Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Královská svatba

Jak nás přivítali máma s tátou, to se snad ani nedá slovy vypovědět. Nejprve je ohromilo, že vidím. Máma brečela radostí, i táta byl naměkko. Pak jsem jim sdělila novinku, že si chci Viktorína vzít a to je zase zarazilo. Věděli o jeho neobvyklém věku a celkem správně se domnívali, že něco takového nepřipadá v úvahu. Netušili, že se cosi podstatného změnilo. Když ale viděli, jak zářím, pochopili, že mi tenhle úmysl těžko z hlavy dostanou.

Táta si mě při první příležitosti vzal stranou a začal mi něco vykládat o propastném věkovém rozdílu, který mě od Viktorína dělí. Zastavila jsem ho s tím, aby to nechal na mně, že dobře vím, co dělám.

„Pochop, tati, nemohu ti vysvětlit všechno,“ prosila jsem ho úpěnlivým tónem. „Věř mi jen to, že u Viktorína devět set let nic neznamená.“

„Právě,“ povzdychl si. „Je to neuvěřitelné, ale jestli je to tak, on může pořád vypadat mladě jako dnes. Jen si uvědom, že ty budeš stárnout rychleji než on. Až se to otočí, bude ti to vadit mnohem víc, věř mi.“

Ujistila jsem ho, že to bude moje starost.

Také máma mě chtěla usměrňovat, ale přesvědčila jsem ji ještě rychleji.

„Nelíbí se mi, co se o něm povídá. Už jen že se dal prohlásit za českého krále. Ten špatně skončí, věř mi. Snad by bylo lépe, kdyby zůstal obyčejným člověkem jako my.“

„Můžeš mi říci, co stačil pokazit?“

„Zatím nic, ale vždyť o něm nikdo ani neslyšel. Co je to za krále?“

„To je ale nejlepší, co může udělat, mami. Nejlepší král je takový, o kterém se neví.“

„Králové to dneska nikde na světě nemají lehké. Pořád se budeš muset bát atentátů. Lidí ochotných zabíjet je hodně. Nechci abys byla nešťastná,“ ujišťovala mě.

„Myslíš?“ vrtěla jsem hlavou. „Prosím tě, mami, možné je všechno, ale o tom nemá cenu uvažovat. Viktorín má účinné zbraně a umí se bránit. Víš přece, že jsme všichni tři společně přečkali i výbuch atomové bomby.“

„Jenže jsi přitom přišla o oči,“ namítala.

„Přišla, ale on mi je vrátil.“

„Ani to není šťastné. Nemůžeš si přece někoho brát jen z vděčnosti.“

„Vím, ale proto si ho neberu. Mám ho ráda. Snad je to dobrý důvod.“

„Já nevím,“ vrtěla máma . „Prostě se mi to nechce líbit. Bylo by lepší držet se víc při zemi.“


Táta s mámou ale dlouho nereptali. Radili se ještě mezi sebou a pak přišli s dotazem, kdy a kde chceme mít svatbu.

Viktorín prohlásil, že se přizpůsobí čemukoliv. Zbylo to tedy na nás. Nakonec jsme se dohodli, že se vezmeme u nás ve městě.

Šla jsem proto s mámou dohodnout na radnici termín a nutné doklady. Nejprve jsme se ale šli zastavit v nemocnici, abych se tam rozloučila. Po krátké poradě s Viktorínem jsem se totiž rozhodla přihlásit se na medicínu, abych si vedle něho nepřipadala jako hloupá nána. S tím názorem souhlasil, jen mi navrhl, abych nešla na univerzitu, jak jsem předpokládala, ale abych medicínu vystudovala v podzemí základny vesmířanů. Když mi navíc slíbil všemožnou pomoc, nadšeně jsem to přijala.

Buď jak buď, považovala jsem za slušnost rozloučit se s bývalými kolegy. Už jsem se s nimi rozloučila, ale to bylo proto, že jsem neměla oči. Když se mi zrak vrátil, musela jsem se tam ukázat znovu. Jak se dalo čekat, nejvíce to překvapilo primáře Vomáčku. Prosil mě, abych mu dovolila podívat do očí. Byla jsem sama zvědavá, čeho si všimne. Chvíli mi do obou svítil lampičkou, ale jen vrtěl hlavou a prohlašoval, že jestli tohle není zázrak, sní gumovou galoši. Pak mě zavedl na oční oddělení ke kolegovi Krskovi. Ten zase nechtěl věřit, že jsem měla před měsícem místo očí jen prázdné důlky, vypálené atomovým ohněm.

Rozloučili se ale se mnou velice upřímně, zejména Vomáčka. Plně schvaloval mé rozhodnutí věnovat se medicíně. Na rozloučenou mi řekl, že jsem vlastně potvrdila jeho první odhady, které si o mně udělal hned když jsem nastoupila. Prý už měsíc po mém příchodu ujišťoval vrchní sestru Novákovou, že by byla škoda, abych zůstala sestřičkou. Podle něho bych se měla pokusit o další studium. Nováková k tomu přidala, že mi půjčoval své vlastní odborné lékařské knihy, když jsem se tenkrát po nich sháněla. Jen mi je nedával osobně, ale prostřednictvím jiných lékařů - abych prý nezpychla. Teď byl rád, že to dobře dopadlo, i když nad mýma očima vrtěl hlavou.

Jak se ale dalo čekat, na radnici vznikly větší problémy. Asi se zděsili, že by u nás ve městě mohla být královská svatba - nikdo si to nedovedl ani představit.

Viktorínovy dokumenty byly perfektní, ale přece jen mi zatrnulo, když je podrobně, ze všech stran zkoumali. Bylo na nich falešné datum narození - podle papírů mělo být Vikymu jen něco kolem třicítky. Neměla jsem obavu, že by se to prozradilo. Nebyli na to svědkové, ani úplné záznamy.

Horší bylo, pokud šlo o svědky svatební. Viktorín v současnosti neměl přátele. Před válkou se přátelil s okruhem kolem bratří Čapků, ale ti už byli mrtví. Po smrti Karla Čapka se Viky na základně zahrabal na desetiletí do výzkumů a teď za své jediné přátele považoval naši rodinu.

Nezbylo nám, než mu nějaké svědky opatřit. Než se tak ale stalo, věděl to ve městečku kdekdo, někdo z radnice zastoupil hlásnou troubu a co mělo zůstat tajné, roznesl po známých. Pověsti tohoto druhu se na menším městě šíří nejméně rychlostí světla, pokud ne rychleji. Hned druhého dne mě na ulici zastavovali nejen známí, ale i docela cizí lidé.

Dostala jsem dokonce pár dopisů. Psali mi známí, ale i anonymové. Od těch se samozřejmě nedalo čekat žádné povzbuzující čtení. Ukázala jsem je Viktorínovi. Jeden z těch dopisů si přečetl a pak se nad ním chvíli zamýšlel.

Tohle bychom neměli podceňovat, Blaženko, přemýšlel usilovně, takže jsem mu dobře rozuměla. V Čechách je spousta lidí, kteří nám drží palce, ale je tu ještě dost těch, kteří z nás radost nemají. Mnoho lidí se bratříčkovalo s okupačními důstojníky a měli se lépe než ostatní. Někteří odešli ze země, ale spousta jich tady zůstala a doufá, že jim to projde, že se na ně zapomene a uniknou trestu. Nechal bych je být, ale je mezi nimi dost takových, kteří by si ze srdce přáli návrat okupantů a možná by se rádi pokusili sami pro to něco udělat.

Ale co s nimi? Nevěděla jsem si rady.

Časem se pravda dostane na povrch, pomyslel si Viktorín smutně. Jenže nemůžeme čekat až co oni udělají.

Máš něco v plánu?

Zatím nemám, zavrtěl neznatelně hlavou. V poslední době jsem se zabýval hlavně tebou a na nic jiného mi nezbyl čas, přemýšlel. Ale nemáme proti nim jen holé ruce.

A tak jsem od něho opět přijala výzbroj, dokonalejší než minule. Už to nebyly podomácku vyrobené věci, ale dokonalé zbraně vesmířanů. Ačkoliv - jako zbraně nebyly původně myšlené.

Létací nárameníky nebyly propojované drátkem a neměly jako ovládač náramek. Ovládaly se myšlenkovým povelem a nemohl je proto používat nikdo jiný než vodníci.

Emitor energie, vmontovaný do prstenu, neměl knoflíky a spouštěl se rovněž myšlenkou. Tenký paprsek ohně byl zaměřovaný přímo pohledem a nebylo možné se minout. Tato zbraň byla jako jediná plně dílem Viktorína. Vesmířané nic takového nepoužívali a jak mi Viktorín řekl, některé z těch věcí nebylo možné vyrobit v podzemí základen, protože je hlídací kerberové nedovolili dělat. Viktorín to obcházel tím, že si vyrobil polotovary, které pak dokončoval mimo základnu. Tak vlastně dělal i létající pevnost Miráž, kterou by mu jeho kerberové rozhodně nedovolili postavit. Tak proto ji montoval u nás v kůlně!

Nevelký náhrdelník, zavěšený na krku, představoval zbraň ze všech nejdůležitější. Na ten se ostatně Viktorín spoléhal nejvíce. Byl to ochranný štít, schopný zadržet a zneškodnit většinu střel, jimiž by nás mohli ohrožovat nepřející lidé. Zapínal se samočinně, kdykoliv by se k nám blížilo něco, co by nám mohlo škodit. Zachytil by i výbuchy v naší blízkosti.

To jsi měl už tenkrát u Zvonařského mostu, viď? Pomyslela jsem si, když mi jej připínal na krk.

Ano, přesně tohle, přikývl vážně.

Jak je potom možné, že tě přemohli?

Příliš mnoho energie mě stálo otevírání vagónů s lidmi, odpověděl mi myšlenkou. Přiložíš-li krystaly k sobě, můžeš mezi nimi energii přelévat podle potřeby. Všechnu jsem tehdy obětoval, aby se zachránili lidé.

A teď jí bude dost?

Budeš mít dost energie na zlikvidování tankového pluku, uvažoval Viktorín. Ale prosím tě, nepoužívej ji bezdůvodně.

Vyžádala jsem si zpět původní zbraně, které mi věnoval před odletem do Ruska. Když jsem byla slepá a nebyly mi k ničemu, vrátila jsem je. Ani teď jsem je nepotřebovala, měla jsem lepší.

Dala jsem si je ale do ozdobných krabiček jako vzácnou památku. Byla to přece první vzácnost, kterou mi věnoval.

Vzácnější, než jsem tušila...


Jeden z podepsaných dopisů způsobil mou další návštěvu nemocnice.

Nepsal mi nikdo z lékařů a sester, ale jeden z pacientů, kterého jsem ale dobře znala. Byl to starý zlatník Jáchym, kterému jsem před naší válečnou výpravou svěřila do prodeje valounek Viktorínova zlata.

Jáchym ležel v nemocnici se zápalem plic, nebyl na tom dobře. Přivítal mě ale úsměvem a hned na úvod mi chtěl vnutit klíče od bytu a zejména od jeho domácího trezoru, kde jako cennost uschovával i moje zlato.

„Nemohl bych umřít, kdybych ti to nevrátil,“ omlouval se a nechtěl ani slyšet, když jsem mu chtěla zbytek ponechat.

„Víte, Jáchyme, moc jste nám pomohl,“ ujišťovala jsem ho upřímně. „To zlato byste měl prodat, hned jak se vrátíte z nemocnice. Cena zlata už podle mě neporoste a mohl byste na našem obchodu prodělat.“

„Kdo mohl tušit, že tak rychle odtáhnou?“ povzdychl si Jáchym. „Ale děvenko, já ani nevím, jestli se vůbec vrátím domů. To víš, v mém věku je zápal plic na pováženou.“

Pak se ke mně naklonil a ztišil hlas, ačkoli jsme byli na pokoji sami.

„Poslyš Blaženko, to zlato mi stále vrtá hlavou,“ přiznal potichu. „To není obyčejné zlato, jaké se vyskytuje na tomto světě!“

„Proč si to myslíte?“ podívala jsem se na něho udiveně.

Měl pravdu, zlato bylo umělé, ale nechápala jsem, jak to mohl poznat. Ničím se přece od přírodního nelišilo!

„Blaženko, to zlato - to je tak dokonale ryzí kov, jaký jsem nikdy v životě neviděl,“ pokračoval stejně tiše. „V tom valounku není ani zrníčko a možná ani atom nečistot. Nikde na světě nenajdeš tak čistý prvek. Nechci ani vědět, kde jsi k tomu přišla, ale říkám ti, není to přirozené. Je to nějaká záhada a od ní bych byl raději co nejdál.“

Okamžik jsem zauvažovala.

„Máte pravdu, Jáchyme,“ řekla jsem po chvíli. „Není to přírodní zlato. Ale musím vás uklidnit, vím, jak vzniklo. Jak víte, byla jsem s Viktorínem v létající pevnosti Miráž na osvobozovací výpravě proti sousedům. Viktorín zná mnohá tajemství přírody. Díky němu jsme přežili i atomový výbuch, ale to už víte. Jedno z jeho tajemství je, že umí měnit hmotu. Zlato může dělat nejen z olova, jak o tom kdysi snili alchymisté, ale dokonce i ze vzduchu.“

„To by mohlo zničit svět,“ zachvěl se Jáchym.

„Nezničí,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Jestli začne vyrábět zlato ve velkém, jeho cena klesne. Rozvrátí to nejen zlatnické řemeslo, ale i veškerý světový peněžní systém.“

„Nebojte se, Jáchyme,“ ujišťovala jsem ho. „Viktorín nic takového nezpůsobí.“

„Zlato je strašný kov,“ opakoval Jáchym. „Je krásné na pohled, ale co neštěstí už lidem přineslo...“

„Vím, Jáchyme,“ souhlasila jsem vážně. „Ale můžete mi věřit. Viktorín má ohromné znalosti, ale ještě nikdy ničeho nezneužil. Věřte mi, znám ho mnohem lépe, než si myslíte.“

„Já - já se tvého Viktorína obávám,“ přiznal se Jáchym. „Znal jsem už jeho otce. Byl to také podivný člověk. Celý tenhle rod má v sobě cosi - cosi nepříjemného.“

„Možná se vám to jen zdá,“ zavrtěla jsem hlavou. „Kromě toho, jeho otce znát nemůžete. Ten je už příliš dlouho po smrti.“

„Však jsem byl malý kluk, když jsem ho viděl,“ nedal se zviklat. „Bylo to před válkou s Němci. Tenkrát jsem se chodil koupat za Zvonařsko, řeka tam teče pomaleji a je přitom hluboká, mnohem hlubší než jinde.“

Trochu mě zamrazilo. Tam je přece vchod do základny!

„Byl jsem tam sám. A najednou jsem zpozoroval tátu tvého Viktorína. Skočil do vody, plaval až k té velké skále a tam se najednou potopil a už se nevynořil. Byl jsem malý kluk, nedokázal bych skočit za ním, abych ho zachránil. Čekal jsem tam a trnul v obavách ještě dlouhou chvíli a když se nevynořil, utekl jsem domů, napevno přesvědčený, že jsem na vlastní oči viděl utopit se člověka. Jenže Viktorínův táta se už příštího dne procházel po městě jakoby nic. Celý život mě tahle záhada přitahovala - a současně jsem cítil hrůzu. Nesměj se mi, ale dodnes nemám dobrý pocit, kdykoli Viktorína vidím. Věř mi, z něho cosi vyzařuje, ačkoliv nevím co.“

„Chápu vaše pocity,“ přikývla jsem vážně. „Každý člověk může mít hrůzu z neznáma. Kdysi se i parních strojů lidé báli jako ďáblova vynálezu.“

„Tohle není parní stroj, Blaženko,“ ujistil mě Jáchym.

„To netvrdím,“ usmála jsem se. „Je to něco jiného, něco neznámého - navzdory tomu, že jsme si zvykli ničemu se nedivit, jako se divili lidé dřív.“

„Možná, je tomu tak,“ přikývl Jáchym. „Ale vezmi si, kolik lidí vidělo na vlastní oči u Zvonařska duchy, to také není samo sebou. Někdo tam ten vlak zastavit musel, to se nedá oddiskutovat. Kdo to byl, víš to?“

„To je přece dávno známé. Tím duchem byl Viktorín.“

„Známé?“ podíval se na mě udiveně. „Budeš mi muset asi prominout, ale já jsem tuto novinku ještě neslyšel.“

„To jsem ráda, že jsem první, kdo vám to říká,“ usmívala jsem se. „Můžete mi věřit, bylo to tak. Vím o tom mnohem víc než jiní ve městě a věřte mi, není v tom žádné zlo.“

„Když o tom tolik víš, jak bys mi vysvětlila, že se otec tvého Viktorína neutopil, ačkoliv zmizel před mýma očima pod vodou a už se nevynořil?“

Chvíli jsem přemýšlela. Starého Jáchyma mi přišlo líto. Jestli mu vážně celý život vrtalo hlavou Viktorínovo náhlé zmizení, pak by se to snad mohl dozvědět. Ostatně, Viktorín sám říkal, že o něm spousta lidí věděla.

„Já tu příčinu znám,“ řekla jsem tiše. „Ale patří mezi tajemství, která by neměl znát kdekdo. Vám to řeknu už protože jste mi pomohl. Ale slibte mi, že už to nikomu dalšímu nepovíte.“

„Slibuji ti to, Blaženko,“ řekl vážně Jáchym.

„Tak poslouchejte Jáchyme,“ začala jsem vážně. „Tenkrát jste neviděl Viktorínova otce, ale Viktorína samotného. On totiž nestárne jako jiní lidé. A kromě toho se nemůže utopit. Viktorín je totiž - poslední český vodník.“

Jak jsem čekala, Jáchym ztuhl.

„No dobře, říkáš, hastrman,“ řekl po chvilce. „Ale jak to můžeš vědět?“

„Jsem totiž také hastrmanka, pane Jáchyme,“ odtušila jsem.

„Ach tak,“ zase se začal usmívat. „No budiž, snažíš se, aby mi bylo veseleji. Jako vtip je to docela dobré.“

„Není to vtip,“ zavrtěla jsem hlavou. „Dnes už lidé dovedou plavat pod vodou celé hodiny. Stačí jim k tomu nepříliš veliký potápěčský přístroj.“

„Ty ale před válkou nebyly.“

„Viktorín má mnoho věcí, co nejsou nikde jinde na světě k mání. Vážně si myslíte, že všechny vynálezy, kterými porazil Rusy, vymyslel a postavil až v posledním roce? Ba ne, některé z nich jsou složitější a mnohem starší, než si vůbec odvážíte pomyslet.“

„No, máš snad pravdu,“ rozjasnil se Jáchym. „Přístroje, říkáš, to by bylo pochopitelnější. Vlastně je mohl i zdědit - jeho otec byl nejspíš také takový vynálezce, jako je on.“

„Ale nemusíte se bát, nic z toho nezneužije,“ opakovala jsem opět.

„I tomu bych věřil,“ zamyslel se Jáchym. „Víš, jsem rád, že jsem se aspoň před smrtí něco o těch záhadách dozvěděl.“

„Však vy tady budete ještě dlouho,“ opět jsem se na něho usmála.

„Když říkáš... ale pro jistotu dojdi ještě dnes do mého domu a vyzvedni si to zlato,“ nabádal mě. „Jak jsme se dohodli, třetinu jsem prodal. Zbytek máš u mě v trezorku.“

Nechala jsem ho při tom, že jde o nějaké přístroje. Bylo to pro něho pochopitelnější - a nebylo to daleko od pravdy. Viktorín měl pozoruhodné prostředky. Možnost dýchat pod vodou by se tím dala dobře vysvětlit.

Do jeho domu jsem ale přece jen došla. Vyzvedla jsem to zlato, které mezitím Jáchym vytvaroval do tenké a dlouhé tyčinky, odvezla je do Prahy a v nejbližším zlatnictví prodala. Cena zlata dosud neklesla a dostala jsem za ně více než mi původně nabízel Jáchym. Vzala jsem si z toho, co mi podle naší úmluvy patřilo a zbytek jsem druhého dne Jáchymovi vrátila. Nechala jsem mu spolu s penězi v jeho trezoru i jednoduché vyúčtování. Byly to dost velké peníze, ale pro mě už neměly takovou cenu, jako ještě před rokem.

Splnily účel, ale nic víc.


Svatbu jsme neměli u nás ve městě, ale v Praze. Když se totiž o našem úmyslu dozvědělo příliš mnoho lidí, nezbylo nám než původní rozhodnutí změnit. Brzy bylo jasné, že královskou svatbu bude chtít vidět tolik lidí, že by se do našeho městečka ani nevešli.

Pražský arcibiskup, který vložil Viktorínovi na hlavu svatováclavskou královskou korunu, nám vzkázal, že by bylo lépe, kdybychom se dali oddat slavnostněji, než jsme měli původně v úmyslu. Co naplat, něco takového Čechy už dlouho neviděly a jak Viktorín tvrdil, zase dlouho neuvidí.

Bylo kolem toho samozřejmě plno starostí. Ale v Praze se mezitím dala dohromady skupinka nadšenců, ochotných nám pomoci. Jedinou odměnou jim mohlo být, že se všeho zúčastní z bezprostřední blízkosti, ale tihle lidé nic víc ani nežádali.

Královská svatba v Praze! Kdyby mi někdo před půl rokem nadhodil něco takového, považovala bych ho za snílka a nebrala bych ho vážně. Natož kdyby mi tvrdil, že se toho zúčastním jako jedna z hlavních osob.

Nicméně se ohlášené datum přibližovalo stále víc.

Byli jsme pozváni k arcibiskupovi, abychom se podle něho vyznali ze svých hříchů, jak tomu je u křesťanské svatby zvykem. Nicméně na nás ani příliš nenaléhal. Vzkázal nám, že se jedná čistě o věc našeho svědomí.

Viktorín se nad jeho pozváním zamyslel.

Tam budeme muset jít, obrátil se ke mně myšlenkou.

Co mu řekneme? Chtěla jsem vědět.

Nebude první kdo se dozví pravdu, pomyslel si beze stopy obav.

Arcibiskup nás přijal vlídně a hned na úvod se nás zeptal, zda se cítíme být křesťany nebo ne.

„Byl jsem tak vychován,“ řekl vážně Viktorín.

„Já sice ne, ale proti víře v zásadě nejsem,“ odpověděla jsem na tento důležitý dotaz.

Po tomto úvodu, kdy jsme se vlastně shodli, se nás chtěl arcibiskup zeptat na nějaké další detaily, ale Viktorín ho pohybem ruky přerušil.

„Nebude to jednoduchá zpověď,“ prohlásil vážně.

Pak začal čím dál tím ohromenějšímu hodnostáři vyprávět svůj příběh od začátku. Nevynechal vesmířany ani okamžik, kdy mě samotnou musel utopit, aby mě mohl proměnit.

„Tak - teď o nás víte to nejpodstatnější,“ oddechl si na konec. „Bude to pro vás těžký oříšek, ale věřím, že si s námi poradíte.“

„Řekl jste už tohle někomu přede mnou - samozřejmě kromě slečny nevěsty?“ zamyslel se arcibiskup.

„Nechodím ke zpovědi každou neděli,“ řekl mu na to Viktorín. „Ale dá se říci, že častěji než jednou za sto let. Do dnešního dne každý kněz moje tajemství považoval za tajemství zpovědní a jako takové je zachoval.“

„To se rozumí i v mém případě,“ odvětil rychle arcibiskup.

„Naposledy jsem byl u kněze před druhou světovou válkou, v létě roku třicet šest.“

„Dobrá, budu předpokládat vše, co se stalo předtím, za dávno vyřešené záležitosti. Co se ale stalo od té doby, to bychom měli probrat.“

„Souhlasím,“ řekl Viktorín. „Jenže toho bude i tak hodně.“

„To si uvědomuji,“ přikývl arcibiskup. „Přinejmenším půjde o několik desítek zabití. Vaší omluvou bude, že se jednalo buď o sebeobranu, nebo o obranu životů jiných lidí. Když je člověk postaven před nutnost volby jen ze dvou možných zel, může mu být ke cti, když si vybere alespoň to menší.“

Pak mě požádali, abych je nechala o samotě. Odešla jsem do vedlejší místnosti se zapůjčenou knížkou, kterou jsem si měla prostudovat. Bylo to pochopitelně náboženské čtení, ale docela zajímavé. Zabrala jsem se do četby tak, že jsem skoro ani nepostřehla, kdy skončili.

Pak jsem vystřídala Viktorína.

„Domnívám se, že jsem se od vašeho snoubence dozvěděl to podstatné i o vás,“ začal s úsměvem. „Bylo by pro vaše dobro, abyste si uvědomila všechny vlastní chyby. Každý člověk by měl být zodpovědný sám za sebe.“

Měla jsem to jednodušší. Nikoho jsem nezabila ani při válečné výpravě létající pevnosti Miráž. Neměla jsem ani čas, ani příležitost provinit se proti přísným zásadám, jimiž se křesťanství vyznačuje. Říká se, že jsou tak přísné, že je nedokáže dodržovat ani svatý.

„Jste tedy odlišné podstaty,“ uvažoval nahlas. „Jak jste si to plánovali se založením rodiny? Chcete mít děti?“

„Chtěla bych,“ zachvěla jsem se. To bylo mé bolavé místo a očekávala jsem, že na to přijde řeč. „Nevím sice, co vám o tom řekl Viktorín, ale jak se zdá, my dva už nikdy mít děti nebudeme.“

„Manželství bez dětí nikdy není to pravé.“

„Ano, ale u nás nejde o to, že bychom je nechtěli. Ostatně už jsme si naplánovali vzít si na vychování nějaké cizí, opuštěné dítě.“

„Pokud je tomu tak, nevidím na tom nic špatného. Měli byste ale raději vlastní, ne?“

„A jak!“ povzdychla jsem si.

„Kdoví,“ usmál se. „V případě vás dvou už jsem tolikrát slyšel slovo zázrak, že by mě to ani nepřekvapilo.“

„Věřit v zázraky patří mezi vaše pracovní povinnosti?“

„Ano, tak věřím,“ přisvědčil. „Ale také dobře vím, že Pán se zázraky nekšeftuje, ani je nepoužívá nadměrně.“

Pak jsem přijala obvyklé rozhřešení a návod, jak postupovat, abychom se vyhnuli nebezpečí z nenadále získané moci. Nešlo o nebezpečí zvenčí, jakým by nám mohli hrozit závistiví lidé, ale především o vnitřní, abychom se my sami proti jiným lidem neprohřešili křivdou či jinou nespravedlností.

Až úplně nakonec jsme domluvili termín svatby.


Poslední týden před svatbou jsme spolu strávili v podzemí Viktorínovy mimozemské základny. Začalo tím vlastně moje studium medicíny, ovšem naprosto odlišné od toho, jaké se vyučuje na lékařských fakultách. Nikdo tu totiž nepřednášel. Viktorín mě krátce seznámil se svými pomocníky a od té chvíle mě občas usměrnil, když jsem se dostala do úzkých. S roboty vesmířanů jsem se musela spojit sama. Naštěstí to nebylo těžké, neboť uměli navazovat telepatické rozhovory, tak jako většina zařízení, pocházejícího od vesmířanů. Jeho pomocníci - ale také hlídací kerberové - byli totiž roboti. Velice se ale lišili od toho, co jsem si pod tím pojmem představovala dosud. Jen roboti na nejnižší úrovni se podobali tomu, co si Viktorín namontoval do létající pevnosti Miráž na ochranu před nárazy. Jen nejjednodušší roboti měli pevné spojení na vnější prvky řízení, ovládače motorů, strojů a také na nouzové mechanické řídící prvky jako tlačítka a řídící páčky. Většina robotů neměla s okolím žádné pevné spojení a po pravdě řečeno, ani Viktorín často nevěděl, kde se doopravdy nacházejí. Nemohl znát rozmístění všech robotů na základně. Jednalo se často o nevzhledné šedé hroudy, podobné ztvrdlým kusům betonu, většinou zazděné do stěn. Nepotřebovaly přívod energie ani přívody z čidel, ba ani vývody, jimiž by cokoliv řídily. Rozměrově nebyly velké, ale měly velkou inteligenční kapacitu. I nejjednodušší roboti ovládali telepatii a v nepřítomnosti člověka byli skutečnými vládci základny. Jakmile se ale na základně objevil člověk - strážce, podřizovali se mu, i když někdy s námi nesouhlasili. Mohli jsme pak s nimi diskutovat jako s lidmi. I když byli opačného názoru než my a dávali nám to najevo, vždycky nás nakonec poslechli. Na druhé straně je pravda, že jsme velice často my poslechli jejich názor a změnili své příkazy. Jen v jednom si nedali říci. Napadlo mě vzít si sem rodiče, tátu s mámou. Kerberové se mi ale tvrdě postavili a hned mi bylo jasné, že tudy cesta nepovede.

„Vezmi si je sem, ale - utopené,“ navrhli mi bez slitování.

Zahloubala jsem se raději do studia člověka a užasla jsem, co všechno o nás vesmířané věděli. Viktorín měl pravdu, když tvrdil, že se tady naučím víc než na lékařské fakultě.

Ale čas se bohužel nezastavil a slavný den byl tady.

Odjeli jsme Viktorínovým autem do Prahy. Tam už nás čekali rodiče, bratr, spousta příbuzných a zejména nezbytní svatební svědci. Z mé strany to byl bráška Jindra a primář Vomáčka, Viktorínovi šli za svědky další lékaři z nemocnice.

„Co bude s fakultou?“ zažertoval si Vomáčka, když mě spatřil. Když jsem mu řekla, že jsem už začala, usmál se na mě a pohrozil mi prstem.

„O tom bych určitě věděl,“ prohlásil. „Byl jsem se na fakultě podívat, mám tam dost známých. Nic mi neříkej, ještě ses tam ani neobjevila.“

Nenechal mě, abych mu na to něco řekla a obrátil se hned na Viktorína, ale prohodil k němu jen několik zdvořilostních frází a zase šel dál.

Měla jsem už z domova nádherné bílé svatební šaty, jen jsem si je musela nepatrně upravit. Máma měla oči plné slz a radši jsme hned nasedli do připravených aut. Když jsem pak venku viděla ty davy lidí, napadla mě nebezpečná myšlenka. Všichni kromě nás dvou se těšili jen na obrovskou podívanou. Pro nás to bylo důležitější, než pro všechny ostatní dohromady. Jakpak by se všichni lidé pásli na opačné podívané? Lidé se dnes rozvádějí v takové míře, že je to až smutné. Napadlo mě, co by všichni ti lidé dělali, kdyby nám to nevyšlo, pomyslela jsem si, takže to nemohl kromě Viktorína nikdo zachytit. Naštěstí jsem si byla vnitřně jistá, že u nás dvou to nehrozí.

Stává se to, odpověděl mi také jen myšlenkou. Myslím si ale, že my dva máme pro společný život lepší předpoklady, než kterákoliv jiná dvojice na celém světě. Také doufám, že to nebude náš případ.

Auta nedojela až před katedrálu. Zastavila se na hradním nádvoří a dál jsme šli pěšky uličkou mezi zástupy. Dostali jsme se v pořádku do chrámu, kde na nás všichni čekali.

Nakonec došlo k vlastnímu obřadu a až mě překvapilo, jak byl krátký. Slib věčné lásky, vyřčený nahlas, takže platil i mezi vodními lidmi, výměna snubních prstýnků, a první manželské políbení. To všechno pod laskavým dohledem pražského arcibiskupa, který celý obřad sloužil.

Viktorín si mě pak odváděl středem katedrály. Byli jsme šťastní - to jsem věděla určitě. Doprovázely nás celé stovky fotografických záblesků, televizní kamery, jásání, zejména potom venku před katedrálou, ale přitom jsme spolu neustále hovořili beze slov.

Nech jim tu radost, Blaženko, usmíval se Viktorín.

Procházeli jsme špalírem jásajících davů až před Hrad, kde na nás čekala auta. Náhle Viktorín zpozorněl.

Nad střechami Malé Strany kroužilo letadlo. Ne skutečné, očividně jen nějaký létající model, řízený na dálku. Kroužil nad střechami, ale když jsme vyšli na nádvoří, obrátil se k nám. Letadlo mělo vzhled těžkého bombardéru z druhé světové války. Jeho čtyři maličké motory pracovaly na plný výkon, blížilo se velice rychle a nezdálo se, že by je ovlivňovaly nepravidelné závany větru. Viktorín se rovněž nechal strhnout a odhadoval, jakou musí mít váhu a rychlost, aby letělo tak pravidelným letem.

Náhle jsem společně s Viktorínem pochopila, že nejde o pouhý model. Letadélko bylo od nás necelých dvacet metrů, když proti němu Viktorín prudce vztáhl ruku a aniž by uvažoval, vyslal proti němu ničivý paprsek.

Prostranství před Hradem se otřáslo hromovou explozí.

Ozval se zděšený křik tisíců lidí. Úlomky letadélka se rozlétly do všech stran. Nebyl to pouhý model z překližky a papíru, ale něco masívního. Do davu vlétly kovové střepiny a výsledkem bylo množství bolestných výkřiků.

A jako by ani to nestačilo, na střechách blízkých paláců se vztyčily šedivé postavy a uslyšela jsem štěkání samopalů. Několik lidí kolem nás padlo k zemi, zalito vlastní krví.

Blážo, sestřeluj ty darebáky zprava, vnímala jsem naléhavou myšlenku Viktorína. Současně zvedl ruku s prstenem a aniž by se ohlížel na hvízdající kulky, vyslal na jednoho muže na střechu pořádnou porci energie.

Chlap roztáhl ruce, upustil samopal a zřítil se dolů na chodník.

Viděla jsem další vztyčené postavy. Kolem mě se sypalo na dláždění cosi kovového. Podívala jsem se pozorněji. Byly to špičaté, horké střely.

Čím déle se rozmýšlíš, tím víc lidí to odnese, ozval se mi Viktorín.

Napřáhla jsem ruku - a vyslala paprsek. Nebyl vidět, ale chlap na střeše se zhroutil. Při pádu v křečích sevřel spoušť samopalu a vystřílel jedinou dlouhou dávkou plný zásobník - naštěstí do vzduchu. Hledala jsem očima další. Spatřila jsem jednoho, jak se ukrývá za ozdobným okrajem střechy. Samopal měl přeložený přes okraj a střílel přímo na nás, ale to už jsem ho zasáhla paprskem. Prudce sebou trhl a přepadl přes okraj. Koutkem oka jsem viděla další dva padat stranou. Ani Viktorín nezahálel.

Netrvalo to déle než pět - šest vteřin. Náhle to začalo a stejně rychle to skončilo. Ani mně, ani Viktorínovi se nic nestalo, ačkoliv střelci mířili na nás. Kolem ale na zemi leželo několik sténajících lidí, zasažených projektily, které byly původně určeny nám dvěma.

Takhle mi zkazit svatbu! Pomyslela jsem si s hořkostí, ale pak jsem se obrátila k nejbližším zraněným a bez ohledu na svoje svatební šaty jsem se snažila poskytnout jim první pomoc. Vedle mě totéž dělal Viktorín, spatřila jsem i primáře Vomáčku, který také nebral ohledy na své sváteční šaty.

Nerozmýšlela jsem se dlouho.

Strašlivý zvuk trhající se látky - něco, co by asi žádná nevěsta nechtěla zažít. Ale tady bylo zapotřebí obvazů a co by bylo vhodnějšího, než moje sněhobílé šaty? Možná košile pánů, ale já jsem byla v tom směru rychlejší.

Výborně, Blážo, uslyšela jsem v duchu Viktorínův hlas.

To jim nezapomenu, zavrčela jsem v duchu, ale hned jsem začala trhat šaty na potřebné pruhy a skládat je. Pak jsem jimi za mlčenlivé spolupráce spolu s Viktorínem ovázala prvního zraněného.

Přihnali se vojáci Hradní stráže. Nebyli daleko, ale vše se odehrálo tak rychle, že se teprve teď vzpamatovali.

Primář Vomáčka po mém vzoru odhodil kabát, strhl ze sebe nažehlenou košili a také ji použil jako obvazů.

Davy zatím utíkaly ulicemi pryč. Několik nejbližších lidí se konečně odhodlalo pomáhat nám. Brzy se objevily i dvě sanitky. Předali jsme jim jen nejhorší případy a dál jsme se starali o ty lehčí.

Přijela auta, ve kterých jsme měli podle původního plánu odjet. Místo nás nasedlo několik raněných, aby se rychleji dostali do nemocnice.

„Chytili jsme jen dva,“ přiběhl jakýsi důstojník. Držel v ruce pistoli a jeho vojáci vlekli dva vzpírající se muže.

„Zatím je zavřete - ať se dovíme, co jsou zač,“ rozhodl o nich Viktorín.

Vezmi si můj kabát, obrátil se ke mně a mlčky mi jej podával. Pravda, moc jsem toho na sobě neměla. To budou mít novináři snímky, uvědomila jsem si. Novopečená královna před celým národem - v negližé!

To není tvá chyba, usměrnil mě Viktorín. Tady ať se stydí někdo jiný. A nemyslím tím ty gaunery, ani ty co jsme zastřelili, spíš ty, co je poslali.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 16:34

Komentáře: