Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Krešo

(pevnost nad Moskvou)

Krešo (pevnost nad Moskvou)

 

Science fiction z roku 1968

Copyright © 1968 Václav Semerád, Praha

 

Obsah Dále

Invaze

Místo úvodu:

Nemám rád paralelní dějiny...

Co se stalo, stalo se tak, jak se to stalo.

Nemá smysl planě spekulovat, jak

by se to mohlo stát jinak, kdyby ...

Tohle bylo ale opravdu napsané během těch skutečných, bezmocných dnů počátku sovětské okupace 68.

Dějiny pak šly jinou cestou... (Bohužel). Není to pokus zpětně a v pohodlí opravovat dějiny, jen zoufalá vize z dob, kdy po ulicích našich měst skutečně jezdily ty hranaté zelené maringotky s bílými pruhy místo rudých hvězd, ozývala se střelba a tekla krev...

Dnes už tehdejší postřehy nevypadají věrohodně, ale tehdy se skutečně přihodily! Skutečný je třeba příběh ruského důstojníka, jehož rodině přišlo oznámení o jeho smrti, když byl ještě naživu - a který už se nikdy domů nevrátil. Kdo to na vlastní kůži nezažil, může mít už dnes problém odlišit čistou fikci od pravdy...


Ačkoliv jsem ho poprvé spatřila ve tmě a navíc v dešti, jeho podobu jsem si ihned zapamatovala. Tvář měl užší a čelo širší, obličej trochu do trojúhelníku. Líbil by se mi, ale v té chvíli jsem neměla ani čas, ani náladu studovat jeho vzhled, měla jsem jiné starosti. Představoval pro mě záchranu z průšvihu, který jsem si sama zavinila.

Ne že by má nepříjemnost byla katastrofického rázu, ale asi si dovedete představit, jaký význam může mít pro dívku mého věku v jedenáct hodin v noci stávkující motor tatínkova auta, navíc vypůjčeného bez jeho svolení, na nepříliš frekventované silnici. Byla jsem mu moc vděčná, když na mé usilovné mávání a křepčení zastavil, stáhl okénko a s úsměvem se mě zeptal, co potřebuji.

„Nechce mi to jet,“ svěřila jsem se mu důvěřivě.

To byl celý dosavadní výsledek mého zkoumání, při kterém se mi podařilo otevřít kapotu motoru a nešťastně tahat za nějaké ty červené kabely. Hned na počátku jsem si spálila o žhavý motor ruku a jak jsem ucukla, pár kabelů jsem z jejich místa vytrhla. Tím to pro mě skončilo, nedělala jsem si iluze, že bych sama dokázala ty odporné zkroucené hady vrátit kam patří.

„Ukažte,“ usmál se a vystoupil. Přímo do louže, ale nevšímal si toho. Hrabal se chvíli v motoru, přičemž jsem mu nesměle a asi i nešikovně svítila baterkou. Nakonec bouchnutím zaklapl kapotu a bez dalších slov se obrátil nazpátek ke svému vozu.

„Děkuji vám,“ vyhrkla jsem. „Myslíte, že to pojede?“

„Zatím si nastupte a počkejte na mě,“ prohlásil jen tak přes rameno. „Pojedu s vámi, jen co si své fáro shodím se silnice, aby mi do něj někdo nevrazil.“

„Já přece umím řídit i sama!“ ohradila jsem se uraženě.

„Tak to zkuste,“ ušklíbl se, nasedl do svého vozu, zabouchl dveře a velice potichu odcouval pár metrů. Sjel přes nízký můstek na polní cestu, a postavil auto na pole, aby nikomu nepřekáželo. Byla vlahá srpnová noc a obilí už bylo sklizené, nemusel být tak moc opatrný.

Nasedla jsem a zkusila startér. Kvílel ale bez úspěchu příliš dlouho, než aby motor dal najevo jakoukoliv ochotu naskočit a dopravit mě domů. Jaksepatří mě to zklamalo, auto očividně spravené nebylo.

„S tím nic nesvedete, slečno,“ ujistil mě neznámý.

Došel mezitím k mému autu a zřejmě očekával, že ho pustím na místo spolujezdce.

„Když to nepojede, proč chcete dovnitř?“ utrhla jsem se na něho nevrle a přiznám se, i trochu podezřívavě. Na nedůvěru jsem měla právo; slyšela jsem hodně historek o děvčatech, zneužitých na silnicích. Byla málem půlnoc a já tu trčím sama.

„Beze mě to opravdu nepojede, ale nebojte se, dopravím vás domů,“ řekl na to s úsměvem, který jsem chvíli podezřívavě zkoumala. Na první pohled se zdál shovívavý, ale mohl to být i úšklebek někoho, kdo si je svou věcí až příliš jistý.

Než jsem se mohla rozhodnout, zda neznámému otevřu, nebo se před ním raději v autě zabarikáduji, ozvalo se suché kovové cvaknutí a dveře se samy otevřely. Polil mě mráz. Bezpečně jsem věděla, že dveře na straně spolujezdce byly předtím zevnitř zajištěné. Táta sice občas přimhouřil oko, když jsem si půjčila naše auto, ale přísně mi zakázal brát kohokoli cizího dovnitř. Zejména mě varoval před chlapy stopaři, kteří by si na mě mohli ledacos dovolit. Vždycky jsem měla dveře dobře zajištěné, musely nějakou divnou náhodou selhat.

Neznámý ale nasedl jako by se nechumelilo dříve, než jsem se proti jeho vpádu stačila ohradit.

„Vyřaďte si rychlost a odbrzděte,“ požádal mě tónem, jaký jsem naposledy slyšela od instruktora v autoškole.

Okamžik jsem zaváhala, ale pak jsem ho poslechla. Dokud bude něco podnikat s autem, řekla jsem si, nic si ke mně nedovolí.

On ostatně nejevil nejmenší snahu něco si dovolovat. Zabouchl za sebou dveře, posadil se pohodlněji do sedadla, pak se oběma rukama zapřel o přední desku - a já jsem vytřeštila oči.

Motor byl zticha, cesta před námi zvolna stoupala, ale auto nezačalo couvat, jak jsem najisto očekávala. Místo toho se zprvu pomalu, pak čím dál rychleji rozjelo vpřed. Bez motoru - a do kopce.

„Páni, jak to?“ vydechla jsem.

„Jednoduše,“ opáčil s úsměvem. „Nevidíte, jak vaše auto usilovně tlačím?“

Za jiných okolností bych to chápala jako dobrý vtip. Opíral se sice do přední desky plnou silou, jenže seděl uvnitř a dveře na jeho straně byly zavřené, nemohl se odrážet nohama od země. A přece jsme jeli.

„Jak to, že nejde motor?“ vyhrkla jsem udiveně.

„Ty vytrhané kabely od zapalování jsem pochopil jako nerozvážnost. Bylo by od vás příliš rafinované předstírat mi poruchu v místě, kde jezdí tak málo aut.“

„Proč bych měla něco předstírat?“ urazila jsem se.

„Co já vím?“ opáčil. „Jsou děvčata, která tímto způsobem loví ochotné muže. Naštěstí jsem pochopil, že jste jen tak nešikovná, že prostě nepoznáte co a jak.“

„Co je tomu autu?“ zamračila jsem se na něho. Kdo by měl rád, když ho ten druhý tak okázale podceňuje?

„Došel vám benzín,“ uzemnil mě suše. „Auto není perpetuum mobile, bez benzínu nejezdí.“

Já nána, pomyslela jsem si. Vždyť jsem si chtěla dnes benzín koupit a zapomněla jsem! Ale hned jsem se vzpamatovala.

„V tom případě byste mi mohl litr nebo dva půjčit, dojela bych domů sama. Proč tady vlastně sedíte? A jak to, že jedeme, když nejde motor?“

„Benzín bych vám klidně věnoval, kdybych nějaký měl, ale žádný nemám, moje fáro na benzín nejezdí,“ usmál se. „A že jedeme? Neřekl jsem vám už, že tlačím oběma rukama?“

„Takové pohádky vykládejte někomu jinému, tak pitomá snad nejsem!“ vyhrkla jsem dotčeně.

„Pitomá nejste,“ usmál se. „Ale neočekával bych, že pochopíte, oč jde. Podívejte se!“

Na okamžik se uvolnil a sundal ruce s přední desky. Auto hned začalo zpomalovat, jako bych sundala nohu s plynu. Bylo znát, že jede setrvačností. Neznámý se raději opět vzepřel a auto začalo poslušně zrychlovat.

„Tak proč jedeme?“ obrátila jsem se k němu netrpělivě.

„Dávejte pozor na cestu,“ napomenul mě. „Nemíním skončit v černé kronice.“

Vrátila jsem se na svou polovinu silnice. Ještě že byla pustá a nic proti nám nejelo. Měl možná pravdu, ale nemusel se mnou jednat jako s malou školačkou. Nechtěla jsem se spokojit s nic neříkajícím napomínáním, když s námi auto bez běžícího motoru potichu uhánělo skoro stočtyřicítkou noční tmou. Bylo ticho a přece jsme jeli. A rychle, touhle rychlostí nikdy nejezdil ani táta, natož já! Zvenku bylo slyšet jen šustění větru, mlaskavé šeptání pneumatik a jejich občasné nárazy o nerovnosti silnice. Působilo to příšerně.

„Dobře, budu dávat pozor,“ přikývla jsem. „Ale můžete mě pochopit, ne? Je snad neobvyklé, že to auto jede samo. Přirozeně mě to zajímá, ne?“

„Úplně samo to auto přece nejede,“ namítl. „Vy je řídíte a já tlačím, na tom není nic neobvyklého.“

Pochopila jsem, že si ze mě dělá šprťouchlata.

„Nemůžete je přece tlačit, když sedíte uvnitř!“ vybuchla jsem. „To mám snad věřit na duchy, nebo co?“

„Na duchy věřit nemusíte,“ usmál se. „Je i spousta jiných vysvětlení. Žádného ducha jsem nikdy neviděl, a to už po tomhle světě chodím přes osm set let!“

„Dobrý vtip, jen trochu fousatý,“ usmála jsem se.

Hádala jsem mu něco ke třicítce, plus minus pět let. Pravda, byl o něco starší než já, ale to ho snad neopravňovalo, aby mě považoval za usmrkanou, nesvéprávnou holčičku.

„Dejme tomu,“ připustil. „Přiznám se, ten vtip jsem také slyšel či četl, už ani nevím kdy. Ale teď schválně, zkuste přemýšlet, jak by se auto dalo roztlačit zevnitř? Že to jde, vidíte sama. Přijdete aspoň na jednu možnost? I kdyby vypadala nadneseně, bude to lepší, než věřit na duchy.“

„Spíš bych řekla, že nás něco postrkuje zezadu,“ řekla jsem a maně jsem omrkla obě zpětná zrcátka. Nic v nich ovšem nebylo, jen tma. Žádné auto za námi nejelo.

„Neodbočujte, prosím,“ usmíval se neznámý. „Dohodli jsme se, že hledáme vysvětlení, jak se dá auto roztlačit zevnitř, nezaměřujte se pořád ven. Venku nic není.“

„Dohodli jsme se?“ pozdvihla jsem na něho obočí. „Snad nechcete tvrdit, že jsem s tak nesmyslnou dohodou souhlasila?“

„Nechytejte mě za slovíčka,“ zakabonil se. „No dobrá, jsem zvědavý, jakou máte představivost, jestli vůbec na něco přijdete. Spousta lidí by na vašem místě nepřišla na nic víc než na ty duchy. A to je přece trochu málo.“

„A vy takové vysvětlení znáte?“

„Samozřejmě, jak jinak bych je mohl používat? Jde mi o to, jestli na to přijdete vy.“

„Ale cožpak to jde, tlačit auto zevnitř?“ vzdychla jsem si. Projížděli jsme esovitými zatáčkami a měla jsem co dělat, abych vůz udržela ve správném směru. „Leda bychom tady uvnitř měli nějaký motor, třeba jako mají ty UFO.“

„Vidíte, že to šlo!“ pochválil mě.

Pořád jsem ještě netušila, zda si ze mě jen střílí, anebo je rád, že mě napadla aspoň tahle pitomost.

Vyhoupli jsme se na nevysoký kopec. Auto přitom trochu zpomalilo. Dole pod kopcem bylo městečko a náš dům stál hned na kraji. Byla jsem už skoro doma.

„Zastavte, prosím,“ požádal mě můj spolujezdec zdvořile. „Odtud už dojedete domů i samospádem.“

„Proč nechcete jet dál?“ podivila jsem se, ale poslušně jsem sešlápla brzdu. V nočním tichu se ozvalo strašidelné zaskřípění brzd a auto pomalu zastavilo.

„Musím se vrátit pro svoje fáro, víte?“ usmál se na mě. „Přece je tam nenechám.“

„Ale jak se odsud chcete vracet?“ podívala jsem se na něho udiveně. Představila jsem si hned, jak tu štreku pochoduje pěšky. To by od něho byla větší oběť, než bych od neznámého muže čekala.

Zastavili jsme. Neznámý otevřel dveře, vystoupil a pak je za sebou přibouchl.

„Moment!“ vyskočila jsem na své straně. „Musím vám poděkovat!“

„Rádo se stalo,“ usmál se neznámý.

A pak mi opravdu vstaly vlasy na hlavě.

Namouduši, můj noční spolujezdec znenadání zprůhledněl. Jasně jsem skrz něho viděla bílý plastikový patník, trochu osvětlený světlem z kabiny mého auta. Neznámý byl čím dál průhlednější, až mi zmizel úplně.

„Někdy možná na shledanou!“ ozvalo se v té chvíli, ale ne od něho, či přesněji, ne z místa, kde stál. Přicházelo to odněkud shora, jako kdyby visel ve vzduchu nade mnou.

„Ježiši!“ vyrazila jsem ze sebe.

Že by to byl opravdu nějaký duch?

Rozdrkotaly se mi zuby, nedokázala jsem se ovládnout. Naskočila jsem a zděšeně začala startovat. Startér sice kvílel poslušně, ale motor ani teď nenaskočil. Najednou jsem, teď už s hrůzou, pocítila, jak se auto rozjíždí. Pravda, tady vedla silnice s kopečka, ale rozjíždělo se mnohem rychleji, než by odpovídalo tomu nevelkému sklonu. Napadlo mě mrknout na tachometr, byla na něm už osmdesátka. V té chvíli auto přestalo zrychlovat a jelo dál jen setrvačností. Před naším domem bylo na tachometru sotva padesát, když jsem zabrzdila. Včas jsem si uvědomila, že bez benzínu do garáže nezajedu, ale to bylo nejmenší. Ani táta se občas neobtěžoval dovnitř, auto často stálo venku. Nebylo nic podivného, když jsem je nechala stát před domem.

Vpadla jsem domů jako bomba. Pečlivě jsem za sebou zamykala na všechny západy. Ani jsem se nemrkla do ledničky, kde mi máma slibovala zanechat večeři, vběhla jsem do svého pokoje a bleskurychle jsem byla v posteli. Panebože, opakovala jsem si, já jsem snad opravdu viděla ducha! Pořád jsem ale tomu nemohla uvěřit. Dopravil mě domů, vážně nepochopím jak, a pak se mi rozplynul před očima. Nebylo toho moc najednou?

Jakže to vlastně říkal?

Na duchy věřit nemusíte. Nikdy jsem žádného neviděl a to už po tomhle světě chodím přes osm set let!

Jako vtip nic moc. Jestli to byl ovšem vtip. V opačném případě - no, raději jsem to nechtěla ani domýšlet.

Vím, že jsem dlouho drkotala zuby pod peřinou; rozhodně to nebylo zimou. A pak jsem asi přece jen usnula.

Kdybych jen tušila, za jakých okolností se s ním opět uvidím! Naštěstí - či naneštěstí všechny ty hrozné události byly teprve před námi. Ale to jsem ještě nemohla vědět...


Mé noční dobrodružství prošlo bez očekávaného průšvihu. Naši se vrátili později než já a když zjistili, že už spím, ani mě nebudili. Ráno táta láteřil, že mu nějací holomci vycucali hadičkou z nádrže benzín, ale já mlčela jako hrob. Pochopitelně jsem neměla nejmenší chuti rozdělit se o své zážitky, tím spíše, že by mě určitě považovali za cvoka.

Jenomže já to doopravdy zažila. Na vlastní oči!

Následující den se mnou nic kloudného nebylo. Dorazila jsem sice do nemocnice včas, ale hned za dveřmi jsem potkala primáře Vomáčku. Ne že bych ho nesnášela, ale rozhodně se nedalo tvrdit, že bych ho měla v oblibě. Měl nemístné vtipy a často se bavil na můj účet. Neuvedla jsem se u něho zrovna nejlépe. Sotva jsem přišla ze zdrávky, přivítal mě jako svou spásu a hned mi ukazoval celou nemocnici. Jenomže už ten první den se mi ale přihodilo něco nepříjemného. Ne že bych se už předtím nesetkala s různými ošklivými případy, ale ležela tu zvlášť odporná gangréna, až se mi z toho udělalo špatně - a já se zkrátka složila. Omdlela jsem jako špalek. Vrchní sestra, postarší paní Nováková, hned přiskočila a začala mi dávat autotransfúzi, abych se rychle probrala. To se jí sice podařilo, jenže autotransfúze se dělá tak, že se zvednou nohy nahoru, aby se krev nahrnula do hlavy. Takže když jsem opět přišla k sobě, zjistila jsem, že na mě všichni chlapi kolem civí jako na divadle. Od pacientů až po primáře. Ihned jsem zase vyskočila a jaksepatří zrudla, ale smazat se to nedalo. Kdyby pak aspoň mlčel a nedělal si pořád vtipy na můj účet. Samozřejmě, jakmile jsem ho od té chvíle potkala, měla jsem okamžitě po náladě.

Ten den jsem upustila teploměr a pak injekční stříkačku. Říká se, že střepy přinášejí štěstí, ale nezdálo se mi, že by to byla pravda. Měla jsem stále pocit, že něco hrozného visí ve vzduchu - a že za to nejspíš může mé včerejší noční dobrodružství.

Opravdu se mi to stalo? Nebo se mi to jen zdálo? Ale - jak jsem se dostala domů? To bych musela mít okno, jaké jsem ještě nezažila. Vždyť jsem na té diskotéce nevypila ani malé pivo, měla jsem neustále na paměti, co mi táta říkal. Tvrdil, že funkcionářská zvířata si mohou jezdit ožralá jako prasata a projde jim to, ale když policajti chytnou někoho malého jako jsme my, zgustnou si na něm jaksepatří.

Kromě teploměru a stříkačky jsem už nic víc nerozbila, takže by se dalo říci, že den skončil jakž-takž bez pohromy.

Bohužel ještě neskončil. Jak se to říká - nechval dne před večerem...

V noci nás vzbudilo hučení letadel. Přelétávaly přes nás ve velkých skupinách vlna za druhou, byly jich spousty. Tátu napadlo zapnout si rádio - a tak jsme se dozvěděli, že naši zemi obsazují cizí vojska.

Donedávna to byli naši spojenci - a teď k nám přes noc vtrhli s neuvěřitelným množstvím vojáků, s mnoha tisíci tanky a spoustou letadel. Naše armáda byla proti takové síle početně nepatrná a navíc jsme takový podraz nečekali, proto vrchní velitel vydal rozkaz neklást okupantům odpor, aby se alespoň co nejvíc omezily ztráty.

Vyběhli jsme ven, abychom viděli nepřátelská letadla. Byla ale tmavá noc a jen hluboké hučení leteckých motorů nad námi dávalo tušit, kde se majestátně vznáší tisíce vojáků, aby dobyli naši zem. Nikdo je neohrožoval. Naše stíhačky zůstaly na zemi, nejspíš už byly v rukou nepřátel. Určitě je napadlo obsadit nejprve letiště a podobná klíčová místa.

Najednou jsem nahoře spatřila záblesk. Kdesi ve výšce se zažehla jiskřička a nechávala za sebou ohnivou červenou čáru. Jednomu z letadel asi vzplanul motor a po chvilce druhý, letadlo vybočilo z formace a začalo prudce klesat k zemi. A opět se kdesi nahoře zablýskalo, další z letounů začal ztrácet výšku. A potom třetí, čtvrtý a pátý. Najednou se nahoře zablesklo víc, nakrátko tam vzplanula malá ohnivá koule, ale rychle pohasla a všichni jsme viděli, jak cosi žhavého padá dolů. Ještě ve vzduchu žár pohasl a pak už nebylo vidět nic. Až po chvilce jsme slyšeli, jak byl monotónní zvuk leteckých motorů na okamžik přerušen zaduněním.

„Podívejte se - támhle!“ uslyšela jsem křičet souseda. Stál na balkóně svého domku a ve slabém světle venkovní svítilny bylo vidět, že pozoruje oblohu dalekohledem. Ukazoval nám cosi rukou, ne nahoru, ale kamsi k obzoru. Pohlédla jsem tam a pak jsem jenom litovala, že nemám také dalekohled.

Rozlévala se tam v dálce ohnivá záře. Tím směrem by měly být skály, žádná vesnice ani město. Brzy jsem ale pochopila příčinu. Viděla jsem, jak se do těch míst pokouší nouzově přistát jeden z hořících letounů - a jak se tam opět zablesklo a vyšlehly plameny. Mezi skály se přistávat nedá, to si hodně spletli letiště, pomyslela jsem si se zadostiučiněním. Přála jsem jim ale všechno nejhorší, stejně jako všichni kolem mě.

Další a další letouny klesaly mezi skály. Někteří piloti se pokoušeli manévrovat, ale stroje je očividně neposlouchaly. Buď se rozbili čelně o skály, nebo po nárazu na zem. Osm velikých letadel skončilo v ohnivé záplavě, dvě se rozlomila ve vzduchu a kromě nich jsme spatřili tři menší výbuchy, které jsme na tu dálku nedokázali rozpoznat.

Tam ve výšce se něco dělo - něco neočekávaného. Nedovedli jsme si to vysvětlit, ale škoda vznikala nepřátelům, takže se nás netýkala.

Pak to všechno skončilo.

Poslední vlny letadel přelétly a nastalo ticho. Spát jsme však už nešli. Do rána jsme ve velkém hloučku společně diskutovali, co se to na nás a na naši zem přihnalo.


Následující dny probíhaly ve znamení horečnatého chvatu. Byla jsem v nemocnici často celý den, od rána do večera. Bratři Olda i Jindra mě tam nechtěli pustit, prý aby se mi něco nestalo, ale otec to přešel pokrčením ramen.

„Kdyby vtrhli do našeho domu, neuchráníte ji,“ řekl jim. „A nemůžeme přece složit ruce do klína jen proto, že k nám vtrhla tahle horda.“

Pak k nám jednoho rána přivezli skupinu raněných nepřátelských vojáků. Nedaleko našeho městečka se potmě střetly dvě vojenské kolony. Vojáci byli stále pod velkým nervovým vypětím, nepoznali, že proti nim jedou tanky jejich vlastní armády a začali po nich střílet. Ti druzí samozřejmě palbu opětovali a než na ten omyl přišli, stálo to několik desítek vojáků život a spousta jich byla raněna.

Několik jich přivezli i k nám do nemocnice. Ošetřit jsme je museli, to byla naše povinnost, ale ti, co byli při vědomí, si museli od nás vyslechnout, co si o nich myslíme. Zdálo se nám ale, že nic nechápou. Pořád dokola mleli svou, že nás vůbec nepřišli dobývat, ale musí nás zachránit před horšími nepřáteli, kteří nás podle jejich verze před týdnem napadli. Byli dokonale zpracovaní a nepodařilo se nám přesvědčit je o jejich klamavé propagandě.

Jeden z nich, umístěný stranou od ostatních, se se mnou pokusil dát do řeči, když jsme na chvíli osaměli. Uměla jsem dobře rusky a snad proto si mě vybral. Byl to starší člověk, důstojník a ležel tu s prostřelenou nohou.

„Sestřičko,“ oslovil mě potichu. „Proč vy těm chlapcům vykládáte, jak jim naši lžou o téhle špinavé válce?“

„To tedy máte pravdu, lžou vám a tahle válka je pořádně špinavá,“ řekla jsem na to dost nahněvaně.

„My to přece víme,“ řekl polohlasem, abych to slyšela jen já.

„Tak proč...“

„Ale dovedete si představit, že by některý z těch vojáků řekl, že je ta válka špinavá a on střílet nebude?“

„To byste měli udělat všichni! Všichni najednou!“

„To chcete nemožné,“ povzdychl si. „Proti velení se všichni najednou postavit nedokážeme a jistě chápete, jak dopadne jakákoli nekoordinovaná akce. Jednotlivec nemá jinou možnost, než mlčet a plnit rozkazy.“

„Tak máte aspoň mlčet a nevytrubovat nám svoje nesmysly. My vám je nevěříme a vy to snad sami vidíte, zvlášť když dobře víte, jaká je to lež.“

„Ti kluci to neříkají proto, aby vás přesvědčili o naší pravdě, nemyslete si,“ povzdychl si. „Oni tak musí mluvit, aby přežili. Kdyby nějaký donašeč oznámil, že vám někdo z nich dal zapravdu, nedožili by se ani konce týdne.“

„To myslíte vážně?“ podívala jsem se na něho trochu zaraženě.

„Naprosto vážně,“ přikývl. Podlehnout nepřátelské propagandě, to je u nás zaručená vstupenka na hřbitov. Kdoví, zda nepostačí, že jsme tady byli pod vaším vlivem.“

„Máte příšernou armádu!“ otřásla jsem se.

„Voják, který se bojí nepřítele méně než svých vlastních důstojníků, koná pravé divy statečnosti, to nevíte?“

„A to mi říkáte vy - důstojník?“

„Já nemám co ztratit,“ pokrčil rameny. „Hodně znamená už to, že jsem se dostal do prvního sledu, ačkoliv je v naší armádě víc mladších a lépe připravených důstojníků. Obávám se, že nás předem odepsali. Budou pak o to víc vytrubovat do světa, kolik obětí nás stálo vaše osvobození.

„Tak jim utečte!“ navrhla jsem mu. „Teď by to šlo, přes hranice se v tom zmatku dostanete snadno.“

„Není kam utíkat,“ povzdychl si. „Na celém světě není místo, kde by byl našinec jistý životem. Naše špionážní služba dokáže takové vypátrat a zlikvidovat i na druhém konci světa. Neslyšela jste, jak dopadl Trockij? A žít v neustálém strachu někde v cizině? To není život.“

„V neustálém strachu žijete i takhle, jestli to dobře chápu.“

„Ano, ale aspoň můžeme žít a umřít doma... Kromě toho si představte, jak by se vedlo našim příbuzným. Máme doma rodiny a ty by to určitě krutě odnesly.“

Místo abych ho přesvědčovala o nesmyslnosti jejich vpádu, přesvědčil on mě. I když jinak, než jak by tomu mělo být v duchu jejich pokřivené, arogantní válečné propagandy.

Ostatně se u nás dlouho nezdrželi. Brzy si pro raněné přijelo několik vojenských sanitek a vojáčky odvezly. Dívala jsem se za nimi se smíšenými pocity. Pravda, byli to naši nepřátelé, ale kdo z nás mohl vědět, zda na tom nebyli hůř než my. My jsme se zatím nebáli promluvit, jako oni. Jejich lidé se báli vlastních nadřízených víc než nepřítele, to přece bylo příšerné. Upřímně jsem je začala litovat, když jsem si uvědomila, že v tom nelidském systému museli žít celý svůj dosavadní život. Nebylo mi ale dobře při pomyšlení, že nám nejspíš tento strašný systém zavedou brzy také.

 


Obsah Dále


13.09.2015 16:34

Komentáře: