíte. A máte jich na svědomí tolik miliard, že si to ani představit neumíte.“

„Můžeme aspoň předělat to omezení... vrátit vám sekvence, které vám prodlouží život...“

„Nemůžete,“ odmítl jsem ho tvrdě. „Rozvrátili byste náš svět úplně. Medvědích služeb jste nám nadělali až dost.“

„Jak to myslíš?“ podíval se na mě udiveně.

„Uvažuj chvilku, prosím,“ požádal jsem ho. „Zvykli jsme si kompenzovat náš krátký život množstvím. Na Zemi nežije milion lidí, ale miliardy a strašně rychle se množíme. Když má každý člověk v průměru jen půl století života, je to nutné. Dej teď všem naráz třicet tisíc let, náš svět se přeplní a nikdo to nezastaví. To by byla katastrofa.“

„Nenutili jsme vás množit se... Když se sami včas omezíte... Máte snad rozum!“

„To bude potíž,“ řekl jsem. „Zkrátili jste nám život a zvýšili úmrtnost. Zvýšená reprodukce je jediná cesta, jak to přežít, to byste jako biologové měli vědět. Přinutili jste nás rychle se množit a teď se máme chovat přesně naopak? To nebude jednoduchá záležitost. Ale raději to nechte na nás, my už si s tím poradíme.“

„Rozum přece nemáte ani vy,“ přisadil si Ra. „Rozum vám měl říci, že vyvyšování se nad jiné je přímá cesta do pekel. Rozum vám měl říci, že není možné, aby některá civilizace, byť zdatná a pokročilá, vyvražďovala jiné. Rozum vám měl říci, že musíte i nejlepšího přítele okřiknout včas, dřív než provede nenapravitelnou hloupost.“

„Vy se také chystáte vyvražďovat jiné...“ opakoval jako zaseklý gramofon.

„Nemáme jinou možnost,“ opakoval jsem i já. „A ty to dobře víš.“

„No dobrá,“ couvl. „Co ale chcete dělat? I kdybyste nakrásně tuhle válku vyhráli, nezískáte si tím přátele. Někteří vás už teď nenávidí, bojí se vás. Vím to.“

„To už víme také,“ přikývl jsem. „Ti, co se nás bojí, protože vidí naši současnou sílu, asi brzy přijdou na to, že nikoho ohrožovat nechceme. Chtěli jsme od začátku rovnost pro všechny. Na tom musíme trvat, ale především to musíme sami dodržovat. Dužurizové nás mohou nenávidět za tisíce svých krajanů, kteří zahynuli na lodích Flotily. Někdo jim bude muset vysvětlit, že se dali do služeb zla, měli z toho výhody a nemohli čekat, že to potrvá věčně. Spravedlnost musí platit pro všechny. Kdo bezdůvodně vyvražďuje jiné, může a má být spravedlivě potrestán.“

„Prý jste jednu loď zajali a posádku ušetřili?“ zajímal se. „Proč jen jednu?“

„Ano, ale jen díky souhře příznivých okolností,“ odtušil jsem. „Vlastně je to takový malý div, bylo to pro nás nebezpečné a nedalo se to provést častěji. Zajaté Dužurize jsme poslali na Zumur, kapitána Vládce vyjednávat na Faifru. Bohužel bezvýsledně, ale to už víš. Nic se nedá vrátit zpátky, ale upřímně řečeno, civilizace na vyšším stupni vývoje, která nemá problémy se zajištěním holé existence, by se měla snažit o něco víc.“

„Nezdá se mi, že byste byli bez problémů,“ podotkl jemně.

„Nemluvím o nás,“ ujistil jsem ho. „My teď máme problémů nad hlavu a bude nám nějakou dobu trvat, než se s nimi vypořádáme. Mluvím o vás. Základní biologické problémy jste měli dávno vyřešené, spojením se Zuazru jste získali technické možnosti, které vám dovolily věnovat se bádání na poli biologie. Nic proti tomu, tam jste udělali možné i nemožné, ale nezanedbali jste příliš své přátele? Vždyť jste jen nezúčastněně pozorovali, jak mravně klesají do bažiny barbarství.“

„Nepříslušelo nám rozhodovat za ně.“

„Ne rozhodovat za ně, ale radit jste jim měli. My bychom občas také potřebovali rady a někdy bychom je i uvítali. Nemusíme snad přijmout všechny. Asi neposlechneme radu: »Nechte se bez odporu vyvraždit!« Jiné by se nám ale hodily. Například radu, co máme dělat s Dužurizy. Prozatím jsme se rozhodli nechat je na pokoji, ale to nemusí být nejlepší řešení. Poraďte nám a kdyby byla vaše rada dobrá, použijeme ji.“

„Všechny rady ale neakceptujete?“

„Ne. Chceme rady, ne rozkazy. Chceme si své záležitosti rozhodovat sami. Vaše rady nám to mohou usnadnit a v tom může být vaše pomoc, rozumíš?“

„Snad ti rozumím,“ přikývl. „Možná si s dužurizy pohovoříme.“

Chvilku jsme pak probírali technické záležitosti. Dohodli jsme se, že budeme i nadále v jejich světě zajišťovat štít. Znamenalo to udržovat tam nepříliš početnou obsluhu generátorů, což by nás příliš nezatížilo a výhody by za to stály. Každá civilizace, se kterou se nám podaří udržovat příznivé vztahy, bude náš úspěch.

„A nerozpakujte se vynadat nám, když něco budeme dělat podle vás špatně,“ usmál jsem se na něho, když jsme se loučili. „Ale než začnete někoho soudit, zjistěte si skutečný stav věcí. Příliš ukvapené soudy nejsou dobré.“

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 21:02