Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

XVII.

Prokop s úžasem vzhlédl na pana Carsona. Kupodivu, teď už to nebyla ta mopsličí tvář lesknoucí se blahem; všecko zvážnělo a zpřísnělo na horlivém mužíkovi, oči zapadly pod těžkými víčky a jen chvílemi se zařízly matným břitem. „Nebuďte blázen,“ pronesl důrazně. „Prodejte nám Krakatit, a je to.“

„Jak vůbec víte...,“ zahučel Prokop.

„Všecko vám povím. Čestné slovo, všecko. Byl u nás pan Tomeš. Přinesl patnáct deka a formuli. Bohužel nepřinesl taky postup. Ani on, ani naši chemikové dosud na to nepřišli, jak to dostat dohromady. Nějaký trik, že?“

„Ano.“

„Hm. Třeba se na to přijde i bez vás.“

„Nepřijde.“

„Pan Tomeš... něco o tom ví, ale dělá s tím tajnosti. Pracoval u nás při zamčených dveřích. Je hrozně špatný chemik, ale je chytřejší než vy. Aspoň nežvaní o tom, co ví. Proč jste mu to říkal? Neumí nic, jen pumpovat zálohy. Měl jste přijít sám.“

„Já ho k vám neposlal,“ bručel Prokop.

„Aha,“ spustil pan Carson, „ohromně zajímavé. K nám přišel ten váš pan Tomeš -“

„Kam vlastně?“

„K nám. Továrny v Balttin. Znáte?“

„Neznám.“

„Zahraniční podnik. Báječně moderní. Pokusná laboratoř s novými třaskavinami. Děláme keranit, metylnitrát, žlutý prach a takové věci. Hlavně armádní, víte? Tajné patenty. Vy nám prodáte Krakatit, co?“

„Ne. A Tomeš je tam u vás?“

„Aha, pan Tomeš; počkejte, to je švanda. Tak tedy k nám přijde a povídá: Tohle je odkaz mého přítele, geniálního chemika Prokopa. Umřel mně v náruči a posledním dechem, haha, mně svěřil, hahaha, ohromné, co?“

Prokop se jen křivě usmál. „A je Tomeš dosud... v Balttinu?“

„Počkejte. To se rozumí, nejdřív jsme ho zadrželi... jako špióna. K nám jich chodí spousta, víte? A ten prášek, Krakatit, jsme dali přezkoušet.“

„Výsledek?“

Pan Carson zvedl ruce k nebi. „Bá-báječný!“

„Jaká je detonační rychlost? Jaké jste našli Q? Jaké t? Čísla!“

Pan Carson spustil ruce, až to pláclo, a vyvalil užasle oči: „Člověče, jakápak čísla! První pokus... padesát procent škrobu... a crusher gauge se roztrhl na střepy; jeden inženýr a dva laboranti... taky na střepy. Věřil byste? Pokus číslo dvě: Trauzlův blok, devadesát procent vazelíny, a bum! sebralo to střechu a jeden dělník zabit; z bloku zůstal jen škvarek. Tak se do toho pustili vojáci; smáli se nám... že to umíme jako... vesnický kovář. Dali jsme jim trochu; nacpali to do dělové hlavně, s rozemletým dřevěným uhlím. Ohromný výsledek. Sedm kanonýrů i se setníkem... Jednu nohu pak našli tři kilometry daleko. Za dva dny dvanáct mrtvých, tu máte čísla, haha! Báječné, co?“

Prokop chtěl něco říci, ale spolkl to. Dvanáct mrtvých za dva dny, u čerta!

Pan Carson si hladil kolena a zářil. „Třetí den jsme si dali pokoj. Víte, dělá to špatný dojem, když... je mnoho takových případů. Dali jsme jen flegmatizovat Krakatit... asi tři decigramy... v glycerínu a podobně. Prase laborant nechal asi špetku volně ležet, a v noci, když byla laboratoř zamčena -“

„- to vybuchlo,“ vyhrkl Prokop.

„Ano. V deset třicet pět. Laboratoř byla na třísky, krom toho asi dva objekty... Vzalo to s sebou nějaké tři tuny metylnitrátu Probst - Zkrátka asi šedesát mrtvých, no. To se ví, náramné vyšetřování a kdesi cosi. Ukázalo se, že nikdo v laboratoři nebyl, že to muselo patrně vybuchnout -“

„- samo od sebe,“ doplnil Prokop sotva dýchaje.

„Ano. Vám také?“

Prokop ponuře kývl.

„Tak vidíte,“ řekl pan Carson rychle. „Není to k ničemu. Tuze nebezpečná věc. Prodejte nám to, a je to, máte to z krku. Co byste s tím dělal?“

„A co byste s tím dělali vy?“ vycedil Prokop.

„My už... my jsme na to zařízeni. Božínku, pár těch mrtvých - Ale vás by byla škoda.“

„Ale Krakatit v porcelánové krabici nevybuchl,“ mínil Prokop úporně přemýšleje.

„Chválabohu ne. Kdepak!“

„A bylo to v noci,“ přemýšlel Prokop dál.

„V deset třicet pět. Přesně.“

„A... ta špetka Krakatitu ležela na zinkovém... na kovovém plechu,“ tvrdil Prokop dále.

„Ten na to nemá vliv,“ vybleptl mužík trochu zmaten, kousl se do rtu a jal se přecházet po laboratoři. „Bylo to... bylo to asi jen okysličování,“ zamlouval to po chvíli. „Nějaký chemický proces. Směs s glycerínem taky nevybuchla.“

„Protože není vodivá,“ zamumlal Prokop. „Nebo nemůže ionizovat, já nevím.“

Pan Carson se nad ním zastavil s rukama na zádech. „Vy jste moc chytrý,“ řekl uznale. „Musíte dostat mnoho peněz. Tady je vás škoda.“

„Je Tomeš pořád v Balttinu?“ ptal se Prokop, vší silou se přemáhaje, aby to vyznělo lhostejně.

Panu Carsonovi to nějak blýsklo pod brejlemi. „Máme ho na očích,“ řekl vyhýbavě. „Sem se už jistě nevrátí. Přijeďte k nám... třeba ho najdete, když - tak - tuze - chcete,“ slabikoval důrazně.

„Kde je?“ opakoval Prokop tvrdohlavě, dávaje najevo, že jinak nemluví.

Pan Carson zamával rukama jako pták. „No, utekl,“ dodával na Prokopův nechápavý pohled.

„Utekl?“

„Vypařil se. Špatně hlídán, tuze chytrý. Zavázal se, že sestrojí celý Krakatit. Zkoušel to... asi šest neděl. Stál nás hrozné peníze. Pak zmizel, lump. Nevěděl si asi rady, co? Neumí nic.“

„A kde je?“

Pan Carson se naklonil k Prokopovi. „Lump. Teď nabízí Krakatit jinému státu. Přitom jim přinesl taky náš metylnitrát, ten taškář. Sedli mu na lep, teď dělá u nich.“

„Kde?“

„Nesmím říci. Na mou čest, nesmím. A když nám pláchl, jel jsem, haha, navštívit váš hrob. Pieta, co? Geniální chemik, a nikdo ho tady nezná. To byla práce, člověče. Musel jsem inzerovat jako blbec. To se ví, že si toho všimli... ti druzí, víte? Rozumíte mi?“

„Ne.“

„Tak se pojďte podívat,“ řekl pan Carson čile a zamířil k protější stěně. „Tady,“ řekl a ťukal na prkno.

„Co je?“

„Kulka. Někdo tu byl.“

„A kdo po něm střelil?“

„No já přece. Kdybyste byl sem lezl... oknem... takhle před čtrnácti dny, byl by vás třeba někdo... moc šeredně vzal na mušku.“

„Kdo?“

„To je jedno, ten nebo onen stát. Tady si, holenku, podávaly dvéře tuze velké mocnosti. A vy jste zatím někde, haha, chytal ryby, co? Báječný chlapík! Ale poslyšte, drahoušku,“ řekl najednou starostlivě, „neračte raději chodit sám. Nikdy a nikde, rozumíte?“

„Nesmysl!“

„Počkejte. Žádný granátník. Velmi nenápadní lidé. Dnes se to dělá... náramně diskrétně.“ Pan Carson se zastavil u okna a bubnoval na sklo. „Nemáte ponětí, co jsem na svůj inzerát dostal dopisů. Asi šest Prokopů se hlásilo... Pojďte se honem podívat!“

Prokop přistoupil k oknu. „Co je?“

Pan Carson jen ukázal krátkým prstem na silnici. Motal se tam na velocipédu nějaký mládenec v zoufalém zápase s rovnováhou, přičemž každé kolo jevilo umíněnou náklonnost jet jiným směrem. Pan Carson tázavě pohlédl na Prokopa.

„Učí se asi jezdit,“ mínil Prokop nejistě.

„Náramný nešika, že?“ řekl pan Carson a otevřel okno. „Bob!“

Mladík na kole se zastavil jako přibitý: „Yessr.“

„Go to the town for our car!“

„Yessr.“ A přišlápnuv pedály svištěl mladý cyklista k městu.

Pan Carson se obrátil od okna. „Ir. Velrni obratný hoch. Co jsem chtěl říci? Aha. Tedy asi šest Prokopů se mi hlásilo - schůzky na různých místech, zejména v noci - švanda, že? Přečtěte si tenhle lístek.“

„Přijďte zítra v deset večer do mé laboratoře, ing. Prokop,“ četl Prokop jako ve snu. „Ale vždyť je to... bezmála... mé písmo!“

„Tak vidíte,“ zubil se pan Carson. „Holenku, tady je horká půda. Prodejte to, ať máte pokoj!“

Prokop zavrtěl hlavou.

Pan Carson na něm spočinul těžkým, neodbytným pohledem. „Můžete žádat... řekněme... dvacet miliónů. Prodejte nám Krakatit.“

„Ne.“

„Dostanete všecko zpátky. Dvacet miliónů. Člověče, prodejte to!“

„Ne,“ řekl Prokop těžce. „Nechci mít co dělat... s vašimi válkami. Nechci.“

„Co máte tady? Geniální chemik a... bydlí v prkenné boudě! Krajani! Já to neznám. Velký člověk nemá žádné krajany. Nekoukejte na nic! prodejte to a -“

„Nechci.“

Pan Carson strčil ruce do kapes a zívl. „Války! Myslíte, že jim zabráníte? Pche! Prodejte a nestarejte se k čemu. Vy jste učenec... co je vám po ostatním? Války! Jděte, nebuďte směšný. Pokud mají lidé nehty a zuby -“

„Neprodám,“ drtil Prokop mezi zuby.

Pan Carson pokrčil rameny. „Jak chcete. Najdeme si to sami. Nebo to najde Tomeš. Taky dobře.“

Bylo chvíli ticho. „Mně je to jedno,“ ozval se pan Carson. „Je-li vám to milejší, pojedeme s tím do Francie, do Anglie, kam chcete, třeba do Číny. My oba, víte? Tady by nám to nikdo nezaplatil. Byl byste osel, kdybyste to prodal za dvacet miliónů. Spolehněte se na Carsona. Tak co?“

Prokop rozhodně zavrtěl hlavou.

„Charakter,“ prohlásil pan Carson uznale. „Všecka čest. To se mně ohromně líbí. Poslyšte, vám to řeknu. Naprosté tajemství. Ruku na to.“

„Neptám se po vašich tajemstvích,“ bručel Prokop.

„Bravo. Diskrétní člověk. Můj typ, pane.“

 


Zpět Obsah Dále

01.06.2018 20:45