Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Hrneček z porcelánu

Druhého dne ráno Viktorín přišel do mého pokoje. Byla jsem vzhůru, seděla jsem u rádia. Za posledních čtrnáct dnů mi bylo jedinou zábavou.

„Pěkně vítám, můj králi,“ uvítala jsem ho. Poznala jsem ho jen podle rytmu chůze, ale strefila jsem se.

„Blaženko!“ pokáral mě. „Pro tebe vždycky jen Viky, nanejvýš Viktorín. Jsem přece pořád stejný. Toho krále nech těm, kdo se mě bojí, nebo proti kterým budu vystupovat.“

Vzal mě za ruku a posadil se vedle mě.

„A už jsi vystupoval?“ zeptala jsem se ho s úsměvem.

„Zatím jednou v parlamentu,“ řekl. „Pochopitelně mě nechtěli za krále uznat, ani se jim nedivím. Nešlo to jinak, musel jsem je přesvědčit. Ale obešlo se to i bez ukázkového používání kreša. Myslím, že to příště půjde lépe a bez problémů.“

„Co právě připravuješ?“ zeptala jsem se ho zvědavě.

„V parlamentě nic zvláštního,“ řekl. „Přijal jsem novou vládu a pověřil ji správou království. Slováci trvají na republice, naštěstí ji mají, i když v dost divném konglomerátu království s republikou. Zatím se to daří držet pohromadě. Češi se s existencí království v historických Českých zemích poměrně rychle smířili. Ujistil jsem parlament, že nechci zasahovat do jeho pravomocí. Slováci to nepřijali, ale to jsme přece čekali. Ale i oni poznají, že bude pro ně výhodné, když se přidají.“

„Proč myslíš, že to bude pro ně výhodné?“

„Protože hodlám poprvé v historii dát své prostředky lidem této země,“ řekl. „Zakládám centrální elektrárnu, vybavenou měniči krešo. Převezme výrobu elektřiny za staré elektrárny. Dám lidem levné přemístitelné zdroje energie místo dnes panujících benzínových a naftových motorů. Počítám, že brzy budeme všechno levně prodávat do okolních států a možná nahradíme nejen všechny dosavadní elektrárny v celé Evropě, ale i závislost Evropy na dovozu ropy.“

„No vida!“ obrátila jsem se k němu s úsměvem. „Přece jen neměl Čapek pravdu ve věci Makropulos.“

„Jak to myslíš?“ zarazil se.

„Tohle přece bude něco, čeho se může každý dotknout,“ podotkla jsem. „Něco, co bude sloužit všem. Tak to snad chtěl, ne?“

„A nebude to továrna na absolutno,“ odpověděl mi také s úsměvem.

„Poslyš, Viky, nevěděl Čapek o existenci kreša?“ zeptala jsem se.

„Věděl,“ řekl Viktorín. „Ale na moji prosbu nic z toho nepoužil, aspoň ne tak, aby to mohlo někoho přivést na správnou stopu. Ke mně i ke krešu. Věděl, co by znamenalo jeho zneužití. Určitě věděl i o mém snu o centrální elektrárně Evropy. Jak víš, neměl mě příliš v lásce, proto do mých představ zamontoval podivné absolutno, které to všechno postavilo na hlavu. Ostatně mu ani nešlo o techniku, spíše mu záleželo na lidech. Technickou stránku si pokaždé hrozně zjednodušil. Jinak ale... ty romány ani nemohl napsat lépe.“

„Možná tě chtěl trochu varovat,“ zamyslila jsem se. „Jako jsi ty varoval Einsteina před atomem. A neřekla bych, že tě neměl v lásce. Byl možná kritický, ale ne nadmíru. Tak by se měl chovat pravý přítel. Řekni mi, proč jsi to všechno až dosud nerealizoval?“

„Nejprve přišli Germáni,“ vysvětloval. „To je tak příšerně nafoukaný národ, že bych jim to nevěnoval - zejména ne poté, co nás obsadili a hlavně jak nás obsadili. Pak je vystřídali sověti. Těm bych to nedal teprve - ani ti se netajili, že jim jde o světovládu. Řekl bych, že až dnes nastala ta správná chvíle, kdy si to nikým nedáme zkazit. Kromě toho jsem až v poslední době přišel na to, jak stavět bezpečné akumulátory, využívající efektu krešo.“

„Opatrnost by neměla scházet ani teď,“ připustila jsem.

„Neboj se, nenechám se už oklamat,“ řekl. „Dnes jsem ale nepřišel ani v záležitostech království, ani kvůli obecnému zájmu. Přišel jsem čistě za tebou, Blaženko.“

Zachvěla jsem se, že si toho nemohl nevšimnout.

„Myslíš tím na návštěvu tvého domu?“ ujišťovala jsem se.

„Ano, přesně tak,“ přisvědčil vážně.

„Je to... je to nutné, viď?“

„Nastal čas,“ ujistil mě.

„Co mám dělat?“ zeptala jsem se ho.

„Převlékni se,“ řekl. „Oblékni si plavky a přes ně šaty. Za chvilku se pro tebe vrátím.“

„To se nemám ani rozloučit s našimi?“

„Zbytečně by se o tebe obávali,“ odmítl.

„Vždyť ani nevědí...“

„Zato ty se bojíš - mohli by vycítit tvůj strach. Chápu tě, příliš jsem tě vystrašil, ale je to vážná věc a zejména - už nemá cenu ji odkládat.“

„Dobře, hned budu připravená,“ ujistila jsem ho a on na to bez dalších slov odešel z mého pokoje.

Ve vlastním šatníku jsem se vyznala po paměti i potmě. Zakrátko jsem měla na sobě skutečně všechno. Plavky - a přes ně své nejkrásnější bílé šaty z Viktorínovy korunovace.

„Můžeme jít,“ prohlásila jsem.

„Takhle ne, Blaženko,“ obrazně spráskl ruce. „Tyhle šaty nech doma. Vezmi si nějaké obyčejnější.“

„Proč?“ usmála jsem se.

„Ty šaty schovej pro lepší příležitost. Nemusely by to přečkat.“

„A co já - já to přečkám?“ otázala jsem se tiše, ale přitom vyčítavě.

„Ty ano, věř mi,“ ujišťoval mě vážně.

„Dobře, hned jsem hotová,“ souhlasila jsem a on se opět zvedl a odešel za dveře.

Tentokrát jsem si vzala obyčejnější oblečení - starší sukni a blůzičku. Pak jsem přivolala Viktorína.

„Pojď se mnou - a netřes se tolik, budu s tebou celou dobu,“ vyzval mě a nechal mě, abych se do něho zavěsila.

Vyšli jsme před dům. Opatrně mě dovedl ke svému autu a pomohl mi nasednout, abych se neuhodila o dveře. Když za mnou zabouchl dveře, oběhl auto a nasedl z druhé strany. Pomohl mi zapnout bezpečnostní pásy, sešlápl plyn a vyjeli jsme.

Ihned jsem poznala, že nesedím v obyčejném osobním autě. Vystřelilo jako závodní stroj, ale bezhlučně, vůbec jsem neslyšela motor. Vzpomněla jsem si, že jsme spolu takhle ujížděli noční tmou už jednou. Bylo slyšet také jen svištění větru, šustění pneumatik na asfaltu a občas slabý náraz kol na nerovnostech. Tenkrát to bylo první setkání, kdy Viktorín tlačil tátovo auto zevnitř, zatímco vyplašený žabec, který nepoznal prázdnou nádrž, udiveně zíral, jak je vůbec možné, že jedeme bez motoru. Tentokrát Viky nepoužíval létající nárameníky. Tohle auto se rozjelo mnohem razantněji vlastní silou. Vzpomněla jsem si, že přece už tenkrát měl Viky auto, o kterém mi neřekl nic víc než to, že nejezdí na benzín. Určitě jsem teď seděla uvnitř. Bohužel jsem neviděla, kudy se tou tmou ženeme. Vlastně - ta tma byla jen pro mě, všichni ostatní lidé se těšili ze zářivého dopoledne.

A najednou jsem zpozorněla.

Nárazy a šustot pneumatik na asfaltu cesty ustaly. Jeli jsme dál, ale zvenku bylo slyšet jen svištění větru. To ale také sláblo. Zdálo se mi, že jedeme čím dál pomaleji, snad možná stojíme. Ale Viktorín se nenamáhal, aby mi vysvětlil, co se děje. To je samozřejmě nevýhoda lidí, kteří nevidí. Možná o nic nešlo. Když jsem si to takhle v duchu řekla, uklidnilo mě to.

Vedle mě se ozvalo tichounké bzučení. Boční okénka automobilu sjela dolů, zvenčí k nám zavanul studený vzduch. Podle nastalého ticha jsem poznala, že nejedeme, ale tentokrát opravdu stojíme.

„Blaženko, obejmi mě,“ řekl najednou Viktorín a natáhl se ke mně.

Nevypadalo to na vyznání lásky. Spíš to bylo, jako když lékař věcně požádá pacienta, aby mu podal ruku. Řekl to ale tak vážným tónem, že jsem se neodvážila protestovat. Otočila jsem se po hlase a objala ho, nakolik mi to bezpečnostní pásy dovolily. Také on mě pevně objal.

„Bude to chvilku nepříjemné, ale jsem tu s tebou. Musíš mi věřit, dobře to dopadne,“ řekl najednou - ale cítila jsem, jak se mu trochu zadrhl hlas.

V tom okamžiku se auto propadlo a začalo klesat. To by znamenalo, že jsme do této chvíle letěli, uvědomila jsem si s úžasem, ale u Viktorína mě to ani nepřekvapilo, létající auto nebylo tak nemožné.

Vzápětí se ale stalo něco, co mě naplnilo nezvládnutelnou hrůzou.

Auto měkce, ale s jasně slyšitelným šplouchnutím dopadlo na vodní hladinu. Nezastavilo se o ni, klesalo dál. Okny náhle dovnitř vhrkla studená voda a ihned zaplavila celou kabinu. Trvalo to jen pár okamžiků. Sahala mi k pasu, pak k ramenům. Vykřikla jsem hrůzou, ale Viktorín neřekl nic, jen mě pevněji objal. Chtěla jsem vyskočit, ale pásy mě zadržely v sedadle. Najednou jsem měla vodu po bradu, rychle jsem se nadechla, ale pak jsem byla pod vodou celá, auto se zakymácelo a kleslo ještě víc. Kolem nás byla jen studená voda a já jsem se křečovitě přitiskla k Viktorínovi. Trochu jsem se tím uklidnila, seděl klidně a jen mě svíral v náručí, ale to už mě napadlo, že jemu přece nic nehrozí, zatímco já - já se tu přece musím - utopit!

Na rozmýšlení ale bylo pozdě. Roztřásla jsem se hrůzou a veškerou silou jsem objala Viktorína jako svou poslední a vlastně jedinou naději. Dusila jsem se, ale vůbec nic jsem nemohla dělat. Cítila jsem zoufalý strach, nechtěla jsem zemřít, ale nezáleželo to na mé vůli. Chvíli jsem se vedle něho zmítala, pak jsem ale nevydržela. Náhle jsem do vody ve velkých bublinách vydechla poslední vzduch z plic a potom jsem se stejně prudce nadechla - studené, odporné vody.

V hlavě mi začaly vyskakovat jiskřičky a chvilku jsem se ještě škubala v křečích ve Viktorínově náručí. Pak jsem před sebou náhle spatřila bílou záři. Ne, to není možné, bez očí bych přece nemohla vidět nic než černou tmu - ale už jsem si nestačila uvědomit, co to je...


Tentokrát jsem se probouzela pomalu. Začala jsem si uvědomovat, že jsem tady, ale zatím jsem neudělala nic víc, než že jsem nesmírně pomalu a líně pootevřela oči. Teprve v okamžiku, kdy jsem musela opět pevně sevřít víčka, jak mě oslnilo jasné modré světlo, jsem si vlastně uvědomila, že - no ano, já zase vidím!

Otevřela jsem dychtivě oči bez ohledu na oslnivý jas kolem. Dlouho jsem ale neviděla víc než modravé světlo. Zvedla jsem ruku a přistrčila si ji před oči. Viděla jsem svou ruku nepřirozeně bledou, ale to bylo asi světlem. Současně jsem si uvědomovala další podivné jevy, kterých bylo kolem mě víc než jsem zpočátku tušila.

Zprvu mě ovládla naprosto pochopitelná radost z toho že zase vidím, že si mohu prohlížet své ruce, jako si mimino poprvé všimne svých ručiček a pak si je dlouho obrací před očima, jako by se jich nemohlo vynadívat. Až po chvilce jsem postřehla, že se se mnou děje víc než že žiji a vidím svýma vlastníma očima.

Nejprve jsem si všimla, že udržím ruku ve výšce před očima libovolně dlouho a pořád se nedostavuje sebemenší náznak únavy. Abych si to ověřila, chtěla jsem zvednout ruku ještě výš - a najednou jsem si uvědomila, že jsem ten prostý pohyb rukou vykonala sice snadno, ale mnohem pomaleji nežli bych podvědomě očekávala.

Ruka mi zůstala viset ve výšce, ačkoliv jsem ji uvolnila. Nespadla, jako kdyby neexistovala přitažlivost. Ale i bez dalších pocitů jsem pochopila, že to není beztížný stav. Stačilo dát si dohromady pocit beztíže s podivným odporem okolního vzduchu.

Vzduchu?

A teprve teď mě poprvé pořádně zamrazilo. Rázem jsem si dala k sobě další pocity, které jsem dosud vůbec nevnímala, nebo které jsem podvědomě ignorovala. Ten vzduch - jak divně pomalu plynul mým hrdlem, když jsem jej dýchala! A když jsem mávla rukou, jak neochotně mi ustupoval s cesty!

Je to vůbec vzduch?

Až na to, že jej z plných plic dýchám, má všechny vlastnosti - vody!

Čistě instinktivně jsem zadržela dech. Zakrátko se mi začalo nedostávat vzduchu a já se opět nadechla. Dušení zmizelo a vystřídal je pocit svěžesti, jenže současně jsem si uvědomila, že mi v plících opravdu proudí něco, co má k obyčejnému vzduchu daleko.

Vznášela jsem se ve vodě a dýchala ji. Jako ryba. Tedy, pokud to kolem mě byla voda. Jenže - ono to vodu připomínalo mnohem víc než vzduch.

Přejel mi po zádech mráz. Náhle jsem si vzpomněla, jak na mě vhrkla studená voda, jak jsem se dusila a pak - vždyť jsem se utopila! Ve vodě!

„Viktoríne!“ zakřičela jsem hrozným výkřikem.

Totiž - chtěla jsem zakřičet. Nadechla jsem se a chtěla jsem ječet, ale nepodařilo se mi přimět hlasivky, aby vydaly sebeslabší zvuk. Pochopitelně - hlasivky jsou uzpůsobené jen k rozechvívání proudem - vzduchu. Ve vodě jsem zůstala němá. Jako opravdová ryba.

„Klid, Blaženko,“ uslyšela jsem náhle odpověď. Viktorín. Zvuk jeho hlasu mě rázem zbavil hrozné třesavky, která už mě rozechvěla a hrozila přejít - možná v šílenství!

„Neboj se, jsem u tebe,“ konejšil mě.

„Kde jsi?“ vykřikla jsem zoufale, ale opět nezvučně jako před chvílí.

„Stojím vedle tebe,“ ujišťoval mě.

„Kde?“ zazmatkovala jsem.

„Otoč hlavu doprava, pak mě uvidíš. Máš už zase oči, všimla sis toho?“

„Ano... ale...“

Trhla jsem hlavou prudce doprava. Spatřila jsem ale jen vlastní vlasy. Rozevlály se mi ve vodě a nechtěly uhnout jinam. Rychle jsem jim pomohla rukou. A v té chvíli jsem ho spatřila. Byl najednou hrozně maličký. Vypadal jako dítě, podle velikosti sotva pětileté. Stál metr ode mě a díval se na mě s úsměvem. Pak se ke mně naklonil. Jeho hlava prudce vyrostla a byla větší než jeho tělo. Pochopila jsem, že se mezi námi nachází něco co zkresluje - křivé zrcadlo, nebo nějaká pokřivená skleněná čočka.

„Jak se cítíš?“ zeptal se mě.

„Hrozně,“ odvětila jsem. „Připadám si příšerně. Je mi divně a mám strašné pocity.“

„Nejsou snad nepříjemné?“ trochu zvážněl.

„Nepříjemné - to nevím, ale je mi z toho divně, je to takové... hrozně neznámé... Viky, já mám pocit, že plavu ve vodě...“

„Na to si zvykneš,“ usmál se na mě s pochopením.

Až teď jsem si všimla, že přitom vůbec neotevřel ústa.

„Co se to se mnou děje? Já se bojím, Viky,“ vyjekla jsem. „Prosím tě, pojď ke mně...“

„Počkej chvíli, hned ti pomohu ven,“ slíbil. Pak udělal krok stranou - a zmizel mi za jakousi modravou stěnou. Okamžitě jsem cítila, jak propadám panice. Viktorín byl pro mě jedinou nadějí v proudu neznáma, které se na mě neustále valilo ze všech stran.

„Pojď ven,“ ozval se. „Podej mi ruku, opatrně, vytáhnu tě ven.“

Najednou jsem spatřila, jak se obloha nade mnou prudce rozvlnila. Odtrhla se od ní veliká deska, nebe se začalo vlnit, podobné stříbřité hladině vody. Náhle jsem pochopila, že to je opravdu hladina, jenže já ji teď vidím - zezdola.

Pak se shora vynořila ruka. Prorazila stříbrné vlnící se zrcadlo a natáhla se ke mně.

„Chytni se mě,“ uslyšela jsem opět Viktorína. Uvědomila jsem si, že to je opravdu jeho ruka, ačkoliv jsem z něho nic víc nespatřila. Natáhla jsem k němu současně obě ruce, jako tonoucí, který spatří nejen pověstné stéblo, ale opravdickou podávanou ruku zachránce.

Přitáhl mě k sobě. Prorazila jsem hladinu a ocitla se hlavou nad vodou. Okamžitě jsem se chtěla nadechnout, ale najednou to nešlo. Měla jsem plné plíce vody a ta mi bránila nadechnout se vzduchu. Prudce jsem vydechla a z úst mi ihned vytryskl proud - vody.

„Počkej chvilku, nespěchej,“ domlouval mi Viktorín.

Rychle mě vytáhl z vody a pomohl mi postavit se na úzkou plošinku mezi podivnými skleněnými nádobami. Byly jich tu dvě řady po pěti, každá přikrytá těžkým poklopem z bílé hmoty, vzdáleně podobné porcelánu.

„Předkloň se, dej hlavu co nejníž a zkus co nejrychleji dýchat. Budeš kašlat, ale tím lépe. Musíš do plic dostat vzduch co nejrychleji, rozumíš?“ nabádal mě Viktorín.

Uposlechla jsem ho na slovo. Nutilo mě to ke kašli, ale vodu jsem rychle vykašlávala a místo ní se mi do plic hrnul obyčejný vzduch. Konečně jsem se pořádně nadechla.

„Výborně,“ povzbuzoval mě. Vzal mě za ruku a já jsem mu opětovala pevné stisknutí. „Přechod mezi živly bývá vždycky nejhorší, ale příště už to budeš mít snadnější.“

„Viktoríne...“ kašlala jsem, ale to už jsem mohla mluvit jako dřív a cítila jsem se lépe. „Viky, řekni mi, co se to se mnou děje? Já jsem dýchala - vodu?“

„Stalo se toho moc, to se nedá vtěsnat do jediné věty,“ řekl vážně. „Víš jak dlouho jsi tady?“

„Nevím...“ zarazila jsem se. Podívala jsem se na sebe. Neměla jsem na sobě sukni, blůzičku a dokonce ani boty. Jen dvoudílné plavky, které se mi teď lepily na tělo.

„Bude tomu čtyřicet dní, co jsem tě sem přivezl,“ ujistil mě. „Nejprve jsem tě musel utopit, vzpomínáš si?“

„Ano,“ otřásla jsem se. „To bylo příšerné.“

„Já vím, Blaženko,“ hlas mu trochu zjihl. „Jistě to bylo příšerné, ale bylo to nutné, musíš mi to věřit.“

„Já jsem ti věřila - ale...“

„Už na to nemysli,“ stiskl mi opět ruku. „Nikdy v životě se ti to už nestane, to ti slibuji.“

„Co se vlastně se mnou stalo?“ vyhrkla jsem.

„Stala ses tím, čím jsem já,“ řekl vážně. „Vítám tě mezi nás vodníky.“

„Cože?!?“ zděsila jsem se.

„Stala ses vodní ženou,“ vysvětloval mi bez nejmenšího náznaku žertu. „Dříve nás lidé nazývali vodní živel, vodjani, wassermani, česky hastrmani, nebo také vodníci.“

„Ono to opravdu existuje?“ zaúpěla jsem. „A já - jsem to teď taky?!?“

„Existujeme,“ přisvědčil vážně. „Už to víš přece dlouho. Pokud jsi mi doteď nevěřila, teď budeš muset. Ale jak jinak, lidské představy jsou odlišné od skutečnosti. Teď už ti konečně smím říci všechno.“

Pořád mě držel za ruku. Jeho ruka byla pevná a docela teplá, na rozdíl od mé studené a promočené.

„Opravdu topíte lidi?“ vyjekla jsem. Hned jsem se ale zarazila. Cožpak mě neutopil také - a docela nedávno?

„Ne, to opravdu nemáme v popisu práce,“ usmíval se. „Když se někdo utopí v naší blízkosti, smíme ho zachránit, ale jen tak, aby se o nás dozvěděl co nejméně. Zachráněné jsme dříve nechávali na mělčinách, nebo jsme je vytahovali na břeh.“

„A neschováváte si... v hrníčkách...“

„Dušičky?“ rozesmál se. „Tak tomu není, mají jiný účel. Právě jsi z jednoho takového hrnečku vylezla.“

Hlava se se mnou zatočila.

„Ty jsi mě měl opravdu zavřenou - v hrníčku?“

„Vlastně - ano,“ přikývl. „Víš, nějaké podrobnosti se od nás mezi lidi dostaly. Třeba regenerační inkubátory. Kdo si na ně po probuzení vzpomněl, popisoval je samozřejmě jako hrníčky s pokličkami - jak také jinak? Lidová obraznost si potom z toho odvinula takové ty malované Ladovské pucláčky, kde úpí utopené duše. Ve skutečnosti je tomu jinak.“

„Ale mě jsi - utopil!“ zkusila jsem to vyčítavě.

„Protože tě mám rád, Blaženko,“ oznámil mi měkce.

„Podvodníku!“ vybuchla jsem a vytrhla jsem prudce ruku z jeho dlaně.

„Podvodník ne, jen vodník,“ opravil mě jemně. „Poslyš Blaženko, dřív než se na mě rozzlobíš, vyslechni mě. Možná sama uznáš, že to pro tebe nebylo takové neštěstí. Už to, že vidíš - to je přece úspěch, ne?!“

„Utopil jsi mě s klidem, jako profesionální najatý vrah, jako kat...“ vyčítala jsem mu už se slzami v očích. „Co jsi to ze mě udělal?“

„Byla to jediná možnost,“ ospravedlňoval se. „Velice mě mrzelo, že jsi přišla o oči. Kdybys zůstala člověkem, nikdy by ti nenarostly. Zůstala bys do konce života slepá, to by bylo peklo, nemyslíš? Jako vodní žena máš stejné schopnosti jako já. Díky tomu vidíš, nikdy v životě už se neutopíš a navíc můžeš žít několik tisíc let jako já.“

„Ale - nebudu mít nikdy děti,“ vyhrkla jsem. „Na to ses mě už jednou ptal - a já jsem ti přece odpověděla, že by to byla příliš velká cena.“

„Dlouho jsem to rozmýšlel,“ vzdychl si. „Bylo to těžké rozhodování, věř mi. Uvažuj, jak bys chtěla mít dítě - slepá a zohavená? Nejhorší pro mě bylo, že jsem to musel rozhodnout za tebe a nesměl jsem ti povědět nic víc, dokud bys nebyla jako já.“

„Lhal jsi, že nic takového neumíš,“ sklonila jsem hlavu. „Tvrdil jsi, že nikomu z lidí nedokážeš dát dlouhý život, jako máš sám. Proč to najednou šlo? Proč jsi přede mnou litoval Mozarta, Čapka a další, proč jsi jim také...“

„Nelhal jsem ti,“ zvedl ruku k přísaze. „Až do minulého měsíce jsem skutečně neuměl přeměnit jiného člověka do vodního stavu.“

„Jak to? A teď to najednou umíš?“

„Jsi můj první úspěšný pokus - snad to přece jen tentokrát vyšlo.“

„Jak - první pokus?“ nechápala jsem.

„Nikdy se nikomu z nás nepodařilo změnit člověka ve vodníka. Umíme odedávna utopence oživit a vrátit mezi lidi, ale počet nás vodníků neúprosně klesal. Jsi první, koho se mi podařilo přeměnit. A navíc jsi první vodní žena, což bylo ještě složitější. Ani nevím, zda ti smím k tomu blahopřát, nebo tě litovat - ale co se stalo, už se nedá změnit.“

„Je toho na mě nějak moc,“ povzdychla jsem si. „Jak mi vysvětlíš, že existujete? Jestli váš počet dosud klesal, pak byste neměli ani vzniknout. A vůbec, kolik je vás na celém světě?“

„Nevím,“ pokrčil rameny. „Neznám žádného jiného žijícího vodníka, než nás dva.“

„To přece není logické,“ vybuchla jsem.

„Žel Bohu, je,“ povzdychl si.

„Ale říkal jsi, že vás bylo víc.“

„Bylo,“ připustil. „Věděl jsem o několika. Ale Sigmund zahynul kolem roku patnáct set šedesát čtyři, Karl Albrecht byl naživu ještě nedávno - ale zabili ho nešťastnou náhodou v první světové válce. Jak jsem ti říkal, nejsme nesmrtelní. Zabít člověka je snadné - a vodní lidé na tom nejsou o mnoho lépe. Máme lepší regenerační schopnosti a lépe se nám hojí rány, ale jen do určité míry.“

„Hastrmani...“ povzdychla jsem si. „Teď mám být také hastrmanka?“

„Na to si zvykneš, Blaženko,“ ujišťoval mě s neurčitým úsměvem a opět mě jemně vzal za ruku. „Určitě už máš hlad, pojď, dáme si něco dobrého.“

„Žabinec s puškvorcem?“ otřásla jsem se.

„Škubánky s mákem,“ ujistil mě. „To bylo první jídlo, co jsem u vás jedl - a jak vím, tobě také velice chutnaly. My přece nejsme natolik jiní, než ostatní lidé.“

Sešli jsme po několika schodech dolů. Viktorín jasně a velitelsky vydal příkaz, aby mu někdo nebo něco ustoupilo s cesty. Část stěny se nehlučně roztáhla do stran a za ní se objevila bílá chodba téměř kruhového průřezu, podobná železničnímu tunelu, jenže jasně osvětlená světlem modravé barvy. Neviděla jsem, odkud to světlo přichází. Vstoupili jsme tam, ale nedalo mi to, musela jsem se ohlédnout. Nádoby za námi se z větší dálky skutečně podobaly hrníčkům. Nebyly skleněné, jen průhledné s perleťovým leskem porcelánu. všechny byly prázdné, jen jediná měla odklopené masívní víko na otočném rameni. Proboha, napadlo mě, byla jsem zavřená v hastrmanském hrnečku. Asi se z toho zblázním - pokud se tak už nestalo.

Neboj se, nic takového ti nehrozí, opáčil s úsměvem.

To mě opět trochu vyvedlo z míry. Nic jsem přece nahlas neřekla! Jak by mohl vědět...

Čtu ti myšlenky, stejně jako ty čteš moje, ujistil mě.

„To jde?“ zděsila jsem se. Opět jsem si uvědomila, že za celou dobu neotevřel ústa. Šli jsme vedle sebe a vedli se za ruce. Když jsem se ohlédla, dveře se za námi zavřely a chodba končila bílou stěnou.

Ano, čteme si myšlenky, ale jen mezi námi vodníky a na nevelkou vzdálenost. Je to pohodlnější než řeč. V Továrně na absolutno přiznal Čapek čtení myšlenek lidem pod vlivem absolutna. Četla jsi to, vzpomeň si.

To abych teď hlídala každou myšlenku, napadlo mě. Podívala jsem se na něho tázavě.

Nemusíš, ale jak chceš, usmál se. Mezi námi vodníky žádnou myšlenku neutajíš. Někdy je vnímáš i nechtěně. Máme mezi sebou pro to vypěstované větší pochopení, nikdo té vlastnosti nezneužije. Myšlenky nevyslovené nahlas se mezi námi prostě nepočítají.

Dovedl mě do míst, která vypadala docela obyčejně. Stěna se na jeho příkaz - opět jen myšlenkový - nehlučně rozestoupila a vešli jsme do bílé místnosti. Měla bíle omítnuté stěny, klenutý, rovněž bílý strop. Uprostřed stál rozložitý, podle vzhledu dubový stůl, vedle dvě poctivé dřevěné selské židle. Stranou stála starobylá skříň a vedle ní truhla snad ještě starobylejší. Nad truhlou visela na stěně police plná všelijakého nádobí. Připadala jsem si jako na nějakém starém hradu. Úzkým okénkem gotického tvaru bylo vidět někam do lesa. Nejvíc mě ale zaujala veliká kameninová mísa uprostřed stolu, přikrytá pokličkou.

Také mám hlad, usmál se Viktorín. Pojďme se najíst, Blaženko. Hlad je nejlepší kuchař, ale mizerný rádce, když se musí lidé dohodnout.

Posadil mě na jednu židli a sám se posadil naproti. Mísa ležela mezi námi. Sejmul pokličku a opravdu, zavoněly mi tam pravé české škubánky, posypané mákem a cukrem. Viktorín podal dvě obyčejné lžíce.

Po staročesku z jedné mísy, usmál se. Jídla je dost, nech si chutnat.

Hlad mám jako vlk, pomyslela jsem si - a Viktorín se jen usmál.

Při jídle jsme mlčeli. Zachytila jsem nezřetelné útržky jeho myšlenek a řekla bych, docela pochopitelných.

Dával jsem tam sůl? Asi ano, ale málo. Nevadí, příště to bude lepší. Chutná ti, holka, neupejpej se a jez, když ti nebude stačit, mám ještě koláče, žádné obavy. Ale kafe tu nemám. Dala by sis mléko?

Snad jsem mu na některé myšlenky nechtěně i odpověděla, nevím. Ale nakonec jsem si uvědomila, že opravdu nemáme před sebou co skrývat. Bylo sice neobvyklé bezprostředně vnímat, co si ten druhý myslí, ale nebylo na tom nic špatného. Snad si na to zvyknu... To víš, že ano... Někdy jsem si pořádně neuvědomovala, která myšlenka je má a která jeho. Škubánky jsme dojedli naráz - jak jinak? Viktorín vstal a přinesl z vedlejší místnosti plný tác koláčů. To jsi upekl sám? Napadlo mě. Ne, koupil ráno v pekařství. Jak jsi věděl, že se dnes probudím? Neprobudila ses sama, beze mě by ses nikdy neprobudila. V těch hrnečcích se můžeš vznášet třeba sto let. Proč tam tedy nikdo není? Dlouho se nikdo neutopil, koho bych měl zachraňovat. Kde jsou ti zachránění? Všichni už zemřeli. Posledního kluka jsem vracel mezi lidi někdy v půli devatenáctého století. Mezitím vyrostl, zestárl a umřel. Někde to mám poznamenané, ale stejně je to už jedno...

„To je strašné,“ řekla jsem nahlas. „Vždyť tu nemáš kousek soukromí.“

Já jsem tak rád, že jsi tady, pomyslel si zřetelně, jako odpověď na můj výbuch. Víš co to je, když tu člověk sedí po celá staletí sám? S nikým jsem si tady nepopovídal s takovou chutí, jako s tebou.

Ale co si o tom myslím já, to ti nevadí?

Vůbec ne, vždyť nepotřebuješ skrývat žádné myšlenky. Nejsi falešná, jako spousta jiných lidí. To se dá poznat na první pohled do duše.

„Nemám ráda, když mi někdo vidí až do žaludku.“

Zvykneš si. Není to nepříjemné. Chce to jen jedno: nemít co skrývat. Dokud zůstaneš bez falše jako jsi teď, nebude ti čtení myšlenek vadit. Jsem rád, že jsi právě taková, jak jsem doufal. Moc jsem se bál, že bys byla jiná, než za co jsem tě odhadoval.

„Ale stejně...“

Kdyby ti to příliš vadilo, můžeš myšlenky maskovat za slova. Někteří vodníci to dovedli. Musela bys jen mluvit a mluvit, lhostejno o čem - a pak se dá za těmi slovy myslet na něco jiného. Ale nevím, proč bys to dělala. Já před tebou také nic skrývat nechci. Upřímnost je krásná vlastnost.

Stejně mi asi nic jiného nezbývá.

To je pravda. Ale nemusíš se toho bát. I kdyby sis myslela na bůhvíjaké nesmysly, my vodníci mezi sebou nepěstujeme žádný posměch, zášť a jiné lidské nectnosti.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 16:34

Komentáře: