Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Nemocnice

Můj život se změnil tak důkladně, jak se mi nikdy předtím nesnilo, ale postupně jsem si zvykla. Nejvíc času jsem teď strávila nad studiem medicíny v základně. Občas jsem se jela podívat za rodiči a jen někdy jsem musela vyhovět královským povinnostem. Vždy šlo o zdvořilostní návštěvy, které jsem musela přijmout, aby se učinilo zadost diplomacii. Nebyly naštěstí tak časté. S ostatními královskými problémy mě Viktorín nezatěžoval.

Za kamarádkami jsem už nejezdila autobusem. Viktorín mi věnoval stejné auto, jako měl sám. Nepotřebovalo benzín, létalo a chovalo se i jako prvotřídní výzkumná ponorka. Samozřejmě jsem s ním létala potají, obvykle v noci. Rovněž jsem si dávala pozor, abych nepřilákala zbytečnou pozornost lidí na vchod do základny. Naštěstí lidé do těch míst málokdy chodili, nikdo si mě tam nevšímal. Přesto jsem si dobře pamatovala na vyprávění starého Jáchyma, který před válkou právě tady zpozoroval Viktorína. Chudák starý zlatník krátce po mé návštěvě v nemocnici zemřel a tajemství vzal s sebou. Jeho dědicům připadlo dost peněz, ale to už jsem nesledovala, měla jsem jiné starosti.

Bohužel jsem brzy vycítila, že mě kamarádky nevítají tak radostně jako dřív. Dlouho jsem nechápala, v čem to vězí. Proměna na základně vesmířanů nemohla být přece zvnějšku patrná a snažila jsem se, aby na mě nikdo nic nepoznal. No dobře, vdala jsem se za krále, ale tím jsem se snad nezměnila. Nemohla být podivná ostražitost kamarádek způsobená spoustou důležitých událostí, které jsem prožila a které pochopitelně obrátily moje vnímání světa do úplně jiného úhlu než předtím?

Například - přestala mě zajímat móda. Když jsme se s Martou, Olinou nebo s Irenou dostaly k módě, ztrácela jsem s nimi kontakt. Prostě mě to nechávalo klidnou. Litovaly mě, že jsem na svatbě zničila nádherné svatební šaty. Pravda, byly nádherné, ale splnily svůj účel, dokonce víc než se od nich očekávalo. Že jsem je sama roztrhala na obvazy? Bylo mi jich líto, ale neviděla jsem nádheru šatů, jen krev lidí, kterou obvazy zastavily. Výsledek přece stál za to. Atentát zaplatili životem jen ti, kdo se chystali vraždit. Že jsem tam pak zůstala stát všem lidem na očích, oblečená příliš nedostatečně, než jak se slušelo na nevěstu - a už vůbec ne na královnu? A co má být? Na plovárně ze mě kdekdo uvidí mnohem víc!

Kamarádky naopak nechtěly pochopit, že jsem se vrhla na studium medicíny. K čemu mi to bude zapotřebí, když jsem královnou? Namítla jsem jim víceméně v žertu, že přece věčně královnou nebudu a pak se mi bude občanské povolání hodit. Tvrdila jsem jim po pravdě, že mě studium začalo bavit, ale vysloužila jsem si jen nechápavé pohledy.

Pravda, nebyla jsem k nim bezezbytku upřímná, jako dřív. To prostě nešlo. Nesměla jsem jim prozradit tajemství základny vesmířanů a všechno, co s tím souviselo. Chtěla jsem se chovat, jako kdyby se nic nestalo, ale nedařilo se mi to tak přesvědčivě, abych překonala zeď, která začala pomalu mezi mnou a mými nejlepšími kamarádkami vyrůstat.

Když jsem si postěžovala Viktorínovi, zamyslel se jen krátce, hned měl po ruce vysvětlení. Podle něj šlo o normální jev. Překročila jsem práh, za nímž zůstal můj dosavadní život. Získala jsem jiné životní hodnoty a musela jsem opustit některé předchozí. Na tom by nebylo nic divného. Ale tím, že jsem začala žít a uvažovat jinak, odcizila jsem se do značné míry všem, kdo zůstali na druhé straně toho pomyslného prahu.

Můžeš se s nimi kamarádit dál, ale opravdové přátele mezi nimi nejspíš nezískáš, vysvětloval mi. Já to znám. Uvažujeme jinak než ostatní. To není vyvyšování, jen prosté konstatování skutečnosti.

Jsme přece lidé jako oni, ne?

Jsme - a přece nejsme, zavrtěl hlavou. Samozřejmě se cítíme být lidmi a snažíme se zuby nehty držet lidského společenství, ale jsme už trochu jiní a to se nedá popřít. Nemůže za to taková maličkost jako šlechtický titul, či snad dokonce královská koruna. My jsme přece prožili vlastní smrt - a ta se nám tím naopak vzdálila. Neuvažujeme v lidských dimenzích. Vidíš, tady je kořen toho, proč se vodníci nemohou mezi lidmi cítit doma. Je to i příčina toho, proč si od nás lidé zachovávají určitý odstup. Není to naše, ani jejich vina. Oni se tak chovají podvědomě. Bohužel to neznamená, že by taková přehrada byla slabší.

Co ale budeme dělat? Co si počneme?

Už jsem o tom celé roky uvažoval, odtušil Viktorín. Nesmíme zůstávat sami. Teď, když máme možnost změnit člověka na vodní bytost se vším, co k tomu patří, budeme muset s těmi přeměnami začít ve větším měřítku. Nespoléhejme se na to, že to bude jednoduché. Varující musí být už to, že si na tuto změnu netroufali ani vesmířané. Měnili na vodníky jen lidi, kteří vyhověli jejich podmínkám. Mnoha lidem jen darovali život, nic víc. Vrátili je do života, což znamená, že ti lidé žili jako předtím a vrátili se mezi své. Zůstala v nich nanejvýš mlhavá vzpomínka. Obvykle se pak dožívali podle lidských měřítek vysokého věku.

Dobře, ale to muselo mít nějaký smysl, namítala jsem.

Jistěže mělo, souhlasil. Vesmířané nechtěli, aby se mezi nás dostali lidé, kteří by toho daru zneužili proti jiným lidem či vodníkům. To by bylo pochopitelné. Vodníci mohou díky dlouhému životu shromáždit nesmírnou moc, spočívající ani ne v materiální stránce, jako v duchovní. Na Sibiři jsem měl holé ruce. Ačkoliv jsem se od ostatních odlišoval jen znalostmi, dokázal jsem si brzy vytvořit takovou technickou převahu, že jsem ze zajetí uprchl navzdory obludné policejní mašinérii, kterou měli - a dodnes mají. V kůlně a na půdě vašeho domku vznikla pevnost Miráž. Postavili jsme ji jen tak na koleně, přesto znamenala dostatečnou převahu nad prostředky velké světové mocnosti. Atomovou sílu jsem znal už ve středověku, kdy Žižka porážel se svými sedláky křížové výpravy s použitím bojových vozů a tak primitivních zbraní, jako byly cepy. Dovedeš si představit, co by v těch dobách znamenal jediný člověk, který by zneužil krešo? Kterýkoliv Strážce měl možnosti jako já, ale nikoho nenapadlo použít je jen pro své cíle.

Ty jsi je použil - ne pro sebe, ale pro jiné lidi.

My vodníci nemůžeme věčně zůstávat ve skrytu před ostatními. Už dřív jsem rozmýšlel, zda jsem oprávněný zastavit válečné běsnění. Není to přece dávno, co ve světě proběhly dvě světové války. V Čechách byl poměrný klid - ale nedaleko odtud umíraly tisíce, ba dokonce miliony lidí.

Divíš se, jak je možné, že jsem si toho nevšiml? Bohužel se tak stalo, ale sama víš, jak je snadné zahloubat se do výzkumů a zapomenout na svět. Byla to chyba - ale přitom jsem objevil, v čem spočívá genetická změna vodníků. Konečně jsem měl v rukou klíče k tomuto největšímu tajemství vesmířanů. Zbývalo mi jediné - vyzkoušet to.

Samozřejmě jsem nemohl změnit prvního člověka, kterého bych potkal. Jak už jsem říkal, dá se to zkoušet jen na někom blízkém. Uvědomil jsem si, že nastal čas vrátit se mezi lidi a trochu lépe se zorientovat, jak to ve světě chodí. Před druhou světovou válkou přece vypadal svět jinak než teď. Začal jsem poslouchat rádio, začal jsem chodit mezi lidi.

A pak přišla sovětská okupace. Vyčítal jsem si, že jsem nezasáhl už do druhé světové války - a teď se do Čech valily další hordy cizích vojáků. To už jsem prostě nemohl zůstat nečinně. Jenže jsem začal příliš uspěchaně. Neuvědomil jsem si, že během posledního století síla pozemských armád vzrostla. Zaskočilo mě to, ale to už přece znáš.

Dobře, ale co dál? Nešlo by navázat kontakt s ostatními vodníky?

Nevím jak, vzdychl si v duchu. Vím, že nás tady na Zemi zůstalo více, ale ztratil jsem se všemi spojení.

Dej jim tedy nějaké znamení. Něco, co by zaručeně připoutalo jejich pozornost. Což takhle rozvířit otázku spojenou s datem odletu hvězdné lodi vesmířanů? Toho roku se určitě odehrálo více událostí. Bylo by snad možné některou z nich vytáhnout a uveřejnit tak, aby oblétla celý svět. Pak by se ti jistě ozvali i ostatní.

Není to špatný nápad, uvažoval Viktorín. Zkusit bychom jej mohli.

Všechny vodníky bude zajímat, že dokážeš přeměnit člověka na vodní bytost. Bylo by dobré dát se dohromady a vytvořit společenství vodních lidí.

To vypadá nadějně. Společně bychom toho jistě dokázali víc, přistoupil Viktorín na mou vidinu.

A také bychom měli zjistit, jak vlastně vesmířané odlišovali ty, kteří si zaslouží změnit na vodníky od ostatních, které jen vraceli do života.

Myslím, že měli kriteria poměrně jednoduchá. Kdo z lidí měl v sobě sklony ubližovat jiným, nedostal šanci.

Vždyť i ty můžeš ubližovat jiným, v tom to nebude, namítla jsem. Naposledy jsi střílel v den naší svatby, pamatuješ se?

To byla nutnost. Kdybych nestřílel, zahynulo by nejspíš mnohem více lidí než takhle.

Dobrá, zvolil jsi menší zlo. Ale na válečné výpravě jsi sestřeloval letadla, ačkoliv nám ani jiným škodit nemohla.

Vidíš, zamyslel se. To by znamenalo, že jsem se důvěře vesmířanů zpronevěřil - anebo měli kritéria složitější, než jsem si dosud myslel.

Vyšleš tedy to znamení ostatním?

Pokusím se o to, slíbil bez jediného slova...


Viktorín svůj slib splnil při nejbližší příležitosti. Využil k tomu jednání Spojených národů, kde si vyžádal slovo a přednesl dlouhou řeč.

Ačkoliv si jeho vystoupení získalo až nečekaný ohlas po celém světě, to hlavní nám nepřineslo. Nikdo z vodních lidí se nepřihlásil.

Mohou být jako já zavření na základnách, dohadoval se o tom se mnou. Já jsem měl období, kdy jsem třeba dvacet let nevěděl o okolním světě.

Nebo jsou všichni mrtví... jako tví nejbližší sousedé vodníci. O těch to víš, o ostatních ne. Co když jsi poslední? Poslední vodní člověk na světě...

Mám tu přece tebe, opáčil měkce.

Mě sis udělal až teď, já se na vesmířany nepamatuji.

Ale jsi jako já. Ostatní nerozhoduje.

Měl bys asi začít přeměňovat i jiné lidi.

Nemusíme to uspěchat. Nevíme ani koho vybírat. Předem ti říkám, že na to nebude stačit povrchní známost.

Navrhovala bych nejprve Jindru. Je to můj bráška a dala bych za něho ruku do ohně.

Nevím, odtušil Viktorín. Můžeš si být jistá, že ho znáš jako sama sebe?

To... samozřejmě ne... přiznala jsem.

Musíme najít způsob, jak se to dozvídali vesmířané, rozhodl Viktorín a ponořil se do výzkumů. Jenže je musel přerušit. Objevily se naléhavější problémy, vyžadující jeho zásahů.

Problémy byly nejprve s volbami. Odstraněním kolaborantů ze všech klíčových postů bohužel došlo k tomu, že tam nezůstal nikdo kdo by si věděl rady. Viktorín někde jmenoval královské správce, jinde se lidé shodli sami. Naštěstí se začali vracet lidé, odvlečení během ruské okupace. Někteří z nich přijeli z velké dálky, většina až ze Sibiře. Aby se zjistilo, kolik lidí sovětští milicionáři odvlekli, dal Viktorín vyhlásit sčítání lidu obzvlášť zaměřené na záhadně zmizelé. Počty šly ale do desetitisíců a teprve když Viktorín začal toto číslo, vynásobené milionem dolarů za osobu, na okupantech vymáhat jako odškodné, ledy se pohnuly.

Bylo z toho mimořádné zasedání Spojených národů. Naše podmínky zahrnovaly zrušení koncentračních táborů a protože se to nestalo, dosáhl ve Spojených národech Viktorín vytvoření komisí, které by měly mít zaručený volný průjezd na kterékoliv místo světa. Komise měly být vybaveny novými českými letadly s antigravitačními motory, byly by nezávislé na silnicích, podle potřeby by se dostaly všude a nebylo by snadné zadržet je.

Neobešlo se to bez pohrůžek. Sověti použili právo veta a Viktorínův návrh blokovali. Viktorín prohlásil, že v tom případě vybaví komise většími, pancéřovanými a ozbrojenými letadly a vyšle je na odpovědnost a náklady Českého království. Pohrozil sovětům nejenže naše lidi osvobodí, ale navíc na místě ztrestá všechny, kdo se na jejich věznění podíleli, bez ohledu na postavení, jaké dnes zaujímají.

Teprve pak Rusové ohlásili několik vlaků se zajatci.

Byly to ale často jen trosky lidí. Nebyl div, že se sovětským státním představitelům nechtělo pustit na svobodu ty živoucí důkazy účinnosti jejich koncentráků. Vycházely přitom najevo další a další podrobnosti. Rusové naše lidi před odjezdem zastrašovali, aby o svém zajetí nevypovídali. U nás ale všichni zjistili, že jim splnění vyhrůžek nehrozí a popsali, co se s nimi dělo. Na dalším zasedání OSN Viktorín prosadil velice důrazné odsouzení nelidského zacházení s lidmi, ustanovil letecké komise a dosáhl dohody o jejich volném pobytu.

To bude jejich konec, mínil Viktorín, když mi vyprávěl o svém úspěchu na půdě Spojených národů. OSN je těžkopádná organizace, ale velmoci tam měly příliš dlouho nedotknutelnou pozici a to se konečně změnilo. Zatím jen ve vztahu k Rusku, ale na ostatní může dojít také. Zdá se, že Číňané mají z toho hlavu v kalupu už teď.

Není to podivné, že Čechy hrají roli další velmoci a diktují si podmínky dosavadním nedotknutelným kolosům? ptala jsem se. Je, připustil. Čechy ale mají váhu Miráže. Ještě že nikdo neví, že to byla jen cisterna na mléko a že máme pořád jen tu jednu. Ale fotografie lávového jezera kousek od Moskvy, byť dávno vychladlého, pořád straší stratégy všech světových velmocí.

Byla jsem tím stejně nadšená, jako on. Před odletem prolezl několika větracími průduchy základny, kudy dovnitř vcházel čerstvý vzduch. Úzkým skalním komínem protáhl televizní anténu. Na povrchu země ji ukryl do koruny osamělé borovice, stojící na skále, na opačném konci, přímo ve své pracovně, postavil televizor. Tak jsem mohla sledovat co se děje ve světě, aniž bych opouštěla základnu. Takové pohodlí tu Viktorín dosud nezažil, i když bylo dáno pokrokem ve světě lidí.


Kromě první elektrárny, založené na měničích hmoty krešo a postavené místo všech současných elektráren, dal brzy Viky postavit další tři.

Důvodem byl zájem sousedních států. Nedaleko hranic s Německem, Rakouskem a Polskem začaly vyrůstat betonové bunkry s „reaktory“. První dokončili vedení vysokého napětí Němci a ihned začali odebírat smluvené množství elektřiny.

Všechny elektrárny dal Viktorín stavět vlastním nákladem a byly tedy jeho. Královské České Elektrárny prodávaly elektřinu za zlomek světové ceny. Žádnému ze sousedů se proto nevyplatilo udržovat uhelné elektrárny. Uhašení kouřících komínů se za relativně krátkou dobu projevilo ve zlepšení ovzduší. Navíc se snížená cena elektřiny příznivě projevila na nákladech dalších továren a způsobila snížení cen jejich výrobků. Elektrárny přinesly Viktorínovi takové příjmy, že nepotřeboval část českého rozpočtu, kterou si původně vymínil. Naopak, mohl teď větší část těch peněz věnovat na rozvoj dalších odvětví, zejména tam, kde byly ve všech důležitých oborech Čechy díky sovětské hospodářské spolupráci nejzaostalejší.

Kromě elektráren založil Viktorín továrnu na létající automobily. Měl v ní rozhodující podíl a navíc se měla nová auta vyrábět podle jeho plánů a patentů. Předtím spolu se mnou dlouho uvažoval, zda si to může dovolit. Tyto dopravní prostředky obsahovaly několik prvků z rodiny krešo, které by se tak dostaly mezi lidi a šlo o to, že by někteří mohli odhalit a zneužít jeho tajemství. Přednesli jsme tento problém k posouzení i robotům základny. Ti některé naše kroky přijali s výhradami, ale k tomu hlavnímu se nevyjádřili. Znamenalo to, že rozhodnutí i odpovědnost leží plně na nás dvou.

Nakonec jsme si dohodli kompromis. Auta neměla obsahovat měniče a tím méně generátory energie, jen dva prvky krešo. Antigravitační motory zajišťující létání a akumulátory s kapacitou na dolet dvaceti tisíc kilometrů. Pak bude muset majitel dopravit auto do továrny k novému nabití, což mělo být spojené s celkovou prohlídkou a údržbou. Nemuselo být ani dopraveno vcelku. Zvláštností Viktorínových létajících aut byla vana, odlitá společně s motory a akumulátory jako jediný díl. Tak mohla být i vyměňovaná a tato operace se dala svěřit i vybraným servisním stanicím, které by uskutečnily výměnu v přijatelné době. Nabíjení pak mělo probíhat měniči továrny. Viky mínil, že to bude lepší než nabíjecí stanice nebo dát z ruky měniče energie.

Viktorínova auta se podobala dosavadním automobilům jen vzdáleně. Základem byly ploché zaoblené vaničky doutníkovitého půdorysu, na nichž ležela prosklená bublina kabiny. Řidič či spíše pilot měl místo na přídi. Měl dokonalý rozhled dopředu, do stran i dolů. Řízení mu měl usnadnit autopilot se satelitní navigací, která měla odstranit i nebezpečí srážek.

Akumulátory byly nejchoulostivější částí auta a Viktorín měl s jejich konstrukcí velkou práci. Nešlo o schopnost uchovávat energii, ale také aby je nikdo nemohl rozebrat a poznat tak jejich principy. Proto do nich vložil pojistku. I při úplném vybití zůstane uvnitř dost energie, aby každý pokus o rozebrání nepovolanou osobou skončil ničivou explozí. Naopak musel zajistit, aby k explozím nedocházelo při haváriích a to mu dalo víc práce než všechno ostatní.

Na návrh automatického řízení vypsal otevřenou soutěž a vyzval k ní všechny světově známé firmy. Nemohl použít roboty vesmířanů, to by už prozrazovalo příliš mnoho, ale výběrová soutěž slibovala výhodné obchody, takže mu brzy přišla spousta přihlášek. Viktorín přenechal posouzení partě odborníků, ale když se odborná komise nedokázala dohodnout, rozhodl to nakonec sám. Měl na to právo nejen jako král, ale vždyť znal problematiku lépe než všichni experti dohromady! Výhodné zakázky nakonec dostaly dvě japonské firmy, jedna americká a jedna francouzská.

Ty firmy nedosáhly dokonalosti techniky vesmířanů a pod podlahami automobilů bylo nakonec víc elektroniky než kolik zabraly pohonné motory včetně akumulátorů. Nejdůležitější ale bylo, že všechny systémy uspokojivě fungovaly a hromadná výroba dovolovala nízké ceny.

Létající auta přinesla veliký pokrok v pozemské dopravě. Dalo by se říci, že zlevnila a zpřístupnila dopravu tak, jak to dosud nebylo možné. Viktorínovy továrny se rozrůstaly, ale ani potom nestačily pokrýt poptávku. Viktorín zaměstnával velké množství lidí v Čechách, ale také v celém světě, kde postupně vznikala síť servisů.

Rozmach byl na druhé straně doprovázen postupným úpadkem celých průmyslových odvětví. Hroutil se především automobilový, letecký a obecně dopravní průmysl, ale zároveň se do katastrofální odbytové krize dostal průmysl paliv, již předtím postižený Viktorínovými elektrárnami. Na jedné straně přicházel pokrok, na druhé úpadek. To ale byla daň pokroku.

Další krok, který Viktorínovi vynesl příznivce i odpůrce, bylo zrušení armády. Branci, kteří měli do armády narukovat, prostě zůstali doma. Vojáci z povolání dostali nabídku přejít do řad policie a většinou ji využili.

Toto královské rozhodnutí bohužel starý parlament odmítl schválit. Naštěstí se jednalo o jeho poslední odpor. Volby byly za dveřmi a většina kandidátů do nich šla s podporou krále a za zrušení zbytečného vojenského molocha. Viktorín slíbil, že jakékoliv napadení země zvenčí odrazí létající pevnosti, zatímco silná policie by měla chránit zemi a lidi před nebezpečím zevnitř. Tradiční odpor Čechů k armádě dostal další argument a kandidáti na místa poslanců, kteří trvali na odporu proti králi, se nedostali do Parlamentu.

Čechy se po dlouhé době dostaly opět na výsluní Evropy. Přestaly být závislé na dovozu paliv a naopak energii vyvážely, ať v podobě elektřiny, nebo akumulátorů ve Viktorínových letadlech. Peníze Viktorín neukládal do slamníku, ale používal tak, že se brzy všem dařilo lépe než předtím.

Všechno co Viktorín podnikal jsem sledovala a držela mu palce. Nutno podotknout, že jsem to většinou viděla jen na obrazovce televizoru. Přímo jsem se ničeho nezúčastňovala, pokud nepočítám, že jsem svou přítomností občas dodávala lesku slavnostním příležitostem. Měla jsem jinou zábavu, pokud se o zábavě dá mluvit v souvislosti s usilovným studiem.

Dosud jsem se učila jen za vydatné asistence robotů. V pamětech měli tolik informací o lidském těle, jako v žádné lékařské knize. Vesmířané znali lidské nemoci a uměli je léčit. Dokonale prozkoumali utopená těla z počátků kontaktů s lidmi. Některá si přitom po milimetrech rozřezali na tenké plátky, takže jsem teď měla obrazový materiál, o jakém by se mi nesnilo: jednotlivé orgány vypreparované vcelku, i rozpitvané do těch nejmenších detailů. Studovala jsem chemické či biologické vlastnosti jednotlivých tkání a všeho dohromady. Často jsem zkoumala sama sebe pitodonem, abych se o lidském těle dozvěděla víc než většina lékařů. Pořád jsem ale nebyla spokojená.

Těšila jsem se, až si nové vědomosti vyzkouším v praxi. Viktorín se mnou souhlasil a schvaloval mi, abych si ji dojednala v nemocnici u primáře Vomáčky, kde by mě všichni znali a kde bych měla potřebnou podporu.


Vomáčka byl překvapený, když jsem za ním přišla. Jak mi přiznal hned na uvítanou, nepředpokládal, že mě ještě někdy v nemocnici uvidí. Tím víc byl překvapený, když jsem mu přednesla svou prosbu účastnit se u něho praxe. Dobře věděl, že jsem se na žádné lékařské fakultě ani neukázala a v první chvíli ani nedokázal odhadnout, zda to říkám ze žertu, anebo jsem opravdu tak nesmírně drzá.

Naštěstí měl pořád ještě odvahu říci mi všechno do očí, bez ohledu na to, že jsem královnou. Vyčetl mi, že jsem ho zklamala, měl prý o mě lepší mínění. Odvětila jsem mu, že se mi líbí jeho upřímnost, ale hned jsem ho ujistila, že jsem opravdu skoro celou dobu velice usilovně studovala. Hned jsem ovšem přiznala, že nebudu umět správně latinsky pojmenovat všechny části lidského těla, ale přesto si chci vyzkoušet, zda má takové učení smysl.

Vomáčka si mě chvíli zkoumavě prohlížel. Pak vstal a už jsem se bála, že mi mlčky ukáže dveře. Vyvedl mě ale na chodbu a pak na nejbližší pokoj.

„Když vyzkoušet, tak vyzkoušet,“ prohlásil klidným tónem nad jedním pacientem. „Podívej se tady na pana Pihýra a když správně určíš diagnózu a navrhneš terapii, budu o tobě uvažovat. V opačném případě - znáš mě!“

Prohlédla jsem pacienta. Nic vážného, stěžoval si jen na bolesti břicha a měl horečku. Zápal slepého střeva, to bych možná poznala i jako sestra. Tohle vypadalo na brzkou operaci, ale já jsem se chystala zkusit na něm něco úplně jiného.

„Vypadá to na apendix,“ prohlásila jsem. „Smím na něm něco zkusit?“

Vomáčka přikývl.

Měla jsem s sebou pitodon, kdysi vymyšlený vesmířany pro vodní lidi. Viktorín neprotestoval, když jsem si brala přístroj mezi lidi. Vyzkoušela jsem si jej na bráškovi a na rodičích, ale ti nebyli nemocní. Nyní jsem jej opatrně vytáhla z kabelky a rozevřela na pokraji postele. Mlčky jsem zadala telepatický příkaz a za okamžik mi potvrdil, že žádaný lék připravil. Stačilo vzít injektor a přiložit pacientovi ke kůži.

„Ukaž? Co to máš?“ nevěřil svým očím Vomáčka.

Podala jsem mu jej. Nebylo na něm vidět nic podstatného. To hlavní bylo ukryto uvnitř, navrchu byly vidět jen pečlivě poskládané nástroje. Pinsety, kleštičky pro slepování tkání, samolepící fólie, injektor, odsávačka. Malá zaoblená krabička o velikosti školního penálu obsahovala kromě sady nástrojů diagnostickou část a syntezátor léků, které byly zajímavější než nablýskané, ale jen pomocné nástroje.

„Kde jsi to koupila? Nevypadá to špatně,“ zhodnotil pitodon Vomáčka.

„Koupit se to zatím nedá a tahle souprava navíc nebude nikomu kromě mě k užitku,“ povzdychla jsem si.

„Proč myslíš?“ zarazil se Vomáčka.

„Protože jí chybí ovládání,“ vysvětlila jsem mu. „Tahle krabička umí víc než uložit těch pár nástrojů. Jenže se řídí telepatií.“

„Telepatií?“ pozvedl obočí Vomáčka. „Ty něco podobného ovládáš?“

„Ano,“ mrkla jsem na něho provinile. „To jsem se naučila nejdřív.“

„Tak pověz, na co právě teď myslím!“ chtěl mě zkoušet.

„Vůbec nic nevysíláte,“ odvětila jsem mu. „Telepatie, to není přijímání cizích myšlenek, ale především vysílání vlastních. Většina lidí neumí vysílat ani přijímat. A bez toho to prostě nejde.“

Vrátili jsme se z pokoje pacientů do Vomáčkovy pracovny.

„A kdo ještě umí tu telepatii?“ zajímal se.

„Například Viktorín.“

„A on také ovládá tuhle... podivnou medicínu? Už jsem ho vlastně viděl při práci,“ vzpomněl si. „Na pražském Hradě po atentátu. Zdálo se mi tam, že si dokáže poradit docela odborně.“

„On dovede křísit i mrtvé,“ ujistila jsem ho. „Vrátil mi oči - mám snad ještě něco dodávat?“

„Jestli na to máte tak krásné přístroje, pak by mě zajímalo, kde se ty věcičky dělají.“

„To zatím nesmím nikomu říci,“ zavrtěla jsem hlavou. „Jen naznačovat. Na světě není jen evropská civilizace. Jsou tady i jiné. Některé nejsou tak vyspělé jako naše, jiné na tom mohou být naopak lépe než my.“

„Nedávno jsem mluvil s doktorem Jošikavou z Osaky...“

„Japonci to nejsou,“ přerušila jsem ho. „Ale víc už vám nesmím říci. I tak jsem toho už řekla příliš.“

„Nesmíš, tak nesmíš,“ pokrčil rameny Vomáčka. „Myslíš si aspoň, že tvoje léčení může mít úspěch?“

„Jistá si tím nejsem,“ přiznala jsem. „Proto jsem přišla za vámi, abych si něco vyzkoušela. Ale ujišťuji vás, že se budu snažit, aby se co nejdřív dostalo na všechny doktory.“

„A poslyš, Blaženko, nepoužívá ten tvůj Viktorín i jiné vymoženosti z té civilizace?“

„Trochu mu pomáhaly,“ přiznala jsem. „Vlastní provedení létajících aut i elektráren je jeho, ale vymyslel je... s použitím neevropských vědomostí.“

„No, dobře,“ pokývl hlavou. „Zajímalo by mě ještě, jak používáš tu tvou věcičku.“

„To se dá těžko popisovat,“ povzdychla jsem si. „Jak už jsem řekla, já se s touto krabičkou spojím pomocí telepatie. Získám tím další smysly, které bych normálně neměla.“

„Ale u pana Pihýra jsi ji k diagnóze nepotřebovala.“

„Apendix bych měla poznat i bez ní, ne? Byl to přece jasný případ.“

„No, i takové případy se dají přehlédnout,“ zavrtěl jen tak neznatelně hlavou. „Ale co kdyby to nebylo tak jasné?“

„Pak bych potřebovala pitodon, tedy tuhle krabičku. Když dovolíte, předvedu ji třeba na vás.“

„Prosím, beze všeho,“ souhlasil.

Tentokrát jsem ani neodklápěla víko. S pitodonem v ruce jsem pomalu přejížděla primáři po těle. V hlavě mi přitom vyvstával obraz, něco mezi rentgenem a ultrazvukem. Sama jsem se prohlížela mnohokrát, takže mi ty obrazy nebyly tak exotické jako zpočátku.

Najednou jsem se zarazila.

Proboha!

Předpokládala jsem, že Vomáčka je naprosto zdravý. Ale on nebyl - až mě zamrazilo. Okamžitě jsem zvážněla.

„Pane primáři - něco tady máte,“ přejížděla jsem mu přes žaludek.

„Výborně, Blaženko!“ usmál se trochu. „Musím ti přiznat, přišla jsi na to velice rychle.“

„Vy o tom víte?“ vyhrkla jsem.

„Bohužel - už nějakou dobu,“ přikývl.

„A víte, že to je rakovina?“ řekla jsem naplno. „Je to hrozně pokročilé, nebude to nic jednoduchého.“

„Obávám se, že tohle už nikdo nevyléčí,“ povzdychl si.

Chvíli jsem přemýšlela.

„No, to se uvidí,“ pohodila jsem hlavou. Mezitím pitodon syntetizoval prostředek, který by měl zhoubné bujení zastavit. Vesmířané jej vymysleli před více než tisíci lety, ale od té doby jej nejspíš nikdo nepoužil. Zastrčila jsem injektor do příslušného otvoru a pozorovala průhlednou kapiláru, jak se rychle plní modrou tekutinou. Pak jsem injektor přiložila Vomáčkovi k ruce. V mžiku byl prázdný.

„To vypadá zajímavě,“ řekl uznale. „Rozhodně to funguje bez bolesti, na rozdíl od obyčejných injekcí.“

„Uvidíme zítra,“ řekla jsem. „Něco už by mělo být znát i na panu Pihýrovi. S vámi to bude horší.“

„Poslyš, Blaženko, uvědomuješ ty si vůbec, co to vlastně vyvádíš?“ podíval se na mě Vomáčka zamyšleně.

„Snažím se uplatnit, co jsem se dosud naučila,“ odtušila jsem.

„To je mi jasné,“ vybuchl najednou. „Jenže když někomu řekneš, že má rakovinu, tak je to pořádná rána mezi oči, to nevíš? Já to věděl, se mnou to nezamávalo. Ale ty děláš, jakoby se o nic nejednalo. Kdybych nevěděl, co už vím, propadl bych možná naději, že se to dá přece jen vyléčit.“

„A co když se to léčit dá?“ podívala jsem se na něho nevinně. „Podle toho, co o tom vím já, by ta modrá vodička měla účinkovat.“

Zůstal na mě samozřejmě civět. Až mi ho bylo líto.

„Lék proti rakovině? Děvče, to je tak na Nobelovu cenu za medicínu!“ vysoukal ze sebe po chvilce rezignovaně.

„Bohužel, já jsem ji nevymyslela,“ usmála jsem se.

„Kdo to vymyslel?“

„Nikdy jsem ho neviděla a neznám ani jméno,“ pokrčila jsem rameny. „Ale i kdybych ho znala osobně, nic o něm neřeknu. Je to tajemství.“

„K čertu s takovým tajemstvím!“ rozčiloval se Vomáčka. „Tady jsou tisíce pacientů, ani nevím, kolik set jich ročně umírá - kdo s tím ještě může dělat bůhvíjaké drahoty?“

„To nejsou drahoty,“ opravila jsem ho. „Kdyby bylo všechno podle mě, uveřejnila bych to, ale nepřineslo by to nic dobrého. Prostě to nejde, věřte mi. Španělé přinesli do Ameriky nesmírný pokrok, jenže Indiáni to odnesli.“

„Aha - ty se bojíš, že by evropskou civilizaci mohla rozvrátit nějaká vyspělejší?“

„Tak nějak. Představte si menší kmenovou válku kdesi v Africe. Jak víte, ti lidé se tam vyvražďují s obzvláštní krutostí. Takzvané civilizované země tu krutost odsuzují - a dodávají jim samopaly, aby jim to vraždění šlo lépe od ruky. Nechci vidět, jak by to dopadlo, kdyby jim dodali zbraně většího kalibru, například atomové.“

„My snad nejsme barbaři,“ namítl.

„Ale jsme,“ odpálila jsem ho. „Nebylo barbarské i to střílení na Hradě? Jenže civilizace, o které mluvíme, je civilizovanější než my. Proto si nepřeje, abychom jako barbaři měli víc než klacky.“

„I za cenu toho, že tolik lidí zbytečně umírá?“

„Pane primáři, dovedete si představit Slapskou přehradu, naplněnou až po okraj rozžhavenou ohnivou lávou?“ vyjela jsem na něho.

„Ty jsi něco takového viděla?“

„Já jsem v té chvíli neměla oči,“ odvětila jsem. „Ale zeptejte se Jindry, ten to viděl. Malou varovnou ukázku, k čemu by mohlo setkání odlišných civilizací vést. Mohli bychom získat pitodony k léčení, ale i zbraně schopné sežehnout celý svět. Je otázka, zda by jedno vyvážilo druhé.“

„A není možné to od sebe oddělit?“

„Kdyby to šlo!“ povzdychla jsem si.

„A jak ses k té civilizaci dostala zrovna ty?“

„Já jsem se k ní vdala,“ usmála jsem se.

„Neříkej! To by musel být ten tvůj Viktorín...“

„Viktorín Přibík - jinak zvaný Přízrak od Zvonařského mostu... Měl jste ho přece na operačním stole.“

„Poslyš, snad ne ten pacient, co nám tenkrát kvůli němu vyhrožoval ruský oficír zastřelením?“ vzpomínal primář překvapeně.

„Samozřejmě. Byl to on.“

„Ale ten přece neměl oči...“

„Já nějakou dobu také ne... Vždyť jste i mě viděl bez očí, nebo se na to nepamatujete?“

Chvíli se na mě užasle díval.

„No tohle!“ zmohl se aspoň na povzdech. „Kdo by to do něho řekl?“

„Pane primáři,“ řekla jsem smířlivě, „Jestli to bude trochu možné, ráda bych vás s tou civilizací seznámila. Udělám pro to, co bude v mých silách.“

„Pokud už není pozdě - alespoň pro mě.“

„To nevím. Já věřím, že ještě pozdě není. Možná už je za pět minut dvanáct, ale třeba je ještě čas.“

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 16:34

Komentáře: