Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Záhadný stopař

Koncem podzimu jsem navštívila kamarádku ze sousedního města.

Irena se mnou kdysi chodila do zdravotní školy. Teď byla zaměstnaná jako já coby zdravotní sestra v nemocnici sotva dvacet kilometrů od nás. Jindra se mi sám nabídl, že mě tam odveze. Měl tím směrem toho dne cestu a bylo rozhodně lepší cestovat s bráškou než autobusem. Jednak by mě stál mnoho peněz a těch jsem měla málo; navíc se v té době dívky jako já bez doprovodu neodvažovaly cestovat. Mohly by potkat opilého ruského vojáka a nikdo by se jich neodvážil zastat.

Jindra mě zavezl až před dům, kde Irena bydlela. Slíbil, že se pro mě večer na zpáteční cestě zastaví a pokračoval za svým cílem. Měly jsme si samozřejmě s Irenou co povídat, ani jsem nepozorovala jak se venku stmívá. Nakonec se před domem ozval hukot motoru a náklaďák s Jindrou dorazil.

Jistěže jsem ho musela představit Ireně. Trochu se znali z dřívějška, ale jen od vidění. Všichni jsme se potom ještě zapovídali. Jistě to znáte - začne se vzpomínat, pamatuješ, jak..., a co tamten... a to nevíš, jak jsme tenkrát... A najednou bylo jedenáct hodin.

Nemohli jsme nic jiného, než okamžitě vyrazit na cestu. Po půlnoci nebylo zdrávo pobývat venku. Zákaz vycházení sice už dva měsíce oficiálně neplatil, ale okupační vojenská policie zatýkala opozdilce dál, asi pro vlastní potěšení. Komu by se chtělo pro nějakou malichernost nasazovat krk?

Jindra samozřejmě slíbil, že na to pořádně šlápne a tak jsme oba odmítli nabízený nocleh a vyrazili jsme.

Motor hřměl ve vysokých obrátkách, reflektory olizovaly prázdnou silnici a my jsme uháněli jako o závod. Bylo pod mrakem, nepršelo sice, ale venku byla zima. V kabině bylo teplo a cesta nám rychle ubíhala.

Najednou nám přímo do cesty skočil chlap v dlouhém šedém plášti a začal na nás mávat, abychom mu zastavili.

„Vezmeme ho,“ rozhodl Jindra a aniž by čekal, zdali se k jeho návrhu vyjádřím, dupl na brzdy. Řítili jsme se příliš rychle a kolem neznámého jsme se přehnali jako vítr, brzy jsme ale zastavili.

„Nevím,“ namítala jsem. „Nevíme, co je to za člověka. Touhle dobou se po silnicích toulají buď hazardéři, nebo ti, co se dali k sovětům - od těch bych se raději držela dál. Co když má u sebe zbraň a bude nám vyhrožovat?“

„Jak to můžeš vědět?“ zavrčel Jindra a zařadil zpátečku, aby zkrátil neznámému cestu. „Co když je to někdo v nouzi? Takovým pomáhám. Měla bys srdce nechat někoho touhle dobou na cestě? A i kdyby patřil k Sovětům? Nejspíš se nic nestane, ale v obou případech budeme mít svědomí čisté.“

Neřekla jsem na to nic, ale přesunula se na malou nouzovou sedačku dozadu, zatímco auto pomalu couvalo. Pak se ozvalo plechové zaskřípění otevíraných dveří a náš stopař se rychle vyhoupl na moje místo.

„Kam potřebujete odvézt?“ otázal se ho Jindra, sotva se dveře kabiny zabouchly. Nečekal ani na odpověď a rozjel se opět na plný plyn. Jakékoliv zdržování nebylo v této době namístě. Já jsem seděla skrčená mezi nimi.

„Vskutku podivuhodná náhoda,“ prohlížel si nás neznámý s úsměvem. „Mám totiž zamířeno - právě k vám.“

„Opravdu zajímavé,“ mračil se Jindra. „Nepamatuji se, že bych vás už někde viděl. V dnešní době není obvyklé...“

Kdyby vedle mě znenadání udeřil blesk, nemohlo mě to víc překvapit. Náhle jsem si uvědomila, odkud toho člověka znám a kde jsem se s ním naposledy setkala. Bylo mi, jako kdybych dostala pořádnou ránu do hlavy.

„Jéžiši, Jindro, zmlkni, prosím tě!“ nedovolila jsem bráškovi dokončit ani větu. „Vždyť ho známe oba - a moc dobře!“

„Nikdy jsem ho neviděl,“ trval na svém Jindra, ale už ne tak jistě. Můj rozhodný tón ho přece jen zmátl.

„Určitě jsi ho viděl, ale možná jen napůl,“ připomněla jsem mu. „Tenkrát byl asi průhlednější - už se vážně nepamatuješ na Zvonařský most? Dala bych ruku do ohně, že to je on, kdo tě tenkrát zachránil z toho vlaku!“

„Probůh - Zvonařský přízrak!“ ztuhl Jindra.

Auto se trochu zakymácelo - Jindra to ale rychle vyrovnal.

„Promiňte, opomenul jsem se vám představit,“ usmíval se náš nový, podivný, ale přitom vlastně známý přítel. „Viktorín Přibík, jméno mé.“

Pronesl to málem obřadně, s graciézním pokývnutím hlavy. Zahleděla jsem se pozorně do jeho tváře. Byla osvětlená spoře, v kabině se nesvítilo, jen sem zvenčí dopadalo odražené světlo reflektorů. Ale nebylo pochyby, byl to on. Hlava trochu do trojúhelníku, bez jediné jizvy. Zuby by mohl mít umělé, ale k mému nezměrnému úžasu se na nás opět díval stejně jiskrnýma očima, jako při našem prvním setkání. Zřejmě si tenkrát nevymýšlel, když mi tvrdil, že bude zas jako dřív. Leda - ledaže by to byl jeho dvojník. Musel by mu být ovšem naprosto podobný, k nerozeznání.

Anebo - anebo šlo o dvojče.

„Úžasné,“ vydechla jsem. „Tak jste jim přece utekl!“

„Však to nebylo jednoduché,“ zachmuřil se trochu.

„Dobře že jste se vrátil,“ oddychla jsem si.

„Jak se to vezme,“ pokrčil rameny. „Shánějí mě po celém světě a jistě nejsou tak pitomí, aby je nenapadlo, že se pokusím vrátit domů. Řekl bych, že mě už hledají a brzy se objeví především tady, kde se se mnou setkali. Nu což, postarám se, aby to se mnou podruhé neměli tak jednoduché. Ale nejprve ti musím nastotisíckrát poděkovat, Blaženko. Zachránila jsi mi život - a nejenom mně.“

„Já?“ vytřeštila jsem na něho oči. „Já bych měla děkovat vám, bez vás bych dnes neměla ani jednoho bratra!“

„Zato jsi mě obdařila velkolepým nápadem a díky němu jsem dnes opět mezi vámi,“ pokračoval.

Uvědomila jsem si, že to nemůže být dvojník ani dvojče. Nevěděl by, o čem jsem mluvila s tím pravým.

„Kdy jste se vrátil? A - jak to, že máte zase oči?“

„Už jsem ti vysvětloval, že mám trochu vyšší regenerační schopnosti než většina lidí,“ snažil se mi připomenout, co jsem si sice pamatovala, ale čemu jsem ani teď nemohla uvěřit.

„Blaženko - ty ho znáš?“ nevěřil Jindra svým smyslům. „Proboha, odkud?“

„Poprvé jsem ho viděla před tebou, ale naposledy, když ležel u nás v nemocnici,“ vysvětlovala jsem mu rychle.

„O tom jsi mi nikdy neřekla,“ vyčítal mi.

„To udělala dobře,“ zastal se mě Viktorín. „Slíbila, že mě ani vlastnímu bratrovi neprozradí. Sliby se mají plnit, ačkoliv chápu, že to mohlo být pro dívku dost těžké.“

Mezitím jsme dojeli k našemu domovu. Jako vždycky, když nestačil dojet do garáží, Jindra zručně zaparkoval náklaďák do úzké proluky mezi domy, aby mu ho v noci někdo nerozbil. Obrněná vozidla sovětské okupační armády, řízená podnapilými vojáky, už mnoho nedbale zaparkovaných aut zdemolovala. Oni snad takové srážky úmyslně nevyhledávali, ale na druhé straně se příliš spoléhali na pancíře a nenamáhali se vyhýbat. Při srážce s takovými horami oceli se bortily i těžké nákladní tahače, natož Jindrova třítuna. Silnice už byly lemovány vyvrácenými sloupy a poraženými stromy. Silničáři sloupy zprvu opravovali, pak je prostě přemisťovali dál od silnic a na vysazování stromků rezignovali úplně.

My jsme rychle pospíchali domů.

„Vedeme návštěvu,“ oznámila jsem tátovi, když nás jako první přivítal ve dveřích.

„Tak pozdě na noc?“ podivil se, ale jen trochu. Jistě si řádně oddechl a v skrytu duše byl rád, že jsme se vrátili v pořádku domů.

„Budeme ho muset schovat,“ dodala jsem tišším hlasem, ale rezolutně. „Až ti povím, kdo to je, padneš naznak.“

„Viktorín Přibík - jsem velmi rád, mohu-li vás poznat,“ představil se hned ve dveřích náš přítel. „Mnohem méně bych byl potěšen, kdybych vaší rodině způsobil byť nepatrné obtíže,“ omlouval se předem.

„Už jsme pomáhali mnohým, které bylo také nutné skrývat,“ prohlásil s pochopením a tiše táta. „Doufám, že nám to jako dosud projde.“

„Obávám se, že jsem příliš hledaná osoba,“ vzdychl si smutně Viktorín. „Najdu si bezpečnější útočiště, jakmile to bude jen trochu možné. Dnes vás ale musím proti své vůli požádat o pomoc.“

„Máte ji samozřejmě mít,“ souhlasil táta. Vyskočila jsem a objala ho kolem krku.

„Povídáte - Přibík?“ rozpomínal se táta. „To je nějaké známé jméno. Tak se snad jmenoval i jeden starý český šlechtický rod.“

„Máte pravdu, Přibíkové z Kounic. Jsem maličko pyšný, že z toho rodu skutečně pocházím. Dnes už se na to nehledí, jako v dávné minulosti, je to jen zajímavá pamětihodnost, nic víc. Divím se, že máte takové znalosti.“

„Dobrý večer,“ přišla nás přivítat máma. „Proč hovoříte v předsíni a nejdete dál?“

Okna už byla zatemněná; máma rozsvítila v pokoji světlo a rozsadila nás kolem stolu. Všichni jsme dostali opožděnou večeři. Obyčejné ohřívané škubánky, ale měli jsme jaksepatří hlad, takže nám chutnalo a po večeři se jen zaprášilo. I Viktorín jedl s chutí a neodmítl ani přídavek. Po celou dobu večeře nikdo nepromluvil. Až pak náš host poděkoval za přivítání i za jídlo.

„Něco tak dobrého jsem už nejedl aspoň rok,“ prohlásil.

„To snad ne,“ upejpala se máma. „Kdybych předem věděla, že budeme mít návštěvu, připravila bych něco slavnostnějšího.“

„Nic lepšího to nemohlo být,“ ujistil ji Viktorín. „Zvláště když jsem dlouho neokusil pravou českou kuchyni.“

„Právě utekl z ruského zajetí,“ začala jsem našim opatrně vysvětlovat, aby se příliš nepolekali.

„Chudinko,“ politovala návštěvu máma.

„Tak zle jsem se tam neměl, díky Blažence,“ usmál se Viktorín. „Naopak, mohl jsem se tam cítit skoro jak v bavlnce, ale to už je docela jiná historie.“

„V bavlnce - v zajetí?“ nevěřil táta. Ani ostatní nevypadali chápavě.

„Budu vám všechno vyprávět, ale ne dnes,“ poprosil nás Viktorín. „Poslední tři dny jsem nespal vůbec a když se mi tento týden naskytla chvíle ke spánku, bylo to vždycky krátce, nejčastěji uprostřed lesa,“ omlouval se.

To bylo pro nás pokynem, abychom se dohodli, kde hosta ubytujeme. Nakonec jsme dali na jeho prosbu, aby mohl spát co nejvýše, nejraději až v podkroví. Vyhovět tomu přání bylo ovšem hračkou, i když naši předchozí chráněnci dávali naopak přednost sklepu.

„Jako kdybych to věděla, na zítřek jsem si směnila službu,“ těšila jsem se upřímně.

Jindra se trochu kabonil, že bude muset brzy ráno nejprve odvézt auto, ale dušoval se, že se včas vrátí a staral se, abychom na něho určitě počkali s vyprávěním. Máma s tátou to měli nejjednodušší. Následujícího dne měla být totiž neděle, takže jsme měli být všichni pohromadě.


„Nechceme na vás naléhat, ale byli bychom rádi, kdybyste nám trochu osvětlil, co se kolem vás přihodilo,“ začal táta opatrně sondovat hosta při vydatné snídani, podávané těsně před polednem.

Viktorín spal dlouho a neodvážili jsme se ho budit. Zato my jsme nemohli dospat, byli jsme vzhůru už od časného rána. První vstal Jindra. Odevzdal náklaďák a když jsme vstávali, právě se vracel. S bráškou jsme rodičům vysvětlili, koho to máme pod střechou našeho domu. Jak se dalo čekat, nejprve se zděsili. Potom se ale oba uklidnili a svorně prohlásili, že musíme Viktorínovi oplatit, co pro nás i pro ostatní lidi před rokem udělal.

Tenkrát ho na vlastní oči vidělo mnoho lidí, nejenom náš Jindra. Mnoha zajatcům se jeho zásluhou podařilo uprchnout a městečko od nich vyslechlo všelijaké neuvěřitelné zvěsti. Některé z nich byly určitě trochu zveličené, ale na většině se všichni shodli.

Legendární přízrak od Zvonařského mostu měl podle svědectví neobyčejné vlastnosti. Především byl, přinejmenším zpočátku, neviditelný. Až později se začal objevovat, vždy jen jako nezřetelná, poloprůhledná bytost, která lidem mlčky a naléhavě ukazovala nejbezpečnější cestu z toho nejhoršího.

Většina přímých svědků shodně s Jindrou líčila, jak duch pouhým pokynem ruky krájel stěny železničních vagonů. Někteří dokonce tvrdili, že tak činil jen upřeným pohledem. Zevnitř vagonů se to projevovalo tak, že se na jednom konci objevilo na střeše oslnivě zářící místo, rychle se rozšířilo ke stěnám a po nich začalo nejprve pomalu, potom čím dál tím rychleji postupovat dolů. Ve tmě uvnitř vagonů se něco takového nedalo přehlédnout a lidé se od čelní stěny vždycky včas odklidili stranou. Pak se tato stěna zpravidla s velkým rachotem odporoučela a lidé vybíhali na svobodu. Bylo to nepochopitelné a proto jsme se všichni těšili, že se konečně dozvíme nějaké podrobnosti o našem hostu.

Viktorín spořádal talíř smažených vajíček a když viděl, jak na něm visíme očima, trochu se usmál.

„Nejspíš vás zajímá, jak jsem se dostal ze zajetí našich nepřátel,“ začal ostýchavě, jako kdyby měl před námi trému.

„To samozřejmě také,“ souhlasil táta. „To jsou ovšem nejčerstvější události a nás by zajímalo i co bylo předtím.“

„Kdybych měl vykládat všechno od začátku, nestačil by mi k vyprávění ani týden,“ zavrtěl trochu hlavou. „Možná postačí, když vám vylíčím, co se událo v poslední době, dejme tomu od té chvíle, kdy do naší země vtrhla sovětská vojska. Souhlasíte?“

Nikdo samozřejmě nebyl proti. Vlastně nám slíbil vyprávět všechno, nač jsme byli nejvíce zvědaví. To jsme ani netušili, že to nejzajímavější se ve skutečnosti odehrálo dávno předtím...

„Dobrá, teď jde o to, jak začít...“ zamyslel se. „Asi už víte, že mám poněkud neobvyklé prostředky. Jistě vám neprozradím nic nového, když řeknu, že jsou silné a účinné nejen jako zbraně. Přál bych si ze všeho nejméně, aby byly používány tímto způsobem. Jak jsem k nim přišel, to už je jiná historie. Musel jsem dlouho studovat, než jsem se všemu naučil. Dnes mám jen nepatrnou část svého dřívějšího vybavení - a i to mi stačilo, abych se dostal ze zajetí přes území nepřátel až domů.“

Viseli jsme na něm pohledy a nikdo se neodvážil jeho řeč rušit, ačkoliv bychom mu rádi položili tisíce otázek.

„Když do naší země vtrhli sověti, měl jsem ruce prázdné jako všichni ostatní. Já jsem takový vpád v Čechách zažil už vícekrát, ale tentokrát jsem se neudržel. Sestavil jsem si emitor energie a začal jsem sestřelovat letadla, prolétající nad námi,“ řekl trochu smutně.

„To jsme přece viděli,“ vzpomněla si máma. „Nebylo to hned prvního dne? Pamatujete se, ta letadla, co padala do skal?“

Všichni jsme se zachvěli.

„Bylo tomu tak,“ řekl Viktorín. „Ale brzy jsem viděl marnost svého počínání a nechal jsem toho. Jedinec nemá sílu zastavit takovou armádu.“

„Ale i tak jste jim způsobil dost škody,“ pokýval hlavou táta. „Řekl bych, být tady deset takových lidí jako jste vy, málokdo by si troufl tuhle agresi zopakovat.“

„Víte, není tak jednoduché zasahovat do válek,“ pokračoval náš host. „Mohl jsem podobně vystoupit před mnoha lety proti Germánům, ale tenkrát jsem to neudělal a potom mě to mrzelo. Netušil jsem ale, že je to vážné. Kdykoli předtím Čechy obsadila cizí vojska, nikdy to neznamenalo ohrožení celého národa, dokonce ani Bílá hora ne. To představoval až Hitler a jeho nadlidé. Nejhorší bylo, že jsem se o tom dozvěděl, až když válka skončila. Rozumějte mi, nevěděl jsem o koncentračních táborech, ani o vyhlazování národů. Nevšiml jsem si ani teroru za Heydricha, tenkrát mě zaměstnávalo tisíce jiných starostí a málo jsem se dostal mezi lidi. Byla to chyba - až dnes jsem pochopil, co to znamená vyvážení lidí ze země v dobytčích vagonech. Dnes jsem se proti tomu zlu postavit musel - a také jsem se mu postavil. Udělal jsem ale chybu. Pustil jsem se do nich příliš brzy, nebyl jsem na to pořádně připraven - a málem jsem to zaplatil životem.“

„Měl jste ty strašné zbraně už za Hitlera?“ divil se otec za nás všechny. „Tenkrát jste přece mohl být nanejvýš malý chlapec! Nebo se mýlím?“

„Mýlíte se,“ řekl Viktorín tišším hlasem. „Mohl jsem kdysi zabránit i Bělohorské bitvě. Kdybych to tenkrát udělal, svět by dnes vypadal jinak. A možná jsem to udělat měl, Habsburkové by mě nemohli svými píkami, halapartnami a nemotornými děly ohrozit ani v nejmenším, ale jeden šlechtic z našeho rodu Přibíků byl tenkrát na straně Ferdinanda. Proti vlastní krvi jsem přece jen nechtěl jít.“

„Bělohorské bitvě?“ vytřeštil otec oči, stejně jako jsme zůstali civět i my ostatní. Jestli všem létal po zádech mráz tak jako mě, nevím. Já jsem se vyloženě roztřásla. Bleskla mi opět hlavou myšlenka na ducha.

„Proboha, to by vám muselo být už... hodně přes tři sta let!“ přidala se máma a řekla vlastně naplno, co nám všem létalo hlavami.

Každý jsme se na něho dívali jinýma očima. Máma s tátou nedůvěřivě - nebylo divu. Já a Jindra jsme mu byli spíše ochotní uvěřit, jakkoliv to vypadalo nepravděpodobně. My dva jsme viděli dost, abychom jeho slova za lež nepovažovali. Jen my dva jsme ho totiž viděli průhledného. A to určitě nebylo samo sebou.

„Jsem ještě starší,“ řekl Viktorín vážným hlasem. „Chodím už po tomto světě bezmála devět set let. Jsem Viktorín Přibík, druhý syn Jana Přibíka, zakladatele našeho rodu. Narozený v zimě léta Páně tisícího sedmdesátého pátého za požehnané vlády krále českého Vratislava druhého. Jsem posel Viktorín Přibík, vypravený do Polské země českým králem Svatoplukem, aby sjednal trvalou spojeneckou smlouvu, který ale do Polské země nikdy nedorazil, ani se ke svému králi nenavrátil.“

„Co se s vámi stalo?“ zeptala jsem se.

„Strhl mě i s koněm zrádný proud při brodu přes řeku Labe,“ řekl tiše. „Byl jsem mladý a byl jsem dobrým plavcem, ale v té chvíli jsem měl na sobě přišněrovaný železný krunýř na obranu proti lapkům a nemohl jsem se ho zbavit.“

„Vy jste se...“ zalapala jsem po dechu.

„Tak nějak,“ přikývl. „Kůň vyplaval beze mne a já jsem se v hluboké tůni řeky Labe utopil - právě na den apoštolů Petra a Pavla léta Páně tisícího stého osmého.“

„Takže jste - přece jen duch?“ vyjekla jsem.

„Nevěř na duchy, milé dítě,“ usmál se na mě. „Nikdy jsem žádného ve svém dlouhém životě nespatřil. Nemusíš se mě bát, jsem stejně živý jako ty. Můj věk je ale pro spoustu lidí nepochopitelný a nezbývá vám než věřit mi.“

Ačkoliv se nám to nezdálo, byli jsme všichni rozechvělí jako nikdy v životě. Viktorín - šlechtic starý devět století? Co bylo víc k neuvěření? Jeho zvláštní schopnosti, věk, zbraně? Anebo to, že byl právě teď s námi?

„Mohl bych celý týden vyprávět,“ zastavil se Viktorín ve svém příběhu. „Ale vás bude jistě zajímat především to, jak jsem se dostal z moci našich dnešních nepřátel.“

Ujistili jsme ho, že nás v této chvíli zajímá naprosto všechno, co se ho dotýká. Teď už i to, co se odehrálo od samého začátku.

„Dobrá, začnu trochu zdaleka,“ rozhodl se. „Už jsem v Čechách prožil doby slávy i poroby. Kdysi sem slíbil, že nebudu zasahovat do dění tohoto světa, pokud to nebude nezbytné. Vyhýbal jsem se konfliktům už proto, že si většinu zlého Čechové působili sami, nebo k tomu alespoň pomáhali svými rozbroji. Vždyť i ta Bílá hora... Ale raději se vrátím až do dnešní doby. Do záležitostí lidí jsem se začal vměšovat až nedávno a nebylo to porušením slibu, jak se domnívám. Dlouho jsem si vyčítal, že jsem neobrátil zbraně proti Germánům, mohl jsem snad zabránit velikému zlu. Jejich vláda naštěstí skončila i bez mého přičinění. Zdálo se, že nejhorší doba našich dějin skončila neslavným koncem té chvástavé tisícileté říše. Mohl jsem se opět stáhnout do ústraní - a také jsem to udělal.“

„Jak jste ale mohl žít stranou od lidí?“ zeptal se Jindra tiše. „To o vás nikdo nevěděl?“

„Mohl bych žít i v skrytu, ale nebylo tomu tak,“ zavrtěl hlavou. „Nikdy nebylo nemožné obstarat si potřebné dokumenty, jen v dnešní době je to složitější. Lidé si doklady více a důkladněji ověřují. Nikdy jsem nezůstával bez přátel. V každé době několik lidí vědělo, co jsem zač. Jeden slavný autor o mně dokonce napsal divadelní hru.“

„Kterou?“ vyhrkla jsem.

„Karel Čapek, Věc Makropulos,“ zasnil se. „V té hře ze mě udělal ženu a hodnotil mě nepříznivě, ale my dva jsme se bohužel nikdy v lásce neměli.“

„Proč?“ zajímalo mě.

„Považoval mě tak jako svou Elinu Makropulos za prázdného člověka. Když se dověděl jak to se mnou je, zaujalo ho to, ale začal se zajímat o to, co jsem za tu dlouhou dobu vykonal. Snad to myslel dobře, chtěl, aby bylo za každým člověkem znát nějaké dílo, ale myslím si, že mě krutě podcenil. Jeho Elina byla prázdná maska geniální zpěvačky, nic víc. Urazil jsem se, pohádal se s ním. Vyčetl jsem mu, že i ten zpěv může být nezapomenutelný, stejně jako psané slovo, ale nedal se ode mě přesvědčit. Navzájem jsme si asi nepadli do noty. Jinak jsem si ho velice vážil a litoval jsem jeho smrti. Víte, v každém století se najde někdo, kdo by měl žít déle než žil.“

„Za těch devět set let jste nic neudělal?“ zeptal se dosud mlčící Jindra.

„Jak se to vezme,“ pokrčil rameny Viktorín. „Neudělal, pokud máte na mysli jen to, co byste mohli vzít do rukou, nebo co by se dalo změřit, zvážit anebo spočítat. Ale když se to vezme pořádně, vždyť ani Leonardo da Vinci nevykonal všechno co si umanul a na čem třeba i začal pracovat. A možná, že to tak bylo lepší. Leonardo se hodně zabýval zbraněmi a kdyby na nich pokračoval, mohl by lidem způsobit více zla než si sám dovedl představit.“

„Vy jste rovněž vymyslel nějaké strašlivé zbraně,“ řekl tiše Jindra.

„Já jsem je měl od začátku,“ zavrtěl hlavou Viktorín. „Jak říkám, mohl jsem kdysi odvrátit i Bělohorskou porážku, mnohokrát jsem mohl měnit běh dějin, ale snad může být mou vizitkou i to, že jsem nic z toho nepoužil.“

„Lidé stejně vymysleli atomové zbraně i bez vás,“ řekl Jindra. „Mohl jste urychlit pokrok lidstva a třeba jej obrátit lepším směrem.“

„To jsem nedávno zkusil. Mluvil jsem o atomové energii s Einsteinem, s lordem Rutherfordem, Fermim a nakonec s Oppenheimerem,“ zachmuřil se Viktorín. „Varoval jsem je, že síla atomových jader není tak kontrolovatelná, jak by bylo třeba. Ujišťoval jsem je, že se jim podaří vyrobit nesmírně ničivé zbraně, ale využití nukleární síly k dobrému účelu není jednoduché. Nevěřili mi. Později se mi omluvili a dali mi zapravdu, ale to už bylo pozdě.“

„Vy znáte i tajemství atomových zbraní?“ optal se Jindra s obavami.

„To jsem znal už ve středověku,“ přikývl Viktorín. „Mám ještě lepší zdroj energie než sílu rozpadajících se jader. Žel Bohu, mohla by být ke škodě lidí zneužitá horším způsobem, než síla atomová. Je silnější a právě snadnost jejího ovládání z ní činí hroznou zbraň.“

„Větší síla než atomová?“ nevěřil Jindra.

„Ano, je silnější,“ zachmuřil se. „Přitom by byla vhodnější, dá se lépe ovládat a držet na uzdě.“

„Co je to vlastně za sílu?“ chtěl vědět i táta.

Krešo, které rozpaluje do bílého žáru hvězdy,“ ztišil hlas Viktorín.

„To neznám, to jsme se ani na vysoké škole neučili. Přednášeli nám, že za to může termojaderná reakce,“ řekl stejně tak tiše a nesměle Jindra.

„Ta se toho účastní jen okrajově,“ kývl s pochopením Viktorín. „Přitom je hůře ovladatelná než štěpná reakce. Kdybyste si spočítali, kolik energie vydává každou hodinu slunce a jiné hvězdy, sami byste zjistili, že na něco tak kolosálního termojaderná síla nestačí. Na přesvědčení Einsteina jsem kdysi potřeboval pouhé dvě hodiny a dvacet listů papíru, ale stejně si nedal říci a pracoval na tom dál i po mé návštěvě.“

„Dobrá, ta vaše energie je možná ovladatelnější,“ řekl Jindra. „Dovede ale ničit právě tak snadno jako atomová, ať už štěpná, nebo termojaderná.“

„Žel Bohu, je tomu tak,“ přikývl Viktorín. „Ale jen když se dostane do rukou nesprávným lidem. Je tomu jako s ohněm. Zápalky dětem do rukou nepatří - i oheň může být zlým pánem. Může sloužit i škodit. Zapalovač se dá nosit v kapse pro každodenní užití, jen s ním nesmíte škrtat ve skladišti benzínu. Žel Bohu, na světě žije příliš mnoho lidí, kterým bych nepovolil ani docela obyčejné zápalky.“

„A máte ten zapalovač u sebe právě teď?“ zeptala jsem se ho zvědavě.

„Tady,“ ukázal nám prsten s velkým modrým kamenem. „V krystalu je energie jako ve velikém atomovém reaktoru. Je to nejjednodušší zařízení, využívající pro uchovávání a vysílání energie krešo.“

„Co se s tím dá ale dělat? Jak to vlastně používáte?“ ptala jsem se ho se stísněnými pocity.

„Prostě to uvolňuje energii,“ řekl vážně. „Mohl bych někomu připálit cigaretu, ale také rozřezat na kousky most, tank, letadlo. Záleží na tom, kolik energie uvolním.“

„Když jste ležel u nás v nemocnici, žádný takový předmět jste u sebe neměl,“ namítla jsem nesměle.

„Pochopitelně,“ pokrčil rameny. „Také se to dá nastavit, aby se veškerá zbývající energie uvolnila v jediném okamžiku a pak to má účinky pořádné bomby. Když jsem tehdy ve skalách viděl, že neuniknu, odhodil jsem svoji zbraň mezi ruské tanky jako granát a způsobil její výbuch. Myslel jsem si, že mě to zabije, aby se tajemství nedostalo do jejich rukou. Mohl jsem způsobit výbuch už ve chvíli, kdy jsem měl krešo na ruce. Pak by mě to zaručeně rozmetalo, ale domníval jsem se, že mě to zabije, i když je odhodím mezi ně a způsobím větší škody i jim. Nečekal jsem, že drtící tlakovou vlnu výbuchu jejich tank rozčísne, zasáhne mě jen její okraj a že to přežiji.“

„Proč jste nevyužil svou... neviditelnost?“ zajímala jsem se, ačkoli jsem vytušila, že mu v tom něco zabránilo, jinak by na to jistě přišel sám.

„Být neviditelný není vůbec tak jednoduché, jak se možná zdá,“ usmál se trochu smutně. „Především je na to zapotřebí příliš mnoho energie. Mojí největší chybou bylo, že jsem už od začátku neměl plný stav. Nejprve jsem tedy oželel úplnou neviditelnost, pak jsem vypnul i ochranný štít. Žel Bohu, ti lidé byli strašně dezorientovaní. Motali se nalevo napravo a já jsem jim nemohl dát najevo, aby nechali všeho a utíkali směrem do Vydřího lesa, kde by mohli uniknout a já bych je pouze kryl zezadu.“

„Až na výjimky nebyl nikdo zdejší,“ pokoušela jsem se je omlouvat.

„Vždyť vím,“ povzdychl si. „Byla moje chyba, že jsem nesmetl zadní vagon s vojáky. Byl ale za zatáčkou a všiml jsem si jej příliš pozdě.“

„Proč jste nám jen naznačoval a nekřičel na nás přímo?“ divil se Jindra.

„Protože jsem měl v té chvíli zapnuté štíty a ty zvuky izolují. Ani já jsem neslyšel, že po mně ruští vojáci střílejí. Až když začali v mé blízkosti padat někteří nešťastníci, skoseni palbou samopalů, všiml jsem si toho.“

„Nadběhli nám tehdy ze dvou stran,“ vzpomínal Jindra s rozšířenýma očima. „Chtěli jsme utéci jedněm a padli jsme do rány druhým.“

„Já vím,“ přikývl Viktorín. „Nejhorší na tom bylo, že má zbraň pracuje bezhlučně. Kdyby vydávala hrozivý rachot, snad by tak bezhlavě neútočili. Je tam členitý terén a když se na mě všichni najednou hnali, málokdo z nich si všiml, co se děje nalevo a napravo od něho. Teprve když ti vzadu viděli, jak jejich kamarádi před nimi padají, začali se krýt. Ti byli nejnebezpečnější. Na zabití člověka je zapotřebí směšně málo energie, ale když jsem musel některého vojáka zabít tak, že jsem nad ním odstřelil půl tuny skály, klesaly zásoby energie rychleji. Pak si na mě zřejmě přivolali posily rádiem. Když dorazily jejich tanky, začalo to být vážné. Likvidoval jsem je, ale bylo jich příliš mnoho. Byly tam též jejich helikoptéry a zřejmě akci řídily. Sestřelil jsem je, ale ani pak jsem jejich vojáky neobrátil na útěk.“

„To byla předem marná snaha,“ řekla jsem. „Slyšela jsem důstojníka, když později uvažoval, co se tam vlastně dělo. Dostal prý rozkaz zaútočit, i kdyby měl přitom ztratit deset pluků. A on by tam těch deset pluků nahnal, tomu věřte. V ruské armádě neznají, co je to spořádaný ústup. Soustředěný útok bez ohledu na vlastní ztráty, to je celé jejich bojové mistrovství!“

„Stačilo by, kdyby se aspoň zastavili,“ vrtěl hlavou Viktorín. „Kdybych se dostal k vodě, uplaval bych jim, ale zahnali mě daleko od řeky. Kdybych vydržel do tmy, mohl bych jim zmizet beze stop vzduchem, na létání není třeba mnoho energie. Ale to už jsem neměl energii pro neviditelnost ani pro štíty a nemohl jsem létat za dne. Představoval bych snadný cíl i pro obyčejné samopaly.“

„Znáte je málo,“ zavrtěla jsem hlavou. „Ti vojáci se víc bojí svých důstojníků, než sebestrašnějšího nepřítele.“

„Už jsem to poznal,“ povzdychl si. „Tenkrát jsem ale šetřil energií, jak to šlo. Nejprve jsem vypnul neviditelnost, pak ochranné štíty, ale bylo teprve k ránu, noc byla pořád v nedohlednu. Měl jsem zpočátku mezi skalami šikovný úkryt, dobře jsem to tam znal, ale oni se tam hemžili jako červi v sýru a nakonec mi nezbylo než po nich začít opět střílet. Nejhorší bylo, že se vůbec neohlíželi na ztráty. Dobře viděli, že se tam děje něco hrozného, že po desítkách padají a hynou, ale pořád nastupovali další a další. Přelézali přes hory mrtvol, ale nezastavili se.“

„Až jste mezi ně hodil i svou zbraň,“ pochopila jsem. „Bylo to tak zlé?“

„Bylo,“ přikývl. „Jeden voják mě zahlédl v úzké trhlině mezi skalami. Začal po mně střílet a dvěma kulkami se strefil. Až pak jsem ho zneškodnil. Jenže to už jsem věděl, že v žádném případě do večera nevydržím. Kašlal jsem krev a neúprosně slábl. Kdybych omdlel, moje zbraně by jim pomáhaly dobýt svět - a to jsem nesměl připustit. Musel jsem proto zničit všechno co jsem měl u sebe. Svázal jsem k sobě prsten, štít, náramky i neviditelnost, z posledních sil jsem je hodil na přijíždějící tanky a způsobil jejich výbuch. Potom mě do obličeje udeřilo rozpálené kladivo - a víc nevím...“

„Viděla jsem to,“ řekla jsem tiše. „Byla jsem na střeše nemocnice. Náš odborník na dynamit to odhadl na stovky kilogramů perunitu.“

„Tolik energie tam nejspíš mohlo zbýt,“ přikývl Viktorín. „Tolik jsem jí musel nechat pro poslední výbuch, aby se jim mé prostředky nedostaly do rukou. Bylo toho dost na pořádný výbuch, ale už málo na účinnou obranu.“

„Strašně vás to zřídilo,“ podotkla jsem. „Nevěřila jsem, že to přežijete.“

„Ani jsem v to nedoufal,“ povzdychl si. „Měl jsem jen jednu myšlenku. Umřít a vzít své tajemství do hrobu. Bylo to lepší než se stát zkázou světa. Beztak jsem na světě žil déle než kdo z lidí.“

„Takhle to dopadlo ještě lépe, nemyslíte?“

„Za to vděčím tobě, má dobrá a chytrá vílo,“ usmál se na mě. „Těžko by mě napadla tak chytrá lest, jaká se vylíhla ve tvé krásné hlavičce!“

Hrozně jsem se začervenala. Tu pochvalu jsem si ani nezasluhovala, vždyť to byl jen takový okamžitý nápad. Hned jsem mu to tak řekla.

„Okamžitý nápad?“ usmál se. „Možná, ale nápad, jaký proslavil Kolumba s jeho pověstným vajíčkem na špičce. Teď se to zdá každému jednoduché, ale někdo musel mít ten nápad zrovna v pravou chvíli. Přiznám se, já bych to nebyl.“

„Ale sám jste říkal, že to ani potom nebylo jednoduché,“ naváděla jsem ho raději k dalšímu vyprávění.

„To tedy nebylo,“ přikývl.

„Dobrá, já bych teď navrhoval, abychom si s naším hostem připili na toto šťastné shledání,“ obrátil na sebe pozornost táta. Pak odběhl a zakrátko se vrátil s omšelou láhví vína.

„Schovávám je až na konec okupace, ale tato událost s tím jistě také souvisí. Totiž, pokud náš host není úplným abstinentem...“

Viktorín ho se smíchem ujistil, že tomu tak není.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 16:34

Komentáře: