Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

XLVIII.

Daimon spustil motor a skočil do vozu. „Hned tam budeme.“ Auto se sváželo s Hory Pokušení do širokého údolí, letělo němou nocí, přesmyklo se přes pokojné sedlo a stanulo před rozlehlým dřevěným domem mezi olšemi; vypadalo to jako starý mlýn. Daimon vyskočil z vozu a vedl Prokopa k dřevěným schodům; ale tam se jim postavil do cesty člověk s vyhrnutým límcem. „Heslo?“ ptal se. „I kuš,“ zahučel Daimon a strhl si automobilové brýle; člověk ustoupil a Daimon se hnal nahoru. Vešli do veliké nízké jizby, jež byla jako školní světnice: dvě řady lavic, pódium a katedra a tabule; jenomže tam bylo plno dýmu a výparů a křiku. Lavice byly přeplněny lidmi s klobouky na hlavách; všichni se hádali, na pódiu křičel rudovousý kolohnát, za katedrou stál suchý, pedantický stařík a zuřivě zvonil.

Daimon šel rovnou k pódiu a skočil nahoru. „Kamarádi,“ křičel, a jeho hlas zněl nelidsky jako hlas racka. „Přivedl jsem vám někoho. Kamarád Krakatit.“ Udělalo se ticho, Prokop se cítil uchopen a nešetrně omakáván padesáti páry očí; jako ve snu vystoupil na pódium a rozhlédl se nevidomě po zamžené jizbě. „Krakatit, Krakatit,“ hučelo to dole, a hukot stoupal ve křik: „Krakatit! Krakatit! Krakatit!“ Před Prokopem stojí krásné rozcuchané děvče a podává mu ruku: „Nazdar, kamaráde!“ Krátký horký stisk, vše slibující žeh očí, a už je tu dvacet jiných rukou: hrubých, pevných i vysušených žárem, vlhce studených i zduchovnělých; a Prokop se cítí zapnut v celý řetěz rukou, které si jej podávají a přisvojují. „Krakatit, Krakatit!“

Pedantický stařík zvonil jako šílenec. Když to nic nepomohlo, vrhl se k Prokopovi a potřásl mu rukou; měl ručičku vyschlou a kožnatou, jako z pergamenu, a za ševcovskými brejličkami mu zářila ohromná radost. Dav zařval nadšením a utišil se. „Kamarádi,“ promluvil stařík, „přivítali jste kamaráda Krakatita... se spontánní radostí... se spontánní a živou radostí, která... které dávám výraz také z předsednického místa. Vítám tě v našem středu, kamaráde Krakatite. Vítáme také předsedu Daimona... a děkujeme mu. Žádám kamaráda Krakatita, aby usedl... jako host... na předsednickém pódiu. Delegáti ať se vysloví, mám-li dále říditi schůzi já... nebo předseda Daimon.“

„Daimon!“

„Mazaud!“

„Daimon!“

„Mazaud! Mazaud!“

„K čertu s vašimi formalitami, Mazaude,“ zahučel Daimon. „Předsedejte a dost.“

„Schůze pokračuje,“ křičel stařík. „Slovo má delegát Peters.“

Rudovousý člověk se ujal opět slova; jak se zdálo, útočil na anglickou Labour Party, ale nikdo ho neposlouchal. Všechny oči se až hmotně opírají o Prokopa; tamhle v koutě veliké, blouznivé oči souchotináře; vyvalený, modrý pohled nějakého velkého vousatého chlapečka; kulaté a lesklé brýle examinujícího profesora; ježčí zarostlá očička mrkající z ohromného chundele šedivých chlupů; oči pátravé, nepřátelské, zapadlé, dětinské, svaté i podlé. Prokop těkal pohledem po natřískaných lavicích a ucukl, jako by se spálil: potkal se s pohledem rozcuchané dívky; prohnula se, jako by klesala do peřin, gestem vlnivým a jednoznačným. Utkvěl na divné holé hlavě, pod níž visel úzký kabátek; čertví je-li tomu tvoru dvacet let nebo padesát; ale než to rozřešil, svraskla se celá hlava širokým, nadšeným a poctěným úsměvem. Jeden pohled ho dráždil neodbytně; hledal jej mezi všemi, ale nenacházel ho.

Delegát Peters skončil koktaje a zmizel v lavici celý rudý. Všechny oči dolehly na Prokopa napjatým a nutkavým očekáváním; stařík Mazaud něco formálně odbreptal a naklonil se k Daimonovi. Bylo bezdeché ticho; a Prokop se zvedl nevěda, co činí. „Slovo má kamarád Krakatit,“ ohlásil Mazaud mna si suché ručičky.

Prokop se rozhlédl omámenýma očima: Cože mám dělat? Mluvit? Proč? Kdo jsou ti lidé? - Zachytil laní oči souchotináře, přísný a zkoumavý lesk brýlí, mrkající očka, oči zvědavé a cizí, lesklý a jihnoucí pohled krásné dívky; otevřela hříšná, horká ústa samou pozorností; v první lavici holý a svraštělý človíček visí na jeho rtech uchvácenýma očima. Usmál se na něj potěšen.

„Lidé,“ začal tiše a jako ve snách, „v noci včerejší... jsem zaplatil nesmírnou cenu. Prožil jsem... a ztratil...“ Vší mocí se sebral. „Někdy zažiješ... bolest takovou, že... že už není jen tvá. I otevřeš oči a vidíš. Zatměl se vesmír a země tají dech útrapou. Svět musí být vykoupen. Neunesl bys své bolesti, kdybys trpěl jen ty sám. Vy všichni jste prošli peklem, vy všichni -“

Rozhlédl se po světnici; vše mu splývalo v jakousi mdle zářící podmořskou vegetaci. „Kde máte Krakatit?“ zeptal se najednou podrážděně. „Kam jste jej dali?“

Stařík Mazaud zvedl opatrně porcelánovou svátost a vložil mu ji do rukou. Byla to táž krabice, kterou kdysi nechal ve svém laboratorním baráku u Hybšmonky. Otevřel víko a hrábl prsty do zrnitého prášku, mnul jej, rozmílal, čichal k němu, vložil si špetku na jazyk; poznal jeho svěravou, silnou hořkost a okoušel ji s rozkoší. „To je dobře,“ vydechl a tiskl tu drahocennou věc v obou dlaních, jako by si o ni ohříval zkřehlé ruce.

„Ty jsi to,“ bručel polohlasně; „já tě znám; ty jsi výbušný živel. Přijde tvůj okamžik, a vydáš vše; tak je to dobře.“ Vzhlédl nejistě z podobočí: „Co byste chtěli vědět? Já rozumím jenom dvěma věcem: hvězdám a chemii. Krásné jsou... nesmírné rozlohy času, věčný pořádek a stálost, a božské počtářství vesmíru; říkám vám, že... nic není krásnějšího. Ale co mně jsou platny zákony věčnosti? Přijde tvůj okamžik, a vybuchneš; vydáš lásku, bolest, myšlenku, já nevím co; tvé největší a nejsilnější je jenom okamžik. Ty, ty nejsi vřazen do nekonečného řádu ani započítán do miliónů světelných let; a tedy... tedy ať to tvé nic stojí za to! Vybuchni plamenem nejvyšším. Cítíš se sevřen? Tak tedy roztrhni svůj crusher a rozmetej skálu. Udělej místo pro svůj jediný okamžik. Tak je to dobře.“

Nechápal sám jasně, co mluví; ale unášelo ho temné puzení vyslovit něco, co mu hned zase unikalo. „Já... dělám jen chemii. Znám hmotu a... rozumím si s ní; to je všecko. Hmota se drobí vzduchem a vodou; štěpí se, kvasí, hnije, hoří, přijímá kyslík nebo se rozpadá; ale nikdy, slyšíte, nikdy při tom nevydá vše, co v ní je. A kdyby prošla celým koloběhem; kdyby se některý prášek země vtělil v rostlinu a v živé maso a stal se myslící buničkou mozku Newtonova, a umřel s ním a znovu se rozpadl, nevydal by všecko. Ale přinuťte jej... násilím, aby se roztříštil a rozpoutal; hle, vybuchl v tisícině vteřiny; nyní, nyní teprve vynaložil všechnu svou schopnost. A snad ani nespal; byl jenom spoután a dusil se, zápasil potmě a čekal, až přijde jeho okamžik. Vydat vše! Je to jeho právo. Já, já také musím vydat vše. Mám jenom zvětrávat a čekat... kvasit nečistě... a drobit se, aniž bych kdy... rázem... vydal celého člověka? Raději... to už raději v jediné vrcholné chvíli... a přese vše... Neboť já věřím, že je dobře vydat všecko. Ať je to dobré nebo špatné. Všecko je ve mně srostlé: dobré a zlé a nejvyšší. Kdo žije, dělá zlé i dobré, jako by se drobil. Dělal jsem to i to; ale nyní... musím vydat to nejvyšší. To je vykoupení člověka. Není to v ničem, co jsem udělal; je to zarostlé ve mně... jako v kameni. I musím se roztrhnout... mocí... jako se roztrhne náboj; a nebudu se ptát, co přitom roztříštím; ale bylo třeba... bylo mně třeba vydat to nejvyšší.“

Zápasil se slovy, namáhal se obsáhnout něco nevýslovného; ztrácel to každým slovem, vraštil čelo a hledal v tváři naslouchajících, zda snad nepochytili smysl toho, co nebyl s to jinak vyslovit. Našel zářivou sympatii v čistých očích souchotináře a soustředěné úsilí ve vyjevených modrých očkách vousatého obra tam vzadu; svrasklý človíček pil jeho slova s bezmeznou oddaností věřícího a krásná dívka je přijímala, polo ležíc, milostnými záchvěvy těla. Zato ostatní tváře na něho civěly cize, zvědavě nebo s rostoucí lhostejností. Proč vlastně mluvím?

„Prožil jsem,“ pokračoval tápavě a poněkud již rozdrážděn, „prožil jsem tolik... co člověk může prožít. Proč vám to říkám? Protože nemám dost na tom; protože... doposud nejsem vykoupen; nebylo v tom to nejvyšší. Je to... zapadlé v člověku jako ve hmotě síla. Hmotu musíš porušit, aby vydala svou sílu. Člověk se musí rozpoutat, a porušit, a roztříštit, aby vydal svůj nejvyšší plamen. Aá, to by... to by už bylo příliš, aby ani pak nenašel, že... že dosáhl... že... že...“

Zakoktal se, zamračil se, hodil krabici s Krakatitem na katedru a usedl.

 


Zpět Obsah Dále

01.06.2018 20:45