Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Narovnání

Po nezdařeném závěru svatby a ošetření raněných si nás hradní stráž odvedla do bezpečí na Hrad. Až tam jsme si oddychli. Když se to vezme, mohlo to dopadnout hůř. Upřímně řečeno, raněných nebylo na takovou divokou palbu tolik. Navzdory atentátu, doprovázeného zběsilým střílením, nestalo se nikomu z našich známých nic vážného, nepočítám-li zděšení. My dva jsme šli vpředu a naši blízcí se do palby vůbec nedostali. Teď jsme byli všichni pohromadě ve velké místnosti. Já jsem měla obyčejné šaty a jediné, co jsem pořád cítila, byla hořká zlost na atentátníky.

Ještě že na nás nasadili takové profesionály, uvažoval bez jediného slova - takže jen pro mě - Viktorín.

Profesionály? Vybuchla jsem v duchu.

Ovšemže profesionály, trval na svém Viktorín. Všimla sis, že většina střel zasáhla nás dva? Ti chlapi měli docela dobrou mušku. Jen málo střel jim ulétlo stranou.

Nic nám neudělali, namítla jsem.

Vážně sis nevšimla, jak se kolem na dláždění sypou kulky, zabrzděné našimi ochrannými štíty? Tak se podívej!

Vytáhl z kapsy naleštěný, měděně se lesknoucí projektil. Důstojník pověřený naší ochranou při jeho spatření ožil.

„Co to máte?“ zajímal se.

Viktorín mu kulku podal.

„Tímhle po nás před chvílí stříleli,“ řekl nahlas, aby mu rozuměl nejen důstojník, ale i všichni okolo.

„Jednotná munice ráže sedm - šedesát dva,“ prohlásil po zběžném omrknutí voják. „Ale je nějaká... nepoškozená.“

„Zarazila se o mou ochranu,“ vysvětlil mu Viktorín.

„Jakou ochranu?“ znejistěl důstojník.

„Pole, pohlcující energii střel,“ řekl mlhavě Viktorín. „Mě a moji choť ochránilo. Bez toho pole bychom tam oba zůstali ležet v krvi, ti chlapi mířili velmi dobře.“

„Zajímavé,“ podotkl důstojník. „To by znamenalo, že vás tímhle způsobem nemůže nikdo ohrozit.“

„Ano,“ přikývl Viktorín. „Proto jsem nikdy nestál o ochranku. Mám lepší prostředky sebeobrany. Kromě takové obrany proti střelám mám u sebe i prostředky proti jedovatým plynům. Bohužel chrání jen mě a mé nejbližší. Lidé kolem trpěli nevinně. Zajímalo by mě, která bestie naplánovala střelbu v takovém davu? Doufám, že se na to při vyšetřování přijde.“

„A co bude dál?“ zajímal se důstojník.

„Soud z terorismu a pokusu o hromadnou vraždu,“ řekl klidně Viktorín. „Možná také, podle výsledků pátrání, diplomatická nóta proti státu, z něhož teroristé pocházejí.“

„Ti budou mlčet jako hrob,“ mínil důstojník.

„Zjistit, kdo je poslal, bude obtížné, pravda. Ale dá se zjistit národnost. Pak je vyhostíme a předáme jejich úřadům, ať si je potrestají sami.“

„Ale co když je nepotrestají?“ opáčil důstojník. Tím se shodl se mnou, protože jsem si stejnou otázku položila ve stejný okamžik - a možná jsme nebyli sami. Co když je budou místo trestu doma oslavovat jako hrdiny?

„Já si myslím, že ne,“ odpověděl nám všem Viktorín. „Oni dobře vědí, co je doma čeká, až se vrátí. Víte, co u nich znamená nesplněný rozkaz?“

Pravda, uvědomila jsem si. Není jim co závidět.

„Ještě se uvidí,“ řekl Viktorín. „Ani bych se nedivil, kdyby to byli Češi nebo Slováci. Ti důležití budou sedět v tichosti někde v pozadí.“

Objednal nějaké jídlo pro všechny. Hradní stráž všechno slíbila zařídit.

„Nevyšlo nám všechno, jak jsme čekali,“ obrátil se potom ke všem. „Není to ale naše vina. Přece jen se můžeme těšit aspoň z toho, co se stalo dobrého. Myslím tím, že Čechy mají ode dneška novou královnu.“

Všichni přítomní ale měli před očima pořád obraz krve a nemohli se upřímně radovat. Kolegové z nemocnice se vzpamatovali jako první, vždyť sami ihned pomáhali ošetřovat raněné, ale ostatní byli tak trochu v šoku.

Pojďme odtud, prosila jsem v duchu Viktorína.

Až se to trochu urovná, zarazil mě. Naši přátelé jsou příliš rozrušeni. Nemůžeme je jen tak opustit.

Naštěstí přivezli jídlo. Padlo několik přípitků, vesměs poznamenaných nedávnou událostí. Nikdo se asi necítil ve své kůži, nikomu nebylo do žertů. Všimla jsem si, jak máma brečí po straně na tátově rameni.

„Bylo by možné všechny ty lidi dnes v noci ubytovat na Hradě?“ otázal se Viktorín po straně jednoho důstojníka.

„Samozřejmě,“ přikývl mu. „Budete tu všichni v naprostém bezpečí.“

„Nejde o mě a o královnu,“ zavrtěl hlavou Viktorín. „My máme nárok na svatební cestu a ten si nedáme vzít.“

Až teď mi došlo, že mluví o mně.

Kde máš své auto? Zeptala jsem se ho myšlenkou.

Samozřejmě tady na Hradě, usmál se na mě.

„Tu svatební cestu neodložíte?“ podivil se důstojník.

„Rozhodně ne,“ odtušil Viktorín. „Toho bohdá nebude, aby Český král zůstal sedět v bezpečí na Hradě pro hrstku teroristů,“ užil parafrázi slavného výroku, připisovaného neméně slavnému Janu Lucemburskému.

Ano, Češi měli opět krále - a královnu.

Rozloučili jsme se, ačkoliv nás všichni, jeden jako druhý, zrazovali od cestování za tak nejisté doby. Deset minut poté jsme ve Viktorínově autě bezhlučně vyjížděli z Hradu. Zabočili jsme na silnici a rozjeli se po ní. Po Praze bylo pusto. Zpráva o atentátu se rozkřikla a lidé v obavách zůstávali ve svých domovech.

Projeli jsme Prahou a zabočili k nám domů.

Nevzletíš raději? otázala jsem se myšlenkou Viktorína.

Za námi jedou dvě auta, upozornil mě. Ohlédla jsem se, ale zjistila jsem jen, že měl pravdu, sledovala nás dvě auta.

Kdo to může být? Zajímala jsem se, ale s ochrannými štíty jsem se jich nijak nebála.

To uvidíme, odpověděl mi beze slov.

Zrychlili jsme. Obě auta za námi rovněž. V nejbližší zatáčce jsem si všimla, že jedno z nich je policejní.

Třeba nás sledují, aby nás chránili, uvažovala jsem.

Uvidíme, odtušil Viktorín. Pak zpomalil, odbočil na polní cestu a opět zvýšil rychlost.

Auta za námi rovněž zabočila. Jejich zájem o nás byl již nepochybný. Jenže Viktorínovo auto bylo nadnášené a jelo dál skoro stejně rychle jako po asfaltu, zatímco kola aut našich pronásledovatelů po chvíi beznadějně uvízla v hlubokém blátě rozmočené cesty.

Na shledanou, hoši, usmála jsem se dozadu trochu trpce.

Myslíš, že jim teď jen ujedeme? obrátil se ke mně Viky s podivným výrazem ve tváři. Naopak, já se jich půjdu optat, proč se za námi tak hnali.

Zastavil auto a vystoupil. V tomtéž okamžiku jsem stála vedle něho.

Jak myslíš, Blaženko, usmál se. Štítům se dá věřit víc než některým lidem.

Pomalu jsme došli na půl cesty k uvízlým autům. Náhle se od nich zablesklo a ozvaly se výstřely. Uvědomila jsem si, že zvuk výstřelů vnímám, ale vlastně neslyším. Mrkla jsem na náhrdelník na svém krku. Uprostřed nepravidelně blikal malý kamínek. Štít cosi odrážel a v té chvíli jsem si všimla, jak ode mne odpadávají kulky. Každá se zarazila pár centimetrů přede mnou, dál se nedostala.

Viktorín napřáhl ruku a bližší auto se zahalilo do oranžově žlutého oblaku výbuchu. Viktorín neomylně zasáhl energií, schopnou rozpůlit tank, jeho palivovou nádrž.

To druhé nenič, upozornil mě. Na policisty jsem obzvlášť zvědavý.

Posádka druhého vozu mezitím pochopila, že proti nim stojí něco s čím nepočítala. Jejich úsilí vycouvat ale nebylo nic platné. Auto stálo po nápravy v bahně. Odtud by vyjel traktor, snad i terénní automobil, ale ne silniční vůz.

„Polezte ven, rošťáci!“ pokynul Viktorín, když došel až k jejich autu.

Jako odpověď zadrnčela další dávka ze samopalu. Jen se od nás sypaly další projektily, naštěstí neškodně.

„Tak dost,“ řekl Viktorín. Cítila jsem, že se tentokrát rozzlobil. „Chcete mě donutit, abych vás do jednoho pobil - jako vaše kumpány u Hradu?“

Podíval se dovnitř, a ignoroval hlavně, mířící do jeho obličeje. Ozvala se další dlouhá dávka, zakončená suchým cvaknutím. Samopal byl prázdný.

Viktorín udělal rukou pohyb, jako by odháněl komáry. Neuškodily mu projektily, ale oheň z hlavně ho nakrátko oslnil.

„No to snad ne!“ vzkřikl najednou překvapením. Blážo, to je zajímavé! Velitel Hradní stráže v policejním autě se svými kumpány teroristy!

„To bude ale lahůdka pro první stránky novin!“ dodal už opět nahlas.

Z auta se ozvaly rychle po sobě čtyři výstřely. Velitel Hradní stráže třemi ranami zblízka zastřelil své společníky a čtvrtou si prostřelil hlavu.

„A hrome!“ povzdychl si Viktorín. Vyklouzli nám, škoda, domyslel už jen pro mě. Ale mohl to klidně říci nahlas. Těch čtyř už jsme se nemuseli obávat a nikdo jiný tu nebyl.


Viktorín policejní vysílačkou z auta banditů přivolal helikoptéru a dal dopravit do nemocnice posádku prvního auta. Dva z nich nám zatím zemřeli, dva měli nebezpečně vyhlížející popáleniny, ale byli naživu. Jednomu z nich vletěl hořící benzín do obličeje. Zachvěla jsem se, když jsem si uvědomila, co ho čeká. Já už jsem si prožila, co to znamená být slepá, ale tomuhle nikdo nenabídne utopení, aby mu mohl dát nové oči.

Nelituj je, Blaženko, napomenul mě Viktorín. Ti vrahové nás chtěli zabít.

My jsme je také zabíjeli, pomyslela jsem si.

Ano, ale my jsme se bránili, nebo jsme bránili životy lidí kolem nás. Kdežto oni na nás útočili s úmyslem zabíjet. Proto jsou to vrahové, kdežto já se ani teď necítím nijak vinen.

Říkal jsi, že máme prostředky i proti jedovatým plynům, napadlo mě, ale já o žádných nevím.

Máš v kabelce kyslíkovou oživovací pěnu ke křísení utopenců. Kdyby na nás vyslali otravný plyn, stříkneš si ji do úst a spolkneš. Kyslík pronikne do krve žaludeční stěnou a na jedno polknutí vystačíš pět minut nedýchat. Pěna ti vystačí na hodinu nouzového dýchání.

Helikoptéra odvezla raněné do vězeňské nemocnice. Teprve pak jsme nasedli do Viktorínova auta a pokračovali v cestě. Do základny vesmířanů jsme se dostali v pořádku, dokonce ještě za světla. Projeli jsme tunelem a za chvilku jsme už byli tam, kde Viktorín prožil většinu života.

„Vítám tě, má královno,“ neodpustil si obřadnost.

Kdybys nepovídal, objala jsem ho.

Jak se nám ta svatba špatně skončila, tak všechno napravila naše první společná noc v podzemní základně vesmířanů. Navíc to přece byla naše noc svatební a bylo by smutné, abychom na něco tak významného vzpomínali jen pod dojmem krve nevinných lidí, prolité před Hradem.

Nic se nám nestalo - ale umíš si představit na našem místě jiné?

Viktorín měl opět pravdu. Ostatně jsem se s ním shodla ve všem. Nejen díky telepatii. Měli jsme blízké názory už předtím. Telepatie ale také stála za to. Už jsem věděla, že vzdálenost, na jakou se dorozumíme, není menší než dosah lidské řeči. Při přímé viditelnosti rozuměl mým myšlenkám na pět kilometrů. Čím byl ke mně blíž, tím více podnětů jsme vnímali. Nejtěsnější spojení mezi námi vzniklo, když jsme se objímali. Pak jsem vnímala nejen jeho myšlenky, ale i většinu ostatních pocitů. On zase vnímal moje, takže jsme se nádherně doplňovali. Navíc se ukázalo, že ani devět set let věkového rozdílu nemusí vůbec nic znamenat. Viktorín vypadal zhruba na třicet let nejenom vzhledem. Hned první noci jsem pochopila, že jsem nemohla získat lepšího. Neschopnost dát ženě dítě u něho nespočívala v tom, že by nebyl ochoten věnovat se mi jako své choti.

Jsem tedy Bláža Přibíková, další královna České země, uvědomila jsem si s pocitem zadostiučinění okamžik předtím, než jsme oba společně někdy k ránu usnuli.


Strávili jsme spolu nádherných čtrnáct dní líbánek na základně. Já jsem přitom pomalu pronikala do tajemství medicíny, Viktorín mi občas pomáhal. Hned zpočátku mi věnoval pitodon, krabičku s diagnostickým přístrojem, vyvinutým vesmířany pro pozemské vodní lidi. Kromě sady nástrojů uvnitř byla diagnostická část a syntezátor pro výrobu léků. Bylo nesmírně zajímavé s ním pracovat. Byl to jeden z přístrojů řízených telepatií a také touto cestou předávajících výsledky. Neměl ani knoflík či páčku, zapínal se myšlenkou a stejně tak se mu předávaly příkazy. Pitodon naopak vytvářel přímo v hlavě majitele obrazy mezi rentgenem a ultrazvukem. Bavilo mě dívat se sama do sebe. Stačilo přiložit si přístroj na tělo, vyslat příkaz a hned jsem měla v hlavě obraz toho, co se děje uvnitř. Bylo například zajímavé pozorovat, jak mi pracuje žaludek po obědě, či co se děje v játrech, když si je podráždím ostřejším jídlem. Přístroj pracoval i pod vodou a bylo nesmírně zajímavé ve velkém bazénu pozorovat, jak se mi při změně živlu střídá v plících vzduch s vodou. Pravda, tady byla jedna velká odchylka. Já a Viktorín jsme měli jiné plíce než ostatní lidé, pevnější a více prokrvené. To byl jediný viditelný rozdíl. Ostatní změny byly subtilnější, než aby se daly zachytit.

Viktorín se zabýval technikou na úrovni vyšší než jsem zatím chápala. Znal snad všechno. Nejen medicínu, ale i techniku vesmířanů. Uvědomovala jsem si, jak obrovský náskok má přede mnou. Budu to muset hodně dlouho dohánět - a v některých oborech jsem to ani pak neviděla reálné.

To není tak docela pravda, utěšoval mě v duchu. Objevit něco nového stojí více úsilí, než se to pak učit. Při tempu, jakým jsi začala, budeš do pěti, nejpozději do deseti let na stejné úrovni se mnou a pak to bude jiné. Vážně se těším na to, až budeme spolupracovat. Bude to zajímavější, než když jsem byl na všechno sám.

Po čtrnácti dnech ale odejel. Prohlásil, že se musí podívat, co se zatím děje s královstvím. Nechal mě tady, ale měla jsem tu tak zajímavou zábavu, že jsem ani nenaléhala, abych jela s ním.

Tady můžeš vydržet desetiletí, ujišťoval mě, než odjel. Je tu jen jedno nebezpečí - že ztratíš úplně kontakt se světem a když se po dlouhé době vydáš mezi lidi, abys začínala znovu od začátku.

Co je nového v království? tázala jsem se ho s úsměvem, když se vrátil.

Stalo se, co jsme očekávali, prohlásil mlčky. Slovenská část Parlamentu odhlasovala samostatnost Slovenska.

A ty je necháš?

Je to jejich vůle, pokrčil rameny. Celé Slovensko už v těchto chvílích oslavuje samostatnost. Už jsem přece řekl, nebudu jim bránit ve štěstí.

A co teroristé?

Dva z těch chlapů byli Rusové. Oznámili jsme jim, že je nebudeme soudit u nás, ale vydáme je k potrestání domů. Na to otočili a ochotně nám prozradili všechno, co jsme chtěli vědět. Za pouhý slib, že nebudou vydáni, ale zavřeni v našich věznicích.

Takže už víš, kdo je vyslal?

Samozřejmě. Byli to profesionálové, zřejmě velmi schopní agenti ruské agentury. Dobře věděli, co by je čekalo. Možná je naopak zachráníme, když je uvězníme. Ačkoliv ani to není jisté. V naší policii je pořád dost lidí, kteří se mohou chtít minulým mocipánům zavděčit. Nebo jsou zkorumpovanější, než aby mohli přestat. Obávám se, že ani vězení tyhle chlapíky nezachrání.

Tak je všechny utop a zavři do hrnečků, navrhla jsem mu bezelstně.

To nejde, Blážo. Nemíním tyhle lidi upravovat, jako jsem upravil tebe.

Neupravuj je. Říkal jsi mi, že mohou přečkat v bezvědomí třeba sto let. Nech je tu a oživ je - řekněme až po deseti letech. Tím jim neublížíš, spíš jim prospěješ, když je dostaneš z moci jejich bossů. Po tak dlouhé době už nebudou nebezpeční.

No dobrá, můžeme to zkusit, zamyslel se.

Pak jsme si dali královskou večeři a ráno Viktorín odjel zpět mezi lidi. Vrátil se ještě týž večer. V autě, zaplaveném vodou, s ním bezvládně seděli tři utopenci.

Pomůžeš mi s nimi? otázal se mě.

Nebyla jsem proti. Dovlekli jsme je k inkubátorům a uložili do roztoku. Viktorín nastavil režim na udržování co nejpomalejšího životního rytmu.

Za každých deset let zestárnou zhruba o rok, vysvětloval mi. Ale je to lepší než definitivní smrt.

Jak se ti dostali do rukou? Kdo ti je vydal? Pomyslela jsem si s trochou údivu. Dal jsem jim milost, na to mám jako král právo. Oni sice chtěli zůstat ve vězení, ale slíbil jsem jim, že je nevydám a že jim obstarám spolehlivý úkryt. A pak jsi je utopil. Ano - zasloužili si to. Sjel jsem s nimi do řeky. Zmátlo je, že se nesnažím opustit auto. Chvíli váhali a čekali, co budu dělat - a pak bylo pozdě. Okna v mém autě vydrží palbu těžkým kulometem a to je mnohem více, než zoufalé rány pěstí a kopání. Já jsem jim ale nelhal. Tohle je přece úkryt docela spolehlivý, nemyslíš?

Ze mě se pomalu ale jistě stává hastrmanka, vzdychla jsem si v duchu. Už mi ani nepřipadá strašné topit lidi a dávat je do hrnečků. To je hrozné...

Byl to tvůj nápad - ale výborný, utěšoval mě.

Skutečně mi nepřipadalo divné, že jsem vlastně pomáhala - zabíjet lidi. Když se to tak vezme, nějakou chvíli hrůzy si tihle raubíři zasluhovali. Ale pokud smrt není definitivní, nemá takovou váhu, aby nás tři zločinci pod pokličkami inkubátorů strašili ze spaní.


Po těch nádherných čtrnácti dnech jsme opustili základnu a vrátili se opět na Hrad. Viktorín přijal slavnostní slib nového velitele Hradní stráže. Zúčastnil se zasedání Parlamentu, pozastavil zákony, které se mu nelíbily, podal jeden protinávrh a teprve potom vypsal předčasné volby. Zdůvodnil je tím, že současní poslanci přesluhují, i když část volebního období vládli za ně okupanti. Někteří z poslanců ale s okupanty kolaborovali a parlament tak jako tak nebyl úplný. Chyběla celá slovenská část.

Spolu jsme pak přijali dvě státní návštěvy.

Jako první přiletěla královna Anglie. Přivítali jsme ji opravdu vřele. Bylo to nesmírně zajímavé setkání, zejména neoficiální část, kdy jsme se obešli bez tlumočníků a pěkně jsme si popovídali.

Další návštěvu si Viktorín vyžádal - a nebyla tak příjemná. Sovětského velvyslance jsme přijali sice zdvořile, ale mrazivě. Viktorín mu připomněl nesplněné mírové podmínky, zejména týkající se vrácení našich lidí, vyčetl mu pár sovětských zákonů, porušujících lidská práva, přidal k tomu všemu nezdařený atentát a nakonec trval na tom, aby byli propuštěni vězňové z koncentračních táborů, zavření bez řádného soudu.

Skoro jsem toho pána litovala. Hovořil sice o nevměšování do vnitřních záležitostí, ale Viktorín mu připomněl, že jeho země nás nedávno přepadla, což bylo podstatně horší vměšování. Ochrana protiprávně odvlečených lidí přitom nemůže chápat jako vměšování do vnitřních záležitostí státu, který se tím zločinem provinil. Nechceme trvale zasahovat do záležitostí okolních států, nebudou-li jednostranně porušovat dohody. Naše požadavky vycházejí z podmínek, uzavřených v Moskvě. Mohou je chápat jako určitou formu satisfakce za napadení Československa, ale budeme na nich trvat. Komanda teroristů, vyslaná na území jiných států, také nejsou vnitřní záležitostí. Vzhledem k tomu, že se poslední atentát odehrál pod vedením sovětských agentů, budeme požadovat i odškodnění všech zraněných.

Nebude to mít chudák jednoduché, pomyslela jsem si, když velvyslanec odcházel.

Jen ho nelituj, odpověděl mi mlčky Viktorín.

Druhého dne jsme se účastnili veselejší akce, totiž položení základního kamene první Viktorínovy elektrárny.

Projekční ústav, kam Viktorín zadal vypracování plánů, odvedl práci včas. Po pravdě řečeno, šlo o jednoduchou stavbu. Byla to betonová budova s masívními stěnami, za nimiž bylo jen řídícího středisko a nevelká hala, kde měl stát Viktorínův reaktor.

Viktorín mi ale myšlenkami prozradil, že celá stavba je jen kamufláž. Vlastní hmotový měnič ukryje v základech hluboko pod nádobou falešného reaktoru. Ta obsahuje jenom rozvody elektřiny a automatické řízení. Nepříliš početná obsluha se bude starat jen o vnější rozvody. Ale ty musí být pečlivě provedené, bude na nich záviset spolehlivost rozvodné sítě. Jediná elektrárna nahradí veškeré dosavadní elektrárny na našem území.

„Nejprve musíme trochu vyčistit vzduch,“ řekl na slavnostní večeři nad základy nové elektrárny. Bylo to dvojsmyslné, ale Viktorín dělal, jakoby to myslel jen z ekologické stránky. „Pak se dáme do čištění vody, abychom se mohli koupat ve každé řece.“

A abychom se v té vodě neotrávili, pomyslel si, ale to už jenom pro mě.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 16:34

Komentáře: