Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Okupace

Výslechy, které potom následovaly, bych nikomu nepřála. Zamračení vyšetřovatelé ruského Komitětu nás důkladně proklepali ze všech stran. Pacienta si odvezli - ani jsem se nedozvěděla jeho jméno - a vrhli se na nás. Chtěla jsem předstírat, že nerozumím rusky, ale to mě nezachránilo, měli tlumočníky. Aspoň trochu času jsem tím získala a pokaždé než jsem otázku vyslechla česky, mohla jsem se trochu rozmyslet.

A pak to šlo pořád dokola. Co všechno jsme už slyšeli o Zvonařském mostu a tak dále. Vyslýchali nás celé hodiny, často až pozdě do noci. Nebili nás, ale příjemné to nebylo. Naštěstí jsem se brzy všechny svoje výpovědi naučila nazpaměť a protože jsem papouškovala pořád to samé, nechali mě na pokoji. Byla jsem pro ně velice důležitá jako jediná, kdo s neznámým hovořil, či spíš kdo od něho slyšel aspoň několik nesouvislých slov, jak jsem jim stále tvrdohlavě opakovala.

Nakonec se přece jen unavili a nechali mě. Jistě bylo pro ně přednější, že měli v rukou jeho. Doufala jsem, že má lest zabrala. Pro ně jsem ruštinu neovládala, ale pro sebe jsem pečlivě poslouchala, co si říkají mezi sebou. Mluvili všichni o ztrátě paměti a soudili, že je to pro ně velice výhodné.

Nejdůležitější bylo, že se s vězni ztratila dokumentace, nejspíš shořela v důstojnických vagonech. Buď jak buď, už se po nich nikdo nesháněl. Ačkoliv jsme byli od té doby odhodláni Jindru ukrývat, nebylo to zapotřebí. Na uzavřenou vysokou školu se pochopitelně nevrátil, ale táta tvrdil, že je to tak možná lepší. Opatřil mu práci v podniku a bráška byl zase normální člověk jako ostatní. To bylo v té době k nezaplacení.

Na neznámého jsem však nemohla zapomenout. Měla jsem k tomu mnoho důvodů. Předně mi sám přiznal, že může být neviditelný. Nejspíš ne kdykoli by se mu zachtělo, toho by snad ve Zvonařských skalách využil, ale několikrát jsem o této jeho vlastnosti slyšela od hodně důvěryhodných lidí - a na vlastní oči jsem se snad také mohla spolehnout.

Další záhadou bylo, co vlastně u Zvonařského mostu proti vlaku a pak proti celému tankovému pluku použil. Náš odborník na výbušniny odhadl poslední, největší výbuch na dvě stě až tři sta kilo perunitu, ale nedovedla jsem si ani představit, že by to tam měl někde předem připravené. Okupanti celou oblast uzavřeli, obehnali ostnatým drátem a kolem železniční trati postavili vysoké zelené plechové stěny, aby ani z jedoucích vlaků nikdo nic nespatřil. Zřícený most rychle nahradili vojenským provizorním a všechno kolem pečlivě uklidili

A konečně, nešlo mi z hlavy, že by mu mohly narůst oči. Hovořil sice o nějakých zvýšených regeneračních schopnostech, ale čeho je moc, toho je příliš. Co vím, nikde na světě není v žádné lékařské knize popsáno, že by někomu dorostl tak důležitý orgán, jako jsou oči. To by byl učiněný zázrak a on měl pravdu, když předpokládal, že mi to bude připadat jako rouhání.

Vypůjčila jsem si pár odborných knih a tam jsem si všechno ověřila. Na světě bylo lékařsky zaznamenáno pár případů, kdy lidem narostly třetí zuby, ale bylo vyloučeno, aby narostly tak složité orgány jako jsou oči. Zejména se to týkalo nervů. Nervy se obvykle neregenerují - a nejen oční.

Jemu jsem to ale nějak podvědomě věřila. Nejspíš proto, že on sám rozhodně nebyl obyčejný člověk. Už protože jsem ho na vlastní oči viděla průhledného.

Pro nás bylo nejdůležitější, že jsme vyvázli bez komplikací se zdravou kůží. Nepočítám-li výslechy, ale ty jsme nakonec přežili ve zdraví. Nejhorší bylo, že mi zabili brášku Oldu. Kdoví, jak málo chybělo, aby nás povraždili všechny.


Na přítomnost okupačních vojáků jsme si začali pomalu zvykat. Oni přes počáteční protesty světové veřejnosti dosáhli svého. Osud naší nevelké zemičky byl světu lhostejný, tak jako nedlouho předtím, když nás podobným způsobem obsadila vojska sousedů z opačné strany. V prvním případě se s námi naši germánští protektoři nespokojili a aby dosáhli svého, rozpoutali válku, vtáhli do ní celý svět a to se jim stalo osudné. Teď zůstal navenek zachován mír a svět si oddychl, že nehrozí nebezpečí války.

Nás všichni - jako vždycky - hodili přes palubu.

Sovětští okupanti toho samozřejmě využili. Aby vzbudili ve světě dojem, že je vše v naprostém pořádku, dosadili nám vládu, složenou z našich lidí. Zaprodanců se bohužel našlo dost, také jako vždycky. Ti samozřejmě okupantům zobali z ruky, ale navenek se zdálo, že se do našich záležitostí už nikdo cizí nevměšuje. Zdánlivě to vypadalo jako dřív, až na neúměrně početné okupační vojsko. Usadilo se u nás natrvalo a museli jsme je živit.

S tím nevměšováním to ale zblízka bylo jiné.

Okupanti měli ve všem přednost. Když bylo nějaké zboží nedostatkové - a to byla brzy většina - museli je dostat nejprve oni a my jsme mohli být rádi, když na nás nějaké zbylo. Měli své obchody. Byla by radost v nich nakupovat, kdyby nám byly přístupné. Jejich auta měla přednost na silnicích a když se jim někdo připletl do cesty a došlo k havarii, vždycky byla vina na jeho straně.

Museli jsme se rychle naučit vyhýbat se jim - a nejenom na silnicích. Ale to jim nestačilo. Chtěli být neustále oslavováni, bezostyšně nám vyčítali, že je naše obsazení stálo statisíce mrtvých a počítali, že jim to budeme muset několik století splácet! Přitom jsme dobře věděli, že většina jejich padlých zahynula rukama vlastních velitelů, když poznali, že jejich intervence není tak spravedlivá, jak jim jejich politruci namlouvali, nebo jen proto, že nebyli při vraždění našich lidí dostatečně aktivní.

Napsala jsem dopis rodině onoho důstojníka, kterého jsem sama krátce po začátku invaze ošetřovala. Naštěstí mi tehdy dal svou adresu. Zajímalo mě, zda se vrátil domů a jak se mu vede.

Dlouho žádná odpověď nepřicházela, ale pak mi jeho vlastní matka přece jen napsala. Její dopis mnohé okolnosti invaze nádherně dokresloval.

Bylo to vyloženě nepřátelské psaní. Vyčítala mi, že jsme jí zabili syna a byla velice hrdá, že padl jako hrdina. Napsala mi ale, že oznámení o jeho smrti dostala už třetího dne invaze, tedy o celé dva dny dřív, než se dostal k nám do nemocnice.

A bylo mi to jasné. Ten důstojník se přece obával, že ho jeho nadřízení odepsali a jak se ukázalo, právem. Jeho rodina dostala oznámení o jeho smrti v době, kdy byl ještě naživu. Okupanti ho zřejmě krátce poté zlikvidovali, tak jako tisíce dalších. Zabili tím dvě mouchy jednou ranou. Před světem se mohli ohánět mnoha oběťmi ve vlastních řadách, jimiž se snažili dodat agresi aspoň dodatečně nějaké opodstatnění. Současně se zbavovali nepohodlných vlastních lidí. Možná tomu tak bylo u většiny jejich padlých.

Případy, kdy invazní vojáci skutečně zahynuli rukama našich lidí, by se daly spočítat na prstech. Přepadli nás nečekaně, hraniční posádky přemohli bez výstřelu. Potom naši vojáci dostali rozkaz nebránit okupantům v postupu a nestřílet na ně. Zvonařské skály byly výjimkou - navíc jsem věděla, že za tím byl jediný člověk, ačkoliv byl vyzbrojený nepochopitelnými a hrůzu nahánějícími zbraněmi. Byl ale sám proti obrovské přesile a ani jeho zbraně ho nezachránily.

Na dopis staré matky jsem samozřejmě odpověděla. Poněkud ironicky jsem ji politovala a přitom jsem jí napsala, že jsem s jejím synem hovořila, když u nás ležel zraněný. On sám byl přece rozumnější a dobře věděl, že je všechno jinak, než jak tvrdila jejich propaganda. Neodvážila jsem se jí ani naznačit něco z našich rozhovorů. Kdybych jí to napsala otevřeně, nejspíš by můj dopis nikdy nedostala. Ani takhle jsem si tím nemohla být jistá. Hlavně jsem jí neopomněla zdůraznit, kterého dne jsem s jejím synem naposledy mluvila. Snad ji trkne aspoň to datum, říkala jsem si.

Naši rodinu ostatně také postihlo neštěstí a na rozdíl od matky onoho důstojníka jsme věděli, co se stalo s Oldou a kdo byl skutečným původcem jeho smrti. Roztrhal ho granát sovětského okupačního vojáka, na kterého byli nejspíš doma právě tak hrdí. Oni nechápali, či spíš nechtěli chápat, kdo byl obětí a kdo vrahem. Kdoví, zda to i oni nedělali jen kvůli politrukům.

Nedostali jsme ani Oldovo tělo, nemohli jsme ho ani slušně pochovat. Nešťastný bráška Jindra, který Oldův konec na vlastní oči viděl, se z otřesného zážitku vzpamatovával jen zvolna a nechtěl nám o tom nic povědět. Samozřejmě nemohla být ani zmínka, že by dokončil vysokou školu, ačkoliv měl ve studiu před invazí dobré výsledky. Místo na studia tedy nastoupil do práce. Jezdil s nákladním autem pro jeden z místních podniků, zvykl si na to, ale kdykoli na silnici potkal charakteristicky zabarvená vozidla okupační armády, nikdy se neudržel a alespoň skrytě si odplivl.

Já jsem dál dělala sestru v nemocnici. Tam se téměř nic nezměnilo. Okupanti našim lékařům naštěstí nedůvěřovali a nemocné raději ošetřovali sami ve vlastních nemocnicích. Snad to dělali i proto, abychom se jejich vojáčky nepokoušeli zbytečně viklat v jejich skálopevné důvěře ve vlastní důležitost a nepostradatelnost v naší zemi. I když se u nás také málokdo odvážil mluvit o těchto záležitostech otevřeně, přece se nás stranili jak mohli a nejvíce ze všeho se snažili, aby se obyčejní vojáci nedozvěděli pravdu.

Nebylo nám nejlépe, ale nejhorší bylo, že nikdo neměl ponětí, kdy bude okupaci konec. Vypadalo to na počátek velice dlouhé doby Temna. Po Bílé hoře se u nás v Čechách tři sta let roztahovali Rakušané. Začínají nám další staletí nesvobody? Vypadalo to tak - a to bylo nejhorší.


Poznámka:

V době psaní tohoto příběhu jezdily po naší zemi sovětské tanky

(ale nikdo nevěděl, co bude dál).

Komu se zdá, že to tenkrát nebylo tak horké, má asi pravdu

(ale ty obavy tu tehdy skutečně byly).

Komu se zdá, že se tak u nás chovali Hitlerovci, má také pravdu

(Rusové nebyli o moc lepší).

Komu se zdá, že to bylo jinak a ruské tanky nás tenkrát osvobozovaly, je prostě vůl (bohužel, jsou i takoví)

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 16:34

Komentáře: