Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Hlubina

Od povrchových ochranných vrstev přešel Viky na vnitřní vybavení. Začal montovat gravitační měniče, které měly cisternu proměnit v letadlo bez křídel. Zvenčí se teď podobala omšelému balvanu, porostlému mechem. Uvnitř to vypadalo, jak jsem už dávno tvrdila, jako v cele pro zuřivé blázny. Stěny, strop i podlaha byly vypolštářované. Nijak se to nepodobalo kabině letadla. Viky rozdělil vnitřek na tři menší části. Vzadu byla nevelká kabinka s měničem hmoty, který měl sloužit jako odpadkový koš i jako záchod. Byla to nízká mísa s poklopem a se dvěma ozubenými drticími válci na dně. Vedla od ní trubka do sousední nádržky. Viky tvrdil, že veškerou hmotu, která se dostane do zapnutých drtičů, měnič nejprve promění v energii a pak v chemicky čistou destilovanou vodu. Ta se navíc mísou několikrát prožene a dočista ji vypláchne. Nedalo se to z bezpečnostních důvodů zapnout, pokud nebylo pevně uzavřené víko, ale zato by to prý fungovalo i kdyby se cisterna obracela vzhůru nohama. Nezdálo se mi to, nechtěla bych tam při takových akrobatických kotrmelcích sedět, ale Viky mou připomínku komentoval tím, že to stejně připadá v úvahu jen v době klidu.

Záchod oddělovala stará vyřazená lednička, do které Viky namontoval tepelný měnič, takže mohla pracovat i bez přívodu elektřiny. Pak byla trochu větší prostora, kde zatím nebylo nic než polštářování. Vpředu byla prázdná skříň a před ní malá pilotní kabina. Viktorín sem přišrouboval sedačku z automobilu a zvrchu trčel periskop - jediné zařízení, kudy bylo vidět ven. Létající pevnost neměla okna a pro pohled dozadu by se musela celá otočit.

„Proč není okno alespoň vepředu?“ zeptala jsem se Vikyho jednoho večera. „Proč ten nemotorný periskop?“

„Okno se nedá pokrýt pancířem,“ vysvětloval Viky. „Kdyby se někdo strefil přímo do okénka, zabije mě. Periskop se dá zničit, ale nikdo za ním není. I kdyby oheň pronikl čelním sklem, narazí na měnič a ten ihned uzavře svislou šachtu periskopu.“

„A pilot oslepne,“ podotkla jsem.

„Na nějakou dobu ztratí možnost vidět ven. Až oheň uhasne, svislá šachta se uvolní a sklíčka jdou vyměnit i zevnitř.“

Vypadalo to velice fikaně, ale později se ukázalo, že tomu není tak, jak Viktorín předpokládal.

„A čím se to bude řídit?“ zajímala jsem se.

„To nech na mně, uvidíš,“ usmál se tajuplně.

„Máš to dobře promyšlené,“ uznala jsem.

„Ba ne,“ zamyslel se. „Straší mě jedna hrozná věc. Zákon zachování hybnosti. Jistě jste se o něm učili ve škole.“

„Fyzika nebyla mým koníčkem,“ podotkla jsem. „O čem to mělo být?“

„Tak tedy srozumitelněji,“ povzdychl si. „Když do pevnosti narazí například střela ze samopalu, prudce se zabrzdí. Pokud to bude něco velice lehkého, projeví se to málo, protože hmota cisterny bude mnohonásobně větší. To by neplatilo, kdyby do ní narazilo něco většího, dejme tomu střela z kanonu nebo větší raketa. Pak by cisterna odlétla stranou a ani polštáře by mě před smrtí neuchránily. Znám jedinou cestu, jak tomu předejít. V případě velkého nárazu dát okamžitě plný tah motorů proti směru úderu.“

„To bys ovšem musel znát okamžik a směr nárazu předem.“

„Anebo zapnout motory tak rychle, aby odskočení pevnosti nebylo příliš velké.“

„To nestihneš,“ obávala jsem se.

„To nestihne nikdo,“ souhlasil. „To není nic pro pomalé lidské reakce.“

„Co chceš dělat?“ podívala jsem se na něho tázavě.

„Dám to na starost robotovi,“ řekl.

„Ty nějakého máš?“ zarazila jsem se.

„Ano, ale ne tady,“ povzdychl si a ztišil hlas. „Musím si pro něj dojít. Ale nebude to jednoduché.“

„Dojít - do svého domu?“ zamračila jsem se. „Říkal jsi, že je hlídaný.“

„To opravdu je,“ přikývl. „Kdyby nic jiného, hlídají mi ho nejméně dva pluky Rusů. Ani nevědí, co vlastně hlídají. Pozoroval jsem je jen z dálky.“

„Co kdybych šla s tebou? Mohla bych dávat pozor, aby tě tam nikdo nepřekvapil.“

„To by mi nepomohlo,“ zavrtěl hlavou. „Dovnitř tě stejně vzít nemohu, tam se žádný člověk nedostane.“

„Kde máš vlastně ten svůj dům?“ podívala jsem se na něho nerozhodně.

„Na opačné straně Zvonařských skal, než kde se nachází železniční most,“ řekl vážně.

„Tam přece nic není,“ divila jsem se. „Pokud si to pamatuji, byla tam pole, řeka a za ní louky, ale dům? Na těch polích teď stojí vojenský tábor okupantů a nikdo tam nesmí.“

„Mám opravdu hodně neobvyklý dům,“ přiznal. „Znáš takové místo, kde se řeka opírá o vysokou, strmou skálu?“

„Trochu,“ řekla jsem.

„Vchod do mého domu je v té skále, pět metrů pod hladinou řeky.“

„To je skutečně neobvyklý vchod,“ opáčila jsem udiveně. „Já ale umím plavat dobře a nebojím se ani potápět.“

„Bez potápěčského přístroje by ses tam nedostala,“ řekl vážně. „Ale ani s ním to není jednoduché. Předně jsou tam kilometry dlouhých chodeb, zatopených vodou. Snadno bys tam zabloudila a až by ti došel vzduch, už by ses nevrátila. Navíc pro tebe takový přístroj nemám. Člověk se tam prostě dostat nemůže, věř mi to.“

„A ty? Ty tam můžeš?“ podívala jsem se na něho nedůvěřivě.

„Ovšem,“ přikývl. „Už odpradávna. Vyznám se tam i potmě, kdyby mi nevím proč nefungovalo osvětlení. Když si tam rozsvítím, je tam světlo jako ve dne.“

„V nouzi snad mohou jediný potápěčský přístroj používat dva lidé,“ chytala jsem se naděje, že bych se tam přece jen mohla podívat s ním.

„I kdybych nějaký měl, nemohl bych tě tam pozvat,“ povzdychl si. „Ale já opravdu žádný nemám. Ani pro sebe ne.“

„To tam chceš jít jen tak? Plavat kilometry chodeb pod vodou?“

„Samozřejmě, jako vždycky,“ přikývl.

„To přece nejde! Vždyť se utopíš!“ zděsila jsem se.

„Toho se bát nemusíš,“ usmál se. „Já se utopit nemohu, Blaženko. O tom tajemství vědělo málo mých přátel, ale tobě je povím. Mezi mé neobvyklé schopnosti patří, že mohu dýchat pod vodou - stejně jako ryby.“

Zarazilo mě to. Bylo mi z toho divně, tak trochu jako po nárazu hlavou do zdi. Stávalo se mi to vždycky když jsem se u Vikyho setkala s něčím, co ho děsivým způsobem odlišovalo od nás obyčejných lidí.

„Ne, Viky, to snad ne!“ vyjekla jsem. „Nedávno jsi nám říkal, že ses už jednou topil! Jak je to doopravdy? Já vím, nejsi úplně normální, ale dýchat pod vodou jako ryba... To přece žádný člověk nedovede! Poslyš, jsi ty vůbec - člověk?“

Viktorín mlčel a díval se na mě.

„Neříkám, že jsem jako ostatní,“ odpověděl mi po chvíli právě tak tiše. „Narodil jsem se obyčejným rodičům, pokud nechám stranou bezvýznamný šlechtický titul mého otce, získaný za zásluhy o České království. Skutečně jsem se kdysi utopil. To jsem byl ještě obyčejný člověk. I dnes se považuji za člověka, ale mám nějaké odlišnosti, nemohu je popřít. Jsem jeden z těch, kterým se říká vodník. Ale věř mi, Blaženko, hodně lidí si na to zvyklo, zvykneš si na to také. Nevidím důvod, proč bys právě ty měla být výjimkou. Nechtěl bych ti být pořád cizí, to by mě opravdu mrzelo.“

„Dobře, budu se snažit,“ povzdychla jsem si. „Ačkoliv je to, nezlob se, opravdu divné. Nedovedu si tě představit, jak topíš lidi.“

„Víc jsem jich zachránil než utopil,“ podíval se na mě s pobaveným úsměvem. „Neboj se, vodníci netopí lidi pro své potěšení. Ale do mého domu opravdu nemůžeš. Moji hlídači by tě tam nepustili. Nemyslím Rusy, ale ty ve skále. Mě pustí, jsem tam doma, ale nikoho cizího.“

„Co je to za divné hlídače?“

„Nejsou to lidé,“ odtušil zachmuřeně. „Nechtěj se s nimi setkat. Musela bys zemřít. Mě nechají, ale tebe by zabili. To ani já nedokážu ovlivnit.“

„Je mi z tebe zima,“ otřásla jsem se. „Ale mohl bys mi důvěřovat aspoň natolik, abych mohla s tebou - dejme tomu k té skále. Počkám na tebe venku, ano?“

„Dobře, jak myslíš,“ souhlasil po krátkém přemýšlení. „Uvědomuješ si, že to bude velmi blízko od vojenského tábora a že se tam mohou objevit okupační vojáci?“

„No a? Co je na tom divného, když se tam budu koupat?“ usmála jsem se. „Předně - kdyby přišli od tábora, budou na opačné straně řeky. Pak se na mě mohou leda dívat, nanejvýš si ze mě dělat legraci. vůbec jim nebude nápadné, když na ně budu žertem pokřikovat, nebo po nich z legrace házet drobné kamínky. Stejně je až nahoru na skálu nedohodím. Pro tebe by byly kamínky padající do vody znamením, že máš nějakou dobu počkat dole.“

„A nedáš si pokoj a nedáš,“ usmál se. „Budiž tedy podle tvé vůle. Půjdeme tam spolu zítra odpoledne.“


Vyrazili jsme skutečně druhého dne odpoledne. Vzali jsme si na to kola, velikou tašku s dekami a s nějakým jídlem, jako kdybychom se tam skutečně zamýšleli koupat. Bylo sice teprve počátek května a voda nebyla na koupání dost teplá, ale kdoví, co někteří otužilci snesou? Na břehu jsme oba zjistili, že voda v řece bude ještě horší, než jsme se obávali. Nejenže byla studená, ale navíc hnědá a plavaly po ní duhové skvrny nějakého oleje. Při pohledu na ni jsem aspoň přestala litovat, že se toho výletu nezúčastním.

„Jestli do toho neřádu vlezeš, budeš se potom muset doma pořádně umýt,“ varovala jsem Viktorína.

„Co se dá dělat,“ povzdychl si.

Rozložili jsme deku na písku u vody. Posadila jsem se na ni jen v plavkách, jako kdybych se tu chtěla opravdu opalovat. Nikdo kromě nás dvou široko daleko nebyl.

Viktorín odložil šaty a rovněž jen v plavkách vkročil do řeky. Kráčel pomalu vodou, dokud mu nesahala k pasu. Chvíli se ještě osměloval; bylo vidět, že se mu tam nechce, ale pak se odrazil a zamířil ráznými tempy k protější skále.

Dívala jsem se za ním. Těsně u skály se zlomil v pase, vymrštil nohy do výše a rychle zajel pod vodu.

Spatřila jsem, jak zdola vyhrkly veliké bubliny vzduchu. Pak se voda uklidnila. Rychle jsem se podívala na hodinky - tři hodiny a dvanáct minut.

Pozorovala jsem hladinu s pochopitelnou netrpělivostí. Deset minut uplynulo - a Viky nikde. Normální člověk by se dávno musel vynořit. Tak dlouho by bez vzduchu nevydrželi ani tichomořští lovci perel. Jen hnědá voda se líně valila kolem skály. Napadlo mě, co když tam má někde pod břehem úkryt, chráněný převislým rákosím? Mohl by tam sedět a pozorovat mě, napadlo mě. Ale - on nevypadal na to, že by si ze mě chtěl dělat legraci.

Uběhlo nekonečných patnáct minut. Jestli mluvil pravdu, pak opravdu dýchá i pod vodou. V opačném případě by musel být v této chvíli utopený.

Hodinky ukazovaly tři čtvrtě na čtyři. U skály to náhle zašplouchalo a vynořila se Vikyho hlava. Třicet osm minut pod vodou bez dýchacího přístroje! Uvědomovala jsem si, že se skutečně dívám na pravého vodníka. Viktorín Přibík - vodník od Zvonařské skály.

Plaval pomalu ke mně. Na mělčině se vztyčil a skoro půl minuty vykašlával vodu. Teprve pak vyšel ke mně.

„Máš?“ zeptala jsem se ho - s pochopitelným respektem.

„Mám,“ ujistil mě. Pak vytáhl z plavek nevelký balíček, zabalený do černé gumy nebo snad kůže. „Dáme to zatím sem,“ rozhodl. Oběma rukama vyhloubil v písku jamku, balíček do ní vložil a zahrnul pískem. Posadil se pak vedle mě na deku a chvíli se jen nezúčastněně díval na protější skálu.

„Musím se zahřát, jsem příšerně ztuhlý,“ řekl a opravdu, byl celý do modra. Natáhl se naznak a zavřel oči.

Cítila jsem, jak mu drkotají zuby. Nebylo divu, v takové ledárně! Chtěla jsem ho nějak zahřát, zkusila jsem ho rukama trochu namasírovat, ale až mě zamrazilo, jak byl studený.

Jemně, ale rozhodně mi odstrčil ruce.

„Pokaždé ve vodě prochladnu, ale není to nebezpečné,“ ujišťoval mě. „V téhle zimě to ale opravdu byla síla!“

Sluníčko naštěstí pálilo a navíc jsem přes něho přehodila aspoň okraje vyhřáté deky.

„Jaké to bylo - doma?“ zeptala jsem se ho.

„Nic se tam nezměnilo,“ ujišťoval mě.

„Budeš mě tam muset někdy vzít,“ poprosila jsem ho.

„To vážně nejde,“ zavrtěl hlavou. „Povídám ti, nezkoušej to beze mne. I kdybych zemřel a měla bys potápěčský přístroj, nezkoušej nikdy plavat za první mříž. Pamatuj si, je zavřená, aby se tam nedostal nikdo nepovolaný. Dá se poměrně snadno otevřít, ale když někdo propluje dál, mříž se za ním zavře navěky a hlídače, co ji střeží, ani nezahlédne.“

„Proč to tak je?“ zajímala jsem se, i když mi naskakovala husí kůže.

„Musí to tak být,“ ujistil mě. „Je tam ukryté tajemství, které se nesmí dostat do rukou nepovolaným lidem.“

„Mě taky považuješ za nepovolanou?“ řekla jsem vyčítavě.

„Tebe ne,“ obrátil ke mně hlavu a usmál se. „Ale pochop, vzít tě tam nemohu. Utopila by ses dříve než bychom se dostali do poloviny cesty.“

Vybalila jsem svačinu. Snědli jsme každý koláč, ale už jsme se víc nezdržovali. Oblékli jsme se, složili deky, Viky vyhrabal balíček a ukryl jej na dně košíku.

„Mohli bychom sem možná chodit častěji,“ prohodila jsem. „Tady je docela pěkně. Jen kdyby byla čistší voda.“

„Bývaly doby, kdy ses mohla rovnou z řeky napít,“ trochu si vzdychl. „Dnes se v té kalné břečce špatně dýchá a zítra abych se bál, že se otrávím. Svět se poslední dobou hodně změnil, většinou k horšímu.“

Co jsem mu na to měla odpovědět? V tom měl pravdu. Já jsem sice po tomhle světě nechodila devět set let, ale mé vlastní zkušenosti byly podobné. Dobře jsem se pamatovala na dobu, kdy se lidé v této řece koupali. Nebylo tomu tak dávno. Ale dnes - škoda slov. Rusové si v řece myli auta a nešetřili přitom naftou místo čistících prostředků.

Nasedli jsme na bicykly a rozjeli se po zarostlé polní cestě, kudy jindy vozili zemědělci z louky u řeky seno. Museli jsme po ní jít zhruba kilometr pěšky, cesta stoupala úzkým lesním úvozem z říčního údolí. Konečně jsme dorazili k silnici. Teprve na asfaltu jsme mohli pořádně šlápnout do pedálů. Domů jsme se dostali krátce před večeří. Uložili jsme obě kola do garáže vedle auta a Viky ihned zamířil do kůlny.

„Namontuji to hned,“ sliboval. „Do večeře to mám hotové, ani mě nemusíš volat.“

„Počkej - nechceš s tím pomoci?“ nabízela jsem se.

„Tak pojď,“ vybídl mě.

Otevřeli jsme poklop a vsoukali se do cisterny. Pomáhal mi dovnitř - ruce už měl zase teplé, jako normální člověk. Kdybych nevěděla, že ještě před chvilkou...

Jakmile poklop opět dosedl, Viky rozsvítil. Hned tu bylo vidět jako ve dne. Vikyho lampička z rodiny měničů krešo vydávala skoro denní jas.

Viktorín rozbalil balíček. Uvnitř byla nevzhledná černá placka, z níž trčely dráty. Pak tu byla jiná placka, pro změnu podobná zrcadlu. Viky ji umístil před sedačku pro pilota, aby se do ní mohl dívat.

„Budeš se za letu prohlížet?“ divila jsem se.

„To není zrcadlo,“ zavrtěl hlavou. „To je malá televizní obrazovka. Něco podobného máte doma.“

„Takhle malá? A placatá?“

„Nediv se, není dělaná v Tesle,“ ujistil mě.

Propojil zručnými pohyby kablíky. Robota vložil do kapsy, kterou nedávno připravil i s potřebnými šrouby. Těmi desku pevně přišrouboval.

„Tak - a máme to,“ zajásal vítězně. „Ještě pár maličkostí a můžeme vsednout na kůň. Skloňte dřevce, taste meče a hrrr na nepřítele!“

Náhle se otočil a než jsem se nadála, dal mi na tvář parádní pusu. Pak se ale zarazil.

„Promiň, Blaženko,“ začal se zmateně omlouvat. „Měl jsem takovou radost - podařilo se mi něco, več jsem ani nedoufal - nezlob se na mě!“

„Copak se zlobím?“ odpověděla jsem celá rozzářená. Taky mě jeho nadšení nakazilo, málem bych mu tu pusu vrátila. Ale on se otočil a rychle otevíral poklop, abychom mohli jít na večeři. Když šrouby povolily, zhaslo uvnitř světlo. Rychle jsme se vysoukali ven.

„Poslyš, Blaženko, o dnešku nikomu ani muk,“ zamrkal na mě trochu spiklenecky.

Nevěděla jsem ale přesně, k čemu to mám vztahovat. Mám samozřejmě mlčet o naší cestě za město, o tajemném podvodním domu? Jistě. Ani robota našim ukazovat nebudeme, těžko bychom jim vysvětlovali, odkud pochází. Bezděčnou pusu jsem samozřejmě pochopila jako výraz mimořádné radosti, jako když fanoušci jásají nad gólem svého mužstva. Bylo mi ale jasné, že o ní pomlčím také. Trochu mi vrtalo hlavou, o čem si budeme s našimi u večeře povídat, když se vlastně kromě neobyčejných událostí vůbec nic jiného nestalo...


Strategickou poradu zahájil při večeři Viktorín. Jen tak mimochodem oznámil, že létající cisterna od mléka má veškeré potřebné vybavení. Bude nutné opatřit dostatečné zásoby, nikdo nemůže vědět, jak dlouho bude naše cesta trvat. Naši to pochopili po svém - domnívali se, že chce Viky před Rusy utéci na Západ. Táta hned dával zasvěcené rady, kam by se měl nejlépe obrátit, máma se starala o nákupy. Vzhledem k tomu, že jsme se ani nedotkli peněz za Vikyho zlato, byla tato otázka předem vyřešena. Pověřili mě, abych nakoupila potraviny podle vlastního uvážení.

Navrhla jsem, že bychom měli cisternu nějak pokřtít. Lodě přece mívají jména a tohle je vzdušná loď, jednou se na ni budou lidé chodit dívat. Slušelo by se, aby měla už teď nějaké jméno.

Viktorín se usmál, ale nebyl proti. Navrhla jsem pro ni jméno Přízrak, ale to Viky odmítl. Podle něho bychom jí neměli dávat jméno nevyslovitelné pro většinu národů. Jindra prohlásil, že můžeme použít překlad, například Miráž. To budou jistě znát i nepřátelé. Durdila jsem se, že to není česky, ale přehlasovali mě.

Také další otázku jsem nastolila já. Bezelstně jsem se Viktorína zeptala, koho z nás si s sebou vezme.

Udiveně opáčil, že se najisto domníval, že to bude čistě jeho záležitost.

„A to se jako domníváš, že budeš sám proti celému světu? To chceš tvrdit, že celou tu dobu nebudeš spát? A my budeme jen zdálky sledovat, co se s tebou děje?“ zaútočila jsem na něho. „To přece nemyslíš vážně!“

„Nechtěl bych tě připravit o druhého bratra,“ řekl na to tiše. „Už jste mou vinou zažili jednu tragédii.“

„Dobrá - v tom případě s tebou poletím já,“ prohlásila jsem pevně.

Jak jsem čekala, postavili se proti mně všichni. Táta s mámou nechtěli o ničem slyšet. Zejména když se až teď dozvěděli, že Viktorín nechce prchat na Západ, ale poletí na opačnou stranu - chce si to rozdat s nepřemožitelnou Rudou armádou! Jindra se vehementně nabízel místo mě a Viktorín už nic neříkal, ale bylo jasné, že o mou přítomnost nestojí.

Nakonec Viky svolil, že s sebou na výpravu proti nepřátelské velmoci vezme Jindru. Bude jistě užitečné, když se budou moci střídat u řízení a na střídačku i odpočívat a spát.

„Pro vás by asi bylo lepší, kdybyste po našem odletu navštívili nějaké vzdálené příbuzné,“ obrátil se Viky na mě a na rodiče. „Kdyby se okupační policie dověděla, odkud pevnost vzlétla, nebyli byste si jistí životem. Řekl bych, že si našeho odletu nevšimnou, ale dobře víme, že čert nikdy nespí.“

„Musíme dovnitř přimontovat druhou sedačku,“ zamyslel se Jindra. „Budeme potřebovat i dvojnásob zásob.“

„Blážo, měla bys koupit hlavně hodně nápojů v prášku. Vody budeme mít dost, ale už jsem ji ochutnal - je tak odporně čistá, že se nedá pít.“ řekl Viktorín. „Také musím předělat řízení, myslel jsem si, že to budu řídit sám. Nevadí, nebude to těžké.“

„To snad není třeba,“ opáčil Jindra. „Zvládnu to samé co ty, nebo ne?“

„Ne,“ odtušil suše Viky. „Nezvládneš.“

Jindra se na něho udiveně podíval, ale neřekl nic. Mě trochu zamrazilo. Co by v tom Jindrovi bránilo? Možná něco, o čem ví jen Viky. Zase ty jeho podivné schopnosti...

Pak spolu se mnou probírali, co všechno mám nakoupit. Přednost měly trvanlivé potraviny a všechno, co nepotřebuje úpravu vařením. Viky by jistě vymyslel i nějaký vařič, ale kdo by se staral o vaření, když tam budou jen oni dva?

Skoro mi jich přišlo líto.

Dohodli jsme se rychle. Nazítří si vezmu auto a pojedu nakupovat. V nemocnici jsem měla nastoupit noční službu, měla jsem tedy jako jediná po ránu čas. Viky bude v cisterně montovat druhou sedačku a ostatní museli do práce. Večer se všichni sejdeme a v noci potají odstartují.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 16:34

Komentáře: