Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Zvonařský most

To, čeho jsem se obávala, se brzy začalo naplňovat.

Vojska obsadila naši zem bez odporu a cizí vojáci se u nás usadili jako na věčné časy. Dosadili nám jinou vládu. Formálně složenou z našich lidí, ale nikdo nepochyboval o tom, že to jsou jen bezmocné loutky. Zřídili si tu své úřady, vnutili nám některé zákony. Naši zástupci kývali i na tak loupeživé dohody, jako že nikdo nesmí kontrolovat, co z naší země vyvážejí.

Před okupací nebyly mezi našimi zeměmi vztahy neutrální, spíš přátelské, i když i to přátelství bylo poněkud vynucené. Před více než dvaceti lety nás jejich vojska osvobodila, ale za to osvobození jsme po celých dvacet let poctivě platili přinejmenším nevýhodnými hospodářskými smlouvami, často i bezostyšně požadovanými dary. Když se ale z osvoboditelů stali okupanti, i tyto nevýhodné dohody byly pro ně málo. Odváželi si celé vlaky zboží a pokud za ně platili, pak to nestačilo ani na dopravní náklady.

Smutnější bylo, jak rychle se někteří naši zaprodanci otočili a rychle se dali k vítězům. Brzy poznali, že získají nějaké výhody, když budou s vlky výti a začali s nimi spolupracovat otevřeně. Dokonce se tvářili, jako kdyby bylo vlastně všechno v naprostém pořádku. Už zase veřejně mluvili o nezničitelném přátelství k našim okupantům - něco takového by si v prvních dnech invaze rozhodně netroufli.

Ale i to by se ještě dalo vydržet. Horší bylo, že začali mizet lidé...

Že i po prvním osvobození lidé beze stop mizeli, to se sice vědělo, ale nemluvilo se o tom. Tehdy byla válka a obětí bylo nepočítaně. Nebylo přece dobré našim osvoboditelům připomínat, že se k nám občas chovali jako k nepřátelům. Z opačné strany nám tenkrát hrozilo nebezpečí mnohem větší, také obětí bylo neporovnatelně víc. To byla pravda, jenže vzdálená, kdežto nebezpečí od našich bývalých přátel bylo teď až nepříjemně bezprostřední.

Čas od času se někdo prostě nedostavil do práce. Někteří lidé dostali výpověď a nikam jinam už nenastoupili. Jiní po vyhození z práce nedošli ani domů. Nejčastěji byly ale motory vojenských aut slyšet v noci, občas s ojedinělým výstřelem. Oběti na životech během invaze nebyly na naší straně velké. Okupanti se nesetkali s odporem a neměli proto důvod vraždit, samozřejmě pokud se nepotřebovali zbavit vlastních nepohodlných lidí. Sovětská okupační policie si to začala za mlčenlivé podpory kolaborantů vynahrazovat až později.

Jednoho dne k nám přiběhl udýchaný bratrův kamarád. Ani se u nás nezastavil a hned ve dveřích nám oznámil, že se oba bratři nejspíš jen tak nevrátí. Okupační vojáci prý po jedné studentské demonstraci přepadli koleje a všechny sebrali. Co se s nimi děje, nevěděl, ale ani jejich, ani svou budoucnost neviděl růžově.

„Musím pryč, za hranice,“ řekl s určitostí. Vypadal dost vyděšeně a nejspíš měl proč. Pro jistotu prý nešel ani domů, chtěl jen navštívit nějaké příbuzné, aby mu pomohli. Od nás samozřejmě dostal vydatnou svačinu, dále narychlo připravený balíček jídla a otec mu vnutil na cestu i nějaké peníze. Naši nabídku na nocleh odmítl s tím, že se nemůže zdržovat už ani o minutu déle.

„Jestli mě chytí, zabijou mě,“ tvrdil. Několik podobných případů se už stalo i v našem městě, takže jsme mu to věřili.

Po jeho odchodu vypukl u nás pláč. Máma brečela a já s ní. Táta nás těšil jak mohl, ale moc mu to nešlo. Nejspíš proto, že byl sám zdrcený. Máma mě držela v náručí jako kdyby mě chtěla rozmačkat a pořád jenom vzlykala.

Druhého dne jsem se chtěla v nemocnici omluvit. Zavolala jsem ráno telefonem, ale primář Vomáčka nic na moje plačtivé řeči nedal.

„Poslyš, Blaženko, mám pro tebe samozřejmě pochopení, ale uznej, když zůstaneš doma, nic tím nenapravíš. Máme tady strašně moc práce. Na Zvonařském mostě časně ráno vykolejil vlak, máme tady spoustu zraněných. Jestli jen trochu můžeš, přiběhni sem co nejdřív.“

„Co se stalo?“ zeptala jsem se ho skrz slzy.

„Co já vím?“ odrazil mé vyptávání. „Ale ty se sem koukej dostat jak nejrychleji můžeš. Mimochodem - máš tady mezi těmi raněnými bratra.“

„Kterého?“ vytřeštila jsem oči.

„Jindru,“ odtušil primář. „Ale je v šoku, nemluví. Byl v tom vlaku.“

„Co mu je?“ zděsila jsem se.

„To si nebudeme telefonovat, na to teď není čas, uvidíš to sama. Koukej přijet co nejdřív!,“ položil Vomáčka sluchátko. Nemusel mluvit dál. Ihned jsem zburcovala mámu a tátu a všichni tři jsme odjeli autem do nemocnice.

Panoval tu strašný zmatek, ačkoliv se zdálo, že nejhorší nápor raněných už pominul. Mnoho lidí leželo jen tak na zemi na narychlo sehnaných matracích, někteří dokonce jen na složených přikrývkách.

„Tady jste!“ popadl nás primář Vomáčka a rychle nás vedl do plného pokoje. Na zemi, jen tak na přikrývce tam ležel někdo zafačovaný, že mu nebyl vidět ani nos.

„Tady máte Jindru,“ řekl primář. Máma ihned padla k bezvládně ležícímu tělu a začala vzlykat.

„Prosím vás, pojďte ke mně,“ nenechal nás primář být a otce spolu se mnou rychle odtáhl do svého pokoje.

„Dobře, že jste přijeli autem,“ začal přitlumeným hlasem, hned jak za námi zapadly dveře. „Těch obvazů si nevšímejte, Jindra má jen pár oděrek, s takovou prkotinou si ho můžete ihned odvézt. Ale je v šoku - a mezi námi, bylo by lépe, kdybyste ho ošetřovali doma. Tam snad nebude vadit, kdyby křičel ze spaní.“

„Co se s ním stalo?“ optal se věcně otec.

„Katastrofa u Zvonařského mostu nebyla způsobena vykolejením. Je to něco horšího,“ vysvětloval nám tiše, ale rychle. „Byl to vlak s našimi vězni, doprovázený ruskými vojáky. Odváželi je pryč ze země - ale na mostě se stalo něco nečekaného. Vlak někdo zastavil, most se zřítil a dva vagony plné ruských vojáků spadly do řeky. Jeden prý při tom shořel. Jenže dost vojáků to přežilo a začali do našich lidí střílet. Nechci o tom mluvit veřejně, ale většina raněných jsou střelné rány. Slyšel jsem, že hodně lidí postříleli, ale spoustě lidí se podařilo utéci. Zdá se, že vojáci měli jiné starosti, než shánět vězně zpátky do houfů. Slyšel jsem zvěsti, že tam Rusy něco hrozným způsobem kosilo, ostatně to tam prý ještě pokračuje. Když teď vystoupíte na střechu nemocnice, uslyšíte, jak se tam střílí.“

„Myslíte, že někdo ten vlak přepadl?“

„Vypadá to tak,“ potvrdil Vomáčka. „Před chvílí kolem nemocnice projížděly jejich tanky, nejspíš přivolané posily. Vy jste je neviděli?“

Ujistili jsme ho, že jsme si žádných tanků nevšimli. Asi jely po hlavní silnici, my jsme k nemocnici přijeli zadem, takže jsme je mohli minout.

„Buďte rádi,“ souhlasil primář. „Ale podívejte se, jde o to, jak co nejvíc lidí dostat z jejich drápů. Vy tu máte syna, vezete se v tom, ať chcete nebo ne. Možná by bylo dobré, kdybyste si na nějakou dobu vzali do rodiny pár dalších lidí. Bude se jim teď těžko utíkat, když se nám tady začínají rojit ty zelené plechové obludy, chápete?“

„A co Jindra?“ chtěl vědět otec.

„Jak říkám, je v šoku, nic víc,“ ubezpečil ho Vomáčka. „Ale to je asi všechno, čím vás potěším. Jindra zatím mluvil nesouvisle, vykřikoval něco o tom, že tam byli duchové, ale brzy jsem pochopil, že v tom vlaku byli oba. A jak se zdá, Oldřicha vám přitom zabili - jako mnoho dalších.“

„Panebože!“ vyjekla jsem. „Oldu?“

Na okamžik jsem měla pocit, jako když jsem se kdysi jako malá holčička probořila na zamrzlém rybníčku do ledové vody. Naštěstí tam tenkrát nebylo hluboko, ale to studené leknutí jsem si zapamatovala na celý život. Teď se se mnou všechno na okamžik sevřelo do ledového krunýře a měla jsem pocit, že se na místě složím.

„Podívejte se, co se stalo, těžko změníte,“ pokyvoval hlavou Vomáčka. „Kdyby je odvezli ze země, byli by snad ještě naživu, ale bylo by to s nimi ještě horší. Víme my vůbec, co se s těmi zmizelými u nich děje? Pokud vím, zatím se od nich ještě nikdo nevrátil. Jistě je to pro vás tragedie, ale máte aspoň jedno dítě zpátky. Teď jde o to co nejvíce využít příležitosti, jaká se právě naskytla a vyvézt co nejvíc lidí do bezpečí. Pomůžete jim?“

Dohodli se, že si táta s mámou kromě Jindry odvezou domů aspoň tři další uprchlé vězně, vesměs lehčí případy. Nepůjde u nich o ošetřování, jako o to, dostat je co nejdál odtud.

„Blaženu nám tu ale nechte,“ vymiňoval si Vomáčka. „Jednak se vám místo ní vejde do auta někdo potřebnější, ale hlavně, jak říkám, vy ošetřovatelku potřebovat nebudete, tady bude užitečnější.“

Nikdy předtím mi nevyjádřil takovou pochvalu, ale v té chvíli jsem to tak nebrala. Měl pravdu v jednom, byla tu spousta zraněných a potřebovali okamžitou pomoc. Proto jsem přikývla. Jen jsem chtěla vidět Jindru, dříve než si ho naši odvezou.

Zatímco si otec odvedl matku stranou a tiše s ní hovořil, sklonila jsem se k Jindrovi. Ležel nehybně a zdálo se, že mě nevnímá, ale byl živý a to bylo prozatím po všech těch hrozných zvěstech to nejdůležitější. Odhrnula jsem mu jemně s obličeje vrstvu nedbale ovázaných obvazů; měly spíše zamaskovat jeho tvář, než že by byly k něčemu potřebné.

„Jindro, to jsem já, Bláža!“ zašeptala jsem potichu.

„Blaženko,“ zamumlal Jindra, „já jsem viděl ducha... Ty mi to nebudeš věřit, ale viděl jsem ho na vlastní oči...“

Polilo mě horko. Já jsem přece nedávno měla také co činit s podobným jevem.

„Věřím ti,“ ujistila jsem ho. „Jak vypadal?“

„Takový chlap v černé kožené bundě,“ tiše mumlal Jindra. „Nebudeš mi to věřit, ale bylo skrz něj vidět, jako kdyby byl ze skla...“

„A co tam dělal?“ chtěla jsem vědět.

„Krájel vagóny,“ vydechl bráška. „Viděl jsem na vlastní oči, jak takhle pokynul rukou a po stěně vagónu přejela ohnivá čára... Pokaždé odkrojil čelní stěnu, aby mohli lidi ven...“ Na chvilku se odmlčel, ale pak ze sebe rychle ve zkratce vysypal vše podstatné, co ho zřejmě nejvíc tížilo.

„Potom tam přiběhli jejich vojáci... házeli na něho i na nás granáty... Olda běžel přede mnou, roztrhalo ho to, ale přízraku se nic nestalo, ačkoliv mu několik granátů vybuchlo přímo pod nohama... Nebyl jen průhledný, ale i nehmotný... To se ale u ducha rozumí, ne? Ty mi to nebudeš věřit, ale já jsem to viděl na vlastní oči...“

Pak už opakoval pořád to samé, ale nedivila jsem se. Po tom, co zažil, bych čekala, že bude v horším stavu. Viděl, co se stalo s Oldou...

Oldo, Oldříšku...

Brečela jsem a slzy mi kapaly na Jindrovu tvář.

„Já jsem se asi zbláznil, to přece není možné,“ zašeptal najednou Jindra bez nějaké souvislosti. Ale pochopila jsem. Více než Oldova strašlivá smrt na něho zapůsobil ten průhledný člověk.

„Nedávno jsem také jednoho viděla,“ řekla jsem vážně.

„Neblázni, Blaženko!“ vrtěl malátně hlavou Jindra. „Vždyť sama dobře víš, že duchové nejsou. Akorát já jsem dneska jednoho viděl...“

Poklesla mu hlava a zavřel oči. Ne, neomdlel ani nespal, byl jen úplně apatický. Nebránil se, když ho táta s mámou vzali mezi sebe a pomalu si ho odvedli dolů do auta.

„Blážo!“ ozvalo se mi za zády.

Byla to Novačka, tedy vrchní sestra, stála tam s rukama od krve, jak právě vyběhla z operačního sálu. „Pojď se mnou, budeme tě potřebovat.“

Nebyl čas na nic dalšího. Chlap, který ležel Vomáčkovi na stole, měl roztržené břicho a uvnitř spoustu střepin. Vybuchl prý před ním granát. Chlap se ale probral, vstal, nahrnul si střeva zpátky do břicha, přidržoval si je rukama a takhle zrasovaný došel několik kilometrů až k nám. Teprve na vrátnici se složil, zřejmě omdlel ztrátou krve a možná i bolestí. Nekňuba vrátný by ho tam snad nechal vykrvácet, ale šli kolem další zranění a zmínili se o něm nahoře. Teď ležel na operačním stole a zdálo se mi, že pomalu umírá, zatímco mu primář Vomáčka pořád z břicha neustále vytahoval další a další střepiny.

„Dělej, nemáme moc času,“ zavrčel na mě. „Peán a svorku, rychle...“

Nedal mi ani okamžik na vzpamatování. Novačka se brzy vrátila, takže jsme Vomáčkovi asistovaly obě. Co jsem ale viděla, byl hotový chirurgický koncert. Spotřebovaly jsme hodně krevních konzerv, ale když Vomáčka skončil, ten chlap žil a zdálo se, že bude žít ještě dlouho, ačkoliv měl předtím v břiše kromě hlíny i spoustu kdovíjakého svinstva.

„Odvézt - a dalšího!“ zavelel Vomáčka.

„Myslíte, že to přežije?“ zeptala jsem se ho nesměle.

„Asi jo, když vydržel až doteďka,“ oddychl si Vomáčka. „Poslyš, Blaženko, nejsi nějaká zelená? Určitě se potřebuješ dostat na vzduch. Skoč na střechu nemocnice a podívej se, co se děje u Zvonařska. Ale vrať se co nejdřív, tady je práce jako na kostele.“

Zelená jsem snad byla, ale na omdlení jsem se necítila. Na tu střechu jsem ale vyběhla bez odmlouvání. Aspoň zdálky vidět, kde se to semlelo...

Nahoře už bylo víc lidí. Pár pacientů, kteří tu rozhodně neměli co dělat, ale nikdo je nevyháněl. Pak nějací kluci od nás, ti by naopak měli být dole a pomáhat. Ale nic jsem jim neřekla a jeden mi ochotně nabídl dalekohled, abych lépe viděla. Znala jsem ho od vidění, dělal v kotelně topiče a jmenoval se Milan, aspoň mu tak všichni říkali.

„Tam se to mele, vidíš?“ oznamoval rozjařeně. „Slyšela jsi to? Konečně došlo i na ně! Dostávají tam pořádně na kalhoty.“

„Zabili mi tam bráchu,“ oznámila jsem mu a už jsem zase nic neviděla, protože jsem měla plné oči slz.

„Vážně?“ obrátil se ke mně a rozjařený výraz mu zmizel s obličeje. „Promiň, to jsem nevěděl. To by musel být Olda, já jsem tu před chvílí vašeho Jindru viděl.“

Mlčela jsem, otřela jsem si slzy a zase se tam zahleděla. Bylo jasno a v dalekohledu byly vidět jen kotouče černého dýmu stoupajícího ze skal vzhůru. Zvonařské skály byly malá skupina pískovcových sloupů, takové menší skalní město, ale ne tak rozsáhlé, aby se k nám kvůli nim hrnuly turistické výpravy. Povšimla jsem si čtveřice helikoptér, jak kroužily nad skalami. Občas se od nich zablýsklo a do skal se natáhla tenká čárka kouře. Střílely raketami, ale nedalo se zjistit proč. Náhle se zablýskalo trochu víc. Spatřila jsem, jak z helikoptér začaly odlétávat kusy plechů a všechny čtyři se těžce zřítily do skal. Do výše vylétly další plameny a sloupy dýmu ještě zhoustly. Po chvíli sem závan větru donesl zvuky výbuchů, až sem bylo slyšet, jak to zadunělo. Napadlo mě, že tam je asi spousta raněných. Musí to být peklo, krčit se uprostřed takové bitvy. Kdo tam vlastně bojuje? Co je to za lidi, že si troufali přepadnout ozbrojený transport a teď tam už kolik hodin střílejí? Kde se tu vzali? Neměla jsem ani tušení, že by se blízko našeho města zdržovala nějaká odbojová skupina, ostatně by to byla vzácná výjimka, dosud nikdo se přece okupantům se zbraní v ruce nepostavil.

„Půjč mi to,“ žadonil Milan.

Právě jsem mu podávala dalekohled, když jsem spatřila oslňující kouli. Vyhoupla se vzhůru a chvíli nad Zvonařskými skalami zářila jako obrovská světlice, potom rychle pohasla. Místo ní se začal zvedat veliký hřib kouře.

„Hodili tam atomovku!“ zaječel kdosi. „Lidi, krejte se!“

Než by napočítal do tří, leželi jsme všichni na horkém asfaltu ploché střechy. Každý se krčil jak mohl. Vzpomínala jsem, co nám vykládali při různých školeních, jak se máme chovat při atomové válce, ale napadl mě jen otřepaný vtip, že se máme hlavně dobře dívat, protože něco takového už nikdy v životě nespatříme.

Dobře jsem viděla, jak na nás letí tlaková vlna. Dala se rozeznat, jak zvedala prach a rvala poslední zbytky listí se stromů mezi skalami a námi. Přiletěla na nás jako stěna, ve chvilce byla tady a udeřila nás, ale ne tak zle, jak jsem se obávala. Pod námi zazvonilo nějaké rozbité sklo, ale to bylo všechno a my jsme se všichni v pořádku zvedali. Dívala jsem se chvíli na šedivý hřib, který tam ještě pomalu stoupal.

„Byla to nějaká menší ráže,“ usoudil Milan. „Kdyby použili něco většího, smetlo by nás to všechny, nestačili bychom se ani něčeho chytit.“

„Spíš bych řekl, že to nebyla atomovka,“ namítal jakýsi starší člověk, zřejmě pacient. „Víte, já dělám s trhavinami a vím co takové věci dovedou. Tohle mohlo být podle mě dvě stě až tři sta kilo perunitu. Nebo odpovídající množství něčeho jiného.“

„I tak to byla parádní šupa,“ pokrčil rameny Milan.

„To je pravda,“ souhlasil odborník na trhavinu. „Muselo to tam udělat pěknou paseku. Řekl bych, že Zvonařské skály nepoznáme. Nechtěl bych být ani o kilometr blíž.“

Tam muselo zůstat lidí, pomyslela jsem si s hrůzou. Raději jsem se obrátila a seběhla dolů. Viděla jsem toho dost na to, abych uspokojila Vomáčkovu zvědavost. Za chvíli jsem byla na sále, už zase s umytýma, sterilníma rukama.

„Musíme sebou pohnout, můžeme očekávat, že nám sem co nevidět začnou vozit další,“ rozhodl Vomáčka.

Pacientů však spíš ubývalo. Většina po nezbytném ošetření nemocnici kvapně opouštěla. Už jsem o nich věděla dost, aby mi bylo jasné, že tu nikdo z nich nemůže zůstat. Zbývali jen ti, co se sami pohybovat nemohli, ale těch mnoho nebylo. Kdo měl sílu dostat se až k nám, měl obvykle i na to, aby se odklidil co nejdříve a co nejdál. Pochopitelně až na pár výjimek, například ten chlap s roztrženým břichem, ale těch pár jsme mohli umístit, aniž by to bylo někomu cizímu podezřelé.

Nakonec jsme všichni padali únavou, ale nemohli jsme se ještě zastavit. Na konec nám zůstávaly pouhé zlomeniny. Lidé tu celou dobu trpělivě čekali, až vyřídíme nejhorší případy a dostane se na ně. Ani nebylo slyšet naříkání, jen občasné sténání nejvíce trpících. Neměli jsme pro všechny dost morfia, nejnutnější dávky jsme schovávali pro případ, kdyby je někdo opravdu naléhavě potřeboval. Malé zlomeniny se napravovaly i bez umrtvení. Když se někdo dožadoval injekce, dostalo se mu obvykle vysvětlení, jak na tom jsme. Nikdo už svou prosbu neopakoval, všichni jen zatínali zuby, když jim doktoři rovnali kosti a balili je do sádry. Na některé jsem byla až pyšná, jak to snášeli.

„Neměli bychom poslat pár sanitek k tomu vlaku?“ navrhla jsem nesměle Vomáčkovi, když jsme si dali chvilku pauzy.

„Už tam odjely,“ odfrkl primář. „Ale mají příkaz do ničeho se neplést, pokud to tam bude vypadat o život. Zřejmě je to tam pořád žhavé a oni čekají někde za bukem. Nebo je tam sověti nechtějí pustit, ani tomu bych se nedivil, těm .“

Pak byly zvenku slyšet zvuky mnoha motorů, ale nebyly to naše sanitky, hučelo to mnohem víc a hlubším tónem.

„Jdi se podívat, co se děje venku,“ poslal mě Vomáčka ze sálu. Měl mě za poskoka, ale ani mi nepřišlo, abych se kvůli tomu urážela. Jako sestra jsem tu hrála kdovíkolikáté housle a když šlo do tuhého, vrchní sestra Nováková byla na sále platnější než já.

Strhla jsem rukavice, zahodila je do koše a vyrazila ze dveří. Ale za nimi jsem se zarazila, jako by mě přimrazil.

„Kdě diréktor?“ zařval na mě vysoký důstojník sovětské okupační armády a aby svým slovům dodal větší váhu, namířil na mě těžkou pistoli. Mrknutím oka jsem spatřila, jak aspoň pět dalších vojáků na mě míří ještě nebezpečněji vyhlížející samopaly. Pochopitelně jsem na fleku ztuhla.

„Kdě diréktor?“ opakoval otázku důstojník.

„Na operačním sále, co si přejete?“ zakoktala jsem.

„Kdě zděs operačnyj zál?“ vyštěkl důstojník.

„Tady,“ ukázala jsem za sebe.

Odstrčili mě stranou a víc se o mě nezajímali. Vtrhli do sálu a vytáhli ven na chodbu primáře Vomáčku.

„Okamžitě vyhoďte všechny vaše pacienty,“ hulákal na Vomáčku důstojník. „Za chvíli sem přivezou pacienta a jestli vám zemře, nechám vás všechny postřílet!“

„Klid, prosím,“ namítal Vomáčka. „Rozumí se samo sebou, že uděláme vše co bude v našich silách.“

„Nejdřív vyhoďte toho ze sálu!“ požadoval důstojník.

„Právě jsme s ním skončili,“ ujistil ho primář. „Musíme to ale před dalším pacientem trochu připravit.“

„Tak sebou hoďte, už ho vezou!“ nařizoval důstojník.

„Stihneme to než tady bude,“ ujistil ho Vomáčka.

„Jen aby!“

„Blážo, tebe už nepotřebujeme, můžeš jít domů,“ obrátil se ke mně. „Pozdravuj rodiče a bratra.“

„Nikdo ven nepůjde!“ vyštěkl důstojník. „Kdo se bez mého svolení pokusí opustit nemocnici, toho na místě zastřelíme, ať je to kdokoli. Nemocnice je obklíčená naším plukem, neunikne nám živá ani myš!“

„Téhle sestřičce skončila služba před dvěma hodinami,“ snažil se namítat Vomáčka. „Unavená sestra nám není nic platná, to snad pochopíte.“

„Zůstane tady jako rukojmí,“ rozhodl důstojník. „Všichni ostatní taky, rozumíte? Jestli vám ten pacient zemře, budete se pak dívat na parádní popravu. A sám půjdete před zeď jako poslední.“

Venku se jako na potvrzení jeho slov ozvala krátká dávka ze samopalu. Všichni jsme zbledli, Vomáčku nevyjímaje. Držel se ale ze všech nejlépe, to musel uznat každý. Těžko se dá odporovat argumentům takové ráže, jakou držel v ruce oficír, zvlášť když bylo každému jasné, že by ji neváhal při sebemenším odporu doopravdy použít.

„Dobrá, co se dá dělat,“ obrátil se primář k umyvadlu do operačního sálu. Důstojník šel o dva kroky za ním a pořád na něho mířil pistolí. Ostatní vojáci zatlačili do sálu vrchní sestru, mě a ještě dva zřízence, kteří sem ani nepatřili.

„Tak dost,“ obrátil se najednou Vomáčka na důstojníka. „Tady velím pořád ještě já. Tolik nesterilních lidí tu nemá co dělat. Vy sám si tu zůstaňte, ale vojáci půjdou alespoň na chodbu. Nevidíte, že mají boty od hlíny?“

Důstojník se na okamžik zamyslel. Pak jenom máchl rukou a nařídil svým vojákům, aby hlídkovali před sálem.

„A vy si vezměte galoše,“ přisunul Vomáčka botou před důstojníka pár bílých přezůvek.

Důstojník zaváhal, ale pak se sklonil a rychle si je navlékl. Nevěřila jsem očím. Takhle zpacifikovat důstojníka okupační armády dokázal jen Vomáčka. Samozřejmě ne doslova, ale bylo to maximum, čeho mohl v této chvíli dosáhnout.

„My jsme připraveni. Kde máte pacienta?“ řekl Vomáčka už zase klidným hlasem.

„Je tu,“ řekl důstojník řízně.

Na sál vtrhli další vojáci a pod jejich doprovodem nesli dva naši zřízenci nosítka, přehozená zakrvácenou dekou.

„Položte ho sem,“ poručil Vomáčka a ukázal na operační stůl. „Co jsem vám říkal o těch nesterilních?“ obrátil se jen tak přes rameno na velícího důstojníka.

Ten vyštěkl pár rozkazů, načež zablácení vojáci zmizeli za dveřmi. Vomáčka si poslal jednoho zřízence pro uklizečku, což mu důstojník povolil a načmáral na kus papíru propustku.

„Tak jdeme na to,“ obrátil se potom k vrchní sestře a ke mně. „Je mi to líto, Blážo, ale budeš tu muset zůstat. Dělal jsem co jsem mohl, víc nebylo v mých silách.“

„Jste zlatej, pane docente,“ usmála jsem se na něho snad poprvé - přinejmenším od vpádu sovětů do nemocnice. Dnes mi ani nebyl nepříjemný, naopak, obdivovala jsem ho. Zachoval se jako správný chlap.


Pacient byl v hrozném stavu, že jsem se zachvěla, když ho poprvé odkryli. Hned jsem si uvědomila důstojníkovy vyhrůžky a nebylo mi volně u žaludku. Probůh, co tady můžeme dělat, řekla jsem si, když jsem zpozorovala tu spoušť. Pacient neměl obličej, vlasy, ale ani oči. Tam, kde mají lidé tvář, měl jen hrozně rozbitou zkrvavenou změť spálených tkání, z nichž vykukovaly obnažené, zčásti přeražené zuby. Podobně to vypadalo, když jsme na něm rozřízli černou koženou bundu. Byla celá sežehlá, chřestila a drolila se nám v rukou. Na štěstí pro něho zachytila alespoň žár, který mu spálil obličej. Ošklivé podlitiny na celém hrudníku ale svědčily buď o hrozném nárazu - anebo o strašlivém mučení.

„Museli jste ho takhle zřídit?“ obrátil se skrz zuby na velícího důstojníka Vomáčka. „Teď ho máme zachraňovat, když jste ho takhle zvalchovali?“

„Nikdo z nás se ho ani nedotkl,“ vyštěkl důstojník.

„Že jste se ho ani nedotkli?“ ukázal Vomáčka na pacientův hrudník. „A co ten dvojitý průstřel hrudi? Ty kulky nebyly vaše? Jako lékař bych rád věděl, co mohlo tohle způsobit? Je hrozně pomlácený, mám dojem, že má z poloviny žeber malé kostičky! A kdo to vlastně je?“

„Co je vám do toho?“ zavrčel důstojník. „Až na ty průstřely si všechno způsobil sám. Jestli vám to pomůže, není to náš člověk, ale váš. Nejdřív na nás střílel, skoro celý pluk mi postřílel a nakonec způsobil výbuch, při kterém naráz zahynulo skoro padesát mých vojáků.“

„To by ale musela být strašná exploze.“

„To tedy byla,“ ujistil nás důstojník. Posadil se na sterilní lehátko pod oknem, vytáhl krabičku cigaret a bez ohledu na naše protesty si zapálil.

„Čert aby ho vzal,“ začal trochu tišším hlasem, ale bylo ho pořád slyšet po celém sále. „Patří mi to! Že jsem raději nedržel hubu!“

Nikdo z nás mu neodpověděl. Byli jsme zaujati zraněným.

„Kdybych mlčel a vlastnoručně ho zastřelil,“ uvažoval nahlas oficír, „dopadlo by to jinak. Ale nejspíš ne. Što dělat? Něvazmožno tajit, že jeden člověk takhle zdecimoval pluk. To by nedopadlo dobře. Moc lidí to vidělo.“

„Říkáte - jediný člověk?“ zachytil jeho slova Vomáčka.

Ačkoliv jsme o další komunikaci s důstojníkem ostentativně nejevili zájem, zvědavost v něm zřejmě zvítězila.

„Ticho vy tam, hleďte si svého,“ utrhl se na něho důstojník nevrle. „Visíte na něm životy stejně jako já, ale vy se aspoň můžete snažit, já už jsem udělal, co jsem udělat mohl, víc už není v mé kompetenci.“

„Nebudete mi přece tvrdit, že vám záleží na jednom člověku, zvláště když sám tvrdíte, že není váš.“

„Mně na něm nezáleží, nejraději bych ho odpráskl jako psa,“ odplivl si oficír na zablácenou podlahu. Nevypadalo tu všechno, jak to na operačním sále má být, ale situace vůbec nebyla normální a na takové podrobnosti už jsme se ani neohlíželi.

„Odpráskl bych ho, zabil mi plno kamarádů,“ filozofoval dál oficír. „Ale když jsem nahoru nahlásil, že nás podle všech známek decimuje jeden jediný chlap, dostal jsem rozkaz zajmout ho živého, i kdybych měl kvůli němu ztratit deset našich pluků. Kdyby bylo po mém, nasadím na něj těžká děla a ne pěšáky. Pět vrtulníků sundal! A nakonec takovou pohromu! On mi to určitě udělal schválně! Nechtěl nám padnout do rukou živý!“

„Ani se mu nedivím,“ zabručela potichu Novačka. „Já bych mu nejradši dala takovou dávku morfia, aby ho už netrápili.“

„Víte dobře, že nemáme na vybranou,“ zavrčel na nás primář. „Víte, co nám slibují, když zemře?“

„No právě. Co když nám tu exne?“ strachovala se.

„Slyšely jste přece, co se stane, ne? Půjdeme se pak všichni postavit venku před zeď a poslední co uvidíme budou hlavně jejich samopalů. Kalašnikovy jsou prý nejlepší na celém světě, ale nemám chuť přesvědčit se o tom na vlastní kůži.“

„Jestli zemře, odneseme to všichni,“ sýčkovala Novačka.

„On nezemře,“ prohlásil Vomáčka. „Je děsně pomlácený, z obličeje má fašírku, ale základní životní funkce má v pořádku, nevidíte? Jo, kdyby ta gorila chtěla, abych mu zachránil oči, to by bylo horší. Pokud mu jde o jeho život, ten už je, zdá se, mimo nebezpečí. Docela se tomu divím, ale je to tak. Jako kdyby měl devět životů, jako se říká o kočkách. Nezávidím mu ale, co ho nejspíš čeká. Snad ho zastřelí, až poznají, že jim slepý k ničemu nebude. Aspoň to bude mít rychleji za sebou. Kdyby nám tady ale zůstal tuhý, zbytečně by kvůli němu zahynulo moc lidí - a to rozhoduje.“

„Nerad bojuji s neznámým,“ meditoval dál pro sebe ruský oficír. „Kulomety, tanky, samopaly, hurá, obsadit kótu, tomu rozumím. Ale tohle... Divím se, že nám nezmizel, dokud byl neviditelný. Tohle není nic pro nás.“

Myslím, že jsem jaksepatří ztuhla. Třetí člověk, který tu dnes mluvil o neviditelném, a to počítám i sebe. Ale první, kdo ho spojoval s konkrétní osobou. Ale - Jindra vlastně taky mluvil o chlapu v černé kožené bundě, jako měl na sobě tenhle... To přece není možné, aby zrovna on...

Hlava muže už byla zafačovaná, že z ní nebyl vidět ani kousek kůže. Pokud se mi to nezdá, byl by to skutečně - můj neznámý zachránce z noční jízdy? Vzpomněla jsem si na jeho tvář, jak jsem ji spatřila ve tmě a v dešti. Trochu do trojúhelníku, to by odpovídalo. Tenkrát mi náhle zprůhledněl a to bylo na mě přece jen moc. Ale kdyby to byl opravdu on, proč také tak nezmizel těmhle vojákům?

„Zavolejte saniťáky, ať ho odvezou na ÁRO,“ poručil mi Vomáčka. „Ale opatrně.“

„Není mrtvý?“ staral se dychtivě oficír.

„Není a možná to přežije,“ ujistil ho Vomáčka.

„To doufám,“ vypjal hruď důstojník. „Musí vám vydržet naživu do té doby, než si pro něho přiletí naši specialisti. Už jsou na cestě, ale trochu jim to potrvá, je to sem daleko. Až si ho v pořádku přeberou, máte mé čestné slovo, že jste všichni okamžitě volní. Ale do té doby tady zůstanete.“

„Nebojte se, vydrží,“ ujišťoval ho Vomáčka.

„Já na vaše řeči nedám,“ odsekl důstojník. „Mohli byste mě podvést. Čechi nejsou spolehlivý národ. Dostal jsem rozkaz předat ho živého a dokud ho ode mě nepřevezmou, zůstanu tady a budu na vás dávat pozor. Dovedete si vůbec představit, co u nás znamená nesplněný rozkaz? Nedovedete, co? Žádnou disciplínu nemáte, svoloč takaja...“

„A to tu máme i spát?“ začala se umírněně rozčilovat Novačka - měla asi dobře na paměti oficírovu pistoli. Kromě toho bylo těžké přehlédnout nasupené vojáky tatarského vzhledu, jimiž se nemocnice jen hemžila.

„Však to nějak vydržíte,“ mávl rukou oficír. „To není nic proti tomu, co musí vydržet naši vojáci v boji.“

„Nejsme vojáci,“ odsekla Novačka, ale dál už neřekla ani slovo. Co jiného mohla v této chvíli dělat?

„Měli bychom se raději postarat o tamtoho,“ připomněla jsem. „Abych s ním raději zůstala a hlídala ho.“

„Úplně nejraději bych tě poslal domů, děvenko,“ vzdychl si primář Vomáčka. „Ale jak sama vidíš, nejde to. Určitě jsi unavená, ale kdo není? Nikdo to nemáme jednoduché...“

„Mám doma rodinu,“ lamentovala Nováková, jako by jí to došlo až teď.

„To těm zeleným gorilám nevysvětlíte,“ pokrčil rameny primář. „Hoši, opatrně, moc na něm záleží,“ napomínal saniťáky, kteří opatrně odváželi pacienta. Určitě jim pořádně zatrnulo, když se dozvěděli, co nás čeká, jestli ten člověk zemře. Vojáci prý už z nemocnice nikoho nepustili; dovnitř ano, ale ven ne. Naštěstí je nenapadlo zablokovat telefony a kdosi stihl varovat ostatní, aby se proboha k nemocnici ani nepřibližovali. Vrátní podniku před nemocnicí začali lidi zastavovat a vracet - nikdo asi neprotestoval, když se dozvěděl, před čím ho uchránili.

„Myslím si, že toho dneska moc nenaspíme,“ řekl primář. „Těžko usnu, když mám být zítra ráno zastřelený.“

„Já tady zůstanu a kdyby něco, zavolám,“ nabídla jsem se.

„Dobrá,“ souhlasil. „Budeme vedle. Nováková na sesterně a já u sebe.“

„Doufám, že tam s ní nezůstane ten oficírek,“ starala se Novačka.

Naštěstí Vomáčka důstojníka přesvědčil, že pacient bude v pořádku a že by udělal lépe, kdyby hlídkoval venku na chodbě. Dal mu tam přinést lehátko a pak i pro další tři jeho vojáky, jak si to pan důstojník vymínil.

„Ale dávej pozor, aby se s ním něco nestalo,“ nabádal mě.

„Nebojte se,“ usmála se.


Osaměla jsem a teprve teď jsem se pustila do breku. Především pro Oldu. Byl to přece můj bráška a já jsem se nemohla smířit, že ho už nikdy neuvidím. Měla jsem nesmírný vztek na ruského oficíra, pro kterého náš člověk neznamenal vůbec nic a jehož vinou nejspíš Olda zemřel. Kdyby jen Olda, ale kolik dalších lidí! Pak jsem se přece jen trochu vzpamatovala. Zkontrolovala jsem stav pacienta a sklonila se nad ním.

„Je tu někdo?“ ozvalo se z té hromady fáčů.

Byl při vědomí, ale neviděl mě - a už mě bez očí nikdy v životě neuvidí, zachvěla jsem se.

„Klidně ležte,“ promluvila jsem na něho tiše. „Jste u nás, v nemocnici.“

„Tak jsem si to špatně spočítal,“ povzdychl si neznámý smutně. Sotva mluvil, spíš šišlal, neměl vlastně rty ani zuby a divila jsem se, že mu vůbec rozumím.

„Nesmíte se rozčilovat,“ napomenula jsem ho.

„A co jste vy? Ošetřovatelka?“

„Ano,“ potvrdila jsem mu. „O vás říkali že jste duch, co vy na to?“

Rozhodla jsem se neodkládat tuhle otázku ani o minutu.

„Bylo by to tak možná lepší,“ hlesl neznámý. „Bohužel to není pravda.“

„Kdyby to byla pravda, pak bychom se my dva museli nedávno setkat,“ pokračovala jsem. „Já už jsem totiž s jedním duchem mluvila.“

„Nejste vy ten žabec v noci v autě bez benzínu?“ vzdychl si pacient.

Polil mě nejprve mráz a hned zase horko. Byl to on - a dokonce si mě pamatoval.

„Tenkrát jste se vypařil jako opravdový duch,“ vysoukala jsem staženým hrdlem.

„Promiňte mi to, udělal jsem si z vás trochu legraci,“ připustil. „Bylo to ale takové - hodně zvláštní setkání, viďte!“

„Tak to jste přece jenom vy,“ sklonila jsem se nad ním. „A dnes jste mi v tom vlaku zachránil bratra.“

„O tom nevím, ale je to možné.“

„Ale druhého brášku mi tam zabili,“ dokončila jsem smutněji.

„To je moje vina. Špatně jsem si to naplánoval,“ povzdychl si. „Počítal jsem s tím, že vlak doprovázejí vojáci, proto jsem zlikvidoval první dva vagony, ale netušil jsem, že budou ještě v dalším vagonu na opačném konci vlaku. Když se pak vyrojili, bylo pozdě. Na jednoho jich bylo příliš mnoho.“

„Říkali mi, že jste na to byl sám. V tom případě jste jim to ale nandal parádně,“ řekla jsem s obdivem.

„Aspoň pár lidí se zachránilo,“ povzdychl si. „Já jsem nejdřív dělal všechno možné, abych přitáhl pozornost vojáků na sebe. Potom jsem se naopak snažil té pozornosti zbavit. To druhé se mi nepovedlo. A přitom stačilo tak málo... jenže k vodě mě už nepustili...“

„A co jste jim všechno provedl?“

„Já jsem je nepočítal,“ odpověděl tiše. „Nějaká stovka vojáků, tanky, helikoptéry, jedno bitevní letadlo...“

„No páni!“

„Tryskáče jsou jednoduchý cíl,“ vysvětloval mi. „Uvnitř motoru se jim točí přesně vyvážená turbína, stačí tam poslat trochu energie a pár lopatek ustřelit. Rotor se změní v beranidlo a letadlo se roztrhne samo. Helikoptéře stačí odstřelit jediný list vrtule a jde dolů. Tanky jsou horší, ale o to nejde. Prosím vás, nejsou tu někde jejich vojáci?“

Vysvětlila jsem mu, že jeden vysoký sovětský důstojník na něho čeká na chodbě a všem nám vyhrožuje zastřelením, protože ho chtějí za každou cenu dostat živého.

„To je zlé,“ zachvěl se. „Právě jsem vás chtěl poprosit, abyste mi dala smrtící dávku morfia, kdybych jim měl padnout do drápů. Ale když je to takhle, to je jiná.“

„Proč byste měl zemřít?“ zachvěla jsem se. „Myslíte si, že bez očí se nedá žít?“

„Tady nejde o oči,“ řekl rezolutně. „Kdybych měl čas, narostou mi nové. Nekoukejte se tak na mě, vím, že vám to musí připadat jako rouhání, ale je tomu tak. Vždycky mi naroste všechno. Nezůstávají mi ani jizvy, mám mnohem větší regenerační schopnosti než je obvyklé, rozumíte mi?“

„Jste vůbec dost neobvyklý člověk,“ řekla jsem tiše.

„Žel Bohu, jsem pořád jenom člověk,“ vzdychl. „Navíc mám smůlu, příliš mnoho vím - a naneštěstí to pochopili. Moc by potřebovali krešo, ale ode mě je nedostanou, i kdyby mě lámali kolem. Přiznám se ale, morfium by mi bylo milejší.“

„Co je to - krešo?“

„Strašná síla,“ řekl vyhýbavě. „Dala by se zneužít a o to jim určitě jde. Víc vám neřeknu a raději zapomeňte, že jste to slovo ode mě slyšela.“

„Myslíte, že vás budou mučit?“ otřásla jsem se.

„S tím najisto počítám,“ odtušil. „Ale to by bylo menší zlo. Na mučení ze mě nic nedostanou, museli by mít poblíž odborníky a i těm bych dlouho vysvětloval oč jde, i kdybych sám chtěl. Spíš se bojím, že mě budou vydírat pomocí rukojmí. Víte, mohou přede mnou zabíjet nevinné lidi, dokud jim nepovím, co a jak. Jsou toho schopní.“

„A co kdybyste s nimi naoko spolupracoval?“ navrhla jsem mu. „Tolik lidí se k nim už přece dalo!“

„Mně by nic takového nevěřili,“ řekl zasmušeně.

„Poslyšte, mám nápad,“ vyskočila jsem. „Co kdybyste jim sehrál ztrátu paměti? To se přece při úrazech stává. Rozumíte? Takové pořádné okno, třeba až na několik let života. Pak by na vás nemohli! Ani by jim to nebylo nápadné, hlavu máte rozbitou, tomu by uvěřit museli.“

„No, o tom by se dalo uvažovat,“ zamyslel se.

„Mohli bychom jim potvrdit, že jste měl před pěti lety, nebo jindy, ale ještě před jejich invazí, nějakou nehodu. Pak byste se mohl tvářit jako kdyby žádná invaze nebyla a naoko, rozumíte, naoko byste s nimi spolupracoval. Třeba by se vám potom naskytla příležitost, jak jim vyklouznout.“

„Tedy, slečno, vy jste hlavička!“ roztál po krátké chvíli usilovného přemýšlení. „Jestli je jediná cesta, jak z téhle kaše ven, je to zrovna tahle. Měl jsem skutečně nehodu, snad o tom někde bude ještě záznam. No ale raději... Když budete tak laskavá, řekněte jim, že jsem nesouvisle mluvil o motocyklu na pražské silnici v dešti, rozumíte? A že jsem tvrdil, že je rok čtyřiašedesát. To by mohlo stačit.“

„Pomůže vám to?“ starala jsem se.

„Když ne, tak ne, vám to určitě neuškodí. Zkuste to.“

„Pro vás udělám co budu moci,“ ujistila jsem ho. „Mám k vám dluh - především za bratra.“

„Hrozně mi je líto, že kvůli mně zemřelo tolik lidí.“

„Kvůli vám?“ zarazila jsem ho. „Vy jste jich zachránil, ani nevíte kolik. Ty padlé připíšeme na konto okupantů, bude to tak spravedlivé, nemyslíte?“

„Když to říká sestra jednoho z nich, nezbývá mi než to tak přijmout,“ vzdychl si.

„Ani teď to nebudete mít jednoduché,“ ujistila jsem ho. „Ale myslím, že jsme se dohodli. Říkáte, rok čtyřiašedesát, motorka na pražské.“

„V dešti,“ připomenul mi.

„Dobře, já tedy jdu,“ řekla jsem. „Kdybychom se nikdy neviděli, aspoň si vzpomeňte, že vám držím palce.“

„Nikdy vám to nezapomenu, Blaženko,“ řekl tiše.

Přiznám se, trhla jsem sebou. Své jméno jsem mu přece neřekla - jak je mohl znát? Ale pak jsem nad tím mávla rukou. Kdoví od koho to slyšel. Možná byl při vědomí, když na mě mluvil Vomáčka. Buď jak buď, teď to nebylo důležité.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 16:34

Komentáře: